Príspevky užívateľa

Nejistota z ní začínala opadat. Chladný pohled, jímž si právě prohlížela neznámého se zaměřil nejdříve na postavu a pak na obličej. Zrak sice měla jistě o dost horší, než Shaari, ale pohled měla stejně výrazný i pozorný ne-li ještě pozornější. Že po chvilce zabodla pohled do jeho tváře, tak to bylo jedno z prvních věcí, kterých si na Voltaire vlk mohl povšimnout. I když byla zatím o dost menší, svým postavením těla se zcela vyrovnávala jeho pomyslné výšce. Ocas s hlavou vzpřímené a srst jen lehce zježená. Ježila se z toho napětí. Poznat novou tvář, to pro ni bylo docela vzácné. Hledala na vlku jakoukoliv věc, jež by dokazovala, že lže. To proto, že nemusel ve všem říkat pravdu. Však o tomto novém příchodu už zaslechla a tak mu spíše věřila. "Hm! Mé jméno je Voltaire Falcone y Gracewood. Rádi vás poznáváme." Odpověděla mu jednoduše s klidným úsměvem. Pokud měl lesknoucí se cizinec zdání, že Volt mluví docela dospěle, měl pravdu. Přece jen k tomuto byla učená. Už od roku mala ji učili, aby se chovala slušně a dospěle i když si o to sama nežádala. Nesnášela situaci a pozici, do které se narodila. Až by se jeden divil.
Zamýšlela se, zda by měla nazvat alfou svého strýce a nebo sebe. Ano, sice nechtěla být princezna, ale když už se zde ocitla, nesměla spadnout. Kdyby se vykašlala na osobnost, jakou by měla být, asi by jí to dosti poškodilo ego. Chtěla i před tímto vlkem vypadat dobře... nu a tak se rozhodla odpovědět takto - "Hm! Právě hledíte se na ni v podstatě." Pokrčila rameny. Trošku si tímto nakrmila ego. Chvíli ani nezmínila svého strýce, který jí skoro vždy stál za zády a učil ji být panovnicí. Úplně o všem nemohla rozhodnout sama, prozatím. "Ale často za mě rozhoduje strýc." Hlas se jí zakolébal. Jistěže posmutněla. Kéž by mohla takto zmínit svého otce či matku. Tohle bylo jednou z věcí, které jí chyběly. Normální život s úplnou rodinou. Sama se musela postavit na vysoké místo bez vzoru, bez rodičovské lásky, téměř bez motivace.

Společnice očividně neměla nic proti Voltinému pozdravu. Samozřejmě ani proti hravé výzvě ke hře a ani proti Voltiným slovům. Oslovila ji totiž jménem - jménem, kterým si nebyla ještě úplně jista. Členy smečky sice poznala už jen podle pachu, ale jejich jména už na tom byla hůře. Sasha byla ale naštěstí léčitelka, jejíž jméno musela znát a tak ji i poznala. Teď už se však všechny nejistoty vytratily. Kdyby to totiž nebyla Sasha, jistě by dala vědět, že se takto nejmenuje.
Teď už se obě vlčice dostaly do pohybu. Když se Sasha jen pohnula z místa, Voltaire už se rozběhla a velkým obloukem se vlčici pokusila oběhnout. Vystartovala tak rychle, že vyhodila pár stébel trávy do vzduchu. Se zadkem u země pelášila okolo Sashi. Jistě si dokáže plno lidí představit psa, který dostane záchvat hyperaktivity. Přesně takto vypadala. Jen doufala, že se jí pak nezačnou zase podivně třást nožky a že nezačne slintat. Stávalo se vůbec jiným vlkům, že po námaze začali tak moc slintat? Možná byla jen Voltaire taková divná a ne jen s třepavkou, ale i s povahou. Toto byla i pro ni výjimečná chvíle. Jednou za neuvěřitelně dlouhou dobu si zaskotačí. Nu... jednou za pár dlouhých dní to potřebuje každý. Snad každý si jednou za čas potřebuje vyprázdnit hlavu, zapomenout na ty každodenní nepříjemnosti. I Voltaire potřebuje někdy na chvíli zapomenout. Nejspíše by se dostala do velkých psychických problémů, kdyby tohle neudělala.

