Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   ďalej » ... 17

Bohužel musel souhlasit. Našly by se způsoby, jak se do města dostat, ale ten risk za to nestál. Kulťané dle posledního setkání s jejich fortis byli velmi tvrdohlavou smečkou. Už fakt, že uctívali boha a dobrovolně se vzdávali slunce, mu přišel naprosto irracionální a kontraproduktivní. Ano, byl tam, jednou - ale nejspíš to bylo dáno i mládím a odvahou. Lekce, kterou si odtamtud odnášel, byla zrovnatak důležitá, jako brýle či ona lidská knížka, nad kterou si stále občas lámal hlavu jako nad pondělní křížovkou. "Byla to vysoce nakažlivá forma kašle, ne nepodobná jiným onemocněním," zamyslel se, protože to bylo dávno, sám se v té době na území nevyskytoval a vše slyšel až zpětně, "ale způsobovala fleky v dutině ústní či něco podobného. Smečkoví léčitelé tehdy údajně nalezli lék; jakousi směs bylin. Mé botanické a léčitelské znalosti jsou žel příliš chabé, než abych vám přesně řekl, které. Sám jsem se v té době na území nevyskytoval." A ještěže tak. Tohle byl jeden z těch ojedinělých případů, kdy byl za své fatální zabloudění rád. S jeho mizernou imunitou by nemoc tohoto typu neměl velkou šanci přežít. "Doporučuji oslovit někoho z oboru, kdo na dané období pamatuje. Následující zima bude třetí od té doby." Měl bych si lépe osvojit léčitelství. Nedělat stejnou chybu, jako jeho otec.
Velikost pouštního ještěra ho překvapovala a ještě víc ona plachta. Načrtl si v mysli, jak to asi může vypadat. "Přemýšlím jakou potravní strategii by takový tvor musel mít, aby se mu z hlediska druhového přežití vyplatilo v poušti narůst do takových rozměrů." Nejspíš nějakou založenou na... Něčem specifickém pro tu lokaci. Teplo? Absence stínu? Písek se jíst nedal a zvířat by tam čekal též spíše pomálu. "Plazi bývají spíše pasivní... Vskutku to zní jako exemplář hodný probádání. Děkuji za tuto informaci." Průzkum si zapsal na to-do list. Obával se nebezpečnosti takového tvora, zvlášť živého. Nemohl by jít sám.
Tohle asi měl být ten moment, kdy se usmějou a potřesou si rukama, no Evar'lova tvář se nehnula. Dokázal mluvit tak, že bylo jeho nadšení z debaty mírně zřetelné, ale ne, že by z toho skákal na místě. "Vskutku. Jak by někteří řekli - přímo tím žiju." Říkalo se to takhle? Pamatoval si to od jistého přízračného rimora správně? Přišel si nesmírně trapně. "Poznáváním. Co je předmětem vašeho zájmu? Zdáte se být mladý na někoho, kdo se již setkal s prasetem bobroocasým a objevil neznámého ještěra." A tomu všechna čest.

