Príspevky užívateľa

Voltaire vskutku tak trochu ignorovala potřeby a city druhých, i když se vervomoci snažila o opak. Pořádala slavnostní ceremonie, lovy, výcvik, to všechno jen pro dobro smečky, ale zcela pak přehlížela, že veškerá její snaha nakonec zanikne tlapou jejího vlastního syna. Byl to bezohledný násilník, kterému je čest naprosto cizí. Voltaire šlo alespoň o názor svých poddaných a viděla v něm jistou výhodu, jejímu prvorozenému bohužel osud takovou vlastnost nepřidělil a matka to od samého počátku moc dobře věděla. Dívala se na svého spratka skrze prsty a přesto mu pomáhala razit cestu k moci. Pýcha a systém, jenž si smečka již od samých počátků držela, Voltaire zaslepily natolik, že zapomněla na své původní záměry. Nedokázala si jednoduše přiznat, že udělala něco špatně a měla by to zastavit dřív, než bude pozdě. Ono také pozdě již dávno bylo, pakliže se Bellanně podaří se zbavit panovnice, na trůn usedne někdo ještě horší ať už chce, nebo ne. Arrakise jen tak někdo neporazí ani neuprosí, pokud bude vůbec chtít. Mnozí členové monarchie byli už nyní zmanipulovaní úsměvy a lichotkami, které byly FyGovské rodině toliko vlastní. Myslili, že jsou pod jejich vládou zcela v bezpečí. Neviděli ale hnilobu, jež prorůstala jejich rod zevnitř a postupovala děsivě rychle.
Kráčela si to panovnice podél břehu horkých pramenů a bez sebemenšího ponětí o nebezpečí, kterému se svou samotou vystavila. I ona si tohle místo spojovala s klidem a bezpečím. Scházela se tu kdysi se svým bratrancem. Ach jak ten jí chyběl. Báječně se s ním povídalo. Býval to stejný podivín, jako Voltaire. Zlatá panovnice sice měla srdce jako z kamene, také se jí ale zastesklo po dobách, kdy tomu tak ještě úplně nebylo. S odchodem jejích nejbližších se Voltaire roztříštila jako skleněná váza a navzdory své snaze působit hezky a příjemě pak svedla jen pořezat. Nikdy nechtěla a nikdy ani neměla sedět na trůně. Div, že systém nejstaršího potomka nechala takovým, jaký vždy byl. A nejen div, ale také škoda.
Posadila se Volt předními tlapami do vody a zadívala se do dálky. Zatím ještě s klidem nadechla se teplého vzduchu a snažila se zrelaxovat v posledních denních hodinách.

Když se tak dívala do očí nihilské léčitelky, neviděla nyní nic víc, než nepřítele. Ten Bellannin pohled, jakoby napumpoval pohoršenou a nevrlou matku jakýmsi adrenalinem. Měla nyní ještě větší touhu se bránit a tohoto účinku nechtěla docílit i ona u protějšku, proto si Volt naopak snažila zachovat svou typickou neutralitu. Přes veškerou snahu se jí však při obraně synovy hrdosti krčily tváře a občas se jí tak v tlamě zaleskl nablištěný tesák. Navenek možná vypadala jen mírně rozrušeně, uvnitř ale přímo zuřila. Cítila nyní odpor nejen vůči Bellanně, ale i k Arrakisovi. Ona viděla i jeho chybu jasněji, než její momentální protivnice. Sama nenáviděla ukvapená rozhodnutí, která Rakisovi, zdá se, problém nedělala, ale svůj poněkud chybný výchovný styl si hold musela obhájit. Mít syna násilníka a zároveň budoucího krále nebylo nic jednoduchého. Občas ji z toho bolela hlava. "Lepší odvaha, než zaslepenost. Měla bys zmínit vinu i na vlastní straně. Nebo chceš snad Prince označit za lháře?" Poznamenala a pokusila se tímto opět vyrovnat strany. Přidat zátěž na cizí stranu váhy tak, aby se roviny opět srovnaly. Zrovna tak také zdůraznila slovo `princ`, aby Bell trochu připomněla, s kým to vlastně mluví. Volt si přecejen byla jistější svým postavením, než-li vzrůstem. Ublížit, těm, kteří zrovna nehrají dle Královských pravidel mimochodem není ten nejhorší přístup. Skočila jí tato náhlá myšlenka do výhledu. Rychle ji ale musela z hlavy setřást, protože to bylo přesně to, co by Bell dokázala použít proti ní. "Král zodpovídá za smečku a je to právě král, v jehož zájmu je smečku také udržet. Neustoupit těm, kterým mnohdy záleží jen na vlastním pohodlí není špatně." Pokusila se Bell vysvětlit, že král by měl být neústupný a zatvrzelý. Že by ale neměl být surovec, to radši zametla pod koberec. Nebýt té pitomé pýchy, otočila by se nyní na svého syna a seznámila jej se skutečností, že udržet si dobrý dojem u poddaných je také v jeho zájmu. Nejradši by takovým obratem utlumila oba.

