Príspevky užívateľa

Sice to bylo těžké, ale se zimními třezalkami Kari Feíkovi trochu věřil. Ovšem však očekával jen nějaké ty lístky s umírajícími stonky. Květy v tomto ročním období bylo nemožné někde spatřit.
A ano, opravdu nebyl zvyklý na to, že by zrovna jeho měl někdo potřebu stírat. Však na to, že se mu snažil jeho učitel ukázat, že má více vědomostí a zkušeností než Kari, na to už ano. Za jeho život už poznal řadu vlků, kteří ho o něčem poučili a on se jim nebránil. Sic na to byl zvyklý, ale na tu Feierovu podezřelou nepříjemnost už moc ne. Nebyl si jist totiž, jestli se tak mračí na každého, nebo jen na Kariho (obrazně řečeno). No zatím neměl Karda potřebu se na to Feiky ptát. Netrpělivě pak pohodil hlavou a řekl. "No jo, říkals ale pět rostlin. Chtěls je, tak je máš. Krom toho jehličí, o kůře již něco vím." Pověděl s jistotou v hlase a po chvíli se vydal tedy směrem ke smaragdovému údolí.

Překvapením i úlevou mu poklesla čelist, když se ležícímu opět vrátilo plné vědomí. Teď si úplně nebyl jist, zda pomohlo jeho šťouchnutí čumákem, nebo by se i tak Al probudil sám. Však nezaobíral se tím dlouho, protože měl na práci důležitější věci. Měl by radši řešit aktuální stav vlka. Nestihnul sice odpovědět na první otázku Roo, ale na ty další už ano. "Roo, ne tak rychle." Uštípnul jí slovy. Chtěl, aby se trochu uklidnila a nevalila najednou na Alarica tolik otázek. I kdyby před chvílí jen spal, což nebylo možné, určitě byl zmatený. A co když omdlel? Stejně jako já kdysi s Clay. Prostě mi došla energie na to, abych dokázal déle vnímat svět okolo sebe. Napadlo ho najednou. Však touto svou teorií si nemohl být jistý. Proto radši počkal na odpovědi ležícího vlka. "Pomůžem mu se dostat do nory." Tiše řekl Roo k uchu nakonec.

Nad jeho vysvětlením jen nevěřícně nakrčil čumák. "Záleží i na povaze vlka." Někdo to prostě nezvládne. Třeba já. Pomyslel si. Co se týče zvládání stresových situací, to Kari uměl. Uměl se jakž takž vypořádat se stresem a zmatkem, ale při pomyšlení na budoucnost bez zraku. To ne. Kardanisis potřeboval zrak, adrenalin, jistotu k tomu, aby ho život bavil. Možná by ho slepota zbavila mladické touhy po akčních zážitcích, ale ne, kdyby se svým životem hned ze začátku seknul. Tohle byl jeho názor.
"Zatím jsem léčil jen čerstvá zranění a uschlé rostliny. Nevím přesně, co to s tebou udělá, ale chci to zjistit." Odpověděl Ikkemu po chvilce. Kardanisis léčil, dokázal zahojit během pár vteřin něco, co by se hojilo třeba i měsíce a to nejen u živočichů, ale i u rostlin. Však to, čeho nedokázal vlka ani rostlinu zbavit, byly jizvy. I když čerstvé zranění dokázal vyléčit, jizva potom vždycky zatím zůstala. Kdoví, jestli se dá Ikkeho ztracený zrak přirovnávat k jizvě, nebo hojícímu se zranění.
Pak už neváhal a natáhnul tlapu k Ikkeho obličeji.

