Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   ďalej » ... 15

Po zdlouhavých hodinách chůze došla sem. Po tom, co si tato šedivá vlčice našla ještě v blízkosti svého starého území úkryt pro přespání se vydala opět na cestu za hledáním nového útočiště. V žádném případě si nebyla jista tím, co vlastně hledala. Byla zmatená, slabá a ztracená ve své vlastní mysli. V prvních chvílích si myslela, že úkryt je právě to, co chtěla a snažila se najít, ovšem pravdou bylo něco zcela jiného. Matery potřebovala oporu jiných vlků, potřebovala mít pocit, že je chráněna jakýmsi štítem společnosti, však nechtěla si to přiznat. Život v Nihile i když nezaujmul velkou část jejího života ji značně změnil. Myslela si, jak dobrý i soběstačný dokáže být tulák a nějakou dobu se jí to i dařilo. Nebylo tomu tak.
Únavou už začínala zakopávat o své vlastní nohy a tak si na chvíli lehla do tenké vrstvy sněhu, aby si odpočinula. Mívala ona dobrou fyzičku. Bohužel jí ale děti užíraly mnoho energie a tak se stávala čím dál, tím více zranitelná. Smůlou se stala i skutečnost, že ne jen fyzicky, ale i psychicky slabou se stávala.

Se smutkem ve tváři a se strápeným svědomím běžela podél řeky. Tedy alespoň chvilkami se běžet pokoušela. Její kulaté a těžké břicho ji totiž poutalo s její zranitelností a neschopností stále víc a víc. Dokonce ji kopání malých vlčat občas řádně zabolelo. Ach nevíte si představit, jak těžké to Matery, tato mladá a nezkušená vlčice měla. Už tak si připadala, že v té její vzácné smečce nihilské je k ničemu a ještě horší to pro její utrpení bylo, když nesla v břiše ještě další hladové krky, co by smečce přinášeli leda radost. Navíc na to ani neměla postavení, jistojistě by ji a nebo její vlčata stejně musela Nudita vyhodit. Matery, té se smečka hodila, potřebovala mít tu jistotu, být chráněná a mít při sobě pomoc členů, zvláště teď, když čekala vlčata, o kterých nikdo nevěděl. Bohužel však ona a její děti nemohli přinést za to smečce nic.
Když zpomalila, aby si na chvíli odpočinula, zamyšleně se zahleděla do země. Občas jí i k té zemi slza ukápla. Matery se cítila mizerně, ztratila něco, co jí přirosto k srdci a dokonce několikanásobně. Otec těchto drobečkú totiž, jakoby se vypařil a to si o něm myslela toliko mnoho. Milovala ho více, než kohokoliv jiného a on jí teď zmizel. Nikde po něm nebylo ani stopy. I kdyby zemřel, jistě by mu neodpustila. Nyní se musela vydávat na cestu kamsi do neznáma hledajíce dobrý úkryt, pro narození dětí. Nikdy by nečekala, ani si nepřipustila, že by se takové chyby dopustila. Zamilovat se do cizího vlka a mít s ním vlčata mohla být snad ta největší blbost, co se jí kdy podařila.

Možná Matery pomalu ale jistě začínalo kvůli jejím psychickým problémům mírně hrabat, ale hned při prvním bližším pohledu na to drobné stvoření pocítila lítost a též starostlivost. Vždyť pohleďme se na něj. Bylo rozkošné, jak tu pobíhá zmateně ze strany na stranu a snaží se utéct před... počkat...no jo! Matery právě bleskově došlo, že se to vlče asi bojí právě jí. No toto. Při pomyšlení na to, jak moc se jí vlče z královské rodiny muselo bát, aby pobíhalo takhle zmateně sem a tam okolo spadeného stromu jí i docvaklo, že musí vypadat tedy opravdu strašně. Měla teď nesmírnou touhu se podívat do nějaké vody na svůj odraz, jak vypadá. Jenže na takové blbosti teď nebyl čas. Musela přece hnědo-bílého vlčka uklidnit, než tady chytne infarkt. Nedej bože aby uteklo a vyslepičilo mamince nebo tatínkovi, jak se jej Matery pokusila ulovit se svým pronásledováním. Ve skutečnosti se šla ale ujistit, zda je v pořádku a uklidnit ho. Nu... když došla k vlčeti, sklonila hlavu a lehce ji naklonila na stranu. Ach jak Matery to s vlčaty neuměla. Bála se, že jej jejím přístupem vyděsí ještě víc. "Ahoj drobku. Uklidni se, já ti nic neudělám." Snažila se znít klidně, ale při tom měla uši přitisknuté nervózně k hlavě a na tváři velmi velmi falešný úsměv. Vlče tedy mohlo věřit jejím slovům, ale řeč těla mátla.