Už při prvním pokusu o útok šlo znát, že má nihilský rytíř buďto správný výcvik, nebo správnou mysl pro souboj. Jeho první chvat byl značně chytrý a Volt se tak trochu zvedlo sebevědomí, neboť to právě ona Solovi umožnila se v tomto oboru uplatnit. I Enkidovi tuto cestu brzy nabídne. A ano, už nyní byla zcela rozhodnutá, že to kopyto do smečky stejně nakonec příjme. Svou hloupost si vynahrazoval velikostí a viditelnou sílou. S trochou výcviku by z něj mohl být vcelku dobrý obránce smečky a Volt sama by byla ochotná jej vycvičit. Po tom, co se pustila do výchovy jejích vlastních vlčat, už jí nic víc neuškodí. Doufala, že během takového výcviku se jí nebo jinému učiteli snad podaří potlačit i tu ukvapenost.
Ačkoli už by tento boj mile ráda ukončila nyní, musela v zájmu smečky počkat. Jediný, kdo by pak byl za unáhlence by byla ona, kdyby to ukončila na samém počátku. Musela vypadat, že i přes jistou očividnost a předvídatelnost situace nad tím vším stále hluboce přemýšlí a rozhoduje se. Bellaninny zřejmé rady cizinci úspěšně odignorovala. I navzdory skutečnosti, že kdyby měla na tento zjev více času na přemýšlení, dost by ji to rozčílilo. At´si radí svým poddaným a ne svým bezdomoveckým pacientům.

Když se jeden z poddaných; nihilský rytíř Sol přihlásil, jako dobrovolník, věnovala mu zcela spokojený úsměv. Přesně tak to má vypadat! Jeden z rytířů a navíc bez zbytečného zdržování. "Sire Sole, máte naše svolení" , řekla a s těmito slovy mrskla svého syna pohledem přes čumák. Dokonce se jí mezi čelistmi tesák zaleskl. Ten v posledních dnech vídal denní světlo docela často. Voltaire ze svých dětí přecejen chtěla vychovat prince a princezny, jejichž hrdost sahá výš, než kdejakému jinému vládci! A ne rozmazlené barbary, kteří se nechají zesměšnit méněcenným soubojem s BEZDOMOVCEM. Trocha přísnosti byla zapotřebí. Šetři síly na lepšího, jakoby telepaticky předala Rakisovi jakýsi vzkaz.
"Nechť souboj započne. Buďte mírumilovní a čestní." Obrátila znovu svůj zrak ke své společnosti. "Ať už to mám za sebou..." Šeptla si ještě pod nos, aniž by ji mohl někdo jiný zaslechnout. Ano, takové představení bylo rozhodně zábavnější, než kdejaký ples nebo společné vytí, ale už zde neměla takovou jistotu spokojenosti svých poddaných. Už tu neviděla ty spokojené a poklidné výrazy a s tím přicházely i obavy o ztrátu dobrého dojmu a oblíbenosti, na které Voltaire nadevše záleželo. Aby taky ne, když přesně k tomuto ji předkové vychovali.