Ach kdyby tak byl Kari na jejím postavení. Té hrdosti by si s největší pravděpodobností užíval až nad hlavu. Užíval stylem, že by se vozil po těch, kteří jsou níže postavení, a to téměř denně. Asi bylo dobře, že na to Kari neměl dostatečné nervy ani trpělivost. Alespoň zatím proto neměl vhodnou povahu. Šikanovat svoje podřízené, to by mu možná šlo, ale chovat se tak, aby jej všichni dobrovolně následovali a převzít veškeré povinnosti, to už by mu nešlo. Na to mu chyběla dospělost. "Rozhodně ne hned, ty jelito. Půl hodiny si určitě počkáš." Samozřejmě jí tady nedával pod čumák kdejakou oblbovací drogu, která by jí zabrala do pár minut. Tohle byl pouze ulevující čajík, který měl své účinky opravdu minimální. Možná by ho dokonce měla pít častěji. Denně, aby pocítila výraznou změnu.
"Hmm... klidně." Po tom, co se na chvíli odmlčel znovu promluvil. A nelhal v tom, že by si s Alfou v pohodě promluvil o jeho vztahu s Roo. Nebo alespoň by se o to naprosto bez problému pokusil. Zatím však pochyboval, že by mu to Roo svolila, a tak čekal na její reakci.

Nedalo se snad ani čekat jinou reakci než tu, kterou ze sebe Kari dostal. Dalo se zcela jistě čekat, že jí na slova odpoví takhle. "NE, ne, ne, ne. Feier se mě ani nedotkne." Jakoby vstal z mrtvých se napřímil a bezmyšlenkovitě to na ni vyhrknul. A podívejme! Dokonce se mu na tváři objevilo pobavení. Tak to se Roo povedlo. Docela rychle se jí to povedlo. Bylo zvláštní, jak rychle dokázala Kariho probudit i když se necítil dobře. "A ne díky. Čajík si radši uvařím sám." Uchechtnul se nakonec. Líbilo se mu, že se ho vůbec snaží trochu probrat. Celkem se divil, že se na něj prostě nevykašlala a s díky neodešla hned pryč řešit vlastní problémy. Být Kardanisis v její kůži a nebýt léčitelem, nejspíš by to udělal.

Nevšimnul si, že na něj Roo před chvílí hleděla. Měl zavřené oči a taktéž štěstí, že si toho nevšimnul. Kdyby jo, bylo by mu ještě trapnějc. Musel vypadat celkem komicky, když tak nesmírně soustředěně seděl se zavřenýma očima. Teda to si alespoň myslel. Roo zatím však nic očividně k smíchu nebylo. No a tak se začal pomalu uklidňovat. Dostával se z toho ponížení. Tyjo, vadilo mu, když Roo nebyla schopná před ním projevit slabost, ale sám to teď dělal. Dokonce z ní trochu udělal blbečka a řekl- "Nemáš zač. Je mi líp, než kdykoliv jindy." Úsměv se mu sic na tváři nevykouzlil, ale ocasem řádně zabušil o zem. I když lhal s tím, že je mu dobře, šťastný byl. Za uzdravení její rány se mu dostavilo nemálo dopamínku. Dokonce měl chvílemi pocit, že jeho radost překrývá tu slabost, kterou též v tu chvíli cítil. To dal však najevo jen svým bušením ocasu o zem.

Kardanisis sic nevěděl, na koho Roo narazila a musela se s ním pustit do boje, ale věděl jistě, že se mu to nelíbí. Nelíbilo se mu, jak byla Roo pomlácená a zraněná. A dle toho se taktéž tvářil. Ovšem se na ni nemračil proto, že byl na ni naštvaný, ale byl pouze znepokojený z celé této situace.
Nevšímal si jejího uškubnutí, které se pochopitelně dalo čekat, a prostě se snažil udržet tlapu na její ráně. A jelikož se snažil zabránit své nevolnosti, zavřel u toho oči. Možná se mu nezatočí hlava, když se na to nebude dívat.
I když se nemusel často ani snažit, dnes se soustředil. Cítil pulz krve v jeho tlapách i v uších. I když měl na tu chvilku zavřené oči, věděl, že se Roo rána hojí. A nejen ta. Tmavá vlčice mohla po chvíli cítit odcházející bolest v dalších raněných částech těla. Netrvalo dlouho a zranění bylo pryč. Bylo by fajn, kdyby se rána dočista vypařila, jenže to se nestalo. "Zůstane, jizvy tě nezbavím." Vydechl bez emocí a trochu se u toho bál otevřít oči. Jenže zústat takhle slepě sedět nemohl. Už tak se styděl za to, jak úspěšně ho dokázala vlastní magie vyčerpat. No a tak otevřel oči a opět se postavil. Cítil se, jako po dlouhém běhu. Sice nebyl zadýchaný, ale cítil se tak. Na druhou stranu se však musel zaradovat, že to nedopadlo stejně, jako s Clay.
No jo, hlavně, že Roo už vypadala a jistě se i cítila mnohem lépe. "Lepší?" Ujišťoval se s mírně svěšenou hlavou, snažíc se vyhnout jejímu pohledu. Obě tlapy už měl položené na zemi.
Výtečně, teď už před ním opět stála silná a zdravá Beta smečky.

