Príspevky užívateľa

Má duch emoce? No, tento by nebyl vhodným kandidátem pro vyvrácení či potvrzení této hypotézy, protože nebyl zvyklý je projevovat ani když byl ještě živ a zdráv. Jednoho změněný stav vědomí ale přecijen musel nějak poznamenat, ne? Třeba v otázce na čem v životě vlastně záleží. Jemu už nemuselo záležet na ničem, a přesto v něm pohled do očí netypicky zbarvené příbuzné vlčice nějaké názory vzbudil. Snažil se ve výrazu vnučky přes koleno vyčíst cosi o jejím strachu, tázání reality či pochybách, ale dostalo se mu jen uctivého pozdravu. Někdejší vůdce na svou vnučku přes koleno pár dlouhých sekund pouze soustředěně hleděl. Neměl kam spěchat. "Dcera Ghaa'yel, vypovězené dcery Aikana a Brisy, a Zathriana, alfy Azarynu, nesoucího znaky zběha z Přízračných. Jediná bílé srsti v pokolení našeho rodu. Z vrhu, který byl počat proti vůli vůdců." Ač celá existence Veth'ny a jejích sester byla z hlediska rodových záležitostí nelegální a hříšná, a v Henobu by za takovou drzost zaplatil celý vrh i jeho rodiče, S'Arik zněl... Klidně. Toto byla realita, se kterou se smířil. Vybavoval si, jaký vztek cítil, když se o tomto dozvěděl - přes prostředníka, nikoli od Arrakise samotného - a nemínil se mu oddat znovu. Výsledek oné kriminální aktivity totiž stál před ním... A tvářil se tak, jak by měl. "A přesto zdánlivě nesoucí vychování a znalosti hodné Milagy." Klamalo zdání? To hodlal zjistit. Tmavý vlk se odmlčel a trochu se narovnal. "Jaké jsou tvé cíle pro budoucnost, Veth'no?" Pronesl posléze. Pro něj byla tato konverzace nejspíš nepodstatná a zapomenutelná, protože jeho existence skončila - jak ale pro mladou krev? Neměl ve zvyku s těžkými otázkami váhat, pokládal je. Šlo o efektivnost konverzace. Nejlepší bylo se učit praxí s porozuměním.

Bylo málo událostí, které S'Arik za svého života nazýval paranormálními. Vysvětloval si věci racionálně - a pokud zrovna neměl odpověď, nepřestal pátrat, dokud se aspoň nějaký střípek neobjevil. Jistou dávku pragmatismu měli jeho předkové i zbytek jejich rodu, včetně toho žijícího v Norestu. Kritické přemýšlení bylo základním kamenem, kterého se nesměl vzdát nikdo, kdo se chtěl rozvíjet a kdo chtěl rozvíjet svět okolo sebe.
A pak existovala magie.
Záležitost, kterou jeden logicky vysvětlit nedokázal. Proti jejímu působení byli mnohdy bez možnosti obrany. Byla to zvrácená, nepředvídatelná proměnná, se kterou jeden bohužel musel počítat. Starý seveřan bohužel vůbec nepočítal s tím, že by se po své smrti mohl nadále angažovat ve světě, který za sebou zanechal.
Na větrnou louku se duch S'Arikův dostal asi nějakou... Podobně nadpřirozenou cestou, jako se vůbec dostal do posmrtné existence. Procházel se dlouhou travou, prohlížel okolí. Že čas na tomto povědomém místě skutečně plyne mu napověděla až pohybující se postava v dáli, ke které se bez rozmyslu rozešel. Sám nevěděl, jak celá tato projekce fungovala, ani kdo ho mohl vidět a slyšet. Náhle ale stál jeho průhledný, nadpozemský obraz jen pár metrů od Veth'ny. Měl všechny jizvy, které utržil, ale osvobozen od fyzického těla stál tento vysoký vůdce dnů minulých pevně a silně. Pohled modrých očí - respektive jednoho modrého a jednoho stříbřitě zakaleného - byl chladný a vypočítavý, jako býval za života, a nyní směřoval přímo na povědomé tvary mladé nihilanky. Bílá srst a rohy bohužel nebyly jen příběhem, který ho měl přiblížit hrobu, tedy. Hm. "Krev mé krve," pravil. A pak mlčel.

