Neviděli jste náhodou vlky v černých kápích? S křídly? S rohy? S podivnými oranžovými znaky!? Ne? Tak se mějte. Jerimoth má úkol, který je odhodlaný splnit – nalézt své dva mladší sourozence a zjistit, kdo byli ti, jež je unesli. Že je to nepravděpodobné až nemožné? Nejspíš, ale on věří i v tu titěrnou šanci, že se s nimi jednoho dne shledá. Takže pokud váš popis odpovídá popisu výše, mějte se na pozoru, Jerimoth vás bude sledovat.
Jerimoth je na první dojem uzavřený a ostražitý vlk, který s vámi pronese jen krátké, nepříliš mnoho říkající věty, dokud se vzájemně nepoznáte. Už od mládí měl v sobě zakotvenou určitou zdrženlivost a raději sledoval dění kolem sebe než by se aktivně zapojoval. Tento vrozený odstup si v sobě nese i v dospělosti, kdy k cizím vlkům přistupuje se zdrženlivostí a respektem. Příliš nemluví a snaží se nedávat najevo své úmysly a myšlenky. Pozoruje. Jak se druhý pohybuje, jak drží tělo, jaká je jeho vůně. Díky své vnímavosti si často všímá věcí, které mohou jiným unikat – jemné až nepatrné napětí v postoji druhého tvora, zčerstva prošlápnutá stezka, či nevýrazná změna chování slabého zvířete.
Jeho opatrnost však není zbabělost. Naučil se, že život dokáže být nelítostný k těm, kdo podceňují i nepatrné hrozby. Ví, že útok na silnější kořist o velikosti losa či bizona, nebo provokace velkých predátorů jako je medvěd nebo puma, může znamenat smrt. Při takových střetech se raději drží dál – při lovu by spíše stopoval a mapoval terén než by se vrhal do akce; a pokud by se dostal do křížku s velkými predátory, tak by zareagoval spíše ústupem než výpadem – není-li zoufalý nebo někoho nechrání.
Ve smečce by zaujal spíše podřízené postavení. I v přímém (slovním) konfliktu s jiným vlkem se často snaží vyhnout boji a raději se stáhne, uhne pohledem nebo zaujme podřízenou pozici. Agresivitu vnímá jako poslední možnost.
Jerimoth je hluboce loajálním vlkem, ti kdož si získají jeho důvěru, získají také přítele na celý život. Momentálně, když jsou jeho sourozenci ztraceni, se jeho loajalita projevuje neochvějnou odhodlaností se s nimi opět shledat. Klidně by kvůli nim šel i na konec světa. Právě loajalita ho žene kupředu, jinak by si už dávno našel nějaké klidné místečko a zůstal v bezpečí. Pamatuje si zrady – malé i velké; a ty mohou zacloumat s jeho loajalitou a důvěrou. Pokud jste vyloženě nešli proti němu nebo jeho blízkým a mrzí vás to, je vám schopen odpustit, ale rána na duši mu zůstane jako jizvy na těle.
Navzdory své samotářské nátuře začíná Jerimoth pociťovat prázdnotu, která mu po ztrátě jeho rodiny zbyla, čím dál silněji. Poslední dobou se často přistihuje, jak záměrně sleduje stopy jiných vlků nebo vyčkává na hranicích vlčích území v naději, že někoho potká. Touží po společnosti, ale nikoli po smečce. Smečka by ho svazovala k jednomu místu a znemožnila by mu pátrat po jeho sourozencích. Rád by se ale připojil ke skupince tuláků, se kterými by mohl sdílet cestu, vzájemně si vypomáhat a zahánět samotu. Možná až jednoho dne nalezne své sourozence, nebo jinou duši, která ho přesvědčí, tak se rád usadí do nějaké stabilní smečky.
