Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 2   ďalej »

Nevěřila jí ani slovo. Pro Voltaire byla uspěchaná důvěra k ničemu, ale nic jiného jí asi nezbylo. Maximálně tak nějaká výhrůžka a přece tady nechce vyhrožovat vlčici několikrát starší, než je ona sama. Možná navíc ani neměla čím. Musela by to jedině ztvárnit tak, aby to znělo věrohodně a zároveň ne přímo, jako výhrůžka. Hmm! Musela si něco takového ale pořádně promyslet, aby nakonec řekla právě to, čeho chtěla docílit. Nad jejími prvními slovy se Volt také pozastavila. Upřímnost byla pro ni to nejpřednější, co se týkalo běžného rozhovoru. Nechtěla lhát a kdyby řekla, že už to neudělá a nebo že to neplánuje někdy udělat, tak by lhala. Jestli totiž budou vlci v Nihilu jako ve vězení ještě dlouho, dřív nebo později to udělá. Zajímal ji svět okolo a dokud ji nehrozil trest smrti, měla neuvěřitelnou touhu to udělat. Určitě taky nebyla jediná. Poohlédla se proto jen za sebe, tam, kde území Nihilu končilo. Vydechla při čemž se jí u tlamy vytvořila pára, jak se teplo z jejích úst dostalo na studený vzduch. Obrátila se pak zpět na Delu. "Budu se snažit držet na uzdě." Zatím. Vyhovovala jí neutrální odpověď a tak se tak i stalo. Tentokrát upřela svůj pohled na zem, na své tlapky s rozlišnými barvami. "Vy už jste za hranicemi byla. Je to pravda?" Poznamenala ještě před tím, než odejde, aby se vlčice lépe vžila do situace Volt. No představte si, že jste zvědavé vlče, které dělí od poznání venkova pouze zákaz a jeho přestupkem vám ani smrt nehrozí. No nezní to lákavě? Volt si byla jistá, že až moc.

VLCI: Toshi, Huntley, Raymond
VLČICE: Clay, Vulonkrein, Andromeda

No vážně. Tu hranici snad ani překročit nešlo. Ani teď se to Volti nepodařilo. No po tomhle už to snad ani zkoušet nebude. Nepotřebovala za to další kárání. Nyní bylo celkem jasné, že dostane, co proto. Ani její blížící se teta Delailah se netvářila zrovna nejlépe. Volti zůstala chvíli stát a čekala, co řekne. Naopak ona ani čumák nepokrčila. Přitom byla strachy bez sebe z toho, že ji při takovém přestupku někdo načapal. Měla pouze široce otevřená očka, jimiž probodávala pohled Del. Nějakou chvíli váhala, co by měla dělat. Nejdříve ji napadlo, že by mohla jednoduše zdrhnout, ale na to už bylo pozdě. Hnědá vlčice už byla přímo u ní a v takové situaci by bylo zbabělé utéct. No pokoušela se vymyslet něco jiného. Možná by šlo nějak zařídit, aby se o tom máma nedozvěděla. Mohla tohle být fakt velká blbost, ale za pokus to stálo. "Upletu vám věnec. Ten nejkrásnější, když to mamince nepovíte." Ach jak zákeřná to nabídka, ale nic lepšího mladou vlčici ve stresové situaci nenapadlo. Začala pomalu couvat a stále se vlčici hleděla do očí. Jediná věc, kterou prozrazovala svůj strach byl stažený ocas mezi nohama. Volt nechtěla, aby Delailah tušila její nejistotu. Neměla nic jiného, co by mohla nabídnout, a to nesmělo vyjít najevo. Navíc jen těžko říct, kde takové květiny na věnec sežene v zimě.

