Príspevky užívateľa

Díky mnohým debatám a rozhodováním, která proběhla již několik dní předem pro Volt volba jmen nepředstavovala příliš velkou námahu. Vlastně tak nějak věděla, jaká to vznešená jména nakonec princezny a princové ponesou, jen je bylo třeba přiřadit.
Prohlížela si ta stvoření a bedlivě sledovala každičký jejich pohyb. Druhorozená, zdá se, že jediná princezna a zářila mezi svými bratry jako samo slunce na obloze. I bylo jí dáno jméno Giuseppe, jméno stejně zářivé jako její srst a snad také osobnost. Ač snášela Voltaire vlastní sestru stejně, jako by trn v oku, ale postupem času začínala díky svému pozorování chápat, že i tací jsou ve smečce víc než potřeba. Rivera svým vnitřním světlem probouzela vlky z hlubokého spánku. Ano, z téhož spánku, o kterém panovnici nedávno pověděla Kiler a z kterého nebyla sama schopna se probudit. Snad jednoho dne i Giu jakožto druhá následnice trůnu přinese mezi členy monarchie stejné světlo jako tato princezna. Možná byla Volt dost poblázněná hormony a tím zmatkem, který se v její hlavě poslední týdny držel, ale vskutku takhle by si to matka přála. No, přeci jen by své dceři přála také více rozumu.
Dante, neboť i v jednoduchosti je krása. Stejně tak se snad i v mladém princi nacházelo něco velkého, chvályhodného a krásného... navzdory jeho drobnému a nemocnému vzezření, jímž svou matku ze začátku značně vyděsil. Ani ona ale nebyla zrovna ten buclatý obr, přesto se však považovala za silnou a odolnou panovnici, kterou jen tak něco nezlomí. A přesně takovými myšlenkami se při pohledu na to nedochúdče uklidňovala. "Ach snad ti jméno padne, Dante." Zadoufala si tiše pod nos a pohlédla na posledního potomka. Toho nejmladšího, nejbarevnějšího a jak se tak zdálo, tak i nejhlasitějšího. Možná by si jeden řekl, že je z nich právě Sylvester ten nejméně důležitý, však sám hlas mluvil o opaku! I přes své zpoždění, se kterým přišel na svět, upozornit na svůj příchod přece dokázal, a jak. Pištělo to na všechny kolem. Stejně tak nápadné a výrazné přece muselo být i jeho jméno! A tak mu toho dne začali říkat Sylvester Falcone y Gracewood.

"To bude ono..." Oddechla si a pocítila trochu zklamání. Většinu času věnovala zabývání se smečkou a smečkovými problémy, když v tom všem zapomínala na sebe. Koukala se všude kolem aniž by tušila, že ona sama se nachází v hlubokém spánku, ze kterého je potřeba se probrat, než bude pozdě. To, co žila, to vskutku nemohl být ten život, který by mohla žít o něco šťastněji. A dělila ji od něj pouhá vlastní vůle. "My rány dostáváme pořád, ale asi spíme moc tvrdě. Snad nás už brzy nějaká probudí stejně, jako vás." Možná se jejich životy mohly zdát odlišné, ale to zdaleka nebyly. Ve Voltiném světě to pro panovnici bylo stejné jako pro Kiler v tom jejím. I přes neustálý přísun jídla, zdravý život, plánování jmen a rozkazy tu na to byla sama. Už za štěněcích dob ji učili samostatnosti. Ne proto, aby pro Volt nebyl život tolik složitý, ale aby nebyl složitý pro ty, kteří měli v budoucnu stát pod ní. Nedělali to z lásky k Volt, ale ze soucitu k budoucím nihilským generacím. Měla právo se cítit sama, neboť si nikdo nikdy nevážil její osobnosti tolik, co jejího postavení. Jediný vlk, o kterého se mohla v posledních dnech tak nějak opřít, byl A'Kaza, ale i ten stál po jejím boku jen díky koruně, kterou si nesla na hlavě. Takový život si ona nevybrala. Nevybrala si dokonce ani odchod rodičů a později i učitelů, kteří jí bývali jedinou oporou a vzorem. Cítila se jako matka, jež se stará o vlčata, která nejsou její a ani o ně nestojí. Podstrčili jí je, když spala a teď kdyby je opustila, pohlíželo by se na ni jako na hloupého vraha a zrádce. Mnohé z vlčic v jejím věku by ta vlčata možná dokázaly přijmout, ale ona ne. Nebyla na tohle stavěná. Nakonec přece záviděla bezdomovci volnost žádné přetvářky.
"Ale ne, je to hloupé, věřte nám." Odpověděla na její poslední otázku a navzdory ledovému sněhu pod jejími tlapami se Volt zpotily polštářky. Na tohle se jí ještě nikdo nezeptal a ani nebyla na takovou otázku připravena. Co jí měla nyní jiného říct? Mluvit o sobě jako chlap by znělo hloupě, tak jsme si vymysleli tohle...