Lesů v horách bylo po Norestu spousty a spousty, tudíž odpověď nemohl brát jako zrovna velké vodítko. Domníval se, že kdyby se trochu doptával, dozvěděl by se aspoň které hory má na mysli, ale stejnětak ho napadlo, že rohatý neposkytl přesnou odpověď, protože prostě nechtěl. "Rozumím." Naleziště byla cenná a nemohl by se divit, kdyby se o ně tulák nechtěl dělit se smečkou, která spíš než on všeho vlastní dostatek.
Konspiračních teorií o dvounožcích měl mnoho. Jeho dávný výlet do města s tím trochu pomohl, ale taky vyvolal ještě více otázek. "Pravděpodobně kamkoli, odkud přišli. Na jih od Kotliny leží velké město, které v zemi patří mezi ty nejrecentnější projevy jejich existence, dle zachovalosti; to zajisté sloužilo jako jejich centrální sídlo, ač dnes ho za své teritorium považuje Kult." A bohužel pro ně, zvědavé duše, nenabízeli muzejní prohlídky. Možná kulťané by věděli víc, ale nedalo se říct, že s těmi by byla zrovna řeč. Některé vědomosti se pravděpodobně ztratily v čase. A lidské texty byly nebývale složité a zle dostupné, než aby to odhalil sám. "Nicméně i to může být opuštěné odhadem již po desítky vlčích generací. Důvod jejich zmizení zůstává záhadou, zvlášť když za sebou zanechali vskutku mnoho. Mohla to být nemoc podobná té, kterou zažili zdejší vlci pár zim zpátky, co způsobila jejich stěhování či vyhynutí; mohlo to být cosi magického, souvisejícího s tím, že Norest nyní patří vlkům. Či naprosto jiný, příliš lidský důvod, kterému bez podrobnější znalosti jejich rasy neporozumíme." Tak jako tak, vlci zůstali. Lidé byli pryč.
Jih Norestu byl pro rimora spíš tou oblastí, kterou neměl zas tak dobře probádanou. Více než splétité kouty některých hor, to ano, ale zřejmě ne dostatečně podrobně, aby dobře poznal tamější faunu a flóru. "Obávám se, že ne," přiznal, značně zaujat pouštním ještěrem, "musí jít o druh vzácný nebo neopouštějící teplé kraje. Jak vypadalo jeho tělo?" Mohli by se s rimorama vydat to prověřit, nebo to bylo příliš riskantní? Co pro mladého vlka znamenalo obrovský? "Dalším potenciálně nebezpečným tvorem jsou ďasovci říční. Jde o tvory žijící u řek podobné vydrám. Vylézají až v noci na lov a mohou světélkovat. Bez provokace ale sami nezaútočí." Aspoň dle jeho zkušeností. Pokus sebrat jim kořist by ale mohl být pošetilý.

Ochota ke konverzaci v jejich rodině představovala stejně samozřejmou záležitost jako upřímnost a snahu splnit očekávání. Evar'la se nemohl ohánět stejnou přísností jako jiní jejich členi, což z části stálo na jeho přesvědčení, že jistých vzorců chování by se měli držet protože dávaly smysl, ne že je slepě následovali kvůli tradici, ale kamenný zevnějšek dopřával jeho vystupování jistou autoritu. Zda bylo šťastné či tragické, že v sobě nikdy neobjevil jiný způsob vyjadřování než tento? Že se neusmál, nevyjádřil radost, nedováděl jako vlče? Ta úvaha budiž ponechána alternativním realitám. Rimor se vítání osobních změn zrovna netěšil. Navzdory zdánlivé sebejistotě si ani ve vedení rodu nebyl jist, že vždy koná nejlíp, jak by mohl.
Aspoň neměnnost světa nyní přinášela trochu klidu a možnosti k rozvoji, i když se to zdálo jen jako období nezáživného přežívání. "Vždy se nalezne něco, co stojí za řeč," odvětil na závěr jejího hlášení. Myšlenky, nápady, objevy, poznatky z tréninků - že by se v životě nedělo nic nebylo možné. "Vlastně se domnívám, že není věci, která by za řeč nestála. Projděme se." Vykročil kupředu. V pohybu se mnohým lépe přemýšlelo. On sám se sice naprosto spokojil i s poleháváním u knih, ale teď byl na cestě. Raneya se učila na válečnici, tudíž předpokládal, že i ji pohyb povzbudí k květnatějšímu vyjadřování. "Na severu je rovněž klid. Přízrační se připravují na zimu a nadále pátráme po skupině Apollyona, neúspěšně. Dva naši členové uzavřeli sňatek a nemáme žádné nové přírůstky." Toť ke smečkovým záležitostem, které předpokládal, že předá svému králi. "I nadále pracuji na zaznamenávání poznatků z cesty do Henobu. Vyřiď prosím Giuseppe, že se setkáme jako obvykle a zkontrolujeme mé i její." A toť stručný přehled i k rodinným záležitostem.
Chvíli mlčel, aby jí nechal prostor pro otázky. I aby případně rozvinula své odpovědi.

