Príspevky užívateľa

Jednoho z poněkud zvláštních členů Nihilské monarchie si Voltaire dnes přitáhla s sebou do hor, kde byla zima již v plném proudu. Ačkoli tuto noc trochu foukalo, počasí bylo vcelku klidné, no zimě, která se vlku drala až pod kožich se samozřejmě nevyhnuli. Panovnička malého vzrůstu se tu bořila skoro až po hruď ve sněhu, ale i přes to pokračovala ve snaze jít s co největší ladností kupředu. Vlk, pro jehož výcvik si Volt zvolila zrovna toto (v tento čas) nehezké místo, se jmenoval Sol; jeden z Nihilských budoucích rytířů. Schopnostmi tohoto mladého vlka si stále ještě nebyla příliš jistá a tak využila svého dnešního relativního volna a připravila si pro něj snad něco jako trénink.
Ona si ráda občas prozkoušela nebo prohlédla schopnosti nihilských vlků, kteří se věnovali některým důležitým povoláním. Ráda sledovala, jak se některým opravdu daří a mohla pak v klidu usínat s pocitem, jak dobrý výkon Nihil jakožto smečka podává. Jakožto snad každý vlk ze smečky doufala v dobrý a bezproblémový chod této společnosti.

Trochu poskočila úlekem, když se z čista jasna vedle ní objevila Kiler se svým miloučkým pozdravem. Konečně se Volt dopustila nějakého toho pohybu a už nehleděla na zamrzlé jezero. "Hezký den! Zima, drahá, zima nás sem přivedla." Odpověděla skoro automaticky a teprve až potom začala přemýšlet o tom, s kým to vlastně mluví. Vlčice nebyla žádná náhodná kolemjdoucí. Jistě, tuto vlčici si ještě pamatovala. Moc tuláků nebo vlků z jiných smeček Voltaire nepotkávala a tak si jich byla schopna hodně zapamatovat. Obzvlášť, když s nimi sdílela nevšední akce, kterým byl kupříkladu Nihilský ples. "Chtěli jsme se porozhlédnout i mimo hranice Nihilu. Víte, zdálo se nám tuze zvláštní, že nám zima zaklepala na dveře tak brzy. A jak tak vidíme, naše území není jediné zimou takto postižené." Upřesnila trochu svou odpověď a zrak na chvíli opět obrátila k jezeru. Teprve pak se konečně dostala k identitě této společnosti. "Nejste vy náhodou ta tulačka Kiler z plesu?"

Voltaire stála zabořená až po hruď ve sněhu na břehu černého jezera a upírala zrak v dál. Oči kulila na tu hrůzu, co zima způsobila a od huby jí šla pára, jak znepokojeně rychle vydechovala.
Když se dohrabala sněhem až sem; k jezeru, nemohla se ubránit zděšení, jež ji pohltilo při pohledu na ledovou plochu. Šlo poznat, že led, jenž pokrýval jezero, nebyl tak tlustý a pevný na to, aby jej nebyl vlk schopen probořit, ale byl. Pokryl jezero tento rok až příliš brzy. Když už se zde led nachází teď, jak tomu bude za pár týdnů? Propána, vždyť se nebude dát ani probořit! Volti hluboce doufala, že alespoň nihilská říčka zůstane alespoň z části v pohybu a plná vody. Snad se z ní nestane ledové koryto, protože jinak se bude muset smečka spolehnout na sníh a to nebylo zrovna příjemné. Pití sněhu nejen, že se jevilo dost nepříjemným, ale taky hrozilo nachlazením. Takový kašel pro vlka nebyl zrovna lážo plážo. Bez léků a pomalu i bez možnosti se porádně zahřát, se jakákoli nemoc těžko těžko léčila. A z horkých pramenů jen těžko říct, zda-li se dalo pít. Už jen proto, že byly prameny nezvykle horké a dno jejich břehů nemělo zrovna nejpřirozenější barvu, ani ona si raději nedovolila z toho pít.
Stála panovnička stále jako socha u tohoto břehu a ze všech těch myšlenek, které se jí honily hlavou, byla úplně mimo. Ještě, že ji z tohoto tranzu určitě brzo probudí blížící se Kiler.