Voltaire se stále narůstajícím překvapením v očích pohlédla stranou a pak zase zpátky na svou společnici. Nehledě na svá slova se snažila působit nanejvýš vyrovnaně a klidně, jako by jí její trápení bylo lhostejné, ale i přesto Bell odhalila monarchovo znepokojení a neklid. Volt přece asi nebyla tak dobrá herečka, za kterou se donedávna považovala. Konec konců, sama se přetvařovala jen, když musela, nikoli, že by ji tato činnost zrovna bavila. "Myslíme, že nám by byl nápomocen spíš nějaký čaj." Pronesla uznale a konečně jí z hlasu vymizela faleš. Snad Bell ještě zbyly nějaké bylinky antistresky. Byl přeci zimy teprve počátek, a tak by se tam měly nějaké ještě nacházet, tím si byla zlatá vlčice jistá. Nevěděla toho o bylinkářství mnoho, ale o třezalkách, jež rostly ještě za končícího léta, o těch měla nějaké to tušení. Ty by jí mohly trochu pomoci od stresu!

I když od tohoto "dohodnutého" partnerství neočekávala mnoho, věděla, že s vlkem, se kterým nic nezažila a ke kterému necítí ani to pitomé přátelství, se bude k smrti nudit. Jestliže má pozbytek života kráčet po něčím boku, musí se s ním cítit komfortně a neohroženě! Když se u oltáře jednou pohlédne do jeho očí, rozhodně v nich nechce vidět cizince. A dokonce jej chtěla milovat tak, že až zře ve tvářích svých dětí tvář jeho, i tak se bude radovat, jak se jim to vlčata podařila. I takový přítel ale něco stál. Musela ho nejdřív poznat, pochopit a zabavit se... no jednoduše si to přátelství, případně romantiku zařídit. "Tak dobře, ubereme trochu." Uznala nakonec a vydala se tentokrát jen svižným krokem k oné hoře. Ano, vskutku měla výdrž, měla k tomu nějaký svůj výcvik. Výcvik, díky kterému se dobře znala. Dokonce i věděla, že při podobných aktivitách nečiní dobře, když to s nimi přežene. Nebála by se ani tolik infarktu, jako těch svých mdlob, přehnaného slinění a třesu tlap. Zatím se těm vzácným stavům nedalo příliš říkat epileptický záchvat, proto si je také zatím pamatovala a nevěnovala jim moc pozornosti, ale pomalu se k tomu blížilo. Naštěstí se jí to zatím nedělo vůbec často a tak i na to dnes zapomněla. Ani nyní ji žádný záchvat nepotkal, za což bude jistě večer v noře děkovat osudu.
I když jí to přišlo jako zdlouhavé hodiny, netrvalo dlouho a oba vlci se dostali k prvnímu svahu ve stínu strážné hory. Z blízka se to celé zdálo být ještě větší a majestátnější, než-li z dálky. Voltaire ale nemohla trávit příliš mnoho času obdivem tohoto divu přírody a aby se tam dostali ještě dnes, musela se začít hrabat nahoru do kopce. Nyní už snad i její společník pochopil, kam jej panovnička vede. No měla tu pro něj připravené ještě něco.

