Príspevky užívateľa

Dog se pokusil podívat se na malé vlče co bylo u stromu. Chytil se ocasem za jednu větev s pověsil se hlavou dolů ze stromu. Nasadil mírně překvapený výraz a potom se spustil dolů. "Křídla? Já ani nevím. Chytili mě lidé v bílém plášti a pak jsem se vzbudil a měl je na sobě!" řekl aby vlčka ohromil. "A jo jsem v pořádku. Jen by bylo lepší kdyby už byla noc. Nesmím totiž na Slunce." řekl vážně Dog a pak na vlčka pohlédl. "Jak se jmenuješ fialový vlku? Já jsem Batdog, ale raději mám když mi říkáš jenom Dog." řekl poměrně pyšně. "Jsi z nějaké smečky?" zeptal se rychle.

Hned jak Luna řekla, že se může schovat pod její křídla. Dog vyskočil a rychle se schoval. Vypadal jen jako malá černá kulička chlupů. "Roh? Taky mám takový rohy! Akorát že dva a na křídlech." řekl veselé a ukázal křídla. Byl na svá křídla hrdý i když původně nebyla jeho. "Já asi magii nemám." řekl Dog a pokrčila rameny. "Teda jednou se moji mamince objevilo na krku nějaké zranění a já jsem se potom cítil unavený, ale nevím jestli to byla magie. Já jsem se totiž ani nepohnul!" řekl Dog a musel se zamyslet. Možná to byla jeho tajná magie. Ale v tom případě musel všem jen ubližovat? Byl velmi zmatený. "Nihil? Co je to Nihil?" zeptal se, ale v zápětí jeho pozornost upoutal malý kousek ledu který před ním Luna vyčarovala. "Tý jo! To jsi udělala ty? To je hustý!" řekl a tlapkou si přitáhl malý kousek ledu k sobě. Příjemné chladil. Zkusil ho i olizovat a podle něj chutnal dobře.

"Doufám, že slunce už brzy zajde. Já totiž na slunce nemůžu. Pálí to." řekla a zadíval se na vlčku. "Mě křídla dali lidé v bílém plášti. Tobě ne? A můžu se schovat pod tvá křídla prosím?" řekl a pohlédl na křídla vlčice. Pod keříkem to nebylo nic moc a navíc by se rád vlčici ukázal. "Ty máš osten na hlavě? Já je mám na křídlech." řekl a zasmál se. Bylo to zvláštní a on nov nechápal na co má vlk roh na hlavě. "Asi bych se měl představit že? Já jsem Batdog, ale maminka mi říkala vlku. Prosím neříkej mi tak, maminka mě neměla ráda a já jsem jí ublížil..." řekl a smutné pohlédl na zem. "Ale můžeš mi říkat Dogu to mám rád." řekl a úplně se mu změnil tón hlasu. Najednou zněl zase vesele. "Můžu teda pod tvá křídla?" zeptal se ještě jednou. "A co to je magie? Mám to taky?" zeptal se a pohlédl svýma žlutýma očima na vlčku. Dog často mluvil z cesty a někdy i moc rychle. Jeho zvědavost většinou vyhrála nad jeho strachem a z vlčice strach neměl.

Letěl jak jen to šlo. Už nemohl být déle na Slunci a tak přistál nejde v horách na nějakým stromě. Pálilo ho celé tělo a jizvy na křídlech se mu zase o malinko zvětšily. Nemůže takhle létat přes den. Když on tak miluje létání! A v noci nic nevidí. Často takhle hazardoval se svým životem a nikdy se nepoučil. Když tak přemýšlel ani si nevšiml, že přistál blízko nějakého vlka. Spíše vlčete. Jistě ho to vlče vidělo poněvadž přistál jak neřízená střela rovnou na ten strom. Pod tím stromem leželo i pár zlomených větví. On se bavit chtěl ale raději počkal až promluví to druhé vlče.

Batdog se skrýval pod kdejakými keříky aby se nedostal na Slunce. Sice byla obloha zatažená, ale stejně ho to celkem pálilo. Musel se někam schovat. Stačil mu jen malý stín. Náhle narazil na vlka. Možná jsem ho potkal u lidí v bílém plášti když má taky křídla, pomyslel si, ale zůstal skrytý v jednom keříku. "Hej. Tady. Pod tím keříkem." zašeptal aby upoutal pozornost toho vlka. Mohl by se skrýt pod jeho křídla. "Odkud máš ta křídla? A ty můžeš na Slunce?" zeptal se udiveně.