Príspevky užívateľa

Existovalo spoustu míst, kam se v okolí Nihilu dalo chodit přemýšlet. Lesy, louky, řeky, moře... Právě to moře, konkrétně krásný výhled na něj dnes v seznamu zájmů princezny zvítězil. Den už se chýlil ke konci a brzy přijde čas spát, proč ale nezajít nabrat trochu inspirace, promluvit si s předky nebo jen tiše přemítat o zítřku? Všechno jí to znělo jako dobré využití času, ale nechtěla se nechat omezovat plány, a tak nechala myšlenky volně plout okolím. Sledovala moře, trávu vlající ve větru i svoji srst, která se chovala podobně. Jak krásné, tráva je jako srst matičky přírody! Pomyslela si o té podobnosti a zhluboka vdechla vzduch prosycený solí do plic. Prý to bylo zdravé. Mimo té soli v ovzduší zaznamenala i docela jiný pach - cizího vlka. Až v tu chvíli si uvědomila, že ona exoticky znějící píseň není dílem moře ani její fantazie, ale skutečného barda. Přiblížila se blíž a potvrdila si teorii. Jistě nepatřil k Nihilu ani jiné známé smečce, takže musel být tulák! Nový? Rozhodně vypadal zvláštně, jeho srst ve zlatavé podzimní trávě krásně zapadala. Rivera by nebyla Rivera, kdyby se za ním nevydala s cílem navázat konverzaci.
"Dobrý večer i vám!" Pozdravila nazpátek a i ona složila mírnou poklonu na známku zdvořilosti. Předpokládala, že vůbec neví o jejích královských kořenech, takže mohla být uvolněná... Na druhou stranu si zachovávala jisté oficiální vystupování. Pevný postoj, hlavu vzhůru. A pro ni typický - úsměv na tváři. Něco, co jí vlk zatím neopětoval. Měl skutečně hluboký hlas a damn, byl fakt vysoký! Riverka vedle něj vypadala jako vlče. Jejda, možná jsi měl zůstat ležet! Pomyslela si humorně. "Západ slunce přilákal vás? Ještě jsem vás tu nepotkala," naznačila na malebný výhled i to, že ona je zdejší.

Další krásné ráno nad krajem Norestu, pomyslela si Riverka optimisticky, když se vydala na brzkou procházku. To protože dnes vstala pravou tlapou, úplně hezky zrovna nebylo. V noci pršelo a v půdě se tvořily louže, bahno bylo snad všude. Princezně však rozhodně nevadilo se zašpinit. Kráčela na kraji velkých plání, nedaleko teritoria její smečky. Chtěla si jen provětrat, popřemýšlet a třeba potkat někoho, s kým by navázala zajímavou konverzaci. Na plese bylo tolik vlků, že pokaždé když teď vyrážela ven, pochybovala, že bude sama. Ale kdoví? Horizont se táhl do dáli za kopce planiny a jen hory v dáli vyčuhovaly. Chápala, proč se tomu zde říká Nekonečné pláně.

Se zamyšlením hleděla do vln, rozmýšlejíc nad svým plánem. Fungovalo by to, kdyby prostě prostěradlo namočila nebo bude potřebovat nějaké nádoby navíc? Přes své uvažování si podivného vzduch-rezonujícího zvuku všimla teprve když se přiblížil. Rychle otočila hlavu tím směrem - a spatřila známou bílou srst jednoho z Nihilských knížat. "Krásný den i tobě, sire Irisi!" Rozzářila se a zavrtěla ocasem, opětujíc mu symbolickou poklonu obdobným gestem. Teď jí došlo, že jeho křídla nefungují jako ta pernatá, která byla v Norestu nejčastější. Vlk s lebkou byl zkrátka unikát. Už si za tu dobu zvykla na jeho nevšední vzhled, už ji tím nemohl překvapit. "Oh, jistě! Snažím se z moře dostat sůl, která by pomohla s uskladněním potravin na zimu. Chceš se zapojit?" Vesele ho seznámila se svým plánem a naznačila tlapkou k prostěradlu. To hodlala využít. "Myslím, že když se mořská voda napustí do látky, voda se vypaří a voda zůstane." Sdělila mu i svou domněnku. Třeba o tom bude vědět víc. Konec konců, byla to jen teorie. Dávala smysl v její hlavě, ale kdoví, jestli v ní nebyly díry.

