Príspevky užívateľa

Obě pokračovaly bok po boku dále směrem k území Voltiné rodné smečky. Ach už z této dálky cítila, že se blíží svému domovu. Jediné, co narušovalo její smysly byl vlččin pach. Úplně se jí zabodával do nozder. Však nemohla říci, že by jí to v tuto chvíli jakkoliv vadilo. Dokázala si na to zvyknout. Navíc zde žili vlci, jejichž pach by se dal srovnávat s týdny rozkládajícím se tělem staré kozy. To byli vlci, kteří o svůj vzhled a dokonce ani tělo příliš nepečovali. Tahle Roo byla oproti tomu ještě v pohodě. "To je zajímavé povolání. Často pociťuji obavy, že snad žádná povolání v Ignise nemáte." Pokračovala s takovou lehce prohnanou odpovědí. Očekávala od vlčice totiž, že se bude snažit vyvrátit její nesprávné tušení a začne kecat o tom, co všechno za povolání tam mají. Volt se při tom zatvářila, jakoby jen čekala, až se trefí do terče se silným předpokladem, že se trefí. Však spíše potom něco jiného zasáhlo ji. Byla to zase otázka Roo.Těžko, moc těžko se prozrazovalo zrovna této vlčici Voltino postavení ve smečce. " No není to úplně povolání, ale dalo by se to tak brát." Velmi váhala, zda má opravdu říci vlčici pravdu. I uchechtla se nenápadně a i nejistě na začátku svého vysvětlování. "Jsem panovnicí a mým posláním je vést smečku." Zabodla svůj zrak do její tváře a trochu nervózně čekala na její reakci. Snad neudělala chybu.

Na slova Amirova se ani nepokusila odpovědět. V tuto chvíli byla příliš zabraná do myšlenek. Myslela na to něco, co se objevilo v jejich přítomnosti ještě před pár vteřinkami. V hlavě se jí začaly vytvářet hrozivé obrazce toho, co by to mohlo být. Nestvůry či nebezpeční netvorové, jenž by se mohli na tomto území vyskytovat. Ne, to nebylo možné. Vlastně bylo ale... ne teď a tady. Přestaň se chovat jako malé štěně! Nadala za to sama sobě. Vždyť jen malá vlčata obracela často zcela normální věci k něčemu horšímu. Voltaire sice byla ještě mladá, ale výcvik z ní snad už vyždímal veškerou dětskost. Snažila se tedy myslet dospěle. Hned to bylo lepší, protože se nesnažila v situaci vidět jen bubáky. Mohla to být velká krysa... ale tak velká? Možná jezevec. Však zelený? A pak už nebylo třeba používat myšlenky k tomu, aby dokázala stvoření vidět zřetelněji. Objevilo se to totiž přímo vedle dvou napjatých vlků. Amir se hned snažil ukrýt za Voltino drobné tělo, když tu věc spatřil. Ona to nebyla přímo věc... vždyť to byl Amir! Voltaire se po tom uvědomění ohlédla na toho pravého Amira, aby se ujistila, že se tam jednoduše neteleportnul. Ale nebylo tomu tak. Oni byli dva. K čertu, kde se tu vzal? Má snad tento zelený mladík dvojče? Pokud měl takové dvojče, měla by o tom vědět. "Kdo jsi?" Zeptala se klidným hlasem, ale s neklidnou duší doufajíce, že jí klon odpoví. Stále seděla na místě a upírala pohled na onu věc. Teď už v tom snad nešlo vidět nic víc, než už zmíněné bubáky. Však kdo by se bál vlčete? Skutečnost, že se opravdu jednalo o pouhé záhadné vlče ji značně uklidňovala.

Jak tedy bylo rozhodnuto, obě vlčice se daly do kroku a zdálo se, že Roo neměla problém s Voltinou nabídkou. Tedy už párkrát měla za hranicemi svůj doprovod, ale ještě nikdy to nebyl někdo z Ignisu. Když o té smečce slyšela kdysi poprvé, nikdy by si nepomyslela, že tohle zažije. Nebo spíše, že to připustí. Jak se ale ukázalo, tak ti vlci, nebo alespoň jen Roo byla vcelku fajn. Byl to Voltin styl. "To jsme rádi." Pokračovala v jejich rozhovoru s tváří plnou naděje, však ne přímo štěstí. "Máš ve smečce nějaké povolání, Roo?" Začala s jednou jednoduchou otázkou a dychtivě čekala na její odpověď. U Volt nebylo zvykem takové dobré napětí při kontaktu s jinými. Kdyby nebyla ta potvůrka, kterou býti zrovna chtěla a nechtěla cizí informace využít pro vlastní dobro, neptala by se takto. Byla by radši zticha a spíš ona poslouchala otázky jiných.

