Príspevky užívateľa

Kdyby nebylo tohoto setkání, nejspíš by si cestou územím Přízračných uvědomil, že jeho další plány nemají žádný smysl, jenže to se nestalo, protože než v něm stihla zlost vyšumět, naskytla se nová příležitost opět zasáhnout. Kéž by se alespoň jednalo o někoho jiného, ale před jeho zrakem se objevila Roo a její "věznitele", což v něm vyvolalo další vlnu zlosti. Tentokrát sic naštěstí po nikom nevystartoval, i tak jeho čin však pobouřil většinu přihlížejících. Po tom, co odříkal svá poslední slůvka, co měl už dlouho na jazyku, pustilo se do něj hned několik osob a z nich i členové jeho smečky.
Se srstí naprosto neposkvrněnou, za to ale úplně nasáklou pachem mrtvé vlčice; stál Kardanisis v naprosto sebevědomém postoji a ve tváři si nesl výraz s takovou čistotou, až by tím byl sám překvapen.

Když se k němu obrátil první nasupený pohled, náležící černobílému přízraku, Harimu, a cenil na něj zuby se slovy plnými záště, Kari se neubránil a ten pohled mu oplatil v obráceném slova smyslu. Jednoduše na vlka upřel pohled a mile se usmál se slovy: "Jo, já." Pak pohled obrátil zase na zbytek rozrušené společnosti. A cokoliv, co bylo v tu chvíli mířeno na něj a vedlo to z tlamy Přízračných, nebral ani trochu vážně. Vlastně ty urážky a smrt přející slova úplně ignoroval. To se však změnilo ve chvíli, kdy k šedému vlku promluvila Artemis, členka jeho smečky a dost vážená. Teprve její slova si vzal Kari opravdu k srdci a na chvíli se za sebe dokonce zastyděl, to ale nestačilo k tomu, aby začal se staženým ocasem litovat toho strašného hříchu. "Trest? Ach ten příjmu, ať už je jakýkoliv. I rozsudek smrti by pro mne byl ničím ve srovnání s pocitem, že by ublížili byť jen jednomu ze svých zajatců." Ve skutečnosti těmi slovy myslel hlavně Roo. Jeho hloupost byla nad slunce jasná a dokonce i jemu, ale stále se mu ve všem tom rozrušení nedostávalo jakési lítosti nad životem, který vzal zcela čisté vlčici. "To je tvůj návrh, Artemis. Uvidíme, co na to alfa." Dodal s naprostým klidem, jenž byl pouhým hereckým výkonem. Jakoby měly jeho řečičky nějakou váhu. Kardanisis sic nerespektoval Artin rozkaz, protože ona nebyla ta, která taková velká rozhodnutí schvaluje, ale nahnalo mu hrůzu pomyšlení na ten mord, kdyby dostali někteří z protější smečky volnost a mohli se do něj pustit, jak by se jim zlíbilo. Tak snad není jejich alfa takový zmetek, aby je nechal rozcupovat Kariho na kousky. Zas tak krvelační přízrační snad nejsou - Přesně takovými slovy se Kari v hlavě uklidňoval. Nevyhnul se také bezmoci a samoty, která jej pohltila, když se tak díval na jednu z jeho smečky, která před chvilkou Kariho doslova odkopla. A obával se toho, že Ray bude za stejného názoru jako Art. Byl si zcela jist, že už od chvíle, co se ti dva poprvé potkali; to mezi nimi skřípalo. Pak mu ještě dokonce přebral možnou družku, ta ostuda!
A zježil se mu pak hřbet, když promluvil další z Ignisanů, jehož slova už nebyla tak znepokojující, ale přesto přece byla a zaznělo v nich slovo trest.
Tak rád by si mezi svými udělal lepší dojem a obhájil by nějak svou smečku, ale jednak neměl dostatek důležitých informací o celé této situaci a jednak by neměla jakákoliv jeho obhajoba žádný smysl. Nikdo by vrahův názor či návrh nebral vážně a tak jediné, co mohl dělat, tak hájit alespoň sám sebe. Hodil by se mu nějaký ten advokát.