Mise jedna: Vyšplhat nahoru na horu.
Z Kvetoucích luk to bylo pěkně do kopce a Rivera si brzy uvědomila, že to nebyl nejlepší plán si dát hned takhle na začátek výletu stoupání. Unaví se a už se jí večer nebude chtít šlapat, to bylo blbý! Potřebovala být fresh celé čtyři dny, měla s sebou sice bylinky na zasycení, ale to nebylo jídlo - jak řekla Bellanna, stále si bude muset najít čas při cestě i lovit. Na druhou stranu, aspoň si tímhle výstupem dokáže, že na to má. Tak za dvě hodinky se doškrabala nahoru a ocitla se na hřebeni, ze kterého byl nádherný výhled do kraje. Na chvíli se zastavila, snažila se na obzoru najít cíl své cesty - a skutečně, viděla les, kde dneska hodlala přespat! Nad údolím okolo velkých řek se válela mlha, ale mraky se držely nad Kotlinou, to bylo fajn. Tam dnes nemířila. Tak se zvedla a vyrazila dál, směrem na východ. Šla po hřebenu a náležitě si to užívala. Stačilo by přidat hudbu a měli bychom krásnou scénu z Pána prstenů.

Vzhledem k tomu, jaký úspěch sklidil ples jakožto velká mezismečková společenská akce, nedělala si příliš starostí, že by se ta další mohla nějak nezdařit. Zdejším vlkům očividně o konflikty nešlo - a to bylo dobře, tak to mělo být. Celá ta zpráva o tom, že se bude konat podobná akce, která se také ponese v přátelském duchu jí přišla kouzelně milá - naučit všechny něco o léčitelství? Jestli po tomhle neklesne úmrtnost, tak už by to byla fakt velká záhada! Světlá vlčice sem dnes nepřišla jako pořadatel ani ctěný zástup své smečky, přišla se poučit, stejně jako mnoho dalších. No, možná jen trošku přišla dělat reportéra panovnici, ale to rozhodně nebyl její primární cíl. Ráda se učila a z léčitelství toho určitě mělo dost co nabídnout. Zajímaly ji hlavně takové ty vlastnosti bylin, jako která látka se kterou tvoří zabarvení... Užitečné věci pro umění nebo výrobu věcí. Měla ale pocit, že to se tu příliš probírat nebude, a tak měla připravené otázky na později. Byla samozřejmě připravena i na to, že je politicky aktivní osoba a kdo byl na plese, ten jistě usměvavou tvář princezny Rivery pozná... Ale nedělala si s tím hlavu, byla naučena na pozornost.
Rozhodně nečekala tolik vlků! Zvědavě se rozhlížela po kožíšcích, některé skutečně poznávala i z plesu, jiné si nepamatovala nebo neznala. Vlků v pláštích tu bylo víc než na plese, to rozhodně. Zaznamenala na kraji davu Irise a když procházela kolem něj, s úsměvem na tváři mu kývla na pozdrav. Když tu byl on, rozhodně se nemusela bát o své bezpečí. Mířila však za docela jinou osůbkou, o které se sestra krátce zmínila. Že prý tu má být člen jejich rodiny! Koho ale přesně hledala? Azueénovu bílou nebo hnědou od Delailah? Žlutou? Kytičky? Rozhlížela se po okolí, ale bohužel tu zase většina shromážděných byli obříci a ona moc neviděla. Chvíli se rozhlížela a věnovala úsměv každému, kdo pohlédl jejím směrem. Nakonec se posadila někam mezi vlky, kde měla prostor vidět na všechno, co tu pořadatelé připravili. Bylo to pěkně srovnané! Těšila se, co se dozví.

Nevypadalo to, že by s jejím přáním měla problém, a tak jenom zavrtěla ocasem a poděkovala. Určitě se jí půjde mnohem lépe s vidinou toho, že si večer bude mít šanci s někým promluvit. Doufala, že ji to po prvním dnu nepřejde, protože si opravdu přála pořádně poznat svět. Natolik, aby pak svým či cizím vlčatům mohla vyprávět, jak moc za mlada cestovala, ó ano! "Dobře. Uvidíme se tedy večer. Děkuju ti za pomoc a přeji hezký den!" Teď už byl čas vyrazit, takže se rozloučila a vesele vykročila směr hory. Hodlala se z výšky Nihilských vrchů první trochu rozhlédnout, než skutečně vyrazí za hranice. Do neznáma, do nebezpečí. Snad bez toho nebezpečí. Uvědomovala si, že to nebylo nejlepší načasování, ale opravdu nechtěla čekat na jaro - měla nápad a zrealizovat ho teď bylo lepší než čekat. To už by do něj nemusela být tak nadšená, to už by nebylo ono. Takže cestě zdar! Ještě z úpatí kopců se rozhlédla za sebe a pak opravdu vyrazila na trip.

