Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   ďalej » ... 15

Hailey milovala tento les. Byl tak tichý a klidný. Milovala i jeho ozvěnu. Vždy, když zde něco zarachotělo, od vlčího hlasu až po obyčejné kamínky, které o sebe při uvolnění někdy ťuknou. Vždycky to mělo krásnou ozvěnu. Hlavně tedy, když byl zvuk hlasitý. To se ke zdroji vrátil zvuk klidně i dvakrát. Jakpak by to asi znělo, kdyby v tomto lese někdo bezmocně zasténal. Takové to bolestné zavytí, jakoby se jeden druhému zakousl do krku a začal trhat. Takovéto výkřiky a v tomto lese by byly slastí pro Haileyčiny uši. I teď se jí líbil hlas cizí vlčice, jež byla nejspíše ztracená. Její hlas a dusot nohou krásně narušoval to hrobové ticho. "Jsem někdo, kdo by si s tebou rád pohrál." Odpověděla s vážností v hlase a začala vystupovat ze svého úkrytu. Nebyla si jistá, zda už o ní ta druhá věděla, ale bylo jí to jedno. Prostě se napřímila a pomalým i jistým krokem se vydala jí vstříc. Skoro jediné, co dokázala pohledem na vlčce poznat, bylo její zvláštní zbarvení. Však to jí nevadilo. Přece tu ještě měla nos a své uši. Slyšela každičký pohyb a mohla cítit nervozitu. Nepotřebovala zrak.

Netrvalo dlouho a na ubohé stvoření i narazila. Viděla z této vzdálenosti zpoza uschlého keře téměř jen šmouhu, avšak šlo poznat, že je to vlk. Čtyři nohy, válcovité a chlupaté tělo, tohle Hailey ještě dokázala rozpoznat i když měla špatný zrak. Došla k této mýtince a přikrčila se za onen keř, na němž už nebylo snad žádné listí. Dobrou zeď a též úkryt jí tvořily pouze ty suché větvičky. Pozorovala tu vlčici, jak činí to, co činí a rozmýšlela se nad tím, co by mohla udělat. Hailey nebyla rozhodně ten extrovert, který je zvyklý na společnost a ví vždy, jak se zachovat. Propána, vždyť Hailey se do teď cizím vyhýbala velkým obloukem a když už ke střetu došlo, napadla je většinou za úmyslem je zežrat. Doslova. Teď se chtěla ale nejspíše jen zabavit. Chviličku jí to zabralo, ale nakonec jí probleskla hlavou nějaká slůvka a ta ze sebe také vydala rovnou i nahlas. "Zranitelné to stvoření na křehké zemi pod nohama." Bez barvy vyřkla svá slova. Stále přikrčena a skrytá ve stínech křovin se pak rozhodla i pokračovat. "Stačí málo, málo a něco tě tu dostane do hrobu." Trochu veseleji, ale zároveň váhavě se jí vydralo z krku.

Trochu překvapeně a zároveň zvědavě se podívala na černobílou vlčici, když zaslechla o jejím uchu s kovem. Pohlédla na onu část jejího těla a ještě překvapeněji se zatvářila. I když měla na tváři stále úsměv, jistě šel poznat její údiv. Sakra vždyť ta vlčice neměla jakýsi lesklý kov jen v uchu, ale i na tlapách a nebo třeba i na ocase! Kdo jí to tam proboha strčil? To muselo být dost nepříjemné. Navíc když se tak zamýšlela nad bolestí toho svého ucha, ptala se sama sebe, jaké asi bylo, když by jí tam ještě zůstal jakýsi kov. No nechutné. "Kdes to sakra vzala?" Pohodila hlavou tak, aby poukázala na její šperky. I když byla spíše zvědavá, ještě se sem tam zamračila nejen bolestí, ale také jí nebylo úplně příjemné se hledět na někoho cizího a bavit se s ním. Alespoň Hailey to bylo docela proti srsti.

Tentokrát mohlo být pro vlka snadné se do Hailey zakousnout, protože na to nebyla připravená. Čekala spíše útok ze své strany, jelikož se zatím vlk nezdál, že by se mu do boje nějak chtělo. Naštěstí byla ale přikrčená k zemi a hlavu měla k terénu pod nohama ještě blíže a tak měla odhalen spíše hřbet. No samozřejmě se u ní projevila reakce, jakmila Noro zaútočil. Chňapala jen všude okolo sebe a snažila se, aby se do ní nezakousnul také, ačkoliv už to mohlo být dávno zbytečné. "Si piš, že mám. Mám hlad." Vykřikla v tom zmatku, ale jejím slovům bylo přes všechno její cvakání zubů těžké porozumět.