Kývl na vysvětlení. Obvyklý způsob, jak získat věci, bylo je prostě najít. V Norestu jeden našel ledascos pěkného i užitečného, když hledal. Jestli byl tenhle přívěšek praktický? Z odhadu příliš ne. "V jaké lokaci, smím-li se ptát? Pokud to bylo v Norestu." Nálezy bývaly roztroušené, ale naleziště mohla souviset. I jen šance poodhalit, jestli v Norestu někdy existovala nějaká stará vlčí civilizace, a co byla zač, stálo za ty cesty. Z historie se vždy dalo vytřískat mnohé užitečné vědění. "Znám způsoby, kterými lze pracovat s kovem," odvětil na otázku, zabrán do vzpomínek na Henobské doly, "avšak takové míry preciznosti a detailu se docílí jen obtížně. Ani zdaleka bych se nenazval kovářem - s vybranými jinými materiály ale dokáži pracovat, to ano." Mohl se pokusit upravit něco, co již existovalo, ale bez těžkého náčiní a potřebných zkušeností by docílil výsledků jen těžko. "Existují obyvatelé Norestu obdařeni magickými schopnostmi, které dovolují zdlouhavý přirozený proces výroby obejít. Většina předmětů, co tu nacházíme, však dle mých domněnek pochází od dávných obyvatel tohoto kraje - od lidí. Jiní zas věří, že se jedná o dary od nadpřirozených sil." O tom by klidně mluvil déle, protože to považoval za poutavé téma. Zajímalo to ale mladíka natolik, nebo se tázal jen z překvapení nebo ze slušnosti? To rimor neuměl poznal. K tomu povídání se posadil.
"Též zde nebo jinde?" Nebylo úplně snadné ta obrovská stvoření minout, ale pravdou bylo, že do vzdálenějších končin Norestu Ivar zavítal spíše výjimečně. Mít ohledně rozšíření druhů zdroj informací zvnějšku obdařený křídly, se vlastně nezdálo jako zlý nápad. Otázkou bylo, jak moc se na něj dalo spoléhat. "Nimlóga jsem viděl pouze z dálky, ale znám bytové projevy jeho druhu. Irbise šavlozubého jsem potkal," vzpomínka na rozežraného Ghu'lasse nepatřila k těm, které by dokázal smazat. "Je to velká okřídlená kočka zhruba o velikosti průměrného vlka. Kvůli své maskované bělavé srsti je v horách téměř nenalezitelný." Zmínil pouze ty, co viděl ještě živé. Irbisí ani prasečí kožich či jiné lovecké trofeje z nory Přízračných se nezdály příliš důležité.

Bellerofontés. Exotické jméno - ale to bylo nejspíš i to Ivarovo, na Norestské poměry. Nějaká Mařka támhle, Emanuel támhle, názvy co zněly tak že rodiče své potomky proklínali nebo pojmenovali po první věci co viděli, áááá nebo jména na A na všechny variace. Takový byl výběr. A bílý okřídlený vlček do nich nezapadal, což Ivarovi dalo záminku přemýšlet nad tím, jestli už něco podobného někdy potkal, kde a v jakém kontextu. "Též vás rád poznávám." Formalitky odškrtnuty. "Zaujal mě váš doplněk; působí cizokrajně. Má rodina rovněž nepochází odsud, ale v její původní domovině se věnujeme podobnému řemeslu. Povězte, vyrobil ho vlk, či jde jen o nález?" Zručné kováře si nemohl vlk nechat jen tak proplout mezi nohama.
O průzkumnictví mohl mladému tulákovi říct mnoho - otázkou bylo, kolik říct mohl. Měl na paměti pátrání po zločincích, na kterém se měly podílet všechny smečky. Ale mohl tenhle mladík s něčím takovým mít něco společného? "Shodou okolností ano. Jižně odsud leží Planina husí, na které byl zaznamenán výskyt prasat bobroocasých - nepřirozeně velkých a teritoriálních prasat divokých. Okolní hory jsou téže nebezpečím, obzvláště v dobách ubývající kořisti. Predátoři jako mlžný jelen či irbis šavlozubý jsou v Norestu pověstní potravní konkurenti vlků." A samozřejmě by mohl pokračovat. Fauna byla jeho oblíbené téma - vzorce chování totiž odhalovaly rozdílný způsob života těch, co žili skrytě v jejich blízkosti, a jeho znalost mohla předejít nehodám a nepříjemnostem, kterým bylo možné se vyhnout. S trochou opatrnosti.

