Príspevky užívateľa

V TĚLE KILER

Opravdu se pokusila jít dál ke středu území Nihilského. Ovšem ku jejímu hroznému neštěstí přiletěl jako sám přízrak Enkidu a trochu jí pokazil plány. No, netrápila by ji až tak jeho přítomnost, ale to, co mu vyklouzlo z úst, Voltaire doslova šokovalo. "Nepřijímá?! Jak, že nepřijímáte tuláky? To je snad nějaký vtip, Enkidu?" Ovšem sotva dokončila (na své poměry) velmi intenzivní projev a už jí znovu poskočilo srdce. Nazvala toho rytířského ninju jménem, což rozhodně neměla. Zatím mluvil tak, že se zdálo, že tulačku Kiler ještě neznal. No, snad tomuto oslovení nebude věnovat příliš pozornosti a raději zdánlivé stařeně vysvětlí, o co šlo. Něco, jako v Nihilu uzavřené hranice, mohl vymyslet jenom a pouze Arrakis. Volt se stále proklínala za to, že podlehla nátlaku a nechala synátora usednout na trůn. Nihilané měli být přeci otevření všem a získávat si tím důvěru a přízeň okolí! Zajímalo by ji, jaké další reformy Rakis učinil. A v tomto těle si mohla dovolit to zkusit zjistit. "Vezměte ná- mě k monarchovi, prosím! Mám pro něj pár otázek", řekla se snahou znovu nevyslovit to její množné číslo. Podle jejího typického stylu řeči by už Enkidu určitě poznal, že má vlčice před ním něco společného s Voltaire Falcone y Gracewood a za hranice by ji možná ani kvůli panovníkovi nepustil.

V TĚLE KILER

Dobře, Voltaire se začínal tento mladík jistým způsobem i líbit. Když ji začal obcházet, Volt se zmocnil jakýsi vnitřní chlad. Srst na hřbetě se jí z toho zježila. Přesně takových reakcí vždycky toužila dosáhnout i ona, když ještě po svém území chodila v plné síle a kráse. Teď věděla, jaké to je, být v kůži toho zranitelnějšího. A jako tulačce se jí to dělo panečku často. "My už viděli ledacos", řekla a pak si trochu připomněla, jak vlastně vypadá. "Copak na nás nejde znát, že už jsme za ten dlouhý život viděli lecjaké přestrašlivé věci?" Lháři, lháři, lháři! Nadávala si v duchu. Jako by se tím snad měla do budoucna zbavit kousavého svědomí. "Do toho! jsme zvědaví." Náhle i ona mluvila suše, ale s jistým odhodláním.
Když zmínil, kudy má tedy pokračovat, podívala se rychle na nebe, aby zjistila, kde se slunce nacházelo. Zjistila při tom, že šla celou tu dobu jen trochu obloukem. Teď už jen doufala, že jí ten cizák nekecal tak, jako ona jemu. "A jistě... pouze se držíme známých tras. Možná jsme tulačka, ale bloudění neznámými místy není nic pro nás. Ovšem děkujeme.... pane....", pokusila se poskládat slova tak, aby její plán nezněl tak hloupě. Jakmile se ovšem dostala k díkům, naznačila, že stále ještě nezná jeho jméno.

V TĚLE KILER

Volt ještě nějakou chvíli křečovitě ležela na zemi kousek od řeky a tlapy měla přehozené přes obličej. Chvíli se zkoušela dokonce poplácáním probudit, jako by to měl být nějaký sen, ale ten to nebyl. No když se jí podařilo pořádně zpracovat informaci, že teď prostě vypadá jinak a měla by s tím také náležitě naložit, vydala se na cestu. Kam? Najít Kiler. Jestli to bude těžké? Samozřejmě, protože procházka jen pár chvil cesty stranou od známých tras pro Volt znamenala zabloudění a pár dní hledání samy sebe na území nikoho navíc. Ach kéž by dostala nejen tělo, ale i Kileřiny znalosti. Ta by určitě neměla sebemenší problém takhle ve světě někoho najít. Tulačka už byla pěkně dlouho, jistě to tu měla prochozené křížem krážem a kdejaký kout Norestu znala nazpaměť.
Voltaire se bohužel zatím nezmohla na víc, než se prostě vydat dál podél řeky k přízračným a pokusit se jít trochu klikatě, aby se jí zvýšila šance, že na známou tulačku nějakou šťastnou náhodou narazí.