Než z ní stihlo vůbec něco vypadnout, tiskla se k jeho hrudi jako klíště a plakala. Kari se cítil příšerně nejen proto, že nemohl být s ní v těch chvílích, kdy zřejmě potřebovala nejvíc pomoci, ale i proto, jak moc se musela trápit, aby ze sebe nebyla schopná vydat jedinou větu.
Jednu tlapu jí položil na hřbet tak aby cítila i jeho snahu se k ní přitisknout a začal jí čistit ránu na jejím zátylku. "To je v pohodě, už jsi v bezpečí." Pokoušel se ji přitom slovy uklidnit a srdíčko ho při tom bolelo jako nikdy předtím. Když vtom se musel náhle zarazit... Bořící svůj čenich do její srsti zjistil, že se setkala kožich na kožich s cizincem, který jí tuto hrůzu očividně taky provedl. Kardanisis však viděl jen ty viditelné rány a tak zatím nemohl vědět, co přesně se Roo stalo. Zatím žil s pouhým tušením, že ji někdo tam venku napadl a rval se s ní. Jak by se zrovna Roo mohl někdo vůbec dotknout?
A dost, nebylo dobré tu na dešti jen tak stát. Měli by se honem schovat pod střechu a hlavně Roo by se měla nejdřív uklidnit, než začne vysvětlovat. A vlastně taky on potřeboval trochu klidu, aby jí mohl díky magii rány zhojit. "Pospěš, zalezem někam do sucha, ještě prochladneš." Při těch slovech musel potlačit zavrčení. Kéž by byl schopen viníka dohnat a... a provést na něm takových hříchů, že by se z toho máti obracela v hrobě. A to měla Kariho máma panečku pevné nervy.
Pokusil se na chvíli zapomenout na svou touhu vyrazit tam, odkud se Roo dobelhala a udělat všelico proto, aby ji pomstil a měl jistotu v tom, že je ona i jeho smečka v bezpečí. Věděl, že by udělal pěknou blbost. Pohlédl se proto jen dlouze do prázdna směrem, odkud se zřejmě na území dostala, vycenil na vteřinku tesáky a pak už se chystal k odchodu. Rád by našel něco, kde by měli stejné soukromí na výslech a prohlídku. A že by se měl obrátit na smečkové léčitele? Na**at! Kdo by se za nimi nyní s Kariho magií a trochou vědomostí trmácel?

Za chvilku svou družku taky spatřil. Byla promočená a ... zakrvácená? Ano, opravdu tomu tak bylo, začínal si to uvědomovat čím déle, tím lépe. Její srst se totiž trošku rudě leskla a nejednalo se o její červené skvrnky na hřbetě. A nejen to. Po chvilce to i cítil. Čím víc se k ní blížil a věděl, že je raněná, hlavou mu lítalo víc a víc strašných variant toho, jak se jí mohlo něco přihodit a jaké by to mohlo mít následky. Když se mu pach krve a strachu dostal i do nozder, rozbušilo se mu srdce a hřbet zježil. A dalo by se jen diskutovat o tom, zda se mu do krve vléval adrenalin ze strachu, či ze vzteku. Pakliže měl cítit rozhořčení, tak bude pořádné a to vůči věci či nedejbože vlku, který jí ublížil.
Nejdříve se zdálo, že si za ním Roo sama doběhne a tak šel pomalu a zápasil se svými myšlenkami. Po chvilce se ale vlčice zasekla a to se k ní Kari ihned přiřítil. Z tohoto pohledu mu už bylo mnohé jasné. Zrak upíral na její stále trochu znatelnou ránu. Krev už z části smyl déšť, ale i tak ho v nose přímo štípala. Tohle si určitě neudělala sama. Pomyslel si už se značným vztekem v očích. "Roo, co se ksakru stalo?" Zeptal se rychle, ale klidně, přičemž naklonil hlavu níže tak, aby jí viděl přímo do očí.

