Príspevky užívateľa

Ghaa'yel taky zabrala a začala sebou škubat, jako kdyby chtěla roztrhat pískací hračku. Kousance Ran ani příliš nezaregistrovala, neb necítila bolest. Výhoda i prokletí zároveň. Rvala se, jako kdyby chtěla zničit dávného nepřítele, ne svého vlastního pokrevního potomka.
Po chvíli otevřela tlamu a pokusila se dceři zakousnout do její tlamy, protože tam zranění dokázala překvapivě bolest - alespoň z toho, co vypozorovala. A možná by se jí podařilo zlomit dolní čelist, hm? To by bylo... nádherné. Dcera poražená a k tomu ošklivá do konce bytí. Aspoň by Anesidora nebyla sama. Mohly by si i založit klub kriplů.

Odplivla si. "Vidíš? Opět jsi ztratila tu kamennou masku. Nikdy nebudeš jako oni. A proto skončíš eventuálně jako já - na druhé koleji," provokovala ji. Důvodem, proč Gájel skončila tak, jak skončila, byl poněkud prostý. Nevěřila učením svého rodu. Mohla s tím něco jednat, přednést důkazy, studie, ale vybodla se na to. Nemyslela si, že se to vyplatilo. Místo toho si všechny znepřátelila a zůstala sama. Říkala si - radši být sama jak s těmi idioty, ale teď v zimě ta samota dokázala být ohlušující. Stejně jí z toho všeho přeskočilo natolik, že neměla šanci se spřátelit s nikým.
Ale pak v šedé cosi přeplo. Jako kdyby to už byla poslední kapka. Těžko říci. Tak či onak se po dceři zuřivě vrhla a zakousla se - kamkoli. Jen ať jí to bolí.

"Co jsem dělala celé ty roky?" zopakovala se zavrčením. Zněla zcela evidentně uraženě. "Kdybys neměla v hlavě totálně nasráno, tak by ses to jistě od někoho už dávno dozvěděla. Nebo bys mohla zapojit ten jedinej neuron, co ti zbývá, aby ti to došlo!" Ona užitečná byla. Zachraňovala životy idiotů, co chytli nemoc či se někde zrakvili. "A ne. Nikoho jsem nikdy nepotřebovala. Kdyby bylo na mě, odešla bych rovnou a zbytek by se mohl na hlavu stavět s otázkou, co s váma." No co asi! Nechat chcípnout. Zašvihala ocasem.
"A víš, co je ještě vtipný? Jak si najednou udržuješ ten kamennej výraz poté, co jsem tě upozornila na ten tvůj debilní úsměv. Očividně to milagovství v buňkách nemáš. A vždy budeš v rodině za póvl." A to díky jejím genům! No nádhera.

Odfrkla si. Zatracenej spratek! Proč se s ní jen hádala? Protože si nemohla pomoct? Možná. Přeci jen, vytočit ji bylo celkem jednoduché. A Gájel... Gájel musela mít poslední slovo.
"Joo? A co znamená využít potenciál?" tázala se posměšně a šla o pár kroků blíže k dceři. "Být otrokem smečky a lízat zadek panovníkovi jen, abys dostala povýšeníčko?" Či porodit jeho spratky, aby nihilanů bylo víc a víc? To tak. Jako tulák nemusela nikoho poslouchat. Bylo to osvobozující, ale... na druhou stranu byla tak strašně sama.

Vycenila varovně na dceru zuby. Už teď jí brnkala na nervy, ale pak si něco uvědomila. Přivřela oči a napnula svaly. Nenechá se tímto fakáčem porazit. Však bude svých slov litovat.
"Jo taaakhleee," řekla se silnou ironií v hlase. "To je super definice pravdy, co?" ušklíbla se a pak zvedla bradu. Nebyla by to ona, kdyby nešla do protiútoku.
"Možná na mě teď štěkáš, ale zcela evidentně jsi víc jak já, než si myslíš. Jinak by ses teď nešklebila jak naprostý blb. Cožpak ty ksichty a úsměvy z tebe Arrakísek s Nákazou nevymlátili? Nebo jen nemáš na to být jak oni?"

