Príspevky užívateľa

Pozoroval jsem vlka, prohlídl si jeho jizvy, když na ně poukázal a přikývl jsem.
,,Omlouvám se, špatně jsem to zformuloval.. Dříve jsem ji viděl hnusnou.. Ale po té, co mi Salome ukázala více o Hatim jsem si uvědomil.. Že jsem za tu jizvu rád."
Mírně jsem se pousmál. Salome tohle načala, ale správně mi přes to pomohla dostat Rue, jenže to jsem se bál, že se do tohodle víc zamotám a Mesiáš by byl v tom stejně ztracený jak já ve svých slovech, ve špatné formulaci. Po té jsem se podíval před nás, poslouchal stále vlka, jen se lehce zamračil u jeho slovech. Však když prozradil, že i on sám občas tápá, byl jsem trošku v šoku, ale.. chápal jsem.
Po té co domluvil, ticho na chvíli ovládlo okolí, mlčel jsem, přemýšlel jak zformulovat větu.
,,Děkuji Bratře avšak prosím.. Teď neberte má slova zle, nechci se s Vámi, pane, přít."
Pohlédl jsem na něj, aby věděl, že další slova myslím vážně.
,,Tohle jsem nepodal teď z hlavy, když jste se optal na otázku. Opak. Dlouhé noci i dny jsem dumal nad svojí cestou. Rozjímal. Modlil se. Přemýšlaje nad třemi pozicemi, co bude dobré pro mě, ale hlavně čím nejvíce pomůžu bratrům, sestrám a hlavně našemu Hatimu."
Mírně jsem se pousmál a stáhl jsem ocas kolem svých noh.
,,Cesta Apoštola mi již dlouho leží v mysli. Ze začátku tam byl i kněz, obě cesty mi jsou blízké, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že Apoštol je má cesta. Jestli by zde byla možnost, jít dvěma cestama, vyberu si obě, jelikož mi obě cesty jsou blízké, ale jestli je možnost jen jedné, vyberu si Apoštola."
Konec konců.. furt pomůžu Hatimu jen tedy u jedné, nebudu až tolik ztracený.

Přes přivřené oči jsem sledoval pohyb tmavšího vlka. Přišlo mi to tak strašně moc pomalé, rozmazané. Párkrát jsem musel zamrkat, abych viděl, alespoň trochu normálně. Sledoval jsem ho, čekal až bude v bezpečné vzdálenosti a ve chvíli kdy i on, Mesiáš, promluvil já opatrně hnul s křídly, nechával sutiny spadnout kolem sebe. Kývl jsem na Ossiana, že jsem v pořádku a pak se rychlým krokem vydal za ním a konečně ven z budovy na čerstvý vzduch.
Venku jsem se zhluboka nadechl, očima vyhledal Salome, byl jsem rád ji vidět na místě a ne se otočit a jít ji hledat do nemocnice. Pohledem jsem sjel po té na Ossiana, zkontroloval jak na tom je. Mé tělo se klepalo, z bolesti zad, ale i z adrenalinu, který pomalu odcházel z mého těla. Oklepal jsem se a párkrát zamrkal, tohle bude potřebovat dlouhý odpočinek.

