Príspevky užívateľa

Vytřeštila na nihilského rytíře svoje strakaté oči. Stále se jí nechtělo věřit, že celou věc Ezi vidí zrovna takhle. Vidělo to tak snad víc vlků ze smečky? Viděli tak Voltínu i ostatní ze smečky? Byla to právě lítost, co zamořilo jejich mysli v onen osudný den? To by, podle Eziho slov; zrazenou vlčici skutečně zajímalo. Ta představa ji pěkně hřála u srdce. Vlastně se v téhle chvíli začala cítit tak komfortně, že si později dovolila promluvit zas jako stará panovnice. Kdyby jen uměla projevit vděk a lásku jinak, než studeným civěním do společníkovy tváře, asi by mu už začala oblizovat obě líce.
Krásné, že si to myslíš, ale mě zradil jedině Arrakis. Ti ostatní byli bohužel nuceni poslouchat jeho rozkazy. “Skutečně nám toho dne nebylo nejlépe.” Promluvila již s trochu uznalým hlasem a čumák na chvilku ponořená v myšlenkách namířila do země. To, co následovalo, Volt ale trochu zaskočilo a následně zase střelila pohledem po Ezim a uši připlácla k hlavě. “Stát bys měl za svým panovníkem!… ale dlužím ti díky. Díváme se teď na věc o něco světleji.”

Volt zajíce umístila kdesi pod přední tlapy a převzala si ho tak na svoji stranu, což ji trochu uklidnilo. Být tulákem znamenalo být nejen volný, ale taky zápasící s hladomorem. Proto když tulačka ucítila jistotu, že se po všech těch dnech zase nažere, párkrát zamávala radostně ocasem. Smečkou zhýčkaný společník si ale mohl taky myslet, že on byl důvodem její radosti. “Zradila jsem přece smečku. Stala jsem se nebezpečnou i pro tebe osobně, nepamatuješ si na to?” Ona se neubránila překvapení. Vrtalo jí hlavou, zda si z ní jenom utahuje, zda je tento rozhovor jenom ticho před bouří, nebo to myslí Ezi vážně. Být na Rakisově místě ona, tohle jeho chování by považovala za zradu. Pokus o pomoc zrádkyni monarchie. Neměl by se s ní přece vůbec bavit! “Jdi zpátky! Neměl by ses se mnou takhle bavit.”

Když už se zdálo, že je hra úplně nekonečná, Volt se podařilo Sae chytit. Musela se přitom hlasitě zlomyslně uchechtnout. Když se jí však začala společnice radostí vrtět v sevření, bez váhání ji pustila. Byla ráda, že si dítko pamatovalo jejich dohodu a hodlalo ji dodržet. Taková spolehlivost bývala u vlčat nevídaná, no musela ji taky pochválit. “Bude z tebe dobrá vlčice, až vyrosteš. Měla bys ale umět taky klidnit své vášně. Jsi hrozně zbrklá.” Frňák zdvihla zase vysoko. “Teď už jdi, neměla by jsi se tady potulovat sama. Sbohem!” Voltaire se zmocnilo nadšení, že odtud bude moct konečně vypadnout. Až dostane možnost, rozběhne se tryskem někam pryč. Dnes neměla zapotřebí v Nihile oxidovat a bůhví, co Sae mezi svými kecne.

Nepozornost se Voltaire po chvilce pěkně nevyplatila. Osud se jí vymstil tím, že jí kožich smočil pořádný šplouchanec způsobený pádem jakési cizí vlčice. Voltína bleskově vylezla ještě trochu vylekaná z vody a pohled upřela na cizinku. “Rag-” -Ale to není Ragnar, tohle je vlčice? Snad jeho dcera? Nebo sestra? Je mu tak podobná! Celá zmatená koukala na vlčici až do chvíle, co uvedla svoji poznámku. Tak trochu ji to probralo z jakéhosi transu. “A co tady v tom případě nacvičuješ ty? Já nejsem ta, co plave,” zasmála se se snahou setřást studenou vodu z kožichu. Vyjímečně se jí ve tváři blištilo skutečné pobavení. Bylo jí jasné, že se ta mohutná vlčice zřejmě učila létat. Nebo si to přinejmenším trénovala. To, že však nakonec skončila celá ve vodě, nevypadalo jako její původní plán. ”To musíš mávat křídly silně a stále. Jsi velká a těžká, tebe vítr sám neponese,” chytračila s frňákem vysoko. Povýšenectví z ní čpělo jako ocet. Však měla takové mlhavé tušení, že už se s podobným případem kdysi setkala. Nebo si to snad s něčím pletla?

