Príspevky užívateľa

Poslouchala ho. Byla vlastně jeden z mála vlků co ho poslouchal a nesnažil se cokoliv dokázat. Bylo to příjemné. Avšak bylo to dostačující? Něco se jí honilo hlavou. Avšak to nebylo na něm, aby se vyptával. Ale pak promluvila. Zaskočilo ho to. Proč vlci byli tak slepí? Však právě detaily toho tolik prozrazovali. Stačilo jen stát a poslouchat. A na tomto místě se to dělalo dobře. Akustika se vyloženě dala krájet. "Uhm, přitom to je tak snadné. A na tomto místě ještě snadnější. Jako léčitel si musím veškerých detailů všímat. Protože ne každý vždy prozradí všechno. Vlci často lžou. Kord u stavu jako je nemoc." Odpověděl jí a zamyslel se nad tím. Kdy naposled nechal svou mysl uvolnit? Kdy naposled nechal svou hlavu, aby přestala jet na plné obrátky?
Všímal si jak se jí pysky skoro zanedbatelně pohnuly do úsměvu. Něčím jí pobavil? Ach, to byl docela i rád. Všímal si jiskřiček zájmu v jejích očích když zmínil čarodějnictví. Všímal si čehokoliv, co by mu mohlo o ní prozradit více. Možná skutečně na ní bylo toho tolik, co by stálo za objevení. Za delší debatu. Ne jako s jinými.
Promluvila konečně a on pokynul hlavou. Poslouchal o různých cestách a o tom, kde by se nejspíše našel on. A pak mu postupně docházelo že on byl ten poslední detail. "Možná jsem tomuto pojmu blíže, než jsem si myslel. Nikdy si neberu bylinky bez toho aniž bych neměl úmysl je využít. Vždy jednám v rámci něčeho, co mi má mentorka pojmenovala jako zákony přírody. Myslel jsem si, že to tak má většina léčitelů, ale za svůj život jsem zjistil, že oni jen berou a berou. Nerespektují přírodu. Berou více než skutečně potřebují. Je to děsivé." Mírně odhalil své tesáky ve frustraci z toho všeho. Rozhodně ale měl tolik věcí na srdci. Tolik způsobů, které ctil a ani si to neuvědomoval. A to samé se snažil předat té malé můře. Lapis se jmenovala? Lapis.
Představila se mu a zhodnotila jeho jméno. Pokynul hlavou. I to její bylo exotické. Přímo vábilo. Avšak... nemohl se nechat takto lehce učarovat. Nemohl, co by si pak kdokoliv řekl o tom, že podlehl první vlčici? Avšak jak se zdálo spojovalo je více než si prvně myslel. Minimálně přátelé by z nich mohli být.
A pak přišla ta hlavní otázka. Zamyslel se nad tím. "Ano, rozhodně bych chtěl. Chtěl bych to celé objevit po tvém boku." Řekl bez rozmyslu, což pro něj běžné nebylo. Avšak... už to vypustil z tlamy. Nebylo cesty zpět.

Díval se na něj po celou dobu. Kord ještě když ho oslovil jako pouze Venuse. Zakřenil se tomu. "Haha, chápu co tím chceš říct." Uchechtl se tomu. Rozhodně si na to ale naběhl, když se představil jako pouze Venus.
A pak mu řekl o smečkách. O tom kde se která nacházela. Rozhlédl se směry, které mu vyjmenoval. "Fajn, takže jaká smečka je nejlepší pro někoho jako jsem já? Někoho milého? Co by se dalo tedy?" Zeptal se ho a mírně naklonil hlavu na stranu. Bolelo ho to? Že vlastně nevěděl kam pořádně patřil? To celé bylo až moc zoufalé? Možná se do něčeho takového neměl pouštět. Podíval se všude okolo. Co by se dalo o tom říct? Co by mohl říct? Leda tak... hHm... proč život mohl být tak složitý? PRoč to celé muselo být tak příšerné?