Jaká to krása. Volti přišla do jeskyně a hledala tu jednu jedinou věc. Rampouch, který před necelým dnem objevila na kraji zeleného lesa ji zaujal natolik, že se musela vydat sem do jeskyně, aby zjistila, zda-li tyto nádhery narostly i zde. Kamenný povrch jeskyně byl o dost více studený, než-li nějaký trapný keř a ona to moc dobře věděla. Tak nějak i čekala, že se jí podaří kouzla přírody najít zrovna tady. A opravdu tomu tak bylo. Možná jí vnímání krajiny pomohlo až moc, protože rampouchy visící na stropě jeskyně byly jediné, proč právě přešla půlku území. Úplně zapomněla na své starosti. Probudila v sobě to vlče! Chvíli se jen kochala pohledem na průhledné a lesknoucí se útvary a pak se vydala mezi ty, které sahaly až do úrovně její hlavy. Zaujatě si je prohlížela a bezmyšlenkovitě je začala oblizovat. Ach kdyby ji tady někdo právě teď viděl, asi by se studem propadla do země. Způsob zahánění myšlenek jí pomohl až příliš.
Ona sama by se smíchem k zemi kácela, kdyby načapala takové bezemoční monstrum OBLIZOVAT RAMPOUCHY V JESKYNI. Tedy... smíchem se k zemi kácet v jejím případě znamenalo "nenápadně se uchechtnout", ovšem přehnanější popis byl cestou k jistému pochopení situace a tedy i humornosti Voltiného konání.
Když se jí tak lepil jazyk k povrchu, začínala myslet na vodu. Pohltila ji žízeň, kterou by ráda uhasila i jiným způsobem, než oblizováním ledu bez šance docílit hydratace. Pobrala tedy opět rozumu, vrátila se do reality a vydala se pryč od rampouchu, vedle kterého zrovna stála. Jenže když se pokusila udělat krok dozadu, zabolelo ji v tlamě. Očima hodila zpátky na rampouch a když si uvědomila, o co jde, hrůzou se jí udělalo temno před očima. Jazyk se jí přilepil k povrchu jednoho z rampouchů. No to byla pohroma!
Musela ten děs panečku nějakou chvíli rozdýchávat, přičemž myslela na nejhorší. Jak se odsud dostane? Bude si muset část těla utrhnout a to bude něco. Takový trapas. Panovnice bez jazyka; taková pohroma! V každém případě už si nikdy nikdy nikdy na vlče hrát nebude!

TW: kref xd

Vskutku se panovnici nelíbilo, že musí přijímat mezi členy někoho, kdo je věrný jiné smečce. Stále se nemohla Volti vyhnout rozpakům, ve kterých se nyní nacházela. Vlčice se sice zdála být mladá, zdravá a jistým způsobem i prospěšná, ale věrnost, tu jí panovnice opravdu nevěřila. Obávala se zrady, za jejíž vznik byla nyní zodpovědná, neboť věděla o nedostatcích této cizinky.
Nuž povzdechla si trochu nespokojeně, ale i poraženě a pak zase upřela pohled na Deet. "Chápu. To nezní nejhůře, pakliže se nebojíte bolesti." Řekla zase a opět s vážností, přičemž se náhle vydala kousek od vlčice. Bylo celkem pozoruhodné, jak dokázala přemýšlet a ve stejnou chvíli tak roboticky odpovídat na její slova. Panovnice si to mířila přímo k nejbližšímu kameni, který vykukoval z mělké vody. "Není to nic těžkého; stačí být jen velmi upřímná." Povídala za chůze a pak se konečně dostala k tomu kameni. "Musíte mi přísahat, že jste připravena věrně sloužit a se svou prospěšností vést smečku Nihilskou k lepším zítřkům. Přísahejte, že se nedopustíte zrady a budete ctít naše pravidla." Rozpovídala se už úplně automaticky. Podobná slova totiž odříkavala téměř každému, kdo se chtěl přidat mezi členy monarchie. V tu chvíli naprosto ignorovala vlččina případná slova a srdíčko se jí na těch pár vteřinek rozbušilo. To, co právě hodlala učinit z ní možná dělalo někoho, kdo postrádal zdravý rozum, což byla i částečně pravda. Zvedla tlapu tak vysoko, jak jen dokázala a pak jí vší silou rozmáchla vzduchem dolů. Udeřila se nehezky o kámen pod její tlapou a kupodivu se jí podařilo docílit velmi ostré a nepříjemné bolesti, kterou doprovázela nehezky vypadající krev, která Volti nyní tekla přímo z menší rány po noze. Samozřejmě si ublížila trochu s citem nezajistila si tím dlouhé týdny léčení, ale nevypadalo to zrovna jako něco, co by si jeden přál mít na noze.
Volti pak přicupkala opět k vlčici a tlapu natáhla před ni. "Ukažte mi svou schopnost."

