Mý Arae je vlčím ztělesněním elegance. Štíhlá postava, dlouhá huňatá hříva, modrá očka, špičaté růžky – je to zkrátka fešanda a moc dobře to o sobě ví. Také o svůj vzhled pečuje a když se náhodou naskytne příležitost, tak ho neváhá využít ke svému prospěchu.
Je to citlivá duše s tendencí věci výrazně zveličovat. Co jiného vlka ani nerozhodí, může pro Arae klidně znamenat konec světa, nebo minimálně pokažený den. Není to však žádná dáma v nesnázích, ač by tomu její chování někdy mohlo napovídat. To, že si nad nástrahami osudu trochu zakňučí, ještě neznamená, že se jim nedokáže nakonec postavit čelem a překonat je. Právě naopak – když ve svém životě denně čelí tolika „koncům světa“, ty skutečné prekérní situace pak nevypadají tak bezútěšně. Samozřejmě jsou příšerné, hrozné a nesnesitelné… ale dají se přežít.
Má tak trochu vlastní hlavu. Sama si rozhoduje o tom, koho poslechne, ale i od koho přijme radu. Většina vlků jí musí nejdříve jasně dokázat, že ví, co dělá, a že má jen a pouze dobré úmysly, než si od nich Arae nechá pomáhat nebo dokonce poroučet. Zpravidla raději spoléhá na vlastní vědomosti a zkušenosti. Když si k ní však někdo nakonec najde cestu, je věrná až za hrob a existuje jen málo věcí, které tuhle věrnost dokážou zviklat. Od svých blízkých pak ovšem očekává totéž a žádné zrady zásadně neodpouští.
Chová velkou úctu ke svým předkům i ke své rodině. Jsou to jedni z mála vlků, kteří o její důvěru nemusí příliš bojovat. Je hrdá na svůj Estrelácký původ, váží si mnoha idejí a tradic svého rodu.
Není to žádná bojovnice nebo hrubiánka, konflikty raději řeší slovy než svaly. Nerada si kožíšek špiní krví, a už vůbec ne cizí. Obecně se snaží zachovat chladnou hlavu a klidný tón, ale v některých případech si neodpustí trochu nemilosrdné upřímnosti, která místy hraničí s drzostí.

