Príspevky užívateľa
< návrat spät
Schválené
Schválené
Ahoj, vše je v pořádku, ale u magie ti přece musím něco vytknout. Rozhodně bych zde zavedla i informaci, jak dlouho může tahle magie působit, než se Asteri vyčerpá. Dále bych také ráda poukázala na formulaci celé této magie. Hvězdy jsou přeci jen obrovské a není možné je proto přenést na Zemi, zmínila bych tam tedy, že se jedná o nějakou zmenšeninu, iluzi, která vypadá jako hvězda. U hvězd na nebi by mělo být také zmíněno, že se jedná o pouhý klam.
A v poslední řadě přejděme k uzavírání hvězd do kamenů. Tady už by se totiž jednalo o jinou magii, díky které by byl vlk schopen vytvářet magické šperky a předměty. Vyber si tedy mezi touto "tvorbou předmětů" a "ovládáním hvězdných iluzí"
Schválené
Ahoj, co se týče charakteristiky, chtelo by to k postavě přiřadit i nějaké ty slabší stránky, každý má přece i své mínusy.
Také tě poprosím znovu poslat obrázek, nebo mi ho poslat do dms na discordu: Matery
Jinak je ale registrace pěkná.:D
Ahoj, registrace je pěkná a přehledná, podmínky máš taky splněné, ale potřebuji od tebe ještě obrázky, které se očividně nepodařilo nahrát. Můžeš mi je ale poslat také na discord: Matery
Když Bellanna vypustila to, co měla očividně už dlouho na srdci, Voltaire se hrůzou zatajil dech. Takové pochybnosti byly přesně to, čemu se panovnička vyhýbala, co to šlo. Veškeré její vyhlídky do budoucnosti a snění se v těchto chvílích hroutily jako hrad pod nárazy dělových koulí. Nezbylo jí nic, než se dívat na vlastní selhání a snažit se to vypustit z hlavy. Zapomenout na tohle celé a jít si zase dál. Dál se snažit, aby její úsměvy a hladká slova vypadala upřímně. Mnohdy jí šly bolestivé urážky jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, ale dnes se to v ní jen hromadilo a Voltaire to nedokázala ani vypustit sni vstřebat. Úžas a lítost se jí v očích leskly pěkně dál a svůj pohled od modré vlčice neodvracela. Jen na chvíli mrkla na svou sestru, když se u ní se starostmi objevila. Nikdy by panovnice nevěřila, že by jí mohl být sestřin hlas tak příjemný, jako v onu chvíli. "Nikdy nám nebylo lépe." Navzdory radosti z Riveřiny společnosti si neodpustila podrážděnou odpověď. Mrčení však ustalo ve chvíli, co se k ní přiblížil také Toshi. Teď už nabrala trochu sil udržet hlavu déle nahoře. "Spíše se obáváme touhy vlčat po pomstě Bellanny, než-li jejich pomluv a škatulkování. Doufáme, že víte, s jak těžkým srdcem tohle říkáme. Byl jste mi skoro bratrem a oni...", poukázala na Bellannu a její vlčata "Sic trochu potížisty, ale také věrnými poddanými." Vzdor už jí byl úplně cizí. Nedokázala Toshiho přemlouvat, nebo se jím nechat rozčílit. V těchto chvílích necítila odpor vůči nikomu. Cítila pouze pulzující bolest v ránách, zmatek, selhání a hlavně únavu. "Nemůžeme vám bránit. Sbohem,
Toshi." Dokonce už vynechala oslovení, aby dala najevo, že už není členem Nihilu. Dál pak jen s porážkou položila hlavu a civěla se na odcházející.