Vlčata mu do života vnášejí světlo. Jeho temně klidná povaha se v jejich přítomnosti tříští jako rampouch dopadající na kámen. V jejich přítomnosti je až nečekaně hravý, něžný a pozorný, a umí s nimi komunikovat tiše a beze slov. Hraje si s nimi, chrání je, trpělivě jim naslouchá a vypráví příběhy. Možná v něm zacelují ránu po ztracených sourozencích, možná ho vrací do dob, kdy si mohl jen bezstarostně hrát a nemít hlavu plnou tíživých myšlenek. Jednoho dne by se určitě rád stal otcem, ať by už vychovával vlastní krev nebo adoptoval sirotka.
Jerimoth je vlk plný vnitřních sporů – tichý, ale odvážný ve své loajalitě; zranitelný, a přesto silný ve svém odhodlání; samotář, ale netoužící po samotě. Jeho cesta má jasně stanovený cíl a každé rozhodnutí činí s rozvahou a každý jeho krok vpřed je veden neúnavnou nadějí, že se jednoho dne setká se svými sourozenci… nebo alespoň nalezne důvod zde zůstat.

I. Bezstarostné období
Jerimoth se narodil za letního deštivého rána v doupěti skrytém mezi skalisky porostlými čerstvým mechem. Z lůna své matky vyšel jako poslední z trojice. První místo mu vyfoukl jeho bratr, Dellimoth, se srstí černou jako noc. A druhé místo si zabrala jeho sestra, Oma, která byla snad ještě černější. Oba sourozenci si rychle nalezli ideální místo k sání mléka, zatímco Jerimoth se teprve soukal ven. Když se konečně prodral ven a jeho máma dokončila jeho zcela první koupel, odplazil se mezi své sourozence, aby se taky nakojil. Jeho světlá srst byla v přímém kontrastu se zbarvením jeho sourozenců, byla téměř bílá jako sníh.
Bílá srst byla jedinečným úkazem v Jerimothově rodné smečce, kde všichni vlci byli jinak černí – sourozenci, tety, strýcové… i jejich otec nesl černé zbarvení. Jejich nemalá smečka byla tím proslulá. Jeden by si řekl, že bílé vlče v takové smečce způsobí rozruch – kdo je skutečný otec? Není to vlče příliš slabé? Není to zlé znamení? Smečka to kupodivu nenesla nijak negativně, právě naopak – vnímali ho jako převtělení zakladatele jejich smečky (a otce všech dospělých vlků ve smečce, nepočítaje Behemotha – Jerimothova otce). Zakladatel smečky, Jerimoth I., byl vlk sametově bílé barvy, se statným tělem a reputací, která nutila cizí vlky změnit směr pokaždé, když zacítili jeho pach. Byl přezdíván Bledým králem, kvůli své barvě a dominanci nad jejich údolím.
Jerimoth dostal jméno po svém jmenovci a bylo s ním nakládáno jako s budoucím vůdcem – jeho rodina věřila, že jeho zbarvení není náhodné a předurčuje ho jít ve stopách svého dědy. Jerimoth toho o něm spoustu slyšel od svých tet a strýců. Se zatajeným dechem poslouchal příběhy o jeho odvaze, síle a odhodlání zajistit přežití smečky. Příběhy o bitvách na hranicích poslouchal každý večer, v hlavě se mu motalo kolik smeček bylo vyhnáno, vyhlazeno a kolik nových za celé ty roky vznikly jen díky jeho dědovi, který nebral při bojích zajatce a každý souboj s ním byl pro druhé smečky ztrátový.
Jeho smečka si žila v přepychu – díky jeho dědovi a jeho vůdčím schopnostem se smečka těšila z hojného území plné kořisti, kopců, skal, klikatých řek a nádherného břízového lesa, který na podzim hrál zlatavými barvami. Nejdůležitější však byla hojná kořist a predátoři, kteří se drželi v údolí, zatímco doupě smečky se nacházelo v kopcích, kde vlčatům nic nehrozilo. Mohla nekonečně skotačit, jíst a spát jak jen uznala za vhodné.

