Príspevky užívateľa

Střihla zamyšleně ušima, když se jí dcerka zeptala na společnost, která by mohla Volt aktuálně obklopovat. Nedalo se s přesností určit, jak si taková Giuseppe představovala tulácký život, ale pozdávalo se, že její imaginace oplývala poněkud barevnějšími obrazy, než byl ten, který jí Volt bez ostychu předhodila. Někteří tuláci sice možná putovali z místa na místo a vyznali se jak v terénu, tak i ve vlcích, co se stejně tak toulali nespoutaně Norestem, ale Volt taková nebyla. Neprahla slepě po společnosti, nevyhledávala v ní útěchu. Ti, které by mohla ve své situaci považovat za přátele nebo známé, se Volt spíš k něčemu hodili. Bavila se jenom s takovými, kteří měli nějakou cenu nebo by známosti s nimi mohla Voltaire v budoucnosti dobře využít; sympatie, vděk či snad náhodné propadnutí lásce v tom nehrálo žádnou roli. Volt navzdory svojí někdejší nevěře dokonce narozdíl od svojí dcerky ani nebyla milenecký typ. Kdyby měla sama sebe nahlas popsat, jistě by skoro mohla být označena za jakéhosi sociopata. “Nech si ty kontakty pro sebe. Nemáme sice mnoho přátel, ale takový osud jsme si s oblibou zvolili sami. Je snazší si zbytečně známosti prostě nevěšet na krk.” Kdyby byl jejich rozhovor o něčem jiném, pár takových kontaktů by Volt jistě přijala. Někde uvnitř ovšem bohužel tušila, že tady nejde o přínos, ale o pobavení. A ještě hlouběji v nitru pochybovala, že se Giu bavila právě s těmi Voltíně dost dobrými.
Když mladá vlčice zmínila vnoučata, možná budoucí bába nastražila ušiska a na chvíli k ní zvedla pohled. Efektivně si tím získala její pozornost. “To bychom byli rádi. Taky bychom k tobě chtěli mít blíže, Giuseppe. Můžeme tě vyhledat až se víc oteplí a zajdeme si třeba zavýt na vyhlídce.”
Pak už si konečně sundala šperk a nabídla ho Giu. “Na, vezmi si to. Chci ti po sobě něco nechat.”

Volt se bleskově zvedla ze země, když náhle zaslechla Navirův dopad. Zrak už jí sice dávno vypověděl službu, ale čich a sluch stále věrně zůstával. Navzdory povědomí o jeho čerstvé stopě ji však mladý vlk svojí nešikovností značně překvapil. V samém úleku si ani nevzpomněla na svoji bolavou nohu a postavila se, jako by byla úplně zdravá. Hned poté jí prudká, šílená bolest účinně připomněla válečné zranění. Trhla sebou a obličej se jí na vteřinu bolestně smrštil. Dokonce tam chviličku jen tak stála a cosi si pod čumák celá rozčílená neurčitě zamrmlala. Já pitomá! Ublížím si sama ještě víc, než na bojišti. Pak se však s odvahou vydala k místu, odkud zvuk přišel. Podívala se směrem nahoru k cimbuří, kde Navir dopadl. Zůstala tam jen tak stát s pohledem upřeným na pár jeho trčících per a nezapomněla se taky sama ozvat. “Haló!” Mohla na kus vlkova křídla mžourat sebevíc, nemohla ale přesto s jistotou říct, že je to skutečně vlk. Mohl to být pták, uvolněný kus ruiny, cokoli. Něco hluboko uvnitř jí však říkalo, že je to právě vlk. Možná za toto tušení mohl Navirův pach, co ho před chvilkou prozradil.

Volt tady skutečně nebyla náhodou. Měla k tomu dost dobrý důvod. Neměla ale v plánu tady hledat zrovna Navira nebo někoho jiného z Olethrosu, to už ne. Byla na cestě pro pomoc se svojí bolavou nohou. Ani by ji nenapadlo, že by mohla na Navira narazit zrovna tady, to se ovšem změnilo, když mezi kamennými zdmi narazila na jeho čerstvý pach. Neznala ho nijak dobře. Vlastně se setkali jenom jednou a to v lese na úpatí, kde proběhla bitka, takže nebyla moc schopná si vzpomenout, komu ten známý pach vlastně náleží. Uspokojujícím faktem bylo, že to určitě nebyl jeden h Azarynských.
Volt tam chvíli jen tak zvědavě větřila, po chvilce ji to ale přestalo bavit a s námahou si lehla k jedné ze zdí do závětří. Šlo poznat, že nemá zrovna energii podnikat cokoli jiného, než shánět doktora.