Celý porod proběhl tak dobře, jak jenom mohl. A nebylo divu. Vždyť také že bylo o Volt během těhotenství pečováno víc než dostatečně. Za celičkou zimu nenastala chvíle, co by pocítila hlad nebo únavu. Dokonce i zrádná nemoc se jí prozatím vyhnula. No kdo by si tak snadný průběh nepřál? I dnes měla v té nejpotřebnější chvíli dost síly. Jedinou nevýhodou byla ta bolest, snad způsobena jejím vzrůstem, i na tu ale přes to nadšení snadno zapomněla. Byla nesmírně ráda, že mohla drobečkům takto pomoci, když se ještě váleli v jejím břiše. Teď už se mohla jenom modlit, aby šlo stejně hladce i jejich dospívání. "To ano... Jeho Výsost Arrakis." Už předem připravené jméno prvního potomka vyslovila a dmula se při tom pýchou, když si vlče lépe prohlédla a zřela, že se jedná o chlapce. Ach mohla by si to stvoření prohlížet celé hodiny. V těch chvílích možná konečně zjistila, čemu se to vlastně říkalo láska. Ovšem pak monarchu pohltila další vlna bolesti a očima musela kouknout na Kazu. "A bude jich víc, tak se vraťte ke vchodu. Rádi bychom soukromí." Požádala jej se snahou zachovat si klidný hlas, ale čelisti při tom měla bolestně sevřené. Musela se opět soustředit na porod, aby se i ostatním nic nestalo.
Inu, netrvalo dlouho a pod tlapami se jí kroutila další tři vlčata. Zabralo jí to snad jen pár hodin a jejich kožíšky už se leskly čistotou. Zatím si matka vedla ukázkově. Přecijen byla obdařena dostatkem informací a také samozřejmě instinktem, který jí tichounce našeptával, co s takovými vlčaty dělat. No jak jim rozdělit jména, s tím už si musela poradit sama. Sama ona a její druh A'Kaza. Vzhledem k jejich odlišnosti to ale nebude nic složitého.

Schválené

Bolest, která již několik dní Voltaire doprovázela na každém kroku, už se nedala snést. Bylo jisté, že pokud všechno poklape tak, jak má, vlčata už budou dnešním večerem venku. Štěstí, že to na panovnici přišlo zrovna uprostřed dne. Tedy ve chvílích, kdy se jen sem tam v noře objevila něčí tlapa. Měla tak na celý proces dostatek soukromí a klidu, který si u porodu toliko přála. Jistě, nebyla sice nora touto dobou tolik vyhřátá teplými těly vlků ze smečky, ale to její přece muselo vlčatům stačit.
Chvílemi se Volt pokoušela zahnat bolesti pochodováním v kruzích a občasným zakňučením, ale později ani to nepomohlo a v návalech slabosti se stočila do klubka snad do toho nejtemnějšího kouta nory. Všechno to přišlo vcelku rychle, což i dávalo smysl, neboť na svou velikost v sobě Volti nesla vskutku veliká vlčata a nebylo jich málo. Šlo to poznat i na jejím nafouklém bříšku, které bylo tak veliké, že jej při chůzi loukou máchala ve sněhu. Štěstí, že teď už tu ze všech sil tlačila, aby byli ti nezbedové venku.
Inu netrvalo dlouho a první z nich dostal možnost se poprvé nadechnout čerstvého vzduchu. Jednalo se o vskutku urostlého jedince s tmavou lesklou srstí. Tu zřejmě zdědil po otci. Voltaire, Machiavelli, Sivory a kdo ví, kteří panovníci před tím kráčeli smečkou s kožichy zářícími jako slunce a nyní se mezi Nihilčany vplíží s korunou na hlavě stín. Jaký to šok vidět na trůnu někoho tak málo podobného svým předkům. Pomyslela si při pohledu na to maličké stvoření, jež sotva tušilo o světě kolem. I uvědomila si tu konečně, že upírá právě svůj zrak na příštího panovníka monarchie. V tom úžasu a ohromení musela Volt zabojovat s nutkáním se tomu drobečkovi dokonce uklonit, ale musela jej raději honem očistit, aby jí tam celé mokré vlče neumrzlo. "A'Kazo, pojďte se podívat! Něco tu pro vás máme." Zavolala na svého chotě a doufala, ze se stále nachází někde opodál a hlídá ji. Na chvíli teď měla klid od bolestí a tak té krásné chvíle musela honem využít.