Lehce jsem přivřel oči nad jejími slovy, pochvala hezká.. Ale ten tón po té naznačil, že i ona si všimla podivného hlasu. Téže jsem z něho byl zaskočený, sic ho slýchávám celé dny v hlavě, netušil jsem, že dokáže mluvit i za mě.. Dokáže to i ten .. druhý? Doufal jsem, že ne.
,,né všichni můžou být zachráněný, ale byl bych rád, kdyby jsme zachránili co nejvíce duší půjde."
Pověděl jsem klidným hlasem a opatrně stáhl ocas kolem svého těla. Při podání další její otázky. Na chvíli můj pohled střetl zem pod mostem, ale pomalu jsem očima vyhledal nebe a hned na to měsíc, jako bych hledal shválení od Hatiho, zároveň se mu omlouval za své hříchy v dětství.
,,Jsem pokrevním bratrem svých dvou sourozenců. Narodily jsme se mimo území, daleko v horách. Ač nemám tolik vzpomínek z té doby.. Vím, že jsme cestovali. Bez smečky, bez směru. Pomalu nás vedli tváří tvář zkáze naší rodiny."
Odmlčel jsem se.
,,Rodiče se z lovu jednoho dne nevrátili a nás vzal do tlap Raymond. Alfa Azarýnské smečky, Vyrůstal jsem tam i po té, co se ztratili i sourozenci. Ještě jako mladý, čerstvě roční vlk jsem se rozhodl odejít, najít sourozence jenže soud očekával i mne.."
Zkousl jsem pevně zuby k sobě, ale hned na to mi vyrašil úsměv na tváři a očima plné lásky jsem sledoval měsíc.
,,Možná se ptáš jaký soud.. Malý mladý vlk... To on.. Hati. Vyčkával na správný čas. A ten správný čas byl můj dotek se smrtí."
Sklonil jsem hlavu a opatrně drápy na křídlech sundal lebku z hlavy, ukázal tak jizvy.
,,Zachránil mě, když jsem jako blbec letěl do oka bouře. Seslal mě na území. Označil mě, abych i přes den, kdy svítí ostré slunce a já musím být schovaný v temnotách, nezapomněl kam patřím. Nezapomněl, že jsem dítětem noci."
Pohlédl jsem na lebku s lehkým úsměvem. Dříve jsem Hatiho za tohle nenáviděl, vytvořil mi nechutnou jizvu a seslal mě někam, kde sourozence jsem nemohl nikdy hledat. Jenže jizva dostala význam, dostala krásu ke svému vzhledu a mí sourozence byli nahrazení rodinou, smečkou, bratři a sestry, má rodina se zvětšila.
,,Jaký je tvůj příběh?"
Podal jsem nakonec i já otázku.

Chvíli jsem ještě pozoroval půdu pod mostem, projížděl si v hlavě již starší vzpomínky a nakonec jsem pohled přesunul k nebi. Poslouchal jsem slova vlčice, o jejím snu. Její sen mohl jít různými směry. Mohlo to značit, že si vlčice přeje utéct, ale.. Je přeci sestrou našeho mesiáše, proč by utíkala? Jenže beru i v potaz jakou dobu jsem ji, jako sestru mesiáše.. nezahlédl. Nechtěl jsem ji podezřívat, ale jeden sen má tolik významů.. Její sen mi připomněl Azarýn, jak vypadal. Musel jsem se lehce pousmát nad vzpomínkou bývalé smečky.
,,Musel to být hezký sen."
Pověděl jsem upřímně a pohlédl na ni, když promluvila o Apoštolovi.
,,Apoštolem bych chtěl být také. Jenže to není jen o mluvení."
Na chvíli jsem se odmlčel, očima vyhledal měsíc, pozoroval jsem ho.
,,Apoštol je i o pozorování. Od prvního pohledu, od prvních kroků dokážeme určit zda je vlk hoden vstoupit k Hatiho ovečkám. Zda onen nepošpiní jehož jméno a nepřinese bolest mezi naše členy."
Můj hlas byl o tóninu hlubší než normálně. V hlase byla, ale pevnost, jako bych tímhle žil již několik let i přes to, že jsem stále byl jen věřící. Zavřel jsem na chvíli oči a zhluboka se nadechl. To jsem já.. neřekl.. Projela mi myšlenka, ale pro okolí byl v klidu, ikdyž můj mozek zmatkoval nad tím, co se právě stalo.
Když podala otázku, otevřel jsem oči, chvíli pozoroval bílý měsíc a pak očima přejel do dálky.
,,Nenarodil."
Pověděl jsem slova jednoduše, ale nesli tíhu, vzpomínky, když se má srst čas od času dotýkala ostrého slunce. Když jsem ze slunce chytal alergickou reakci a já netušil, že Hati existuje.

