Príspevky užívateľa

Danny
193

Giuseppe se ani tak nedívala po svém nejmilejším, jako po prstýnku, co jí daroval, obdivujíce jeho pěkný výzor a perfektní padnutí. Nu, pak tedy láska, která by byla hory přenesla, kdyby byla bývala chtěla. Cítila v sobě rozličně příjemné pocity, ale zároveň toho bylo tolik, až příliš na to, aby to všechno zvládla rozplést a uznat individuálně tak, jak její tělo možná prvé smýšlelo - měla bych si to rozkouskovati, aby mi žádná neutekla-! Ohňostroj, jiskření pohnutého polínka v ohni, co se raduje, když k němu zmrzlý vlk ze dne úmoru přijde na maličké políbení; Ale také příjemný, osvěžující chlad toku řek kolem tlapek v parném letním dni, v němž se mísil prach. V očích ji zase a znovu zaštípaly démanty upřímné, nefalšované radosti a po pyscích jí vykvetl takový úsměv, jejž umí vyvolat jenom láska. Můj muž.
Audience u jeho Veličenstva, oficiální ceremoniál a mnoho, mnoho práce, na niž už nikdy nebude sama. „Můj milý.“ Princezna pohlédla na svého rytíře, jako by to byl právě on, kdo právě pro ni na nebesa pověsil slunečný kotouč, užívaje si letmého zalechtání z polibku, a pokývla mu hlavou. „Vskutku - jistě bude potěšen.“ Pokud zrovna neloví s Darinou. Ó, i s tou by se měla konečně patřičně seznámit a nemít hlavu jen plnou Dannyho! Snad by ji mohla pořádat o to, aby byla jejím svědkem?

>>

Ezikyel
192

Jeho poklona v ní přirozeně probudila kočku, co se se spokojeným broukáním protáhla a svinula se kolem její hrudi - každý v monarchii musil tušit, že si na takových věcech místní princezna potrpěla. Vždyť nebyla vychována k ničemu nuznějšímu. „Začneme brzičko, za pár dní,“ řkouc nahlas, aby se právě nad touto skutečností ještě oba mohli domluviti, ba shodnout - nemínila místnímu rytíři způsobovat pracovní uvolnění, neboť sama potřebovala pracovat. Nu dobrá, lekce psaní bych mohla skloubiti do jedné, kdyby na to přišlo - to by mi pak zbýval čas starati se o hranice tak, jak mi káže mé poslání, myslíc si v jejich krátké odmlce, kdy se oba jistě zamýšleli nad svými harmonogramy, a ještě bych měla míti jakýsi čas na to s Arrakisem a Daňkem finalizovat podobu naší svatební ceremónie. Držela toho v hlavě mnohé - kdoví, jak se jí to tam všechno vlezlo? Snad to bylo tím, že se snažila ze všech sil obcházet a nevnímat úmrtí svého otce, znovunalezení Voltaire? „Její Výsost Rivera vás jistě již nějakým věcem naučila - my je spolu tedy dotáhneme do konce,“ násilím přerušila tok svých myšlenek, po pyscích úsměv.
Nu, to bychom měli. Nyní... Ach, jakou potupu musela v sobě samé spolykati, než zraky doputovala z líbezného údolíčka nazpátek k Ezikyelovi!
Ale přece z toho nebudou dělat vědu, nu ni? Vždyť to byla maličkost. Vskutku, vskutku. „Tak,“ pousmála se, využívaje svou vnitřní frustraci k projevu sebevědomí, s nímž se ještě o cosi narovnala, „nyní bych se vám ráda omluvila, milý sire. Mé poněkud nešťastné chování žel padlo na vaši hlavu, třebaže nemělo,“ ačkoliv, ale nahlas to neříkala. Samozřejmě, že k vlkovi stále pociťovala jistou nelibost - vědět o něm, že byl na místě u lůžka umírajícího otce namísto kohokoliv z jeho rodiny bylo nepříjemné. Ale budiž. „Jsem si vědoma toho, že jsem si vybila zlost na tom, kdo byl ve věci nevinně,“ řkouc, dívaje se vlkovi do očí, „přijměte prosím mou omluvu,“ a s takovou nepatrně sklonila hlavu i krk v krátké pokloně.
Giuseppe se ještě nikdy v životě necítila zostuzena - postrádaje moc -, ale tady a teď musila usoudit, že to vše zjevně mělo právě tuhle podobiznu; Ten nepříjemný, vtíravý tlak na hrudi, co ji držel za zátylek, to horko po celičkém těle... Příště se nesmím nechat chytit - ne členem monarchie. Kdyby se byla ovládala tak, jako doposud, nemusela by se vystavovati takovéto ostudě - ztratit svou úctu, sebe samu.