Téměř neslyšně se blížila ke starému stromu, který ležel poblíž nory. Zatím před sebou měla docela velký kus cesty a tak spíše relaxovala, než aby se namáhala. Nebylo pro ni nejlepším rozhodnutím chvátat rychle přes tak krásný kraj a ani si to neužít. Vždyť mohla klidně a pohodlně nasávat do nozder jarní vzduch. Všude kolem už byla pěkná a zelená tráva. Vlastně i pár květů konečně rozkvetlo. No prostě bylo nemožné přehlédnout, jak moc se časem okolí měnilo. Jak krásná uměla být tato změna. Volti se tedy ladně a pomalu pohybovala stále stejným směrem a všímala si spíše okolí, než-li vlků. Však měla by být připravená i na ty vlky, protože se k ní očividně jeden blížil. Ze začátku si ho málem nevšimla, ale naštěstí zacítila jeho pach a tak ji situace donutila se zasoustředit. Voltaire měla špatný zrak a tak se musela zasoustředit, aby spatřila danou osobu, ale přece jen zvládla ho v dálce najít a poznat, že se nejednalo o pouhé zvíře. Měl takové zvláštní barvy a neznámý pach. No a tak se vydala za ním. Musela zjistit, kdo to byl a co tu pohledával.
Kvetoucí loukou si svižněji vykročila za Shaarim, netušíce, o koho se vůbec jedná. Čím blíže princezna byla, tím více se její postoj měnil v napjatý a připravený k obraně. To snad ale nebude třeba. "Hezký den. My dva se ještě neznáme, viďte. " Pozdravila, když už byla ve vhodné vzdálenosti. Štěstí, že špatně viděla pouze do dálky. Teď, přímo před ní, šel vlk vidět zřetelněji. Zvláštní to charakter, uznat jeden musel. Tedy alespoň po vzhledové stránce

Lailah x Abeille


Kardanisis x Darkside

I když tomu tak doopravdy nebylo, hlasy vln a tlumené šeptání čerstvé trávy, jakoby trochu utichlo. Všechno bylo najednou klidnější a mladá vlčice se mohla také uklidnit. Postavila se volně před vlče, aby mu dobře viděla do tváře. Opravdu měla co dělat, aby ho nezačala probodávat svým neústupným pohledem jako kohokoliv jiného. Tentokrát si byla vědoma, že stačí málo a dítě se rychle nechá vyděsit. To když byla Volt malá, moc se s cizími nesetkávala, nevycházela z nory ven. Byla podobná nějakému mrzoutovi, který vychází jen když to po něm někdo chce. V té noře či ve společnosti s někým dospělým se opravdu neměla tak často čeho lekat. Teď už to bylo jiné. Teď nejen, že chtěla, ale také musela toho poznávat na vlastní pěst co nejvíce. "Nemám v úmyslu o tom někomu říkat." O tom, že si jej původně málem spletla se zajícem, raději pomlčela. Ještě by pak byla i mezi jeho sourozenci za prvotřídní pako. To si přece nemohla dovolit! "To, že začneš utíkat před nebezpečím není zlé. Alespoň ne ve tvém věku." Trošku se zamračila a poslední větu zamrmlala skoro jen pro sebe. Přece až bude starší, měl by se spíše nebezpečí postavit a bránit tím ostatní ze smečky no ne? "Nestalo se ti nic?" Ještě byla trošku překvapená z jeho náhlého zastavení a změny situace celkově. Mohl si přece třeba zranit nožku za toho běhu. Mohlo se mu náhle udělat nějak špatně, no prostě cokoliv. Proto se ho pro jistotu optala na tuto věc.
A ano vskutku Volt podivná byla. Tedy alespoň v něčem.

