Príspevky užívateľa

Kdyby jen Voltaire dokázala uhádnout, co všechno se honí vlkům, které potká hlavou. Jistě by podrážděně pohodila hlavou, kdyby se dozvěděla, jak na jiné působí a co si o ní myslí. Ovšem ne proto, že by ji většina osob v myšlenkách úmyslně urážela, ale spíše podceňovala. Pravda zkušeností neměla vůbec hodně, právě naopak. V Nihile teď nebylo moc zranění, ani důležitých událostí a ani neměla věk na to, aby ji brali na časté tréningy lovu. Za to ale co se týče vědomostí, tak to nemohl jeden říci, že jich měla málo. To Volti měla docela přehled o věcech dějících se okolo ní. Od léčivých bylin až po známé smečky v Norestě. Dokonce i kdyby si ta Anteinna myslela, že svým příchodem Volti nějak rozzlobila by brala Volt trochu jako urážku. "To nic, jen jsme se pokoušeli něco ulovit... i když bych to stejně nezvládla." Tentokrát trochu ponížila a dokonce nahlas sama sebe. Nejen tím jejím náhlým i nečekaným nedostatkem sebevědomí, ale i zaváháním. Zaváhalapři myšlence, jak by měla sama sebe označit. Vlk by nevěřil, jak rychle jí začínalo vadit, když o sobě mluvila v ženském rodě. Nevěděla proč, ale bylo tomu tak a tak použila ve větě něco jiného. Však potom si uvědomila, že by to mohlo další vlčku zmást a proto se zasekla a použila raději správné označení. Skoro to vyznělo, jakoby zakoktala i když si udržela tón klidný. Tuze nepříjemný byl ten moment a nakonec ji ponížení donutilo pohlédnout jinam. Pro Voltaire nebylo zvykem hledět někam jinam, než do očí vlka naproti. "Zajímavé máte jak jméno, tak i jistě původ. Já se narodila tady v jedné z místních smeček a mohu vás ujistit, že zde určitě najdete, co hledáte. Je tu spousta dobrých míst a kořisti dost." Bez žádného citu ve tváři, ale s hezkými slovy odpověděla na další věty. Tentokrát si už dávala pozor na jazyk a snažila se nemluvit, jako pako. Štěstí, že měla takovou schopnost řeči. Třeba takový Corey, její bratranec, ten pomalu ani neřekl větu a to byl stejně starý. Nuž i členové takové velké a vznešené rodiny měli své černé stránky a věřte, že jich nebylo málo.

Rychle se přikrčila hned, co ucítila pach zvěře. Chystala se alespoň pokusit o nějaký ten úlovek. Jistě by ji její učitel i matka pochválili za kořist, jež by přinesla k noře pro hladové členy. Ach jen při představě takového činu se Volti sbíhaly sliny. Ne proto, že měla na zvíře chuť, ale z té hrdosti, jakou by díky úlovku pocítila. Chvíli se jen snažila jít pomalinku po pachu a pak zvíře i viděla. Bylo ale bohužel dost daleko na to, aby nedokázala kvůli jejímu špatnému zraku rozpoznat, o jaké zvíře se jedná. Věděla pouze, že to bylo zhruba o velikosti zajíce. No bylo jí zatím jedno, že neví, o jaký druh se jedná. Prostě šla s velkými nadějemi za tím, dokud nezaslechla něčí hlas. Byla nucena v té chvíli vzdát se svého cíle a otočila se raději směrem, odkud hlas přicházel. Volt si nevšimla, že se nedaleko ní nějaký další vlk nachází a tak se na vzdálenou osobu i trochu překvapeně pohlédla. Zatím si nebyla tato krátkozraká a nezkušená vlčice jistá, zda se jedná o vlka smečkového či tuláka. Snad jen nebude vlk smečkový a nebo tulák zlý. "Zdravím! Jsem Voltaire. Potřebujete něco?" Pozdravila se sebevědomým tónem v hlase a vzpřímenou hlavou vydávající se pomalu také naproti vlčici. Ačkoliv byla vzhledem k jejímu věku mnohem menší, než ona vlčice opodál, snažila se být jaksi výše. Samozřejmě se nepokoušela přímo nadřídit, to zajisté ne, jen se jí vyrovnat. Ve Voltiném věku už nebylo snad nečekané toto skoro pubertální chování.