Bílý vlk se posadil a nezdál se, že by byl nějak vyrušen jeho příchodem. Dobré znamení, nejspíš? Růžovooký přikývl. "Vskutku. Mé jméno je Evar'la a jsem průzkumníkem Přízračných, blízké smečky sídlící východně od této lokace. Mít přehled o okolí patří mezi náplň mé práce." Nechtěl neznámého zatěžovat pojmy jako rimor, když to nejspíš nebylo třeba. Pro verbování do smečky by se našlo nejspíš mnoha vhodnějších kandidátů z řad jeho smečky, než jeho skromná nesociální maličkost. "Co mladého vlka jako vás přivedlo právě sem? Jste zdejší?" Musel se držet, aby chvíli setrval u formálností a rovnou se neptal na původ zvláštního přívěšku, který si prohlížel se vším zájmem, jaký vůbec neutrální kamenná grimasa typická pro milagy mohla vyjádřit.

Ghaa'yelin vrh patřil mezi ty rodem nepovolené a Evar'la si stále vybavoval otcův hněv, když se o Arrakisově plánu dozvěděl. Hněv někoho, kdo emoce potlačoval, uměl být nenadále bouřlivý - zvlášť v seniorském věku, kdy s praskajícími švy rodové magie mysl už nebyla tak stabilní, jak bývala, a nechtěně polevovala od některých hodnot či vzorců chování. Právě v samotné změně chování tehdy Evar'la spatřoval děsivost jeho kondice. Změně, která mnohým nebyla patrná, ale ten, kdo se učil nevyjadřovat na tváři téměř nic, ji snadno zpozoroval.
A zvláštností na vlčatech Ghaa'yel bylo bezmála i to, že sama Ghaa'yel zešílela, byla z rodiny vykázána, vyškrtnuta ze seznamu a považována za potupu, které by se rodina radši zbavila, než aby riskovala. Jak přívětivé, že sama nakonec zmizela z povrchu zemského a k Evar'lovi se nedostalo ani hlásky o tom, jak. "Ano." Raneyina matka byla pryč a zůstávala smečka. A její otec, kterého Evar'la neznal. Neznámý, potenciálně nebezpečný prvek pro výchovu dalších generací, když se na ní měl podílet. "Dovol mi otázku - jak se daří tvé rodině a tobě samotné? Nové pokroky, události či cokoliv hodné sdělení?" Klasický check-up. Sice jeho výměna probíhala spíše mezi ním a Giuseppe či Arrakisem, ale dcery do rodiny patřily také a měly být schopné naprosto stejně.