Poznámka o lektvaru bude umístěna do zajímavostí, ale jinak schváleno.

Jméno vlka: S'Arik Dasurk Milaga
Krátká charakteristika: Jakožto seveřan pocházející z vládnoucí rodiny ve světě, který je pokročilostí zdánlivě velmi vzdálený Norestu, byl S'Arik už od počátku tvarován přísnou, Milagovskou ideologií. Snaží se řídit rozumem, nenechat své chování ovlivňovat emocemi, bez kterých je vývoj společnosti snazší, a taky hledět na svět očima budujícího skeptika. Má rád svůj klid, ale také se nebojí stát za tím, co považuje za správné - po zkušenostech s válkou například odsuzuje malicherné konflikty a nemá velké pochopení pro osobní rozepře, které brání ve spolupráci. Vždycky mu záleželo na rodině a jejich úspěchu, ale není typem vlka, který by dokázal vyjádřit sentimentální lásku či plně pochopit humor. Stal se moudrým, zkušeným učitelem, ale přísným zkoušejícím, který vás nenechá projít, pokud nepochopíte podstatu lekce a nevynaložíte snahu na její dokončení. Čas a energii investuje jen do toho, co mu přijde přínosné - ve výsledku je ale tvrdý jen z důvodu, aby posunul všechny kolem sebe. Ve volném čase se vždy rád věnoval cestování, poznávání a rekreačnímu boji se zbraněmi.
Prožitá minulost v Norestu: Přicestoval do Norestu z dalekého severu jako poutník a průzkumník, co se původně neplánoval zastavit na dlouho. Brzy ale v Norestu poznal místo plné obdivuhodných jevů a individuí všech možných tvarů a schopností, které v jeho domovině byly cizí, a rozhodl se je studovat. Získal kontakty ve všech čtyř smečkách a zůstával tichým pozorujícím dění, dokud se po nástupu Artemisii nepřidal k Přízračným.
Po náhlé smrti Artemisie byl slovem tehdejší lex - Nadezhdou - jmenován novým noxem, vůdcem Přízračných. Rozhodl se respektovat základy odkázané minulými vůdci a kulturu okolo hvězd neopouštět, nicméně ji propagoval píše jako symbol osudu, který si každý ve výsledku staví sám, né symbol slepé víry. V průběhu let smečku se snažil rozvíjet smečku směrem k vzdělanosti a pokroku, šíření míru, spolupráci a uvědomění o místě ve světě, o kterém svědčila i podpora mezismečkových akcí.
S'Arik se v Norestu po příchodu bratra Aikana rozhodl pro založení Norestské větve rodu Milaga. Zplodil zde pět potomků, všechny spíše z rozumu - dva s Nadezhdou, A'Kazu a Roisin, a tři s Nwod'reokou, z kterých jeden zemřel a druzí nesou jména Evar'la a M'Raan. Svého nejstaršího syna provdal za Nihilskou panovnici, čímž mínil získat pro svůj rod i smečku stabilnější vliv v Nihilské smečce a vnoučata.
Při nastupujícím stáří smečku předal Ryumee, čímž se stal prvním vůdcem Přízračných, který ve své roli nezemřel. I na stará kolena se snažil směřovat nové generace a řešil například i vraždu spáchanou Apollyonem, dokud ho krátce poté nedohnala únava a stáří.
Věk úmrtí: Dožitých 15
Obrázek postavy:


Schváleno - S.

Domluveno, schváleno

Schváleno

Informace v pohodě, u magie ale poprosíme vzhledem k možným smrtelným následkům rozepsání. Jak vypadá tato "bouře", jde hádám jen o bouřkový mrak blíže nad zemí? Může ji vyvolat jen za specifického počasí nebo kdykoli a kdekoli? Můžeš více rozepsat i to, jak to vypadá či jak dlouho bouře trvá.