V TĚLE KILER

Na co svými slovy narážela se jí zdálo být samozřejmé. Toho vlka zatím vůbec neznala, ale co se týkalo jeho vzhledu, mohla s klidem na duši říct, že tajemství skrývající se pod tím šátkem bylo na něm zatím tou největší zvláštností. "Narážíme na to, jakou hroznou jizvu asi tak máte, že ji musíte schovávat před světem", vyplivla mu všechno, co se jí zrovna hnalo hlavou přímo pod nos. Lhala by, kdyby řekla, že ta slova zvolila zrovna s opatrností. Naopak, málokdy bez rozmýšlení vypustila z úst, co měla zrovinka na jazyku. Už vůbec pak ne tak zvídavou otázku. Na ty si vždy nechávala prostor pro výslech nových uchazečů o místo ve smečce. Nyní ale už ve smečce nebyla a tak si tu zvědavost nejspíš musela na někom vylít. No opatrnosti se při tom vyhýbala
převelikým obloukem. "Jak už jsme řekli, podařilo se nám sejít z cesty a hranice přízračných už dobře známe. Jakmile na ně narazíme, opět budeme vědět, kudy kam." Ach snad se ten mladý zmetek nezeptá, kam má tahle nula asi tak namířeno. Kdyby mu měla na takovou otázku odpovědět, měl by ji pak za ještě většího blázna, než za kterého už Volt možná měl. Chození tam a zpět od jedné smečky ke druhé nebyla zrovna činnost hodna samostatného a zdravě smýšlejícího tuláka. Sama si připadala poslední dobou hloupě. Bez smečky se z ní stala tak trochu troska. A snad se její situace dala nazvat obdobím uzdravování. Snad se již brzy vžije do role a stane se méně zranitelnou. Věděla, že po tom, co jí zdravý rozum už jednou vypověděl službu, nikdy jí to nebude pálit tak, jako dřív, ale v něco takového ani nedoufala. Tentokrát si stanovila cíle poněkud skromněji a hlavní věc, které hodlala dosáhnout, bylo alespoň trochu přibrat, najít Kiler a možná ještě před tím využít jejího těla a zajít se podívat do Nihilu.

V TĚLE KILER

Cizincovu první reakci Voltaire upřímně vůbec nečekala. Nakonec se asi přece nejednalo o takovou formalitu, za kterou svůj způsob řeči ještě před chvílí pokládala. A vlastně se jí jeho slova i trochu dotkla. Taky samotná Kiler měla kdysi podobnou otázku. Zvláštní ale bylo, že vlci z Nihilu s tímto nikdy neměli sebemenší problém. Rod před ní žádný poddaný nikdy ani nezmínil. Nyní si musela sama pro sebe zadoufat, že to nebylo pouze respektem bývalých poddaných, ale doopravdy ve většině neprobouzela svou řečí takové otázky. "Není nás víc. Možná vás to překvapí, ale máme k tomu -nám- jisté osobní důvody." Ta slova ze sebe dostala s jistou hořkostí a dokonce nad tím i pokrčila čenich. Nerada o tom mluvila a v tu chvíli si přála vlku situaci oplatit. "Jistě i vy máte nějakou vlastní zvláštnost." A hodila očkem zrovna po jeho zakryté části obličeje. O jedné vaší zavláštnosti už sami víme, pomyslela si při tom a pak se vrátila opět do přítomnosti. Nastal čas opět řešit to, co měla původně v plánu. "Trochu jsme tu zabloudili. Můžete nám poradit, kudy se lze dostat k území přízračných? Voníte, jako jeden z nich." Jakmile narazí na jejich hranice, jistě už bude vědět, kudy kam. Znala to tam už docela dobře.