Netrvalo dlouho a po jejím volání se tady; na světlé pláži sešla nějaká ta skupinka Nihilských. Jeden z nich se měl stát Voltinou pomůckou ke přijetí Enkida do smečky. Pokud se dnes zadaří a tento vlk se opravdu stane součástí smečky, měl by za to rytíři dokonce poděkovat. Nihilané nemají boje zrovna v oblibě a tak je otázkou, zda bude nějaký ochoten se této zkoušky vůbec zůčastnit. No.. i když dnes už se mezi těmi svatými tvářemi nějací zrození pro boj najdou. Třeba zrovna její syn. Ach kéž by bylo to nezbedné mládě trochu starší. Hned by mu tuláka podstrčila, navzdory riziku jeho zmrzačení. Arrakis byl přeci jen až příliš silný na to, aby se nechal přeprat tulákem! Z tohoto by se vyškrábal maximálně tak s jizvami. "Sešli jsme se zde, abychom nechali osud tuláka Enkida v jeho vlastních tlapách. Tento vlk se dopustil jistých chyb, ze kterých je však schopen se poučit a my, člené monarchie Nihilské umíme přec dát druhou šanci" , začala s menším proslovem. Musela přece seznámit své poddané se situací! "Podíváme se, jak dokáže Enkidu bránit smečku v jejích řadách. Bude-li dobrý, přivítáme jej jako jednoho z nás. Bude bojovat s jedním z vás. Snad bez krveprolití." Přidala na vážnosti a pohledem ostrým jako břitva přejela po všech místních přihlížejících. "Dobrovolníci?"

I přispěchali to k ní jedni z jejích poddaných, aby upozornili na nečekanou společnost. Kdesi u hranic se prý ozval cizí hlas, jež by mohl značit blížící se důležitou událost. Volt nyní musela zapomenout na kdejaké osobní překážky a bez váhání se vydat právě k tomu místu. Už předem dokázala vytušit, že tito cizinci budou žádat o členství ve smečce. Tušila to, neboť právě nekonečné pláně se zdály být tulákům ideálním místem na takový požadavek. Volt sama netušila proč, ale s nejedním nováčkem monarchie se poprvé střetla právě tady. Občas jí vrtalo hlavou, zda se zájemci o nový post ve společnosti ženou zrovna sem z nějakého důvodu, a nebo se jedná o pouhou shodu náhod. No u žádné z těchto možností by nebyla panovnice překvapena, kdyby si byla vědoma jejich skutečností.
Po nějaké chvíli běhu k hranicím zřela dvě cizí siluety v dáli mezi zelenými kopci. Po dalších minutách pohybu už dokázala rozpoznat, o koho se jedná. A nakonec stála před dvěma přezvláštními vlky. Jedna mladá vlčka a její velký rohatý společník. Zdálo se, že jsou oba zdraví a připraveni sloužit Nihilu nejen svaly, ale snad také rozumem. Ach kéž se stane Voltaiřino tušení skutečností. Tihle by se jí ve smečce líbili narozdíl od takové Deet nebo Enkida. "Zdravíme vás, cizinko a... Ezikyeli, slouží-li nám paměť dobře" , pozdravila je a pokusila se o jakýsi těžký úsměv. Snad pamatuje si vlkovo jméno správně, nerada by se dopustila chyby a také zahanbení. Aby pak schovala své nejistoty, napřímila se, co to šlo a čenich namířila kamsi nad obzor, aby ukázala svou nekončící pýchu. "Jak vám můžeme dnes pomoci?."

"A jakápak magie to je, bojovníku Enkidu?" Optala se a věřte nebo ne, v hlase jí zazněl jistý humor. Takže ano, nevěřila svému společníkovi, že dokáže bojovat. Ano, ve smečce by se hodil každý,kdo uměl alespoň trochu použít zuby z vlastní vůle. Ovšem dovedlo by něco takového i tohle jelito? No mohl by si tu hloupost tak trochu vykompenzovat, ale pravděpodobnost jeho úspěchu Volt zatím nebyla schopna vidět. "Ukažte mi tu vaši magii." Řekla a zvědavostí celá ztrnula. "Ale pročpak? Není nic více přesvědčivého, než ověření si vašich schopností přímo v akci. Na ty vaše bojové schopnosti bychom se rádi podívali ." No co? Svými slovy ji k tomuto rozhodnutí Enkidu téměř sám donutil. Jistě, že se nehodlala podřídit nebo podpořit jeho názor. Pakliže si je tak jist svými schopnostmi, že nevidí smysl se s někým prát, menší zápas s jedním z Voltiných vazalů pro něj jistě nebude problémem! Proto hodlala jej po zodpovězení jejích otázek odvést přímo na bitevní pole a svolat smečku. Nechť jeho úspěch všichni vidí. Ach ano, až tak si milá panovnice věřila.