Cupkala si to podél tohoto velikého lesa a snažila se vypustit veškerá trápení a zlé myšlenky, které ji kousaly do zadnice už nějakou dobu. Měla opravdu moc věcí na přemýšlení, plánování a obavy z blížící se zimy. Sníh už pokryl většinu Norestu, což bylo vzhledem k rychlosti ochlazování ovzduší celkem znepokojující. Ještě před pár dny si říkala, že se zimě pouze zachtělo přijít o něco dřív, dnes už se ale bála, že jak dříve přišla, tak i později odejde. Ať už bude sebevíc krutá, naskytnou se nějaké problémy, které bude třeba vyřešit a nad kterými už dnes přemýšlela. Tedy... v tento moment ne. V tento moment se snažila uvolnit mysl a soustředit se více na své okolí, což bylo obtížné, ale mnohdy se to vyplácelo. Svůj zrak za chůze upírala na ty veliké a až podezřele zarovnané koule ve větvích některých stromů. Říkalo se tomu jmelí, což by Volt připadalo, jako docela hezký název na to, jak nebezpečně a invazivně tyto věci ve skutečnosti vypadaly. Jejich skutečné jméno ovšem neznala a tak si jej v mysli pokoušela vymyslet sama. Jak dětinské. Připadala si teď, jako jedna z mnoha těch, co se nebáli v sobě vzbudit jakési vlče. Mnozí její bližní to tak měli. Kupříkladu Riva, u které Voltíně přišlo, že si na vlče hraje téměř neustále. Kde jen pobrala toliko energie a emocí, které byla schopná denně pouštět ven? Veselá sestra nikdy nebyla Voltino přání. Kdyby mohla udělovat osobnost vlkům ona sama, jistě by si za sestru vybrala někoho klidnějšího, trpělivějšího a vážnějšího. Otázkou už jen bylo, zda-li by to tak pak bylo správně. Konec konců, činnost vlků z jejího rodu měla ve většině případech jen estetickou hodnotu. Alespoň Volt přišlo, že Fygovci měli především VYPADAT dobře, než-li jednat dobře. Možná byla přecijen sympatie u členů její rodiny dobře. A občas musela Volt přece uznat, že v té milosti a zdánlivé kráse se nacházel jistý půvab. Mělo to něco do sebe a toho si musela Volt všímat. Aj ten až přehnaně veliký rampouch, který se z čista jasna zjevil hned vedle ní, měl něco do sebe.
Volt se zastavila a dívala se na odraz svého obličeje na ledovém povrchu toho zvláštního (na první pohled naprosto zbytečného) útvaru. Zvláštní to vidět svůj obličej a i toto bezemoční monstrum dokázalo při pohledu na rampouch pocítit velikou zvědavost. No úlekem se mohla málem pomočit, když se v tom tichu keř, na němž rampouch držel, lehce zatřásl. Jak tak byla světlá vlčice zaujatá kusem ledu, byla schopná se malého ptáčka, jenž vyletěl z tohoto křoví, tak vyděsit, že se neubránila výkřiku: "AAAH!!!... sýkorka jedna pitomá" Zanadávala si po tom, co ze sebe vydala vcelku hlasitý zvuk. To se u ní jen tak nevidělo vskutku.