Kéž by i Kardanisis mohl říct, že byl z tohoto setkání trochu nadšen. Jenže nebyl. Pach krve, který zde byl cítit všude kolem byl znepokojující. A ještě horší na tom bylo, že se mísil s pachem Bety smečky, Roo. 
Jakmile už byl přímo u tmavé vlčice, snad si ani nemohl nevšimnout ošklivě vypadající rány na jejím rameni. Roo, ty neopatrný jelito, pročs sakra někoho nepřivolala? Nemuselo se ti nic takového stát. Pomyslel si. Měl chuť tuto svou poznámku projevit nahlas, ale věděl, že by mu Roo jen odporovala. Přišlo mu, že nechtěla či neuměla projevit slabost před ostatními členy jejich smečky. Myslel si to nejen díky jejímu chování, ale také díky tomu, co kdy řekla. Už ji nejednou slyšel mluvit o tom, jak je samostatná . Nebo tak něco. "To si piš,  že bude." Zamračil se na ni nevěřícně. Zahnala ho alespoň? Napadlo ho potom a div, že to neřekl i nahlas. Raněná totiž mohla ze souboje pouze uniknout a tulák by pak mohl pokračovat v konání nepořádku na hranici. Ale to pochyboval. Roo by nikdy jen tak neutekla ze souboje s tulákem... snad. "Hele, nehýbej se. Možná to trochu zabolí." Na nic už se mu nechtělo čekat. Už se nemohl dívat na ten hnus na jejím rameni. Snad to nedopadne tak, jako s Clay. Dlouho svou magii nepoužil na takové škaredé zranění a nerad by se tu před Roo sesypal k zemi. Proto u toho radši nehodlal stát. Tak se netrpělivě posadil a jednu tlapu natáhl k jejímu ameni, na němž přitisknul tlapu k ráně.

I on na Ikkeho zamrkal. Však jeho zamrkání nepoukazovalo na takové štěstí. Spíše se tvářil nepřítomně. Štěstí, že to jeho společník nemohl vidět. "Být ve tvé kůži, už bych se šel radši utopit. Bez urážky." Řekl s hlasem plným upřímnosti. Prostě se neudržel a vypustil to, co ho první napadlo a co bylo nejjednodušší k vysvětlení. "Jako malému mi máma zavazovala oči a pak chtěla, abych ji našel. Byly to jen krátké chvíle a i tak to bylo nepříjemný. Nemohl bych se slepotou žít po zbytek života." Zabručel a v hlavě si představil to nadšení, když úspěšně splnil něco, co mu matka vždy zadala. Bývyl ještě malinké vlče v té době. Kde jsou ty časy? "Umím léčit jediným dotykem. Chci to zkusit i na tvůj zrak. A v pohodě. Ani já bych na sebe jen tak nenechal patlat." Tak a bylo to venku. Kardanisis narozdíl od světlého vlka Ikkemu nevěřil. Vlastně mu docela nerad prozrazoval věci jako svou magii. Však měl by si zvyknout. Vlk i Kari byli součástí jedné smečky. Byli na jedné stejné lodi a tam se museli snést navzájem. "Tak jo, to máš fajn kámošku." Dodal ještě nakonec. Sic zněl docela nadšeně, ale nebyl až tak nadšený.