Registrace je hezky sepsaná, pokud má mít ale postava doplňky, musí k ní být přidaná i minulost. Poprosím tě ji tedy doplnit. :D

Ano, láska si vskutku nevybírá, ale dalo se vztahu s A'Kazou vůbec říkat láska? No Volt tohle celé viděla spíše jako jeden velký úlet. Ztrátu kontroly a uspěchaný sňatek ze strachu. Ano, samozřejmě i bez jistých okolností a důvodů k partnerství; i bez Kazova původu či postavení S'Arika v jejich smečce by vůči A'Kazovi cítila jisté sympatie. I dokonce by tomuto citu se svými zkušenostmi dokázala říkat láska, ale ta to opravdu nebyla. A když si myslíte, že někoho milujete, na chvíli tomu i začnete věřit a děláte takové hlouposti, že se na to v budoucnu díváte jedině skrze prsty. Stejně tak tomu bylo v případě tohoto páru a jejich prvního vrhu. Bez jejich pobláznění by k tomu došlo snad až o pár let později. Volt nikdy předtím vlastně ani netušila, jak dlouho by se mohla taková vlčata schovávat v jejím břiše, dokud se sama nestala matkou. Už jen tato neznalost byla příčinou tohohle celého, za kterou by se samozřejmě taktéž měla stydět. V té svojí malé kebuli měla vážně hodně věcí, ale zrovna tahle se tam hlupačce jaksi nevlezla.
"To máte pravdu." Zalhala mu do očí, když už společně kráčeli volnou uličkou mezi přihlížejícími. Samozřejmě, že bychom se neměli bavit! Jaká bezohlednost to, POKUSIT se bavit v tak nevhodnou chvíli, hlupáku. Trochu si neuhlídala myšlenky. To bylo poprvé, co si na Kazu v duchu zanadávala. Uvědomovala si však, že v tomto uzavřeném partnerství bude nadávek ještě spousty, ať už budou vysloveny nebo ne. Jistěže to nemyslela nijak vážně, ale tomu rozhození se hold nevyhnula.
Po cestě ještě nezapomněla oplatit Toshimu nezvykle nápadný úsměv a už už se chystala říct své "ano". Snad touto nevídanou přetvářkou přesvědčila i některé ostatní o svém nadšení a jistotě, jež se jí ze situace ve skutečnosti vůbec nedostávalo.

Soutěž byla uzavřena a výherci se tento rok stává pár Roihu ♡ Anjel! Gratulujeme a přejeme všem i nadále plno lásky ve hře:D

"Zdravíme i my vás, A'Kazo, nebo spíš.... Vaše ušlechtilosti." Pozdravila svého nastávajícího s úsměvem a s úlevou si oddechla. Když tu tak nyní stál po jejím boku, najednou z ní trochu opadla nervozita. Nejspíš byl viníkem pocit, že v této šlamastice není sama. Že ty pobouřené pohledy nebudou mířeny jen na ni, ale i na něj. Ano, ta myšlenka byla vskutku krutá, ale pravdivá. I příjemně překvapil ji ten pocit, neboť to byl právě on, po čem dlouhá léta tolik toužila. Jeden z těch, které si přála zažít a vskutku stalo se. Byla šťastná, že už se nemusí cítit ve všem sama a má konečně po boku někoho, komu může důvěřovat. Dokonce by jej pro ten pocit dokázala i milovat, nebýt její poněkud jiné orientace, o jejíž odlišnosti zatím taky neměla moc tušení. Zatím tak svůj vztah s Kazou jako nějaký druh lásky brala. "To nás těší. I vy však záříte, jako nikdy." Pronesla trochu zmateně, neboť začervenala se nad tou poznámkou pod tím svým světlounkým kožichem. S takovou lichotkou se nesetkávala zrovna často. "Jsou jistě hladoví a vyčerpaní a my místo toho, abychom činili ve prospěch jejich pohodlí, stavíme se tu před oddávající a s plnými žaludky slavíme." Odpověděla mu docela stručně na otázku. Byla to právě nyní jediná myšlenka, která se jí hnala hlavou a kousala ji do kožichu jako blecha.
"Pojďme, ať nečekají dlouho." Pobídla sebe i svého společníka, když už se jí zdálo, že se v jeskyni nachází všichni důležití diváci. I napřímila se pak s elegancí a neochotně se vydala kupředu mezi některé ty nasupené pohledy. Ihned při pohledu na nabroušenou mladou Ghaa'yel se jí opět zuřivě rozbušilo srdce. A Bell s tou svou unavenou tvářičkou také nepomohla... u té se musela Volt dokonce ale sakra ovládnout, aby se jí v tlamě nezaleskl tesák. V jejich očích ihned poznala, jaký pocit z tohohle všeho mají. Nebála se Voltaire nadávek nebo pohledů, které po ní vlci házeli, ale samotného neuspokojení jejich potřeb. Bála se vlastního selhání, kterému se občas toliko přiblížila.