SVATBA

Stejně jako plno jiných i Voltaire se sem přišla podívat. Jak tak tušila a později se jí i potvrdilo, že zde působila i její matka, která dělala partnerům jakýsi důležitý proslov. Nacházela se nyní na překrásné akci, na které nesměly chybět heřmánky a tváře plné štěstí. Byla to svatba jejích dobrých známých a to její tety Delailah a strýce Azueéna. Roztomilý to pár. Volt dávala počas celého procesu pořádně pozor a učila se, protože až bude velká, to, co vykonávala teď její matka bude její práce. Tedy podle toho, co jí říkávali při učení. Ach Volt to nechtěla jednou dělat. Chvílemi i zatoužila po tom, aby nebyla dcera panovníka, ale rychle se to pak snažila vyhnat z hlavy. Teď musela věnovat veškerou svou pozornost obřadu a vlkům v jejím okolí. Tento proces už obrazně znala. Už jí to kdosi vysvětloval a tak zhruba tušila o co jde.
Když se dostala co nejblíže k místu, kde se nacházel zamilovaný pár, trochu se očkem rozhlédla po tvářích. Některé znala moc dobře. Třeba takového Maxwella. A i když neznala úplně všechny, nebyla nijak nervózní. Právě naopak. Byla klidná a vděčná za to,že může sedět pouze mezi diváky a nebýt na místě Del, Aziho a nebo Nudity. Ani o to, že na něco zapomněla se nemusela bát. Připravila si předem totiž dva věnce, jako dar ke gratulaci. Dva, aby měl každý z partnerů jeden. Delailah ho měla o něco hezčí a barevnější, to protože jí ho už Voltinka nějakou dobu dlužila. Domluvila se s ní přece, že jí uplete věnec, když teta neprozradí rodině, o co se kdysi Volti pokusila. Dospívající vlčice se nad touto vzpomínkou nyní pozasmála, ačkoliv byla tato myšlenka ještě před pár týdny dost stresující.
Obřad už se zdál být u konce a o chvíli později. Když už vlci dali páru své dary, přišla k nim i Voltaire a snad jako jedna z posledních jim i ona dala své věnce a promluvila - "Gratulujeme vám a přejeme dost lásky i nadále." Položila jim před tlapy věnce, pak se otočila a vykročila tam, kam ji její vlastní nohy odnesly.

Semie x Vulonkrein


Voltaire x Raymond

Nebylo pravdou, že zrovna dnes a tady neměla Volt náladu na mluvení, to rozhodně ne. Ona taková byla už od vždycky a ostatní by si měli rychle zvyknout, protože taková nejspíš i zůstane. Už jako malilinkatá kulička žlutých chlupů se dala přirovnávat spíše k tomu mrzoutovi rodiny, než-li k jednomu z nejveselejších. Někdy se možná rozpovídá, ale to je jen vzácně, bez ohledu na konkrétní společnost. Možná toho měli s Maxwellem hodně co společného. " My... my je ani celé neprošli a přesto vím, kde jsou. Musím to vědět. Nic se nestalo." Nejdříve hodila po zvláštně zbarveném chlapci překvapený pohled. Nebyla spokojená s tím, kam se narodila. Nelíbilo se jí, že musela všechno ohledně smečky vědět tak brzy. Skoro ani nesnesla pomyšlení na to, že jiná vlčata žila a učila se úplně jinak. Samozřejmě Well měl k jejímu stylu života velmi blízko, vlastně na tom byli téměř stejně, ale i tak tam byly rozdíly. I to její nespokojení šlo slyšet v jejím hlase. Max musel ihned poznat, že kdyby mohla, jistě by se svého vysokého postu zbavila. Voltaire měla ale zatím i naštěstí dostatečně vysoké sebevědomí na to, aby se nebála smečku jednou vést. Neměla ani na výběr.
S jakýmsi zklamáním hleděla na vodní hladinu a i když se tvářila tak zvadle, v její mysli se začínalo odehrávat něco jiného. Přemýšlela, jak udělat atmosféru trochu veselejší. A přišla na to! "To ano..." Stále s hlasem, jakoby se měla každou chvílí rozplakat začala mluvit. "Hlavně, když vám kape z obličeje." Náhle kompletně změnila tón hlasu. Štěstí z něj teď skoro sálalo. Proč? No protože se právě teď pokusila svého společníka horkou vodou pořádně pocákat. Stále však zůstala pevně sedět a ani se na něj nepodívala. Už bylo načase trošku pročistit vzduch. Mladá princezna použila taktiku své sestry, protože věděla, že na Volt sic ne, ale na ostatní to fungovalo. Uvidí se, jakou bude mít Well reakci. Dosti pravděpodobné bylo, že bude překvapením bez sebe, jelikož takové dětinské caviky nebyly princezně vůbec podobné.