CW: mluvení o sebevraždě

Pod maskou jsem si vlčici přeměřil pohledem, něco.. bylo špatně zde, něco zvláštního se mi zde nezdálo, cítil jsem divný tlak na zátylku, upozornění na změnu. Přivřel jsem oči, když mě pobídla si přisednout po jejím boku, potichu jsem přikývl, otevřel jsem oči a ladně přiskočil vedle ní.
opatrně jsem si usedl a pohlédl dolů z mostu, mnohé jsem zde o mostě slyšel, když se jeden z nás dotknul zde slunce kvůli svojí mamce. Když zde vlčice spáchala sebevraždu, donutila konec svého života. Netušil jsem zda tuhle sebevraždu jsem viděl jako Hatiho uvolnění, Hatiho svolení přidat se k němu nebo jako pošpinění, útok na jeho sílu a vůli. Pamatuji na Batdoga, ten den jeho smrti, ukázal mi sám Hati o co se jedná, ukázal mi, že je Batdog volný, že došel svého konce, stejně jsem z hlavy nedokázal dostat myšlenku toho, že si vzal svůj život.
Nadechl jsem se ledového vzduchu a narovnal se, ticho mi vyhovovalo, Hati klidnil mojí hlavu, on, vládce temných nocí, mi pomáhal zapomenout na problémy mimo smečku. Letmo jsem se podíval na Marion, když proťala ticho.
,,Povídej Sestro."
Pověděl jsem klidným hlasem.

Zahalen pláštěm jsem procházel od města po mostě, mířil jsem k hranicím smečky, jen natáhnout venkovní pachy ne je překročit. Již to bude nějaký ten rok co zde jsem přeci, jistě na začátku jsem plánoval útěk, ale z téhle cesty jsem již dávno odešel, nyní jsem šel po cestě k Hatiho světlu. Na rodinu jsem avšak furt přemýšlel, jenže již nebyla tím hlavním v mé hlavě, to nyní byl Hati, Salome a poslední dobou se k těm dvoum přidávala Rue. Svět se měnil a já s ním. Hati mi ukázal cestu a já měl jednou v plánu ukázat druhým tu správnou a jedinou cestu.
V polovině mostu jsem si všiml tmavší srsti, kterou jsem již nějakou tu dobu neviděl. Narovnal jsem hlavu a klidně vydechl ledový vzduch. jdi za ní. Letmo jsem přikývl na slova vlka a rozešel se k vlčici.
,,Přeji přijemnou noc."
Promluvil jsem, proťal ostré ticho svým klidným hlasem, když jsem byl pár kroků od Marion. Zde jsem i zastavil, čekal na svolení narušit její osobní prostor.

Chvíli jsem mlčel, pozoroval jsem pár listů před sebou a srovnával si své myšlenky. Řekni mu to. Zhluboka jsem se nadechl, když mi zazněl hlas v hlavě. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na Ossiana.
,,Ne.. Jen jsem si do dnes neuvědomoval, že to byl náš Hati. Teď už ano."
Stáhl jsem ocas kolem svého těla. Nedokázal jsem Ossianovi a vlastně nikomu vysvětlit, že mám v hlavě hlasy, jeden milý, čistý a druhý byl hnusný, špinavý, ale myslím, že jsem ten milý mohl nazvat Hatim a tak.. mu již i budu vždy říkat.
Když padla druhá otázka, rozhlédl jsem se zase po okolí a potichu si povzdechl, furt stále s mírným úsměvem.
,,Přemýšlel.."
Začal jsem a udělal prudší krok vpřed.
,,Víte.. Před mým zrakem jsem viděl mnoho smrti.. Mnoho ztráty.. I samotného mesiáše jsem jednou viděl umřít, naposledy vydechnout před sebou.."
Zamračil jsem se nad tou nechutnou vzpomínkou.
,,Cesta popravce není pro mě.."
Dodal jsem a udělal další krok, opatrný.
,,Věštec.. Ač ke mě Hati promlouvá, občas si připadám ztracený v jeho slovech.. Bylo by hezké být ve tmě a rozjímat, ale bojím se, že konverzace mezi námi by dlouhé nebyli a já bych nebyl nápomocný."
Povzdechl jsem si a na chvíli sklonil hlavu k zemi.
,,Nevím zda víte.. Nebyl jsem narozen zde ve smečce. Pocházím z jiné smečky. Hati mi zachránil život, když jsem jako mladý hloupý vlk se rozhodl rozletět do oka bouře."
Pohlédl jsem na Ossiana.
,,Hati mě zachránil, ale označil mě bleskem, zvýraznil mojí hloupost velkou jizvou."
Sundal jsem si lebku a ukázal jen část oné jizvy. Pohlédl jsem na chvíli na lebku a drápem křídla ji opatrně přejel.
,,Hati mě zachránil před jistou smrtí. Hati mi ukázal cestu..."
Opět jsem se odmlčel a pohlédl na Ossiana.
,,Rád bych se vydal cestou Apoštola. Stejně jako Hati mně i já bych rád zachránil další vlky, kteří se ztratí na své cestě. Rád bych ukázal těm vybraným, že cesta měsíce je ta správná."
Mírně jsem se pousmál.

