Príspevky užívateľa

Trapná situace se začínala měnit ve spíše vtipnou. Tento cizinec totiž vyprávěl o tom, jak mu to taky nejde. Bylo pozoruhodné, jak dokázal soucit jiných uklidnit. I když v jejím věku už to určitě bude umět lépe. Pro Voltaire to byla prostě jedna pitomá věc, kterou ji zapomněli naučit. Co tu tento vlček vlastně dělal? Nevypadal, že by měl zrovna něco na práci. Vlastně to vypadalo, jakoby se vydal ven ze svého úkrytu jen proto, aby Volt našel a povídal si s ní. 
Mladá panovnice se už fyzicky plně uklidnila a tak se znovu pustila do chodu. Moc se jí nechtělo jen tak stát na místě. "Věřte nevěřte, mě to také uklidnilo. Co jste zde vůbec plánoval dělat?" Za chůze trochu pootočila hlavu, aby mohla promluvit ke svému společníkovi a předpokládala, že se vydá za ní. Kéž by věděla, v jak moc podobném světě i situaci se ti dva nacházeli. 

Jestliže něco v tento moment Volt nečekala, byla to právě vlččina reakce. Rozhodně nečekala, že se na ni takto vyřítí a málem by Voltinku požrala za to, že ji ten kousek pronásledovala. No kdyby si ty dvě vystřídaly místa, proběhlo by to celé úplně jinak. Nyní se mladá panovnice neocitla zrovna ve výhodné situaci. Vlastně měla nyní výhod nad vlčicí méně, než by si mohl jeden myslet. Měla nyní jen svou magii, mozek a sílu, kterou mohlo její drobné tělo dát. Ale kupodivu nebyla moc ve stresu z toho, co se právě stalo. Spíše naopak, celkem se Voltince zamlouvalo, že se má tu čest setkat s touto situací. Že by byla Volt ještě závislá na adrenalinu? Beztak jo. Tak proto mě, jako vlče, nepouštěli za hranice samotnou? Che! Zbytečně se o mě báli. Pomyslela si s velkými nadějemi v samu sebe. Pak se konečně přestala zamýšlet nad zbytečnostmi a začala raději jednat. Své zadní nohy se pokusila vytočit tak, aby mohla v případě nouze vlčici kopnout do břicha. Byla to taková její pojistka. "Jsem pouze na cestě domů a vaše přítomnost upoutala na chvíli mou pozornost." Odpověděla s klidem a neměla problém cizince oplatit pohled. Jejich zraky se tím střetly, což poskytlo Volt jakýsi zvyklý komfort. Jo, určitě byla ta cizinka z Ignisu. Její chování potvrzovalo Voltino podezření. 

Pronásledovala vlčici už nějakou chvilku. Nesnažila se být nějak nenápadná a tak byla velká pravděpodobnost, že si jí neznámá vlčice brzy všimne. Voltaire za ní kráčela pyšně napřímená a jen čekala, kdy si jí všimne. Prohlížela si ji a přemýšlela nad tím, odkud by asi mohla cizinka být. Její pach Voltince mírně připomínal ignis, ale nebyla si tím zcela jistá, protože neměla z Ignisu moc známostí. Měla by to rychle napravit. A vůbec o všech smečkách věděla téměř jen z vyprávění. Štvalo ji to. Chtěla by ty vlky poznat osobně a udělat si o nich sama obrázek. Mít vědomosti byla totiž jedna věc, ale zkušenosti ta druhá a jistější. Volti byla moc mladá na to, aby tyto zkušenosti měla. A to ji štvalo ještě více vzhledem k tomu, že už prošla korunovací. No neměla by být ona ta, která už zažila snad všechno? Copak se všichni panovníci ze začátku řídili jenom tím, co je někdo jiný předtím naučil?