Už si začínala myslet, že vyklouzne vlkovi z dohledu a už nebude muset snášet jeho společnost. Vlastně i začala zrychlovat svou chůzi, aby byla co nejrychleji pryč, jenže pak se ten otrava vydal za ní. No to sy snad dělal srandu. Hailey mu jasně řekla a nebo alespoň naznačila, že chce jít sama a on jde stejně s ní! Ach co komu provedla? Sice možná chtěl či se chystal vydat tím stejným směrem, ale přece existovalo milion jiných cest, na kterých se nemuseli střetnout. "Tak seš blbej? Já nechcu! Jestli chceš poděkování, normálně bych se na tebe vyprdla, ale děkuju, pokud mi dáš pak pokoj." Střelila po něm dost nepříjemným tónem v hlase a cukla hlavou pryč. Toto své gesto ještě doplnila zdvižením svého pahýlku ocasu, čímž naznačovala dominanci. Ovšem nezastavila se. Pěkně si pokračovala dál a bylo jí jedno, jestli ji následuje nebo ne.

Narozdíl od blížící se osoby to tu Hailey brala skoro, jako svůj domov. Byla zde už po několikáté a znala to tu jako své boty. Jakoby jí tento les snad patřil. Cítila se zde příjemně. Vlastně by to tu mohla pojmenovat, jako takové menší útočiště, kam se mohla vracet. Jenže to by nesměla být tím tulákem, který cestuje z jednoho konce Norestu na druhý. I divila se tomu, že se jí podařilo ty roky zůstat v Norestu. Vždyť cestovala sem a tam, ale ačkoliv to bylo vše daleko, za hranici tohoto velkého území se ještě nedostala a ani se tam dostat nechtěla. Byla tady spoko. Možná to bylo dostatkem kořisti a vyhovujícím prostředím.
Po pár dobrých chvílích už jí to nedalo a nějak sama sebe donutila se zvednout. Nejspíše to bylo tím stresem a zmatkem. Víte, když jste nervní nebo se nedokážete v něčem rozhodnout, donutíte se sami zvednout a něco dělat. Hailey chvilku pochodovala dokolečka okolo velkého šutráku a s hlasitým dusotem tlap se stále zamýšlela nad nejrůznějšími věcmi. Zůstala by takhle se svěšenou hlavou k zemi pochodovat i několik hodin, kdyby se jí do čumáku nedostal cizí pach. Jakoby ucítila kořist se napřímila a nastražila uši, když už jí zrak moc nesloužil. Za nějaké vteřiny i odhadla, že se jedná o vlka a nebyl daleko. Nu vydala se za pachem i přes to, že by se snad vždycky jindy vydala pryč od dané osoby. Tentokrát to bylo jinak. Změnila se a teď už klusala vstříc pachu.

Celá zlámaná se dostavila na toto místo. Ovšem nebyla zlámaná na vnějšek, jakoby jí někdo ublížil, ale vevnitř. V poslední době se kontaktu s jinými vlky vyhýbala čím dál, tím více. A evidentně jí samota už lezla na nervy. Ovšem začínalo jí docházet, jak si už po dobu pobytu v Norestě na společnost zvykla. Cítila se totiž mnohem více sama, než kdykoliv jindy. Zamlada, to si tu nepříjemnost samoty neuvědomovala, byla na ní zvyklá i dokonce si ji užívala. Bývala praštěná, ale teď? Všechno se na ni až moc rychle měnilo. Tohle už zde byla její už několikátá zima a tolik si toho Hailey prožila a při tom se zdálo, že to bylo strašně málo času. Tolik nových tváří poznala, tolik zranění, tolik bojů a nenávisti a stejně jí ty chvíle chyběly. Možná byla až moc praštěná a tak se jí po těch i stresujících chvílích stýskalo, ale věděla, že tomu tak opravdu bylo.
Se sklopenou hlavou přišla ke svému starému příteli. Byl to kámen. Ten velký kámen, jenž tu stál už od jejího prvního příchodu do tohoto lesa, už když se tu potkala s Dogem a Avable. Idiot jeden černej se pod to schovával. Ten šutr už si toho nuž musel dosti prožít. Hailey si lehla k němu a rozjímala nad svou existencí. Přemýšlela nad svou změnou. Jak jen mohla postrádat společnost? Jak toto bylo možné a proč se tomu tak dělo. Když chvilku ležela zahleděná do země, začínaly jí nejistotou svrbět packy. Jakoby se jí do srsti vkrádala zmatenost. Pomalu se plazila po jejím těle a po chvilce prohrábla celý Haileyn kožich. Hailey byla na rozpacích. Co měla v takové situaci asi dělat?