Sledoval jsem chvíli měsíc a po té opět pohlédl před sebe a zde.. ji zahlédl. Díky hati.. Projelo mi hlavou a popoběhnul si směrem k vlčici.
,,Salome.."
Houkl jsem po ní jemným hlasem. Zhluboka jsem se nadechl a zastavil kousek od ní.
,,Můžeme si prosím promluvit?"
Zeptal jsem se a trochu sklonil hlavu, furt sledující ji s jemným pohledem, prosbou v očích. Potřeboval jsem s ní mluvit, urovnat si vše po událostech v nemocnici, přišel jsem si blbě, ale.. ne za to, že jsem ji nenechal jít za Ossianem, za to se nikdy nebudu cítit blbě.

Bylo nepříjemné i mně mít vyceněné zuby, nedělal jsem to rád, právě proto ani nechci být popravcem, nesnesu pohled na mrtvé a nezvládal bych jen tak někdy někoho zabít, pokud by mi nešlo o život.
Když konečně vlk svolil, že mohu zavřít tlamu, ihned jsem i tak udělal a celý se oklepal, abych ze sebe dostal stres, ukázal i tak Aiduinovi, že nejsem nebezpečím. Po té jsem ho poslouchal a.. ikdyž to vysvětlil nádherně, moc jsem tomu furt nerozuměl.
,,Jak by tělo nemohlo tvořit dost krve? A.. jestli ztrácím hodně krve.. jak tomu mohu pomoc? Abych.. víš to zlepšil.."
Trošku si slova hráli na mém jazyku, nechápal jsem tohle.

TW: krev

Prohlížel jsme si stav Mesiáše a víc byl rád, že jsem Salome nenechal sem běžet, ti dva by zde uhořeli.
,,Tudy."
Odpověděl jsem rychle a jednoduše, abych tolik nenasál kouř a rychlejším krokem ho začal vézt pryč. furt jsem se po něm ohlížel, občas sklonil hlavu k zemi a nadechl se. Pozoroval jsem všechno dění kolem nás, kontroloval jeho i okolí, aby jsme byli v bezpečí.
Pomalu jsme se dostávali do rovné uličky, na jejím konci byli dveře. Za chvili, konec tohodle utrpení, prosím. Jenže štěstí nebylo vždy na straně životů. Ani jsem si neuvědomil, že jsme v místě, kde se přede mnou málem zhroutil strop. Na nos mi spadla sutina. Zastavil jsem.
,,Ossi."
Zhluboka jsem se nadechl, pohled jsem střihl na strop a hned na Mesiáše. Doháje.
Skočil jsem na vlka, přitiskl jsem ho pod sebe a křídla roztáhl tak, abych se opřel jimi o stěny. Ve stejný okamžik se nad námi ozvala nechutná křupavá rána a obří sutiny stropu spadli kolem nás a na mé záda. Zakašlal jsem a těžce oddechoval, mé tělo prolil pot a občasně se oklepalo nad bolestí. Z nosu mi začala téct krev.
,,Běž. Rovně."
Zavrčel jsem na vlka, naléhavost v mém hlase. Nemohl jsem se pohnout dokud on nevypadne, nebo by něco spadlo na něj.