Právě se vracela z cestování za hranicemi její smečky. Chtěla to vzít oklikou, aby měla více přehled o tom, co se děje všude kolem. Procházela kolem černého jezera, které působilo především touhle dobou mnohem více temně, než jakékoliv jiné. I když Volt moc jezer neviděla, u tohoto si byla zcela jista, že je temnější, než ostatní. Vlastně jí ta záhadná atmosféra dělala vcelku dobře. Milovala ticho, které se mísí s napětím a očekáváním něčeho nového. Tohle byl její styl. A ejhle! Hned jak se vynořila z hustého podrostu kolem jezera, spatřila něco, co ji zaujalo. Byl to vlk, jenž poletoval nad vodní hladinou a jeho akrobatické kousky přitahovaly Voltin zrak. Ona toho vlka poznávala. Patřil k Nihilu. Byl to Arxi. A jestli to onen kníže nebyl, tak mu byl alespoň velmi velmi podobný. 
Stála tam mezi křovím a hustou trávou na břehu jezera a dívala se, jak si tam poletuje. Hned by byla více usměvavá, kdyby měla taková křídla také. Hned by se ve vzduchu ocitla také. 

No jo, tady šlo vidět, že soudit knihu podle obalu by se nemělo. Tedy alespoň pro Volt. Ona totiž věděla, že ačkoliv mohla mít smečka hezký název, její vnitřek byl dosti jiný. "Zato nehezký charakter." Odvětila. Vzpomněla si na to, co jí o Ignise říkávali. Prý tam dokonce zabíjeli tuláky, které potkali na hranicích jen proto, aby si zajistili jakési postavení. Tak nějak podobně to bylo. No ať už to bylo pro cokoliv, bylo to až moc kruté. Nevěděla sic, jak moc se do teď Ignis změnil, no pochybovala o tom, že na tom byli lépe. Pak však přišla Amirova další slova. "Spíš záhadně. Ale jsou přátelští, řek..." Nedořekla svou větu, protože se pozastavila nad jednou velice zvláštní a docela děsivou věcí. Ono se totiž v jejich blízkosti cosi mihlo! Do teď ještě upírala zrak do dálky a tak si této siluety všimla jen koutkem oka, ale přece jen. "Co to bylo?" I když byla překvapením skoro bez sebe, pronesla svá slova vskutku klidně. Někdo tu je? Jak se tu tak rychle zjevil? Nebo se mi to zdálo? Probíhala jí hlavou jedna otázka za druhou a začala se zuřivě rozhlížet kolem sebe. 

Stála na místě a až se jí podařilo uklidnit, zvedla hlavu a pohlédla na blížící se společnost. Nijak ji tento vlk svou přítomností nepřekvapil, protože ho už před chvílí za řekou spatřila. Díval se na ni, jakoby snad nikdy nepotkal jiného vlka. Kdoví? Možná to byla i pravda. Nevypadal, že by toho měl v životě hodně za sebou. Spíš naopak. Bylo to ještě vlče. "Hezký den!" Pozdravila ho a nedala na sobě znát ani špetku jakékoliv emoce. Ale ani on nevypadal, že by byl nějaký mračoun a nebo smíšek. Tak na tom možná budou podobně.
Cítila se trapně, protože ji musel vidět, jak se komicky snažila přeplavat řeku. Takový trapas. Sice to zvládla, ale na druhou stranu by to nemuselo vypadat tak, jak to určitě vypadalo. Nejradši by mu na jeho řeči vůbec neodpovídala a odešla co nejdál by to šlo, ale měla dost dobré vychování na to, aby mu odpověděla. "Také to není vaše silná stránka?" Když si ale uvědomila, že není jediná, kdo neumí plavat, celkem se jí ulevilo. Bylo fajn vědět, že v něčem špatném nejste sami. Vlastně se do této situace Volt nikdy nedostala. Většinou byla se svými problémy jediná, což dokázalo naštvat. 