Když se ve vchodu do jeskyně objevila vlčice v kožichu tak modrém jako ranní nebe, smrštil se panovnici obličej zklamáním. Propána, vždyť tahle měla ležet v noře a čekat na pacienty tam! V tom vchodu se měla objevit Sasha!
I přišla spolu s překvapivou léčitelkou Bellannou také slova, která byla Voltaire značně proti srsti. Ve Voltaiřiném šoku by se dal cizí nesouhlas přirovnat k trnu v oku. V bolestivých křečích se jej pokusí bez jakýchkoliv myšlenek vyjmout z oka a až pak se pokusí pokračovat v tom, v čem původně chtěla. "Neboť tato tulačka má k Nihilu blíž, než kdejaký pravý Nihilčan." Odsekla rychle a ani si ten argument předem nepřipravila. Vyřkla první, co se jí ocitlo na jazyku, hlavně, aby tím mohla obhájit své pevné rozhodnutí. "Nemocní jsou i mezi námi, Lady Bellanno. Nemoci se neubráníme tak či tak, stejně, jako vy." , poukázala také na Bellinnu bezpečnost. Ona přec sama kojila vlčata a přitom se hnala přes půlku území, aby se vystavila riziku nakažení nějakou z těch zlodějek života.
Když pak cizinka začala plácat řeči o dojmu navenek, zamrkala Volt na Bell, jako by chtěla potvrdit pravdu Hel. Pak však ztratila víru v účinnost tohoto zamrkání a přišla k Bell blíže. "Udržovat si dobrý vztah se spojenci je také v našich zájmech" , zašeptala tiše a doufala, že tohle uslyší jen modrá vlčice. Nyní už si opravdu neviděla do tlamy. Zaslepil ji strach ze ztráty velmi cenné vlčice.

Voltaire se dnešním dnem rozhodla si přivstat, aby stihla co nejdřív obejít pár členů smečky a poptat se, jak se jim povinnosti daří plnit. Už několik dní přemýšlela nad jistou ceremonií pro vlčata, na kterou bylo přeci třeba se připravit a být v té nejvhodnější situaci. Pro ceremonie, ve kterých by hrála roli i její vlčata, chtěla mít ty nejpříznivější podmínky. S hladem by vlčata nenechala tlapu do barvy ani namočit. A štěstí jí přálo, neboť po zimě zdálo se, že nebylo ani památky. Kořisti, vody i slunce bylo najednou dostatek, a dokonce i ona kráčela si to zpět za vlčaty k noře s plným žaludkem. Sic s trochou znepokojení, stále však s dobrou náladou spatřila na okamžik v nevelké dáli dvě nahánějící se vlčata, z nichž jeden byl její syn. I se svým špatným zrakem dokázala syna rozpoznat. Taková černá šmouha s nabledlou tváří tu bydlela jen jedna.
Vskutku nelíbilo se Voltaire, že právě Arrakis plýtvá svým drahoceným časem zrovna takovou hloupou zábavou. Ona v jeho věku hledala si už mnohem prospěšnější činnosti k zahnání nudy... nuž, snad již brzy příjde k rozumu.
Voltaire kráčela si to pomalounku dál k noře a snažila se udržet myšlenky na uzdě, veškerá tahle snaha však brzy přišla vniveč díky znepokojivým hlasům, které se začaly po chvíli ozývat. V tu chvíli přidala panovnice do kroku, aby se mohla rychle podívat, co se to před norou smečky vlastně stalo. Prosím, ať to není princ. Zadoufala těsně před tím, než onoho prince doopravdy spatřila. A kéž by jen jeho. Byla tam i léčitelka Bellanna a jedno z jejích tupých rozmazlených děcek. Ano, zdálo se, že právě s Bellanniným bastardem zapletl se budoucí král do problému. Už jen nad touto představou Volt zacukala rozzuřeně tvářemi.
No netrvalo dlouho a jako by pro ni Rakiho volání o pomoc něco znamenalo, ocitla se přímo za jeho zády. "Copak TVÁ vlčata nikdo neučil, jak hrát čestně?" , prohlásila a doufala, že jejich rozhovor pochopila správně. Dorazila přeci až nyní a nerada by tu začala plácat nějaké nesmysly, a tak raději dodala: "Nevíme, co se to tu děje, ale dotknou-li se tvé zuby Arrakise ještě jednou, pak oplatíme ti laskavost s radostí..." , pronesla a její hlas se vztekem nezvykle rozhoupal. Běsnící Volt však nebyla problémem jen Bellanny a jejího ufňukaného vlčete, ale i Rakise, který byl schopen se do tak ponižující situace vůbec dostat. S tím si to snad bude moci také později vyřídit!