<< Nora léčitele

♫

Obloha začínala rudnout, když dorazil. Močály byly k centru území překvapivě blízko, a přecijen poskytovaly klid. Smečka toto teritorium sice považovala za své, ale vládla tu divočina, stejně jako třeba v horách. Nikdo nemohl říct, co vystřelí z vysoké trávy, když se okolo ní projdete, a kdy zakopnete o kořen, který tu ještě před dvěma dny nebyl. Nad pevninou mozaikovanou loužemi, keři a jezírky se vznášela řídká mlha a dodávala skutečnou přízračnou atmosféru. Z tůní bylo slyšet žabích orchestrů, od jezera ptačí námluvy a z dálky z louky zase symfonie rovnokřídlých. Klima nad močály poskytovalo po dnu plného slunce příjemný chlad. Jeden by se skoro divil, že tu dnes nikdo nebyl, ale nebyl. Lex tu byl sám, a přesně tak to chtěl. Jeho zrak chřadnoucí věkem se po ztrátě vidění v levém oku ještě zhoršil, ale znal to tu dobře, a tak si dokázal tento moment užívat i ostatními smysly. Byl stár, velmi stár, a přežil toho víc, než by mnozí považovali za možné. Dlouhé měsíce svému konci odolával, ale nyní už došel do bodu, kdy už i odpočinek byl unavující. Cítil, že z něj prchá život, a že zubatá už skutečně klepe na dveře - a jako divoké zvíře si přál u toho být sám. Nemohl odejít v boji, jak si přál kdysi, tak si hodlal dopřát aspoň důstojné soukromí. Hodiny tikaly - ale on měl svůj čas. Nespěchal. I kdyby nakonec neměly odbít dnes, toto mohl být pěkný moment.
Zamířil k části území, kde se nacházelo ještě dost suché půdy. Znal to tu dobře. Přízrační mu byli domovem, rodinou, po dlouhá léta. Kolik s nimi zažil zim? Pět? Prožil tu větší část svého života, než v zemi, ze které pocházel, a která tolik definovala jeho charakter. Teritorium prošel sto a víckrát, hlavně v dobách, kdy to tu byla jeho zodpovědnost. Působil tu jako zvědavý poustevník, bojovník, vůdce i mentor, zatímco v rodné zemi býval do čela posazován už od mladého věku a zkoušel si různé pozice a profese rychle a intenzivně, zdánlivě kvůli seberozvoji. Možná i to se naučil na Norestu mít rád - vše mělo čas. Život byl jednoduchý a mnohdy většině stačilo ke štěstí málo - střecha nad hlavou, co jíst, co pít a s kým si občas popovídat. Žila tu jen hrstka vlků, kteří skutečně něco znamenali pro širší svět, a přesto i každý z těch prostých pěšáků žil z plných plic. Někteří pro lásku a přijetí, jako Roihu, jiní pro vyšší cíl, kterému nikdy nerozuměl, jako třeba Vulon. Další v průběhu zjišťovali, že svět není tak jednoduchý, a možná se jim rozpadal před očima. Ať už to byla smrt blízkého, zrada či odsouzení, umělo to v jednom napáchat škody. I s katastrofami se vlk musel naučit žít.
Jak potom jeden definoval, kde tedy leží jeho skutečný domov? A byl to pro S'Arika Henob či Norest? Je domov tam, odkud si jeden nese myšlenky, kterých se drží, nebo tam, kde zůstává a kde se cítí přijat? Nebo obojí? Nic z toho? Pro S'Arika to nyní znamenalo asi... Asi místo - a nejen místo, ale i vlky a myšlenky - za které stojí za to bojovat. Nemusela to být oáza klidu ani tréninkové pole, byla to záležitost, ve které jeden nacházel význam. Pravého domova se jeden nepouštěl. Až do konce. Ať už chtěli nebo ne, Norest - a hlavně Přízrační samotní byli S'Arikovi tím pravým domovem. I jejich chování, leč mu ne vždy rozuměl, ho přimělo přemýšlet nad sebou samým a nad zvyky své domoviny. A to bylo správně.