II. Lovecké lekce
Bezstarostné dětství však nikdy netrvá věčně, i kdyby si to mnozí z nás přáli. Letní pařáky vystřídal studený vítr, nažloutlá tráva a zlatavé listí. Nastal podzim a s ním i jedno z nejdůležitějších období mladého vlka – čas zapojení se do lovu a obhájení svého místa u hostiny.
Jerimoth se nemohl dočkat. Miloval vyprávění o zážitcích z lovu, kterými ho krmili převážně mladší strýcové a teta – ten adrenalin, vítr v srsti, vítězné vytí nesoucí se celým územím a lahodné čerstvé maso. Jerimoth dychtivě následoval celou smečku při hledání kořisti. Držel se vepředu, kousek za svými rodiči a snažil se soustředit. Jeho sourozenci mezitím dobíhali smečku každou chvíli, když se zastavili aby něco prozkoumali nebo se hravě naháněli.
Jerimoth nechápal jejich chování, jak si mohou jen tak hrát a zkoumat okolí, když je čeká významná zkouška? On sám nepolevoval a bral to velmi vážně. Jejich otec, Behemoth, chytil stopu. Nasál pořádné pach ze stop v blátě a vedl smečku kupředu. Jerimoth se zastavil a taky si očichal stopu. Byla to zvláštní vůně, lehce povědomá, jinak zcela neznámá. A ta stopa? Byla obrovská! Větší než jeho tlapa. Srdce se mu rozbušilo, zajímalo ho, co za tvora to asi je.
Následoval svou smečku do břízového háje, který Jerimothovi bral dech. Náhle se jeho smečka zastavila a Jerimoth téměř vrazil do jedné ze svých tet. Srdce se mu rozbušilo a tak rychle následoval jejich pohledy a z toho co viděl se mu srdce téměř zastavilo. Bylo to obrovské. Bez problémů třikrát větší než dospělí vlci, možná i větší, mohutné svaly se tomu hýbaly pod krátkou tmavou srstí a obrovské ploché parohy tomu vyrůstaly z hlavy. Jerimoth instinktivně stáhl uši i ocas k tělu, cítíce respekt z obrovského tvora.
Jeho rodina se dala do pohybu. S vyceněnými zuby a ocasy vztyčenými začali kolem toho tvora kroužit a chňapat mu tesáky po vysokých nohách. Tvor vydal podivný zvuk, který si Jerimoth nedokázal k ničemu přiřadit. Se svými sourozenci se držel dál a sledoval jak se jeho rodina neohroženě snaží přinutit toho tvora dát se na útěk. Vypadalo se nebezpečně jak se tvor oháněl svým výrůstkem na hlavě po jeho rodině. Nakonec však trpělivost přinesla ovoce a tvor se dal na úprk.
Babakhyi neváhala a jako první se za ním rozeběhla, následována zbytkem smečky a vlčaty držící si odstup. Dospělí členové smečky byli koordinovaní a věděli moc dobře kdy zaútočit a kdy se držet zpátky. Jerimoth nechápal jak za tím mohou běžet s jistotou v postoji. To neměli žádný strach? Nebo ho dokázali tak dobře skrýt? Tak či onak po dlouhých minutách se Behemoth odhodlal k první útoku, jeho tesáky zajely do zadní nohy kopytníka a pevně se držely, zpomalující parohatého obra. Další vlci se zakousli do slabin a předních nohou. Po chvíli se tvor zastavil, snažíc se je setřást. Vlci se pustili ale během chvilky byli nahrazeni dalšími členy smečky. Babakhyi se zakousla do tvorova laloku a snažila se jeho hlavu přitáhnout k zemi.
Bylo to děsivé, krev zmrazující. Jerimoth ustoupil, když sledoval urputný boj své rodiny s tím tvorem, který se oháněl hlavou a trhal kopyty, snažíc se zasadit nějakou tu ránu, smečka byla však zkušená. Takoví tvorové hráli hlavní roli v jejich jídelníčku.
Zvíře bylo po chvíli námahy skoleno a smečka si mohla dopřát odpočinku i lahodného jídla. Chuť toho tvora byla Jerimothovi už známá, bylo to výborné maso, které mu a jeho sourozencům bylo donášeno pravidelně do doupěte. Nikdy by ho nenapadlo, že to maso patří k tak obrovskému a děsivému tvorovi, kterého starší vlci nazývali „los“.