Cupitala si to zde okolo spadeného stromu s hlavou svěšenou a hledící do země. Měla jistá podezření a také nečisté myšlenky z toho, co se kolem ní v poslední době dělo. Na prvním místě by se sic v seznamu jejích problémů měl objevovat problém smečky a to ta zmizení a zabezpečení hranic, jenže neubránila se tomu, aby nepřemýšlela spíše na Miserem a vůbec svou přítomností. Už toho tmavého vlka znala dost, někdy si říkala, že víc, než kohokoliv jiného tady. Nedeptalo ji ani tak moc právě to, že svého přítele zná, ale že je to tulák, jeden z těch, které by správně měla znát nejméně. Nebo snad ne? Už jí dokonce nepomáhalo ani postavení ve smečce. Chvílemi se tu cítila jako doma, ale chvílemi zase ne, což dokázalo být pěkně matoucí. Měla štěstí, že ji právě v těch nejhlubších myšlenkách vyrušilo jedno královské štěně pochodující opodál, nebýt toho prcka asi by se tu psychicky zhroutila z toho, jak špatně se tu cítila. Zaměřila tď tedy své myšlenky na štěně. To bezstarostné stvoření s naprosto čistou hlavou, tedy... alespoň si to myslela. Nevěděla, jak moc čerstvě narozená vlčata mohlo zmizení jejich strýce zranit. Každopádně tu prcek neměl co dělat.

Hlásím se!

Bylo jí jasné, že zkušenější ohledně Nihilských záležitostí než Matery určitě vlk nebude... a nebo spíše tu jen nebyl déle. Buhví, co všechno Matery nestihla, když byla ještě před nedávnem na cestách až kdo ví kam. Byla pryč z území celkem dlouho a tak se divila, že ještě dokáže mít v tom všem nějaký přehled. Ještě, že se nechala snížit na bojara, už nedokázala snášet ten přehnaný pocit zodpovědnosti. Vlastně se jí teď trochu lépe dařilo pamatovat si některá jména zdejších obyvatel a zaměřovat se na svou těžko ovladatelnou nervozitu, když se tak nesoustředila jen na to, aby dělala co nejlepší skutky pro smečku jako celek.
I přes to však, že se mohla považovat za trochu zkušenou oproti tomuto, byla stále trochu nervózní a vlastně si ani nevšimla, že má celou tu dobu uši připlácnuté k hlavě. "Taky mě těší, Arxi." Pousmála se a pozorovala tmavého chlapce před sebou. "Ovšem... Já se svou osobností bych se na cizím území asi jen tak nepotulovala."

Pane jo! Co jen se v tento podivný den nestalo? Když si tak běžela, ani se nedívala před sebe a málem by narazila do vlka, jenž se z čista jasna zjevil kousek před ní. Škoda, škoda, že si Matery hned neuvědomila vlkovu identitu. Kdyby si totiž všimnula, že ona to není už žádná Tazzy a ani nikdo jí podobný, nevyjekla by tady jak vystrašené stěně. Takový trapas, ten by se stát vůbec nemusel. Celé to bylo jen kvůli jejímu přehnaně najivnímu myšlení.
Rychle se v tu chvíli zastavila a měla dost co dělat, aby nevrazila v takové rychlosti přimo do vlka. Hned po svém zaječení se oklepala, napřímila a bleskově nasadila falešný a výrazný úsměv, kterým se jaksi pokoušela překrýt svůj hloupý projev před pár sekundami. "Tys mě ale vyděsil... promiň zas za můj zmatek." Bylo lehké si představit Materyjinu úlevu, jak teď věděla, že on to už není žádný blázen, ale jen Arxi. Vlk, co byl členem Nihilu a tudíž beztak i přátelský chlapík... snad. "Zdravím! No... Matery... asi tu nejsi zrovna dlouho, že?"