Řekl by, že takové smečky zde nejsou. Což bylo docela ironie toho, co se zdálo, že tu ani moc smeček nebylo, ale mohl se mýlit. Nebo snad? A pak mu to celé přišlo až moc ironické, jelikož se bavil o tom, že tu je jakýsi vlk. Jmenoval se Apollion? Docela děsivě zněl. "Sakra, to je mi teda nemilé. Zdálo se mi, že tu je až moc skvělé prostředí." Zamručel nespokojeně Venus. Rozhodně to celé mohlo být ještě lepší, kdyby tu někdo takový nebyl.
Psycholog? On tento pojem neznal? "To je někdo, kdo pomůže tvojí duši se uzdravit. Uzdravit tělo je jedna věc, ale uzdravit duši? To je věc druhá." Snažil se mu vysvětlit Venus a zamyslel se nad tím sám. Jo, tohle znělo docela jako dobrá zpráva. Dokázal zapálit svou srst. Pokynul hlavou. "To je hodně cool zapálit svou srst." Podotkl s menším úsměvem. A pak pokynul znovu hlavou nad tím jeho, že se dostal pryč.

Z řeči těla vlčice snad přišlo jasné i jemu, že to není zrovna někdo kdo by rozdával úsměvy na potkání a skákal v poli rozkvetlých rostlin. Spíše působila jako někdo, kdo by mu byl schopný ukousnout chvost a ještě si s jeho kostmi vyčistit mezi zuby. Což nebyla zrovna příjemná myšlenka. "Doufám, že já nejsem jeden z těch vlků. Pokud ano... měl bych raději jít." Jeho hlas byl teď už více pevný, ale stále to nebylo nic, co by mu evokovalo dosti síly a majestátnosti. A pak přišel ten kompliment. Mírně vykulil oči a zadíval se na ní. Šálil ho snad sluch či mu skutečně vlčice chválila vzhled? "Uhm... no... jsem Venus, sličná dámo." Představil se nakonec a mírně vytasil hrudník. Ne. Neměl by se bát. Ne teď a ne nikdy jindy.

Cítil každý centimetr kůže jak se rozhořela v moment, co po ní přejela vlčice pohledem. Sledovala ho a on se momentálně vydal ze stínů na misi, která ho mohla stát cokoliv. Avšak jak se zdálo, tak byla spíše fascinovaná jeho okem než čímkoliv jiným. Venus věděl, že zdeformovaná zornice bude vždy lákat pozornost a bude těžší jí skrýt. Kord když mu nikdy nikdo nedal pásku. On se však naučil za ty roky oko neskrývat. Ani když ho časem pokryl šedý zákal. Už předtím na něj neviděl, proč se namáhat ho zakrývat? Možná to odrazovalo vlky, kteří byli natolik povrchní, že by soudili jen oko a nikoliv jeho. Přesto její pohled trval tak dlouho. Vypaloval se mu do druhého oka. Nejspíše ale analyzovala. Stejně jako to dělal on. Měla vlasy. Dalo se to tak nazvat? Nikdy nic takového neviděl. Nikdy neviděl ani tolik přívěsků na jednom vlkovi. Pamatoval na Maple. Ta měla svítivé znaky. Ona? Ona byla něco jiného. Byla jako zakázané pokušení.
A pak přišla její otázka. Která následovala další otázkou. Podle čeho to usuzoval? Nebylo to myšleno zle, to detekoval přímo z jejího hlasu. Přesto tam bylo jakési zkoumání toho, co vlastně zamýšlel. "J-já... nikdy jsem přívěsky nenosil. A při každém vašem kroku se ozývalo jemné cvakání, tření. Stejné jako dělají tyto krystaly, když si je jeden dlouho prohlíží. Uhm... jeden se naučí více vnímat své okolí, když je část jeho smyslů omezená." Snažil se ze sebe dostat hlasem, který by se nedal označit jako ustrašený. Vždy měl problém se otevřít. Sakra, bude si myslet že se jí snad bojí? Ne, on se nebál jí. Bál se nejspíše odsouzení. Tak jak to v něm bylo vždy zakořeněné.
Odvaha či zvědavost. Nazvala to takto? Nevěděl co z toho. Co by označil jako zdroj svého chování? "Možná špetka obojího. Také všímavost. Na detaily, které by jeden nikdy neposlouchal." Ozval se nakonec, když si svou myšlenku promyslel. Bylo to rychlejší než si myslel. A pak se označila za čarodějnici. "Čarodějnici? V čem to spočívá? Nikdy... uhm, nikdy jsem žádnou nenašel. Je to fascinující pojem. Označení a vlčice, která se tak označuje. Pokud je to ovšem o bylinkách a vaření odvarů, tak sem rovněž čaroděj." Dal jí Venus neúmyslný kompliment? Dost možná. Neuvědomoval si to. "Věci mají hodnotu, kterou jim jeden přisoudí. Nikoli takovou, kterou jim stanoví okolí." Přiznal Venus tišším hlasem věc, kterou ho přímo někdo naučil. Nejspíše matka. Nepamatoval si ani její srst ani její hlas. Ale vzpomínky na pár úlomků tam byly. "Jsem Venus, a ty? Kouzelnice, čarodějnice je až moc hanobné označení pro někoho jako jsi ty." Kde se to v něm vzalo? Přesto mu to nepřišlo správné. Co si vybavoval čarodějnici, tak to byla spíše hnusná zapšklá vlčice, což ona nebyla.