Schválené
Volt se ještě naposledy koutkem oka podívala na opodál ležící Bellannu, jejího druha Toshiho a vlčat, kteří se motali kolem. Měla potíž se soustředit na děj kolem, ale je viděla zcela jasně. Při pohledu na ta vlčata panovnice pocítila jakýsi nezvyklý smutek. Věděla, jaký dopad bude vyhnanství matky na ně mít, proto zaváhala, zda se vůbec ozvat hned a raději nepočkat na diskuzi s Kazou či vévody. Když si však představila, jak s levitujícími zbraněmi útočí i na její děti, na prince, na Arrakise, neudržela se a s chabým pokusem alespoň se posadit řekla, "Dokážeme se ohnout, pod leckterými cizími slovy. K násilí neměla Bellanna jediný důvod... Nenecháme ji ublížit dalš - ". Její hlas pomalu utichal, až se úplně zlomil při posledním slovu. Neměla sílu mluvit déle. Věděla, že takhle ji nikdo další neuslyší, proto svá slova mířila spíš k těm, kteří byli v té chvíli přímo u ní. Však od nich už se to dál roznese. Žádný strach. "Vyhnanství, to je její trest", pokračovala a na chvíli se přitom odmlčela, aby se mohla celá roztřesená ještě nadechnout. "Arrakisi, o tohle tě žádáme. Vyveďte ji z území, dokud nemá sil se bránit." Ani nezaznamenala ten jeho záchvat strachu, který díky cizí magii dostal, a tak neměla jediné pochyby o jeho připravenosti se ujmout jejích prací. Konec konců, jednoho dne to stejně bude muset dělat celé sám.
Pak se znovu pohlédla na modrou léčitelku a jakoby lítostně se zaleskly její oči. Volt bylo skutečně líto, že situace dopadla takhle. Věděla, že mimo jejich dlouhodobý spor je to dobrá vlčice a především léčitelka. Byla by jedna z těch, které by panovnice dokázala vystát, kdyby toliko nepochybovala o jejích způsobech. Nuž... neboť se modrá rozhodla pro takový konec, musela za to zaplatit. Stejně tak, jako Volt musela zaplatit za věci, na které se v minulosti vykašlala.
Když se k Volt dostal Ezikyel a použil svou magii, konečně v sobě našla sílu promluvit. Do té doby se jen zmateně pokukovala po okolí a horko těžko svedla vnímat, co se kolem vlastně děje. Zem pod jejím tělem se zbarvila do ruda a ona jen stěží dýchala. Ztratila příliš mnoho krve, ale to nebylo v posledních chvílích její největší trápení. Dokonce ani bolest bodné rány v rameni a mnoha dalších méně závažných nebyla silná tak jako přiznání si vlastních chyb. Po tomto incidentu Volt docvaklo, že je na nápravu těchto špatných kroků již příliš pozdě a že už nedokáže vyhovět každému. V hlavě se jí probouzela myšlenka, zda za dobu své vlády vyhověla vůbec někomu. Tak či onak, tímto ztratila svou hrdost i pár těch pater sebevědomí. Vždycky se navzdory svým bídným sociálním dovednostem snažila udělat vlky kolem spokojenými a tím si získat jejich náklonnost. Jediné, co jí stálo v cestě za dosažením těchto cílů bylo její zatracené ego a bezcitnost, což si moc dobře uvědomovala, jen to odmítala nějak řešit. Proto byl Bellannin atentát pro královnu obrovskou ránou, která se bude hojit ještě hodně dlouho. Nebyla si dokonce jistá, zda vůči Bellanně cítit vztek, nebo jistou lítost. Myslela si, že jejím primárním důvodem byl Arrakis, kterého musela ze srdce nenávidět. Jistě se tak chtěla zbavit první jí, a ve všem tom zmatku pak jejího syna. No... v tomto směru to totiž Volt zcela chápala. Toho zmetka se zastávala jen díky mateřské lásce a také pověsti, nikoliv z rozumu; ten byl totiž zcela nakloněn k názorům modré léčitelky. Celá tahle věc byla tak ve Voltiných očích její vlastní zásluha. Až sem ji její ego a ignorance zavedly. Tak či onak, dnes si Bell zvolila jako metodu domluvy násilí, za což bylo konečně trochu fér ji potrestat. Vyhnansví - to je přesně ten trest, který nihilský zákon za napadení panovníka může dát. Zlatá panovnice by neváhala a okamžitě tento rozkaz vyřkla i nahlas, kdyby ji nevyrušil syn a jeho starostlivé poznámky. Ať už byla jeho slova jakkoliv zákeřná nebo upřímná, byla pro Volt jako pohlazení. Zastával se jí, což bylo vzhledem k jejich pochmurnému vztahu pro špatnou matku údivem. Také chování Kettua, jenž ji zachránil, Volt příjemně zahřálo u srdce. Sice jej i s bratrem kdysi zachránila od zimy, ale nemohla nyní přestat myslet na ignoranci, s pomocí které pak o Ketta pečovala. Víc, než jeho nafoukanému bratrovi mu věnovala trochu víc pozornosti až v posledních měsících, za což mimochodem stejně mohla jen jeho zvláštní profese. "Kettu, patří vám naše díky." Zasípala k zrzavému vlku tiše, usmála se a pak znovu položila hlavu do rudého písku. Chvíli pak jen ležela a nechala se obskakovat mladou Ghaa'yel. Vlci, kteří ji nyní obklopili, byli důvodem, proč v nastávajících dnech nedokončila to, co Bell začala.