Po procházce kotlinou to střihla k ostrým vrchům, aby se napila z horského jezera. V posledních dnech už bylo krásně slunečno. Zima už se zase pomalu ukládala ke spánku. Možná, že se zlatá tulačka dokonce i namočí a trochu osvěží. Teď už jí snad takové prochladnutí nehrozilo.
No došla k vodě a jak plánovala, tak taky učinila. Sešla z břehu a nohama se tak ocitla ve vodě. Mráz jí z nohou vystřelil až ke hřbetu, z čehož se jí na zádech zježila srst. Na tento pocit už si ale zvykla, neboť přes zimu se v jednom kuse nořila v moři sněhu a jenom zřídka narazila na teplý úkryt, kde by mohla přečkat noc. Po tolika nocích pod širým nebem jednomu chlad dokonce i chyběl.
O Ragnarově dcerce, která si kdesi nad jezerem hledala místo, odkud vzlétnout, zatím neměla ani tušení. V domění, že je široko daleko sama, si dovolila blažeností na chvíli úplně ztratit pozornost.

Voltínu zase mírně překvapilo, jak to Sae šlo. Zase se jí podařilo dospělé vlčici úspěšně vyhnout. Ta se sice zase houby snažila, ale i tak byla překvapená uměním vlčete. Holka musela tuhle hru hrát asi často. Celkově musela hrát hry často, byla v tom špičková. To stará chuděra neměla s ničím takovým žádné zkušenosti, takže při hraní vypadala trochu jako hadrová panenka. Koukala a přemýšlela, jak by v této situaci asi mohla předvídat. V boji už to bylo jiné, tam už přece měla z tréninků nějakou zkušenost a věděla, jak předejít určitým tahům soupeře. Dnes byla ovšem bezradná a tato informace ji začala výrazně unavovat. Už ji to nebavilo. Slíbila si ale, že v posledním kole už ji opravdu chytí a hru v každém případě ukončí.
Když přišel čas, rozběhla se a v tomto kole už se ji vážně pokusila chytit. Žádné podlézání ani probíhání mezi nohama. Teď už se jí to nepodaří!

Volt stejně tak zůstala omámeně stát. Blázen jí dokonce navzdory jejímu provinění věnoval takovou úctu, že se nakonec i poklonil. Volt v tu chvíli píchlo u srdce a v břiše měla na vteřinu motýly. Musel ji mít za zrůdu, ale neměl. Dokonce naopak vypadal, že on je ten, kdo jí něco dluží. Ano, přijmula ho kdysi do smečky, ale který vůdce by takového urostlého vlka rovnou i za tlapu mezi svoje nedotáhl? Toho dne byli oba ve výhodě. On se mohl najíst a zabydlet a ona získala potenciálního bojovníka a pomocníka. A navíc jí zachránil život a hned na to se stal obětí jejího psychického dna a nevděku. To ona mu byla dlužná, moc dobře to věděla. Proto z ní veškerá ta pýcha po chvilce rychle opadla a nahradil ji stud. Skrývaje tuto vnitřní nerovnováhu ale stála vzpřímená a ve tváři se jí odrážela neohroženost. “Máš ze mě snad strach? Teď už máš právo se na mě horšit.” A opatrně se pokusila s hladem kručícím břichem vyjmout Ezimu zajíce z moci. Snažila se ale být zdvořilá, takže svou frustraci z neuspokojeného žaludku neprojevila jinak, než tímto opatrným gestem. Chtěla mít jistotu, že jí ho ještě nesebere, i když tím vlastně riskovala svou chvilkovou nepozorností krk.

