Príspevky užívateľa

Dobře, možná to nyní přehnala, však neuvědomila si, že by to Mali mohlo nějak ublížit. Volt kompletně postrádala jakousi empatii a to nebylo moc ok. Však zakryla svá ostrá slova něčím jiným. A to: "V tom případě pojďme. Máme si toho hodně co povědět. A vy potřebujete jistě odpočinek."
Řekla už za chůze a dmula se pýchou, když teď mohla za sebou vést svou sestřenku. Musela dokonce přiznat, že jí byla svým přístupem příjemná. Nemohla se dočkat toho výslechu. Co by asi mohl, nejspíš vlk, přinášet za novinky. "Působí ta vaše magie pouze na rostliny?" Optala se hledíce vlku přímo pod nohy. Na chvíli hodila rodinné a smečkové záležitosti za hlavu, toto téma bylo nyní trochu přednější.

Bylo víc než dobře, že Mali cítila milost ve Voltiném hlase. Svým úsměvem dávala najevo, že se Voltina snaha působit trochu mile vyplácela. Totiž... většina vlků, které předtím potkávala takto u hranic Nihilu, a hlavně vlčat, cítila spíš respekt k té malé vlčici s výrazem ledovým a ostrým jak rampouch. Nuž... asi by měla častěji víc mluvit, aby nepůsobila tak kamenně.
Když tmavší vlčice promluvila, musela se k ní Voltaire znova otočit čelem a zvědavě nastražit uši. Takže je to jejich potomek. Věděli jsme to! K její preferenci nic nedodala, ale zaujalo ji to... hodně, protože ona sama radši používala množné číslo, než aby se prezentovala jako samice. A k jejímu neštěstí zatím nenarazila na nikoho podobného, proto jí přišlo ponižujícím, aby si říkala - ten Voltaire - . Přikývla mírně hlavou na souhlas.
Pak přišla na řadu další slůvka a to už Volt něco z tlamy dostat musela. "Ty stopy... nejsou vaším úmyslem?" Řekla bez nějaké barvy. Už narazila ve svém životě na mnohé a tak jí to do teď nepřišlo tak vážné. Po Maliho upozornění se ale neubránila pochybám a chvilkovému odmlčení. "Ne..." Pokračovala vážně. "Pokud si svůj krok nepohlídáte. Tráva ale růst nepřestane a stopy jednou opět zarostou zelení. Nepleteme se?"

Nestačila se divit tomu, na jakého to vlka dnes a tady narazila. A to jsme ještě před chvílí váhali, zda se chceme bavit. Pomyslela si s jistým pobavením, ale i spokojeností.
Téměř se ani nepozastavila nad jejím ucuknutím, když se čumákem přiblížila k jejímu tělu. Vzala si to tak, že jí je jen fyzický kontakt nepříjemný. Vůbec ji nenapadlo, že by to mohlo mít nějakou souvislost s těmi děsivě působícími stopami. I tak ale měla spoustu otázek.
S nepatrným úžasem v očích stále poutala zrak na vlčici před sebou. "Věřte, že nás víc, Malachi. Jste dcera Azueéna a Delailah?" Mluvila s klidem, ale srdíčko se jí rozbušilo, když ze sebe vypustila jména svých starých příbuzných. Při Malachielových slovech Voltaire hned došlo, o co a o koho šlo. Nedalo se říct, že zrovna těmto dávala jejich odchod za zlé jako u Voltiných rodičů. Ty téměř proklínala za to, že ji opustili tak brzy a bez rozloučení, ačkoli to dost možná také nebyla jejich volba. Prostě na sebe nebyli dostatečně opatrní, nebo odešli dobrovolně. To bohužel nikdo nevěděl. U Delaily a Aziho to však bylo jiné. K těm naopak cítila úctu a taky vděk za to, že byli ochotni se tak dlouhý čas starat o vlčata a taky o smečku. Připravili Volt k tomu, aby byla schopná se posadit na trůn a za to jim dlužila díky. A i dnes jsou možná živí a zdraví kdesi daleko za hranicemi Norestu. "Pojďte, jistě jste vyčerpána z cesty. Zahřejte se na chvíli u nás." Pobídla mladinkou vlčku, zvedla se ze země a chystala se pustit do chůze směrem k území přičemž z ní nespouštěla zrak. Tak proto voněla jako její nejspíše sourozenci. Byla to jejich sestra!