Danny
191

Pysky jí cukly v rozšíření jejího již dosavadního úsměvu, který panoval jejím tvářím - Giuseppe nečekala odmítnutí, nikdy, a proto pro ni souhlas jejího muže působil vícero jako formálnost, nikoliv nutnost. Danny Falcone y Gracewood. Jak pěkné to jest! „Pojďme za ním dnes. Pojďme teď.“ Jakmile se s Arrakisem domluví, již na to nebudou museti myslit, jen očekávat - a upřímně, princezna už se tak trochu těšila na vizi jejich společného, speciálního dne, k němuž budou míti více svědků. Dosti bylo letmých pohledů a dotyků - vždyť je to unavující, potupné svou frustrací. Býti vzatá před všemi říčkami a řekami světa pro ni znamenalo mnohé - připouštěla si to nicméně jen po večerech, v samotě, nikoliv za bdělého dne.
Krémová vlčice mu vytrvale opětovala jeho pohled - v očích upřímný, ryzí cit, ba něco víc - právě do chvíle, než s překvapením pohlédla na malý kroužek, který měl uzavřít jejich životy a spojit je do jedné jediné cesty, po níž budou kráčet již spolu, navždycky. „Daňku-“ Achich, jak je pozorný, jak je miloučký! Do očí se jí nahrnuly slzy, třebaže si ani nebyla jistá proč. „Pokud budeš ty nosit tento,“ zasmála se, co si tlapkou kdesi zpod květů své korunky zašmátrala tak, aby pro Dannyho sama vylovila novodobý prstýnek: „Doufám, že ti bude,“ dodala ještě se zaculením, než přijala jeho prstýnek za svůj a kdesi po těle zacítila příjemné zajiskření. Och, jak jej miluji, jak si jej vážím - svého rytíře...!
V srdéčku Giuseppe cosi zapadlo do sebe, tlapka v tlapce.