Znova a zas se ocitala za územím hranic. Nevěřila rozhodně, že by měla tyto zájmy jen ona. Jistě mnoho jiných mladých a zvědavých vlků chtělo stejně, jako ona poznávat svět, co to jen šlo. I Voltaire se od uvolnění hranic stále někne toulala. Přesně tohle nejspíše potřebovala - volnost. Potřebovala ji k tomu, aby nebyla tak lenivá vůbec vylézt z pelechu. Tohle přesně bývala, ale naštěstí to vystřídalo aktivní období. I teď byla plná energie a jen vdechovala za svižné chůze chladný vzduch i chystající se každou chvílí někam rozběhnout. Nekonečné pláně byly oblastí větrnou. Vítr tu nemělo co zadržet, žádné stromy, keře či velké kameny a tak se zde proháněl po travnatých kopcích. I když tyto kopce nyní pokrývala místy tenká vrstva sněhu, bylo v celku jasné, že by ten sníh zelená tráva měla v létě nahradit.
Není tu moc míst k úkrytu. Zvířata se zde mohou schovat leda do nor v zemi a tak je jistě uvidím rychle. Pomyslela si Volt s nadějí, rozhlížejíc se po otevřené krajině. Pravda, že se tu bude lovit dobře, pokud nebude mít třeba takový zajíček noru hned u nosu. Při myšlence na tyto výhody se světlé vlčici najednou naježila srst na krku z toho, jak se jí začínala dostávat lovecká nálada do kožichu. Možná si tu i procvičí své schopnosti lovu. Přec jen neměla zatím moc dobrých příležitostí k tomu.

Na chvíli se pozastavila a rozhlédla se okolo sebe, aby zkontrolovala situaci a ejhle. Támhle opodál se ocitala známá postava. Ne, že by Volt měla zrak tak dobrý, že by dokázala rovnou rozpoznat její obličejové rysy, Volti měla poněkud horší vidění, než jiní vlci ze smečky. Ovšem podle výšky a barvy uhádla docela rychle, že se jedná o kněžnu Sashu. Chápala, že se může jednat zde za hranicemi o někoho pouze zmíněné vlčici podobného, ale vzhledem k jejich vzdálenosti od nihilu a malé pravděpodobnosti to mohlo být celkem jasné.
Chvíli tam jen žlutá vlčice postávala a hleděla na Sashu s nejrůznějšími myšlenkami. Přemýšlela, jak by mohla tuto ještě Volt moc neprozkoumanou vlčici přivítat. No nakonec zvítězil nápad hry. Voltaire se rozběhla směrem k vlčici s plnou rychlostí i tichostí. Nebylo možné z Voltiného výrazu vyčíst nic víc, než jen občasné zablesknutí radosti. Téměř s žádným úsměvem na tváři, však s mávajícím ocasem se zastavila pár malých krůčků před hnědou vlčkou a přikrčila se na znamení hry. Tímto jejím gestem dala najevo, že chce, aby se Sasha vydala za ní, až se rozběhne. Mohlo to být pro vlčici dost zaskočující, jelikož vidět Voltaire takhle vyvádět bylo velkou vzácností. "Zdravím vás, dámo Sasho." Promluvila hlasem, jenž neměl žádnou barvu, žadnou radost ani smutek. Však vlčce jistě vyjádření radosti tělem stačit bude.

Ne, pohled na celou jejich nastávající výpravu Azueénova odpověď nezměnila. Teda ano, ale kladně. Dokonce možná dost, protože Volti pocítila jakési podivné nadšení. Ano, těšila se. Těšila se, až pozná nového vlka z jiné smečky. Někoho důležitého. Sic jako okolí práce to brala, ale mnohem zajímavější, než to, co dělala skoro denně tam doma. To už byla nuda. Nová věc - větší zábava. Jistěže. To bude zábava… snad. Voltinka se mírně pousmála a znechucení jí ze srsti slezlo. “Přízrační.” Trochu natěšeně promluvila tiše i téměř jen pro sebe, ale bylo zřejmé, že její nepotřebnou poznámku vlk zaslechne. “Já nepotřebuju odpočívat, ale připravím se.” Odhodlaně se postavila na nohy, chystající se pomalu odcházet. Teprve potom jí došlo, jak moc sama sobě svými slovy odporovala. Vždyť ta věc, co jí právě vyletěla z tlamy byla naprostá blbost! Voltaire, takový neskutečný lenoch a že nepotřebuje odpočívat? No ještěže jí ta nepravdivost došla až teď a ne při promluvení. To by nezazněla totiž moc sebejistě.