Těžko se smiřovat s tím, že budoucnost všech těch vlků, které potkal i se kterými žil, už se nedozví. Každý kdo kráčel životem a měl trochu sebereflexe si ale musel v jeden moment stejně uvědomit, že nemá vše pod kontrolou, ač by třeba moc chtěl a přineslo by to jeho duši klid. Schopnost smířit se s realitou považoval za k životu potřebnou - schopnost snažit se realitu předvídat a rozhodovat o směru dřív, než se rozhodne sám, za důležitou. Nemělo smysl sedět a hrabat se v hlíně, když jeden mohl poznávat, budovat a posouvat tím společnost dál.
Vědění. Záležitost, o které si myslel, že bude jeho parketou, a ona to tak docela nyní přebírala nová generace. Rozhodnutí, že právě v Norestu založí rodinu, nebylo od začátku pouze jeho, ale bylo nutné ho učinit. Nebyl to jednoduchý úkol, stát se znovu otcem, ale on byl ochoten přetrpět porodní bolesti tohoto nápadu, a klidně obětovat pár nepovedených jedinců ve prospěch zbytku. Nemohl říct, že je se všemi spokojen, ale vkládal ve své pokolení naděje. A'Kaza s Evar'lou převezmou jeho místo, Arrakis má potenciál i příležitost vystavět nové Společenství a M'Raan založit rodinu a připomínat Přízračným, jaké jsou jejich cíle. Jestli mladší generace učil dobře a jestli se budou držet v kolejích či vystavějí nové, své vlastní, to už bylo na nich. A on sem přicházel smířen s tím, že jeho problém už to nebude. Nebylo to nakonec... Uklidňující? Nastane pokoj, až srdce přestane bít, až přestane dýchat? Našel pokoj i Aikan? Artemisia, Silhouette, Brisa, Ghu'lass? Nevěřil v posmrtný život, nepovedlo se mu ho potvrdit ani vyvrátit. Stejně jako síly nadpřirozena, jako byly magie, nepřirozené bytosti a přírodní jevy a znamení hvězd, nerozuměl jim. A možná to tak bylo lepší, protože by se je pokusil ovládat. A některé věci... Byly bezpečnější, když nebyly v moci nikoho.
A třeba... Třeba se skutečně setká s Nwod'reokou a se svými syny. Postrádal je. Když nad tím přemýšlel, byl by radši, kdyby tu s ním nyní byli.
Vzduchem se ozvalo šustění křídel a když se stařec zastavil, aby se kochal svým okolím, na blízký suchý strom usedl velký krkavec. Seveřan si byl vědom toho, že už byl chvíli pronásledován, že na nebi kroužil černý pták. Chytrý tvor ale dnes mlčel. Možná si uvědomoval povahu situace, a chtěl být svému pánu nablízku, možná jen čekal na snadný žvanec, a nechtěl zvát své druhy, aby na něj zbylo víc. Kde by jindy byl S'Arik jeho přítomnost odmítal, nyní byl za společnost rád. Byl to sice tichý, smuteční průvod, ale uvnitř i ten vítal. Byl za to rád, že někdo přetrpí ten okamžik s ním, protože každá další sekunda mu ukazovala, že ať už se svým osudem mohl být smířen jakkoli, cítil strach.
Uronil slzu. A ještě jednu. Západ slunce... Byl tak krásný. Proč si to neuvědomil, když ho ještě dobře viděl? Když ho mohl sdílet s ostatními? Litoval teď jednoho - že nikdy neporozuměl humoru, že mu nebyl ochoten věnovat čas. Z něj pramenící radost... Cítil by se teď nyní lépe? Možná to bylo ultimátní moudro života, klíčem ke spokojenosti: Radost totiž byla skutečná jen v případě, kdy byla sdílená. A sdílená bolest mohla být dvakrát menší.
Lex Přízračných pomalu padl na kolena, hlavu si položil přes tlapku. Zavřel oči. Mohl teď odpočívat, aniž by byl kýmkoli rušen. Navždy.
A tak vydechl naposledy.