Kardanisis byl ten vlk, který pracoval jen za příznivých podmínek. Potřeboval svůj klid a komfort jako nějaké rozmazlené vlče a tak bylo dnes vzácností, že se přes půlku hranic jejich území trmácel za deště. Ano, bylo mu to nepříjemné, víc než nepříjemné, ale měl svůj dobrý důvod. Že se blíží nehezké počasí: cítil už nějakou tu hodinku předem. To snad každý tvor v této zemi. No a tak se vydal do úkrytu, kam když dorazil, zjistil, že mu něco chybí. Jeho nejmilejší vlčice ze smečky, vlastně vůbec ta nejúžasnější, Roo chyběla mezi všemi těmi kožichy. A ať se díval pod jakoukoli stříšku či noru, kam by se mohla schovat před deštěm, nikde ji nenašel. A kdyby šla využít deště a pachů, které se díky vlhkosti drží při zemi, jistě by mu to oznámila. Řekla by mu, že ji nemá hledat schovanou, no ne?
Pochopil a bál se, že se něco stalo. Že se jí něco stalo! A tak se vydal kolem hranic hledat její pach. Nuž... měl obrovské štěstí, že se příliš nenachodil.
Ve chvíli, kdy už ho pomalu začalo bolet za krkem z toho hledání pachu, do uší se mu dostal její uspokojivý hlas, jenž volal jeho jméno. Okamžitě vystřelil hlavu vzhůru a s nastraženýma ušima poslouchal, zda se ozve znovu. To aby se ujistil, že ten hlas nebyl pouhou slyšinou, způsobenou strachem o ni. Nejednalo se o slyšinu... hlas se ozval znovu. "Roo!" Zavyl nazpět ze všech sil. Lesíkem se prohnala dunivá ozvěna, jak se vlna jeho hlasu šířila docela otevřeným prostorem mezi stromy. Svůj né moc chvályhodný vzrůst si kompenzoval i pronikavým hlasem, který by měla Roo slyšet i přes šum dešťových kapek dopadajících na zem.
Hned poté se vydal směrem, odkud on slyšel ji.

Nad jejími "betovskými" věcmi musel protočit oči v sloup. Copak byla práce Alfy a jeho pomocnice tak extrémně tajná a důležitá, že se o tyto záležitosti nemohli podělit i se svými druhy? Ano, Kari se ještě nemohl považovat za jakéhosi partnera Bety. Sotva si dali první pusu! Ale i tak ho to žralo. Možná i žárlil na toho pohledného a pochopitelně také silného Alfu, který mu přišel jako takový magnet na vlčice.
Však dost bylo těch dráždících řečí, kvůli kterým by se mohly dvě hrdličky ještě pohádat, proto si Kari ponechal jen svůj nevěřícný úškleb a tiše odpověděl až na tu druhou věc. "Ty city by mi nevadily." Usmál se a na chvilku se odmlčel. Nechal ji to pěkně vstřebat a pak ještě dodal: "Já asi víc než to, Roo." V hlase mu znělo spíš štěstí, však v očích se mu zableskl smutek. Smutek a nejistota z toho, do čeho se to zas zapletl. Láska... na první pohled se do zdálo jako nádherná věc, které si jde i ze začátku úplně nevšimnout, ale kdesi v hloubi duše Kari cítil, že to není dobrý. Snad každému muselo být jasné, že taková láska může na druhou stranu i kousat a drápat.
Pak zatřásl hlavou, aby zahnal tyto zlé myšlenky a dál si užíval výjimečné chvilky s Roo.

Samozřejmě, že jí to vyšlo! Kardanisisovi už se podařilo tak tak složit Roo k zemi, když vtom začala jančit, jak ji cosi bolí. Překvapilo ho to...dost ho to překvapilo. Vždyť si přece dával pozor, aby se jí něco nestalo! To byl natolik nešikovný, že se i tak neuhlídal dostatečně?
Nastražil překvapeně uši a rychle povolil sevření. Bylo mu jasné, že vzhledem k jeho opatrnosti asi nezpůsobil Roo nic vážného, ale přece jen by se měl krotit. Úplně pustil její srst z tlamy, aby mohl vyšvihnout hlavu nahoru a podívat se, co se jí kruci stalo.
Byl to od Roo chytrý tah. Ačkoli se Karimu samotnému nedalo moc věřit, on sám to s tou svou důvěrou nyní přehnal a skočil do pasti. Tady šlo poznat, že síla není všechno, co v boji vlk potřebuje.