Losové a také i bizoni byli hlavní součástí jídelníčku smečky. Vlci věřili, že jejich maso jim dodává sílu a vitalitu a taky vydrželo dlouho. Jeleni, srnci nebo horské kozy za tu námahu smečce nestáli.
Dellimoth a Oma se brzy zapojili do lovů a s příchodem prvního hlubokého sněhu se již aktivně zapojovali. No, Jerimoth se aktivně držel zpátky a přenechával tvrdou práci těm odvážným. Z kořisti měl příliš velký respekt než aby se k ní přiblížil příliš blízko. Raději pomáhal stopovat nebo lovil menší kořist, jako byli hbití králíci, pokud dřív nezaběhli do nor, nebo mrštné ryby proplouvající hlubšími toky řek.

III. Poznání magie
Byl chladný zimní večer, když smečka hodovala už na pár dní staré mršině bizona. Byl to už velmi starý kus a jeho lov byl spíše souboj trpělivosti než síly a hbitosti. Stačilo jen vyčkat, až si příroda vezme zpátky jeho život.
Ulovení kořisti je však jedna věc, její obrana je věc druhá. Jerimoth si už zvykl na hladové oči menších predátorů – kojoti a lišky kroužili kolem nich v bezpečné vzdálenosti, čekajíc zda na ně taky něco nezbyde. Nebyli nijak zvlášť nebezpeční, dokázali však být pěkně otravní. Chovali se obdobně jako vlčí smečka, která se snaží získat kořist od silnějšího predátora – kousli a rychle odběhli. Jerimoth je nesnášel, jejich nepříliš časté kousance byly však daleko přijatelnější než čelit pumě či medvědovi.
A právě statný medvěd grizzly se vynořil z lesa a kráčel ke smečce. Jeho jizvami posetá tvář se zaměřila na jediný cíl – horu masa, která by ho dokázala nasytit. Medvědi byli v zimě velmi vzácní, většinou ji celou prospali, sem tam se však mohli probudit a hledat něco k snědku, hlavně pokud se oteplilo a jejich zásoby nebyly dostatečné.
Jerimothova smečka měla s medvědy zkušenosti a nejednou se s nimi dohadovala o kořist. Jejich počet a neodbytnost byla jejich výhodou. Na zahnání tohoto medvěda to však nestačilo. Zdálo se, že si z jejich postojů a vrčení nic nedělá. Smečka mu ustoupila z cesty, byla už celkem nasycená a nechtěla zbytečně riskovat v boji s hladovým medvědem. Jerimoth následoval svou rodinu a byl vděčný, že k žádné potyčce nedošlo. Omě se však nelíbilo, že se tak snadno vzdali své kořisti.
Mladá vlčice se otočila a šla zpátky. Vždycky měla v duši divoce šlehající oheň odvahy ale zdálo se, že plamen sebezáchovy u ní jen doutná. Jerimoth svou sestru následoval zpátky, doufajíc, že jí stihne zadržet dřív než udělá nějakou hloupost. Ne že by ho jeho sestra poslouchala, vnímala ho jako strašpytla, který často přehání. Věděl, že svou sestru jen tak snadno nezastaví – když si něco umane, tak se jí to jen stěží rozmlouvá.
Jerimoth se jí snažil přemluvit, aby se vrátili ke smečce na průzkum hranic, bylo to ale zbytečné, přesně jak myslel. Oma hodlala medvěda zahnat a pak vytím zavolat zbytek rodiny. Patřila přeci k silné smečce, která nemá konkurenci, takže by to neměl být problém, že? Zkusila napodobit kojoty a rychle kousnout medvěda do zadní nohy a uskočit. Povedlo se. Vyhnula se jeho tlapě. I p druhé, i potřetí… Počtvrté už se ale medvědovy zuby zaryly do masa nad její šíjí a zaškubaly s ní ze strany na stranu. Bolestivé zakňučení otřáslo Jerimothem, ne však více než medvědova síla, když vlčici odhodil proti stromu a vrátil se zpátky k baště.