Ezikyel
190

Giuseppe by lhala, kdyby neuznala, že ji jeho ne-reakce nepatrně zamrzela. Nechtěla býti škodolibou, třebaže kdesi hluboko v jejím srdéčku byla svou podobiznou velmi, velmi vzdálená milosti, do níž se tak ráda halila - ale to mi naposledy nemohl udělati radost tím, že na mne pohlédne s obavou? Že by byl překvapen tím, co slyší, co vidí, neboť jest zvyknut na cosi jiného, cosi poddanějšího? Princezna nevycítila z Ezikyelova vlastního postoje žádnou výzvu k její autoritě, ale přesto dominantně pozvedla svůj ocas, neboť mu byla - z vlastního přesvědčení - nadřazená nejen statusem, ale také krví, když už mu nemohla konkurovati výškou. „Samozřejmě, sire,“ pousmála se, „pak tedy naslouchejte pozorně.“ Kéž mne nepřeruší svými zbytečnými příspěvky, ba otázky - vždyť na vše bude jistě dosti času.
Začít u lepších, nebo horších zpráv? A které byly v jejích očích které? Krémová vlčice se se vším časem na světě řádně usadila, jak se na princeznu sluší a patří, a oněměle jej projela svými zraky. Jakmile byla dostatečně spokojená - snad našla, co v něm celičkou dobu hledala -, vzhlédla mu k očím: „Nikomu jistě neušlo, že se ucházíte o tlapku její Výsosti Rivery. Mnohým nicméně uchází, že máte na její status jisté zaostalosti,“ bohužel, jejich někdejší konverzace s Arrakisem se nenaplnila - teta se rozhodla býti unáhlená, a namísto Kettua si za svého chotě vybrala Ezikyela. Ale za její hlouposti náš rod nebude trpěti na cti. „Jsem si jistá, že si sama není jistých věcí vědoma - umí být poněkud...“ tlapkou udělala neurčité gesto, „volnostkářská, řekněme, co se týče slušností příslušníka královského rodu.“ Snad byl hnědavý rytíř dostatečně moudrým na to, že si vyvodil, co se mu princezna snažila svou květnatou předmluvou sděliti? Pokud ne, nemusil si zoufat, neboť brzičko nato dodala: „Plánujete-li chránit její srdce, a plánuje-li si její Výsost vám takovou ochranu připustit, pak vás osobně doučím - před přijmutím našeho rodu - jisté neodkladné záležitosti etikety, milý sire.“ Tak, to by měli jednu věc hotovou.
Giuseppe při svých slovech ani jednou neuhnula pohledem - nebála se míti poněkud ostřejší jazyk, ba jím přímo mířit na ty, s nimiž mluvila. Nechávaje Ezikyelovi prostor na zpracování jejích slov, ba také na případné dotazy, princezna spokojeně pohla špičkou ocasu, měníce svůj intenzivní pohled na cosi zvědavého, cosi očekávajícího.

Manžel <3
189

Vlčice ještě chvíli hledala ve tvářích svého společníka byť špetku zaváhání, snad náznak toho, že by si o tom chtěl promluvit - věděla, že muži občas umí býti ve svých vlastních citech poněkud nešikovní, ale Daněk byl vždycky výjimka mezi výjimkami, nu ni? „Miluji tě,“ pokývla mu spokojeně nazpátek, co se mu podívala do zlatavých očí slibujících hojnost, otevírajíce své ústa k přiznání: „A přála bych si, aby o tom věděla naše smečka.“
Samozřejmě, ve své podstatě to byly obyčejné formality - sví si byli před deštěm, větrem, před všemi řekami světa (neboť se každá vylévala do jedné mohutné, pravdaže!) -, ale pro Giuseppe, princeznu neznající život mimo výjimečné rody, takové požehnání všech bylo neodmyslitelnou pečetí. Nu, a teď, když všechno kvete a všechno pučí-! „Myslím si, že máme nejvyšší čas uzavřít náš svazek také před jeho Veličenstvem,“ pokračovala svévolí, usměvavá, co packou takřka nevědomky přejela Daňkovi po hrudi, „že máš nejvyšší čas se přidat do naší rodiny.“ Právě na tohle konverzace nikdy nepadla, ale - Danny snad tušil, že bude přebírat její rodové jméno a její rodovou čest, nu ni?

Ezikyel
188

Navěky-věků se místní rytíř věru skrývat nemohl.
Musil tomu býti již druhý, snad třetí den, co se jej vší silou snažila dostat do rohu, z níž by jí nemohl proklouznout. Mockrát se mu povedlo dostat pryč, neboť k princezně někdo přišel s podstatnými záležitostmi - jindy si právě ony vzaly zase jej, a znemožnily jim tak tento neodkladný střet. Snad si nemyslil, že si s ním pohrávám a konám tak ze své vlastní vůle - ale kdoví, je-li schopen věřit v lecco? ...Dobře, možná, že prvních pár dní po jejich nemilém nárazu skutečně stála za tím, že se Ezikyelovi tu a tam nedařilo jenom na základě toho, že se kolem něj schválně objevovala, posílaje mu naoko nevinné, ale do morku kostí chladné výrazy - ale kdo by tak nekonal, viděje v něm toho, kdo se podílel na smrti jejich otce?
Giuseppe se po tvářích nesl podobně přívětivý, klidný výraz, jako běžně - stála pevná jako skála, rovná jako stonky květin, co čekaly na výkvět. Stála hrdě a vyrovnaně, ale proč? Přišla mu znovu ublížit? „Sire Ezikyeli,“ pokývla mu ze slušnosti hlavou, opětujíce jeho zdvořilosti - bylo jí milé, že se v tom shonu všech těch volnostkářů stále nacházel byť jeden vlk, který dbal na tituly a jejich korektní užívání, neboť pokud si jej má šílená teta skutečně vyvolila za svého muže, pak ať je to muž s úrovní tak, aby se nesnižovala na jeho nuznou zem. „Přišla jsem si s vámi promluvit o věcech, kterýchž jsem si povšimla - ale také těch, jichž jsem vám dlužna.“ Hned to na něj nicméně nevybafla, nechávaje jej všechno popořádku zpracovat - a možná dojít k vlastním domněnkám.