V TĚLE KILER

Skutečně byla nyní obdařena vzhledem někoho jiného, hned jí to ale nedošlo. Když konečně rozpoznala pach přízraka před sebou, snažila se proto hlavně působit neškodně a vyrovnaně. A jak tak v hlavě rozebírala jednu myšlenku za druhou, zapomněla také kontrolovat vlastní tělo. Instinktivně hrdě ukázala hruď a nos nasadila tak vysoko, jak to jen šlo. Léta praxe herectví ji pro tentokrát zradila. Každý společensky zkušený vlk by poznal, že Volt není jen tak ledajaká venkovanka. Z tohoto vlka se každopádně nedalo zatím nic moc vyčíst. Jediné, co o něm zatím mohla Voltína říci, tak to, že ji trochu děsil pohled ne jeho hrubou pevnou srst a zakrytou polovinu tváře.
"Zdravíme, říkejte nám - ", v chabé snaze se představit jí to všecko došlo. Ani se nemusela k něčemu přiznávat. Vypadala přece úplně jinak, než by měla. A navzdory tomu, jak moc neměla ráda lži, rozhodla se toho podivína trochu oklamat. " - Kiler. Jmenujeme se Kiler a v žádném případě neprahneme po problémech. Potřebujeme pouze poradit", pronesla a cítila při tom, jak z ní opadá stres. Mohla by také začít používat ten zatracený ženský rod, aby působila více věrohodně, no jednalo se už o pouhou formalitu, tak zůstala u svého starého způsobu vyjadřování. Měla také docela štěstí, že osobu, jejíž tělo stalo se tělem Volt, znala dost dobře na to, aby si rychle vybavila její jméno. Propána! Tento nový vzhled se jí snad začne brzy i líbit.

V TĚLE KILER

Navzdory tomu, že už zase nějaký ten den nejedla, kořist ne příliš vzdáleného vlka Volt momentálně vůbec nezajímala. Když si ho však všimla, i tak se okamžitě vydala k němu. Vlastně měla dost rychle i jasno, co mu poví nejdřív; Zeptá se na cestu. A v záchvatu radosti a nedočkavosti úplně zapomněla na své předešlé obavy.
Po pár chvilkách šlo poznat, že se k té světlé, pro Volt stále ještě dost rozostřené vlčí siluetě neomylně blíží. V tu chvíli stále ještě neměla žádné zábrany, nebo alespoň jí v hlavě ležely tak hluboko pod vším tím zmatkem a napětím z aktuálních problémů, že se staly dočasně zapomenutými. Vůbec jí netrklo, že by to mohla být známá tvář, která by mohla poznat bývalou násilnickou panovnici monarchie, tu šáhlou královnu!
No zákon schválnosti udeřil jako nic a zrovna nyní se opravdu jednalo o jednoho z Přízračných. Těch, které by za normální situace bývalá panovnice obešla obrovitánským obloukem.

V TĚLE KILER

Samozřejmě netrvalo dlouho a Voltaire se mohla opět napřímit a dát se do kroku. A také, že by to ihned udělala, kdyby koutkem oka nezahlédla svůj odraz na mírně rozvlněné hladině řeky. Ze začátku tomu, co zřela, nevěnovala příliš velkou pozornost. Vydala se zase pryč od zrcadlící se vody a jako by se nic nestalo, pod nos si zasněně zamumlala; "Kiler, ach kde té je konec?" No ve chvíli, kdy z vlastních úst vydechla tato slova cizím hlasem, všecko jí to došlo. Bleskurychle se jakoby na patě obrátila a znovu pohlédla na svůj odraz v řece. Teď už věděla, že na místo vlčice s rudým čelem, šedou srstí a natrženým uchem patřil Voltaiřin obličej. Jenže ten tam nebyl. A když si pak Volt prohlédla zbytek svého těla, konečně si uvědomila skutečnost, že vypadá, jako známá tulačka Kiler. No... takové věci se neděly zrovna často. Nebylo divu, že se Volt neubránila trochu intenzivní reakci; "AAAAAAAAAAA!!!!"

V TĚLE KILER

Stalo se přesně to, čeho se celou cestu sem obávala. Ztratila se kdesi nedaleko cayny a územím přízračných. Dalo by se doslovně i obrazně říci, že už pár hodin nebyla zrovna ve své kůži. A kdyby ano, tato tragédie by se nikdy nestala skutečností. Nevěnovala by veškerou pozornost své záhadné změně vzhledu a dávala by raději bacha na cestu. Jako Červená Karkulka sešla z cesty, kudy kdysi chodívala na návštěvy k přízrakům a nyní cítila se být ještě zranitelnější, než předtím.
Jejím původním plánem bylo dostat se k hranici a pak se zase stejnou cestou vrátit zpět do jižnějších částí Norestu. Její ne příliš chytrý plán samozřejmě selhal, neboť teď měla co dělat, aby se alespoň trochu zorientovala mezi travnatými kopci. Pakliže se jí podaří vůbec zjistit, jakým směrem pokračovat (a to dřív, než zapadne slunce), tak bude šílet radostí. Nakonec možná bylo ale přece jen dobře, že jí osud překazil plány a trochu pozměnil novou denní rutinu. Každý den chodit tam a zpět stejnou cestou od jednoho konce Norestu ke druhému jí určitě nedělalo příliš dobře na už tak narušený mozek.