Volti v tichosti pozorovala a vnímala svou matku, promlouvající k jiným vlkům, co tam na louce také byli. Bylo zvláštní, jak ona se nebála promluvit i když na ni všichni koukali. Ovšem byla slepá, ale musela si uvědomovat pozornost, jež jí věnovali ostatní. Volti to osobně obdivovala. Ona sama netušila, jak by se cítila, kdyby musela takhle před více vlky mluvit, ale byla si jista, že by dopadla s nervozitou mnohem hůře, než Nudita. Ach Volt netěšila se na její budoucnost. Jistě tuto nepříjemnost bude muset dělat také a ne jen před vlčaty, ale třeba i před celou smečkou. Tato žlutá mladá vlčka neměla moc ráda společnost a o to víc se jí nelíbilo, když měla být ona středem větší pozornosti. Možná by pro ni bylo lepší se své dospělosti nedožít. Myslím to vážně!
Nuž nač čekat? Práce už musela přijít na řadu. Tedy Voltaire se snažila z toho nedělat přímo práci. Nechtěla dopadnout tak, že by ji to nebavilo a nechtělo se jí její dílo dokončovat. Tentokrát to bylo důležité, stejně, jako kreativita, jež nesměla z Volti vyprchat, jinak by to pokazila. Baví mě to, baví mě to, už se tak těším, až věnec dokončím. Opakovala si v hlavě, snažíce se přesvědčit o zábavnosti dění. Možná se jí poštěstí a začne ji pletení bavit. kdo ví?
Počkala, až se těm daným vzácným vlkům podaří vyčarovat nějaké to rostlinstvo a pak ihned upalovala něco natrhat. Uchopila nejen květy a listy, ale po cestě také nějaké větvičky pro upevnění věnce. Pak znovu nakráčela na své bývalé místo a pomocí pacek a tlamy začala plést. Pokud se jí teď v tom zapálení i soustředěnosti někdo příjde zeptat, zda nepotřebuje pomoc - Určitě po něm štěkne, že to zvládne sama.

Ona by zase klamala, kdyby řekla, že nebyla z onoho výletu nadšena. Volti měla takový problém, jenž by se dal považovat možná i za zlozvyk, a to přílišné neprojevování citů. Zatím si toho nevšímala, ale později jí jistě začne být nepříjemným, když ji jiní považují za znuděnou, nenadchnutou vlčici působící, jako rozmazlený spratek, který nemá z ničeho radost. Ve skutečnosti ale byla ráda, že může poznat něco víc, jen ji trochu deptalo, že o výletě neví více. Samozřejmě se chystala Aziho zeptat. Přece nebude tancovat po okrese bez toho, aby věděla, kam vlastně míří. "Budu to očekávat. Kdo je vlastně ten starý přítel?" S první větou souhlasně pokývla hlavou a probodávala tentokrát svým pohledem zamyšleně zem. Však opět pohlédla na druhého s dalším... tentokrát dotazem. Okolí si v této chvíli moc nevšímala. Vnímala místní atmosféru a překontrolovala zde pachy již před příchodem Azueéna. Měla nyní na starosti zajímavější veci, než okolní jevy. I když mohla působit zamyšleně a nesoustředěně na jejich konverzaci, pravdou byl opak. Voltina pozornost patřila jen vlku opodál.

I ona naslouchala jeho slovům s pohledem zabodnutým do jeho očí. Začínalo být nezvykle podezřelé, že na ni ihned nevytáhnul další trénink a učení, zatím. Co je též nutno zmínit, tak právě to, že byla situace naprosto stejná, jakoby jí pochvaly sdělil její pravý otec. I když by nenalezla důvod k vyřknutí této vcelku neslýchané pravdy, nemusel se bílý vlk obávat, že by z toho byla nešťastná. Zmizení panovníka pro ni bylo naprostým nesmyslem k zaobírání, ba dokonce truchlení nad tím. Voltaire totiž pevně věřila v schopnost a sílu svého rodu a taktéž věřila, že by si její otec nenechal někým ublížit, ledaže by odešel a nebo se zabil úmyslně. Tak či onak ji opustil a to si Volt už jako malá představovala díky utrpení její matky, jako zradu. Navíc ho ani pořádně nepoznala. Od mala byla zvyklá na tento styl života a tak jí otec moc nechyběl. Pyšně a spokojeně tedy odpověděla na pochvalu pohozením hlavy výše.
Pokoušela se ze samotného výrazu vlka předem rozpoznat, co se jí chystá sdělit dál. Aby si pravdu přiznala, Azueénova slova o ne moc nutné dokonalosti ji značně překvapila. Rozhodně se nechystala své nedostatky nějak zanedbávat, to by jí její ego nedovolilo. Volti se chtěla zlepšovat, ale i tak nastražila povzbuzeně uši. Jakoby jí ta informace snad nějak uklidnila a zároveň rozveselila. Taky, že na té větě bylo i něco dalšího dobrého. Zároveň tím rozvinul konverzaci tak, že by se snad mohlo začít schylovat k nějakému zajímavějšímu tématu, než je výcvik. No na chvíli Volti i pootevřela svou tlamu napětím, ale pak z ní zase napětí opadlo. Dříve by to byl dar pro ni, jako dělaný, ale teď už za hranicemi byla. Její tlapy ji sic nedostaly nijak daleko, ale přece jen se tam octla. Dokonce z náhlého a menšího zklamání z takové odměny odvrátila svůj pohled jinam, když v tom se vlk dostal k další části. To už bylo mnohem lepší! "Ráda půjdu." Ačkoliv si nebyla jista, co myslel tím starým přítelem, znělo to mnohem lépe, než pouhý přechod hranic. O jejich spojenectví s Přízračnými věděla, ale v tuto chvíli jí to hned nedošlo.

