Príspevky užívateľa ~ Vlčí Brloh

Polehávala tu ve sněhu, snažíc se ukrýt před světem. Bez té vysoké trávy a kvetoucích rostlin všude kolem to však nešlo. Teď v Zimě se jeden složitě schoval před zraky ostatních. A možná tu jen tak nepolehávala z toho důvodu, že nechtěla být na očích společnosti. Zároveň se jí totiž líbilo, jak sníh dokázal být příjemně chladivý. Ano, někdy to nebylo vůbec příjemné, ale když nebyla zrovna vlku kosa a bylo hezké počasí, bylo pohodlné se v něm i trochu vyválet.
Volt do menší vrstvy sněhu občas i ponořila čenich, aby si jej schladila. Bylo to ulevující. To ticho a samota. Škoda, že zde zcela jistě nebude sama dlouho. Beztak za ní někdo příjde ji alespoň pozdravit. I ona to předem tušila a tak se snažila si užít klidu co nejvíc.

Schválené

Chtělo by to přidat nějaké ty limity a nevýhody magie. Jinak je vše v pořádku. :D

Hezké svátky!

Schválené. :D

Hezké svátky!

Ještě by to chtělo dopsat nevýhody či limity magie. Jinak ale schváleno :D

Hezké svátky!

Doporučuji trochu lépe rozvést magii. Přidat nevýhody nebo nějaké limity. Jinak je registrace v pořádku. :D

Hezké svátky!

Na jejich díky pouze zatřásla hlavou, aby dala najevo, že je slyší. Pravda, že toho jednoho se asi nedalo přeslechnout. Lokki se zdál být nesmírně vděčný za to málo, co jim Volt nabídla. A to si prosazoval i nahlas. Pro ta vlčata to dost možná znamenalo moc, ale pro Volt to byla jen maličkost. Tak trochu se pro teď nedokázala vžít do jejich situace a tu jeho vděčnost nechápala.
A co vlastně v téhle nažloutlé vlčici vyvolalo takovou bezcitnost? Nebyla to žádná bezcitná bestie, to ne, ale vzhledem k tomu, jak dobrosrdečný i milý prej byl zbytek její rodiny... to trochu přeháněla. A pravděpodobně za to mohla hlavně její výchova. Už od narození byla vychovávaná tak, aby byla dobrou a sebejistou alfou. Od mala do ní cpali dominanci a vědomosti, které ostatní vlčata ze smečky neměla a Voltína to moc dobře věděla. Už od mala věděla, že musí být co nejdřív připravená na to vést a umět se vypořádat s každým problémem. Nejen to, bylo toho daleko víc. Nuž... jejím rodičům se podařilo vytvořit z Voltaire vlčici sebejistou, vzdělanou a tvrdou jako kámen. Kdoví, zda by za to byli rádi. A smrt jejích rodičů, jediných pořádných vzorů, včetně odchodu strýce, tím se jen udusala hlína.
"Vedu vás na území smečky Nihilské, tam můžete zůstat i na delší dobu, pokud chcete." Dodala ještě při chůzi a na vlčata se při tom ani nepohlédla. "Smím znát vaše jména?" Zeptala se ještě a po chvíli natáhla hlavu k malému Kettu a pokusila se jeho tělo uchopit do tlamy. Jednoduše mu chtěla ulehčit cestu tím, že by ho potáhla v tlamě.

Stála nehybná jako kámen čelem k vlčatům a hlavu měla vztyčenou vysoko. Přesně tak, jak to často dělávala i u jiných a starších vlků. Upírala při tom zrak především na světlejší mládě s výrazem vážným, ale i pozorným. Voltiny hnědo-modré oči, jako by zářily ve světle ne zrovna slunečného dne. Celkem ji překvapovalo, jaký klid si dokázalo to bezbranné vlče zachovat i přes to, na jak tenkém vlásku visel i jeho život. Samozřejmě si panovnice vyslechla jejich příběh a dle toho usoudila, že nejsou vlčata sama zrovna krátkou chvíli. A nejen onen klid Volt překvapil, ale i schopnost řeči toho vlčete. Možná za to mohlo právě dobré sebeovládání, což Volt na vlcích často dokázala ocenit.
Ještě po tom, co mladý vlček dokončil své vysvětlování Volt mlčela a v duchu přemýšlela, zda by je tu měla nechat, nebo si je přivést do smečky a vychovat z nich o něco lepší vlky. A to podle svého. Moc dobře si uvědomovala, že pravý nihilský člen by neměl vůbec váhat a vzít je s sebou, ale ona už hold taková byla. Ne, že by pochybovala nad vlastními rozhodnutími, sebejistá byla až až, ale spíš jí chyběla jakási dobrosrdečnost. "Mohu vám nabídnout celé své území... S ním však i pravidla a zákony." Po chvilce se konečně uráčila k řeči. Střídavě se dívala na ty dva a sama nevěděla, co se tak usilovně snažila ještě najít v jejich výrazech. Možná to byly právě lži, kterých měl Lokki doslova plnou tlamičku. K jejímu neštěstí to byl ale očividně dobrý herec a tak nemohla o jeho prolhanosti mít ani tušení. Zatím.
"Následujte mne. Jestli se chcete alespoň na chvíli zahřát a najíst." Ačkoliv by radši lépe poznala tyto dva chlapce před tím, než by je pozvala mezi Nihilčany, pro záchranu jejich mladého života se to rozhodla udělat ihned. A možná se jí i dokonce podařilo pocítit lítost.
Pomalu se otočila směrem k území její smečky. Nakonec se rozhlédla, jestli se opravdu nenachází v dálce nějaký vlk, který by je alespoň mohl znát, ale nikde nebylo ani pachu nebo stopy po jiných vlcích. Po tomto konečném ujištění se vydala kupředu, doufajíc, že vlčata naberou toho rozumu, aby ji následovala.

