Príspevky užívateľa

Po noční obhlídce se pustila brzy zrána na průzkum staré lodi. Aby se do dřevěného vraku dostala, musela se probrodit nevelkou hloubkou vody. Na slaný vzduch z moře už byla zvyklá, ale na koupání moc ne. Proto zvedala nohy vysoko, jakoby ji voda pálila. Muselo vypadat až vtipně, jak se těmito vysokými kroky dostávala vodou k lodi. Ačkoliv se tedy snažila vypadat elegantně, jako vždycky, stejně vypadala komicky. Ach doufám, že tu nikdo není a nesleduje mě. Doufala v duchu. Ještě se porozhlédla, aby se ujistila, že v její blízkosti opravdu nikdo není. Za chvíli se konečně nacházela u velké díry ve vraku, které by se dalo říkat vchod. Nešlo tu cítit jen moře. Když se Voltaire dostala dovnitř a očichala kus dřeva, ucítila z něj i jiné vlky. Ačkoliv byla dřevěná deska celá nacucaná slanou vodou, šlo poznat, že na ni šláplo už více vlků. Muselo to být oblíbené místo, jestliže dokázala poznat vlčí pachy i přes veškerou místní slanost ve vzduchu. Často navštěvovaná loď.
Nakonec i Voltaire šlápla na již zmíněnou desku, aby mohla pokračovat v prohlídce. Napřímila se a vydala se dovnitř lodi. Hodlala ji prošmejdit úplně celou. Nikdo tu očividně nebyl a tak měla celý prostor jen pro sebe.
Jeden si zde musel dávat pozor, aby se nepropadl skrz dřevo někam do nižších prostorů. Dřevo už bylo tak staré a rozmočené, že se lámalo tak lehce, jako nějaký tenký klacík.

Snažila se udržet chladnou hlavu. Proč? No protože se vracela z dalšího neúspěšného lovu. Byla trochu naštvaná, ale hlavně zklamáním bez sebe. Tedy někdy se jí podařilo něco ulovit a tak to zanesla k noře smečky a něčeho se také najedla, však bylo toho také stále méně. Kořist jí většinou prchla do úkrytu. Bude muset trénovat, aby zlepšila svou rychlost. Neměla totiž ve zvyku nabírat při lovu ty největší sprinty, jaké vůbec dokázala. Ach bylo to těžké. Štěstí, že alespoň tento večer bylo docela teplo a nebylo dusno, takže byla ideální teplota. Alespoň to bylo příjemné. Jeden by se nejraději vyvalil na zem a odpočíval. A udělala tak i Volt. Lehla si do vysoké trávy, převalila se na záda a hlasitě i nespokojeně vydechla. Dívala se nyní se zklamaným výrazem na oblou a sledovala, jak mraky mění svůj tvar. Tam nahoře ale muselo být ticho. Nikdo tam nebyl. Ani vlky s křídly nezahlédla. Že by se nikomu nechtělo za šera létat? Nejspíše ano. Asi nešlo nic vidět a tak nebylo létání moc zábavné. Jéje, to by bylo fajn, kdyby měla Voltinka křídla. Vlastně ani nevěděla, jestli nemá strach z výšek. Ale o tom pochybovala. Jediné, čeho se bála bylo… Co to bylo? Když se nad tímto zamyslela, zmátlo ji to. Vůbec jí nyní nedošlo, z čeho má největší strach. Jediné, co by mohla ztratit a trápilo by ji to, byla její smečka. O tu se bála. Asi tak tomu bylo.

A Volti už se nechtělo jen běhat dokolečka. Jednak by ji to brzy přestalo bavit a jednak by se stejně vyčerpala a musela zastavit, aby se rozdýchala. S cuknutím se rychle zastavila. Zabrzdila tak náhle, že znovu vytrhala kusy mechu z půdy. Otočila se na svého pronásledovatele a skočila po něm. Byl to jednoduchý útok. Jazyk jí stále plandal z tlamy a tlapy měla roztažené tak, aby jimi mohla zrzavou vlčici uchopit za krk. Pochopitelně se hodlala chovat jemě. Naposledy se takhle prala s Riverou a už odmala věděla, že pokud nejde o pravý boj, je třeba brát ohled na toho druhého. Je třeba si dávat pozor, aby tady Sashi neublížila. To by byl panečku problém. Špatně by se vysvětlovalo, že jí ublížila nechtěně. Dokonce ještě při hře. To by jí nikdo nevěřil. Jen málokdo by si Voltaire dokázal představit, jak si s někým hraje. Už dlouho jsem nikoho nepřeprala. Měla bych si to zkusit i teď! Pomyslela si docela s dobrou náladou.