Vlastně by málem i usnula v tom chvilkovém klidu, ale to by nesměla zaslechnout jakýsi zvuk opodál. Bylo lehce poznat, že onen zvuk jsou kroky, vlčí těžké kroky a později i hlas. Po tom, co neznámý promluvil, teprve pak se Voltaire uráčila zvednout hlavu a pohlédnout na svého strýce s pozdravem. "Pěkný den!" Samozřejmě hlas i svého učitele poznala ještě dříve, než-li se mu stihla pohlédnout do tváře. Její hlas byl nyní naplněn přízní a laskavostí, no vzhledem k její klidové chvilce z rušení nebyla příliš nadšena. Jistěže jí společnost zrovna Azueéna nevadila, ale když si chcete dopřát lenivou chvíli odpočinku, tak chcete spíše klid. Taky o to více, když na vás daný vlk vytáhne otázku, která vás akorát ponoří zpět do práce. Ona ovšem pochopila Aziho otázku, ale i tak si sama nabídla více možností a v hlavě si je přebírala. Co kdyby se jí konečně někdo zeptal na něco více osobního? Copak nemohl nikdo za volti přijít a pokecat si třeba o životě? Jako to udělala třeba Delailah. S tou se bavilo dobře. I když Voltaire ze sebe nerada tahala něco příliš osobního, nedalo se říci, že by byla ráda jen za samé politické rozhovory. "Daří se mi čím dál, tím lépe mám-li zmínit kondici či vědomosti o území." Vyjádřila se stručně. Rozhodně před tímto vlkem nehodlala zmiňovat tu její nepříjemnou třepavku, co se jí děla, když to přehnala třeba při běhu. "Jediné, co mi nejde jsou rostliny. Je těžké si něco z léčitelství zapamatovat, když nemáte ukázku. Teď v zimě nic neroste a úrazů je málo." Celkem se po dořeknutí svých posledních slov podivila, jak se při proslovu ani jednou nezasekla. Vyjadřování jí také šlo a to snad nemusela zmiňovat před Azim osobně. Šlo to poznat snad.

Co by to bylo za Voltaire, kdyby si neudělala chvíli klidu u tohoto padlého stromu. Ležela zde u malého jezírka v blízkosti velkého kmene a rozjímala nad svojí existencí. Nějak neměla náladu nic dělat. Jakoby se z ní vypařila ta touha po objevování a poznávání. Nejspíše to bylo i tím, že v poslední době se tím poznáváním zabývala až příliš. Navíc když ona byla takový lenoch, dokázalo ji unavit lecos. Ano... bylo to tím.
Jen zde tiše ležela s hlavou položenou na předních tlapách a nechala si česat ledovým větrem srst. Nemohla uvěřit, že zima je již skoro za nimi a mělo nastat jaro. Nemohla uvěřit tomu, jak rychle stárne ona a všichni okolo ní. I obávala se trochu své budoucnosti, která číhala za každým rohem. Konkrétněji se obávala dne, kdy jí matka předá zodpovědnosti za smečku. Ach ten čas letí.