Pomalu, ale za to jistě se blížili k jejímu cíli. Bylo pro ni fajn narazit na někoho, s kým by mohla prohodit pár slov. Ani ne proto, že neměla ráda samotu, tu ona právě ocenila, ale spíše proto, že z někoho bude moci zase ždímat informace. Samozřejmě tím také nebylo myšleno, že nerada narazila zrovna na tady mistra vlče. "Já tu jsem vlastně také na průzkumu... nebo spíše kontrole. Víte, chtěli bychom si po dlouhé době prohlédnout okolní území přízračných." Odpověděla celkem sebejistě vzhledem k tomu, že toho mladého vlčka neznala. Věřila mu totiž. Kdyby to byl dospělý vlk, asi by k němu chovala méně důvěry a neodpověděla tak detailně na jeho otázku. Měla by obavy, že by se mohlo jednat o špionáž. Koneckonců i v Nihilu se vyskytoval titul špeha, jehož nositelé měli poslání vyzvídat cizí a později ty informace využívat v prospěch smečky. "Voltaire Falcone y Gracewood." Odmlčela se na chvíli, přičemž si uvědomila délku a špatnou výslovnost jejího jména. "Však můžete mi říkat jen Volt." Ve své smečce by nabídla možná i oslovení vaše veličenstvo, ale to by v této situaci bylo značně nevhodné. Vždyť ji vlček neznal a dost možná neznal ani její smečku.

Společný lov

Pozorovala reakce všech tří a vypadalo to, že se budou moci za chvíli všichni vydat za onou kořistí. Dnes si to Voltaire užije, cítila to až v polštářcích na jejích tlapách. "Neměl by to být velký problém když je nás tolik." Pravdou bylo, že pro jednoho vlka by to mohlo být značně těžké, pro nezkušeného odrostence možná i nemožné, ale jich bylo hodně a navíc už měli téměř všichni nějaké ty zkušenosti s lovem. To opravdu nemohlo být těžké.
Co se týče představování se, tak Volt samozřejmě bylo nepříjemné, že se oslovovala v množném čísle, ale ženským rodem by to pro ni bylo ještě horší. Bylo to pro ni trapné a nevěděla zatím proč. Často si zvolila tu variantu, kterou by si zvolit měla, tu správnou, ale někdy už se na to jednoduše vykašlala a použila tu druhou. Pro své pohodlí, pro svou hrdost. 
Pak už nebyl čas se zamýšlet nad čímkoliv mimo téma této chvíle. Byl čas jednat. Přistoupila k Leonovi a usoudila, že by se měli vydat na cestu za zvěří. Než jim jídlo uteče. Pohlédla na jeho nález a prohlásila: "Výborně, Leone. Dokonce zde jsou i cítit." Oznámila napůl tomu mladšímu vlku a napůl i ostatním. Teď už se konečně dostala do běhu a máchnutím hlavou pobídla ostatní, aby běželi za ní. 

Kráčela po čím dál horším terénu přímo k jeskyni. Dnes už jednou obešla celé hranice a zkontrolovala, co se děje ve smečce. A už také během dneška zjistila, že je ideální čas na to, aby si zašla do vyšších míst a podívala se na své území pěkně z výšky. Proto také mířila do hor kolem jeskyně, kde zatím nečekala žádnou nevítanou návštěvu. Došla až ke vchodu do jeskyně a už nějakou chvíli mohla uvnitř vidět kohosi neznámého. Byl to červeno-černý vlk. Takového mezi nihilčany žádného neznala. Musel to být tedy cizinec. A snad to byl přátelský cizinec. Opravdu nehodlala na svém tak krásném území snášet nějakého sprosťáka bez vychování a úcty. Nedej bože kdyby to byl nějaký vrah! Situace ji tedy donutila se podívat, kdo to támhle v jeskyni se nacházel
Bylo snad i její povinností, aby jej zkontrolovala.
Přišla téměř mezi stěny jeskyně a po vlčici hodila ledový pohled. Pokusila se ve vzduchu zachytit její pach, ale překrýval jej zápach prachu a rozdrcené trávy. Krom ještě typického a příjemného pachu z jeskyně necítila nic jiného. No toto! Ta cizinka musela být ale hodně špinavá, nebo to byl účel. "Zdravím, cizinko. Vidíme, že více vlků zatouží po tomto výhledu." Vyřkla s takovým klidem, až tím dokázala nakazit jiné.