Když už se vlk... nebo spíš vlčice nacházela v takové vzdálenosti, že Volt rozpoznávala její tvář, trochu se panovnice zarazila. Ze začátku jí ten cizinec přišel zcela běžným a nudným tulákem, nehledě na jeho velikost a vybavení, však po nějaké chvíli pečlivého prohlížení jeho těla Volt odhalovala skutečnost, že jí je jaksi povědomý. Ta barva, ta tvář, ty květiny ve vlkově srsti a ten pach. Nejen, že byla Volt překvapena zavazadly nebo stopou, kterou po sobě vlčice zanechávala, připadala si dokonce, jako by dnes narazila na starého známého. Pátrala, dlouho pátrala v paměti, o koho se jen mohlo jednat, přičemž se trochu zapomněla hlídat a nechtěne začala Mali propalovat velmi ostrým pohledem. A pak přišla na řadu slova, která Volt nejen že utvrdila v podezření, že vlka zná, ale i trošičku pobavila. "Hezký večer! To narážíte na toho pravého. A má-li být řeč o oslovení, volme raději Vaše veličenstvo." Trochu se zasmála při těch slovech, což se v jejím případě dalo přirovnávat k jakémusi záchvatu smíchu. Ano, šlo poznat dobré vychování na cizinci a toho si velmi vážila, však při představě, že by Voltíně někdo říkal madam či sire bylo vtipné.
Prohlédla si onoho vlčka ještě jednou a pořádně, dokonce si dovolila naklonit svou hlavu k němu blíž, aby mohla lépe nasát jeho pach. A když to udělala, vybavilo se jí ihned toliko známých osob... Maxwell, Lenti, Delailah.... Propána! Vždyť ta srst jakoby původně náležela Delaile! Voltiné tetě. Že by nějaká její příbuzná či co? "Pro cizí ale pouze Voltaire." Dodala s myšlenkami někde úplně jinde. Nezajímalo ji teď nic jiného, než jméno té téměř známé tváře.

Nadšením z onoho štěstí a taky náhody, že jde Kaza zrovna k Nihilu, musela Volt trochu zatřást ocasem. "Tak to jsme dva." Div se mu při těch slovech neuklonila jako při pozdravu. Ne, že by jí na území Nihilu vadil! Právě naopak. Byla vděčná za to, že k nim zavítá. "Proč bychom? My tolerujeme i tuláky, vy jste spíše darem." Ujistila jej a nyní se celá obrátila k vlku zády. "Pojďme..." Pobídla ho a rozešla se s tím, že ji bude vlk následovat. V lepším případě se zařadí vedle ní tak, aby se jim lépe za chůze povídalo. Když vedla Volt konverzaci za chůze, vždycky se při tom cítila více uvolněná. Mít tu možnost se procházet a mluvit s tímto vlkem bylo víc, než jen komfortní, bylo to i úctyhodný. Jen aby se vší tou spokojeností nepřeteklo také její sebevědomí. Musela se radši hlídat, aby z tlamy nevypustila něco nevhodného.

Krok za krokem si to štrádovala větrnou loukou podél modrého moře, jež se zdálo být v těchto chvílích až pohádkově stříbřité. Ačkoli se sem Voltaire vydala spíše jen pro kontrolu (kdyby se náhodou něco změnilo), cestou kamsi do neznáma se i kochala pohledem na krajinu. Den se blížil pomalu k večeru a slunce na obloze klesalo čím dál víc. Nebylo však tolik pozdě, aby se už hnala zpět domů na území Nihilu. Času do setmění bylo zatím dost. A až na ne moc silný vítr bylo docela i teplo.
Kráčela si to elegantně s ocasem vysoko ve větru a hrudí napnutou tak, že ji z toho div nebolelo za krkem. Zkrátka jako vždy. Bylo snad i nemožné zřít Volt kráčet na její kontrolní prohlídce s jiným stylem chůze.
Musela se ale se škubnutím zastavit a řádně se zamyslet, když v nedalekém okolí spatřila tmavou šmouhu, blížící se přímo k ní. I když byla nihilská panovnička krátkozraká, již z této dálky dokázala rozpoznat, že se jedná o vlka. Nastražila v tom případě uši a hlavou jí probleskla otázka, zda se vůbec chce dnes pouštět s někým cizím do rozhovoru. Nešlo jí moc o vlastní bezpečnost, spíš o vlastní zájem. Mohla by to klidně obrátit a jít zpátky nebo jej velkým obloukem obejít. Však vzhledem k tomu, že měl cizinec očividně namířeno tak nějak podél moře k Nihilu, rozhodla se se posadit a vyčkat, až na ni vlk sám narazí. Rozhodla se s ním setkat.
Nepředpokládala, spíš dokonce pochybovala o tom, že to byl někdo zvláštní. V této části Norestu byla pravděpodobnost, že narazí na někoho z jiných smeček, někoho důležitého, téměř nulová. Však i přesto nyní seděla na místě a čekala na jejich setkání. A rozhodně nedělala chybu, protože to byl (což zatím ovšem netušila) její pokrevní příbuzný! Jeden z tak drahocené panovnické rodiny, které náleželo pojmenování Falcone y Gracewood. Ach kéž by to už nyní sedíce v trávě Volt mohla vědět. Jistě by se okamžitě rozběhla tomu cizinci naproti a plná zvědavosti.