Jerimoth rychle přiskočil ke své sestře a zkoumal ji s ušima přitisknutýma k hlavě. Přes její srst toho . nebylo moc vidět ale sníh pod ní změnil do barvu do karmínové červeně. Jeho srdce bušilo jako o závod, nevěděl co má dělat. Byl na sebe naštvaný, že to nechal zajít takhle daleko. Zavyl, pokusil se přivolat zbytek smečky, která by snad mohla pomoci. Poté odtáhl svou sestru dál a sedl si k ní, přemýšlejíc co dělat. Na její tváři bylo vidno, že má bolesti a že nemůže krkem moc hýbat. Lehl si a zadíval se na sníh, který se pod ní barvil. Pak se to stalo.
Nevěděl, co přesně ho k tomu vedlo – instinkt? Předci? Cítil, že ví, co musí udělat, i když si nebyl vůbec jistý, co přesně. Položil svou tlapku na její ránu. Cukla sebou a zaskučela, Jerimoth málem tlapku stáhl zpátky, ale nakonec ji tam nechal a zavřel oči. Soustředil se na její zranění, představoval si jak se zaceluje, cítil jak mu tělem proudí energie. Cítil chlad obmotávajíc se kolem jeho přední nohy a vlévající se do sestřina zranění. Oma zakňučela a pak na něj pohlédla. Sledovala jak modrá zářivá nit obmotávala jeho tlapu a vedla do jejího zranění jedním koncem a druhým vedla přes Jerimothovo rameno ke krku, k místu, kde ona sama byla zraněná. Viděla jak mu v tom místě odpadávají chlupy a jak se tam začíná tvořit nová rána. Jerimoth to cítil, jak se mu roztrhla kůže a otevřela se rána za jeho šíjí. Za pár minut záře kolem jeho tlapy pohasla a on začal vyčerpaně oddechovat.
Oma ho zaraženě sledovala. Nikdy nic podobného neviděla. Jejich smečka neměla ponětí, co to magie je, ani jak mocná může být. Vděčně mu olízla srst mezi očima a zkontrolovala jeho nové zranění. Nebylo úplně hluboké, ale rána byla otevřená, začala ji tedy lízat, aby napomohla jejímu hojení. Rána na jejím těle tam stále byla – ale již zacelená a ne tak hluboká.
Když dorazil zbytek smečky a vyslechli si, co se stalo, tak tomu ani nevěřili. Mysleli si, že se jen obě roční vlčata zranila zatímco se bláhově snažila zahnat medvěda. Babakhyi je dlouho poučovala o tom jak jejich chování bylo nezodpovědné a že se mají pro příště držet smečky Obě vlčata poslušně přikývla, i když znala pravdu.
Té noci za ním přišel jeho otec a v soukromí si promluvili – on jim věřil. Behemoth pocházel z dalekého místa, kde magie není tak ojedinělá a věřil, že i když on sám žádnou neovládá, tak ji v genech nosí. Jeho matka, Jeremothova babička, totiž taky ovládala léčivou magii. Jerimoth by takové pohádce za normálních okolností nevěřil a jen by se pousmál, ale vzhledem k tomu co zažil, tak neměl pochybnosti. Behemoth mu slíbil, že se ho pokusí naučit vše, co ví a to se i stalo.

IV. Nová smečka
Jerimoth se zlepšoval a chápal lépe svou magii pod vedením svého otce, jež se řídil vzpomínkami na svou matku. Dokonce i smečka si toho začala všímat a postupně začala věřit, že je Jerimoth v něčem jiný.
Když napadlo sněhu ještě o něco víc,t, tak nastal čas se s někým setkat. Babakhyi byla dlouhou dobu pryč, Jerimoth ani jeho sourozenci nevěděli, kde je a jestli se jí něco nestalo. Jejich tety a strýcové je uklidňovali, že již brzy svou mámu uvidí. A taky že jo.