Pro Přízračné to konec nebyl, a mít tak víc času, mile rád by se díval dál. Nic hezkého ale netrvá věčně, a všichni ví, že každý jednou umře. Někteří dříve, jiní později. S'Arik si vážil doktorova přístupu - vždycky tak nadějný, ale realistický. V jeho přítomnosti necítil tu konstantní připomínku, že brzy přijde jeho čas. Připomínal si ji sám. Přikývl na jeho příslib a sledoval, jak se na jeho přání doktor zvedl. "Děkuji." Pohledem setrval na východu, a až několik sekund, co byl Timothée pryč, se vrátil pohledem ke své práci. Tlapkou urovnal papíry k sobě, psací potřeby rovněž. Poslal medika pro spis, který nebyl snadno nalezitelný - nebyl totiž tam, kde všechny ostatní jeho spisy. Nacházel se schovaný za pelechem, protože do něj stařec už párkrát v nepřítomnosti dalších osob nahlížel. V noře osaměl. Toto místo kdysi bývalo soukromým útočištěm alf, nyní patřilo lepšímu záměru - zdraví smečky. A kdyby se na jeho základě soudila celá smečka, mohli by být spokojeni.
Stařec věděl, že přichází jeho čas. Špatné dýchání ho už pár dní neopouštělo, nitro se hroutilo. Už ani necítil tu pravou bolest. Pokud to ale opravdu mělo být dnes, tady ale zhynout nehodlal. Jedním pohybem si sundal přívěšek, který označoval členy smečky, a pomalu se zvedl na nohy. Věnoval uspořádanému místu poslední letmý pohled, než se opřel do nohou bývalého válečníka, a poručil jim vydat se na procházku.

>> Močály

Pousmál se. Sice to nebylo dlouhé pousmání, ale je to tak. Vtipná to myšlenka, že azaryňan utíká před jejich členem. Znal sice zbytek příběhu, takže znal i jisté reality, které ono prchají před námi docela smétaly ze stolu, ale aspoň na chvilku, aspoň chvilku se nad tím přeci pobavit mohli. Co jiného zbývalo? "V životě se neztratí." Dodal ještě. Kéžby to mohl říct i o všech, co odchoval on, jenže... Existovala Norek. Někde. Pokud pobrala aspoň nějaký rozum, už se v blízkosti rodiny neukáže.
Běžně by v tuhle chvíli řekl, že si půjde promluvit s Ryumee, ale... Hodiny tikaly. Čas se vlekl jako smrad, a přesto ho bylo nedostatek. Nemyslel to tak, že by se vedení mělo změnit hned teď, to ne - jen... Fantazíroval. Přemýšlel, uvažoval, přepočítával možnosti. Ty jeho vlastní už nikam nesahaly, tak aspoň ty cizí. "Ne tolik, kolik jsem chtěl." Odvětil potichu na vyjádření obdivu. Vždycky je kam se zlepšovat. Ale ano, přiznával si kredit - některé věci se povedly. Měli stabilní zázemí, jméno ve světě a sami si vychovávali další generace. "Ale doufám, že pro Přízračné je to teprve začátek." Hledíc na to vše, uvědomoval si své nedostatky - například křehký balanc mezi povinnostmi k smečce a povinnostmi k rodině. Až po zřeknutí se role vůdce měl čas se jim věnovat více. K čemu to bylo nyní, když je nemohl ani prakticky učit? Už dávno nebyl schopen dojít do Nihilu. Názorně bojovat mu také zakazovalo stáří a mysl? Tu neměl od splynutí s Apollyonem dostatečně pod kontrolou, aby kohokoliv pustil dovnitř, natož v rámci tréninku. "Dobrá. To je dostatečné." Mohl teď umřít v pokoji? "Věrnost je nejcennější vlastnost. Takové členy potřebujeme. Důmyslné, kritické, ale věrné a vytrvalé." Věřil, že nejnovější přírůstky tomu pomůžou.
Tlapkou sbalil svitek, co zrovna měl před sebou. Hleděl kamsi do nicoty před sebe, unaveně. "Timothée. Přinesl bys mi prosím jeden svitek ze smečkové nory? Má červené uvázání. Ne hnědé, ne zelené, červené." Mohl ještě jednou checknout, co napsal do závěti, že?