Mířila si to tu přímou čarou k nejbližší hranici Nihilu. Bylo těžké být malým zvědavým vlčetem, co sotva před pár týdny začalo objevovat okolí svého domova naplno. Voltaire sice nepatřila mezi nějaké velké průzkumníky, co chodí denně na průzkumné výpravy, ale i když byla lenoch, zvědavost jí nechyběla. V tento den potřebovala objevit novou věc. Nejspíše se totiž nudila. Proto první, co ji napadlo byla hranice. Na území už na mnoha místech byla a aby si přiznala, nikde to nebylo tak zajímavé, jako právě tady. Nejspíše to bylo tím zákazem. Vždy snad vlka dokázalo slušně zlákat, když mohl odhalit nějaké tajemství. Taková výprava za hranice byl pro Volt a jistě pro mnoho dalších, jako magnet. No Voltaire i když měla vychováni a byla mnohokrát před tímto varována, lákalo ji to snad nejvíce. A nebo měla spíše jen větší odvahu na to, to udělat. Nožky ji z dlouhé cesty mrzly, ale zvědavost hořela. Dost se jí nelíbila tenká vrstva sněhu, která ji podivně křoupala pod nohama. Nůž snažila se ten nepříjemný a studený pocit přetrpět. Stejně by se sněhu nezbavilo. Raději se soustředila na svou zvědavost, než na okolní nepříjemnosti a zvláštnosti. Přece jen na obyčejné procházce tu nebyla.
Došla k podivně páchnoucímu místu. Očuchala si nejbližší strom doufající, že jí tentokrát mladý čumáček k něčemu bude a nasála. Bylo to zvláštní. Voněl trochu jinak, než stromy, okolo kterých už prošla o chvilku předtím. Že by už byla za hranicí? Volti se rychle ohlédla, aby zjistila, že tu je stále sama. Hranice by měli hlídat rytíři, takže se bála, že na nějakého zrovna narazí. Těžko říct, co by se stalo, kdyby ji tu někdo našel. Alespoň ona to odhadnout nedokázala.

Byla naprosto ochromená těmito zázraky, které příroda dokázala. Do teď by mrznoucí déšť považovala za nemožný, jenže to se dneškem změnilo. Jistě uvěřila Coreyho slovům. Možná to znělo trochu kouzelně, ale zároveň celkem rozumně. Tedy alespoň Volt upřednostňovala logiku, než kouzla. Sic taky se její způsoby neshodovaly s občanskou realitou, ale opravdu se nerada obrácena spíše k zázrakům a kouzlům. I přes svou magii. No i když… někdy by se dala Voltina magie považovat již za její přirozenost, neboli věc, co zkrátka patří k životu tvora. Něco jako línání. Taky to mělo určitý účel, ale o samotném dění a jak to uvnitř v daný čas funguje, nemá plno osob ani šajna.
Nom sledovala dál padající vločky, a tentokrát měla alespoň tušení díky Coreymu, co to vlastně bylo. Ten měl nejspíše totiž už štěstí tento zmrzlý sníh spatřit ba poznat. Ona seděla v noře na zadku celá mrzutá z toho hluku okolo, jak největší lenivec. Vypadalo to, že dnes se tu asi žádná extra konverzace rozvádět nebude. Ani jeden z nich nejspíše nebyli povídací povahy. Voltaire to ale nevadilo. Užívala si ticha, jež se jí s Coreym konečně podařilo získat. Byla ráda, že tu byla zrovna s ním.

Zvláštní to představa, že byl Corey zcela jiný, než ostatní. Každý byl odlišný a rozdíl mezi tím byl nepředstavitelně velký. Voltaire vnímala bratrancův dech a užívala si ticha, které i přes jeho společnost neustalo. Byl to poslušný chlapec, líbil se jí. Nebyl takový, jako její sestra, ta by ihned začala vyvádět a dělat hluk. Cákat kolem sebe ledovou vodu a pak křičet, že to studí. Možná nebyla hloupá, ale moc výrazná na to, aby se s ní dokázala Volti podělit o štěstí ano. Ne jen Corey, ale i jeho bratr Max uměl být hodný, když chtěl. Bratránkovi očividně ani její propalování pohledem moc očividně nevadilo, což bylo matoucí. Tento pohled na něj ještě nepoužila a čekala poněkud více překvapenou reakci. Pohlédla tedy znovu na moře, dále rozmýšlející nad situací. "Ano." Svým narozením se vlk vydává na zdlouhavou cestu mysli a života. V našich hlavách, pozdávajících se mnohdy prázdných se nachází nekonečné množství nápadů, představ a vědomostí, že vlk schopen dechu, vlk, jehož srdce ještě tloukne, nemůže naleznout konec. A teď mohl by někdo vysvětlit tomuto malému vlčeti, kde se v něm takovýto názor bere? Nejspíše Volti moc přemýšlela, více přemýšlela, než jednala. Měla by s tím v nějakých chvílích přestat.
Její tělo náhle zalila vlna zimy a její srst se po silném zvednutí větru naježila. Na chvíli zimou přivřela oči a zacvakala zoubky a když se znovu narovnala, všimla si podivných věcí. Poletovaly tu ve vzduchu a připomínaly lesklý bílý prach, který padá s nebe a když jedna z nich dopadla na Voltin nos, zastudělo to ještě více, než ta studená voda. Ještě, že byly vločky tak malé. "Co je to?"