Po pár týdnech se Babakhyi navrátila ke smečce a zavedla je k doupěti smečky, které bylo obýváno novým přírůstkem - dvěma černými vlčaty. Jerimoth byl štěstím bez sebe – mini sourozenci! Dvě černé kuličky byly láskyplně přivítány staršími členy smečky a svými sourozenci. Jerimoth a Dellimoth je ihned přizvali ke hře, plnící roli starších sourozenců s elánem.
S mladšími sourozenci si dobře rozuměl, miloval jejich energii a chuť objevovat nové věci. Často zůstával v doupěti a hlídal je, zatímco ostatní obstarávali potravu. Savaki si s ním ráda hrála na honěnou nebo přetahovanou o klacek, zatímco Helemoth se rád schovával a pokoušel se vyplížit do lesa, Jerimoth ho ale měl vždycky pod dohledem a nedovolil mu jít příliš daleko.
Predátoři se na doupě občas z dálky zadívali, ale nikdy nešli blíž. Početnost smečky je vždy odradila. Jednoho dne se ale hrozba pro vlčata objevila. Jedna z nových sousedních smeček se té Jerimothově vyrovnala počtem i sílou. V okolí to byla nová smečka, která stále rozšiřovala své území. A hojné území Jerimothovi smečky bylo velmi lákavé, jen už tedy bylo zabrané.
V ten soudný den se územím rozléhalo vytí dvou smeček, které se počtem a hlasitostí snažily zahnat tu druhou. Varování probíhalo dlouho, ani jedna ze smeček nehodlala ustoupit. Každá stála na jednom kopci a sledovala tu druhou s doprovodným vytím. Pak se vetřelci dali do pohybu. Nesli své ocasy vztyčené jako vlajky, srst na šíjích se jim naježila, když poklusem zamířili k Jerimothově smečce.
Babakhyi neotálela a vedla svou rodinu do okamžitého protiútoku. Jerimoth s mladšími sourozenci sledoval jak se smečky k sobě blíží a jak zaryly tesáky do těl druhých. Jarní slunce se v tu chvíli schovalo za bouřlivé mraky, které spustily liják.
Boj byl chaos, byly vidět pouze šmouhy přes déšť a později se i ty ztratily. Jerimoth měl z toho špatný pocit. Hlavně měl strach o své malé sourozence. Když slyšel vytí, tak se mu naježily chlupy. Vítězství oslavovaly hlasy, které patřily vetřelcům. Jeho rodina prohrála. Nehodlal čekat zda se někdo nevrátí do doupěte, musel ochránit své mladší sourozence. Vedl je tedy pryč.

V. Odloučení
Se sourozenci byl donucen opustit rodné území, které mu bylo dlouhé měsíce domovem. Prchali dlouho, kraj kolem jejich bývalého území byl nebezpečný a obydlený jinými smečkami, které je neváhaly pronásledovat a vyhnat. Jerimothovi sourozenci byli stále příliš mladí, aby s ním drželi krok, navíc jejich žaludky svíral hlad a v okolí bylo plno predátorů, kteří by si je rádi dali ke svačině. Jeho bratr zkolaboval vyčerpáním, když procházeli přes území jedné smečky. Jerimoth se k němu rychle sklonil a pokusil se použít svou magii, doufajíc, že svému bratrovy předá část své vlastní energie. Ale nefungovalo to. Jeho magie nebyla schopná darovat energii, pouze léčit rány. Jeho mladší sestra na tom nebyla o moc lépe. Jerimoth se cítil bezmocný, byl to příšerný pocit přihlížet jak jeho sourozenci slábnou. V tom ho do čenichu udeřil pach, když se náhle změnil vítr. Jako kdyby to mělo být znamení.