Sever Norestu Evar'lovi připomínal daleký sever. Výlet do Henobu, který si s Giuseppe udělali, mu přinesl mnoho poznatků a mnoho témat k přemýšlení. Když se dnes vydal se svou obvyklou výbavou na průzkum, aby pro smečku vyzjistil informace o kořisti v okolí, přemýšlel zrovna o tom, jak je Norest podivný. Ač byl menší než mnohé krajiny, nacházelo se tu na malé ploše mnohem více diverzifikované fauny, flóry i vlčího obyvatelstva. Připadal si hloupě, když hodnostářům Společenství nedokázal tento fakt vysvětlit, a tak mu i nadále tvořící se teorie seděly jako červ v hlavě.
Nesl si s sebou jen nůž v pouzdře na noze, náhrdelník Přízračných a tašku na vzorky, ze které čouhala flétna. Rád ji nosil s sebou a zkoušel, co v kterém místě dokáže. Žel ale zjistil, že cokoli magického, co v sobě měla, nefunguje příliš často a že s přicházející zimou slábne. I severní louka působila obvykle nesmírně ponuře, ale dnes zrovna svítilo slunce - a jakoby paprsky vytáhly trochu života do toho umírání, v poli před sebou rimor zaznamenal zářící bílý kožich korunovaný sluneční korunou. Na chvilku se zastavil a prověřil okolní pachy. Pak zamířil za ním.
Jak se blížil, poznával, že cizinec je vcelku mladý. A byl tu sám samotinký. Zajímavé. Možná bylo nevhodné ho vytrhnout z odpočinku, ale když už se za ním vydal... I tak byla volba místa vcelku podivná. "Zdravím, cizinče." Zastavil v dostatečné vzdálenosti, aby na sebe viděli, ale aby udržoval uctivý odstup.

Podzim znamenal pro zcestovalého rimora několik věcí. Už nemůže běhat tak daleko, protože pravděpodobnost, že něco chytí, se s klesající teplotou a délkou cesty zvyšovala. Dny byly kratší a ve tmě se zle pracovalo, i když si dokázal opatřit nějaký ten oheň či přístřeší. Nedávno přestěhoval většinu spisů z Vissalis zpět do úkrytu smečky, aby se citlivým písemnostem vlivem vlhkosti náhodou něco nestalo. Stoupající vlhkost i v krajině ale znamenala, že si své psaní ani čtení nemohl jen tak vzít ven a udělat si piknik, jako měl ve zvyku dříve.
Už byl na cestě druhý den. Oznámil doma, že zcheckne stavy kořisti v okolí a přijde s hlášením, ale zatoulal se i do míst, kde dřív vídal různé norestské endemity. V Dormanském lese třeba znovu narazil na láčkovku, překvapivě vitální, a poznamenal si to aspoň do paměti, aby to mohl zapsat. Cestoval nalehko - nesl si s sebou jen nůž pro případ střetu a brašnu s nějakými vzorky, ze které čouhala flétna.
Při cestě přes nekonečné pláně si všiml tmavého kožichu příbuzné, a tak k ní hned zamířil. "Raneyo," oslovil vlčici ještě na cestě k ní. Zaznamenat přítomnost příbuzného - a vlastně i nihilana, tedy spojence - by bylo naprosto nepřijatelné a neuctivé chování. Každé setkání mohlo být potenciálně užitečné, jak pro smečky, tak z ohledu rodinných záležitostí. S A'Kazou po smrti totiž Milaga spadala i na Evar'lova ramena. "Zdravím. Jsi zaneprázdněna?" Zastavil poblíž a narovnal se.

Kdyby se někdo ptal Evar'ly na názor ohledně sentimentálních zvyků okolo svatby a mohl mluvit upřímně, nikoho kdo si takovou záležitost třeba užíval nebo chránil by mu za odpověď asi příliš nepoděkoval. V rituálnosti a veřejnosti svazku význam spatřoval, to jistě - z partnerského slibu se pak stával závazek se svědky. Podepsanou smlouvou. Musíš přestat takhle o sňatku přemýšlet, Ivare! Kritizoval se, zatímco seděl jako jeden z davu a čekal, než celá záležitost začne. A než skončí. Sám takovou svatbu jednou chtěl - nebo to možná byla spíš povinnost - a tak si aspoň hodlal dělat poznámky.
Tento moment patřil Arie s Remusem. Neznal je příliš dobře, ale byli to členi smečky, ve slovníku Přízračných tedy defacto rodina. Aria dokonce byla jedním z posledních členů, které přijímal z role vůdce ještě jeho otec, S'Arik, takže její kariérní i osobní růst ho trochu zajímat musel. Na čem záleželo rodině, na tom záleželo i vysokému rimorovi. Neusmíval se, jako ostatní - ale už to, že se ukázal, a dával pozor, bylo vyjádřením přízně.