Manžel <3
187

A každičký jeden přístav potřeboval loďky, aby se necítil sám. Aby nebyl tak prázdný.
Princeznička se se svatozáří tkanou z paprsků slunce usmála po svém milém, jen co zachytila jeho pohled - vzala jej jako přivítání, jemuž jen zatěžko její srdce mohlo odmlouvat. Jen kdyby nebyl tak zachmuřelý, kdyby jeho medové oči nechtěly parodovat chladnost a žal měsíce, který musí býti vlastní jen těm nešťastníkům ve městě!... Netušila, že jej smrt jedné z jejich poddaných zasáhne tak, jak jej zasáhl - ostatně, ani o smrti A'Kazy se dosud nebavili dost hluboko na to, aby byla poznala, jak velké srdéčko její rytíř vlastně v tom svém koši přenáší. Co bych mu byla vůbec řekla? Snad jen to, že se o tom baviti ani nechce - tak, aby před ním nemusela předstírat zarmoucení.
Giuseppe totiž cítila všechno, jen ne smutek.
S drobounkým úsměvem se přivinula k jeho hrudi, opíraje mu čelo o dnes již pořádnou hruď: „Můj muži,“ zavrněla, co se jí u toho zhoupla špička ocásku, „k čemu všechno to trápení?“ Odpověď byla jednoznačná, ale snad mu to malé postrčení pomůže k tomu se jí svěřit.

Suri'th
186

Ačkoliv tomu nebylo tak dávno, co byl její otec pohřben, Giuseppe se v životě necítila produktivnější. Její hraničářské obchůzky se staly o cosi střídmější, jistě, neboť se ubytím právě na této činnosti snažila systematicky vyhýbat parohatému rytíři (kdybych jej tak byla přes den zřela, oči bych mu vyškrábala, jazyk ukousla-!) - na druhou stranu se jí podařilo prolamovat ledy s příbuznými a vzdělávat je v písařské činnosti. Prvé za ní přišla bělavoučká Veth'na - nedlouho nato vyhledala její lektorské služby také tmavší Suri'th, s níž se domluvila na dnešní lekci. Bylo snad doporučení její sestry tak zářné, že věci měly tak rychlý spád, nebo nechce zaostávati za svou vlastní sestrou? Osobně s Arrakisem nikdy nesoupeřila, ne doopravdy - vážila si svého místa po jeho boku a nenutila se vpřed, před jeho Veličenstvo. Proč by také, když schvalovala, ba opěvovala každičké jeho rozhodnutí - když mu důvěřovala se svým životem, tak, jak to měl míti každičký člen monarchie?
S jakýmsi zvukem v pozadí zvědavě vytočila hlavu směrem k ústům jeskyně, vyhlížející svou dnešní - možná také budoucí, neboť kdo umí předpovídat budoucnost a kdo tedy může tušit, jestli psaní mladou vlčici chytí, či nikoliv? - studentku. Snad bude tak šikovná, jako její sestra - na budižkničemy nemám chutt ztráceti svůj čas.

