Príspevky užívateľa

Pousmála se. "Noctra opravdu vymyslela skvělý úkryt pro smečku. Za zimy to tu ale vypadalo trochu jinak. Okolní sníh to místo překvapivě zkresluje. Můj úkryt byl někde tady, odbočovalo se z téhle chodby. Možná se průchod zřítil nebo ho něco zakrylo a proto nejde vidět. Byla to taková maličkatá místnost se záhonkem u každé stěny. Ve střeše měla díru, zakrývala jsem ji tehdy dřevěnou deskou."

Zdálo se, že mnoho Kulťanů sdílí podobný osud ztracené rodiny. Hlavou jí probleskla vzpomínka na bývalého Mesiáše, který měl dokonce stejně jako ona zkušenosti s lidmi.
"Já jsem Erora," představila se. Ale překvapilo ji, že Omara má v Kultu sourozence, i když se tu, zdá se, nenarodila. Trošku jí to záviděla. Ach, jak dlouho už to bude, co ona sama vůbec viděla tváře svých bratrů a sester. "Kdo je tvůj bratr?" zeptala se. Nemyslela si, že ho bude znát, ale stejně to chtěla vědět. V hlavě pátrala po všech Kulťanech, které si vybavovala, zda si nevzpomene na nějakého, který by vypadal jako Omara. Ale v Kultu bylo tolik tmavých vlků, kteří si byli svým způsobem podobní, že si netroufla odhadovat.

Erora poplašeně stříhla ušima a rozhlédla se kolem. Přes rameno viděla siluetu mladé vlčice vykukující z jedné místnosti botanické zahrady.

"Hledám svůj starý úkryt. Zajímá mě, jak zvládá jarní tání," vysvětlila. Přimhouřila do tmy oči a obrátila se čelem k průchodu do místnosti, aby si vlčici pořádně prohlédla. Zdála se jí povědomá, nejspíš ji viděla na některé ze schůzek smečky, možná se minuly při tvorbě úkrytů, ale nedokázala přiřadit tvář ke jménu. To byl ostatně případ s většinou vlků z Kultu. Vážně už by se měla vyhrabat z té své skořápky. Možná právě tohle byla její příležitost.

"Čípak ty jsi? Jak se jmenuješ?" zeptala se.

SELF REPORT OPRAVA

Erora
- účastnila se pohřbu bývalého Mesiáše
- pasivně se účastnila kulťanské rady ve staré továrně
- společně se zbytkem Kultu pomáhala zabydlet botanickou zahradu
- jinak se držela spíše stranou, trochu se zapovídala pouze s Nirixem (stále probíhá)

Erora svižným krokem došla k botanické zahradě a vklouzla dovnitř. Zrakem pátrala po místečku, které si v zimě zabydlela. Zajímalo ji, jak je na tom teď, když sníh roztál. Ne že by se tam nutně chtěla přestěhovat natrvalo, spíš jen chtěla zjistit, jak její práce přežila zimu a zda tam teď při tání nebude příliš zatékat. Botanická zahrada by konec konců mohla být výhodná pro smečku i později. Asi ne v létě, před letním horkem je skleněné stěny a stropy neochrání, ale možná při jarních deštích, nebo příští zimu. Doufala, že by i její práce mohla být nadále užitečná.

Jenže paměť ji trochu zrazovala a Erora nějak nemohla přijít na to, jak se do toho jejího starého kutlochu lezlo. A to jsem tady strávila většinu zimy… povzdechla si nad svou zapomětlivostí.

I Erora nakonec k bazénům dorazila. Nechtěla si nechat ujít takový ceremoniál. Měla pocit, jako by jim v takové dny byl Hati blíž než kdy jindy. Určitě se sám díval, jak si jeho vlci povedou. Možná jim dokonce pomáhal? Vybíral si, koho nechá žít a koho ne? Když se nad tím Erora zamyslela, motala se jí z takových otázek hlava. Jak velkou moc má Hati nad tím, kdo v ceremoniálu uspěje?

Z bazénu stoupal pach krve, který se Eroře i po takové době pořád zdál tuze nepřirozený. Z barvy vody v bazénu se jí dělalo mdlo, ale přesto neodvrátila zrak. Nikdy neodvrátila zrak, když se podobné věci v Kultu konaly. Vlk, který se nedokáže dívat na krev, nikdy nemůže ani snít o tom, že by se jednou podíval Hatimu do očí.

A tak dál stála a sledovala, jak vlčata mizí pod hladinu a se zatajeným dechem čekala, kolik z nich se nakonec vynoří.

Dávalo smysl, že Nirix býval Věštcem. Než se stal Mesiášem, musel být Hatimu velmi blízký. Snad bude jednou také moci něčeho takového dosáhnout. Zamyslela se nad tím, co Nirix řekl. Byla bych prvním Apoštolem… Z té představy se jí příjemně ježila srst.