Bohužel nebyla až tak zvědavá, jako právě přítomný bratránek a takovouto vodu viděla poprvé. Nevylézala tak často z nory a nezkoumala okolí až tak daleko, jako on. Možná na to neměla odvahu, možná ani vychování a nebo byla jen líná. I když zaslechla jeho krůčky a později i hlas, opravdu rychle dokázala rozpoznat jednoho ze svých drahých bratranců, jehož pach se v blízkosti přeslané vody téměř vypařil. Tady jí čenich mátlo jen jedno a přes to to bylo tak silné, že ani štěněcí pižmo neucítila. Nehnula zatím ani brvou. Ani na Coreyho se nepohlédla. Dál udiveně hleděla na velkou modravou šmouhu, ve které se občas objevila bílá pěna z vlnících se vln. "Větší, než mysl sama." Dodala srdnatě, však dále zrakem neuhýbala nikam jinam. Nedokázala přestat hledat opačný břeh i když by navíc i se svým zrakem na ten konec vody nikdy nedohlédla. Byl tam nějaký vůbec? Možná by sem měla chodit častěji, bylo to o mnoho zajímavější a mnohem více dech beroucí, než třeba pohled na louku pokrytou suchou trávou, která byla často ještě z rána pokryta tenkou a ledovou vrstvou jinovatky. Teprve o pár chviliček později konečně otočila svou malou hlavu na bratránka a zahleděla se mu do očí, jakoby mu chtěla pohledem vejít do mysli. "Zdlavím." Pozdravila jej bez jediného náznaku nadšení. Možná se mohla pozdávat, jako trochu hráblá, ale snad každý měl svou poněkud tmavší stránku. Třeba tady milý pán neuměl moc dobře mluvit. Jí to ale nevadilo, teď když byla trošičku větší, chápala, že nikdo není dokonalý.

Foukal všude okolo studený vítr, který se droboučkému vlčeti zuřivě dostával pod srst a v uších jeho síla duněla. Vzácné ticho v okolí narušoval jen onen vítr a občasné zašustění spadaného listí z nedalekých křovisek nebo stromů. Naštěstí už to Voltaire však tolik nerachotilo pod nohama, jelikož tu téměř žádné stromy nebyly a tedy ani tolik spadaného listí. Mohla si v tom případě užívat drahého ticha, jehož se jí už od malička nedostávalo dostatek. Už od té doby, co jen se mohla poprvé nadechnout. Vždy ji obklopoval rachot vyvádějících štěňat v noře. Štěstí, že již měla možnost poznat místa, kde takový hluk nevládne a že vůbec o takových místech věděla. Byla náhle ráda, že měla tu odvahu se vydat až sem, kde ji nic neruší, tedy prozatím.
Po pár unavujících chvílích pochodování po území se dostala na další velice zajímavé místo. Její myšlení na vlastní slabost a únavu po dlouhé výpravě sem přerušil pohled na to neuvěřitelné množství vody přímo před jejím maličkým tělem. Všude tu ve vzduchu visel slaný pach, který v mladém čenichu občas zaštípal. Byla vodou tak ohromená, že si ani nevšimla Coreyho poblíž. Jen upřeně hleděla a stála nehybně na místě se zkamenělým obličejem.