Voltaire
185

Krémová vlčice se jen na chvíli zatvářila zvláštně, snad jako by v ní její slova o bratrovi vyvolaly... Co to mohlo být?..., zvedaje své obočí - brzičko se však přinutila napasovat na svou tvář klid. Ale, ale? Perfektní milaga?
„Vskutku,“ neoponovala, ačkoliv i jako onehdy, když byla menší a něco jí bylo před rodiči v nelibosti, v hlavě tlapkou trochu neurvale dupla do země, vzpupná jako vždy - jenomže Vy si to myslíte zcela špatně. Cožpak žijete v monarchii a víte, co všechno se v ní děje? Nemáte právo na názor - toho jste se vzdali, když jste byli vyhnáni. Giuseppe po pyscích i napříč jejím myšlenkám přelétl zdvořilý úsměv, zachovávaje svou takřka diplomatickou masku: „Není toto téma již léta vyčerpaným, Voltaire? Pojďme se bavit o zajímavějších věcech,“ a ne rozhodně nebrala jako odpověď, což ostatně také potvrdila - volně totiž navázala na jejich hovor o... Vnoučatech?
„Ještě jsme nad nimi s mým milým nepřemýšleli,“ uznala s upřímností, co očima mimoděk zabloudila k modravé sojce svého otce - s překvapením se sama sebe ptala, co by právě na tohle setkání řekl právě A'Kaza. Proč by mne taková věc měla zajímat, když je mrtev? A přesto! Chyběla mu někdy jeho žena, když sám procházel územím, pozorujíce jejich děti? Viděl v ní někdy Voltaire? Přemýšlel nad nimi jako nad někým mu rovným, jeho srdci blízkém?
Bloudíce zraky nazpět k rodiči, princezna jemně nakrčila čumáček. „Já jsem nad vlčaty neuvažovala, pravdu říci - jsou příliš pracná,“ a Vy? „myslím si, že mne v blízké budoucnosti nečekají. Nezajímají mne.“ Bude se Voltaire domáhat starého rodičovského práva na to zřít potomstvo svých potomků? Mohli - Giuseppe nicméně pochybovala, že se toho dožijí, neboť se jim plánovala vyhýbat. Už párkrát měla poněkud úrodné úlety s kdejakými milenci, ba náhodnými známostmi - dávno věděla, jak se před těhotenstvím chránit, ale nežít u toho v nudném celibátu. „Jmenuje se Danny, ryšavý rytíř od dalekých řek,“ pousmála se, zaháněje obličeje všech těch známých i neznámých, které nechala v dálavách svých dočasných pelechů, „je velmi pohledný, ba bych na něj u ostatních vlčic z monarchie mohla žárliti - mnoho na něm zanechá zrak,“ neboť to pro ni bylo důležité, „a srdéčko má tak veliké, až je divu, že jej ještě nepřerostlo. Naštěstí je také moudrý a ví, že taková dobrotivost není vše,“ třebaže se uměl chovat poněkud... Dětinsky. Jenomže od toho by byla jeho žena, nu ni? Každá si musí umět svého muže zpracovat tak, aby jí vyhovoval - a Giuseppe přes výchovu kdejakých neznalců slušnosti už přece jen viděla cestu. Nedělala by to totiž poprvé. „Vy jste někoho takového pro sebe samé potkali?“ ...Ví vlastně, že je A'Kaza mrtev?
Se zájmem v obličeji - ať už zdvořilostně hraným, nebo skutečným, neboť o Voltairem již dlouho neslyšela - naslouchala společníkově vyprávění, občas kývaje hlavou. Jaký to smutný život, pakliže tohle zří jako dobrou formu! Achich! „Tak to mne těší slyšet, Voltaire. A co nějaké společenství, nad tím jste nezamýšleli?“ Neboť tenhle život zněl vlastně... Pustě. Osaměle.