Ona už tu stála a čekala na příchod dvou vlčic, o kterých zaslechla. Když ještě nevěděla, o které ubožáky se to jedná, byla vcelku klidná. Taková návštěva se slzami v očích a prosbami o lék se dala během této zimy docela čekat. Štěstí, že se Voltina vlčata narodí až k jejímu konci. Už na svatbě se panovnička modlila ke všem možným, aby neporodila následníka trůnu do takových nečasů.
I objevily se brzy osoby ve vchodu do jeskyně a ona se hned na to musela se vší připraveností postavit na všechny čtyři. S jejím těžkým břichem se skutečně špatně stálo, ale přesto chtěla působit důležitě a stále plná síly. "Kiler!" , vyhrkla rychle, když zřela vlččinu známou tvář. Voltino očividné zděšení mohlo být překvapením pro nejednoho vlka v místních prostorách, na téhle jí ale velmi záleželo a aby si pravdu přiznala, měla ji i docela ráda. Té rebelské stařeny se selským rozumem by byla vskutku škoda. Zatím se ani nezeptala na jméno té druhé a bez váhání promluvila znovu a se stejným strachem v hlase: " To naši léčitelé snad ano. Za Kileřiny činy v minulosti je jí Nihil stále dlužníkem, jste u nás vítány." Jakýsi pozdrav by se v téhle situaci mohl zdát dost nevhodným, šla tedy rovnou na věc a předvolala si k sobě nejbližšího možného lékaře.

"Dobrých srdcí už tu máme víc, než dost." , vmísila se trochu do vlkovy obhajoby, jako by snad chtěla odstranit veškeré důvody, proč jej příjmout. S čerstvou, špatně vyspanou matkou a ještě monarchou není hold radno si dovolit překlep. "Jste mi to ale vlezlý?" Takové všeobecné shrnutí toho, čím by mohl být vlk smečce prospěšný, jí moc nestačil. Měla v posledních dnech až příliš přesné představy o Nihilských nováčcích. Téměř až před očima viděla toho vyrovnaného, silného a zároveň vzdělaného budoucího Koncila, co má smysl pro vedení, do toho všeho by mohl být ještě charismatický diplomat, ach! Jenže málo takových se ve světě nacházelo, vskutku málo. Asi si nakonec stejně bude muset říct, že každá pomocná tlapa je tu dobrá a posnažit se zahnat myšlenku, že zrovna tito vlci mohou činit monarchii špatné jméno. Ach snad se jí zadaří alespoň vlastní mladé vychovat tak, aby šli i kdejakému dokonalému Koncilovi příkladem. prince, kteří mají řádný důvod nocit čumáky nahoře a jeden z nich také nejkrásnější korunu. "Co vám jde nejlépe?"