Schválené!

Společný lov

Po tom, co se ukázalo, že se k ní všichni tři přidají se jí na tváři vykouzlil nenápadný úsměv. Byl to úsměv plný hrdosti a naděje. Byla si jistá, že dnešní lov dopadne alespoň trochu dobře. A také že zde měla po boku Nicolase, jednoho z rytířů i Miru, která byla o dost starší než Voltaire a určitě už měla více zkušeností, než sama panovnice. Ti dva by jí mohli poskytnou mnohonásobnou pomoc. A ten poslední byl Leon, který se svým věkem dosti blížil Volt. Dost možná ještě mladší a nezněl, že by byl nějaký extra lovec. Však naučí se něco nového, což je také pozitivní fakt. "Žádný plán zatím není, ale našli jsme stopu." Řekla s klidem a hlavou mávla směrem ke stromu, na kterém byl zachycený pach. Byl u toho stromu i na zemi dost silný. "Na tom stromě. Myslíme, že to mohla být srna, možná něco většího" Věnovala svou informaci ostatním. Chtěla je tím pobídnout, aby si to místo také očuchali. Už byla celá natěšená, až se vydá po stopě toho pachu. Byl čerstvý, takže to zvíře nemohlo být daleko. Nezabere jim moc času to najít. Proto byla ochotná mít tu trpělivost a plán vymyslet až budou mít jasno v tom, co a kolik toho je. "Plán bychom mohli vymyslet, až to zvíře vystopujeme. Hm?" Pokud bude její skupinka souhlasit, hodlala se okamžitě pustit do stopování. 

Vlčice se jí líbila svým přístupem. Ačkoliv to nebyla vůbec potřeba, svým klidem dokázala vlčice v těchto chvílích nakazit i Volt. Svou komunikaci změnila rychleji, než by Volt očekávala. Vždyť ještě před chvílí ji tady svalila na zem a chovala se, že jí chce ublížit. Možná chce Voltince ublížit stále, jen to tají. Pokud je ale tohle celé nějaká past, mladá panovnice bude připravena. Asi by měla být připravena na to, že bude vlčice z ignisu svou, dejme tomu, milost jen hrát. A co když by to bylo vzájemné? Čekala by to zas Roo od alfy Nihilu? Vloudila se jí do mysli náhle jedna zvrhlá myšlenka. No fuj! Rychle se pak snažila tu myšlenku zase vypustila z hlavy. Ta ostuda. Jak vůbec mohla Volt myslet na něco takového? Ona přece nechtěla, nemohla nikomu jen tak ublížit. "Voltaire." Představila se i ona a znovu se uklonila. V hlavě se ještě v tu chvíli snažila smést poslední smítka toho zvrhlého nápadu. I proto se na nenápadnou chviličku odmlčela a neprojevila ani náznak toho, že chce něco říci. "V tom případě, nechceš mne doprovodit? Můžeme prohodit pár dalších slov." Nabídla Roo s malinkým úsměvem. Ani si sama neuvědomila, zda se ten úsměv snaží  hrát, nebo je pravý. Však při představě, že dostane nové informace nejlépe o té ne příliš přátelské smečce, spíše se přikláněla k té pravé radosti. Vždyť popovídat si s někým z tak rozdílné smečky bylo pro Volt nanejvýš lákavé. Bylo to něco pro ni. 

Lhala by, kdyby řekla, že její igniský pach nepoznávala už dříve. Jen se tímto chtěla ujistit a opravdu měla tu čest se potkat s ignisanem. Tedy nebyla si moc jistá, jestli to pro ni opravdu byla čest. Líbila se jí síla v těch vlcích. Prý to byli vlci jako z kamene, ale jen o tom slyšela. Jistým způsobem se jí svou nezlomností podobali. Na druhou stranu ale znělo jejich kruté zacházení s tuláky spíše šíleně. Takže na ně měla Volt zatím neutrální názor. Mnohdy si říkala, že má právě Nihil některé způsoby dosti na hlavu a ráda by je změnila, ale když to srovnávala s Ignisem, nepřišly jí ty způsoby až tak omezené. Naopak vyspělejší. "To jsem."
Odpověděla jí ochotně a s klidem. Nebrala ji jako nepřítele jen proto, odkud byla. Vlastně by mohla svou otázku považovat za zbytečnou. "Ah... promiň mi tu zvědavost. Asi ti tímto rozhovorem kazím plány." Odskočila od tématu. Vždyť té cizince ještě před pár okamžiky lezla Voltina přítomnost na nervy a teď z ní chtěla Volti ždímat informace. Ovšem hodlala to dělat i nadále, pokud to Roo nebude vadit příliš moc, svá slova použila pouze ze slušnosti a uvědomění si této skutečnosti.