Aaa holčička nám chtěla škádlit. Strany se vyměnily a Kari byl právě ten, kterého Roo pobízela k rošťárnám, v čemž však nehodlal pokračovat. Tentokrát se neudržel a i jemu se obličej vytvaroval do lišáckého úsměvu. Podíval se na pěkně vytvarovaný plac kousek od nich, na který jeho společnice ukazovala a pak zase zabodnul pohled do jejích modrých očí. "Jsem z toho strachem bez sebe." Popravdě by tím na něj ale jen udělala dojem. Při těch slovech si ale také uvědomil, že jediný, kdo tu byl nějakým způsobem ohrožen byl Kari. Byl by schopen ze sebe udělat kus hadru, aby zachránil Roo před zraněními, ale na něj jaksi jeho magie nefungovala a zůstal by pěkně domlácený, kdyby nebyl opatrný.
Nechal ji se vypovídat a v hlavě se mu přitom formoval pěkný plán, jak si Roo prozkoušet. Rozhodně nechtěl začít, jako při jakémkoli jiném a nudném tréninku. Kdoví proč měl Kari tak často potřebu být v něčem originální. Spaní mimo společnost už od útlého věku, dělání ze sebe trapného kytičkáře a zároveň se k cizím chovat jako k odpadu, místo rozvoje kariéry se toulat všude možně po Norestu... ach.. bylo toho hodně. "Nee, to nedělej, jinak mě od sebe nedostaneš." Promluvil celkem toužebným hlasem, když se k němu přitulila. A nyní se naskytla příležitost zrealizovat svůj plán. Překvapit ji. Snad ta nejzákeřnější technika útoku. Musel odolat své vášni, aby dokázal zapomenout na mazlení a celou svou váhou se pokusil své tělo opřít o to její a uchopit ji přitom za nejbližší část těla, co se najde. Samozřejmě to dělal prozatím s opatrností, aby jí ještě neublížil. Navíc se zatím ani nenacházeli na té bezpečnější plošině kousek od nich a tak si dával pozor na každý šutr. Sám nevěděl, proč se vůbec s jistotou v magii tak strachoval o její bezpečnost.

Kráčel si to pěkně kousek od Roo a přemýšlel, co s ním měla asi tak v plánu, když už si ho sem dotáhla, jako by jí patřil. Tedy... taky že patřil, ale v jiném slova smyslu. Byl pyšný na to, že se na ni může podívat s tím, že ho má ta potvůrka ráda, najednou nebyl tak napjatý u každého slova, které se chystala vyslovit, ačkoli možná dělal chybu.
Když se zastavila, on automaticky zastavil také a rozhlédl se kolem. Bylo tu hezky, takový podvečerní klid, moc pěkné. Nemohl se však krajinou kolem kochat dlouho, zaslechl něco zajímavějšího než je pohled na okolní svět. Byl to její hlas, který vždycky lákal jeho pozornost. Už v době, kdy Roo téměř neznal. Pohlédl jí s klidem do očí a narozdíl od ní svým ksichtíkem ani nehnul. Nastražil uši a poslechnul si ji. "Bylinky, nebo tělo?" Zeptal se docela bezbarvě a trochu ho píchlo u srdce. Při těch slovech si zavzpomínal na časy, kdy pro něj byla tato slova zcela běžná, nebylo to tak dávno, ale jemu to dávno přišlo. To snad jeho podvědomí se snažilo oddalovat ty doby, kdy si s sebou nenesl takové výčitky svědomí. Ani flegmatik jako Kari nemohl mít mysl úplně čistou. Sic minulost uměla bolet, ale horší by bylo, kdyby přetrvávala a stala se taktéž přítomností. Nelitoval změny v profesi. Pomáhalo mu to oddalovat nepříjemné zážitky.
"A...tady?" Ujistil se ještě před tím, než začne nějak více jednat. Roo byla docela odvážná, pakliže si chtěla procvičovat své schopnosti v boji zrovna zde. Skalnatý povrch, občasný svah a mnoho stínů, zajímavá volba. Teď zůstává otázkou, zda měla v plánu najít takové obtížné prostředí. Nuž, dnes se možná se svou magií Kari vyhraje, to se bude panečku chrápat.