Schválené

Byla na lovu. Vlčice s jasně béžovým až žlutým zbarvením se právě plížila trávou a křovinami přímo za svým cílem. Tím cílem byl docela tlustý zajíc, který si právě čistil srst a o hrozícím nebezpečí neměl zatím ani potuchy. Volt byla docela daleko a měla výhodu, protože vítr foukal směrem od zajíce k ní. Takže ji její kořist nemohla ucítit. A vlastně zatím ani spatřit. 
Bylo potřeba lovit. Ani Volt nelovila pro sebe, ale pro smečku. Zvěř se v poslední době chovala divně. Ptáci občas přestávali pískat, jakoby je něco vyplašilo. Jenže Volt neznala takové zvíře, které by mohlo vyplašit takové množství ptáků najednou. Něco se dělo. Něco mělo nastat a nevypadalo to vůbec dobře. Všichni to cítili. I kořist se chovala divně. Vlk o sobě ani nedal vědět a kořist hned prchala. Prostě zničehonic. Dokonce i teď se to stalo. 
Volti se většinou lovilo docela dobře, protože dokázala zvíře uklidnit jen svou myslí, ale v posledních dnech se jí to vůbec nedařilo. I dnes se vší soustředěností snažila svého zajíce uklidnit a přivést ho tak k odpočinku, ale nešlo to. Její bělmo nyní bylo tak tmavé jako nejčernější díra v zemi. Však zajíc na sobě nedal znát ani malé změny, kterou by způsobila tato vlčice. Naopak po chvilce sám od sebe rychle vystartoval do úkrytu. A z této vzdálenosti už neměla panovnice šanci ho dohnat. Bylo po všem. Musela jít lovit jinam.
Svou magii ještě stále moc nechápala. Nikdo jí neřekl, jakou má moc a tak si myslela, že tohle dokáže každý. Ale tohle ji mátlo. Dřív nebo později se někoho zeptá a pokusí se zjistit, co se to děje se zvířaty a jejím kouzlem.

Korunovace

Ještě před pár týdny nevěřila, že by tento den mohl nastat takto rychle. Tohle celé jí bylo naprosto proti srsti. Ocitnout se na místě, kde na ni hledí snad celá smečka. Hleděli na ni všichni a to plno z nich ani pořádně neznala. Nejen ta úzkost ze společnosti, ale štvalo ji také její postavení. Po tomto dni bude mít ještě více pozornosti, respektu i hodnoty. Bude ještě více výrazná. Nechtěla tak moc trčet mezi členy smečky, ale musela. Cítila by se mnohem lépe, kdyby si tento post vybojovala, ale nebylo tomu tak. Byla to její povinnost. Už ode dne, kdy se narodila jí bylo souzeno stát se panovnicí. 
S naprosto klidným výrazem, ale neklidnou duší se vydala z nory směrem ke svému strýci, který jí měl předat korunku. Byla moc nervózní na to, aby se dívala celou tu dobu na své obecenstvo, ale jakmile měla na čele korunu, prostě to udělat musela. Musela dát svým pohledem najevo, že vidí svou smečku a vnímá ji všemi smysly. Vnímá a naslouchá jí tak oddaně, jakoby byl Nihil to jediné, na čem nyní závisel její život. Kdo ví? Možná tomu tak i doopravdy bylo. Však sama Volt si tím nyní nebyla dost jistá. "Jsem ráda, že vás mohu viděti takto pohromadě a na tak vzácné události. Snad povedu naši úžasnou smečku dobře." Na konci všeho dění pronesla s falešným úsměvem to, co si připravovala snad i dva dny předem. "A chtěla bych tento den ještě více oživit." Na chvíli se pozastavila a zamyslela se, zda není tohoto proslovu málo. "Pojďme si všichni na počest smečky Nihilské zavýt na měsíc." Podívala se na oblohu a zkontrolovala, že je měsíc stále a stále výraznější. A opravdu byl. Již za pár chviliček by už měl zářit dostatečně na to, aby se na něj dalo z plných plic zavýt. Bylo potřeba ukázat hlas Nihilu. "Jen ať nás všichni slyší. Je potřeba dát ostatním smečkám najevo, že tu stále jsme."