Jak již bylo jednou řečeno. Dohnat roztomilé mládě byla jedna věc, tu zvládla, ale přimět ho k tomu, aby přestalo takto vyvádět a strachovat se o sebe, to už bylo těžší. Voltaire se v této situaci dostávala do rozpaků a stále větší touhy po tom, aby se jí přestalo bát. Bylo by jí sic příjemné, kdyby před ní někdo raději stáhnul ocas, ale když se jednalo o malé a už mimo něčí přítomnost dosti zranitelné mládě, situace se zcela měnila. Ona se dokázala dívat tak, že to někomu zježilo srst, ale v tomto případě rozhodně neměla v úmyslu svým pohledem děsit. Už se zklidni, prosím. Přece nevypadám jako vrah. Doufala v duchu, čímž potlačovala jakousi vnitřní snahu, jež brzdila strach vlčete. Kdesi hluboko v její mysli i těle někdo bojoval s nitrem toho vlčete. A po chvilce to začalo zabírat i když o tom Volti sama nevěděla. Tradá! A první projevy magie byly na světě. Ačkoliv neměla ani tušení, že je něčeho takového schopná, stále více a více mohlo být díky ní vlče unavené, ale zároveň klidnější. "Věř mi." Nic netušící Volt se stále snažila uklidnit vlče svými slovy, ze kterých málem sálala milost a pochopení. Ladnými pohyby se pokoušela kroužit kolem stále běžícího Sage, čímž by mu bránila v další změně směru. Tentokrát se ani sama Volt neubránila nervóznímu pohledu, který se jí blýskal na tváři.

Světlé vlče pevně věřilo v to, že tato vlčice, původem tulačka, umí bojovat či jinak umět zahnat nepřítele. Přec jen sama jí před chvílí prozradila, že to kdysi uměla. Nejspíše si Voltaire jen zatím nedokázala představit, jak dlouho nebyla tato schopnost vlčicí použita. První Voltiné zkušenosti s výcvikem si dobře pamatovala i když to nebylo zrovna včera, ale to bylo tím, jak málo toho ještě zažila. Nu hodlala si i přes nejistoty Delailah stát za svým. "Věřím, že ano... Zatím mě nikdo jiný obraně neučil, alespoň ne v praxi. Nemám na to věk a nemám trpělivost na to, abych čekala na další fázi výcviku." Vyjádřila se trochu zvadle. Bylo pravdou, že se zatím učila jen vytrvalosti, obratnosti a občas i nějakému tomu lovu. Jenže když jeden žije ve smečce plné čistých dušiček s velkým srdcem, boj byl snad to poslední, co se měla učit jako nedospělá vlčice, nabírající samostatnosti. Opravdu zde boj patřil na poslední místo a tak se jej rozhodně neučila vlčata tak mladého věku. No Volti potřebovala zrovna tohle umět hned.
Rozhlédla se na poslední Deliny slova kolem. Všechno bylo tak pobledlé. Jako když krásnou knihu položenou na polici pokryje prach a tím z ní jaksi opadá krása. Až když krajinou znovu prolétnou jarní teploty a slunce, začne opět nabírat krásy. Voltaire se docela těšila na léto plné květů a zelené trávy, jak jí tedy léto popisovali starší vlci. Ona sama léto ještě nezažila a tak si jej představovala úplně kouzelně a snad nereálně. Jakoby bylo toto období z nějaké pohádky. "Po této zemi odjakživa chodím s tlapami studenými jako led. Těším se, až poznám něco jiného." Teprve jakmile dořekla, uráčila se znovu pohlédnout do očí tmavé vlčice, jež jí šla právě příkladem. Voltin pohled byl plný nadějí a sem tam se jí v očku zalesklo štěstí z nastávajícího jara.