Mý Arae se narodila do smečky Přízračných jako jediná dcera Ryumee a Everetta. Společně se svými bratry byla od dětství vedena k víře ke hvězdám a k plnění vznešených idejí rodu Estrela do Norte. S přibývajícím věkem se čím dál častěji projevovala její touha nespoléhat na vědění ostatních a raději čerpat z vlastních zkušeností. I proto se začala postupně osamostatňovat – začala se toulat územím Přízračných na vlastní pěst a prozkoumávat všechna jeho zákoutí. Nakonec se odvážila i za hranice úplně bez doprovodu, ačkoliv to zatím nikdy nebylo příliš daleko.
Jednoho dne se Arae rozhodla využít příznivého počasí a vydala se na procházku, která ji měla zavést jen tak daleko, aby stále dohlédla na hranice území Přízračných. Spokojeně capkala vysokou trávou, tu a tam se zastavila, zavětřila, a když na žádný zajímavý pach nenarazila, pokračovala vesele dál. Za zajímavý v tomto případě považovala pach nějaké snadno ulovitelné kořisti nebo nějaké zajímavé bylinky. Kdyby věnovala pozornost i čerstvým pachům vlků, možná by ten den předešla velké tragédii.
Z jednoho nenápadného křovíčka náhle vyskočil hrůzostrašný stín a srazil Arae k zemi. Vlčice začala kopat a ohánět se tesáky, ale nebylo jí to moc platné. Klonil se nad ní mohutný vlk, který vážil skoro dvakrát víc než ona. A nebyl sám. Než se Arae stačila vzpamatovat, kroužilo kolem nich ještě dalších pět nebo šest vlků, jeden děsivější než druhý. Vlčice se nadechla, aby zavyla o pomoc, ale než to dokázala udělat, schytala tupou ránu do hlavy. Jeden z útočníků zřejmě na louce našel kámen nebo tlustý klacek a uštědřil jí strategicky mířenou ránu do temene. A tak místo hlasitého zavytí Mý jenom tiše zasténala a ztratila vědomí.
Během následujících hodin se Arae probudila několikrát, ale nikdy to nemělo dlouhého trvání. Většinou jen pootevřela oči a pod vlivem neustávající bolesti zase upadla do bezvědomí. Zahlédla jen záblesky vlků kolem sebe jak jedí, odpočívají, povídají si. Jednou zaznamenala jakési záhadné modré světlo, do kterého všichni její únosci vstoupili a nakonec do něj zatáhli i ji. V tu chvíli neměla úplně sílu o tom jakkoliv přemýšlet, ale později si uvědomila, že některý z neznámých vlků nejspíš ovládal magii, která mu umožňovala otevírat portály.
Když se konečně plně probrala z bezvědomí, ležela na zaprášené zemi v jeskyni, jejíž jediný viditelný vstup zakrývaly pevné kořeny stromu rostoucího nad ním. Pronikalo skrz ně dovnitř jen několik osamělých paprsků slunce. Začala výt a štěkat a dožadovat se důvodu svého uvěznění, ale nikdo jí nedopovídal. Odpovědi se dočkala až večer, když jí jeden z jejích únosců – mladý stříbrný vlk přinesl kus masa a začal jí povídat o tom, proč ji z Norestu přinesli. Mluvil tedy spíše na ni než s ní, na její poznámky ani otázky vůbec nereagoval, přesto jí toho ale pověděl hodně.
Ukázalo se, že se ocitla ve velmi zvláštní smečce. Všichni její členové, až na jednu jedinou nebohou duši, byli samci. A dávali si velice záležet na tom, aby to tak zůstalo. Všichni to byli buď alfovi bratři nebo synové, jejichž matkou byla ona nebohá samotná vlčice, přivlečená proti své vůli z úplně jiné smečky, jejíž jedinou rolí ve smečce bylo vychovat budoucí členy. V každém vrhu však bylo přežití dovoleno pouze samcům, všechny novorozené vlčice se téměř okamžitě setkaly s tesáky svého otce. Arae se měla podle všeho stát matkou další generace vlčat, až nejstarší syn alfy převezme žezlo. A vůbec se jí to nelíbilo.
Smečka byla tak posedlá zachováním své maskulinity, že jediná kořist, kterou jedli, byli srnci a jeleni, snad aby se jim skrz maso nedostaly do systému nějaké ty „ženské emoce“.
Jednoho večera, poté, co vyšly hvězdy, jí zase stříbrný vlk přinesl kus masa. Tentokrát jí nepovídal o životě smečky nebo o tom, jaký měl zrovna den. Místo toho se začal rozplývat nad tím, jak je Arae krásná a jak se těší na to, jak budou jednou vypadat jejich vlčata. Arae se znechuceně otřásla. Už to nemohla vydržet. Tiše zavrčela a začala si stěžovat na ty podmínky, ve kterých musela posledních několik měsíců žít, ve vrstvě prachu a bez doteku svitu hvězd, což její kráse tedy rozhodně nepomáhalo.
Nečekala, že její stížnosti něco udělají. Doteď ji konec konců nikdo neposlouchal. Stříbrný vlk ovšem chvíli mlčel a nakonec pomocí své magie odstranil ze vstupu do jeskyně kořeny, takže Arae mohla vylézt. Nemohla tomu uvěřit. To vážně celou dobu stačilo pohrozit, že její krása zchřadne? Chvíli se procházela po mýtině, zatímco zbytek smečky už dávno spal, a hleděla ke hvězdám. Tohle byla její příležitost. Kdyby použila svá hvězdná křídla, mohla by se odsud dostat a ta podivná smečka by se ani nestihla vzpamatovat. Párkrát se zhluboka nadechla a když se na jejím hřbetě zablýskla křídla, vznesla se k obloze. Stříbrný vlk ji stihl drápem seknout do zadní nohy ve snaze ji stáhnout k zemi, ale už bylo pozdě. Arae stoupala ke hvězdám. Byla volná.
Letěla vpřed, dokud to zvládala. Chtěla se dostat co nejdál od svých věznitelů. Když už její křídla ztrácela na síle, přistála do písku na pláži u moře, nad jehož břehem se zrovna ocitla.
Vydýchala se a pak se zahleděla na ránu na své tlapce. Vypadalo to, že po ní zůstane jizva. Arae se nad tím příliš nedurdila. Vždy počítala s tím, že její kůže skončí pokrytá jizvami po Estreláckém rituálu. Ale to se jí teď zdálo skoro nemožné. I kdyby se dokázala vrátit domů, měla by vůbec dovoleno rituál podstoupit? Strávila ve svém vězení tak dlouho, byla si celkem jistá, že než se dokáže vrátit do Norestu, bude na něj příliš stará.
Znovu pohlédla na své zranění, pak na moře pár kroků od sebe a dostala nápad. Zhluboka se nadechla a ponořila zkrvavenou tlapku do slané vody. Sykla bolestí, ale nehnula se ani o píď. Jen dál stála v ledové vodě, sama, uprostřed noci, s dechem ještě pořád rozhozeným po zběsilém útěku, a jizvou neurčitého tvaru, který ani vzdáleně nepřipomínal žádný z posvátných symbolů, přesto však reprezentoval sílu, jakou Arae nikdy nechtěla zapomenout. Jejími jedinými svědky byly hvězdy samy a ona jim nemohla ani složit pořádnou rodovou přísahu, přesto však věděla, že jednu věc jim slíbit může.
„Já, Mý Arae Estrela do Norte, přísahám…
že se jednoho dne vrátím domů.“
Svou cestu zpět do Norestu hledala dlouho. Všechno to portálové cestování ji pořádně zmátlo, ale nakonec se zvládla zorientovat. Když našla svůj směr, nic jiného ji už nezajímalo. Nebavila se s žádnými vlky, částečně protože se nechtěla zdržovat a částečně protože se bála, že zase skončí ve spárech svých vězmitelů. Jedla jen když už se hlad nedal vydržet a nespala ani o vteřinu déle, než nutně potřebovala.
A když před sebou jednoho dne konečně spatřila ty nezaměnitelné Norestské kopce, bylo jí jasné, že se to všechno vyplatilo.