Trochu ho znepokojila ta upřímnost, jež je a musí být součástí vztahu. Nelíbilo se mu, že odteď bude muset říkat všechno, jakoby ji tím nemohl jaksi odradit. "Tak jo..." Procedil skrze zuby, jeho nejistota v hlase však nešla tolik poznat. Mnohem hůř na tom byly spíše jeho myšlenky: Odteď. Prolétlo mu hlavou tohle slovo, kterým se také pokoušel uklidnit, ale moc mu to nešlo. Nechtěl, víc než nechtěl Roo prozrazovat všechno ze své minulosti. "-Nic, o čem bys měl vědět.-" Zacitoval slova, která Roo pronesla ještě před pár minutami, čímž trochu utišil své obavy. A aby ji to nemohlo nějakým způsobem urazit, tak tomu dodal trochu žertovného zabarvení, přičemž se i pousmál. Ano, sic byl trochu nervní, ale jeho mávající ocas nelhal. V tuto chvíli rozhodně nelitoval toho, že se vydal v patách Roo až sem a rozhodl se o sobě dát vědět.

Ještě před vteřinkou si myslel, že ho už nic nemůže překvapit, ale nebyla to pravda. Roo se nyní přitiskla k jeho srsti jako klíště a  jemu se znovu rozbušilo nervózně srdíčko. Bylo to pro něj stejně nečekané jako ta pusa, ale zase ji nechal. Jakoby to měl snad v plánu. Ještě před chvilkou byl jen běžným společníkem, který si s jakýmsi respektem a hlavně slušností drží odstup a teď se k němu Roo tiskla jako za mrazu. Jako by to už bylo běžné. "Kéž bych věděl. Ale ať je co je, bude to super." Odpověděl jí ještě s trochou toho překvapení v hlase. "Ale od teď mi říkej všechno, jasný?" Aby toho jistě nebylo málo… Pakliže s ním teda hodlá Roočko něco mít, tak ať jsou k sobě řádně upřímní. Nerad by, kdyby to i nadále mezi nimi bylo jedno tajemství za druhým.

Trochu rozumnější myšlenky mu začaly proudit hlavou až když se nebohá vlčice nehýbala. Když v tlamě ucítil jen občasné posmrtné škubnutí svalstva, když neslyšel tlukot vyplašeného srdce a ani dech, jakoby se probral ze snu. Přestal vrčet a povolil sevření, přičemž ucítil trochu krve. Nebylo jí moc, krví si potřísnil jen zuby, které se mu vší tou silou zabořily kousek pod kůži jeho oběti. Napřímil se nad mrtvým tělem a téměř ho i vylekalo, čeho je vlastně schopný. Neztratila téměř ani kapku krve a bylo po ní. Mohl by ji svou magií ještě zachránit, ale to by zabilo nejspíš zase jeho. Nemohl si to dovolit. Byl si jistý, že je mrtvá, slyšel a ucítil v tlamě, jak jí zlomil vaz. Ta nechutnost. Proč to vlastně udělal? Sic ano, nazvala ho vrahem a odmítla mu prozradit, kde se nachází jejich zajatci, ale to by přec na jejím místě udělal i on. Svým způsobem byla nevinná. 
Bylo zvláštní, jak se Kardanisisovi najednou rozjasnil svět před očima. O tomhle se nesmí nikdo dozvědět. Nesmí nikdo vědět, jak přesně umřela. Nemůžu o tom říct pravdu ani Alfovi. Říkal si nervózně hledíc na svůj výtvor. Na mrtvé tělo, jež toho mohlo ještě tolik prožít. Určitě nebyla nejstarší...
Kardanisis se na tu ohavnost nemohl dívat, jinak by měl ještě větší výčitky svědomí a to si taky nemohl dovolit. Omluvně té vlčici oblíznul ucho, skoro jakoby litoval svého činu. Pak odvrátil zrak a vydal se rychle dál za hranice Přízračných. Však nedoběhl daleko. Po pár vteřinách se prudce zastavil a uvědomil si, že je nyní jako houba nasáklá pachem té vlčice. Snad každý by poznal, že byl s jedním z nich v kontaktu. Navíc, pokud se vydá dál, je možné, že z něj za chvíli také ocitne v jejich zajetí. A po tom, co se Přízrační dozví o téhle vlčici, ti se s ním nebudou mazat. Více smečce a těm dvěma vlčicím pomůže, když půjde zpátky na své území.
Obrátil zrak zpět tam, odkud přišel a ocitnul se na chvíli v zapeklité situaci. Byly zde dvě možnosti a z nich jen jedna rozumná. Pokud si někdo myslí, že se tento mnohdy klidný a egoistický herec vrátí domů, mýlí se. Znovu se otočil směrem ke středu území a vydal se dál... přímo mezi žraloky, kteří se mu vždy předtím zdáli tak neškodní.