Společný lov

Nečekala ani dlouho a objevili se u ní rovnou dva vlci asi z nejbližšího okolí. Ani nečekala, za jak krátkou dobu je někdo schopen přiběhnout jí pomoci. Bylo to až dojemné. 
Nejdříve se kdesi mezi stromy vynořil Nicolas. U toho si musela počkat, až přišel co nejblíže, aby poznala, že se nejedná třeba o jeho bratra Nilese. Ti dva si byli dosti podobní, jen velká jizva na Nicolasově těle se dala považovat za velký rozdíl mezi nimi. 
O pár chviliček později se z lesa vynořila také Mira, známá léčitelka a vévodkyně, jejíž štěňata už Volti dobře znala. Ti chlupáči jí byli podobní svou barvou, až na Sage, který byl celý bílý. 
Pozorovala ty dva a hned při prvních vteřinách se jí potvrdilo, že je mezi nimi něco silného. "Zdravím vás. Chystám se na lov velké zvěře pro smečku a ráda bych vás požádala o pomoc. Budete té lásky a přidáte se ke mně?" Pousmála se na ně nenápadně, byla ráda, že zde žijí tací, kteří se mají tak moc rádi. Přinášelo to mnoho výhod. A ano, ty výhody byly pro Voltaire asi nejvýraznějším pozitivem na jejich vztahu.  Otočila se pak na posledního svého pomocníka. Byl ze všech nejmladší a také ve smečce nebyl dlouho. Šlo to poznat, ale Voltince to nevadilo. Ne každý si za tak krátkou dobu ve smečce zapamatuje všechna jména. "Tohle je pan Nicolas. Nicolasi, tohle je Leon." Představila dva chlapce, na kterých šlo poznat, že se ještě neznají.

Společný lov

Hraničný les byl velmi úrodnou oblastí pro mech a podrost. Možná proto zde bylo i tolik zvěře k lovu. Přece jen takové srnky měly rády zelené rostliny k jídlu. A tak nebylo divu, že se jich tu tolik nacházelo. Měly zde plno dobrého jídla. Tím pádem zde měli potravu i Vlci. Voltaire se rozhodla využít docela klidného a větrného dne. Bylo zamračeno, což zabraňovalo příliš velkému horku, takže se vlci mohli věnovat náročnějším aktivitám. Vlastně se počasí tvářilo, jakoby se mělo za chvíli rozpršet. Ve vzduchu ale vlhkost Volt necítila, takže byla v klidu. Chtěla přinést k noře smečky velkou kořist. Tak velkou, že by tím mohla naplnit břich alespoň pěti vlkům. Však na to nebude stačit sama. Mám já ale štěstí, že mám Nihil. Po dlouhé době konečně přemýšlela o své smečce pozitivně. Rozhodla se, že si nějaké vlky z okolí přivolá na pomoc. 
Hned jak se jí dostal do čumáku čerstvý pach velké zvěře, zvedla hlavu co nejvýše a z plna hrdla zavyla. Nechť přijdou pomocníci. 

A vida, nepříjemné reakce se jí nedostalo. Že by si i její společnice uvědomila svou chybu? Nechtělo se jí tomu moc věřit, ale asi tomu tak bylo. Po vlččině nabídce zacvakala překvapeně ušima. Ta nabídka nebyla pro Voltaire ani trochu všední. Nebyla si jistá, jestli to má příjmout. Na jednu stranu by nebylo pro Volt nejvhodnější, kdyby jí tykala, co se týče slušnosti. Však na druhou stranu to nabídla ona vlčice, přičemž bylo zase slušností to příjmout. Dobrá, varianta číslo dva vyhrála. "Dobrá tedy." Jak to asi bude vypadat, když bude používat pro oslovení vlčice jednotné číslo? Nebylo to ani trochu zvykem. Ovšem možná to bude Voltince příjemnější. Nebylo pro ni zvykem ani to, že jí někdo tykal. Musela to ale pochopit, protože ne každý znal nebo respektoval její postavení. Vlastně se ani dnes o svém postu nehodlala zmínit. "Odkud vlastně jsi?"