Nedostalo se mu kdovíjak květnaté odpovědi, ale tu ani na prostou otázku nečekal. Hlavní bylo, že jeho přítel neodmítl a nešel se dál věnovat smutnění, které se zdál provozovat předtím, a které mu rimor nezazlíval. "Jsi na cestě umbry," rovnou k věci - zamaskovat dar do roucha pracovního patřilo mezi jeho zvládnuté schopnosti. "A já se zabývám zpracováním kůže, papíru a dalších věcí, protože to patří k dědictví mé rodiny, jak jistě víš. A smečka potřebuje své umbry chránit, když ví jak." Tak už se vyjádři! "Něco jsem vytvořil a rád bych vyzkoušel, zda je to funkční. Prosím, následuj mne." Vyslovil to vcelku formálně a zamířil na místo, ze kterého přišel. Až když si uvědomil přímost svých slov a že nedal Lancelotovi příliš prostoru k reakci, ohlédl se přes rameno a počkal, zda jde s ním.
Předpokládajíc, že ano - došli do skalnatější části Starého hvozdu, kde si na jednom z velkých balvanů Ivar udělal menší dílnu. Leželo tu pár kostěných nástrojů, otcův nůž, nějaké obyčejné a kožené provázky. A pak hromádka čehosi koženého, co možná zkušený řemeslník měl šanci poznat. Více částí brnění.

Vždycky ho překvapilo, nakolik nedokázal odhadnout emoce či reakce ostatních vlků. Teda vlastní neschopnost ho nepřekvapovala, spíš ony faktory reakcí, co byly u každého vlka v každé situaci tak různorodé, že z nich nedokázal číst. Možná ho to trochu mrzelo. Nedokázal se zbavit svého prastarého nastavení, že kdyby se všichni shodli na tom, že se emocemi řídit nebudou, a poslouchali jen rozum a fakta, komunikace by byla efektivnější. Arae ale fakta uznala - stejně tak ale uznala, že je to pro citlivé téma. Citlivé téma. Můj odhad nebyl tak zcestný.
Ukázalo se, že Arae o tom byla víc než ochotná mluvit. A Evar'la dělal to, co šlo jemu - poslouchal. Poslouchal, ukládal, analyzoval, uceloval si své možné odpovědi. Příběh o tom, jak s otcem stavěla sněhuláky, si připodobnil k vlastním vzpomínkám na své příbuzenstvo. Nic jako sněhuláky v nich sice nenašel, protože oni by něco takového nejspíše považovali za infantilní a zbytečné, ale byla tam rutina, malá gesta náklonosti a dovednosti, za které jim vděčil. "Myslím, že očekávání někdy dokáží zklamat, když se nevyplní." Rimor se posadil. Vlastně byl rád, že začali tuto konverzaci rovnou ránou do černého. Zda bude fortisina dcera ale chtít diskutovat o situaci i z jiné strany než z té, že je jí to líto? "A přesto není v naší přirozenosti nic neočekávat. Naopak, vytvářet si představu o tom, co se může stát, je součástí přežití. Drží nás ve střehu. Žijeme v tom, že jevy a organismy následují nějaký řád, jenže ten je křehký, tudíž... Kdo by se na něco takového dokázal připravit?" Pokusil se věc vysvětlit i z racionálního úhlu pohledu a validovat to, co vlčice vyslovila. Domníval se, že chápe. Existoval rozdíl v tom se připravit na to, že jeden musí být samostatný. Žít bez možnosti říct blízkým to všechno, na co si ještě časem vzpomenou, že by jim rádi řekli, už byla věc druhá.
"Není to stejné, ale tážeš se na podobné zkušenosti - můj strýc, Aikan, zahynul též tlapou irbise šavlozubého. Stalo se to dvě zimy zpátky, co počasí bylo obzvlášť kruté a smečka na tu dobu pamatuje jako na krutou zimu. Tehdy jsem nebyl na území, jelikož jsem se ve sněhové bouři při průzkumu sám ztratil a skrz Kotlinu nechtěně opustil Norest. Dozvěděl jsem se o jeho smrti a povaze jeho smrti až v moment, kdy jsem se sám na jaře vrátil." Narozdíl od Arae, Evar'lův hlas nezobrazoval žádné známky lítosti. Zřejmě by to chtělo mnohem víc, aby vyzáblý obr vyjádřil emoci, ba dokonce uronil slzu. Něco tam ale bylo - na drobný moment se zadíval směrem k horám. "Byl to skvělý válečník. Bystré smysly, zkušenosti z mnoha let boje i z cest. Ani on si ale s tímto nepřítelem neporadil." A skončil... Na kousky. Sežrán jako potrava pro kočky, doslova. Evar'la tento výjev viděl, když se svým otcem trénoval ovládání své magie. Že hned poté hodil šavli a dodnes ho z toho mrazilo a nejradši by to z paměti vymazal, tím se nechlubil. Měla to tak i jeho společnice? "Aikan se mě snažil trénovat v boji. Nikdy jsem v tom nebyl dobrý." I on přidal svou verzi sněhuláků. Na Aikanovy metody výuky kupodivu vzpomínal radši, než na ty S'Arikovy. Ironie.