Tohle bylo asi poprvé v jeho životě, co se pořádně zakousnul do někoho slabšího, než je on sám. Dokonce jej i překvapila ta slabost, kterou vlčice po jeho útoku projevila. Bylo to pro něj možná i šokem. Tak slabá a zranitelná. Na vteřinku si i řekl, že se na ní moc nevyřádí, že je mu jí dokonce i trochu líto, ale nezastavil se. Vykašlal se na slitování. Zahryznul se jí tedy do onoho místa za krkem, čímž tuto (se smrtí evidentně smířenou) vlčici složil pomalu k zemi a začal surově smýkat hlavou ze strany na stranu. Tak jako se svou kořistí. Lovné zvěři se tímto chvatem zlomil vaz a pak bylo po všem. Opravdu se na ní moc nevyřádil, pokud se nějak pokusí bránit, proti jeho předešlému souboji to bude úplné nic. Ta ostuda, vylít si zlost na tak oslabeném jedinci. Až k pláči. Škoda, že Karimu to bylo v té chvíli docela jedno. Nazvala jej a jeho smečku vrahy, on sám se vnitřně považoval za vraha, tak ji jednoduše zabije. Tak to viděl on.

Dva vlci vyděšení k smrti stáli ztuhle na ledě skoro uprostřed černého jezera. Karimu se na dlouhou chvíli zastavil dech a téměř ani nemrkal. Když si všimnul, že ten led prasknul právě Clay pod nohama, uvědomil si, že by za to mohla moci její magie. Že by vysušovala i led? No v každém případě pod ním nic nebylo. Ani prasklinka. A když už se pod jeho tlapami nějaká ta běloučká a strach nahánějící čára objevila, táhla se od míst, kde stála jeho sestra. Teď už neměl strach o sebe, na svou bezpečnost téměř zapomněl, bál se o svou milovanou sestru, jež se nyní pokusila udělat krok vpřed. Vyvalil na scénu před sebou oči a stále se ani nehnul. Pohyb nebyl dobrý nápad, ale stání na jednom místě také ne. Kari by se nejradši rozběhnul, odstrčil Clay od toho popraskaného místa a stoupnul si tam místo ní, ale to by se tím mohlo ještě víc pokazit. A tak zůstal stát. Stát a přihlížet ději.
Po chvilce to už ani pevný led nevydržel a prasknul. Pokazilo se to víc než dost. Pod Clay se propadla pevná zem a nahradila ji voda. Ledová voda, v níž nejspíš neuměla stále plavat. Nebo snad ano?
Po chvilce se stejně ukázalo, že se Clay nedokáže udržet nad hladinou. Dost možná ji i rozbité kusy ledu bránily v osvobození se ze spárů nedýchatelné kapaliny. Když Kardanisis zřel narudlé zbarvení ledové vody, zježil se mu celý hřbet a odvážil se udělat krok blíže k prolomenému místu. "Vydrž!" Vydal ze sebe hlasem plným strachu. Jakoby ji mohl slovy zachránit. Jakoby ho snad ve všem tom zmatku slyšela. Nevěděl, co dělat. Kdyby tam skočil za ní, šel by ke dnu ještě rychleji. On s plaváním neměl vůbec žádnou zkušenost a navíc byl možná i těžší než jeho sestra. Utopil by se tam stejně jako ona.
S jistou nadějí udělal krok před a tím se dost přiblížil popraskanému místu, ale jediné, co se mu tím podařilo, tak vytvořit prasklinu i pod sebou. Rychle tedy ucouvnul zpět, ba dokonce ještě dál od probořeniny. Ocas měl stažený mezi nohama, uši cvakající nejdřív za hlavu, pak zase zpět nahoru a ve tváři nesl si vyvalené žluté oči, jak nečinně civěl na tu tragédii před sebou.
Od té chvíle se už ani nehnul. Ze začátku odmítal uvěřit tomu, co se stalo. Říkal si, že jde jenom o noční můru, ale nešlo. A minutu po minutě mu to začínalo docházet. Clay už tam pod ledem zůstane. Po chvíli nastalo hrobové ticho a on se stále ze svého místa nehnul. Šok ho pak dokonce donutil se posadit a pak i položit své tělo na ledovou lesklou zem pod sebou. Dlouhé hodiny tam na jezeře proležel s až dětinskou nadějí, že mu sestra oživne a vynoří ještě hlavu z vody. Nevynořila.
Až po pár hodinách pouhého ležení na místě ucítil něčí společnost a tak se odbelhal z ledu pryč do stínů stromů. Bez rozmýšlení se vydal domů jako troska, vracející se z vězení a s vinou na krku. Musel se ale smířit se smrtí své sestry a alespoň se pokusit před ostatními hrát, jakoby se nic nestalo. Nerad by někomu vyprávěl o tom, co se tady doopravdy událo.