I nechala chudáka v pokloně tak, jak se rozhodl být. Jen si pěkně polež, nech si ostudou drásat mysl tak dlouho, jak jen bude třeba pro poučení! promlouvala si k němu v duchu a tak trochu si na něm trénovala mateřské schopnosti i magii. Možná právě jakési mateřské hormónky přinutily Volt jednat tímto způsobem; odpustit, ale poučit. "Tak se naučte opaku, Enkidu. Jste sice neškodný, ale zdá se, že hlupák." Přišla ke svému společníkovi ještě blíž a sklonila k němu hlavu přesně tak, jak by to udělala se svými vlčaty, když by potřebovala vzbudit respekt. "Pobíháte nám po území, využíváte naší přízně, vody, jistě i jídla a necháváte kolem sebe skákat naše léčitele... i přesto nevíte, jak oslovit jediného monarchu." Jakoby toho nebylo dost ze sebe ještě vydrala poslední špetku vzteku. Mluvila s klidem, ale mrazem v hlase. "Snad víte, jak si znovu získat i naši přízeň. Co můžete naší smečce nabídnout?"

I narazila na někoho, jehož tvář už znala, ne ovšem tak, aby jí chvilku nezabralo, než si uvědomila, o koho se to vlastně jedná. Když se vlku ocitla přímo před nosem, napnula hruď znovu naplněna pýchou a dlouze zamrkala. Nakonec se jí ale přece vybavilo jeho jméno. "Jste Enkidu, pobýváte u nás už nějakou dobu, nepleteme-li se." Promluvila s naprostou hořkostí, neboť ji jeho poněkud nevhodné pojmenování značně urazilo. Na to, jak dlouho už to bylo od jejího schválení Enkidovy návštěvy byl absolutně neinformovaný. Myšlenka, že ji snad ještě ani nepoznal, Voltaire hladila a udržovala ji klidnou. "Víte vy, s kým mluvíte?" Hodila po něm očkem s trochou hořkosti, ale i zvědavosti, přičemž téměř odignorovala jeho další slova. "Nejsme si jisti, zda mezi nás patří někdo, kdo nepozná vlastního panovníka." Její úžasná nálada ještě z rána začala převládat monarchovo tělo. A aby si pravdu přiznala, doufala Volti spíš, že její společník nemá příliš dobrou paměť, než aby vypadala nějak nesvá. Přeci ji alespoň během zimy někde alespoň na okamžik zahlédnul, nebo snad ne? Při všech těch událostech mnohokrát promlouvala na veřejnosti. Snad dnes nevypadala tak příšerně, že by byla k nepoznání! Ach to by to musela na patě otočit a pádit se ještě někam řádně upravit.

Kráčela tu kolem řeky a kontrolovala, zda se v nějakých částech ještě stále nerozpustil led. Nepovažovala svou činnost za něco extra prospěšného, kdyby mohla, pustila by se do něčeho důležitějšího, ale neměla náladu. Po probuzení se mezi těmi rozjařenými vlčaty neměla ani ždibec motivace a tak se dala do kroku a dnešní prohlídku brala také jako takovou ranní odpočinkovou procházku. Dovolila si tím trochu relaxu, ale zároveň uspokojení vlastní zvědavosti. O nedostatek vody už se naštěstí nemusela obávat. Jaro bylo již v plném proudu a řeky byly opět plné pitné vody. Dokonce se zdálo, že je zde ještě více vody, než před zimou! Matka příroda očividně chtěla Nihilu vynahradit ty tragédie, kterými si monarchie musela projít.
Voltaire zamávala ocasem nad uvědoměním, že se právě její vlčata narodila do tak krásného ročního období. Jaro svými vůněmi, prosluněnou krajinou, teplem a barvami jednomu dodávalo jakousi pohodu a bezstarostnost. No panovnici osobně byl dobrý pocit z jara stejně vniveč. Ve Voltiném případě to byla právě její vlčata, kdo jí vskutku dělal starosti. Nejen, že ze svého stínu vyšla pravda o Danteho noze, ale také jejich sourozenecké vztahy. Občas to mezi nimi trochu skřípalo a ona jakožto čerstvá matka zatím nedokázala vypozorovat, odkud se to napětí bere. Nuž, snad z toho, co mezi sebou měla Voltaire s Riverou, vyrostou a jejich soužití zůstane klidným, jak dlouho to jen bude možné.