"Vidíš? Také jsme se spletli. Nyní jsme si klid." Použila svá předem připravená slova, jako takový uklidňovák. Nechala Amira, aby dopověděl to, co měl na srdci a pak s nastraženýma ušima upřela na něj pohled. Zaujala ji jeho sova, protože se jí značně nelíbil vztah s jeho bratrem. Snad žádná alfa nemohla být nadšená, když věděla o nehezkých vztazích mezi vlky ve své vlastní smečce. I Volti by byla spokojená, kdyby v Nihilu vlci mezi sebou vycházeli jen dobře, i když na tom sama byla s Riverou špatně. "Oh, tak to je mi líto..." Zamyslela se pak na chvilku. Nevěděla, jakou moudrou radu by mu měla dát. Nakonec se však rozhodla odpovědět pouhým povzbuzením. "Možná tě má rád, jen ti to nedá najevo." Znovu se zahleděla do dálky a nechala vzduch, ať si hraje s její huňatou a vlnitou srstí. Bylo tu příjemně. I když byl večer, bylo docela teplo, ale ne tak velké, jako přes den. V letních dnech bývala až příliš velká horka. 
Jako reakci na Amirovo oslovení použila jen vážnější pohled. Choval se, jakoby mu snad před chvilkou neřekla o tom, že jí má říkat jen Voltaire. Mezi nimi. Nebo je tu snad i někdo jiný? Pomyslela si a radši se rozhlédla kolem sebe. Nikoho jiného ale nezahlédla a tak se dále věnovala jejich rozhovoru. "Ano, třeba Ignis nebo naši spojenci Přízrační." Co se týkalo Kultu, tak ten ani nezmiňovala, jelikož o něm věděla úplný prd. 

Kráčela dále podél řeky a pak narazila na její větvení. Byly to dvě řeky a jejich spojením vznikala ta, kolem které kráčela. Voltaire si pamatovala moc dobře, že aby se dostala k Přízračným, musí to přeplavat. Podívala se na druhou stranu a spatřila tam docela malého vlčka, jak na ni hledí. Jenže neměla čas si ho teď také prohlédnout, proto si ho zatím nevšímala. Jejím cílem bylo se dostat na druhou stranu. Hledala na jedné z řek vhodné místo. Místo, ve kterém by to mohla přeplavat. A ano, i když si sama dobře uvědomovala, že plavat téměř neumí, hodlala se do toho pustit. I mistr v plavání by mohl říci, že to je docela velký kus cesty vodou. Opravdu to nebyla zrovna nejtenčí říčka. Avšak Volt to nezastavilo.
Konečně našla břeh, u kterého se zdála řeka nejméně hluboká a tam vkročila do vody. U břehu jí voda dosahovala sotva hrudi, ale jakmile se začala Voltaire přibližovat středu, řeka byla hlubší a hlubší. Nakonec už se musela pustit dna, aby se udržela nad hladinou, což byl problém. Vůbec jí to zezačátku nešlo, a tak se zase vrátila ke svému břehu. Jsi panovnice smečky Nihilské. V životě tě ještě potkají takové potíže, o kterých se ti ani nezdá. Přece tě nezastaví pouhá řeka! Říkala si povzbudivě v duchu. A pomohlo to. Nabrala znovu co nejvíce odvahy a energie a vykročila vpřed, přímo na druhou stranu. Kopala a máchala nohama, až to cákalo všude kolem. Však stálo to zato.
Po pár chvílích už stála na opačném břehu a unaveně funěla. Neutopila se. Ani proud řeky ji nezastavil. Dokázala to, Ha!
Kéž by měla takového přítele, kterému by mohla o tomto zážitku povědět. Ráda by se někomu pochlubila, že už umí plavat. Sice jí to dalo pořádně zabrat, ale doplavala až na druhou stranu. 

Přišla až k malému zelenáči a posadila se vedle něj tak, aby nemuseli jeden druhému hledět do tváře. Sic Voltaire často ráda zabodávala svá očka do tváře jiných, ale teď to rozhodně nebylo zapotřebí. Naopak by byl Amir dost možná ještě více ve stresu. Což by jen zhoršilo celou situaci. Proto se posadila takhle a hleděla kamsi do dálky. "Dobrá, pane... Sage..." Ajaj, vůbec si nebyla jistá, jestli to je Sage, nebo Amir. Dva bratři se prostě snadno pletli. Plácla do svého oslovení tedy jedno ze jmen a čekala na jeho reakci. Zněla docela nejistě, ale zato měla už předem naplánováno, jak odpoví, pokud si jméno spletla. 
Vzhledem k tomu, že o své magii moc nevěděla, celkem ji překvapil Amirův náhlý klid. Na lovnou zvěř to fungovalo, to už měla prozkoušené, ale na vlcích, tak to moc ne. Dokonce jí i položil otázku, což utvrdilo jeho zvědavost a opadající stres. "Není moc těžké se o smečku starat a mít o ni obavy. Horší už to je se znalostmi. Vlastně jeden musí zameškat téměř celé dětství, aby toho věděl a uměl co nejvíce." Hlas jí nenápadně poklesnul. "O minulosti, o území nebo o ostatních smečkách. A je toho daleko víc."