Když už držela Bellinnu tlamu v zubech, nestačila s ní ani pořádně zaškubat a ona už jí sama vyklouzla. Nebo spíš se vytrhla z jejího sevření. Rvačka tak pokračovala dál a během celého toho zmatku, kousání a škrábání, trhání a křiku si královna vysloužila slušných pár ran v těch méně nápadných oblastech, ale rána na obličeji, kterou jí Bell uštědřila, ta bude její obličej zdobit ještě nápadněji než kruh kolem oka. Ach jaká ostuda. Královna a takhle zjizvená! No, kdyby byla ještě schopna nad tímto přemýšlet, stejně by se uklidnila faktem, že se po dnešku už stejně žádné ostudy nedožije.
Po chvíli už to totiž opravdu vypadalo, že Bell Volt nakonec zabije. Znovu se jí podařilo panovnici sundat k zemi a ta už s obličejem celým zakrváceným neměla dost sil se do ní ani zakousnout. Voltaire se po chvíli už nesvedla ani jakkoliv jinak bránit, proto se zcela odevzdala své vražedkyni. Vlastně už téměř ani nevnímala ostrou bolest otevřených ran a jediné, čemu věnovala pozornost, bylo panické pískání v uších.
Volt doslova děsil pohled její protivnice. Jako by jí sám Bellannin výraz říkal: Nemám v úmyslu se slitovat! Nuž, to modrá vlčice přecejen opravdu neměla a královna tak byla nucena hrát s těmi kartami, které jí předložila. Tady nemají slova žádnou váhu.
Přestala se tímto soustředit na svou magii a vyškrábala se bleskurychle na nohy. Hřbet měla celý zježený a srdce jí tlouklo ostošest. Ve vlnách adrenalinu zapomněla na bolest, jen se párkrát zakuckala a pak už v sebeobraně dokořán otevřela tlamu s vyceněnými zuby. Snad poprvé v životě ji její reflexy přiměly se takhle tvářit. Byla však alespoň tělem i duší připravena čelit dalšímu zásahu její modré protivnice. Těmi tesáky měla ona namířeno přímo na její tlamu. Její vlastní slabiny byly královně nyní docela jedno. Vztek se smísil se strachem a ona chtěla modrou také oslabit. Ve střetu s jejím tělem se pokusila zakousnout do spodní čelisti, přičemž se tělem snažila dostat bokem od té levitující čepele. Těžko říct, zda se jí opravdu vyhne. K prvnímu krveprolití stačily už jen ty naostřené klacky.