Upřímně čekala nějaké doporučení ohledně cesty a informace, kterou se dozvěděla, byla užitečná. Lidské pasti? O tom nikdy neslyšela, znělo to děsivě. Nemáchla nad tím tlapou - o městě všichni říkali, že je nebezpečné a ona si na svou vlastní kůži rozhodně jejich teorii vyvracet nehodlala. Byla odvážná a zvědavá, to jo, ale ne hloupá. Radši půjde na všechno opatrně. Na Bellanninu otázku se ale zastavila. Když jí to navrhovala i ona, nebylo na tom něco? Obrátila oči k nebi, hluboce nad tím přemýšlela. Nechtěla narušovat cizí rozvrh, to rozhodně ne! Ale vidina, že si o svých zážitcích bude mít s kým popovídat už během výletu... "Objevování musím zvládnout sama, ale... Myslíš, že by ses zastavila dnes večer? Třeba už budu mít co ti předat k uskladnění," a zároveň nebudu muset strávit noc sama, yay! "Ale jen pokud na to máš čas, nemůžu ti přece mluvit do práce." Jakoby, můžu, jsem princezna. Ale nechci. Tvářila se ohledně tohohle skepticky. Rozhodně nechtěla do ničeho její společnici nutit.
"Jistě, zapamatuju si, donesu!" Odvětila na její prosbu. To bylo to nejmenší, co mohla udělat. Celá operace začínala mít velký smysl. Teď jen doufat, že opravdu na něco neobvyklého narazí.

Otázka na její cestu byla vítaná a rozhodně na něj chtěla odpovědět. Měla sice pocit, že už to říkala všem, ale modrou to muselo minout. "Plánuji se vydat na východ a večer přespat v lese za Nekonečnými pláněmi. Druhý den navštívím trosky Othamu a vydám se do Kotliny, třetí den strávím tam či dojdu navštívit Přízračné. Během čtvrtého dne očekávám návrat. Mám v plánu si zmapovat okolí a trochu pozjistit, kde co žije. Slyšela jsem, že se v Norestu vyskytují různé vzácné druhy živočichů a rostlinstva se speciálními vlastnostmi, tak pokud narazím na něco neobvyklého, hodlám to donést zpět!" Hrdá byla nad svým plánem, jen doufala, že se neztratí. Ale i kdyby - jistě najde nějakého milého tuláka, co by ji nasměřoval zpět domů, že. Nejvíce se bála temných a chladných nocí. Jak bude snášet samotu? Vůbec jí nevadilo, když okřídlená přistoupila blíž a pomohla jí nasadit postroj. Skoro si v tu chvíli připadala jako rytíř, kterého oblékají do zbroje! Až na to, že Bellanna byla tak o dvě hlavy vyšší a jen její rohy byly nebezpečnější než Rivera sama o sobě. Pomohla jí - utáhla si popruh pod břichem tak, aby pěkně seděl. "Děkuji!" Nezapomněla projevit vděk.

Úsměv na tváři modré jí potěšil. I ujištění, že její přání tolik práce nepřidělalo. Vesele zavrtěla ocasem. "Já se velmi těším na svůj výlet, samozřejmě! Věřím, že to bude pěkná zkušenost," vyjádřila své nadšení s jiskřičkami v očích. Kolik inspirace asi po cestě nabere, kolik toho zažije? Trochu litovala, že vyráží sama, ale dobře věděla, že zrovna modrou vlčici by o společnost žádat neměla. Ne že by se jí bála po lovu, to vůbec! Vlastně si to vůbec nespojovala, spíš si byla vědoma toho, že kvůli dobru smečky léčitele v této době nadměrně zaměstnávat nesmí. Jakmile začala modrá léčitelka vysvětlovat, co to přinesla, nastražila uši, aby jí žádná informace neunikla. Překvapovalo ji, kolik toho nabalila - ono to sice bylo v malých dávkách, ale rozhodně to bylo na každou situaci. Doufala, že nic z toho ale nebude potřebovat použít a že vše půjde bez problému. "Páni, to je parádní, děkuji ti! Je vidět, že toho o bylinkách skutečně mnoho víš, jsem ráda, že tě máme ve smečce," pochválila její snahu. Všechno to bylo vzorně zabalené v Riveřiných pletených taškách, které včera přinesla, aby léčitelům ulehčila aspoň trochu práce. "Myslíš, že bys mi pomohla to nasadit?" Zeptala se. V jednom se plná polní nandavala blbě.