Jak se tak blížila ke své kořisti, zřejmě se prozradila hlasitými šlápotami ve vlhké půdě, neboť zajíc začal zdrhat. Jemu to šlo ovšem mnohem lépe, než Voltaire. Ta vynikala spíše v boji na sílu, než na přežití v rychlosti. No nezbylo jí nic jiného, než se sprintem vydat jeho směrem a alespoň se pokusit zajíce trochu dohnat, aby pak mohla použít magii. Hladem úplně rozmrzelá už si chudera brousila zuby, jenže v okamžiku se nadějný postup proměnil v beznadějný konec. Když už se zdálo, že vítězící zvíře už nikdy neuvidí, protože zmizelo v křoví, stalo se něco zcela neočekávaného. Zpoza křovin a porostu se vynořila velice známá tvář, která ve Volt probouzela velmi smíšené pocity. Na toho zajíce, navzdory tomu, že slyšela jeho snahu vydrat se z vlkova sevření, v šoku úplně zapomněla, protože před ní právě stál sám Ezikyel, věrný nihilský člen. Co udělá, půjde mi po krku za zradu? Bude se chtít snad mstít za to, co jsme mu provedli? Nedivili bychom se, kdyby bylo takové napadení tuláka v Nihilu tolerováno. A pokusila se znovu nabrat všechny možné síly, aby mohla použít svou magii taky na něj. Nebyla si ovšem vůbec jistá jejím účinkem. Ach kéž by už měla výcvik s Ragnarem za sebou. V těchto chvílích, kdy nemohla kouzlit, by se mohla spolehnout alespoň na svoje svaly.
Vzduch, jako by byl těžší a hustší, než byl předtím. Kdesi z vlhké, chladné země se vlčici nohama do těla prodíral pocit viny. Eziho tvář působila jako zrcadlo, jako náhled do minulosti, jež nebyla příliš slunná.
”Nechci dělat potíže, ale ten zajíc měl být můj.”

Volt vlka vedle pozorovala teď už s obdivem a fascinací. Nemohla se tomu bránit. Prostě zaujatě civěla a div jí z toho neukápla slina od tlamy, jak moc se soustředila. Chtěla by vědět všechno. Jeho účinné bojové taktiky, fígly, rady, prostě všechno. Musela se ale ovládat, aby ho tím vším moc nezahltila. Navíc když zmínil, co se stalo s jeho klanem, tušila, že je čas držet jazyk za zuby. A co to? Byla to snad lítost, co se Voltíně patrně zablištilo v obličeji? Vskutku vůči silákovi nalezla soucit, ačkoli žádná taková pohroma nebyla součástí jejího života. ”To je mi moc líto,” řekla tichounce, aby nepřerušila smutnou chvíli. Tak nějak jí došlo, že mezi těmi ubožáky nejspíš byla i jeho rodina. Minimálně jeho známí.
Do jeskyně se z venku po chvilce prodral průvan, který Volt nepříjemně pohladil po srsti. Ona se reakcí na to ještě víc přitiskla k jeho tělu. Ještě, že už se nemusela potulovat tam venku. Až by bouře skončila, měla by co dělat, aby se ze sněhu vyhrabala, pokud by ten vichr vůbec přežila.
”Yuri? Nauč mě lépe bojovat. Zaplatím, čím budeš chtít.”

Zas a znova se potulovala napříč nekonečnými pláněmi. Tentokrát však za jiným účelem, než-li si dopřát trochu odpočinku pod širým nebem. Tentokrát chtěla utišit jinou svoji přirozenou potřebu, což byl hlad. Dokonce už měla jednu potenciální kořist na mušce. Byl to divoce zbarvený zajíc, který se teď už nacházel jen málo desítek metrů od ní. Voltaire dnes nehodlala plýtvat energií, takže spustila svou magii, aby zajíce trochu omámila. Někdy se dokonce zadařilo, a její oběť rovnou v mdlobách padla k zemi a Volt tak měla večeři skoro bez práce. Dnes se ale zlaté tulačce jaksi nedařilo. Zasoustředila se a už už cítila jemné šimrání kdesi hluboko v hrudi. Prostě věděla, že magie funguje, ale zajíc ne a ne se alespoň zmateně zhoupnout, aby své vražedkyni nevědomky naznačil, že je čas vyrazit jeho směrem. Byl asi na zpomalení srdce ještě moc daleko. No Voltína se tedy neochotně zvedla ze svého místa a plížila se krajinou blíž k jídlu. Pod nohama jí chvílemi čvachtalo bláto, jak už někde pomalu tál sníh. Tyto podmínky se však nejevily pro lov vhodnými, neboť tulačku zjevně prozrazovaly. Navíc nemohla vědět, kdy jí to uklouzne a za běhu ještě někde hodí držku.