Inu, nebylo tak těžké Gájel nabaitit. Tato vlčice měla ve svém nitru tolik nenávisti a zášti, že by bylo spíše k podivu z ní žádnou reakci nevydolovat. Podrážděně zavrčela vylezla ven na světlo. Zašklebila se na dceru.
"Tak ses setkala s tatíkem, co? Copak ti nakukal za lži, že ty na něj nasraná nejsi?!" To on byl ten hlavní sr*č! To on za vše mohl i s Arrakisem! Kdyby ten šmejd ji nechal žít v Azarynu... Kdyby ji nechal žít v Azarynu... Ale ne. Místo toho se radši stal Arrakisovou dě**ou.
"Jooo? Šok! Mně bez vás taky!" Ale celkově jí bylo hůř jak kdy předtím. Au.

Ušklíbla se, když uslyšela dceřina slova. Jistě, že měla na práci mnohem lepší věci. Ale když už tu byla, tak co? Pootevřela tlamu s tím, že chtěla něco opáčit. Něco, zlého, jízlivého. Ale rozhodla se mlčet, být tiše jako myš, schovaná. Půjde dcera za ní, či nikoli? Byla zvědavá. Sic konflikt sama začala, ale vnitřně doufala, že její fakan stáhne ocas mezi nohy a zdrhne. Jen ať se bojí. Jen nemají maminku, ke které by si mohli fňuknout. Jak smutné! Však ať trpí. Měli chcípnout už ve svých prvních okamžicích života. Ale víte, co by bylo ještě lepší? Kdyby jejich fotr nebyl takový vypočítavý hajzl. Ale ten si žil stále jako pán. Kdo ví, co jim najukal - pokud se s nimi už setkal.

Zavrčela. Nevrle, nepřátelsky. Dcera si vidno dovolovala. To jsem já? A to ji mělo potěšit? Měla začít tleskat, říct, že je vše supr a fánfárový? Asi těžko. Ať jde k čertu. Nestála o její přítomnost. Právě naopak. Nejraději by zapomněla na to, že vůbec existuje.
Její chování ji mátlo. Proč by jí nechtěla nic dělat? Proč by ji nenechala chrápat samotnou? Chovala se jemně, přičemž Gájel ani neznala její jméno. Bylo to k nepochopení. Ale tak - Gájel nestála o to pochopit, co se děje v hlavě své vlastní dcery. Chtěla jen to, aby šla k čertu.
Rychle vyskočila na všechny čtyři, aby byla připravena na... cokoli, co by se mohlo udát.
"Myslíš, že jsem vlče, co potřebuješ hlídat, nebo co?" řekla nevrle. "Běž domů, než se naštvu," varovala ji. Kdyby nebyla rozespalá, nejspíš by po ní skočila rovnou.

Byla v takovém mezisvětí - mezi realitou a snem. Okolí vnímala tak napůl, byla kousek od toho usnout. Střihla uchem, když uslyšela ono prokleté 'mami?'. Myslela si, že je to jen součást nabíhající noční můry. Noční můra ji však zničit nemůže. Sen byl jen... sen. Ať byl jakkoli odporný. Myšlenky jejího podělaného života ji však strašily neustále. Nikdy nenalezne klid, dokud nebude mít hlavu Arrakisovu a Zathrianovu. Ale... nalezne ho i tak? Jejich smrt ve výsledku nic nespraví, ale aspoň by měla ten mizivý pocit zadostiučinění.
Dloubnutí čumákem ji však vyděsilo natolik, že říši snů opustila, aniž by do ní vůbec vlezla. Nad Gájel totiž nikdo držet stráž nemohl. Nikdy nad ní stráž nikdo ani nedržel, proč by dnešek měl být výjimkou? Instinktivně vyštěkla a ohnala se po vetřelci. Ani si neuvědomila, že se jednalo o dceru. I když, na tom by se moc nezměnilo, že?

Gájel ležela pod stromem a pojídala uloveného zajíce. Nerada to přiznávala, ale... nebylo jí zrovna nejlépe. Být tulákem bez podpory takto v zimě bylo obtížné. Pochopitelně byla hubenější jak za dob, kdy žila ve smečce, ale slabou vychrtlinou ještě nebyla. Jediné štěstí, že měla svou zbraň a magii, jinak by měla podstatně větší smůlu.
Jakmile ze zajíce nezbylo takřka nic, tak se jí začala zavírat únavou očka. Zdřímnout si tady úplně nechtěla, ale... na pár okamžiků ji to nezabije, ne snad?