Danny
184

Krásný den na ještě pěknější procházku - jen kdyby zvládlo být její nitro podobně tiché, jako okolní, zlatem zalitá louka! Giuseppe kdesi v hlavě šimraly slova Voltaira (a zřejmě také úvahy zesnulého Akazy, nebo Sarika) o vnoučatech a kdejakých drobnostech, co se sňatkem zjevně přicházely - protože si jimi nicméně nechtěla kazit den, nedovolovala takovým myšlenkám zabloudit až k jejímu jazýčku. Cožpak je to pro mne relevantní, míti vlčata? Nejsem monarchou - neváže mne povinnost k trůnu a jeho zaopatření. Ne tak docela. Kdyby jeho Veličenstvo rozhodl jinak, samozřejmě by takovou skutečnost zvážila, ale takhle? Stačilo jí učit Surith a Vethnu, nebo pozorovat to šedavé stvoření, co vyplavilo moře - malých vlčat měla plné zuby a ve skrytu duše doufala, že ty vlastní nikdy nebudou. Ale kdyby Daněk... ...Našli by kompromis.
Museli by.
Ačkoliv si tak řekla, že se takovému přemýšlení vyhne, neustále se k němu s nelibostí vracela, cítíce se býti v jakémsi začarovaném kruhu - na vyhřátém sluníčku se jednomu přece jen nechtělo přemýšleti nad smečkovými povinnostmi, ale vlastním životem. Ale na takové konverzace máme takového času - vždyť si ještě nejsme před zraky smečky svoji...! Ani její prstýnek z trávy už dlouho nedržel - nechala jej proto kdesi v jeskyních, na svém vlastním místečku, nechtěje jej ztratit.

Voltaire
183

Voltaire měl pravdu, neboť Giuseppe skutečně koutkem své dušinky zapomněla na to, že k dětem je potřeba vůbec nějakých rodičů. Pak tedy skutečně jakýsi příbuzný, se zásnubami zjevně neobeznámený - jen ne Daňkův, anóbrž můj. Ačkoliv matku i otce ve svém dětství ctila a měla je jako ikóny svého světa, stalo se mnohé, co jim zničilo obličeje a udělalo z nich jakési duchy, na drť rozdrobené, bělavé - princezna proto nebyla až tak šokována, když na obličeji vlka zřela úsměv. Neznali se a vždyť je dnes, sama dospělá, rozdávala na potkání, nu ni? Ale všechny ty vlnité promluvy, ty prazvláštní slova, které, jak Pippa sama pochybovala, nemohla pocházet z úst její matky...! Prazvláštní duch.
Srdéčko jí snad také poskočilo, třebaže ho v tihle chvíli chtěla sevřít v zubech; Dmout se pýchou ze sebe samé, nebo spolykat marnivost? „Vskutku?“ řkouc nesourodě jemně i zdvořilostně, váhaje mezi hrubou formalitou a soucitem, který, chtě-nechtě, kdesi v sobě zacítila - byl však sobecký, krutě sobecký, protože žití Voltaira znamenalo, že ani ona, ani Arrakis ještě nejsou ve víru úmrtí na řadě. ...Ale tenhle med a všechny ty žádanky... Má těsně před smrtí, nebo se stali opiovým lordem, pokud ni tím Nihilským? Pippa se po zjevně váhavé chvíli rozhodla vzít svou někdejší královnu na milost - ke zrádcům byla ostře vyhrazená, ale tenhle už ke smrti očividně neměl daleko. „Nihilská monarchie je můj domov,“ pousmála se, aniž se k tomu musila přemlouvat - vždyť tak denně vystupovala před svými poddanými, pravdaže! -, „jsem ráda, že v ní žiji právě s jeho Veličenstvem. Je to věru skvělé místo pro život.“ Co víc si přát?
Promluvám o odpuštění se i přes svůj prazvláštní krok nicméně vyhnula - byť slůvkem nechtěla v sobě samé zpochybnit svou loajalitu vůči Arrakisovi a monarchii; Cítila se příliš zmatená na to, aby to vlkovi bezostyšně odkývala, nemaje chvíli na přemýšlení nad tím, co takové odpuštění vůbec představuje; Po slovním napadení Ezikyela o tom nechtěla přemýšlet. Nezasluhoval můj vztek, a přec... „Nejsem tam sama, Voltaire,“ když bude mít konverzaci ve svých tlapkách, snad se právě od tohoto tématu odpoutají, nu ni? „Mám milého, velmi šikovného rytíře, jež se mnou tráví dny i noci. Máme čerstvě po zásnubách,“ ale proč to všechno vlastně říkala? Jak prosté.
Giuseppe by to byla nerada přiznala nahlas, ale právě v tomhle aspektu jí matka - nebo byť blízká přítelkyně - chyběla. M'Raan byla úžasnou vlčicí, jenomže byla takřka identickou kopií ideální milagovské vlčice. „A Vy, Voltaire? Co jste během své absence zažili Vy?“