Ach ku jejímu neštěstí si vlk Voltínou hledaný všimnul panovniččiny přítomnosti první. Nuž, co už? Nemohla být natolik umanutá, aby se tu začala vztekat, že to ona hledala jeho.
S jistou mírou překvapení se otočila směrem ke svému snoubenci Ačkoli už tohoto vlka znala docela dlouho, v posledních dnech bylo zvláštní se na něj dívat a přitom vědět, že to právě díky němu se podaří Volti přivést do rodiny FyGovců pár dalších kožichů navíc. A že přemýšlela až příliš dopředu a s moc velkými nadějemi se říci nedalo. Už od domluvy jejich partnerství jistě oba moc dobře věděli, co je jejich následujícím úkolem. "Řekli bychom, že sobě samotnému, A'Kazo. A taktéž zdravíme." Pověděla s jistým zamyšlením a nenápadnou poklonu mu věnovala nazpět. Dokonce se jí při těch slovech zhoupl ocas ze strany na stranu. Takový projev štěstí u Voltaire byl obzvlášť vzácnost, měl by si toho vážit synek jedna Milagovská. A proč vlastně cítila Volti ve společnosti s Kazíkem nebo s jinými důležitými osobnostmi takový komfort? To proto, že byli jedni z mála, u kterých se necítila zbytečně moc důležitá. Ačkoli měla sebevědomí až nad hlavu a nevědomky si užívala pocit nadřazenosti, býti v jednom kuse tou, jíž se vlci naprosto bezdůvodně klaní k zemi a připomínají jí, jaká čest toť si s ní vůbec jen zatančit na plese, už se nejevilo toliko příjemným. Ona uctívala poněkud jiný systém, než-li ten, který byl pro vlky jejího rodu naprosto běžným. Ačkoli si však stála za názorem, že si vysloužit postavení pouhým narozením a respekt zrovna tak, asi postrádala dostatek odvahy a sil na to, aby tuto tradici změnila. A bylo to asi taky nemožné. Obzvláště s vědomím, že ještě zdaleka není jediným či posledním nositelem tohoto rodu a členem monarchie, jí bylo docela jasné, že mnohem jednodušším řešením pro tuto malou nespokojenost by bylo odstoupení od rodu. Ale to zatím i tak nehodlala absolvovat. Sotva si začínala zvykat na své postavení a povinnosti, další velkou změnu už by neustála. Tato nedokonalost v jejích potřebách se stala dost možná i příčinou chorého nitra, jež se pomalinku, ale jistě provrtávalo napovrch. "Nevyrušili jsme vás v nevhodnou chvíli?" Zeptala se opět bezemočně a netrpělivě čekala na jeho odpověď. Snad nebude chtít Volti její odmítnutí oplatit. To by bylo kvalitnímu spánku v nastávajících nocích po dobu alespoň pár měsíců konec. Už tak ji situace, do které se s Kazem dostala, dosti trápila. Empatie nebyla její silnou stránkou. Vždycky, když bylo nejvíc potřeba, uměla Volti tento cit docela dobře zahrát. Kdo by taky ne, když žil ve smečce plné vlků, kteří ze sebe tento druh citu vypouštěli docela často; jak hlasitě, tak i náznakem? Tady se ale nejednalo o empatii, bylo to špatné svědomí. Byla to chyba jejího chování, chyba, která šla vidět a kterou si panovnička nemohla dovolit. Nejen, že si tím brilantně kazila dobrý dojem u Kazy, ale taky tím ublížila jejímu vlastnímu egu. Víte, když máte až bláznivou touhu po tom, být nanejvýš bezchybní a neomylní, je pak těžké se smířit s informací, že jste někde učinili chybu. Její trápení lze ukončit jedině pořádnou omluvou.