Protivný sníh. Byl všude, jezero beztak brzy zamrzne, kořisti bylo málo a... vidí snad vlčí stopy? Znechuceně si odplivla a nasála okolní pachy. A pak... a pak jí to vše došlo.
Hrdelně zavrčela, zvuk plný odporu. Někdo od kytičkářů si očividně neuměl uhlídat své spratky. I když předmětní spratci už dávno nebyli věku bezbranného.
Vydala se po jejích stopách, tiše a téměř neslyšně. Když ji konečně spatřila, tak bylo vidno, že byla myšlenkami trochu jinde. To si zaslouží... lekci. Rozhlédla se, dokud nespatřila kámen. Nebyl nějak velký, ale taky se nejednalo o pár milimetrového pidižvíka. Dotkla se ho, šla ke stromu, za který by se mohla schovat, a aktivovala svou magii, načež kámen pomocí ní 'hodila' tak rychle, jak to jen šlo, přímo na dceru - nejlépe do hlavy.

Ghaa'yel si odfrkla. Stále Anesidoru viděla jako odporného podvlka a hodlala, aby si to ten fakan alespoň pamatoval. Byl její konec, ale... ale to neznamenalo, že nehodlá mít poslední slovo.
"A tvoje duše snad čistá je?" zasípala posměšně. "Teď je z tebe prachsprostej vrah. Tímto jsi klesla hloubš jak já. A to je co říct." Copak na to řeknou ostatní, že plánovala útok? Doufala, že ji odsoudí, pokud na to přijdou. Zasloužila si trpět do konce života. Špína jedna.
"Vždycky budeš jen nula. A nikdy se druhým nevyrovnáš," dodala a pak plivla dceři do ksichtu. A následně - finální kousanec dcery. A smrt.

Únava byla čím dál tím silnější, jako kdyby jí její vlastní tělo neposlouchalo. Bylo to... skoro až děsivé. Nic takového nikdy nezažila. Bojovnost z ní trochu oprchala, ale ne zcela. Nikdy by si nedovolila uznat porážku. Ne takovou. Ne tak potupnou.
"Chcípni," utrousila jedovatě. "Jo? A řekneš to i svému milovanému taťuldovi a svému ctěnému panovníkovi? Nebýt těch dvou č*rák*, nic z toho by se nestalo! NIC!" zaječela vztekle a frustrovaně. Stále na ně byla vzteklá, stále je chtěla zabít. A teď? Teď už nikdy nebude moci spravedlnost nikdy vykonat.
Nakonec jí nohy přestaly poslouchat a spadla na zem. Odplivla si.
"Můžeš mě zabít, ale mou duši nikdy nepošpiníš," sykla, stále s hranou hrdostí.

Ghaa'yel spoléhala na to, že její zkriplený spawn bude příliš pomalý na to, aby si nebezpečí všiml. Tento předpoklad byl však mylný. Spratek se vidno připravoval. Normální rodič by byl na výkon takového mláděte hrdý, ale Gájel byla jen vzteklejší. Nemůže jí dát do huby takové odporné škaredé nic!
Tady šlo ale o vteřiny, o vteřiny, které stály proti samotné Ghaa'yel. Jakmile Dora stačila sebou škubnout, tak zbraň zasáhla samotnou matku do břicha. Vytřeštila oči.
"Ty špíno!" zavyla a vytáhla ze sebe zbraň. Další ztráta krve. Ghaa'yel temně zavrčela a začala sekat kolem sebe. Bušilo jí srdce. Začalo jí docházet, že tato zranění brzy nebudou slučitelná se životem. Tak by Doru mohla aspoň stáhnout s sebou. Sípala a její kroky byly jen slabší a slabší.

Vztekle vyštěkla a sama udělala opětovný výpad vůči Doře, když se první nepovedl. Zahryzla se jí do ramene s co největší silou, co mohla. Chuť krve se jí rozlehla ústy a dala jí energii, ale jen na krátký okamžik, protože... protože cítila, jak vlastně začala slábnout. Jako kdyby chtěla spát. Normální jedinec by vzal nohy na ramena, ale ne Gájel. Gájel stále chtěla vyhrát, stále chtěla mít u sebe mrtvé tělo svého vlastního potomka, ač teď byla ona, kdo měl na kahánku. Ale aby měla jistotu vítězství, tak bude muset útočit špinavým způsobem. Ostatně - proč by tady měla bojovat čestně? Očkem pohlédla na pohozenou zbraň, aktivovala magii a čepel opět vystřelila směrem k Doře. Bylo to riskantní, jak ty dvě byly u sebe, ale nad potenciálními riziky ani nepřemýšlela. Buď teď, nebo nikdy.