Voltína se na svoje poměry skutečně chovala nanejvýš bláznivě, všechny ty kecy přesto myslela smrtelně vážně. Tak moc si svého štěňátka vážila. Jak už bylo zmíněno, všechnu tu dlouho tiše uchovávanou lásku až teď uměla pořádně vychrlit. Na jejím přístupu k věci měl významný podíl také dlouhodobý stesk po starém domově. Když už se tu ovšem Volt roztékala jako zmrzlina, hodlala v tom zatím pokračovat. A při tom žádné opium kupodivu ani nepotřebovala.
Jasně, také dodnes brala rodinu jako takovou formalitu. Jako něco, čím si jeden zajistí místo a význam v rodokmenu, ale nic jiného (ačkoliv hluboko uvnitř cítila opak). Díky tomuto názoru byla taky stále schopná věřit, že jí její absenci Giuseppe odpustí a jejich vztah se opět vrátí do starých kolejí. No nakonec se zatím přece zdálo, že odpustila. Vlastně Voltaiřiným chybám svými slovy zdánlivě odmítla dát takovou váhu, aby se tím vůbec nadále v konverzaci zabývala.
Když se k jejím uším dostalo Arrakisovo oslovení, ksicht Volt zase zhořknul. Po dcerce při tom dokonce hodila pátravým, soudícím pohledem. Pro ni je snad Arrakis svatoušek! Sestra ho přece musí znát nejlépe třeba i bez vědění, čeho všeho se ten zmetek v minulosti dopustil. Zmanipuloval ji snad? Nebo z ní mluví lítost a stejná snaha bratra podpořit, jako byla kdysi ta naše? ”Řekli jsme, co si myslíme.” Opravdu to nebyla žádná svůdná cesta, jak Pippu třeba nějak ošidit. Osamělá tulačka chtěla skutečně jenom vyjádřit svůj stesk a lásku.
“Nepovídej! Jsme na tebe hrdí. A snad se taky jednou dočkáme vnoučat.” Hlas už měla o něco pevnější. Trochu z něho čpělo povýšenectví. Stále cítila, jak jí v žilách proudí agrese vůči dceřinu možná neúmyslnému pokusu o očištění Rakisova jména. Ve Voltiných očích on ale očistit nelze. No když už jí Giu dala milost a podělila se s ní o tak slunnou novinu, Volt se pokusila ten třes v nohách alespoň na chvíli zastavit a znovu se na princeznu zaculit. “A kdo vlastně je ten šťastný rytíř?” Nenapadal ji žádný takový v jejím věku, co by po Nihilu v době korunovace chodil. Byla proto o to zvědavější. Že by nějaký nováček? No považovala nalezení partnera za rozumnou věc. Giu narozdíl od Voltaire asi činila samé rozumné věci. To mátinka? Z té se stal plnohodnotný, nedůležitý buran. ”Moc toho není. Hodně toho poslední dobou nachodíme a dobře se venku orientujeme. Nikdy bychom neřekli, že být tulákem není vůbec nic snadného. Přesto jsme v nejlepší formě.” A krom toho jsem na svoji milenku nejspíš poslala krvežíznivého Apollyona, upsala se k pomoci Seře pomstít se Bellanně a možná i tvému bratrovi. Pokusila jsem se v utajení vniknout na vaše území a špehovat. Dále se mi také podařilo náhodou odhalit, kde skončila vlčice, co mi zničila život. Uvědomit si, že jsem se k vám dětem chovala jako zvíře a během toho všeho občas trávím noci s náhodnými cizinci a zdává se mi o tom, jak Arrakise nemilosrdně fackuju. Ještě, že nemusím říct celou pravdu, Giuseppe.

Voltin názor na medvěda vedle měnil tvar jako vagónek svoji výšku a pozici na horské dráze. Když se konečně představil, musela nevyhnutelně našpicovat uši. Každý, kdo měl v tu chvíli šanci vidět její obličej, musel mít definitivně jasno v tom, že tohle je její téma. Její dávno zažitý zájem, jež už dneska neměl pro ubohou tulačku žádný význam. Informaci o Ragnarově původu mohla využít leda tak, že by válečníka svedla a on ji vzal mezi své lidi. Tam, kde mělo jeho jméno význam a ona by se jím v těch krajinách časem taky představovala. Možná by si tak ve světě konečně našla nové místo, co by jí padlo. A nebo by si mohla konečně uvědomit svou neřízenou snahu vrátit věci tak, jak kdysi bývaly, a začít hledat sobě dosažitelné cíle. Trochu se uskromnit. Ke všemu si musela taky přiznat odpor vůči představě takového partnerství s Ragnarem. Navzdory všemu se ale jako zaslepená nepřestala o Ragnara zajímat. “Válečný generál? Vedl jsi nějakou válku? Bitvu?” Byla zvědavá. Uchovávala v sobě plno zcela čerstvých otázek, ale k jejímu neštěstí je z etických důvodů nemohla všechny položit naráz. Inu, nakonec se přece odhodlala vzdorovat vlastnímu hloupému zájmu a ve tváři se jí zableskla taky pochybnost. “A kde ten tvůj klan vlastně je, když se tu válíš v jeskyni, kde široko daleko žádný takový nesídlí?” Ničím takovým si nebyla vůbec jistá, ale věděla a prozkoumala toho dost na to, aby si dovolila svoji otázku položit a tvářit se při tom sebejistě.