Pokýval. "Z jejího vyprávění to znělo, že před ní utekl." To tomu ovšem přidávalo korunu, a to tím dobrým způsobem. Na to se ale konec konců mohl zeptat sám, pokud o tom už neslyšel. "To nemusí být od věci. Hlavně ať přemýšlí správně." Takže ne nad tím, jestli existuje bůh, ale jestli je tu a támhleto dobrý nápad, a jestli to někoho neohrozí. Snad povede život dobře. S'Arik jí to mládí přál - všem ho přál. A trochu teskně po něm hleděl.
Sám rohatý medik taky rozhodně nebyl nejmladší, ale v očích seveřana byl stále dost mladý na to, aby padal spíše pod mladší generaci. Mluvila z něj teď jistá frustrace z toho, že už s tím nic neudělá, ale může někoho přimět, aby nad tím přemýšlel, a něco s tím udělal. Doktoři byli těmi, kdo konal, když bylo třeba, a tak si byl jist svým adresováním problému budoucnost mladé generace i budoucnost smečky. Podrbal se za uchem, než odpověděl. "Timothée, láska ke smečce a rodině je správný základ - na něm se dá stavět. Jako medik nekonáš slepě, zvažuješ nebezpečí, ale tvé srdce vidí mezi vlky i za hranici smečky. Jak by vůdce měl. A už jsi konec konců před smečkou ve vůdčí pozici stanul." Třeba při oznamování důležitých záležitostí. A v očích lexových to byl výkon úctyhodný, na to, že nebyl k vůdcovství vychován. Uvelebil se a položil si hlavu. "Jsi dobrý medik. A dobrý vlk. S Hariuhovou pomocí, s jeho nezkrotnou válečnickou rozhodností byste dokázali pozvednout Přízračné tam, kam jsem já nedokázal. Přízrační by s vámi mohli být hlasem míru a bezpečí. Nejen pro toto malé teritorium." Jeho sen. Doufal, že ho sdílí celá smečka. Prosperita, vzdělanost, mír - pilíře úspěšného žití. S'Arik si podložil hlavu tlapkou a mělce zakašlal, pohledem skenujíc své spisy.

Medik se objevil, a stařec jen pootočil uchem. Jeho přítomnost byla příjemná, narozdíl od zbytku smečky - a vlastně už rád pozoroval při práci. Dělal ji tak... Přirozeně. Od srdce, tak se tomu říkalo, že? "Čekanka. Potkala Pstruha azarynského, a tázala se ho na morální otázku, jestli je cenější obyčejný kámen darovaný přítelem nebo vzácný kámen darovaný náhodným vlkem, co ten předchozí ztratil." Setkávání s dalšími náboženskými fanatiky bylo nebezpečné, a nadšen z toho nebyl, ale filosofická kuráž mladé vlčice ho zaujala. Možná už o tom někomu říkal? Možná ne. Nevěděl. Pobaveně nad tím frkl a zvedl hlavu.
Byla čirá pravda, že to oni mladým cestu dláždili. Sarik byl ale už dlaždičem v důchodu, a neměl pocit, že by dělal svoji práci zle - jenže nad tim samozřejmě musel kriticky přemýšlet, a uznávat chyby. Nebo... Nebo kritizovat vše. "Víc zápřahu a víc odhodlání! To by potřebovali. Co po nás zůstane, je jedna věc, ale to oni se o to budou starat. Některé záležitosti jediná generace nevyřeší, musí se předávat. Učili jsme je dobře?" Řečnická otázka - to totiž ukáže čas. On už to neuvidí. Povzdechl si a jeho tón zvážněl. Pohled zase zabodl do spisů, ale po přečtení několika vět zase promluvil. "Pokud Ryumee nebude schopna Přízračné vést k prosperitě, měl by jsi to převzít ty a Hariuha." Ačkoli to už nemusel být jeho problém, zajímal se. Přemýšlet dobudoucna byla jedna z dovedností, co by měli všechny své mladé učit.