Nechal své sourozence schované v houští a následoval pach. Pokud by byl dostatečně rychlý, tak by mohl sourozencům přinést jídlo a zachránit je. U mršiny se nacházela jen jedna osamělá puma, která se krmila masem uloveného jelence. Nebyla zrovna vstřícná, když si chtěl Jerimoth ukousnout alespoň kousek pro své sourozence. Rychlostí blesku jej puma škrábla přes tvář. S vyštěknutím uskočil a zavrtěl hlavou. Bolest mu vytřeštila kolem oka a pulsovala snad v celé hlavě.
Vycenil své zuby a zdvihl ocas nad svůj zježený hřbet. Teď se nemohl jen otočit a doufat, že ji jeho rodina zažene nebo najde nový úlovek. Tohle musel zvládnout sám a čas, se kterým jeho sourozenci bojovali, byl neodpouštějící.
Puma hrdelně zavrčela a mrskala ocasem ze strany na stranu. Oba predátoři se vzájemně sledovali, ani jeden z nich nechtěl udělat chybu. Jerimoth začal kroužit kolem ní, hledajíc slabé místo a vhodnou příležitost, avšak puma ho měla neustále na očích a nedovolila mu se dostat za její záda.
Nemohl si dovolit vrčet věčně, musel jednat. Hned. Možná byl zbrklý, ale nechtěl pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se k sourozencům vrátil pozdě. Rozeběhl se proti pumě a zakousl se jí do krku. Zaskočená puma odskočila, zatímco se Jerimoth stále držel, a zaťala své drápy do jeho těla. Byl tvrdý souboj, ale mladý vlk neměl moc šancí, i když byl odhodlaný. Puma mu svými drápy způsobila plno zranění – jizvy na čumáku, zádech a zadních nohou získal právě od ní. Podařilo se mu utéct dřív než mu mohla zasadit nějakou smrtící ránu.
Poražený a bez jídla se vrátil k místu, kde své sourozence zanechal, jenže tam nebyli. Srdce se mu rozbušilo, když horlivě čichal. Byl tam neznámý vlčí pach, čerstvý. Jerimoth ztuhl. Doufal, že jsou jeho sourozenci stále v pořádku. Rychle se rozeběhl za pachem dokud nenarazil na jejich majitele. Byla to skupinka tří zvláštně vypadajících vlků. Jerimoth nikdy nic podobného neviděl. Vlci měli na sobě černé kápi a pláště. Dva z nich na zádech nesli jeho dva sourozence, tvrdě spící.
Jerimoth je okřikl, vycenil zuby a připravil se vyběhnout, aby zachránil své sourozence. Zaskočil ho však vzhled těch vlků, když se k němu otočili. Jednomu z nichž hlavy vyrůstaly rohy, jaké Jerimoth viděl na ovcích tlustorohých, a jeho ohnivě rudé oči se do něj zabodávaly víc než tesáky a drápy pumy. Druhý vypadal více normálně, černý vlk ale s jantarově oranžovými znaky po jeho tváři. Třetí vlk, který stál v jejich čele vypadal jako obyčejný velký šedý vlk, ale když vyskočil, tak zpod jeho pláště se roztáhla obrovská černá křídla.
Jerimoth vykulil oči a přitiskl uši k hlavě. Cenění tesáků se změnilo na zaskočený výraz. Okřídlený vlk jedním mocným mávnutím křídel vytvořil silný poryv větru, který Jeremotha odhodil do nejbližšího keře. Rohatému vlkovi se zaleskla očka bílou barvou a okolí upadlo do husté mléčné mlhy.
Jerimoth se pokusil zorientovat, ale neviděl ani na svůj čumák. Zkusil jít po čichu, ale jejich pach jako kdyby nikdy neexistoval. Když mlha po chvíli opadla, tak se mladý vlk horlivě rozhlížel do všech stran. Vybíhal na vyvýšená místa a hledal tu prapodivnou trojici, ale jako kdyby se po nich slehla zem. Co byli zač? Proč mu vzali jeho sourozence? Proč byli okamžitě nepřátelští? Tyto a mnoho dalších otázek se mu honilo hlavou, nedočkaly se však odpovědi.