Už si pomaličku začínala myslet, že se jí Maxwellovy reakce víc nedostane. Koneckonců na tom byl podobně. Také raději mlčel, než aby se připojil k blbnutí. No v tomhle případě tomu bylo jinak. Nejen on z Volt, ale i Voltinka z Maxwella byla překvapená. Čekala spíše nějaká nespokojená slůvka a nebo že se urazí, ale nestalo se tak. On do té vody dokonce celý skočil, aby mohl poslat vlnu horké vody i na princeznu. Ach jak vzácná to chvíle. Tohle se jistě nemůže stát každý den. Zejména ne těmto dvěma. Tohle chování začínalo být Voltaire dosti proti srsti, ale když už to začala, hodlala to i dokončit. Nechala na sebe dopadnout vodu, kterou na ni Max cáknul a pak se do vody vrhla také. Nechť započne tento vodní boj. Bylo jí asi jedno v tuto chvíli, že se v takové vodě ještě nikdy nekoupala. Vlastně ji ani nenapadlo, že ani neumí plavat. Naštěstí na to ale nemusela myslet ani později. Nebylo to tu moc hluboké. "Má další vlna tě utopí!" Upozornila svého bratrance ještě před tím, než vůbec dopadla do vody. Tohle ho odrovná! Na princeznu Nihilu určitě nemá.
Bylo fajn na chvíli zapomenout na své povinnosti. Pro Volt to byla přímo odměna za něco, čeho si ani sama nebyla vědoma. Nehledě na to, že se trochu bála takhle chovat. "Umíš vůbec plavat?" Napadla ji náhle tato otázka.

Schválené!

Schválené!

Nejspíše měli Leon s Rio docela štěstí, protože ten, koho zrovna potřebovali se nacházel na této pláži. Sic by u toho měl být i Azueén, ale snad už si Voltaire vystačí sama. Navíc, měla už lecos nacvičeného a nedalo se říct, že by si v tom nevěřila. Však stejně ho o tom nakonec informuje. Neměla v plánu zde takové vlky potkat a tak si jen poklidně ležela pod jedním z velkých balvanů. Líbilo se jí tady. Krásně tu svítilo slunce a odráželo se na vodní hladině. Nejen to, ale také nahřívalo Voltince kožich, což pro ni bylo docela příjemné. Dokonce ani ten balvan, vedle kterého ležela, nebyl tak studený, právě naopak. Bylo to jiné, než v zimě. V zimním období pláž vypadala tak smutně a prázdně. Jakoby v její blízkosti nebyl žádný život. Radost hledět se na to teď v létě. Šla tu cítit ve vzduchu sůl, jež vlka štípala v čumáku, ale mladá princezna už na to byla zvyklá. Nebyla tu poprvé.
Zrovna, když už se jí začínala zavírat očka únavou, zaslechla něčí hlas. Byl to vlk a nebyl zrovna daleko. Zacvakala ušima a hned nato se postavila. Rozhlédla se po pláži, ale nikde nikdo. Možná... uvidí více za tím balvanem. No a tak vyskočila na šutrák a teď už zahlédla dvě blížící se siluety vlků. Jeden byl docela malý, vypadal jako štěně a ten druhý zase velký. Jejich pach bohužel překryla sůl a Voltin zrak na tom nebyl nejlépe. Musela k nim tedy přijít blíže, aby zjistila, kdo ji takto překvapil v čas jejího odpočinku. Byli tito vlci vůbec z Nihilu? To takhle z dálky nebyla schopna vidět. Pouze odhadovat. Pokud nejsou ze smečky, mohlo by to znamenat něco záživného. Pomyslela si kupodivu docela nadšeně. Nebylo jí zcela jasno proč, ale líbil se jí kontakt s cizinci. Získávala si tím vědomosti a také se v jejich blízkosti cítila jaksi důležitá.
Ještě chviličku postávala napřímená na onom kameni, však pak už opět seskočila dolů, aby se mohla vydat vstříc osobám. Teď už si to cupitala ladným krokem k nim a nedokázala od nich odtrhnout pohled.