Na chvíli upřela pohled na štíty skal, které nádherně zachycovaly první sluneční paprsky dne. Bylo brzo, to rozhodně, ale nic, na co by vlci nebyli zvyklí. Všechna živočišná říše žila jak bylo zrovna světlo - a jelikož Rivera už nějaký ten svět po světě chodila, věděla, že dny se teď velmi rychle krátí a světla je méně. Když si vezmeme fakt, že vstávala a chodila spát se sluncem, pocit, že spí déle nebyl jen pocit, byl to fakt.
Brzy mohla přestat dumat nad svými myšlenkami, její dodávka se ukázala. Modrá okřídlená vlčice v Nihilu byla dlouho, dokonce od svého narození, Rivera ji brala za jednoho z těch stálých obyvatel. Přesto jí přišlo divné, že spolu tak málo mluví. Princezna mluvila se všemi a ráda, u téhle vlčice však měla pocit, že se jí vyhýbá. Když ji viděla na náhodných místech, většinou něčím zaměstnanou, neusmívala se, jako by to dělali jiní nihilané. Jako bych to dělala já. Co ji trápilo však netušila. "Dobré ráno, Bellanno!" Zavolala na ni už když se blížila. Modrá jí dokonce sklonila poklonu, kterou bílá přijala s menší, symbolickou úklonou. "Ale opravdu, příště se mi klanět nemusíš, to jen na veřejnosti. Ráda tě vidím! Jak se máš? Doufám, že jsem vám nepřidělala moc práce," spustila. Byla zvědavá, co jí léčitelky nabalily na cestu.

Rivera se po několika dnech plánování rozhodla konečně uskutečnit svou velkou cestu po světě. Připadala si úplně jak nějaký túrista, že si to tak naplánovala, ve skutečnosti měl její plán ale pár děr. Největší z nich byla ta, že vlastně nevěděla, kam to jde. Kdekdo jí o okolí něco říkal, ale stále neexistovaly mapy a byla to velká neznámá. Objevování si zažila naposledy pořádně jako vlče když se učila o území smečky, ale teď? Svět byl obrovský! Všechny ty výhledy z vysokých hor jí vždy přišly inspirativní, jaká škoda, že jí teprve nedávno napadlo je jít prozkoumat. Nyní konečně vyrážela na cestu se o zákoutích horizontů přesvědčit na svou pěst. Dobrodružství, poznání! Brala to jako takovou zkoušku dospělosti. Narazí na někoho nebo to bude pár dní sžírající samoty? Bylo to nebezpečné?
Samozřejmě o svém plánu dala vědět kdekomu, aby se vědělo, kam jde. Prve uvažovala, že si přizve osobní ochranku, ale nakonec si řekla, že to by bylo trapné. Její cíl byl bourat bariéry mezi královskou rodinou a normálními vlky, ne je podporovat. Přesto souhlasila, že se radši dobře vybaví a navštívila léčitele Nihilu, aby jí připravili něco na cestu. Právě na ty tu právě teď pokojně čekala. Tlapky si zatím obvazovala přírodními obvazy, že jako chrániče, kdyby se náhodou zapletla do trní nebo něco takového. Připadala si jako úplný sportovec!