Asi den, dva po bitce v lese na úpatí Volt sesbírala všechnu svoji odvahu a vydala se zcela úmyslně směrem k troskám. Bylo jí jasné, že směřovala téměř přímo do chřtánu Azarynu a jeho pomstychtivých příslušníků, na druhou stranu však věděla, že právě tam narazí na řeku, která ji dovede také k Přízračným, Kultu a v případě nejvyšší nouze taky k Nihilu. Po pár nekonečných hodinách marného pátrání po Olethrosu, nebo alespoň po tom, co po něm zbylo, usoudila, že se bude muset na dobu neurčitou opět spoléhat jenom sama na sebe. Nebyla to pro zlatou tulačku žádná novinka, jenomže po tom, co jí Eirlys na bitevním poli doslova zlámala nohu, by se jakási pomoc patrně hodila. Volt sice neoplývala léčitelskými schopnostmi, v tomto oboru nikdy nenašla zalíbení, ale z mála lekcí z dob svého vzdělávání věděla, že zlomenina bez profesionálního ošetření představuje veliké riziko. Mířila k jedné z norestských smeček s úmyslem vyhledat právě profesionálního léčitele. K jejímu neštěstí ji však napadala jediná toho schopná osoba, která nemohla za žádných okolností šířit pravdy o Voltaiřiné návštěvě. Při pomyšlení na Bellannin modrý kožich a blonďaté vlásky se babizně smrštil žaludek. Snad se jí nakonec podaří narazit na někoho (kromě Bellanny), kdo nebyl z Přízračných nebo z Nihilu a byl by ochotný vcelku známé zrádkyni pomoci.
Belhala se tedy podél řeky a zlomenou nohou bezmocně škrkala o zem. Bolelo to každou hodinou víc a víc. Dokonce se zdálo, že jí noha začíná znepokojivě výrazně natíkat. Za chvíli by se měla ocitnout přímo mezi zdmi trosek, kde si hodlala na chvíli odpočinout.

všeci ale vlastně nikdo

Eirlys Voltaire rychlým sebedestruktivním trhnutím unikla ze sevření. Zlatá vlčice jí však i tak uštědřila pěknou bolístku. Kdyby se jí to nepodařilo, celá rozčílená by vlčici dost možná pronásledovala ven z hořící mýtiny nehledě na nebezpečí, které by na ni mohlo na druhé straně čekat. Když se Volt dostala do takové fáze souboje, vztek jí zahalil zdravý rozum a ona zapomněla, kdo vlastně je. Dost jí tento stav z nějakého důvodu připomněl Arrakise. Teď už však bylo patrně po všem. S tváří krví zabarvenou lehounce do ruda a s tlamou plnou vlčí srsti a per vycítila, že udělala všechno, co dnes bylo v jejích silách. Navíc už díky neřídnoucímu kouři téměř nemohla dýchat. Ještě pár vteřin tam jen tak zmateně stála, ale pak se ve snaze znovu popadnout dech vydala honem pryč z místa. Na třech nohách a s bolestnými mžitkami před očima kličkování mezi spadlými ohořelými větvemi nebylo vůbec nic jednoduchého. Nakonec se ale přesto dostala ven. Hned, co se odbelhala z lesa, zaslechla v dálce, vytí azarynských a pořádně jí to hlo žlučí. Copak je to za vítězství? Vypálili sice část lesa, ale neodstranili přece hrozbu, jak zřejmě původně chtěli. Nebo snad ano? Kde jsou vlastně ostatní? Snad nejsem jediná, kdo přežil! Tolik síly určitě neměli.