Jak se zdálo, tak skutečně si ho mladý vlk nevšiml. Venus se mírně usmál a prohlédl si ho. Věděl kam patřil, což bylo pěkné. Věděl to však on? Nikdy se nepyšnil rodem, nikdy ho ani nepodědil. "Jsem Venus. Pouze Venus." Představil se tedy on. Prohlížet si mladého vlka plného energie bylo něco jako hledět na bratra. Dokonce i bílá v jeho srsti by se našla. Pak si to uvědomil, bylo na něm něco připomínajícího smečkový pach. Nejspíše se nacházela blízko. Ale kde? Nebyl snad na jejím území, ne? To by si nejspíše nohy zpřelámal, jak by pelášil pryč. "Jsi jistě vlče někoho ze smečky, že?" Zeptal se ho a naklonil hlavu na stranu. Prohlížející si teď spíše jejich okolí než mladého. "Promiň, nikdy jsem se o zdejší smečky nezajímal, takže tě nemohu k žádné přiradit." Přiznal mu a to tu byl docela dost dlouho. Jak dlouho? Rok? Dva? Netušil. Všechno se mu slévalo v jeho hlavě do jednoho chuchvalce poslední dobou.

Nazval to jako subjektivní, ano to bylo něco, co Venus chápal. Ne každý mohl brát jeden pojem stejně. Stáhl uši k hlavě. "Jo, to vím moc dobře. Ovšem... jsou i zlé smečky. Smečky, které chtějí jen trýznit ostatní." Přiznal mu tichým hlasem. To co si vlastně ve své minulosti prožil. To co zažil na vlastní srst. "Já jsem léčitel a vlastně i takový psycholog. Mám vysokou empatii. Takže bych se nebál toho, že bych... byl v psychické pomoci nějaký špatný." Zamyslel se nad tím. Leč se Venus většinou neměl tendence vychvalovat. Naučil se naslouchat a naučil se nabízet pomoc. Dokázal se vžít do pocitů druhého vlka a naladit se na něj. Schopnost kterou ne každý uměl.
Pokynul hlavou na jeho zmínění toho, že byl oheň lepší. Nehodlal se hádat, jelikož on měl z ohně respekt. Přirozený a nefalšovaný. "Ano, byl tam i oheň. Vlci s ním uměli různé věci. Štíty, ohnivé biče, zapálit svou srst. Bylo toho vskutku dosti. Ale nikdy ne tolik, aby... aby byl jeden neporazitelný." Vzpomínka na ovládání dalších elementů mu poslala po páteři chlad. Brr, to skutečně nebylo nic příjemného. Poslouchal dál jeho myšlenky. Byly vskutku zajímavé a unikátní. "Máš pravdu. Nikdo nejsme stejní. Každý se s magií učí vlastní věci, leč my jsme měli limity jasně zakořeněné v krvi, ale nejspíše to bude i zde." Zamyslel se nad tím. Jo, tohle celé rozhodně bude mít nějaký hlubší smysl. Jenže pak přišla ta otázka, co mu vrátila vzpomínky. Na chladnou místnost, na černou srst vlka jenž ho věznil. Na pár, který ho později vzal. "Bylo to ještě když sem byl vlče. Byla to zlá smečka vyžívající se ve vraždění a napadání. Hodně daleko. Než sem se sem dostal portálem z mých krajů." Nevěděl jak jinak to vysvětlit. Ty vlky zde nikdy nemohl potkat.