Tež se hlasim!

Zima se blížila rychlostí blesku. Na mnoha místech v Norestu už krajinu pokryl bílý sníh, což bylo docela nezvyklé. Tento rok totiž přišla zima o cosi dřív a ačkoli by této skutečnosti měla Nihilská panovnička věnovat více pozornosti, neudělala to. Ovšem kdo by se jí tak chtěl divit? Vždyť ona si dny v roce nepočítala a ani si neměřila teplotu ovzduší. Vlastně jenom o písmu měla nějaké ty potuchy, ale psát stále nedokázala, to by musela absolvovat panečku o mnoho více hodin S'Arikova učení. Ne, opravdu neměla čas si vymýšlet ještě kalendář.
Žila tedy s myšlenkou, že hold se zimě zachtělo zaklepat na dveře a vejít za práh světničky Norestské o pár dní dřív.
I tady; v lese bylo možné pozorovat padající vločky, jež si provrtaly cestičky skrze větve a jehličí. Bylo k nevíře, jak se umělo něco tak malého; křehčího, než-li déšť, prohrabat až sem dolů mezi kmeny stromů. V každém případě padající sníh Volti vůbec vůbec nevadil. Dodával tomuto místu takovou klidnou, ale chladnou atmosféru. Voltaire byla podobnou aurou obdařena v jednom kuse, vlastně by jeden mohl říci, že je to součást její povahy. A vlastně taky je.
Volti kráčela tak tichounce, že vůbec nepřerušovala ticho, které v tomto lese panovalo. Občas šlo jen zaslechnout zapraskání drobných jehliček, které kryly zdejší půdu.
Po dlouhém dni by jeden řek, že na Voltaire příjde únava a ona si radši půjde odpočinout, ale to se nestalo. Už od plesu nemohla totiž pořádně usnout. Měla plnou hlavu zlých myšlenek, které ji kousaly do zadnice. A proč vlastně? Odpovědí je Voltina bezohlednost a nepozornost, díky které na plese odmítla svého (jak už víme :3) nastávajícího chotě. Ano. Měla tehdá tolik práce a rozhovorů s jinými osobnostmi, že si úplně zapomněla udělat čas i na Kazu. Musela svůj čin napravit a bez nějakého smysl dávajícího plánu se vydala na území Přízračných, kde nyní Kazíka hledala. Jediné, co by se dalo v tuto chvíli považovat za plán, bylo překvapení, které si pro něj chystala. I když to by bylo jen její osobní prozkoušeníčko, pakliže se to vydaří.

Schválené

Poprosím tě ještě pár věcí upřesnit:D Ačkoli je magie omezena vzdáleností a trochu i velikostí živočicha, nemůže fungovat nonstop. Je třeba se zaměřit na otázky:

Kdy a jak se magie aktivuje? - dotekem, pouhou přítomností... / pokud už tedy funguje neustále, neměl by být schopen svým "odběrem" zabíjet (ani malé živočichy)
Jak často (denně/týdně) ji lze použít?
Kolik energie může tedy unést, než si ublíží a jak si ublíží?

Ačkoli se v případě magie nejedná o nic extra OP, je potřeba dodat nějaké nevýhody nebo limity. :D Mimo magii je ale registrace dobrá!