Dožívat se vyššího věku nebylo pro Milagovce nic nezvyklého. Aktivní život se pojil se službou, ten pasivní... S aktivitami, kterým by se možná taky dalo říkat služba. Už ani rozdávání rad a moudrosti starého lexe ale nebavilo, a přestože si dlouho držel před členy smečky svou důstojnost aspoň chytrými slovy a netknutelným výrazem, ledy tály a S'Arik chřadl a přestával předstírat, že je spokojen a nad věcí. Poslední dny trávil víc a víc času odpočinkem a rezignovaným mlčením, než skutečnými interakcemi s členy smečky nad rámec pozdravu a zájmu o to, co se děje na území. Chuchvalce stříbrných chlupů zůstávaly v pelechu, kdykoli se odhodlal se dojít najíst či napít, až s tím přestal docela. Nebyl užitečný - a to v jeho očích znamenalo, že nemá na potravu nárok.
Možná to byla stařecká paranoia, možná zkreslená realita, ale ve smečkové noře už odpočinek taky nepůsobil jako odpočinek. Slyšel šuškání, že je starý a v podstatě mrtvý, že to přece už nemůže dlouho trvat, než konečně zaklepe, a že je vlastně už skoro po něm. Na to ten večer vstal, čapl jen tašku s náhodnými svitky a psacími potřebami, a přesunul se do nory léčitele, kde doufal, že nalezne trochu klidu a zase se zotaví.
Ráno vypadal poněkud spokojeněji, a celé dopoledne a část odpoledne v leže pročítal texty - útržky smečkových záznamů, spisů, rodokmenů. Pokusil se do jednoho hovořícího o nedávných událostech něco připsat, ale když zjistil, jak moc se mu třese tlapka, vzdal to a psací potřeby zase odložil. "Že prý jestli má cenu náhodný kamínek, co je darován," zamumlal S'arik, znějíc skoro pobaveně - vybavoval si totiž zrovna svou konverzaci s Čekankou. "Apokalypsy, odplaty, zlí bohové, dlouhé vlasy a hloupá tajemství. Hlouposti! Ty mladické fantazie - jak fascinující. Kam náš svět spěje..." Úsměvný výhled na budoucnost překvapivě nebyl hlavním předmětem jeho strachu. Zcela sobecky teď přemítal nad sebou. Věděl, že budoucnosti totiž už součástí nebude.