Když kráčela podél řeky Cayny směrem k území přízračných, občas se jí zmocnily obavy, že snad narazí na nějakého z nich, či dokonce člena monarchie. Jít jednoduše podél řeky se zdálo být totiž nejjednodušším způsobem, jak se pěšky dostat z jednoho území těch dvou spojeneckých smeček na druhé. Vůbec by ji taková společnost nepřekvapila.
No být v cizí kůži, položila by si otázku, nač vlastně riskovat takový střed s ex poddanými či ex spojenci? Voltaire pro tuto otázku měla ovšem jednoduchou odpověď; na samotářské toulky mimo trasy, které znala snad už nazpaměť, neměla odvahu. Když ještě nosívala na hlavě korunu, bývalo to jiné. Téměř na každé výpravě měla za zadkem rytíře či příslušníky rodiny a navíc ani s nimi nenavštěvovala nic, než právě Přízračné. Všeobecné znalosti sice spolu s hrdostí nenechala v Nihilu, ale v praxi ten svět vypadal trochu jinak. Ano, jeden by si pověděl, že je přece už jedno, jestli se Voltaire ztratí, nebo ne. Stala se přeci vyhnancem, tulákem, pro kterého mohl být přehled o jeho lokaci zbytečnost. Jenže Volt byla trochu jiné nátury. Mít ve věcech pořádek bylo jejím zvykem a už i jakousi samozřejmostí. Kdyby se ztratila někde mezi pláněmi, lesy a pohořími, netušící, kudy kam se dostat, dostala by ji do spárů úzkost a samota.
Po nějaké té době neúnavného putování chytla žízeň a tak neváhala a celá zdrcená chůzí a hladem napila se z řeky.

Ještě pár hodin zpět by hrdinka strčila tlapu do ohně za to, že to, jak moc se vyhýbá cizímu kontaktu je správné a že nikomu nechybí. No, teď se jí na krk pověsila osoba, kterou neviděla doslova měsíce s nářkem, že jí chyběla. A byla to také ta osoba, kterou celý život pohrdala a myslela si, jak to s tou svou průhledností daleko nedotáhne. No dnes na tom byla ve srovnání se sestrou naprosto výborně. Rivera dokázala během pár vteřin Voltaire přesvědčit o tom, že na jejím kytičkářském přístupu něco přecijen bude.
Volt nejdřív celá v šoku zůstala stát jako socha. Kdyby jí dala Riva trochu víc času na rozmyšlenou, tomuto fyzickému kontaktu by se rychle vyhla útěkem, nebo nějakou odpudivou hláškou, ale na to nebyl čas. Byla nucena se s šokem v očích a otevřenou tlamou dokořán nechat utlačovat uplakanou princeznou, během čehož jí došlo, že jí to vlastně vůbec nevadí. Nemohla tomu uvěřit, ale jí sestra také scházela. Byl to zvláštní pocit, ale když už neměla nad kým ohrnovat nos, svět se zdál být jakýsi prázdnější.
A odlehčila tím krokem i bolest a úzkost ze špatných vzpomínek, jež ve Volt ten nihilský pach budil.
I dala Rivě to, o co si žádala a za chvíli ji i ona tiskla k sobě, jako by to mělo být naposled.
"Možná je to k nevíře, ale vy nám taky," vydechla stále ještě opařená tím, co se stalo. No na chvíli se odmlčela a pak v tu nejvhodnější chvíli vyplivla, co měla už chvíli na jazyku: "Je nám strašně líto, co jsme vám provedli. Měli jsme se omluvit už dávno." Být v její kůži, dávno by sestru odepsala a už nikdy k ní ani nepromluvila. Pro dnešek si Volt nechala pohrdání někdy na později, ale její přístup k věci stále nedokázala úplně pochopit.