Teď už v této vysoké trávě seděla a hruď měla napnutou dopředu. Snažila se vypadat co nejvíce elegantně a dominantně, ale za chvíli si uvědomila, že je jí to úplně k ničemu. Tento mladý hoch měl očividně hodně práce se sebou, natož aby řešil Voltaiřin postoj. Chudák. Nažloutlá vlčice by si mohla pomyslet, že koktá už od přírody, ale vlka s touto nemocí ještě nepotkala. Proto o takové nemoci neměla ani potuchy. V tomto případě jí bylo zkrátka jasné, že je štěně nervózní, jakoby ho měla panovnice připravit o život. "Nemáš se přec za co omlouvat. A spíše vaše veličenstvo, ale mezi námi jen Voltaire." V poslední době se jí moc nedařilo si udržet neutrální výraz. Často se jí stávalo, že byla emoce silnější než rozum a tak se stalo i dnes. Dokonce se i nahlas trochu zasmála tomu, jak moc byl zmatený. Bylo jí malého Amira líto.
Pak se postavila na všechny čtyři a nakráčela přímo k zelenému společníkovi. Přála si, aby byl v její společnosti trochu klidnější a tak se i stalo. Nebylo těžké použít její magii. Stačilo se zasoustředit na to, co by opravdu chtěla a bylo vykonáno. Jen o své magii ještě stále nevěděla. Nebýt její magie, asi by se tu vyvrátil. Moc silné to kouzlo nebylo, to kvůli podivným jevům a záhadám, které proběhly za poslední měsíc. Však už začínala trochu fungovat.
Většinou se Voltince líbilo, když z ní byli ostatní trochu nervózní, ale teď byla situace jiná. Byl moc mladý a až příliš vystrašený na to, aby se jí jeho nervozita mohla zalíbit.

Na své výpravě se dostala až sem. Prošla už kolem území Igniské smečky a z dálky zahlédla střechy domů ze starého města, o kterém nevěděla téměř nic a tak si těch budov moc nevšímala. Na žádné vlky zatím po dobu celé její cesty nenarazila, což ji docela znepokojovalo. Čekala, že se to bude kolem jen hemžit vlky, a nebo jejich čerstvými pachy. Jenže ani ty pachy nebyly moc silné a čerstvé. 
Měla namířeno směrem k území Přízračných. Netušila přesně, proč zrovna a jen tam, ale nepozastavovala se nad tím. Nejspíše to bylo jen tím, že jí to přišlo, jako bezpečná cesta. Koneckonců to byli nihilští spojenci a tak prohlídka jejich hranic neuškodí, spíš prospěje. 
Rozhlížela se všude kolem sebe a čekala na jakýkoliv pohyb, jenž by potvrzoval, že se zde vyskytují ještě nějací vlci. Párkrát se pocestě zastavila, aby se mohla napít z řeky, po jejímž břehu kráčela. S klidem se vždy zase napřímila a vznešeně zase vykročila vpřed. 

Možná už bylo zapotřebí, aby se vydala podívat jinam. Někam dál za hranice Nihilu. Tam dole na území její smečky mohlo být úplně jiné počasí a události, možná i zvířata, než tady. Než na opačné straně Norestu. Navíc si stále nikdo nedokázal vysvětlit zatmění slunce. Možná to způsobilo na některých místech velké škody. Co když veškeré záhady, které se v posledních dnech děly, měly nějakou spojitost a způsobily něco ještě horšího? V každém případě o takových škodách nemusel Nihil vůbec nic vědět. Mohlo se stát ještě něco, jen někde úplně jinde! Přec jen informace se dnes Norestem nešířily dost rychle. Zejména proto se Voltaire Falcone y Gracewood vydala takhle daleko za hranice. Chtěla zjistit, jak to v takových napjatých dnech vypadá s územím jiných smeček. Naposledy měli s Azueénem a alfou přízračných jednání docela dávno. Opravdu dávno. Voltaire byla v té době snad poloviční velikosti. Měla by zkontrolovat, jak to vypadá v okolí dalekém i blízkém dnes.