No tohle! Když už měla Volti jasno a už se konečně chystala napřímit, stalo se něco nečekaného. Tentokrát věděla, že to bylo malé vlče a tak by se už pochopitelně chystala postavit a pozdravit jej, když už se v jeho přítomnosti ocitala. Ovšem nestihla to. Sice se konečně zdvořile postavila, ale to už bylo vlče na útěku. Tedy nějakému vystrašení chlupaté koule by se nedivila, ale přímo útěku už ano. Asi by to chtělo více kontaktu s vlčaty, protože by si do teď nepomyslela, jak moc dokážou být bojácná. V každém případě tam ale nehodlala jen tak stát a civět na zdrhající kuličku. Ještě by pak přiběhlo za mámou a povědělo, jak hrozná je Volt, že se ji pokusila ulovit... aaa nebo by se mohlo stát, že hloupé vlče poběží stále rovně a spadne támhle z útesu. Pro většího vlka už možná nebyly divyké vlny a ostré hrany kamení tak nebezpečné pro život, ale takové mládě by to snadno zbavilo smyslů, ba dokonce života. Snad se tak i nestane. Naše princezna tedy dlouho neváhala a rozběhla se plnou rychlostí, ale i opatrností za vlčetem. Už si nemohla dovolit další takovou situaci. "Počkej! Nic ti neublížím." Pohotově, ale ne příliš hlasitě oslovila Sage. Nebylo těžké vlče dlhnat, horší už bude jej donutit, aby dále neutíkalo. Voltaire doufala, že tuto scénu nikdo neuvidí. Co by si pomyslel? Nejdříve se k malému stvoření plížila a pak ho tu naháněla v tak nebezpečném prostředí, až by se někdo divil. Do toho všeho kdyby alespoň byla noc, kdy je horší vidění, ale on byl krásný slunečný den a vítr pěkně nesl všechny pachy.

Jakou lepší zábavu si vlče jako je Voltaire mohlo najít? Procházka a poznání dalších míst bylo snad to nejlepší, co mohla tato mladá dáma dělat. Ona neměla někdy prostě náladu na společnost a věřte, Volti měla takové chvilky často. Ovšem když už na společnost došlo, dokázala být slušná i když to moc dobře neoceňovala. Dokázala si zvyknout a chovat se jako právě ta dáma, kterou by měla být. Většinou totiž na někoho stejně narazila a stejně se s někým musela bavit. No jen si představte, že vám princezna narovinu řekne, že na vás nemá náladu a že máte jít pryč. To by nejen měla špatné svědomí, protože by se to někomu opovážila říct, ale jakmile by se rozkřiklo toto Voltino jednání, asi by z toho byl problém. Matka by nebyla zrovna nadšená, to ne.
Nu, štěstí jí nepřálo. Jako vždy. Musela totiž natrefit na zvláštně vypadající kouli bílých chlupů, válející se opodál v trávě. Volti by se okamžitě připravila, aby mohla později věc ulovit, ale to by ta koule nesměla mít pach vlka. Zatím to vypadalo na jedno z těch nových štěňat. O štěňatech od Miry toho zatím nevěděla příliš moc. Vlastně ani kdy se narodila ta malá stvoření. I když měla tedy podezření na právě jedno ze zmíněných, hodlala se zatím přesvědčit. Kdyby si byla kompletně jista, že se jedná právě o vlče, asi by to vzala velkým okruhem, aby se vyhnula společnosti, ale teď si právě jista nebyla a tak už se téměř u země plížila k němu jakoby jej chtěla ulovit. Pokud o ní už ta sněhově bílá věc věděla, mohlo to pro to vypadat značně děsivě. Určitě nemohlo být moc příjemné, být tak zranitelný a vidět, že se v okolí nachází lovec. Každou chvilkou byl naštěstí ale pach silnější a tak se situace začínala Voltince vyjasňovat. Nejednalo se o nějakou lovnou zvěř, ale o vlče, to už bylo za chvíli nad slunce jasné. Do prkýnka. Proč jsem to nevzala radši oklikou? Pomyslela si trochu ublíženě. Jakoby snad za její rozhodnutí někdo mohl.