Ne, opravdu si nešlo nevšimnout toho, jak Miser z ničeho nic mele jaksi nervózně. Prostě koktal a Matery už měla s koktáním nějaké ty zkušenosti, proto věděla, že je nervózní. Na ní také poznáte nervozitu podle toho, že koktá. Samozřejmě na Matery to lze poznat i jinými způsoby. Ale to teď nebylo důležité. Jeho slova by možná zněla přesvědčivě, ale ten tón určitě ne. Že by jí tady nakecával nějaké nesmysly? Každopádně to chtěla zjistit, ale stále si tím nebyla jistá a tak zkusila ještě chvíli počkat. Možná řekne něco podezřelého, což se jí může hodit. "Jakoo... jo, ale mám zimu ráda, takžee mi ten pocit nevadí." Pousmála se. Možná z ní začínala stydlivost slézat proto, že měla na vědomí tu Miserovu nervozitu, jestli ovšem nějaká byla. Nějak jí toto koktání dodávalo sebevědomí. Zkrátka, když vlk narazí na jedince, co se jeví slabším, má tendence být tím, co si vypůjčí veleni. Sice to velení nebylo nic na ni, ale opravdu se tento reflex u ní projevil. "Noo dobře. Budu ti věřit." Tečka... možná by normálně konverzaci opět se snažila nějak rozvinout, ale teď se jaksi zasekávala. Chvilkami neměla vůbec náladu mluvit, jenom si Misera důkladně prohlížet. Co vlastně na něm bylo tak zajímavého?

Dle všeho a dost možná i Matery samotné se její psychika v nejbližších dnech ocitala v bodu mrazu. Připadala si tu tak zbytečně a při tom se snažila dělat vše možné, aby trochu zapadla do kolektivu. Chodila často na lov. Některé své úlovky darovala smlečce a tak to pokládala před noru. Dávala si pozor na vlky bloudící okolo hranic, aby například nenarazila na někoho, jako byla Tazzy a tak dále, ale přes tohle všechno to bylo jakési podivné. Cítila se být tak nezodpovědnou, navíc teď co se dozvěděla, tak zmizelo jedno z těch mládenců. Co když si jej mohla všimnout? Co když udělala nějakou chybu a tak tyhle strašné věci vedly k nějakému trestu? Dokonce to nebylo jediné, co se v momentální době dělo, ale i Luna, ta podivná vlčice, co působila tak zanedbaně a ustrašeně... byla mrtvá . Propána, co se to děje? Co když to mělo nejakou souvislost s jejím chováním? V takovém případě jí mohla Matery při tom setkání pomoci!

Vskutku pozoruhodné místo musela uznat. Nihil nebyl zajímavý jen vnitřkem, ale i to prostředí zde bylo krásné. Jen škoda, že se čím déle, tím více zde začínala cítit taková nesvá. Jen někdy kvůli blbostem zapomněla na své nejistoty a mohla se uvolnit. Možná, že to bylo i teď na tomto místě. Ta vzácná chvíle, kdy se Matery cítila trochu volnější. Pravda nikdo v blízkosti nebyl a ona si mohla užívat soukromí, nažraného břicha a té chladné vody, ze které právě pila.

A kruci, kruci, kruci. Miser už o Matery věděl. Dokonce ji přistihl, když se pokoušela ukrýt ve sněhu. Tak tohle byl trapas jako hora. Bylo to špatné. Matery sem neměla vůbec chodit. Bude se muset vymlouvat na vše možné a to jí opravdu nešlo. "Zdravím! Nevšimla jsem si tě, jen jsem zkoušela... jak... jak hluboký tu je ten sníh." Oh! Nakonec něco dobrého vymyslela. Dokonce to znělo celkem sebejistě a i se nakonec pousmála. "Jaktože jsi zrovna tady?."