Bavit se s nováčky jen tak osamotě bylo mnohem zábavnější, než se strýcem za zády. Pro toho druhého to bylo možná dosti ponižující, ale Voltaire jeho menší zmatenost vůbec nevadila. Naopak si to užívala. Vždyť to bylo zábavné, dokonce by si dovolila říci, že milé. A ano, i starší vlk se mohl zdát tomu mladšímu v něčem roztomilý. "Žádná z možností mi nebude vadit." Naklonila hlavu na stranu a svým pohledem se mu vkrádala do mysli. Kéž by věděl, s jak velkou lehkostí brala tuto situaci. Pro ni to nebyl ani trochu problém. Byla si vědoma toho, že splést si ji s jiným mladým vlkem bylo moc snadné. Měla by se pro příště nějak zvýraznit...Heřmánky... Co kdyby se panovnice ukazovala s nějakým zvláštním věncem na hlavě? Zamyslela se na chvilku. Ano, takový bohatý věnec by byl fajn. Takový, jaký se předává novému panovníkovi při korunovaci. Zatím žádný takový neviděla, korunovace byla zatím před ní, ale dokázala si to představit. Ach kéž bych tím obyčejným vlčetem i byla. Napadlo ji nakonec. "Jsme rádi, že jste tak vděčný člen. Vážíme si toho, ale zásluhu na tom nemám pouze já, ale i lord Azueén či ten, který vás příjmul, jako první." Pronesla hrdě a jistě. Byla ráda, že se Shaarim mluvila sama. Mohla si volit slova, jaká si jen zvolit chtěla. Nemusela se bát neúspěchu, protože nebylo v čem neuspět. Snad. "Já se na první dojem nespoléhám většinou." Opravdu jí bylo jedno, jaké světlo na vlka svítilo při jejich prvním setkání. Ovšem kdyby to byl nějaký vrah, blázen na první pohled, nebo kdyby Volt dokonce ublížil, jistě by se už na první dojem příště ohlížela a dle toho se i chovala. Shaari se zatím zdál být hodný. To, jestli je smečce dost prospěšný se teprve uvidí. Podle toho tím pádem nemohla hodnotit.

Netrvalo dlouho a i Sasha se vydala za Volt s radostným výrazem ve tváři. Hned co se za ní zrzečka vydala, Volt změnila směr, aby se jí z toho kroužení nezatočila hlava. Dokonce i zpomalila, aby se neunavila příliš rychle. Voltaire nebyla zrovna sportovně založený vlk. Už odmala si všímala, že Rivera měla více energie. Tedy tak to vnímala ona. Teď už na tom s pohybem mohla být Rivera hůře. Kdo ví? Moc se spolu v poslední době sestry nebavily. Navíc si i byla vědoma svého zdravotního stavu. Víte, když dostanete třepavku po každém velkém sportu, je vám snad jasné, že sport nebude vaše silná stránka. Teď jí tyto nevýhody byly ale úplně šumák. Jestliže bude Sasha rychlejší, ať si ji klidně dožene. Byla to přece jen hra a nikomu nešlo o život.
Po chvilce už se dokonce ani Volt neudržela a vyplázla jazyk, přičemž se jí začal na bílé tvářičce rýsovat úsměv. Takhle Voltaire vyvádět snad ani samotná její matka nikdy neviděla. Ani Azueén, který pravděpodobně nakonec stráví s mladou princeznou více času, než strávila Nudita. Ačkoliv byla tohle spíše smutná myškenka, trochu komickou se mohla někomu také zdát. A Voltaire byla jedna z těch, co by tohle brali spíše vtipně. I když je to šokující, Voltaire smrt svojí matky nebrala až tak vážně.

Hra -kdo dřív uhne pohledem- se jí začínala líbit. Doslova se jeden druhému hleděli do očí a cosi se tím snažili naznačit. Však ani jednomu nebylo zcela jasno, co chce ten druhý říci a co hledá. Třeba taková Voltinka to brala jako... no vlastně to dělala automaticky. Vůbec se nikdy nezamýšlela nad tím, proč tak upřeně pozoruje své společníky. Ani ji nenapadlo, že by to mohlo být dalšímu vlku nepříjemné. Nu, už bylo na čase si více hlídat své drobné činy. Jenže to jí musí nejdříve někdo říci, jinak si to nejspíše nikdy ani neuvědomí. Vlastně už jí začínalo být jedno i to, jak se představuje mezi jinými. I teď pro sebe použila množné číslo a vůbec si toho nevšimla. Ze začátku jí přišlo ponižující se ve společnosti označovat za něco jiného, než vlčici. Teď už ji ta stydlivost opouštěla. "Též mne někdy napadá. Ani nevím, kdo mi jméno dal." Vzájemnou hru nejspíše prohrála, protože se tentokrát podívala kamsi do země. Štěstí ve tváři se jí zatím však schovávalo kdesi hluboko v těle. Zatím. V tu chvíli totiž ještě neslyšela ta další slova, která ze sebe vlk vytlačí. Ovšem za chviličku už se Shaari vyjádřil. "N... nemáte se vůbec za co omlouvat. Takhle by se mohl splést snad každý nováček." Odpověděla s jistým překvapením v hlase. Voltino štěstí právě vylezlo z díry. Sic docela nenápadně, ale pousmála se, dokonce se jí i huňatý ocas párkrát pohnul ze strany na stranu. Mrzutou Voltaire moho takhle rozveselit opravdu jen něco výjimečného. "Spíše výsosti. Ale stejně... Mezi námi mi můžete říkat jen Voltaire." Řekla svou poznámku tiše. Nebyla si úplně jistá, jak velký problém by nastal, kdyby toto její vyjádření někdo slyšel. Ona to sice nepovažovala za důležité, ale co když třeba Azueén ano?