"Jo, jasně." S lišáckým pohledem ve tváři se na ni pousmál. Vlastně se v tyto chvíle na Roo jen smál. Snažil se jí tím zlepšit náladu. Sám tedy úplně nevěřil, že by se Roo zvládla ubránit úplně před každým ze smečky. Určitě se mezi ostatními našel někdo, kdo by na Roo v boji měl. Jen si neuměl dobýt vyššího postavení. Roo na to evidentně měla. Vlastně i Kardanisis by si v boji s ní věřil. V tomhle si dával často až moc velké naděje. Však k žádnému vážnému souboji mezi ním a Roo zatím nedošlo a tak pochopitelně nemohl nic vědět jistě. Každopádně i kdyby ji přepral, se svou leností a mnohdy i mladickou nezodpovědností by si nerad získal vyšší postavení než tmavá vlčice před ním.
"Promiň, ale nemůžu si pomoct." uchechtl se její následující větě. Nuž... sic to bylo nevhodné, ale jednou se vlk musel zasmát i něčemu smutnému. No ne? A snad to tak brala i mistryně Beta. "Ty naděláš. Fakt mi to neva. Na, dej si čaj." Ještě se u toho trochu pobaveně tlemil, když přisunul mističku k jejím tlapám. Doufal, že jí nebude muset vysvětlovat, že se to pije a jak se to pije. Pochopitelně ještě před tím vyndal z vody vylouhovanou rostlinu, tak co jiného by se s tím pak dalo dělat? "Tak jestli ho máš stále ráda, tak se ho na to zeptej. Možná si jen neuvědomuje,
že tě něco trápí." Kdoví proč se mu tohle říkalo tak těžce... "U něj bych se nedivil." Zamumlal si pod vousky. Bylo to pouhé zabručení, z něhož nemohla vlčice nic vyčíst. Kari ani nechtěl, aby mu to podrážděné zabručení rozuměla. Neměl Raye rád už od velmi velmi mladého věku. Nejspíš to bylo tím, že mu na nekrátkou dobu sebral pozornost Clay a o tom Karda opravdu nechtěl, aby Rooš věděla. Nechtěl, aby věděla, jak dokáže být žárlivý. "Celkově by sis o tom měla s Alfou promluvit. Trápí tě něco, na čem má velký podíl i on. Teda, nechci tě do ničeho nutit, ale chápeme se." Snažil se víc, než kdykoliv jindy. "Jde poznat, že v sobě dusíš fakt moc nepříjemností. Buď sama sebou. Nemusíš sice cizím brečet pod tlapama jen kvůli své náladě, ale upřímně říct, že se necítíš dobře, to udělat můžeš. Ono se s tím asi dá něco dělat, jenom je těžký zjistit jak." Ahh jak tohle bylo Karimu proti srsti. Jenže chtěl pomoct tmavé vlčici, proto musel mluvit a mluvit a mluvit dokud mu nedojdou slova.

Byl zrovna na stopě pachu kořisti, když se Roo dobelhala k jeskyni. Čumák měl těsně u země a pohyboval se též už poblíž jeskyně. Jen trochu dál než tmavší vlčice. Nebylo divu, že si později všimnul i jejího pachu a pachu krve, kterého byla zdrojem. Pochodoval rychle a tiše, snažíc se najít kořist, které byl na stopě. Jenže pak se mu do nozder dostal onen pach vlčice. Okamžitě se napřímil a přestal se soustředit na svou kořist. Vlastně na ni dočista zapomněl. Nastražil uši a zavětřil, aby ucítil Roo lépe. Není daleko. Pomyslel si a rozběhnul se bezmyšlenkovitě směrem k Roo.
A po pár minutkách ji i našel. Okamžitě poznal, že je raněná a tak k ní pohotově přiskočil. "Rooš? Co se stalo?" Zeptal se dost překvapeně. U všech všudy, co se jí sakra stalo?