Zmínka Everetta vyvolala reakci a rimor z gest jeho společnice vytušil, že se znenadání ocitl na tenkém ledě. Mohl si gratulovat - tohle bylo nejrychleji, co kdy někoho rozbrečel.
I jeho samotného to donutilo k vnitřní panice. Vodnaté oči, to znamená smutek, ale co s tím? Co měl dělat? Emoce, ty emoce! Vrátil se po svém myšlenkovém vlákně zpět ke svému sdělení a zkoumal, zda něco vyslovil nesprávně; zkušenost by ale namítala, že na tom už stejně nezáleží. Mlčel, protože vskutku nevěděl, co říct - a taky protože doufal, že pokračování konverzace odvede pozornost k zajímavějším tématům. Přízrační ale byli rodina a ztráty tu znamenaly ztrátu pro všechny, a tak dávalo smysl, že u toho i nadále zůstali. A ač by Evar'la raději mluvil třeba o čemkoli jiném, rozhodl se to vnímat jako signál, že Arae o tom mluvit chce, a tím pádem by o tom mluvit měli. Zvláštní téma, když se pomalu neznali, ale aspoň si nepovídali o tom, jaké je počasí, a jak se mají. "Omlouvám se, jestli jsem se tě dotkl." Pohled Evar'lových růžových očí nikam neodešel. Než aby projevil nervozitu, raději jaksi zamrzl na místě. "Přišel. Všichni přijdeme, časem." Smrt v životě byla jedinou jistotou. Ale tohle ani jemu neznělo jako karta, kterou by měl nechat ležet na stole, takže hned pokračoval. "Má matka skonala na nemoc, otec na stáří. Nicméně se domnívám, že na jeho smrti měl podíl i zmatek, který v hlavě měl po tom, co využil svou magii na odhalení Apollyonových zločinů." Ale to bych ti neměl říkat. To bych ti vůbec neměl říkat. Nebyl si jist, že tohle vůbec věděl někdo jiný než léčitelé, Hariuha, jeho sestra a možná Ryumee. Jen nejbližší, komu se jeho otec svěřil. S'Arik býval zásadovým, hrdým vlkem, který nevyjádřil slabost, dokud to nebylo životně důležité. Nehanil tímto syn jeho odkaz? "Chceš o tom mluvit?" Vrátil se myšlenkou k Everettovi a rodině Arae. Chtěl se ujistit, že její posunky odhadl správně, protože si tím vůbec nebyl jistý.