Magie v tuto chvíli přestala fungovat

Cukl jsem lehce hlavou a stejně jako Salome i já se podíval k nebi. Polknul jsem nasucho a přešlápl jsem si. Slunce jsme vážně vidět nechtěl, nepotřeboval již už ne. Udělal jsem pár kroků k Rue a Aiduinovi, křídlo lehce roztažené, připraven případně udělat přístřešek pro oba vlky.
Pohled jsem měl na nebi, ani si nevšiml že písčitá vymýšlela jiný plán. Trhl jsme hlavou k ní, když jsem slyšel své jméno. Pohlédl jsem na vlčici, na dveře a pak na Rue.
,,Dobře."
Pověděl jsem klidným hlasem a začal Salome pomáhat opatrně přetáhnout Rue na zmíněné místo.

Hleděl jsem na ní jak pracuje, jak hledá byla.. roztomilá. Přiváděla teplo do hrudi, které jsem znal hlavně jen u Salome. Nebylo.. tak silné jako u Salome, ale bylo tam. Zvedl jsem hlavu, když mi řekla ať tu počkám. Usadil jsem se a pohlédl do bazénu. Zde vše začalo.. Má cesta, má víra.. Hati.. HAHAHAHA
Zamračil jsem se nad tím smíchem. Má srst se lehce naježila. Smích byl slabý, byl daleký.. ale o to víc byl strašidelný. Avšak jestli zůstane takhle v pozadí, nebudu si stěžovat.
Pomalu jsem zas uvolnil svaly v tváři, hlavně když jsem slyšel opět se přibližující kroky. Pohlédl jsem směrem, odkud šli kroky a zvedl hlavu, když ke mně Rue přiběhla s náhrdelníkem. Koukl jsem vyjukaně na položený náhrdelník.
,,Rue..."
Šeptl jsem a pohlédl na společnici před sebou po té zas pohlédl na náhrdelník a prohlížel si ho
,,je nádherný.."
Vydechl jsem s úžasem. Opatrně, jako bych ho mohl jednoduše zničit, jsem ho zvedl drápem na křídlu a dal si jej kolem krku.
,,Děkuji."
Usmál jsem se na vlčici.

Poslouchal jsem daleký hlas Ossiana, ale ten mi i pomáhal se dostat blíž k němu. Cítil jsem, že má magie za chvíli písčitou vlčici pustí, neměl jsem dostatek času. Narozdíl od ostatních vlků, já zde měl výhodu v tom, že se mi pod srstí schovávali šupiny, srst chytla, ale nespálila mi maso.
Když jsem se potřeboval nadechnout, sklonil jsem hlavu k zemi a po nádechu ji zvedl a běžel dál. Avšak prudce jsem musel po chvíli zabrzdit, když se přede mnou strop rozpadl. Sledoval jsem kusy kamene, vnímal srdce, které bušilo, jako by za chvíli mělo vyskočit z mé hrudi. Nebylo toho moc z toho stropu, pár trosek, ale bylo to špatné znamení, že se brzy zhroutí zbytek stropu. Musel jsem zrychlit. Rozeběhl jsem se a pár kroky trosky přeběhl. Za nimi jsem se opět zastavil a rozhlédl jsem se po okolí.
,,Mesiáši.”
Vydechl jsem když jsem zahlédl tmavou srst. Rychle jsem k vlkovi přiběhl a své křídlo jsem hodil nad něho, trochu ho oddělil od ohně a ochránil před případnými padajícími kusy stropu.
,,Salome je venku. Musíme ven.”
Sykl jsem k vlkovi. Nebyl to hnusný tón spíše naléhavý, zde již nemůžeme zůstávat dlouho.