Narozdíl od Feiera se Kardanisis moc uznale netvářil. Spíš naopak. Na pár vteřin se na hnědého společníka podíval, jako by měl chuť ho v půlce povídání přerušit a zavrčet, že to není pravda. Že všechno, co říká není pravda. No, ale tak vypadal pouze jeho výraz. Naštěstí. Ve skutečnosti sic jeho mysl nebyla daleko od dojmu výrazu, však nic takového ho nenapadlo. I on sám věděl, že je možné, že ví Feier víc, než Kari, jen si to nedokázal přiznat. Na to měl až příliš vysoké ego a Feík na to byl až příliš velký mračoun. "Já vím." Zabručel jen a trochu veseleji se zakroutil. Jako štěně, chválící se za nějakou blbost. "Tak mechy, blíže k Jaru pak bledule, sněženky a koncem podzimu se z růží stanou šípky, který žijou ještě dost dlouho... no a taky lišejníky, což jsou spíše houby." Ale některé jsou zelené, takže rostlinám podobné. Pomyslel si a odmítal přiznat, že to vlastně není moc rostlina.
Rozhlédl se sem a tam, zacukal ušima a pak nakonec promluvil. "Ukážeš mi teda ty tvoje zimní třezalky?" Zaculil se s trochou pohrdání. Na jednu stranu se cítil špatně za to, že věděl bručoun víc než Kari, ale na druhou stranu byl Karda rád, že se možná dozví něco nového o rostlinách.

Když Roo dořekla, Kariho pozornost patřila jen a jen ležícímu vlku. Co by s ním asi mohlo být? Srdce mu tlouklo, dle zvedající se hrudi šlo poznat, že i dýchal a žádného zranění si Kari nevšimnul. Dokonce ani krev necítil, takže odmítal věřit, že by jeho ztráta vědomí souvisela se zraněním. Maximálně vnitřním zraněním. Při pomyšlení na zranění hlavy už reflexivně natáhnul tlapu nad čelo ležícího vlka. Však ještě před tím, než Kari začne používat magii, měl by si situaci ověřit víc. I Kariho stála jeho vlastní magie nějaké síly a dokonce i představovala riziko. Moc dobře si pamatoval, když omdlel, aby svou magií zachránil Clay.
A tak nejdřív zkusil Alaricovi pohnout s nohou, aby zjistil, jestli nemá nohy zatuhlé. Vlk by mohl mít jen křeč, ale tu zřejmě neměl. Pak přiblížil čenich k jeho uchu a zacvakal zubama těsně u jeho ucha. Tímto zjišťoval, jestli vlku fungují přirozené reflexy. Pokud uchem Alaric uškubne před zvukem cvakajících zubů, bude to dobré znamení. Jen malé uškubnutí totiž znamená, že daný vlk slyší. "Bude se nejspíš muset probudit sám. Jenom nevím, za jak dlouho. Pokud bude takhle ležet dlouho, nemůžem ho tady nechat. Ta zima pro něj určitě není dobrá." Dodal zamyšleně. Vypadá, jako by jen spal. Opravdu ho jen tak neprobudíme? Pomyslel si a díky své zvědavosti se o to trochu pokusil. Čumákem šťouchnul opatrně do boku ležícího.