Kráčela po těchto nekonečných pláních. Sic nekonečné nebyly, ale vypadaly tak. A teď, když byly velké kopce pokryté bílým sněhem, vypadaly ještě pustějšími a nekonečnějšími. Kdyby Voltaire necítila tu kousavou zimu, byla by nanejvýš spokojená. Ten výhled byl tak zvláštní a nevšední, až se zdál být i krásným. Nemohla se na to vynadívat. Jen škoda, že se bude muset každou chvílí vrátit tam, kde tolik nefouká. Kdyby zde totiž zůstala déle, nejspíš by jí tato procházka za hranicemi darovala nějaké to nachlazení.
Ale co to? Při svém pozorování krajiny po chvíli spatřila světlá vlčice dva malé stíny na nedalekém místě. Ačkoliv nebyl Voltin zrak nějak dobrý, dokázala i z této vzdálenosti poznat, že se jedná o pohybující se bytosti. V prvních chvílích si pomyslela, že by se mohlo jednat o kořist, jenže takový zajíc se pohyboval jinak. A jiná zvířata, která tak podivně neposkakovala, ta se zase moc nedržela ve skupinkách.
Voltaire se tedy rozběhla za těmi postavami nedaleko s tušením, že to budou možná vlčata. A měla pravdu, protože když se k nim dostala dostatečně blízko na to, aby k nim mohla promluvit, potvrdilo se jí to. Opravdu to byla dvě vlčata. Jsou tu samotní? Co tu u všech všudy pohledávají? Pomyslela si s nepatrným překvapením ve tváři. "Zdravím vás. Co tu pohledáváte, mladí pánové." Vyřkla s přirozenou bezbarvostí. Aby si pravdu přiznala, nebylo jí vlčat nějak extra líto. Spíš by brala jejich ztrátu za škodu. Jen si to trochu nedokázala přiznat.
Byl docela příjemný pocit, když napnula hruď nad někým menším, než je Voltaire sama. Už však nebylo tak příjemné pomyšlení na to, jak slabá musela vlčata být v tomto ročním období.

Neudržela se. Musela se na chvíli podívat jinam, aby zabránila pobavenému uchechtnutí, které bylo v tuto chvíli značně nevhodné a taktéž nehodící se k její pevné osobnosti. A co ji vlastně tak pobavilo? No nic jiného, než oslovení plyšák. Opravdu vypadal iris tak nějak plyšově a to na tom bylo vtipné. Nuž, když se jí tedy podařilo zabránit pitomému úsměvu, pohlédla zpět na vlka a nahodila znovu vážný výraz. Vrátila se duchem k ději. "Takže jsou vlčata vaší silnou stránkou. To nezní zle." Dodala svou poznámku k jeho slovům. Dokonce bylo možno z jejího hlasu vyčíst zamyšlení. Že by chůva? A nebudou se ho některá vlčata bát? Zamýšlela se trochu zbavená emocí. Nejen jeho zvláštně vypadající hlavou, ale i vzrůstem by přec mohl děti děsit. "Pokud to nyní dokážete, ukažte mi svou magii." Pobídla ho a čekala na jeho reakci. Opravdu ji zajímalo, jak taková magie vypadá.
"A máme na mysli zejména smečku. Co o Nihile víte, Irisi?" Nastražila uši a pozorně poslouchala jeho odpovědi. Nedalo se říct, že ji tento výslech nebavil.

Schváleno:D

Aby pravdu řekla, tak byla docela i připravena na to, co ze sebe vlk po chvilce vypustil. Když už zde žil dočasně, byla docela velká pravděpodobnost, že si zde i zvykne a zůstane. Jen to nebylo jisté.
Voltaire se po té napínavé chvilce napřímila a její ocas se zhoupnul ze strany na stranu. Konečně ze sebe vymáčknul to, co očividně chtěl už před nějakou chvílí.
"Nuž..." Pohlédla na chvíli jinam a zamyslela se nad tím, co by měla říct. Ne, nemohla říct, že se to dalo čekat nebo že to je možné. Musela si před tím svá slova promyslet, což bylo docela složité. Víte, není lehkou záležitostí se zamýšlet nad tím, co byste měli říct a zároveň se v duchu radovat, že budete mít ve smečce o člena víc. "Nejste problémový vlk... a do smečky se vždy hodí někdo, kdo jí bude prospěšný." Pousmála se na vlka trochu. Její radost sic nebyla nějak očividná, ale šťastná Volt docela byla. Jen to neuměla dát dobře najevo. A v této situaci vlastně ani nechtěla. Znovu pak pohlédla většímu vlku do očí a řekla: "Pakliže se vážně chcete stát členem naší smečky, povídejte. Prozraďte mi něco o sobě a svých vědomostech. Pokud na to máte teď a tady čas." Přistoupila blíž k Irisovi. Pokud chtěl, mohl podstoupit přijímací proces jindy. Tedy...ne že by se Voltince chtělo odkládat tento "výslech" na jindy. Naopak by to ráda udělala co nejdřív. Posadila se a čekala na jeho reakci.