Ptal se jestli hledal určitou smečku. Venus se zamyslel a spíše šlehl ocasem nevědomky. Ach, hledal to o co přišel? "Hledám místo, kde budou hodní vlci. KDe se... kde budu moci využít to co umím a kde se nebude tolik tlačit na to, abych někoho musel zabít jinak než v sebeobraně." Odpověděl mu nakonec na to, co vlastně hledal. Znělo to vskutku idylicky. Dalo se tu něco takového najít? Určitě. Ale jeden se musel hodně zamyslet nad tím, co vlastně chtěl.
Netušil že voda umí být tak hezká. Venus se cítil být unavený ovládáním takového množství vody a tak jí raději nechal zase spadnout do řeky tak, aby je nepocákal. "Každý element umí být hezký. Tam odkud jsem byla většinou magie elementů a pak ještě nějaké. Každý vlk měl ve vínku jen jednu z mnoha. Nikdo nebyl originální. Tady má každý... svou.. je to tak divné." Pronesl a povzdechl si. Jako kdyby sem nepatřil. "Přišel jsem o oko, byl jsem vězněný, vlastně nikdy pak už pořádně ani své sourozence nenašel a to jsem se je vydal hledat... není to... jiné? Navíc nemám ani super křídla či cokoliv jiného." Byl obyčejný až to bolelo.

Pocházel z ohnivé smečky. Což byl docela paradox. On ale věděl že veškerý paradox nebylo něco, co by se mohlo ignorovat. Viděl ale jeho magii prvně a tak byl Venus lehce poctěný tím, že právě on mu tyto taje mohl ukázat. Teda pokud to bude chtít.
A pak se na to zeptal. Byla to jeho vina, že to nakousl. Povzdechl si a mírně šlehl ocasem. "Hledal jsem tu smečku, rodinu... místo, kde bych konečně patřil, ale nejspíše sem se zase spletl." Měl Venus jasnou depresi? Jasně že měl. Ale co by se dalo dělat. Mírně si povzdechl a podíval se všude okolo. Bylo tu dost vody na vytvoření něčeho velkého. A proto začal.
Vytvářel z vody různé vodní živočichy, kteří se ve světle slunce, které ještě nebylo tak moc silné aby to bolelo, leskly. Světlo v nich se lámalo a vytvářelo duhu. Podívaná to byla skutečně nádherná. "Vždy jsem... měl jinou magii než moji sourozenci. Možná kvůli tomu jsem se stal tak jiným." Oni byli bojovníci a on? On byl léčitel.

Ptal se ho na pomoc a on byl tak moc naučený si to všechno dělat sám. Všechno si obstarat tak, jak potřeboval. A pak sledoval jak se vlk vyjukaně dívá na to, co on prováděl s magií. "Co? No to je magie vody. Dokážu s vodou jakkoliv v určité míře manipulovat. Vlastně je to... dlouho co jsem jí použil na cokoliv jiného než louhování bylinek." Podotkl a podíval se na své packy.
A pak se ptal jestli mu sníh nebyl dobrým znamením. Mírně nejistě se na něj podíval. "Poslední dobou se spíše ztrácím ve své hlavě. Nepřijde mi, že jsem zde našel to co jsem původně chtěl..." Přiznal vlkovi. Leč on by tu měl být tou vrbou. Jako byl pro tu mladou vlčici. Povzdechl si a mírně zavrtěl hlavou. "Ale nebudu vás tím zatěžovat. Je to můj boj, který bych měl učinit... ovšem... chtěl byste... ještě něco ukázat s vodou?" Zeptal se ho s menším úsměvem, kterým maskoval svou melancholickou náladu.

Vždy se na území tak moc blízko smeček cítil nezvykle, jako kdyby tu neměl ani co dělat. Přešlápl si na místě během toho, co v dálce spatřil jakýsi stín. Sakra, co to mohlo být? Že by se ho někdo snažil dostat? Nevěděl a dokonce by i řekl, že se toho bál jako čert kříže. Zastavil se a pohled měl upřený na tom jednom místě. Zrychleně oddechoval a cítil jak se mu hrudník napíná snad mnohem více rychleji jak doposud z běhu. Panický záchvat. Vzpomněl si na slova své mentorky. Zhluboka se nadechnout a nechat to celé odtéct jako když teče řeka. Představoval si to dobrou minutu než zase otevřel oči a vydal se dál.
Krok za krokem se dostával blíže ke stínu a uvědomoval si, že to je zhruba stejně stará vlčice. Překvapeně zamrkal a díval se na ní jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že tu byl někdo v jeho věku. A ještě měla nádherná kožená křídla. "Uhm, ahoj. Netušil jsem, že tu nejsem sám." Odpověděl ji tišším hlasem. Styděl se za to? Těžko říct.