Měla raději mlčet. Možná kdyby držela klapačku, on by taky nespustil. Dost ji zklamalo uvědomění, že je její společník nejvíc pravděpodobně prostě nějaký buran a ta jeho zmíněná reputace beztak znamená -žeru vlky a dělám drama, když se mi to hodí. Její zájem o poznání Ragnara zase klesnul. Please neber si to osobne, píšu jen to, co si myslí Volt. No když už si o něho zahřívala nohy, rozhodla se činit tak, aby ji ještě nevystrčil. ”O reputaci mi ani nepovídej. Tu máme oba.” Takže doufám, že nejsem jediná, kdo bude držet jazyk za zuby. “A já nejsem žádné rande. Tedy pokud nejsi nějaký urozený zbohatlík. V takovém případě bych se možná i nechala.” Po tomhle možná i jemu dojde, že s Voltaire nechce mít kromě mazlení nic společného. “Jsem Voltaire.”

Voltína sebou trochu zimomřivě otřásla, když ucítila teplo toho huňatého obříka. Dlouho se necítila takhle pohodlně. Zavrtat mu packy pod břicho byla pak ještě větší úleva. Říkala si, jak výborný byl nápad pána prostě nevzbudit a využít jeho nevědomí. Brzy však zjistila, že to neměla tak promyšlené, jak si ze začátku myslela. On se totiž zcela zjevně probudil a čímsi ji přikryl. Volt v tu chvíli leknutím skoro nadskočila. Měla tak zmrzlý mozek, že s touto možností vůbec nepočítala. No naštěstí se ukázalo, že toho cizince muchlování nijak moc nerušilo. Vlastně ani nic neřekl a prostě si to nechal líbit. Ležet na jeho místě Volt, po vetřelci by už za jeho drzost cvakla zubama a pořádně ho poprskala. Byla proto trochu překvapená, s jakým klidem situaci zpracoval a trochu si tím získal Voltin obdiv.
Za normálních okolností by tak společenská jistě nebyla. Ta bouře ji ale zmrazila až na kost. Aktuálně bylo pro zlatou tulačku důležitější její zdraví, než hrdost a pýcha, takže se i nadále odmítala hnout z místa. Jediné, čím byla ochotná projevit trochu slušnosti, bylo, “dík. Dneska je vážně hnusně.”

Během svých cest se Voltaire nemohla vyhnout také Kotlině. Jakési údolí mezi horami, které všemi směry naznačovalo, že tu kdysi hodně dávno bývala nějaká smečka. Tento fakt tulačku fascinoval natolik, že se rozhodla si to tu zase jednou projít a pořádně prozkoumat. Znala tohle místo. Pamatovala, že dokonce na věžové hoře za mlada randila s A’Kazou. Ach jak to jí chybělo. Kaza jí chyběl. Byl jeden z mála, s kterými Volt trávila čas skutečně ráda. Měla by svého ex partnera ještě někdy navštívit. Tady o jeho smrti ještě neví.
Měla skutečné štěstí, že když se rozpoutala bouře, motala se zrovna kolem staré Nomádské nory. Vítr byl tak silný, že zvedal prašan ze země a vytvořil tak zrakem neproniknutelnou mlhu a s vlkem házel a mával jako s hadrem. Jednoho ta síla div nevznesla do vzduchu. Voltína v tom bílu chvíli bloudila, než našla vchod. No teď už stála uvnitř a pozorovala toho spícího medvěda, který ležel jen kus od ní. Chvíli tam jen tak stála a čekala, co se stane. Zda se probudí, nebo bude pokračovat. No zdálo se, že ho nevzbudí ani ta bouře venku. Větrné proudy vrážely do stěn kopců a nory samotné, čímž vzniklo nepřehlušitelné burácení. No, když tu tak hibernoval, Volt toho využila a přitulila se celá zmrzlá k němu ve snaze se trochu zahřát.