Eirlys

Úsměv jí z tváře rychle zase zmizel, když se jí do zelené tlapy zabořily Eirlysiny zuby. Tak trošku očekávala, že se něco podobného stane, ale že by mohl být protivníkův stisk tak silný a ničivý, tak to by ji ani ve snu nenapadlo. Volt bolestně vyjekla a celá se začala kroutit a chňapat zubama náhodně do prostoru, aby se v panice vysvobodila ze sevření. V návalech adrenalinu a z šoku bolest nebyla tak intenzivní, jak by možná měla být, ale když zlatá vlčice zaslechla, jak jí pod tlakem dračích čelistí praskají vlastní kosti, bylo jí hned jasné, že tohoto zranění se nezbaví ještě pěkně dlouho.
Když se jí azarynská konečně pustila, aby učinila ono rozhodnutí odejít z bojiště, Volt se převalila honem na bok a topící se v další náhlé vlně vzteku se postavila na zbývající tři zdravé nohy. Nehodlala ji nechat jen tak odejít. Voltaire by radši shořela spolu s lesem, než aby Eirlys nechala jít a neoplatila jí svoji ztrátu. Hned, jak si všimla, že se dává vlčice na útěk, nekompromisně se po ní ještě naposled ohnala a chytla ji pevně za křídlo. Hlavou pak začala instinktivně trhat. Rozhodně se neplánovala pustit. Ty nikam nejdeš. Jsi moje. Navzdory všem snahám, tlaku i emocím se Volt však začalo dělat trochu mdlo. I ona by měla rychle zmizet, jinak se tu z nesnesitelné bolesti vyvrátí a otráví se černým kouřem.

Z toho, co ze sebe Enkidu náhle vypustil, Volt nepříjemně zamrazilo. Nelíbila se jí představa, že už je někdo schopný ji vnímat jako obyčejnou smrtelnici, to ani náhodou! Chtěla vypadat nehlomně, nezranitelně a sebevědomě, také, že sebevědomá byla, nebo ne? V každém případě nebylo na místě si nechat podkopávat nohy, protože přesně tak rytířovu poznámku viděla. “Nepochybuji k sobě,” vyhrkla naléhavě a úplně tak odignorovala to, co řekl předtím. “Mám jenom náležitý nadhled.” Lhářko, lhářko, lhářko! Od vyhnanství o sobě permanentně pochybuješ a stejně tu před přítelem děláš ramena. Navzdory myšlenkám ale neřekla nic, čím by svoje řeči vyvrátila. Neměla odvahu ukázat slabinu. Strach projevit slabost se s ní táhl už od vlčete. Těžko to teď bylo možné změnit.
“Pojďme se někam schovat. Déšť začíná houstnout.”

Eirlys (ostatnich si nevšímá)

Volt tiskla zuby vší silou ke krku vlčice. Zatím se snažila udržet čelisti stabilní a netřást hlavou, jak to dělávala vždycky, když se jí v tlamě ocitla opravdová kořist. No jo! Zajíci se umrtvovali snadno, takže se jí škubání vyplatilo. Na vlčici svojí velikosti ale neměla dost sil na to, aby jí takto zlomila vaz nebo ji omráčila. Proto se snažila udržet přirozený trhací reflex na uzdě a soustředila se na škrcení. Než si ale stihla ověřit účinnost tohoto tahu, vlčice se vznesla do vzduchu a povalila tak Voltaire na zem. Ta v zápalu boje úplně zapomněla, že má soupeřka křídla. Automaticky se jí pustila a když dopadla zase zády na zem, opět před sebe natáhla nohy, aby si Eirlys udržela dál od těla. Zejména teda její čelisti, o jejichž síle zatím neměla Volt ani tušení. Kdyby byla nad celou situací schopná hlouběji přemýšlet, zastávala by názoru, že je přece lepší kousanec dostat do nohy, než do obličeje nebo do břicha. To už si, mimo jiné, během života stihla sama otestovat. Ještě se jí ale nestalo, že by jí uprostřed bitevního pole mlžil zrak šedý ohnivý kouř. S touto novinkou se musela samozřejmě bohužel smířit. Nesměla si rozptýlení dovolit, když nad ní běsnila dračí protivnice. Už už bývalá královna zacvakala zubama naprázdno, jak byla připravená se zase někam zakousnout. Kdo by to byl řek, že se někdejší nihilská princezna s heřmánkovým věncem na hlavě jednoho dne ocitne právě tady. No, nad tím by se ještě dalo polemizovat. Že si Volt svoji bitku taky užívá, to už ale stálo za údiv. Kouty jí začaly zničehonic cukat do surového úsměvu.