Občas si říkala, kolik vlků v Norestu žije. Mnoho tváří viděla na plese a její odhad by dle toho padl k nižším desítkám, ale musela brát v potaz to, že tam rozhodně nepřišli všichni. Jak velké to tu vlastně bylo? Nikdy nevycházela příliš daleko, ale plánovala to brzo změnit. Projednou měla namířeno zase za svým koníčkem - umění. Procházela lesem, mlčky sledovala přírodu a nakonec se zastavila u říčky, která se jí postavila do cesty. S sebou si vzala jen úsměv na tváři a menší látkový váček na krk, do kterého si dávala pěkné věcičky, co občas našla. Jako ulity, pěkné kamínky, rostliny či peří... Věci dekoračního charakteru, v podstatě. Dobře si pamatovala toto místo - tudy přece běželi, když loni lovili! To byla ale akce. Přestože byla nadmíru sociální osobou a užívala si cizí přítomnost, dnes jí nevadila ani ta samota. Obcházela kolem břehu říčky, dokud nenašla to, co hledala - barevný kámen! Rudý, takový, co pěkně barvil. Natáhla se k hladině, aby ho vylovila.

Misi zmapovat si okolí Nihilu a obecně celý Norest si položila relativně nedávno. Zatím to nebyl plán, spíše sen - rozhodně od něj ale nechtěla upustit, ba naopak, střádala si vědomosti o okolí a rozvrhovala si svou cestu. Dneska podnikala jen krátkou okružní jízdu, ne tak daleko od smečky. Šla po levém břehu řeky proti proudu a rozhlížela se kolem, zkoumala každý záhyb krajiny a živého tvora. Kdosi jí říkal, že tam někde v dáli je město a ještě před ním se nachází soutok dvou řek, jedna tekoucí ze severu, druhá ze západu. Až tam proteď ale nemířila, dny se krátily a myšlenka, že by zůstala venku po tmě ji stále úplně netěšila. Usadila se na břehu široké řeky pro chvíli odpočinku a rozjímání. "Pokud za jeden den sním toliko zásob, na čtyři budu potřebovat..." Přemýšlela nahlas, i když to bylo spíše nesrozumitelné mumlání. Zvuk, který posléze přetvořila do melodie a jako obvykle si začala pobrukovat. Lehla si, užívajíc si klidu - rozhodně by se ale nezlobila, kdyby ji s někým mohla sdílet!

Krásná rána se v údolí smečky odehrávala vcelku často - žili si přece v té nejslunečnější z nich, v ztělesnění dobra. Přesto se mysl princezny občas uchylovala k méně veselým myšlenkám, jako proč vlci odcházejí, počty rapidně klesají a kdekdo se tváří přešle. Byl to fenomén podzimu, špatná nálada? Nebo měli obavy, aby se některá ze špatných událostí zase neopakovala? Nečekaným scénářům Rivera sama nemohla zabránit a popravdě ani nevěděla jak, co ale mohla dělat bylo sledovat morálku. Byla to právě ona, co s vlky často mluvil a předával cenné informace její sestře Voltaire, svrchované panovnici Nihilu. Už dávno si rozmyslela žárlení na tuto pozici - momentálně ji trápilo spíš to, že si nebyla jistá, jestli ji sestra vůbec stále miluje. Měla pocit, že se nebaví tolik, jako kdysi.
Dnes hodlala uskutečnit další ze svých inovativních plánů. Ze staré lodě si dovlekla staré prostěradlo zhruba metr krát dva velké a zastavila se na pláži. Odložila ho na zem a porozhlédla se po terénu. Tohle se asi v jednom bude dělat špatně... Tedy, ona stále ještě neměla plně rozmyšlené, jak přesně to udělat. Byla to teorie. Teorie se musely ozkoušet.

Podzim už byl v plném proudu. Rána byla chladná, často pršelo a slunko už nemělo tu sílu, co v létě. Přestože malé vlčici chlad příliš dobře nedělal, oceňovala toto období pro jeho krásu. Procházela lesem se zraky ukotvenými na korunách stromů - hrály mnoha odstíny teplých barev a některé se vlivem větříku pomalu snášely k zemi, jako padlí bojovníci. Moc dobře věděla, že padají, aby příští rok zase nanovo vyrašily s novou, životaplnou zelení. "Rytíři přírody, lesy dnes nehoří, ptáci už letěli, nechoď, můj příteli..." Mumlala si básničku do klasické melodie klidnějších bardských písní. Nebyla tu tentokrát jen pro inspiraci - něco hledala. Měla nápad na inovaci, jak v zimě zjednodušit lov. "Ha!" V očích jí zajiskřilo, když spatřila velký jírovec maďal. Vydala se k němu, rozhlížejíc se po zemi.