Jako by to nebylo už předem jasné... opravdu se jednalo o známou tvář. Stála tam opodál samotná princezna monarchie, Riva.
Volt se na chvíli zatajil dech. Na tuhle situaci vskutku nebyla připravena. Když vlčice promluvila a Volt došlo, o koho se skutečně jedná, pak už se zastavila a zůstala asi jen pár stop před ní stát, jakoby opařená. Dokonce se jí i její pach dostal konečně do nozder. Volt nedokázala přesně říct, jaký pocit v ní ta vůně heřmánků a moře probouzela. V jednu chvíli měla chuť se rozběhnout, obejmout Rivu a pak se vrátit domů. Alespoň na pár chvil, aby ve výškách klenovských kopců znova otevřela oči a oživila si pohled na nížinu a modrou nekonečnou vodní plošinu v dáli. Pocítit při tom konejšivou náruč domova. No pak se nadšení a zápal proměnil v hořkost a vztek. Představa nihilského údolí zalitého sluncem a usměvavými tvářemi ji zároveň bodala jako trn. V tu chvíli se chtěla naopak obrátit a utéct pryč. Neubránila se také pomyšlení na Arrakise, toho nevychovaného zmetka, jenž ve Volt zlomil sebejistotu a vymýtil obětavost. Ano, mohla si za to sama, ale syn jí trápení tehdá rozhodně neulehčil. Možná po tom, co matku vyhnal, pro smečku vypadal, že se zachoval hrdinsky, ale ve skutečnosti to byl pěkný mizera. Jediné, o co mu šlo, byla moc a výhra. Voltaire jakožto matka byla tímhle dosti přesvědčená a litovala skutečnosti, že když mohla, neudělala nic pro to, aby jej na trůn řádně připravila. Naopak se nechala přemoct úzkostmi a přepracováním tak, že shodila sama sebe z trůnu a synu uvolnila cestu k moci.
Nyní se tedy vraťme od jejích myšlenek zase k realitě. Musela se sebrat, nenechat se opět přemoct napětím a konečně jednat, jako dospělá vlčice. "Vaše v... Rivero, zdravíme vás," vydrala ze sebe nakonec. Pohled při tom upírala provinile do země. Během samotářského života venku se trochu naučila dívat se do zrcadla. Trochu se jí v mysli zase vyjasnilo. Stále občas cítila vztek vůči všemu, co se jí dostalo pod tlapy, ale nově se naučila obracet také na sebe. A byla tedy zcela s to si přiznat i vlastní chybu.

Ačkoli se pohybovala nezvykle blízko nihilských hranic, přítomnost nějakého člena monarchie opravdu nečekala. Sama měla ještě z praxe ponětí, že na lov se tito vlci často vydávali za hranice a přesto nepočítala s možným střetem s jedním z nich. Už vůbec pak ne s někým kdysi tak blízkým.
No nestihla si ani vyhlídnout kořist a všimla si vzdálené Riveřiny postavy. Že se jedná o sestru zatím nevěděla. Pachové informace se k ní vzduchem jako naschvál nedostalo a zrak bohužel nesloužil tak, jak měl, což už rozhodně nebylo novinkou. No a jak už bylo u tulačky zvykem, vydala se směrem k té postavě. Možná nám pomůže lovit, přemýšlela trochu zbrkle.
Brzy své zbrklosti začala ovšem také litovat. Jak tak kráčela a blížila se k možné společnici, pomalu jí došlo, jak moc riskuje shledání se se známou tváří. Krok ale svérázně nehodlala nadále zpomalit, natož zastavit.

Od dob, co se naposled střetla s Nihilčanem už uběhla nějaká doba. Počasí se změnilo, zelené kopce norestských plání již párkrát pokryl sníh, slunce zlenivělo a vítr se ochladil jako dech hynoucí zvěře. Voltaire doufala, že se jí zrovna tak dnes podaří utišit dech nějakého ubohého tvora. Břicho, jež už snad týden nebylo pořádně syto, na sebe začalo upozorňovat bolestivým mručením. Padlá královna, hubená tak, že se jí pod kůží vlnila žebra, podle tohoto mručení poznala, že je čas si ulovit něco většího. Sic by se dalo říct, že pokud si dělá naděje na celou srnu nebo dokonce soba a úplně sama, zešílela. No bylo to lepší šílenství než-li to, které Volt nutilo ubližovat ostatním vlkům. A vlastně jí tato podivná víra v samu sebe činila docela dobrý pocit. Být odkázaná sama na sebe sice občas bolelo, ale jen z venku. Bolest zad zapříčiněna chladem v dírách, kde trávila samotářka noci, byla ničím ve srovnání s tím, kdy na svém hřbetě nesla zodpovědnost za smečku.
Tělesná síla a vznešenost sic daly Voltaire sbohem, ale zdravý rozum se jí pomalu navracel.
Svou nepříjemnou minulost sice nehodila úplně za hlavu, no utvořila si mezi ní a přítomností dostatečnou hranici na to, aby se mohla zase v klidu zotavit.

Ja tez se hlasim