„Ano, svůj úkryt už mám,“ přikývla. „Ale při jeho přípravě jsem si pořádně natloukla,“ oklepala se. „Bude tam smečka ještě zůstávat? Zdá se, že sněhy tají, venku se otepluje.“

Taková změna jí rozhodně byla příjemná. Kožíšek si pořád potřeboval zvykat, i když už byla na svobodě relativně dlouho. Jaro jí ale snad vždy bude bližší než zima. Zima kouše do tlapek, přináší nemoci a málo kořisti. Jarní vzduch tak nádherně voní a večery jsou tak příjemně tiché… a přeci ne tak docela.

Ráda slyšela, že Nirix si myslí, že Hati v ní skutečně něco viděl. Když to říká sám Mesiáš, nějaká pravda v tom být musí. Jak ostatní Kulťané reagují a budou reagovat na její vzhled, to jí stále trochu starosti dělalo. Všechny její přebytečné části sloužily jako věčná připomínka temnějších časů, obzvláště když musela jejich původ vysvětlovat většině vlků, které potkala. Ale byla pravda, že v Kultu nebyla jediná taková. Tahle smečka jí připadala jako magnet na vlky s temnou minulostí. Možná právě proto jim chtěl Hati vstoupit do osudu..?

Zamyslela se nad jeho otázkou. Občas nad tímhle přemýšlela, ale zdálo se jí to být ještě příliš daleko na to, aby udělala definitivní rozhodnutí. „Myslím, že nebudu Popravčí,“ začala. „Nemám dostatek zkušeností s lovem ani s dalšími fyzickými pracemi. Tam, odkud pocházím, na to nebylo moc místa.“ Doslova. „A rozhodnout se mezi Věštcem a Apoštolem… ach, když to je složité. Jsou si podobní, ale přeci ne stejní. Nevím, jestli bych dokázala šířit víru v Hatiho mezi vlky mimo smečku, zatím pořád trochu zakopávám o vlastní slova,“ přiznala neochotně, „ale je to hezká představa. Nicméně zůstat Hatimu na blízku přímo na území smečky, to taky nezní špatně.“ Povzdechla si. Bude si to muset ještě pořádně promyslet, než se rozhodne.

„Čím jsi byl ty, než ses stal Mesiášem?“ zeptala se. Vzdáleně si pamatovala, že Nirixe párkrát viděla na sešlostech smečky, ale tehdy z toho ještě nebyla moudrá a tím pádem si toho moc nezapamatovala.

Podivila se tomu, že ani sám Mesiáš své vlky příliš nezná. Možná to v tom případě znamená, že na tom ona sama není zas tak špatně. Vlci v Kultu jsou tedy pořádně tajemní…

Zmínka vlčat upoutala její pozornost. Našpicovala uši a švihla ocáskem. „Nemyslím si, že jsem vůbec viděla vlče od té doby, co jsem jím sama byla. Nevím, jestli bych je spíš nevyděsila…“ Představila si vlčata, která sotva spatřila svět, jak valí oči na její oči, uši, nohy a vůbec všechno. Zaujalo by je to? Nebo by se spíš přebytečných částí těla lekla?

Usmívala se. Líbila se jí myšlenka Hatiho, jak se snáší k zemi a přichází Kultu na pomoc. Jak se pomalu objasňují všechna ta tajemství ukrytá ve tmě, jako špičky budov při svitu měsíce. Zajímalo by mě, jak Hati vypadá, pomyslela si. Je jeho kožich bílý, jako měsíční svit? Nebo černý, jako tma, ve které žijí jeho vlci?.. Dozvíme se to někdy?

„Zůstávám většinou spíš sama,“ přiznala. „Velkou část svého života jsem prožila bez smečky, vlastně skoro bez vlků a pořád mi dělá problém přijít na kloub tomu, jak ostatní vůbec fungují.“

Pousmála se. Dostat se blíž k Hatimu byla lákavá myšlenka a doufala, že k tomu už brzy dostane příležitost. Cítila jeho pohled v zádech už teď pokaždé, když se jejího kožíšku dotkl měsíční svit, ale věděla, že ochranářský dohled není všechno, co jí ten tajemný bůh může nabídnout. Pokud se mu jen dokáže dostatečně zavděčit, třeba se konečně dozví, co dalšího skrývá.

„To je skvělé, že to takhle zvládáš,“ řekla, když jí pověděl o stavu smečky. „Hati zvolil dobrého Mesiáše. A jsem si jistá, že na nás dohlédne, ať už se stane cokoliv. Nenechá nás v nesnázích. Ještě toho o něm sice mnoho nevím, ale důvěřuji mu.“

Pozorně poslouchala Mesiášova slova a přikyvovala. Ráda slyšela, že byl s její výpravou spokojen, ačkoliv žádného vetřelce nevyhnala. „Město by jistě mohlo být atraktivní pro tuláky, kteří hledají úkryt,“ zamumlala, "ale pokud je zima zasáhla stejnou silou, tak máš pravdu, že pravěpodobně nebudou mít dost sil, aby se dostali za hranice," odhadovala. Věděla, že ona sama by se sem pravděpodobně stejně vydala, pokud by ještě byla tulákem, už jen kvůli tomu, jak moc jí tohle místo připomínalo minulý život, kdy si nemusela se zimními mrazy dělat starosti. Občas si pořád na ty časy vzpomněla, ale věděla, že se jí po nich rozhodně nemusí stýskat. Možná se občas klepe zimou, ale konečně je volná.