Schválené

Na oplátku se i Kaza zeptal na podobnou otázku. Nuž... ona měla ke své výpravě trochu lepší důvod, než jen pouhé kochání se přírodou či si jen dopřát odpočinek. Pátrala po aktualitách okolního světa.
Voltaire se pochopitelně musela pozastavit nad jeho nezvyklým oslovením. Použil snad to množné číslo záměrně? Až tak byl všímavý? Možná šlo její zaskočení i trochu poznat, jelikož nepatrně vykulila oči a pohlédla na vteřinu na tekoucí vodu v řece. Až pak se pohlédla zpět a pustila se do řeči. "Víte, v posledních dnech nedostáváme mnoho nových hlášení od smečky. Za hranice nás táhne spíše zvědavost. " Mluvila pravdu, však i kdyby mu zalhala, pronesla by to se stejným klidem.
I ona byla poněkud nadšená z tohoto setkání. Musela si přiznat, že narazit na jednoho z ostatních smeček a k tomu někoho tak důležitého (alespoň z jejího pohledu), to bylo mnohem víc vzrušující než s kdejakým tulákem. Navíc se jí Kaza i jakožto osobnost dosti zamlouval. Byl to jeden z mála těch, kteří neřešili každou nudu random bláboly o hloupostech nebo blbnutím srovnatelným se štěněcí hrou. Voltinu pozornost poutala Kazova povaha jako smradlavý kožich klíšťata. Měli v sobě cosi společného. No... sebevědomí, které jí dovolovalo se vydávat bez ochranky či zbraní daleko za hranice Nihilu, to určitě nebylo. Voltinému egu se snad žádné jiné nevyrovná, hehe.
Po chvilce se ohlédla tam, kde se přibližně ještě před chvílí nacházelo slunce. Došlo jí, že neměla úplně v plánu zde jen tak stát. "Kam teď máte vůbec namířeno?" Obrátila zrak zpět doufajíc, že se vlk nevrací k Přízračným. Úplně odignorovala jeho nevyřčenou odpověď. Však ona se ho na to ještě zeptá. Ocenila by více času stráveného s ním.

OPRAVA 2 (magie):
Magie: Čas plyne – Très dokáže vrátit zpátky čas, maximálně však o jednu minutu. Tato schopnost zasáhne 8 m kolem něj, tudíž všechny a všechno v tomto okruhu. To znamená, že se vše živé i neživé v tomto okruhu vrátí tak, jak to bylo před 1 minutou = tudíž i zmizí smrtelná zranění, která v tomto časovém úseku byla způsobena jemu či jiným jiným okruhu. Nedokáže oživit ty, co zemřeli, i kdyby to bylo sekundu před spuštěním schopnosti. Tuto schopnost neovládá sám, nýbrž se aktivuje automaticky je-li blízko smrti. Když tuto schopnost použije, musí počkat alespoň 2 hodiny, než ji bude moct použít znova. Limit za den je 3x. Pokud by se schopnost aktivovala po čtvrté, čas by se sice vrátil, ale jeho smrtelné zranění by zůstalo.

Otočila se směrem ke zvuku, který se ozval kdesi za jejími zády. Byly to kroky. Nastražila uši a málem se ulekla té známé tváře, která se najednou ocitla poněkud výše, než jak na ni byla Volt zvyklá. Šlo o A'Kazu, o jehož přítomnosti neměla až do teď ani potuchy. Zvláštní, za jak krátkou dobu se ten mladý vlk vytáhl. Naposledy jej zřela, když mezi jeho a její výškou nebyl téměř žádný rozdíl, však nyní se to trochu změnilo. Zase se musela zastydět za svůj pochybný vzrůst a zablokovat si krční obratle jen kvůli tomu, aby nepůsobila moc nepozorně.
Pořádně si vlka prohlédla a samozřejmě si i všimla peříčka zapleteného v jeho srsti. Nepovažovala to ale za nějak podstatnou věc, proto si jakýchkoli jeho ozdob nadále nevšímala. "Hezký večer." Oplatila mu pozdrav s nepatrným úsměvem a ledovým klidem. "Pakliže je tohle jen procházka, asi vás musí vaše území dost odpuzovat." Poukázala na jeho nečekanou polohu. Tak daleko od jeho území by A'Kazu zrovna nečekala. Také jí i trochu vrtalo hlavou, jestli bylo jejich setkání pouhou náhodou, nebo to měl pohledný pán v plánu. Tak či tak Voltíně nová společnost nevadila. Krom jejího vlastního svědomí Volt domů nic důležitého netáhlo.

Nejsem si u magie jistá, zda je teda Omara beze snahy jedovatá jen při použití magie, nebo neustále. Poprosím tě tuhle informaci doplnit.
Jinak je ale všechno v pořádku.:D

Schválené!

Doporučuji do magie dopsat, že jeho magie funguje jen v určité oblasti. Není možné, aby ten čas posunul třeba po celém Norestu.

Jinak je registrace dobrá.:D

Schválené! Profilu se dočkáš asap:D