Pravdou bylo, že se již obě vlčice blížily k hranicím lesa. I vlastně už byla tato hranice vzápětí. Náhlý přechod z lesa na velké louky, v tuto dobu z většiny pokryty sněhem, Volt donutil se vrátit v myšlenkách. Vracel se jí zpět ten dráždivý pocit z jejích předešlých úmyslů a to chybných. Jeden by spíše řekl, že by vlčici nepříjemnosti do hlavy zpět zahnal právě pohled na onen les, však když něco vlka dráždí až příliš, dokáže mu to připomenout každičká drobnost. Například a očividně i změna prostředí. Nuž nezbylo jí nic víc, než se snažit zaměřit zejména na svůj údiv z minulosti tety Del. Naštěstí tyto zajímavé informace Volt dokázaly odloučit na chvíli od špatného svědomí. "Naučte mne dokázat zahnat zlého vlka." Vyjádřila své nové přání žádostí. Jak již bylo zmíněno, toto vlče učili mnohé, ovšem něco, jako zahnání nepřítele či boj v tom nebyl. Tímto se totiž vetšina Nihilských vlků nezabývala. Jen rytíři. Bylo by zcela proti srsti smečky, kdyby se zde učili takové násilnosti. Sic je nějaký rozdíl mezi násilností a obranou, ale byl mnohdy k nepoznání. Až překvapit dokázala skutečnost, že by to chtěla Volti umět. Možná se v ní odrážel gen rytíře. Takovým příkladem byl Azueén. Velký bílý vlk měl ve smečce nejen postavení hlavního rytíře, ale i Voltaiřiného pokrevního strýce. Možná odtud vzešla Voltina bojovná stránečka. "Zima je krutá." Vyřklo vlče na další větu srdnatě. Vždyť příroda by se měla o vlky starat a ne jim ubližovat. Brala jim potravu! "Chtěla bych si zkusit být na chvíli tulákem." Zabručela svá poslední slova tentokrát téměř jen pro sebe.

Na chvíli úplně zapomněla na své nervozity. Byla udivena tím, co jí řekla hnědá vlčice. Nacházela se ve stádiu ještě malého, nezkušeného vlčete, to chápala a s tím i chápala jiné věci. Třeba, že minulost jiných jejích blízkých může být úplně jiná, než jakou by si ji představovala či snad tušila. Příběh Delailah byl toho dobrým příkladem. Nikdy by Volti nenapadlo, co všechno musela zažít. Byla udivena i když jí bylo jasno v tom, že je ještě mladá a má ještě hodně co objevovat. Ovšem učili a vyprávěli Volt její učitelé mnoho zajímavých věcí, ale slyšet to od někoho, kdo to sám zažil bylo lepší. Chtěla by si někdy zkusit zajít za hranice. Chtěla třeba i někdy poznat, jaké to je, když se vlk vypraví na zdlouhavou cestu za dobrým cílem. Hmm! Ačkoliv byla líná, tohle by se jí líbilo.
Cupitala si to dál za Del a jelikož chtěla vědět více, pokračovala s otázkami. "Bylo to nebezpečné? Nemít smečku?" V jiných, méně pozoruhodných případech by Volti radši mlčela, však teď se nedokázala udržet. Naštěstí si klidný tón v hlase zachovala.

Nějakou chvilku se Volti už začala obávat, že se té veliké, ale i přes to možná mladé vlčce něco opravdu stalo. Chvilku tam totiž tak bezmocně ležela a dokud se jí štěně nedostalo před čumák, nezvedla se. Teprve až potom. No ono štěně se i se svými jistými obavami nehlo z místa. I když to však chvilku trvalo, Volti se ulevilo. Radost pociťovala z toho, že nemusela být svědkem nějakého vážného zranění. Asi by v takové chvíli malé, nezkušené vlče kleplo. Lehce zatřásla svým malým ocáskem, když se zvedla a s nějakými těmi stálými podezřeními se chystala zeptat. "Zdl-ravím vás. Jste zla - zraněná?" No jo, slovní zásoba a nějaké alespoň trochu rozumné myšlení jí v řeči nechybělo. Za to ale výslovnost ano. Jistěže by se nemělo vlče divit, když v noře se svými sourozenci sotva promluvilo. Zatím moc nejednala řečmi. Vlastně uměla použít téměř jen rozzlobený odchod pryč od vlčat, -Rivo nech toho!- a nebo si prostě vzácněji hrát. Nepatřila mezi ty ukecané a uřvané otravy, jako byla právě její sestra. Ano aktivní nebyla, Volti chtěla jen lenivět někde v soukromí, přemýšlet a jinak nic víc nedělat. Možná někdy dostávala taky chuť si někam vyrazit a objevovat, ale o samotě. "Ano, jsem Voltairrre Fal... falcone y G-gracewood." Konečně měla to obludné slovo v podobě jejího jména za sebou. Celkem se jí přestala líbit tato situace. Musela se soustředit k vyslovení tak zdlouhavého slova a do toho se snažit zpracovávat ta nezvyklá gesta vlčice. Měla podle Volt velice zvláštní způsob mluvení. Takové zvláštní úsměvy u toho používala.