Ať už se snažila jeho slovům rozumět sebevíc, nedokázala to. I když zatím nemluvil snad nijak rozrušeně, ona nebyla alespoň tu první větu schopná pochopit a se zamračeným pohledem a tlamou do širokého úsměvu na něj upřeně hleděla. I občas nakrčila nevrle čumák a tím odhalila své bílé tesáky. I když jí ze začátku přišlo nepříjemné, jak plno slovům nerozumí, po chvilce se to naučila vstřebat. Stačilo si říct, že jestli nutně potřebuje na tohle odpovědět, tak ať si nohou trhne a hotovo! "Nechcu!" Odfrkla a na chvíli se zamyslela, při čemž jí došlo, co jí to vlastně zase z tlamy vylezlo. Ona přece chtěla poradit, kde je tady voda. "Eee.. teda jo, řekni, kde je voda." Rozhodně jeho doprovod neocenila, radši by byla, kdyby ji doprovázel zajíc, než tento vlk. Kéž by se jen dokázala zamyslet nad tím, proč jí vlastně tak vadí, možná to bylo z jejího strachu, který se často projevoval podivnými způsoby. Obešla tohoto podivína velkým obloukem a vydala se tím směrem kterým ji potom tak nějak poslal. "Ne." No co, směr jí naznačil a tak může jít sama ne?

Proč jen se jí tak zdálo, že je vlk až příliš klidný? Byl to snad nějaký robot? Hailey trochu zarazilo, jak pevnou to končetinu má. Doufala, že takové nemá celé tělo, protože to by si z něho udělala jen dětskou stavebnici, nikoliv žrádlo. Usmívala se na něj s občasnými tiky v oku. Vlastně... se necítila nějak znepokojeně. Zdálo se, že si začínala zvykat na jiné vlky. Přišlo jí divné, že se ve skutečnosti před vlkem nebrání, ale naopak jí je ukradené, co se stane jí, chtěla ho prostě sníst. To ona ho napadla, nebála se a hodlala v tom pokračovala. Chystala se vyzkoušet zahryznout do jiné části těla, aby zjistila, zda je vůbec na něm něco k snědku. "Alespoň zabít tě mohu." Výhružně zaprskala, aby tak nějak pročísla atmosféru. A nebo spíše ho chtěla pouze postrašit i když se nezdál zatím moc vystrašeně. Hned, co to dořekla se ale bez rozmýšlení připravila na další útok.

Jistěže se jí nepodařilo zakousnout alespoň pár milimetříků do tlapy... ještě, že se nad svým činem zamyslela a nezakousnula se rovnou moc silně, pravda zuby vylámat na téhle věci by se dalo snadno. Krucifix. Dá se tento vlk vůbec žrát? Začínala mít pomalu ale jistě pochyby, že si na tomto vlkovi zrovna moc nepošmákne. Zatím se ale snažila dál a dál bez toho, aby prozradila své nejistoty.
Na chvíli se po zahryznutí do kovu zarazila jeho odolností a udělala chybu. Stačilo se totiž jen trochu přestat soustředit a už už byla dole z vlka. Nakonec se mu tedy podařilo Hailey ze sebe sundat. Hailey to i přes to nevzdala a výhružně zavrčela, když se po zapotácení vzpamatovala.

Ta černobílá měla pravdu, štípalo to jako prase a Hailey měla opravdu co dělat, aby tam nezačala vyšilovat, jak hrozně špatné je si namáčet zraněný uši v ledové vodě. Nechutnost sama musela přiznat. Určitě ne ale nahlas. Vždyť nemohla tu ze sebe přece dělat cíťu. Jen po uchu párkrát opatrně přejela tlapou, aby si jej očistila a rychle se znovu napřímila s pohledem upřeným na Tazz. Její pohled se o vteřinku na to bolestně zúžil. Víc ale neprojevila viditelně, protože nechtěla vypadat zranitelně. Už si stihla uvědomit, že ono bylo nepříjemné zjištění, když si o vás někdo jiný myslí, že jste slabá. No ucukla hlavou, posadila se, odvrátila pohled pryč a hleděla se do prázdna se slovy: "Che! Tohle není nic. Nechápu, jak můžeš na něco takovýho myslet." Nakrčila čumák.