Pozastavil se nad tím, že je ten šikanátor ještě ve smečce. Kdo by to asi tak mohl být? No v každém případě by Kardanisis nestačil pitomě hledět, kdyby zjistil, že tím šikanátorem byl právě Stadley. Kari bral toho modrého vlka jako přítele, se kterým se znal už od prvních dnů svého života. Sice se s ním nebavil nějak extra moc, ale vlastně s ním zažil více zábavy než s kýmkoliv jiným. Pochopitelně krom sourozenců. A především Clay.
"Ale kdyby něco, hned se mi svěř, jasný?" A pak následovala další řeč, tentokrát se to týkalo Roo i Kariho rodiny, kvůli které také ne málo trpěl. "Je to skoro to stejný. No, tak v tom alespoň nejsi sama. No ne?" Pousmál se a oplatil jí až teď povzbudivé dloubnutí tlapkou. Ačkoliv Roo nic jako ztrátu rodiny nepřál, nevadio mu vědět, že v tomto není sám. A snad to samé pocítí i Roo. "No... on je Alfa a ty sice nejsi Luna, ale jsi Beta... Do toho jste podobně staří..." Rád by pokračoval, ale na chvíli se pak zaseknul. Ponořil se totiž na chvíli do myšlenek. Sakra vždyť to bylo docela očividný... Je to vlk a vlčice na nejvyšším postavení smečky. Do toho Ray to s vlčicemi umí, to vím z životní zkušenosti. I Clay mu kdysi věnovala víc pozornosti než mně. Pomyslel si zmateně a překvapeně. Sice pro něj bylo těžké si představit Roo a Raye, jak se opírají rameny jeden o druhého a už vůbec ne jejich vlčata, ale ještě před chvílí se mu to zdálo tak jasné. Samozřejmě vztahu těch dvou ještě před několika dny nevěnoval téměř žádnou pozornost, ale když se k tomu dostalo, bylo těžké je vnímat pouze jako pomocníky. No a stejně jí Ray projevil lásku. Takže jsem měl pravdu v tom, že mezi nima něco být muselo.
"Ale jo, brečíš... to nezakecáš." Řekl s jistotou. Tím svým vyhrknutím a setřením slz se prozradila.
No a tak mu nezbylo nic jiného, než ji utišit, jako matka své malé vlče. Nejdřív protočil očima v sloup. Pak se postavil, natáhl se k ní a čumákem jí pročísl srst na tváři. Takové oblíznutí či dlouhé muchlání mu přišlo značně nevhodné v tuto chvíli. No a tak svůj čin provedl opatrně a s rozumem. Ještě by ho do čenichu uštípla, že co se opovažuje na ni patlat. "Hej, klidně se vybreč. Mně to neva." Z jeho něžných slov se mu naježila srst na hřbetu. Už se fakt choval jako něčí matka.

Tedy to, co ze sebe tmavá vlčice právě vypustila fakt nečekal. Nebyl tolik překvapen především tím, proč se cítila špatně, ale tím, kolik toho vlastně bylo. A pak když si uvědomil, že je možné, že je dost možná jeden z mála vlků, kteří si její slabosti vyslechli, ještě více ho to zarazilo. A to si ani nebyl jist, zda nebyl vůbec první vlk, kterému tohle všechno Roo řekla. 
Vykulil na ni oči a až po chvilce tichého mlčení se uráčil promluvit. "No... když jsem byl vlče, stalo se mi něco podobného. Je ten vlk stále ve smečce?" Mluvil opatrně a snažil se do tónu hlasu zapojit i empatii. Rád by hlavně věděl, o koho se jedná. Jistě by nebylo pro Roo dobré, kdyby byl stále mezi námi. Fuuha... asi bych si vážně měl změnit profesi. Pomyslel si při hledání dalších odpovědí. Začínám pochybovat, že mám tohle v popisu práce. "Hele, rozhodně si nemysli, že jsi byla nějak slabá v té době. Stát se to může každému... a nehledě na to, jak dobrý či špatný vlk to je." Usmál se, chtíc, aby pochopila jeho slova. "Hlavně si nemysli, že snad ti dva odešli kvůli tobě. Někdy se vlku prostě ve smečce přestane líbit a tak odejde. Sice nechápu, kdo by opouštěl Ignis, ale někdo to tak má. Věř, že tebe nejde nemít rád a kdyby věděli, jak moc ti ublíží jejich odchod, jen pro tebe by to neudělali." Usmál se na ni a zastříhal ušima. "A Feiera s Mal absolutně neposlouchej. Jsou to idioti, kteří by takto rádi uráželi každýho. Nikdo je nemá rád, Féju maximálně ten slepej Ikke." Zabručel naštvaně. Rozhodně za to nebyl rád. Naštvalo ho to stejně, jako když mu kdysi Clay řekla o Dariusovi, jenž jí kdysi taky ublížil. A ještě víc mě štve, že jsem v hierarchii níž, než ten hnědej mračoun. Ach Kari by mu tak rád napráskal. 
A při jejích posledních slovech se úplně zasek. "Já... myslel, že vy dva už spolu jste dávno..." Už už se chystal říct něco dalšího, když vtom si všimnul slz, které Roo stékaly po tvářích. Ona fakt potřebovala čajík. ...Počkej... ty brečíš?" Sehnul hlavu, aby jí viděl lépe do tváře. Srdce se mu nervózně rozbušilo a on trošku zazmatkoval. Vidět před sebou brečet někoho, jako byla Roo, to nebylo nic moc příjemného.