- je štíhlá a vysoká, měří 87 cm
- během používání její vrozené magie se rozzáří hvězdy kolem jejích očí
- kvůli své minulosti chová velkou nedůvěru k tulákům, hlavně k toulavým samcům, se samotářskými vlčicemi vyjít dokáže

Šepot hvězd

Vskutku krásná to magie, která v sobě skrývá hodně dobrého, kouzelného, ale i zlého. Jak je už z názvu poznat jedná se o magii spojenou s noční oblohou a hvězdami. Dokáže s nimi manipulovat a nechat je objevit vedle sebe. V podstatě dokáže jinému vlkovi ukázat, jak kdyby si hvězdu brala přímo z nebe a dle jejího uvážení se točí kolem ní. Působí to jen jako dojem a ne že by si to vzala doopravdy. Dokáže ovlivňovat i jejich jas, pokud je má u sebe a tím dokáže svého nepřítele zmást světlem. Velká nevýhoda této magie je její vliv na energii. V noci se ji daří nejlépe trénovat svoji magii. Snáze se ovládá a nestojí to tolik úsilí. Přes den ji to vyčerpává nejvíc a jediné co dokáže je na chvíli oslepit světlem v případě nebezpečí. Přes den je nechat rotovat kolem sebe stojí hodně energie a dokáže to jen na pár vteřin. Je zpočátku složitá na pochopení a dostat se do toho jak to funguje bude pro ni výzva. Krom toho má téměř vždy neklidné spaní, pokud někde v jejím okolí spadne hvězda.

Zvuk rolniček

Vlk pomocí této magie může způsobit ohlušující zvuk připomínající cinkání rolniček. Vlkům v okolí poslech tohoto zvuku může způsobit silné migrény, majitel je ale vůči tomuto zvuku imunní. Magii lze použít pouze na minutu třikrát denně.

Hvězdná křídla

Jak už z názvu vypovídá jedná se o křídla vytvořená z hvězd. Majitel je nemá pořád a objeví se jen když to chce nebo potřebuje. Připomínají seskupení malých zářivých hvězdiček a pro létání jsou použitelné. Objevují se v jakoukoliv denní nebo noční hodinu, ale přes noc jsou zářivější, než přes den. Jejich používání je náročnější a vyčerpávající, než u těch, kteří mají křídla od narození. Dokáže jejich světlo rozjasnit svou vůlí. Když to chce křídla krásně rozsvítí. Za den je dokáže takto rozzářit pouze dva krát s velkým vyčerpáním. Nepřítele světlo na chvíli zmate, aby stačila utéct. Ze začátku ji to bude hodně v energii omezovat, než tomu porozumí. Pokud to dva krát využije naplno do pár minut se ji bude chtít spát. Na dobytí energie bude samozřejmě stačit se pořádně vyspat. Pod vlivem stresu se křídla neobjeví vůbec, proto pro použití je třeba být co nejvíc v klidu a přemýšlet s čistou hlavou. Pokud má strach a cítí, že je ve velkém nebezpečí tyhle křídla slouží jako dobrá pomůcka na útěk. V tomto případě, že se objeví bez toho, aniž by to chtěla, tak vydrží pouze do té doby, než se dostane do bezpečí. Pokud by třeba z louky vyletěla na kopec, který není daleko, tak po přistání křídla zmizí, tudíž má na to zhruba 20 min.Jejich sytost a viditelnost se za denního a nočního světla liší. Přes den je má o něco víc průhledné. Krásnou sytost získají v noci, nebo když je za denního světla rozzáří.Délka jednoho křídla jsou 3m a na jedno "použití" vydrží hodinu a potom sami od sebe zmizí. Na další použití či objevení může zase za hodinu. Malé hvězdičky na konci křídel mohou z dálky připomínat lehký dým. Jas pohltí okolí do pěti metrů pouze na pár sekund. Čím méně prostoru jas pokryje, tím je to snazší a stojí to méně úsilí. "Zmatení" světlem u jedinců trvá pár vteřin, než šmouhy z před oči zmizí, jak kdyby jste dostali náhle do tváře světlem. Působí to jako nepříjemný pocit na náhlé světlo.