Lirtheni se v zimě vydala zpět do Henobu, aby jakožto kronikář doručila aktuality z Norestu. Jak frustrující, že nyní by svému rodnému světu mohli říct dalších sto věcí, další vývoj situace. Vash'ti ale setrvala, a S'Arik na to pohlížel jako na ctnost. Paradoxně i ji ale hodlal poslat pryč - jen jiným, bližším směrem.
Otázka se ale setkala s otázkou. "Vzpomínám na něj, samozřejmě," vydechl smířlivě. Chvíli Vash'ti okem zkoumal, než ho přesměroval kamsi do rozmazaných dálek za jezerem. Možná si uvědomil, že je členkou jeho rodiny, že v jejím výrazu nic nevyčte. To možná byla jedna z věcí, co ho život v Norestu naučil. Co ale byl domov? Místo odkud přišli, nebo kde se jeden cítil doma? Tuto otázku si i přes její zcestnou formulaci už několikrát pokládal. "Zdejší nikdy neměli disciplínu, odhodlání a motivaci potřebnou k dosažení vyšších cílů. Norest je krajem prostých mravů, jednoduchou divočinou bez větších konfliktů, vhodnou k obydlení - ale přesto příliš divokou a nevyzpytatelnou, bránící milníkům historie, které by to zvrátily k lepšímu. Henobu se nerovná." Chaotičnost, nespolehlivost a nevyzpytatelnost byly v jejich rodném kraji v běžném životě nechtěné vlastnosti. Až otravné, překážející, stejně jako emoce, které za nimi stály. A přesto tu, kraji nekontrolovaných emocí, byl seveřan ochoten strávit mnoho času. Myšlenka, že tu žil už déle, než ve Společenství, ho mírně znepokojovala. Doby, kdy si připadal tak velmi cizí, ale už byly pryč. "S časem a pílí. Vlci napříč kulturami jsou rozdílní, ale ne tolik, jak by se zdálo. Všechny spojuje stejný, primitivní cíl a touhy, a jak se jich dopracujeme a kolik toho vyřešíme v průběhu, to už je otázka inteligence." Rozum byl předpoklad pokroku. S'Arik rád mluvil - obzvlášť nyní, když se svým chřadnoucím tělem nezmohl mnoho jiného. Ubíjelo ho to. Rozdával rady ale už předtím, než se stal seniorem, takže aspoň něco zůstalo stejné. "Chtěl jsem s tebou mluvit." Už nevykal příbuzným, kteří od něho byli věkově vzdálení. Privilegium staršího, které rovněž pochytil zde. Nyní ale k tématu?

Panovala slušná, trpělivá nálada - jen cosi nervózního S'Arik viděl na Everettovi, a jakési emoční náznaky a gesta směrem k příchozím i na jeho synovi. Nijak na to však neupozorňoval. Oni byli oproti němu emoční všichni. Ordo si je přeměřil a pokyvoval hlavou, snad se i pousmál. Skutečně, mladí a silní jedinci by se jim hodili. Navíc s křídly! Bonus. Museli vyrovnat azarynské letectvo. "Kováře? Co taková práce obnáší?" Everett podal doplňující otázku, zatímco S'Arik si zaujatě prohlížel Báthory a vybavení obou přijímaných. O tomhle mu syn říkal, o schopnosti vytvářet zbraně - a byl to jeden z důvodů, proč o Lancelota ve smečce stál, i kdyby byl charakterem... Vedle. Nemohli totiž nechat jiné smečky mít vlka s takovou schopností.
"Evar'lu, mého syna. Ano." Přitakal stařec na Lancelotovu zmínku cest. Popovídat o tom si ale mohli později. "Takže kovář - a jste schopný boje, Lancelote? A Báthory... všestranec." Ordo už se zamýšlel nad zkouškou, než zpozoroval lexův očekávající pohled. "No, první ale toto - co o Přízračných už víte? A co očekáváte, že vám členství u nás poskytne?" Srovnat očekávání. Lex dbal na to, aby se v vlky jednalo upřímně, když to zrovna... Bylo možné, a neohrožovalo to smečku. A taky se tímhle způsobem dozví, jak o sobě Přízrační nechávají šířit informace.
Nastala chvíle pro odpovědi, než se nadechl i modrooký lex. Pamatoval si, co říkal Evar'la, a nyní v tom hledal jakékoli mezery v charakteru a motivaci těchto dvou tuláků. Jak měl jako vysoce postavený v popisu práce. "Přicházíte z prostředí rodu, i smečkový systém už jste zažili. Zažili jste ztrátu, museli jste domov opustit, je to tak? Utéct. Jakou záruku můžete dát Přízračným, že při první příležitosti, kdy bude za váš nový domov třeba bojovat, neutečete znovu?" Věrnost. To byla vlastnost, které si stařec cenil opravdu výrazně. A se kterou i vlci jako Roihu v jeho očích získali respekt.