Mírně jsem se pod maskou pousmál Dar od Hatiho, geny po rodičích.. Nikdy bych to nenazval Darem od Hatiho, nikdy by mě to nenapadlo, ale jeho věta mě nad tím nyní nechala přemýšlet. Osud? Projela mi myšlenka.
,,Děkuji."
Pověděl jsem na obě jeho věty a lehce přikývl. Nevyvázl jsem zcela bez zraněný, byli zde rány, ovšem vnitřní. Šrámy, které způsobovala má magie ikdyž to byli maličkosti, ty maličkosti se pomalu zhoršovali a já je pomalu řešil s Aiduinem.
Jenže vlkova otázka mě na chvíli donutila zastavit. Ten den, při požáru, měl jsem divný pocit a hlas v hlavě mi našeptal co se děje, jenže jsem se bál, že říct to takhle by mě označilo za blázna.
,, ten den.."
Začal jsem a pomalu se opět rozešel.
,,Byl jsem daleko od nemocnice, vytí jsem neslyšel, ale měl divný pocit v hrudi, něco mě užíralo a já nemohl přijít na to, co to bylo."
Na chvíli jsem se odmlčel, hledal slova jak popsat hlasy v hlavě bez toho, abych zněl jako blázen.
,,pohlédl jsem k nebi, na měsíc, na Hatiho hledající odpověď. Ona odpověď sama plula na obloze. Tmavý mrak. Vyletěl jsem do vzduchu a v tom to spatřil. I malý hlas někde vzadu mi sám řekl.. oheň."
Pohlédl jsem před sebe a trošku se pod maskou zamračil.
,,normálně jsem ohněm fascinovaný, jenže tady až skoro i řval hlas v hlavě.. Hati.. že to je nebezpečí, že je potřeba má pomoc."
Dopověděl jsem příběh.. Poprvé v životě jsem jeden z hlasů - ten klidný, příjemný, popsal jako Hatiho. Byl to vážně Hati, který ke mně promlouval? Říkal mi ať se postarám o smečku? Věřil jsem tomu. I dávalo to smysl. Ten klidný příjemný hlas mě vždy držel na cestě, říkal to, co mé oči viděli těžce a ten druhý... nepříjemný krutý hlas.. Se mě snažil svézt z cesty, lhal a snažil se přivést požár do mé hlavy. Ale.. poslední dny, možná aji týdny jsem jen slyšel Hatiho.. Nevím kam zmizel ten nepříjemný hlas, nechyběl mi a doufám, že jej už nikdy neuslyším.

Šel jsem v tichosti po boku Ossiana, vyčkával, co po mně Mesiáš bude chtít. Hlavu jsem držel vysoko, ne podél těla, mé kroky byli pomalé, ale stabilní. Mé tělo bylo jako vždy zahalené pláštěm a pod pláštěm se schovávali holé místa. Ne spáleniny, ikdyž má srst v nedávném ohni v nemocnici chytla, pod srstí se schovávali šupiny, které chránili mé tělo před spálením. Tušil jsem, že Ossian se mnou bude chtít mluvit o tom, co se stalo v nemocnici, nedivil jsem se. Vůči vyšší pozici - Salome, jsem se zachoval nevhodně a běžel do ohně po hlavě, najít Bratra, Mesiáše. Nesl jsem nějakou vinu v sobě? Zcela vůbec. Chtěl jsem ochránit tu, která mi je nejdražší a jestli pro ni je Ossian drahý, byl i tedy pro mě a chránit ji, znamenalo chránit i jeho. Blázen udělá pro svého milovaného cokoliv... Projela mi stejná myšlenka jako před tím, u ohně.
Zhluboka jsem se nadechl a věnoval pohled Mesiášovi, hlavu jsem nyní lehce sklonil.
,,O čem jste se mnou chtěl mluvit bratře."
Můj hlas byl tišší, ale pevný, ne jako dříve. Od doby co mě Salome vytáhla z temných uliček na světlo Hatiho jsem se změnil, zmoudřel, upevnil se na cestě a věděl co chci od života, tak jsem to tedy cítil já sám.