I následné tykání způsobilo, že kolečka v Ivarově hlavě se točila o něco rychleji, než by bylo zdravé. Ano, ve smečce všichni se všemi mluvili takhle, považovalo se to za normální a sám to už i uměl. Přesto ho to zarazilo. Sám by býval zvolil formálnější přístup, obzvlášť, protože jedinou dceru Fortis nepoznal nijak dobře. Velkou část strávila pohřešovaná, a pak... Pak se objevila toho zimního dne, kdy jedné skupince zmrzly půlky v horských jeskyní a druhá se vrátila o jednoho člena chudší a o jednoho bohatší. Tehdy zemřel Everett. Fakta, co se přímo týkala smečky, takové si rimor pamatoval.
"Mý Arae," zopakoval, jakmile potlačil podobně hlasitou myšlenku vyhrknout cosi smyslu ale to já přece vím. V jeho řeči ani ve tváři se nenacházelo kloudného vodítka vypovídajícího o tom, nad čím by zrovna přemýšlel, a mohl tak připomínat kamennou sochu. Jen nenápadná jiskřička v očích a snaha vložená do slov, která ani k němu v tento moment nepřicházela zrovna přirozeně, svědčila o jeho zvědavosti a ochotě se seznamovat. "Jste- jsi dcera Ryumee z rodu Estrela do Norte, sestra Asteriho a Ber'nielaye. Ztracená před lety, nalezená v poslední zimě při boji s irbisem šavlozubým, který tvůj otec nepřežil; je to tak?" Udržovat si přehled považoval za důležité, a tohle už byla historie, a to bylo ještě důležitější. "Rád tě potkávám, skutečně se ještě pořádně neznáme. Jsem Evar'la, syn S'Arikův a Nwod'reočin, bratr M'Raan. Rimor Přízračných." I on se představil, ač si nemyslel, že je to zcela nutné.

Zda si Přízrační povšimli, že vyzáblý tmavý rimor je po měsících zpět? Zaregistrovali vůbec jeho nepřítomnost? Nejspíš by se jim nešlo divit, kdyby ne - Evar'a totiž sice býval často přítomen, sloužíc jako podivně zkroucený sloup v pozadí, ale nebýval přítomen. Zůstával ve své hlavě dokud nepadla řeč v okolí na něco, k čemu měl co dodat. Nejlépe na otázky vědy, magií, cest, písma, fauny Norestu či jakýchkoli jiných okruhů vzdělávání. A pak tu samozřejmě zůstávaly ty základní smečkové interakce. Kdo by řekl, že small-talk dospělému vlku bude dělat více problémů, než podrobný rozbor logického příkladu?
Ale byl tady. Dostal se zpět domů a už tu existoval zase pár týdnů, zatímco zpracovával poznatky z cesty do Henobu a zase zpět. Seděl na hrázi, louskal texty na svitcích po otci a srovnával je s tím, co sám napsal. Počasí neposkytovalo příliš pomoci. Možná se nezdálo, že bude pršet, ale zato vítr si s papírem hrál jako s toleťákem. Milagovec se proklínal, že si vybral toto místo k rozjímání, a frustrovaně přemístil na svitky těžítko v podobě kamenů a na hodných pár minut se zahleděl do vody.
Nevšiml si přicházející osoby do chvíle, kdy se objevila a promluvila. Nepatrně sebou cukl, jak se probral, a otočil se k ní. "Zdravím," zpapouškoval.
Ticho.
"Překážím?" Co jiného mohla chtít? Musela přeci něco chtít. "V přechodu přes hráz, míním." Nepřekážel. Kdokoli by chtěl, prošel by - a tak zůstávalo záhadou, proč tmavý zvolil slova, která zvolil.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   ďalej » ... 17