A ještě si dovolila být tak drzá. No... kdyby byl Kardanisisův psychický stav v této chvíli v pořádku, možná by to pochopil a tolik by to neřešil, ale on nebyl v pohodě. Nebyl v pohodě ani trochu a svými slovy Silh jen otevřela víko od natlakované plynové nádobky. Teď už se nejednalo o unikající látku, teď už to byl výbuch. "Já ti dám teprv důvod - říkat nám vrazi." Zasmál se a v jeho hlase se ozvalo jak pobavení, tak i jakési zoufalství. V porovnání s tím, co se však chystal udělat to bylo jen ticho před bouří.
Na chvíli se pozastavil a pak po ní bez rozmýšlení vystartoval s vyceněnými tesáky. Pokusil se jí jít po zátylku. Už jsem jednohoho vlka zabil. Proč bych to nemohl udělat znovu a právě teď? Mluvilo v něm jakési podvědomí, hlas, který jen těžko dokázal ovládnout. Svou sestru sic nezabil... už vůbec ne úmyslně, však jeho svědomí říkalo něco jiného. To on dovolil, aby na led vkročila. To on poslechl svůj nerozum a nakonec ji v tom dokonce podpořil hrou. To on její smrti jen tak bezmocně přihlížel. Nesl si s sebou vinu a ta se mu zakódovala do hlavy. Stejně jako plno jiných blbostí, za které se tolik styděl.

Ze začátku si myslel, že tu tlamu už nezavře, no nakonec zavřel. Nepřestával na ni však udiveně civět. To, co se mezi nimi v tuto chvíli stalo by najednou vykřikl do světa. Nejradši by se rozběhl tam, kde je vlků nejvíce a křičel o svých citech k Roo... no a samozřejmě také o tom, že mu beta smečky dala pusu. Ta pýcha, která však byla asi tou nejvedlejší věcí, ze které měl Kardanisis dobrý pocit.
Pak řekla, že si z Kariho neutahuje. Při těch slovech ho zalila další vlna jakési úlevy, ale také zmatení. Co se teď mezi nimi stane? Chtěla si s ním začít vážný vztah a dopadnout snad, jako Kariho partnerka? (To by ji mohlo dokonale připravit o tak dobrý dojem mezi svými podřízenými.) Nebo z tohoto činu bude pak stejně na rozpacích jako s Rayem? Obě varianty byly vcelku děsivé, ale té druhé se asi obával víc. Bylo na čase ukázat, že jemu se její rozhodnutí přece líbilo
"Tak to bych si rád zopakoval." Najednou mu z obličeje slezlo překvapení a nahradila jej jen milá zvídavost. Netušil, co to do něj vjelo, ale tu pusu se jí pokusil vrátit. Ne tak dlouhou a plnou vášně, ale přece. Uvidíme, jak se Roo vypořádá s tímhle. Když už udělala první krok, jentak z toho nevycouvá.