Ach Voltaire byla konečně volná. Hned, co kdosi řekl, že jsou hranice otevřené, vystartovala ven z území tak rychle, jak jen dokázala. Ani si nestihla uvědomit, kde či snad kdo ji o tom informoval. Nemohla ani uvěřit, že může konečně vyletět ven. Ovšem nebyla až tak zabraná do svého splněného snu a dávala si pozor na okolní jevy. Přece jen musela se ohlížet na své bezpečí. Kdo ví, co se tu nacházelo za vlky. V Nihile byli všichni mírumilovní, ale to nejspíše bylo těmi starými, dobrými kořeny smečky. Měli tam být, jako rodina a né se tam požírat navzájem. To zde venku mohlo být zcela jiné. Však zatím se nesnažila moc stresovat nebezpečnostmi. Volti si tento den nechtěla zkazit přehnanou opatrností.
Po pár dobrých chvílích běhu lesem už zpomalovala. Volti měla výdrž sice docela dobrou, ale když to někdy se sportem přehnala, začala strašně slintat a pak se jí z toho třásly nožky. Proto se přesunula ze sprintu do tichého klusu a s ocáskem ve vzduchu se rozhlížela kolem. Možná to z její tváře a řeči těla nebylo moc dobře poznat, ale byla šťastná jak blecha. Sem tam se pozastavila a očuchala si zem, aby se naučila rozpoznat trochu jiné pachy. Necítila tady tu typickou vůni smečky. Jakoby tu procházelo o dost méně vlků a z toho neměly ty starší pachy nic společného. Spíše zde cítila kořist, než vlky, což se jí pomalu, ale jistě začalo zamlouvat. Konečně si to mohla za hranicí prohlédnout i s menší procházkou za ně a bez starostí na krku. Když naposledy chtěla překročit hranici, bylo to ještě zakázáno a dokonce měla to neštěstí, že ji u toho potkala teta Delailah. Pak byla té tmavé vlčici dlužná věnec, aby to nikomu nevyzradila. Aby nikomu neřekla, že se o to Volt vážně pokoušela.

Stále byla poněkud nejistá z toho, jak málo své tetě Del věřila. Bála se, že to její matce stejně řekne a stejně jí domluví třeba hlídání nebo tak něco. Co kdyby Volt třeba nesměla nějaký čas za trest vycházet z nory? To by byla hrůza vycházet se jen napít aaa, no prostě vyvenčit. Lépe řečeno. Ačkoliv byla tato malá žlutá koule větší lenoch, než snad celá její rodina dohromady, v takovém případě by se unudila až k zbláznění. Nemohla dopustit, aby se to někdo další dozvěděl. Měla by si pospíšit s tím věncem. Napadl ji nějaký větvičkový, pokud nebude kytiček. Chtěla ho teď mít co nejrychleji hotový, aby měla jistotu a pokud se s tím bude párat zbytečně, asi se doopravdy na někoho zamračí. Však kdo by se chtěl dozvědět, že by někdo jiný porušil jejich dohodu. Možná tato situace nebyla pro dospělou vlčici nic moc důežitého, čehož se vlatně Volti nejvíce obávala. Nejraději by se do práce s věncem pustila již teď, ale to by po ní nesměla Del chtít, aby šla za ní. Nuž nezbylo jí nic víc, než se do toho pustit až později. "Byla jste tulák?" Zeptala se jen na tohle. Dál se bez jediného slova vydala tam, kam Del chtěla. Z Voltiných slov nevyzařovalo žádné extra nadšení, ale opak byl pravdou. Volti to nesmírně zajímalo. Bylo to zcela určitě proto, že nic takového nikdy nezažila. Vždycky měla za zády svou rodnou smečku. Vlastně o vlcích, jako jsou tuláci zaslechla pouze z vyprávění rodičů. Neměla nijak dokonalou představu zatím o tom, jak přesně to tam venku funguje. Vždyť se před nedávnem naučila sotva srozumitelně mluvit. Úplně svou zvědavostí dokonce zazdila své pocity z úmyslu překročit hranici.