A tak se Venus rozhodl prozkoumat další území. Přeci jen smečkou vázaný nebyl a tak nevěděl co skutečně čekat od tohoto všeho. Možná něco, co by se na něm mohlo podepsat. Sakra, jaké to bylo vlastně mít vlastní domov, který by mohl označovat za svůj? Mít kamarády na které by se mohl spolehnout? "Jsi sám Venusi, vždy budeš sám a nejspíše nebudeš mít ani rodinu, kterou bys mohl milovat, když si od té své odešel." Podotkl mírně tichým hlasem pro sebe a zastřihal ušima. Nevěděl, kam by se vlastně měl přidat. Kde by ho to lákalo? Nebo by snad měl navždy zůstat tulákem? Tolik možností.
Jak tak kráčel, tak si vlastně uvědomil, že se v dálce nacházel cizinec. Zaměřil na něj svůj znak a uvědomoval si, jak moc ho nepoznával. "Ahoj." Houkl i přes veškerý strach v sobě.

V dálce se hýbal stín. Uvědomoval si to moc dobře a dokonce slyšel i hlas, jenž se rozléhal po celém chrámovém komplexu. Byl to chrám? Zámek? K čemu to vlastně sloužilo. Na to, aby hlas zanikl tu bylo moc ticho. Popadl krystaly do tlamy a vydal se tím směrem. Dnes se cítil dosti odvážně. Dost na to, aby se nebál jít případnému nebezpečí přímo naproti.
Trvalo to jen chvilku a pak ji uviděl. Hříva vlasů byla dokonalá a působila jako něco co ještě ani neviděl. Tolik přívěsků co na sobě měla. Uvědomoval si tíhu krystalů v tlamě a tak se opatrně vydal k ní. Zastavil se dva metry od ní a položil na zem krystaly. "Zdravím, uhm... našel jsem tu toto. Myslím, že vy je využijete více než já." Jako vždy ze zvyku se vyhýbal pohledu do slepého oka. Oka, které mohlo všechny snad zastrašovat.

Chvilku cítil dosti nutkání pod vodu se vrhnout celý a okusit jak skutečně ledová je, když se přeci jen zařezával chlad do jeho pacek, ale nakonec odolal tomu nutkání. Přece jen tupě civět na to jak voda teče bylo taky v něčem dobré, tedy dokud neuslyšel ten hlas.
Vyjekl a tlapka se mu smekla po kluzkém kameni. Chvilku viděl snad všechny svaté než se zase vynořil nad hladinu. "Sakra... nečekal jsem, že tu někdo další ještě bude." Začal prskat jen co se drápal na břeh. Nebylo to nic příjemného a do jeho těla se zabodával chlad.
Přesto začal pomocí své magie ze své srsti vytahovat vodu. "Nechtěl jsem se..." Začal svou lež, ale uvědomoval si jak moc špatně to znělo. A tak další slova raději polkl. Nebylo o čem se tu bavit. To jak to vypadalo, tak to bylo. "Možná trochu... ale pak jsem si uvědomil jak chladné to ještě je." Podotkl Venus lehce zaskočeně.

Vrčení. Možná mu to připomnělo to, co se odehrávalo v jeho minulosti, ale on ho nikdy nemohl snést. Vždy mu to připadalo až moc jako projev toho, že někde neměl být. Stáhl uši k hlavě a už se rozhlížel, kdo by tu tak mohl vrčet. A hle. Vlčice. Nepřirozené zbarvení. V jeho slepém oku se odrazila záře jejích znaků. Uvědomoval si, že to je dost možná velké sousto, ale jemu to nevadilo. Byl tak sám, že jeho mozek vyžadoval jakoukoliv interakci, i kdyby mu nejspíše při ní měla vlčice ukousnout jeho nejvíce cennou věc. Váhavě udělal k ní pár kroků. "Uhm, ano. Jsem sám. Nemám tu nikoho v těchto krajích. Vy také předpokládám dle vaší položené otázky." Podotkl Venus a šlehl ocasem. Mírně natočil hlavu na stranu a prohlížel si vlčici. Nevypadala zase tak děsivě, ale věděl že zdání může klamat. Proto stále přistupoval opatrně.