Jistě, že se jí krátkými tlapami nepodařilo udržet si Bell od těla tak, aby se k ní později stejně nedostala. Samotný náraz Bellanniných tlap Voltaire způsobil jisté bolesti a především šok. Jakoby snad chtěla zlatá panovnice ještě něco říci, ale díky tomuto kroku své protivnice ze sebe dostala jen zadušené kníknutí. Šokovaně se chvíli nechala jen tak v tichu okolního světa dusit s očima upřenýma přímo do očí jejího vraha. Naštěstí zde ale byla také Voltaiřina iritace, že ze sebe před svou smrtí nevydá ani hlásku; ani kratinkou urážku, která ji donutila něco udělat. Magií se pokusila Bellanně zpomalit srdce a doufala, že jí nějaká ta aritmie donutí alespoň na chviličku uvolnit sevření. V takovém okamžiku se mohla Bell těšit na řádný kopanec do slabin v okolí břicha. Byl to docela předvídatelný krok, ale nabízel panovnici alespoň tu minimální šanci na záchranu před uškrcením. To už by raději dostala dýkou mezi oči, než-li jednoduché uškrcení.
Nad tím, o co Enkidu Voltaire požádal, musela hlasitě povzdechnout. Ach měla to ukončit přece trochu dřív a vyhnout se tak jak zranění, tak i tomu hloupému požadavku. No ještě před tím, než se něco pokazí ještě víc, vydala se panovnice na bojiště a hodlala tak souboj ukončit. Tu magii mu věřila a i kdyby lhal, měl síly dostatek i bez ní. Nepotřebovala ji, ale byla přece jen rozhořčená, představovala si konec souboje trochu jinak. "Zranění tobě padne lépe než rohy. Nač nás žádáš? Vedeš si, tuláku, dobře. Výcvik z tebe udělá rytíře a my nihilčana," prohlásila nahlas, aby ji každý přihlížející slyšel. Snad svými slovy trochu zakryka to, co ze sebe Enkidu vypustil před tím. "Nyní jsi bojar Enkidu, ale dlouho jím nezůstávej." Poznamenala ještě, aby se po tomto souboji rohatý nepřestal snažit šplhat výš.
"Sole, i vám náleží chvála, sloužíte Nihilu dobře a snad nám i pomůžete Enkida vycvičit" , usmála se na rytíře a trochu svými slovy i zavtipkovala. Jméno vévoda, by se k němu vskutku hodilo.
Takovým odlehčením považovala problém za uzavřený a dala pak ostatním znamení, že se mohou zase odebrat ke svým předchozím činnostem.
Ani Voltaire navzdory dosti složitým vztahům, které některé bohužel měla, nikdy nenapadlo, že by k něčemu, jako je vzpoura nebo napadení mohlo dojít. I v tomto směru její záměry bohužel selhaly. Snažila se vypadat dobře, ale některé své poddané si panečku uměla zprotivit. Například takový vztah s Bellannou však vždy považovala za 'zatím zdravý' a tak mu nevěnovala příliš pozornosti. Bellanna měla ve smečce své dobré místo a tak jí přece muselo být dobře - tak si to Volt představovala. Dá jí dobré místo a ona bude před veřejností mlčet. I proto se v jejích očích zableskl zřejmý údiv, když spatřila modrou léčitelku, jež se už vzduchem řítila přímo na ni. To napětí jakoby přišlo samo. Bellanna byla dobře pachově maskovaná a stejně tak úspěšně se sem připlížila mimo zraky panovnice. Ta ale i v tom krátkém, kraťoučkém okamžiku poznala, že je načase se bát, že nejde jen o pitomou hru. Ach proč ta hloupá, hloupá paní nepřitáhla si na tak opuštěné místo alespoň jednoho ze svých vazalů, teď by se jí hodili.
Ocas stáhla mezi nohy a mezitím, co byla Bell ve vzduchu se stihla alespoň svalit na zem a nohama se pokusit zabránit přímému kontaktu tesáků modré vlčice s její srstí. "Bellanno, ne-..." , vypustila přitom z úst, ale na dokončení jejích slov nebylo dost času. V takovém boji neměla Volt i s vlastní velikostí a zrakem sebemenší šanci, byla ale se svým dobrým výcvikem alespoň s to svou smrt trochu oddálit. Tak proč takových dovedností nevyužít? Ani zlomená panovnice neměla o návštěvu svých mrtvých blízkých zrovna zájem.