Nevěřila by sama sobě, kdyby věděla v minulosti, že se dostane do téhle situace, že bude mluvit s takovým vlčetem. Pravda, alespoň jednou za život se jí tohle stát muselo. A navíc i ona by měla mít někdy svá vlastní vlčata, ale o tom ještě vůbec nepřemýšlela. Ona preferovala dospělé, kteří jí mohli poskytnout nové vědomosti. Nejen to, ale také si ve společnosti s dospělými vlky brousila ego už jen tím, jak se jim snažila vyrovnat a díky jejímu postavení se to někdy dařilo. To byla také výhoda.
Nyní se zdálo, že se oba vlci snaží zamalovat jejich první dojem něčím lepším. Dodat těmto chvilkám hezčí barvičky. A nebylo divu, vždyť jejich první setkání vypadalo naprosto příšerně. I Volt se ztrapnila, ještě před pár chvilkami si pletla Sage se zajícem a tak se k němu v podstatě i chovala. "Nemáš zač děkovat." Ouška se jí přilepila k hlavě. Proč? Protože se cítila nejistá, nebyla zvyklá na vlčata. Ještě nevěděla, jak se má k mladším chovat. A k jejímu neštěstí byl tento celkem mluvka, což Voltaire poznala už při jeho děkování. Úplně si vyžadoval pozornost a komunikaci. Nuž. Ačkoliv nebyla princezna zrovna ta, co si ráda povídá o životě a naprosto nepotřebných blbostech, neměla na výběr. "Nesmíš si příliš všímat ostatních. Navíc pochybuji, že by se zachovali statečněji. Amir a Rio jsou tvoji sourozenci?" Ach kdyby Sage věděl, jak moc si Volt nebyla jista tím, co říká, vůbec by ji neposlouchal. Řekla mu jen to, co by udělala ona, ocitnout se v jeho situaci. Prostě by si jich nevšímala a snažila se sama sebe považovat za lepší a nebo alespoň stejnou. I ty sourozence vyhrabala ve své hlavě jen tak náhodou. Jen podle toho slova -maminka usoudila, že to asi nebudou jen kamarádi. "Já jsem v pořádku." Kupodivu se i pousmála. Dobře, dobře, po chvilce to začínalo být trochu zábavné. Aaa nebo milé. Ano, to spíš. Hah! Sice ji neznám, ale musí být zajímavé mít matku léčitelku. Pomyslela si Volti. Teď už jí bylo téměř jasné, že by ta léčitelka a také maminka bílého chlapce měla být Mira. Určitě by z její tvářičky ten vzácný úsměv rychle opadl, kdyby věděla, jak pro mladého vlka působila. Ona nebyla ta, která se může sesypat z každého problému.

Dusot jejích tlap šel docela dost slyšet, když se teď snažila udržet rovnou chůzi po drsnějším terénu. Vlhký mech a tráva místy dosti klouzala a když se do toho zamíchají kamenité kusy země a nerovný povrch, je rázem složitější po tom chodit. Obzvláště pro někoho tak nízkého jako Volt. Ovšem i soustředěná byla, ale ne na svou chůzi, ale na slova Delailah. Velmi ji tato konverzace zajímala. Měla jakousi touhu po tom, si takový boj vyzkoušet, ovšem neměla moc chuť někomu ubližovat. Až tak drsné věci v krvi neměla, ale vskutku zajímalo ji to. Jen mlčky kráčela stejným tempem, jako hnědá vlčice a naslouchala. Jen sem tam plácla nějaké to slůvko. "Jistě. Spíše bych nechtěla ublížit tomu dotyčnému." Promluvila třeba. Tiše pak jen funěla a neměnila téma.