Ačkoliv nevěnovala všechny své smysly onomu vlku v její přítomnosti, ať už si myslel, co chtěl, ona ho vnímala. Hleděla se sic svýma zvláštně zbarvenýma očima úplně jinam, kamsi do dálky za tuhle horkou vodu, ale cítila jeho pach a slyšela dusot jeho nohou a později nejen to, ale i Maxwellův hlas. V žádném případě však neznamenal její pohled do neznáma, že neocenila, ba dokonce ani nechtěla svého téměř bratra vidět. Pouze si uměla vystačit i s mnohem méně věcmi, než by mohla použít a to i v jiných případech. Zrovna Maxwell byl jeden z těch, kteří Volti vyhovovali, co se týče společnosti. Ona nedělala žádné velké rozdíly a ani nedávala třeba jednomu z jejích bratranců přednost, ale jeden prostě musí uznat, že zrovna k rozhovoru s Voltaire byli vhodnější ti klidnější. Dobrým příkladem tohoto byla její sestra, ta byla dobrá na hraní si, ale k vedení nějaké konverzace se až moc jevila, jako neřízená střela. "Výtečně, zrovna se vracím z procházky kolem území, je dobré si osvěžit paměť a znova si prohlédnout hranice." Odpověděla se stále zvadlým hlasem. I když její slova měla znít povzbudivě, zněla spíše, jakoby Maxovi předala nějakou smutnou zprávu. A i když si vlk s květinami prorostlou srstí myslel, co chtěl, Volti opravdu náplň kažného dne svého života neměla o moc lepší. Co by jen vlče jako je ona dalo za to, aby nemuselo téměř denně poslouchat a učit se z vyprávění svých učitelů takové věci, na jaké by plno jiných vlčat ani nepomyslelo. Vlastně to pro vlky jejího věku nebylo ani moc zajímavé, řekla by. Ona ani nemohla strčit čumák za území jiné smečky bez rytířů za zadkem! "Nikam a zároveň všude před sebe. Nepovídejte mi, že jste se nikdy nedíval jen tak zamyšleně do prázdna." Konečně se mladá dáma uráčila pohlédnout na svého momentálního společníka. Trochu zaraženě i překvapeně se na Maxe zatvářila, protože se jí nechtělo věřit, že se mu tohle nikdy nestalo. Mohlo ho napadnout, že se čučí prostě jenom někam do dálky a o něčem přemýšlí.
Znova odvrátila po domluvení pohled, ale tentokrát na teplou vodu před tlapami. Natáhla jednu svou tlapu, aby vyzkoušela, jaké to je, mít ponořenou tlapku do něčeho tak teplého, ale zároveň neživého. Nikde nezaslechla žádná varování o nějak nebezpečné vodě a tak neměla s tímto činem velký problém. Neváhala, prostě ji tam strčila a zase vytáhla, nebyl to totiž zrovna zvyklý pocit. Když něco nebylo zvykem, rázem to bylo ze začátku nepohodlné, ale většinou si na to jeden dokázal zvyknout.