Eirlys

Eirlys znovu zaútočila a tentokrát se pokusila Voltaire nejenom odstrčit, ale pokousat. No ta se instinktivně převalila na záda, aby chňapající čelisti dračí vlčice případně alespoň na chvíli nohama udržela dál od těla. Během těch pár vteřin sotva popadla dech, nestihla se postavit, proto nemohla jednoduše couvnout. Volt měla dost síly na to, aby vlčici nohama udržela i s celou její váhou dál od slabin, i kdyby své síly třeba využila, neměla jí ale neomezeno. Štěstí, že se pak objevil Apollo (nebo alespoň něco jemu podobného) a kompletně upoutal Eirlysinu pozornost. Volt na obrovitého vlka na chviličku taky valila oči, ale stihla pohled od děje odtrhnout dřív, než protivnice. Nevšimla si tak ani Apollova pádu ze srázu a ani Enkida. Veliký čert byl sice děsivý, ale byl na Voltiné straně a dokud s tou jeho velkou papulou nestál hned vedle ní, nemusela mu věnovat pozornost. Byla by však lež povídat, že se ho zlatá vlčice taky kvalitně nelekla. Teď už navzdory všemu v zápalu boje nevnímala nic kolem. Světlo z Bellera, Seřin zpěv ani kouř z šířícího se ohně.
Využila situace. Vyskočila na nohy a zakousla se Eirlys zezadu přímo do krku. Mířila rovně mezi zátylek a hlavu, aby čelistmi trefila tepny na krku a alespoň na chvíli vlčici přiškrtila. Kdyby se Volt podařilo zabránit průtoku krve do mozku nebo podráždit tepny, vlčici by se mohla alespoň na chvíli zatočit hlava. Byla ovšem podobně vysoká, takže neměla problém po vlčici skočit pěkně seshora. Využila své zkušenosti s Arrakisem, který si boj s mátinkou tímto trikem dost usnadnil. Už bys mě málem měla. Nepozornost se nevyplácí, hloupá, hloupá cácoro.

Eirlys, Eralia, Sulp, Beller

Ani si nestihla uvědomit, co se děje, zda Eralii uštědřila nějaký ten kousanec, neboť se hned vedle v mžiku objevily plameny a následně se Volt ocitla celým tělem na zemi. Párkrát omámeně zamrkala a pak si uvědomila, co se to vlastně stalo. Eirlys ji dostala. Srazila ji bokem od Eralii. Nárazem se Volt na chviličku vyrazil dech, takže si musela stěží odkašlat a pak vytřeštila oči na ohnivou bariéru, skrz kterou ve své poloze neviděla vlčata. Myslela si, že ten oheň Eirlys vrhla na ně, na Sulphura s Bellem, což ji nejen šokovalo, ale hlavně taky pořádně rozzuřilo. Podívala se s úplně stejnou jiskrou v očích na Eirlys a vycenila zuby. “Chuchni si!” V jejím hlase šlo znát, že ještě nestihla úplně popadnout dech. Na vlčatech ji sice příliš nezáleželo. Sotva je znala. Přesto ji domněnka o jejich smrti parádně vyvedla z míry. Štěstí, že se pak objevil Sulphur a stal se důkazem, že je oheň asi nakonec nezasáhl. Ne oba.

Eralia, Suphur, Beller, Eirlys

Zdálo se, že se vlčice, co si neúnavně povídala s vlčaty, neplánovala útoku zatím příliš bránit, čehož Voltaire samozřejmě efektivně využila a bezhlavě se pokusila zmocnit jejího těla a srazit vlčici k zemi. Během toho ještě skoro do vzduchu zavřeštěla, “a ty?” Eraliinu otázku pokládala za herecký výkon. Taktiku, jak si u vlčat získat důvěru a obelstít je svojí zdánlivou náklonností. Být v pozici azarynského vůdce, toto lišáctví by svým poddaným sama radila, aby hloupé nedorosty přivedla na území a buď je převychovala, nebo se jich jednoduše zbavila. A Suphur, Beller a jejich sourozenci byli již dost staří na to, aby se nedali převychovat. Voltaire očekávala, že kdyby se azarynským tyhle dva podařilo ukrást, pak by s nimi nemilosrdně skoncovali.
Volt zatím cítila, že má před mladou vlčicí navrch. Během útoku po Eralii náhodně cvakala zubama a snažila se trefit jakoukoliv možnou slabinu. Bylo jí v tu chvíli jedno, kde se nachází vlčata a zda jsou v bezpečí. Však oni uhnou. Doslova je tady zachraňuju.