VI. Nový začátek
Po únosu svých sourozenců se Jerimoth toulal dlouhou dobu sám. Byl odhodlaný je najít a možná i zjistit, co za podivné vlky to vlastně potkal a o co jim šlo. V hloubi duše doufal, že se se svými sourozenci ještě setká a že budou v pořádku. Snad se to jednoho dne uskuteční.
Nyní však před ním stojí nová země – Nerest. A kdo ví co ho zde čeká?

- Má strach a respekt z tvorů velkých jako jsou bizoni, losi nebo medvědi. Není schopen se aktivně účastnit lovu těchto velkých zvířat – pouze jako stopař
- v kohoutku měří 82cm
- často voní po lučním kvítí – velice rád se v něm válí

Ranonoš

Jerimoth je schopný zcela nebo částečně léčit povrchová i vnitřní zranění tím, že je přenese na sebe nebo jiný živý cíl. Od toho také vznikl název (Rano = rána; noš = nositel). Tato magie vyžaduje plné soustředění, určitou dávku energie a nepřerušování. Jerimoth musí na ránu položit svou tlapku a plně se soustředit, magická energie (modrá nit ohmatávající Jerimothovy končetiny a propojující raněného s cílem) následně ránu na zraněném tvorovi zacelí a přenese ji na Jerimotha – na stejné místo se stejnou závažností. Jedná-li se o vážnější nebo fatální zranění, tak ho Jerimoth dokáže přenést jen částečně – jeho magie mu nedovolí brát na sebe smrtelné rány, které by ho mohly stát život, stále však může zraněnému zvýšit šance na přežití.
Proces často trvá od několika vteřin po několik minut, vážná zranění klidně i hodiny. Léčený může pociťovat bolest a nepříjemnost během hojení rány – a stejně tak cíl při jejím získávání.
Rány nemusí Jerimoth vyloženě přenášet na sebe, může použít i jiné živé tvory, na které se zranění přenese. Opět platí, že nedokáže přenést celé smrtelné zranění na jiného tvora – stejně jako u něj by rány pro tvora nesměly být život ohrožující. Aby zranění přenesl na jiného tvora, tak se ho musí dotýkat druhou tlapkou a propojit ho tak se zraněným. Tvor s tím nemusí souhlasit, aby obdržel rány léčeného. Byť ta možnost existuje, Jerimoth se jí vyhýbá dokud nejde o poslední možnost, záchranu života nebo jeho blízkého.
Kolik energie spotřebuje záleží na závažnosti zranění. Malé ranky mu neseberou moc energie, zatímco závažná zranění z něj dokáží vysát téměř všechnu a fatální ho klidně mohou přivést do bezvědomí. Je-li proces léčení přerušen, rány mu na těle zůstávají a cíl je (částečně) vyléčen – alespoň v rozmezí, které Jerimoth stihl vyléčit. Rány také nesmí být starší než 24 hodin při zahájení léčby. Rána musí být také čistá, nezanesená něčím a nesmí hnisat – nečistoty se na druhé sice nepřenáší, ale v léčeném zůstávají a mohou tropit další paseku.
Dokáže léčit pouze fyzická zranění – rány na psychice, nemoci nebo třeba jedy není schopen léčit. Musí také mít potřebné části těla, aby je mohl léčit – kupříkladu pokud zraněný má ukousnuté levé ucho a Jerimoth nebo jiný cíl to ucho také nemá, tak nemůže léčení proběhnout. Pokud by měl léčit křídla, tak si taky musí najít někoho, kdo křídla má, nemůže je léčit sám. Nedokáže ani léčit sám sebe, pouze druhé.

Následky osudu “Útok talířovky” - Kontakt chapadel talířovky s oblastí Jerimothových zad způsobil dlouhodobý následující jev. Srst v oblasti zad vykazuje schopnost dočasně měnit zbarvení a napodobovat okolní prostředí, podobně jako když se maskuje samotná talířovka. Aktivace tohoto jevu je náhodná, jednotlivé epizody nepřesahují délku patnácti minut. Na konci prosince se efekt trvale vytrácí.