Schválené

A nevěděla by o mladém vlčkovi dál, kdyby neudělal jeden celkem výrazný pohyb. Ne, že by ho zahlédla, ale zaslechla. Zaslechla jeho oklepání a okamžitě poznala, že to nebylo jen šustění trávy či zapískání ptáků či mávání ptačích křídel. Bylo to zvíře a oklepalo se v její blízkosti. Voltince to nedalo a pomalu se zvedla do sedu, aby lépe viděla. A coto... Támhle v trávě bylo cosi zeleného. Ne tak zeleného jako tráva. Tohle bylo výraznější. Bylo to vlče. Jedno z Miřiných potomků, to už poznala naprosto jistě, ale které. Při setkání s Leonem poznala to tmavší, tušila, že tamto byla Rio. Dále potkala to další bílé v zátočině. A tohle... Jakže bylo to jméno? Tohle byla další z nevýhod panovnice. Pamatovat si co nejvíce jmen ze smečky byla otrava. Zvlášť, když některé neznala moc dobře. "Hezký den přeji. Potřebuješ něco, nebo tudy jen procházíš?." Zeptala se nakonec milým hlasem a pokusila se pousmát, ale moc jí to nešlo. To bude teprve trapas, až mladý vlček zjistí, že si ani jeho jméno Volt nepamatuje přesně. Kruci! Tak je to Sage, nebo Amir? Ptala se sama sebe. Ani si neuvědomila, že se na zelenáče trochu zamyšleně zamračila.

Opravdu, kdyby Voltinka neležela na zemi se zrakem upřeným na mraky, přišlo by jí Amirovo chování podivné. Skoro jakoby se ji pokoušel špehovat. No ne? Jenže ona ho neviděla a tak o něm téměř nevěděla. Jeho pach se jí sice do čumáku dostal, ale absolutně by ji nenapadlo, že má tento mladičký vlk namířeno k ní. Nevšímajíc si okolních pachů tedy dále ležela a div nerozplakala rostliny kolem z toho, jak moc smutně se tvářila. Nebylo třeba se nyní nějak přetvařovat. Vždyť zde zatím nikdo nebyl. Když totiž byla s někým ve společnosti, často se tvářila úplně jinak, než jak by se tvářila upřímně. Její pocity bývají úplně jiné, než jak se tváří a jak se chová. Nejspíše to bylo tím, že se snažila působit co nejvhodněji. Nuž bylo těžké být princeznou… vlastně už panovnicí. Byli její rodiče také takhle falešní jen proto, aby si uchovali dobrý dojem ve smečce? To netušila. Svého otce nepoznala a matku znala jen málo. A při tom pomyšlení ji zavalila další vlna zklamání i smutku. Kam se to narodila? Kéž by mohla vyrůstat se svou pravou rodinou. Kéž by mohla mít otce panovníka a vidět v něm vzor. Jejím vzorem by měl být Azueén, ale o tom věděla, že stál ve vedení jen proto, aby udržel smečku pohromadě a rozhodně to nedělal dlouho. Sice to byl dobrý a zdatný vlk, ale i tak to byl jen její strýc. Stál na místě vůdce jen od Nuditiny smrti. Proto pro volt nebyl to, co by pro ni měl být jako otec.
Natáhla jednu tlapu nahoru, jakoby se chtěla dotknout mraků tam nahoře. Byli tam někde nahoře její rodiče? Koukali na ni tam z hora? Byli by na ni pyšní? Nebo ji snad opustili, protože ji neměli rádi? Volt by klidně uvěřila teorii, že se její matka zabila proto, aby Voltinku nemusela vidět jako panovnici.