Eralia, Sulphur, Beller, možná Eirlys

Po slušné chvíli docela bezvýznamného povídání mezi dvěma stranami konečně vypukla pořádná bitka. Voltaire se sice zrovna začala dozvídat velmi zajímavé informace; třeba to, že může Apollyon schovat vlčata do nějakého přívěšku, ale z toho nepřetržitého stání na místě už ji začaly trochu bolet nohy. Těšila se na boj. Těšila se, až si na někom po dlouhé době konečně vylije zlost a vyzkouší svoje nové bojové taktiky, co ji přece Ragnar naučil. Sice už dávno nebyla mladá energická puberťačka, ale na boj ještě safra měla! Navíc už jí ani na vlastním zdraví příliš nezáleželo. Za pár polámaných končetin jí toto odreagování stálo. “To bys chtěl vědět,” vyhrkla ještě směrem k Plamenovi, který se naivně pokusil poznat její totožnost. To ti tak řeknu. Ještě bys o mně pověděl Arrakisovi.”

Když hned kousek od Volt a Rexe vypukl parádní zmatek, mlha, zuby, oheň, komáři, Voltaire se naléhavě rozhlédla kolem ve snaze si vyhlídnout první osobu, do které se zakousnout. Zdálo se, že zatím nemělo cenu někomu jenom pomáhat. Po vteřince se pohledem zastavila na Eralii a vlčatech z Olethrosu, co před ní nervózně postávala. Už je krade, ludra! Volt pocítila okamžité nutkání Bellera se Sulphurem zachránit, takže se bez přemýšlení rozběhla k místu a (pokud jí nic nevlezlo do cesty) vrhla se po Eralii.

Po chvilce zdánlivě slunného začátku velkého setkání atmosféra trochu zhoustla. Voltaire v mysli potemnělo a v ten okamžik si uvědomila, že to, co zapříčinilo její ježící se srst na hřbetě, možná nebyla ani radost, ani strach, ale snad až podvědomá předtucha. Snadno se takové pověrčivé teorii věřilo, když se jednomu důkaz o její pravdivosti zjevil v mžiku přímo před očima. Když Navir nanejvýš určitě obrátil veškerou svoji pozornost a zrak nahoru na oblohu, Volt nedokázala potlačit zvědavost a podívala se urychleně stejným směrem. Zrak jí sice vypověděl službu už v matčině lůně, ale pohyb toho létavce poznala. Měla ten nejasný obraz v živé paměti od doby, kdy se v zimě stala svědkem tuláckého sáňkování. Dneska si mohla zvláštního tvora prohlédnout pořádně zblízka, neboť přistál přímo před všemi zraky zdejších účastníků schůze. Nijak mile ji prvním dojmem nepřekvapil. Vlastně se jí Plamen a to jeho komické představení přímo hnusilo; navzdory tomu jeho slova nebrala na lehkou váhu. Téměř ihned zlatou tulačku napadlo, že vlk s takovou sebejistotou má s sebou asi spojence, což se mimochodem později taky potvrdilo. Ze začátku ze svého místa tiše pozorovala děj. Mezitím se její pohled na vteřinu zastavil na Rexovi, který se obranářsky stavěl hned vedle. Držela se po jeho boku. Kdysi by nad jeho zřejmým pokusem Volt chránit možná jenom protočila očima, ale po letech samoty jeho pozornost svedla řádně ocenit. Chválu a náklonnost si ovšem nechala na potom. Dramatické divadýlko uprostřed mýtinky upoutalo zase její pozornost rychleji. Je tohle v Olethrosu na denním pořádku? Sotva je poznám a už už je s kýmsi problém. Hlavně nesmím dopustit, aby se Apollyonovi nebo Seraphině něco stalo. Bez nich by všechny moje snahy přišly vniveč. Já pitomá! Neměla jsem sem tolik spěchat. Kdybych tušila, co se stane, jenom bych počkala, jak se tento konflikt vyvine. Nemusela bych se na tom vůbec podílet. Teď se musím nedobrovolně stavět proti Azarynu. Trpělivě čekala na reakci rozhodujících figur. No když se dřív ke slovu dostal Plamen, rychle ji napadla poznámka, kterou si mohla u Apolla šplhnout a zároveň nic moc nezkazit. Navíc se jí Plamenův ponižující projev významně dotknul. Přidala se k uskupení, které hodlala hájit, aby neznemožnila taky sebe. No, alespoň už se zase mezi živými po dlouhé době tolik nenudím. Nemám ani co ztratit. “Třeba jsme čekali právě na chvíli, kdy si budeme moci vystavit i vaše mrtvoly.” Mluvila klidně, nezaujatě. A ano. Až po tom, co na Plamena a jeho partu vychrlila svůj velmi nepodložený argument, se stihla podivit nad jeho pravým významem. Co to má znamenat? Jsou vlci z Olethrosu vážně takoví vrazi, surovci? To jsem teda dopadla. Nehledě na Voltino překvapení se ale rychle vžívala do role. Kupodivu ji to docela i bavilo. “A Navirovi necháme ten tvůj upovídaný čumák.” Prskla směrem k Plamenovi.