Voltaire
182

Slečna Zorka sletěla z výšin, přistávaje poblíž, na jedné z osamělých větévek, neboť věděla, že se k princezně nesmí přibližovat, natož pak na ní posedávat jako ba bidýlku, zvědavě přihlížející - omylem u toho na zem snesla trocha sněhu na Giuseppe, která pod větévkou zrovna procházela. To mi dělá snad naschvál. Oškubat ji jako-!
Však ten pach, ta zvláštní, povědomá vůně, co ji ponoukala k bližšímu prozkoumání...! Neměla čas se vztekat víc, než ještě před pár dny na rytíře Ezikyela. Možná, že šlo o někoho z Daňkových příbuzných? Kéž bych je již mohla poznati, když máme zásnuby za sebou - potkati je terpve na svatbě by bylo krajně nepříjemné. Ale jak mu takovou věc naznačit, a býti u toho dosti citlivá? Pippa se věru přiblížila - jen aby v půli cesty zůstala na místě, vyhrkávaje: „Paní Voltaire.“ Ihned se v ní ozvalo překvapení, snad také zmatení - co tu tenhle duch minulosti chtěl, a proč právě po smrti otce? Předtím, než matce dovolila zřít její emoční projevy, nasadila na tvář klidnou, snad čímsi neutrální masku, co byla vzhledem k jejich příbuzenstvu poněkud ošemetná. Přišla mne zardousit? Která dcerka by ráda neviděla svého živého rodiče poté, co jí jeden zesnul? Chce se dostat k Arrakisovi v jeho slabině? Která dcerka by se nevrhla do náruče té, která ji vychovala ve vlčici, jíž je dnes? Plánuje převrat v monarchii? „...Vás bych tu nečekala,“ ozvala se, vidno v hlase - ni ve tváři! -, že...
Že neví. Že tápe

Veth'na
181

Krémová vlčice byla příjemně překvapena jejím vychováním a vyvodila z toho maličké, nikterak však bezvýznamné plus, které jí připsala - s jemným pokývnutím přijala její slova díků, a po pyscích se jí prohnal nepatrný úsměv, s nímž se jí těžko bojovalo. Mladá dáma, jak se naň sluší a patří. Což to, že je prakticky sirota? Ty se věčně umí chovati lépe, než rodiči chovaní monarchisté. Vedle členky společné krve byla Veth'na totižto její poddanou - a na poddané se Giuseppe už odnepaměti vždycky usmívala, podle tety, aby udržela v monarchii královské rodině jistý status.
Snad jen to tykání si mohla odpustit - cožpak jí nebyla Giuseppe nadřízená? -, ale dávala jí prostor se opravit. Každý se občas spleteme, nu ni? „Samozřejmě,“ pronesla nonšalantně, ačkoliv ji v nitru těšilo, že si vlčina vybrala právě ji, „nuže, začneme. Abys mohla začíti psát, prvé se musíš naučit úchyt, a proto to bude to první, co ti ukáži. Pro běžné vlky je to nepřirozené - ale my běžní nejsme,“ podotkla, co bez větších problému sama chytla postarší pero jako názornou ukázku. Dívaje se na bělavou vlčici, Pippa brzičko pero položila zpátky na své místo - ke klacíkům různé velikosti, které jen čekaly, až je vlčice otestuje. „Pro mne bylo lehčí začít s většími předměty. Až se budeš cítit jistější, ukáži ti první abecedu,“ osvětlila, ačkoliv Veth'nu nepoučovala o tom, co má prvé chytit do tlapek - Giuseppe si snad chtěla také otestovat její vlastní rozumové schopnosti, co se hodily při rozhodování.