„Vše je při starém Me- Nirixi. Zima pořád stejně zebe... ale aspoň v té tmě začínám lépe vidět. No a eh… jak to vypadá s tebou? Vést smečku v takovou náročnou dobu musí těžké.“

Koutkem oka zabloudila k obloze.

Tiše našlapovala tmou. Už zase se vracela na to tajemné místo, které kdysi snad mívalo pro bývalé obyvatele nějaký význam, ale teď na něm byli nejlákavější to, že mělo zdi relativně v celku. Vlezla dovnitř jednou z mála děr a začala si z těla oklepávat sníh. Její tlapky si pomalu začínaly zvykat na její nový život, ale pořád to nebylo ono. Aspoň že své přebytečné nožky nemusela courat po zemi.

Pach starých knih si našel cestu do jejího čumáčku. Ticho noci proříznul zvuk jejího kýchnutí, chvíli se odrážel od zdí v mrazivé ozvěně a pak zase umlknul. Zpozorněla, zda nepřilákala zvenku nějakou hladovou zvěř, nebo zda na sebe neseslala zlost staré rozpadlé budovy.

Prudce se ohlédla po hlase a s úlevou si uvědomila, že za ní stojí známá tvář. Začínám v té tmě vidět vážně dobře. Překvapilo ji, že si pamatuje její jméno. Naposledy spolu sami mluvili ještě když nebyl Mesiášem.

Uctivě sklopila hlavu. „Přišla jsem zkontrolovat hranici. Zdálo se mi, že v posledních dnech byla smečka velice zaneprázdněná, což mohlo nechat naše hranice citlivé. Ale není tady ani noha, Mesiáši.“ Vlastně si nebyla jistá, co by dělala, kdyby na někoho skutečně narazila. Nesmí ještě mluvit s vlky z venku. Asi by si musela zavýt o asistenci někoho výše postaveného. Najednou byla opravdu ráda, že se tu Nirix objevil.

Koutkem oka mrkla nahoru na oblohu. Vichr odvál většinu mraků, což dalo měsíci všechen prostor na světě, aby rozzářil noční oblohu. Eroru v srsti zahřálo vědomí, že Hati na ni stále dohlíží.

Mrazivý sníh ji kousal do pacek a vítr jí vál černou čupřinu do tváře. Erora jen tiše doufala, že tahle šílená zima už brzy skončí.

Hodila hlavou, aby vyhnala neposednou hřívu ze tváře a podívala se směrem ke starým kolejím. Vzdáleně poznávala další výsledek lidské práce. Pamatovala si, že na svém útěku podél podobného mechanismu běžela a pěkně jí to rozcuchalo srst, když kolem ní prosvištěla jakási podivná obluda... nebo jenom další z lidských strojů? Doufala, že nic takového tady tedy neběhá. Nestála o další podobné překvapení.

Do Erořiných zad se opřel silný vítr a ona se silně otřásla. To bylo vážně nepříjemné. Nerada už zase vyhovovala tomu jejímu ufňukanému tělu, které se pořád dožadovalo teplého úkrytu. Už nežije s lidmi, aby trávila všechen svůj čas ve vyhřátých budovách. Hati ji dovedl sem a ona se tomu musí přizpůsobit.

I přes všechny tyhle vnitřní promluvy se však nakonec Erora uchýlila do úkrytu v rozpadlé budově. Jen se na chvíli schová před větrem.

Oklepala si vločky z kožíšku a rozhlédla se kolem. Matně si vzpomínala, že už tu kdysi byla a uvažovala, co tu lidé kdysi dělali. A došla k tomu, že to tajemství se pravděpodobně skrývá v těch podivných svazcích, kterých tu byly plné police a se kterými ona sama nevěděla co si počít.

Vzhlédla dírou ve střeše k noční obloze. Nebe bylo vlivem mračen zatažené a nebyla vidět jediná hvězda. Ale Erora se přesto nechala unášet myšlenkami na to, že odtamtud na ně shlíží Hati. A snad jí odpustí to, že nedokáže unést chlad kruté zimy, i když Hati jistě ví, proč ji seslal. Třeba si chce vyzkoušet skutečnou sílu té smečky nad kterou bdí. Jestli tohle byl ten případ, tak si Erora byla jistá, že ho nechce zklamat. Vdechla mrazivý zimní vzduch, vylezla z budovy a vydala se znovu na cestu k botanické zahradě.