Opravdu zde dnes nebyl ani ten Dino, který tu často odpočíval. O Dinově pobytu zde ale Volti nevěděla moc jistě. Tedy cosi o tom zaslechla, ale absolutně na tuto informaci zapomněla ve vší té zvědavosti. Dostala se až za roh, kamsi do vedlejší místnosti v lodi, kde nebylo vidět na východ. Jediná věc, která šla v okolním prostředí slyšet bylo její čmuchání. Byla tu sama. Alespoň v lodi. Za chvíli totiž zaslechla, jak se cosi, nebo spíše kdosi přibližoval vodou k otvoru v lodi. Mladá panovnice se na chvilku zastavila a zahleděla se na roh, za kterým byl vstup do lodi. Na ten ale neviděla, protože se nacházel až za menší stěnou. Jen na chvíli zkameněla s pohledem upřeným na zeď, jež jí bránila ve výhledu, a poslouchala. Byla tak zticha, že neslyšela ani vlastní dech. Kdo by to jen mohl být?  Pomyslela si. Ani nyní se jí do myšlenek nedostal Dino. Nedostal se jí tam nikdo. Mohl to být totiž kdokoliv. Stála schovaná za rohem a čekala, až se ten neznámý rozhodne vejít do lodi také, ale to se nestalo. Za chvíli totiž slyšela, jak se zase vrací zpět kamsi dál od lodi přes vodu. Proč odchází? Copak necítil můj pach? Zamýšlela se nad situací dále. Vlastně by se neměla divit, slaný vzduch kolem překrýval téměř všechny pachy. 
V každém případě chtěla Voltaire zjistit, kdo to vlastně byl a tak se rozběhla plnou rychlostí k otvoru v lodi. Měla v plánu vyskočit z vraku a pozdravit ho. Rozběhla se a aby se dostala rychleji ven, aby se mohla rychleji obrátit čelem ke vchodu, odrazila se od jednoho čnícího kusu dřeva naproti vchodu. Byl to takový malý schodek a očividně nevydržel Voltinu váhu, protože to pod ní jen hlasitě křuplo a pak se její noha ocitla někde v díře. Schod se propadl a vytvořil tím dokonalou past, ze které bylo těžké se dostat. Vlastně až moc těžké. Volti s nohou škubala a tahala, dokonce si později pomohla i zuby, ale zatím se jí nedařilo nohu vytáhnout. Určitě jí to chvilku zabere. A pokud ji cizinec neslyšel, tak už ho nestihne.

Ach výtečně! Konečně to vypadalo, že cizinka z Voltaire sleze a dá jí tím její osobní prostor zpět. Představa, že už nebude muset být na zemi pod někým cizím ji přitahovala více, než snad kus masa. Toužila po tom, aby se mohla zase napřímit a stát tak k vlčici pyšně čelem. 
Opravdu po chvilce nechala Voltinku se postavit. Ta se napřímila docela rychle a pak se oklepala. Jednak aby setřásla napětí a jednak aby se zbavila špíny, která se mohla zamotat do její srsti v průběhu toho válení se na zemi. Stále hleděla vlčce do očí, ale tentokrát se její výraz změnil. Zableskla se v jejích očích spokojenost a trochu i radost, že změnila ta cizinka přístup. "V tom případě se vám omlouvám." Vyřkla srdnatě a omluvně sklonila hlavu, aby dala pořádně najevo své dobré vychování. Očividně si vlčice přála, aby Voltina reakce vypadala nějak takto. "Ale vy zase, že stačí použít slova k vyjádření nepříjemnosti." Ale o tuto reakci si určitě společnice neprosila. O to by si neprosil nejspíš nikdo. Proto už se Volt psychicky připravovala na nepříjemnou odpověď. Však mohlo to dopadnout i jinak. Možná bude společnice té lásky a pochopí to. Uvidíme. 
Napřímeně stále upírala pohled na ni a musela se u toho dívat nahoru, což jí bylo dosti proti srsti. Ačkoliv by už měla být zvyklá na svou velikost, stále ji štvalo, jak moc byla drobná. Nedostavoval se jí kvůli tomu ten respekt, jaký by si od cizích přála. Byl její otec také menšího vzrůstu? Když se Volt dívala sama na sebe, asi nechtěla vědět, z čeho vznikla. Radši ani nechtěla znát svého otce vzhledem k tomu, kolik nedostatků musela po něm zdědit.