Ezikyel
180

Trápení na duši pro nihilskou princeznu nebylo dostatkem - ona chtěla, aby sebe samého spolykal ve vlastním šílenství, aby se ve svém zmatečném stavu jal dáti do tance na kraji útesů, tak, aby to bolelo a především trvalo.
A stále se obhajuje, a stále se vykroucá! Kéž by býval přijal, že není rytířem, kterého si Nihilská monarchie může vážit - že je jenom póvl, který je tu trpěn. „Nesmysl, vy červe,“ sykla po něm, chlad v jejích očí i hlase snad stupňujíce se tak, že i ji samou z jejího hlasu ozábstlo. Giuseppe se v obličeji mihla pýcha, pýcha a právo, s nímž chtěla barona vrátit tam, kam patřil - to vše i nadále v milagovské neutralitě, bezbarvosti. Nemusela zvyšovat hlas, aby věděla, že se její slůvka zaryjí hluboko do vlkovy mysli. „Jediným zázrakem, který můžete viděti, je to, že se osobně nepostarám o vaši popravu. Přála bych vám stejný osud, který potkal mou matku,“ frkla po něm v opovržení, a ocas se jí prohnul tak, aby stoupl ještě výš, až k samým nebesům, kde nad nimi kroužila otcova modravá sojka v jejím područí.
„Zpytujte svědomí, vrahu,“ pronesla nakonec s o cosi větším klidem, než doposud, který vymámil zvuk právě z ptáka nad nimi, takřka jako hrom v mrtvém kraji, „vězte, že jste ten, kdo může za jeho smrt.“ V očích jí hrálo znechucení nad tím, že se s takovým ohavným vlkem musí vůbec vybavovati - vykročila pryč, obcházeje kolem něj. Z rozmaru mu u toho zuby cvakla těsně u obličeje tak, aby se lekl a třeba po ní sám vystartoval. Koutkem duše doufala, že jí ublíží - že dostane přímý důkaz, že Ezikyel do jejich monarchie nepatří. Že jej její bratr vyžene.

Veth'na
179

Činnost, snad ta by ji zbavila toho prchavého vzteku, který již od pohřbu nesla ve svém nitru - a navrch prospěšná smečce! Před nějakou dobou ji oslovila jedna z mladých Milag, které se u nich ve smečce nacházely - a kdo byla Giuseppe, aby ji odmítla? Teď, když byla ráda za kohokoliv, kdo naň nehleděl se soustrastí?
Jaké to štěstí, že na sebe nenechala čekat - dochvilná, jako každý správný vlk. „Milá Veth'no,“ oslovila bělavou vlčinu ihned, co zaznamenala pohyb jejího bělavého kožíšku kdesi u ústí jeskyně. Ačkoliv jí pysky cukly v naprosto automatický úsměv, nepřidávala mu přílišné úsilí - před vlky jejich stoického rodu se vždycky chovala poněkud jinak, než ke zbytku nihilského poddanstva. Vždyť také byli na vyšší úrovni, a nemuseli býti oslazeni její milostí. Tlapkou se zjemna dotkla pera, které jí kdysi během jejího prvotního studia věnoval Evar'la - už bylo dosti starým na to, aby s ním začala vychovávat další generaci těch, kteří budou zruční v tom ovládat milagovské písmo. Snad nebudu museti po slečně Zorce posílati takových dopisů právě směrem k Přízračným, zadumala, vyčkávaje na to, až se k ní mladá vlčice přidá, když budu mít pisatele také doma. Písařství ji upřímně bavilo - míti tak možnost věnovat se jenom jemu, byla by nad nebesa spokojená.