Voltaire urychleně obrátila zrak, když kdesi blízko zaslechla jakýsi šramot. Jako by někdo nohama hrabal do země. Trochu se jí ulevilo, když poloslepýma očima zamžourala do prostoru, odkud zvuk přicházel, a pochopila, že jde o vlka, ne o nějakou krvelačnou příšeru nebo prchající kořist. Nebyla si jistá, o jakého vlka přesně šlo, ale bylo jisté, že na sebe upozornil nejspíš schválně. Mohla tak s klidem předpokládat, že přichází v dobrém. Vzhledem ale k tomu, že tu Volt držela na mušce srnčí skupinku, musela být připravená taky na útok potenciální konkurence, která by si mohla chtít takový nález nechat jenom pro sebe. Tulačka proto na chvíli napnula svaly a směrem k přicházející osobě trochu nejistě zašeptala, “pomůžeš mi se srnou?” Na nějaká pravidla etikety z hladu úplně zapomněla. Dokonce se na cizince nelíbivě zašklebila. Jako by tím pohledem chtěla říct: Jestli odmítneš, zapíšu si tě do seznamu nepřátel. Ono by se taky dalo říct, že by se to v takové situaci skutečně mohlo stát. A to nepřátel neměla málo!

Směrem na východ už se v šeru nad obzorem po nebi plazilo tyrkysové světlo. Když Volt nad ránem vylezla z pelechu, měla obavy, že dnešní lov, který už dlouho plánovala, nebude úspěšný, neboť se tou dobou snad celá Kotlinská nížina nořila v mlze. Za takového počasí by se lovilo těžko. Vždyť nešlo vidět skoro ani na krok! Voltaire se toho rána musela do práce trochu přemlouvat, když si ale všimla, že hustá mlha pomalu ustupuje, bez váhání se zvedla a pustila se do kroku. Chvíli jí trvalo, než se dostala až na jelení pláň, cestou při tom zuřivě nasávala okolní pachy ve snaze zavětřit nějakou větší kořist. Jediné, co se jí podařilo najít, bylo menší stádo srnek. Podle pachových stop usoudila, že jsou asi čtyři a jedno mládě, taky že jsou velmi blízko. Nejvíc pravděpodobně ještě polehávaly v křoví někde uprostřed pláně. Voltaire doufala, že když vstane dost brzy, zvířata budou ospalá a sotva připravená na útok predátora. Nečekala ale, že narazí zrovna na srny, na které se si poněkud bála sama troufnout. No našla si nedaleko od potenciálního srnčího pelechu vyšlapané místečko v trávě, kde se usadila a čekala, až ve východním světle nad travnatou planinou zahlédne první probouzející se srnčí siluetu. Jestli chtěla tak velké zvíře ulovit, rozhodně si hodlala pomoct magií. K tomu ale musela mít zvíře v dohledu.