To jako ani tahání za ocas nefungovalo? Tak tohle už začínalo Matery prudit a to hodně. Prostě si bude stát za svém. Ona tady Tazzy nenechá samotnou, ještě by někomu ublížila. Určitě neodejde, dokud neodejde i Tazza. "Ano! Máš nějaké halucinace... to zní mnohem víc reálně, než abych si já nevšimla skupinky vlků přímo před nosem." Matery byla nucena pustit její ocas, protože si jej schovala na druhou stranu... Nevadí, ona si to obešla a chytla ji za něj zase. "Ne, ty. Už jen to, že tu jsi je špatně." Řekla ještě před tím, než za ocas pořádně zatáhla.

Vypadalo to, že na to bude muset Matery jinak. Tazza nehodlala jít pryč. Však Matery jí objasní všechno, co chce vědět. "Hned na první setkání jsem si všimla, že jsi divná. Máš nějakou imaginární smečku a neustále žvaníš o tom, jaká jsi alfa a že jsi tu všem nadřízená! Nemysli si, že nepůsobíš pro plno vlků, jako šílenec." Leda, že by se z toho bláznovství uzdravila. Už to byla docela dlouhá doba, aby si Matery pravdu přiznala. Možná Tazzy začne docházet, že tehdá Matery vážně žádné vlky neviděla. A s tím, že nikam nejde... tak to už si Matery věděla rady. Nějak z ní strach slezl a chytila Tazzyjin ocas do zubů. Teď už stačilo jen tahat. Možná se za Matery rozběhne a tak ji vyžene ven z území. "Ležet můžeš i jinde." Řekla naposledy skrze plnou tlamu srsti.

No to ne... ne, ne! Matery právě spatřila černou šmouhu ve sněhu. Když pomyslela na zákon schválnosti, hned jí došlo, že to bude určitě Miser. Ten s kterým prožila ten jeden velký trapas a to bál a nebo ten, se kterým se společně ještě před nedávnem vsázela, kdo dříve vleze do studené vody. Však na ten bál nemohla teď ani pomyslet. V jeho společnosti jí bylo čím dál, tím divnějc. Navíc ani moc neměla náladu na cizí společnost, vždyť byla v depresích z toho, že je vůbec tady a ponocuje si ve sněhu. Byla vůbec ještě možnost, že si jí nevšimnul? Každopádně se spoléhala na to, že ještě nevšimnul a co nejrychleji se zavrtala do sněhu pod ní. Páni to byla kosa. Bylo možné, že jí čouhal snad venku ještě celý hřbet, ale Matery byla světlá a byla tma tak snad ji to ještě zakryje.

Remino chování přišlo Matery zatraceně divné. Ani si v tuto chvíli neuvědomila, že ona se tak také při dobré náladě chová. Doslova na to zapomněla. Než aby se zeptala, co se děje, jen těch pět minutek na Remu čučela a přemýšlela o tom, jak je děsivé, že tam jen tak stojí a hledí na Matery. Přišlo jí to tak záhadné a napínavé, až se jí z toho srst na hřbetě zježila. Jenže pak... ona na ni jako cákla vodou! No právě leknutím málem zaječela. Málem. No naštěstí to neudělala. Byl by nejspíše velký trapas, kdyby tady začala vyšilovat a při tom ji Rema jen vyzvala ke hře. Ona tak nějak totiž chápala, že si chce Rema hrát a navíc i řekla, že ji má chytit, ale v tom zaskočení zůstala chvíli ztuhlá. Vypadá to, že už ji nic asi nebolí... hehe. Mám po ní teda jít? Ne, počkat... radši ne a nebo jo? Co když se jí něco stane? Neměla by se namáhat. Ach to je zase ostuda, že tu tak pitomě stojím. Přesně tento guláš se jí momentálně v hlavě promíchával. Sakryš tak jo. A nakonec se rozhodla. O páni nějakou chvíli se konečně hravě přikrčila, sice nejistě, ale udělala to. Mohlo to vypadat, že snad ani nezná tento způsob hry. "Uhmm!"


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   ďalej » ... 15