Procházející tímto tuze zvláštním místem si povšimla vlka a nebo spíše vlčete, sedícího opodál. O těchto horkých vodách slyšela jen z vyprávění jejích učitelů. Jakožto jedna z princezen přec musela znát všechna zajímavá místa na území smečky. No horké prameny jí vyzněly velmi dobře a tak se sem i vydala. V jejím úmyslu bylo pouze poznat nové místo, nic víc. Možná proto ji také přítomnost známého chlapíka trochu překvapila. Nedalo se říci, že by něčí přítomnost přímo nečekala, ale když vlk nemá v úmyslu někoho potkat, je překvapivé, že se to i tak stane. Nuž tato skutečnost ji nutila se zamýšlet nad tím, jak by se asi chtěla nyní zachovat. Mám ho jít pozdravit a nebo jít raději pryč? Říkala si v duchu. Nakonec ale zvítězila metoda pozdravu.
Do teď mírně a nepozorovatelně přikrčená k zemi se po tomto rozhodnutí napřímila a vydala se přímo k vodě a též k Maxwellovi. Ačkoliv by jeden čekal, že Volt ihned zabodne svůj pohled do vlka a už se ho její oči nepustí, tentokrát se tak nestalo. Vlastně neprokázala ani známku zájmu o něj. Ani na něj nepohlédla a teprve až když se dostala předními packami do vody, s pohledem upřeným do dálky pozdravila. Nejspíše neměla takovou potřebu mu ukazovat své sebevědomí pohledem, protože měla pocit, že i Max má stejný názor, jako ona - Voltaire tady vede. Bylo to jiné, než s Azueénem, jemuž se jen snažila dokázat, jak je šikovná. K tomu vlku jakoby byl její pohled připoután. "Hezký den přeji!" S ocasem hrdě nahoře vydechla, jakoby tohle snad měla být její poslední slova. Téměř zvadle by se mohlo zdát. Ani teď také nepohlédla na Maxe. Jen sklonila hlavu blíže k vodě, jakoby se jí chtěla napít a očichala si její hladinu. Linulo se z té vody takové příjemné, ale nezvyklé teplo, jakoby snad dokázala ta voda dýchat. Takový teploučký dech živého vlka se dal snadno zapamatovat a tohle byl podobný pocit. Žila ta voda taky?

Kráčela po boku svého učitele a též ovšem strýce, který evidentně neměl z celé této výpravy tak špatný pocit, jako samotná Voltaire. Samozřejmě se nedalo říci, že kdyby si mohla vybrat - zůstat na území a nebo jít s ním k přízračným, nevybrala by si právě tuto výpravu. Nelíbilo se jí pouze to, že za ní museli jako ocásci šlapat i rytíři, kteří měli údajně za úkol ji chránit. Voltaire byla ta osobnost, které zkrátka nemůžete kazit sebevědomí, jinak to bude mít špatné následky. A tím, že musela mít své obránce jí opravdu sebevědomí rapidně snižovalo. Obzvláště v jejím věku, kdy si potřebovala dokázat, jak soběstačná a schopná dokáže být. Vždyť jiná níže postavená vlčata nemusela mít žádné takové doprovody i když se jednalo o důležité setkání. I když si tak nějak uvědomovala své postavení a důležitost, to, že se dokáže sama ubránit a nezranit se si také myslela. Volti si i přes všechny své nespokojenosti nedovolila se vyjádřit nahlas i když nebylo v její povaze nebýt upřímná. Prostě se snažila držet jazyk za zuby a raději se věnovat důležitému setkání, jež je čekalo. Sic bylo těžké se soustředit na práci, když jí něco vadilo, ale dala se tato složitost zvládnout.
Volti tvářící se značně potopeně se pohlédla na bílého vlka Azueéna, který právě probudil svůj vlčí hlas a zavyl. Jednoho to často lákalo se s vytím přidat, ale Volti se přec uměla ovládat a tak zůstala zticha a jen se dále zírala na tohoto vyjícího vlka. Chvílemi to mohlo vypadat, jakoby v jeho přítomnosti někdo Voltiné oči s jeho tělem svázal. Ačkoliv bylo toto chování pro mladou vlčici běžné, některým mohlo připadat podivné, jak z něj neustále nespouští oči. Pokud neměla na výběr, dokázala svůj zrak takto dlouhodobě zabodnout do každého, nehledě na jeho či její důležitost v jejich poměru. "Už jste jejich vůdce někdy viděl?" Zasáhla svou celkem nepotřebnou otázkou do děje.