Byla překvapena sama sebou. Ten vlk ji ve skutečnosti moc nezajímal. Pro ni byl divný každý, až se stala divnost zvykem. Vlastně se i divila tím, jak se dokáže ovládat a dokonce byla připravena tolerovat nějaké obcházení. Jen ať si dělá, co chce, jen ale do té doby, kdy Hailey nebude mít pocit, že jí věří. Chtěla mít jistotu, že od ní vlk nebude čekat útok, či jiné nekalé činy. Někteří by si dost možná pomysleli - je jednoduché jen počkat, až vám začne protějšek věřit... jenže pro ni to pravda nebyla. Byla ve stresové situaci, jelikož o tohle se ani nepamatovala, že by se někdy pokoušela. Novinkou také byla její náhlá milost. Normálně by už řekla něco fakt nehezkýho, však nyní to nemohla udělat, jestliže chtěla docílit svého plánu. Jen strnule stála na místě s ušima lehce staženýma za hlavou. Snad jen nešla poznat její nervozita a nedočkavost. "Ne, jsem naprosto v pořádku. Nevypadám tak?" Prskla po něm i když se to snažila vyslovit klidně. Možná si všimnul jejích jizev okolo očí, ale nebyla zas tak slepá, aby byla zranitelnější. "Nevíte, kde v okolí naleznu vodu?" Přistoupila rovnou nakonec k věci. Sice bude možná vypadat hloupě, protože si dle jejích slov není sama schopná najít pití, ale stačilo to k tomu, aby vlka zaměřila na něco jiného, než povídání si o tom, jak hrozně je Hailey nemocinkaná.

Že by se jí konečně po dobu pobytu v Norestě podařilo si ulovit něco, co uspokojí její chutě? Možná to na ní nešlo poznat, jelikož měla vyceněné tesáky a zuřivě i s úsměvem vrčela, ale ano, byla šťastná jak blecha. Ono se jí to možná podaří a konečně si pochutná... Haha! Je po něm, jako po žábě. Možná se zmítal a škubal sebou, jako živý králík ve spárech smrti, jenže Hailey byla silná a prozatím se jí podařilo udržet toho divocha. Jen škoda, že ji ještě tak nepříjemně přidržel pod krkem. Nemohla se pak zakousnout do slabších míst, než je zrovna packa. No neměla jinou možnost a tak se ještě před svými slovy: "Chystám se k snídani." - pokusila užrat jej za onu packu, kterou ji držel. Zatím jen slabě se chystala stisknout, protože nevěděla, co od tak podivné, kovové tlapy čekat.

Ach ne, tak tohle bude opravdu rvačka. Ne však, že by se chtěla rovnou pouštět do nějaké rvačky, ale bojovat tu bude sama se sebou. Propána, víte si vůbec představit, jak trpěla, když se do něj nemohla zkrátka pustit rovnou? Měla hlad a toužila po tom, aby jej mohla sežrat. I když... ty jeho robotické části nevypadaly zrovna nejchutněji. V poslední době měla štěstí rovnou na dva takové vlky. Posledním byl ten zrzavo-bílý vlk, neboli z pohledu Hailey šmouha. Možná se mu tohoto alespoň ulovit podaří. Nevypadal, jako zrovna nejchytřejší. Zdravil si Hailey, jakoby nic. Jenže ona mu na to musela naneštěstí odpovědět. Možná tohle byla věc, co ji právě deptala nejvíce. Neuměla zdravit a tak jen opakovala to samé. "Krásnej den." Pověděla trochu nejistě. Dokonce i nechutně zněl. Bůhví, jak bude chutnat. Popravdě se tohoto trochu bála. "Uhmmm... Jo, potřebuji." Tak a momentálně musela bleskově něco věrohodného vymyslet.

Byla teď jediná možnost. Mohla zaútočit a to jedině teď. Kdyby se totiž pokusila ještě více přiblížit, dost možná by uslyšel její nemotorné kroky. Navíc teď na podzim to bylo těžké, protože suchá či zvadlá tráva k zemi, šustila mnohem více, než ta zdravoučká letní travička, která často přesahuje svou výškou, tu vlčí. No teď tak skvělé podmínky neměla a tak se rozhodla rovnou vystartovat. Také, že tak i provedla. Rozběhla se co nejrychleji mohla a za jejími zadními tlapami se mírně rozvířil prach z půdy pod suchou trávou a pár stébel dokonce drápy vytrhala. Štěstí, že byla tak blízko a tak se mohla ocitnout hned u něj za pár sekund. Pokusila se po něm vyskočit a v tuto chvíli si myslela, že už jej má. Podaří se to však?


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   ďalej » ... 15