Schválené

Voltaire přikývla na její slova. Že vlčka pobírá a chápe Voltina slova, Volt značně uklidnilo. Co ji ale uklidnilo snad ještě víc; byla jistá míra jistoty v Deetřiném hlase. Kdyby totiž lhala nebo se o to pokoušela, zasekávala by se, házela by pohledem všude možně, (jak by byla nejistá ze lží, které by mohly vycházet z jejích úst), ale to se nedělo. Volti tedy mohla z jejího povídání částečně vytušit, že by to měla cizinka myslet upřímně a vážně. A zdali Volti i sledovala řeč těla její momentální společnice? Jistě! Jednou do ní svůj zrak zabodla a teď už z ní oči nespustila. Dokonce se jí i z hlavy vytratilo uvědomění nedůvěřivosti, jež svýma očima prozrazovala. S jejím postavením ve smečce a vlastně i výchovou, se nemohl mladé panovnične ale nikdo divit. Věčně si dávat pozor, aby něco nepokazila, aby nevypustila z tlamy něco nevhodného - ta zodpovědnost byla mnohdy ideální pro příšerný bolehlav.
"To doufáme." Dodala rázně k vlččiným slovům. Ačkoli se k Nihilské panovnici tento poněkud ostrý přístup absolutně nehodil, Voltaire nehodlala své chování řešit. Alespoň ne teď a tady. Sebejistotu, pýchu a jistou míru ráznosti měla prostě v povaze (nebo spíš ve zvyku) a s věcí, jež má kořeny tak hluboko v mysli vlka, se těžko pracovalo. Někdy si Volt dokonce ani nechtěla přiznat, že je její přístup k vlkům poněkud nehodící se. "Takové věci vás nejlépe naučí zkušenost a čas... obzvlášť ve vašem věku. Pokud ovšem nehodláte věřit našim slovům, kdokoliv moudrý z naší smečky vám jistě rád pomůže se toto naučit poznat." A konečně z jejího výrazu opadla vážnost.
Po nějaké chvíli se Volt konečně obrátila na Deet se slovy: "Nuž... Abychom vás mohli přijmout mezi členy smečky Nihilské, budete muset složit přísahu. Přísahu o věrnosti a prospěšnosti smečce." Tuto část rozhovoru měla ráda asi nejméně. Nelíbilo se jí, že svou věrnost zapřísahá vlk pouhými slovy a nikoli činy. Ačkoli si tento způsob přijímání zvolila sama, nebyla s ním zcela spokojena. No jo, ona radši jistotu. "Jste, Deet, schopná být naší smečce prospěšnou? Co je vlastně vaší magií?"

Volt byla sic dosti nevěřící osobnost, no i přes své pochybnosti stále váhala, zda-li Deet pustit mezi své poddané, či ne. Jak se tak na ni dívala, cizinka působila dosti mladě a nezkušeně. Jednak to bylo stále takové mládě, kterému by se jistě pomoc a výchova Nihilu hodily, špeh nešpeh. Volt by ráda poskytla pomoc, kterou by poskytnout hlavně měla, ale riziko bylo taky věcí, na kterou nelze nemyslet. A možná by se dala ještě převychovat a přimět k tomu, aby nečinila blbosti.
"Tak to se nepletli, opravdu rádi pomáháme a vítáme s otevřenou náručí. Ovšem neradi bychom podstoupili riziko, že by nás jiná smečka ohrozila zneužitím informací, které by měla." Pohlédla na Deet tak, aby (pokud možno) pochopila, že by si měla Voltina slova vzít osobně a řádně k srdci. "Je samozřejmostí,
že o svých zážitcích povíte rodině, ale sama nemůžete tušit, jak moc se informace rozkřikne a co vaše smečka plánuje nebo bude plánovat... třeba i bez vašeho vědomí." Pokračovala ve vysvětlování. Deet měla štěstí, že se Volti vůbec chtělo. Ačkoli by totiž neměla - panovnička byla vnitřním mrzoutem, jenž se bez problému dokázal vykašlat na kde koho. "Dávejte si pozor na to, co komu říkáte." Hodila po strakaté vlčici další ostrý pohled, aby naznačila vážnost situace. Byla ale ráda, že se už znala s tolika členy Nihilu. Dokonce i s Lokkim a Kettuem, které si stále ještě nedávno vzala pod svá křídla. Dobře že rostli tak rychle, stad už nyní jsou připraveni si najít pořádné místo ve smečce.