Schválené

Ahojky, V první řadě tě musím upozornit, že s datem narození by už měla být ve věku "dospívající". V tomto herním světě jde čas dvakrát rychleji a Zya už má neherně 6 měsíců (a něco).:D

Co se pak týče doplňků, k těmto už by se měla vázat minulost. Poprosím tě ji tedy ještě doplnit a upřesnit v ní původ těchto ozdob.

A nakonec bych ráda doporučila přejmenovat magii spíš na "znamení/znamení pravdy" či tak podobně, hodilo by se to víc. Ale není to nutnost.

Schválené!

CEREMONIÁL PARTNERSTVÍ - Voltaire x A'Kaza

Když stála ve vchodu do jeskyně, už už tam zřela až strašidelný počet diváků a nezvykle ji to vyděsilo. Dech se jí při pohledu na to vyzdobené místo zrychlil a od tlamy jí šla při každém výdechu pára, jak mrazivo venku dnes bylo. Šlo poznat, jak moc se třese a jak rychle dýchá. I nezmocnilo by se jí takových obav, kdyby se sňatek konal jindy, v jiném období a za jiných podmínek, ale dělo se to dnes. Zatím těm vlkům ani neviděla do tváře, ale už nyní cítila jejich pochyby a soudící pohledy. Jaký to praštěný panovník by sám sobě uspořádal ceremoniál partnerství uprostřed tak krutého a náročného období? Mnohým z nich jistě kručelo v břiše hladem, někteří se zase jistě ani nemohli soustředit, jak moc je bolelo v krku, ale ona si udělala krásný den. Taková ostuda! Jenomže neměla na výběr. Bylo to ještě nedávno, co se dopustila veliké, převeliké chyby a nyní nesla v břiše vlčata. Podstoupila raději tuto nesmyslnou svatbu, než aby porodila nemanželské děti. Kéž by se alespoň jednalo o druhý vrh, ale mezi těmito si v jejím břiše hověl sám příští Nihilský panovník. Muselo se to stát.
I pokusila se pousmát na vévodkyni Sashu, nacházející se opodál, už připravenou Volt s Kazou oddat. Nemohla se tam dovnitř ale zatím vydat, neboť jí ještě něco scházelo. Kromě dobré nálady a hrdosti postrádala ženicha, který by se měl už co chvíli ukázat!
Na stropě se v pološeru leskly tenké a dlouhatánské rampouchy, které se mohly zdát, jako hrozba, ale zima jim zajistila pevnost, díky které neměl vlk šanci jeden ano vlastníma tlapama sejmout. Světelné odrazy z těchto rampouchů tak tvořily na zdech jeskyně překrásné obrazce. Uprostřed jeskyně byla už předem utvořena pomyslná cestička vyznačena drobnými kamínky a občas také mušlemi z pláže. Heřmánkovou či květinovou výzdobu si totiž nemohli moc dovolit a tak Volt raději strávila hodiny hledání a přehrabování se ve sněhu, aby měla jistotu, že bude prostor hezky vyzdoben. I možná vplete při rituálu nějakou tu mušli Kazovi do srsti, dorazí-li snad nakonec a zůčastní se této -jejich chvíle-.