Pokračovala jako poslední přímo za ocasem matky a její sestry. Nebylo to pro ni nic zvláštního, pouze procházka, nic víc. Aby pravdu si přiznala, vlastně to bylo až tak nevýjimečné, že ji to začínalo pomalu, ale jistě unavovat. Ne však, že by se nudila, to ne, ale zkrátka když vlka něco velmi zaujme a je do toho zapálen, najednou má hromady síly a energie. Šla si tedy tichou chůzí nepozorovaně za sestrou, která na rozdíl od Voltaire vypadala o mnoho veseleji. Ona Volti nebyla smutná a ani zapšklá, prostě se jí jen nějak nedařilo ukázat své štěstí ostatním, i vlastně to zatím ani nepotřebovala. Byla potichu a na tváři si nesla neutrální výraz, který byl natolik obyčejný, až by jej někdo přehlédnul.
Náhle máti zastavila... Co se asi tak stane? Budou si trénovat své schopnosti orientace, nebo snad dokonce lov? Voltaire byla tentokrát mnohem zvědavější, jelikož tato přestávka vypadala docela nadějně, ale nakonec ono nic. Jen si měly hrát, což také nepatřilo mezi Voltiny největší koníčky. To bylo pro jiná štěňata a ne pro ni. Náhle ji situace donutila zamyslet se. Zamyslet se nad vlastní osobností. Již nemohla nadále žít s tím, že nemá úplně jasno v tom, co chce v daných situacích dělat. Dost možná totiž nevyžadovala jen výcvik a učení, možná chtěla i jiné věci, o kterých ani nevěděla, třeba poznávat. Možná ji objevení nového místa zaujme a začne ji to bavit více, než třeba hrátky. Byla přeci mladá a ještě nevěděla o sobě ani o ostatních všechno. Na chvilku se porozhlédla, aby zjistila, co se nachází v jejím okolí. Při svém rozhlížení přivírala oči, jako za večerního šera. Zvládala totiž dohlédnout za pramen řeky, ale ty tmavší kopečky v pozadí už rozlišit nedokázala i když se o to usilovně snažila. Pro Volt bylo bohužel těžké rozpoznat, zda to jsou stromy, hory, kopce a nebo keře. Ještě, že na rozdíl od zraku se její čich zlepšoval čím dál, tím více. Už byla dokonce schopná rozpoznat pach jednotlivců ze své rodiny. To byl velký pokrok.
No co, snažit se zaostřovat to, co je v pozadí nebude. Nakonec se totiž rozhodla vydat se za tím, co viděla, cítila i slyšela dobře a to řeka. Tohle jí přišlo, jako nejlepší nápad. Samozřejmě, že slyšela mámino varování a taky se jej chystala respektovat, však k vodě se přiblíží jen kousek, aby mohla, jak už bylo řečeno, objevovat nové věci kolem ní. Možná, že i Riva při pohledu na Volt, vydávající se k vodě přestane vyvádět blbosti a otravnosti sestře a raději se jen k řece s odstupem vydá taky.

Ne, ona se nerozhodla přesunout dál od nich a jen to pozorovat. Zůstala stát po svém zabručení nehybně tam, kde před tím dopadla a při tom zjistila, že se na ni její sestra a Well vykašlali. Konečně. Nejspíše pochopili, že Voltaire do boje zas tak zapálená nebyla a nehodlá se do nich pouštět dál. A nebo na ni prostě v tom všem zapomněli, což bylo více pravděpodobné. Volti až teď kousek ucouvla a konečně se tentokrát spokojeněji usadila dál od souboje. Přemýšlela nad tím, zda na ni vůbec vzpomněli, že se takto najednou vypařila a dále se s nimi nebila. Bylo zajímavé, že to ti dva myslí tak vážně a přes to se třeba neukousnou doopravdy, tedy zatím. Riva totiž začínala vypadat, že je schopna ukousnout tomu chudáčkovi ucho. Při pomyšlení na Rivinu zbrklost byla ještě více ráda, že se takto nenápadně odsunula a že právě netrhala ucho právě jí.

K Voltinému zklamání se na ty dvě nakonec vrhnul i Max a shodil teď tuto žlutou kouli na zem. Do teď by se vsázela, že je dostatečně poslušný na to, aby zůstal tam, kde byl a neobtěžoval je... nebo spíše především Volt, která rozhodně tyhle boje někdy neocenila. Ona musela mít speciální náladu na to, aby byla z takových hrátek nadšená, jako jiná vlčata. Nechtěla ale, aby ji měli ostatní za mrzouta, co je tak líný, aby si nechtěl hrát, což ona nebyla. Hold každý byl jiný a každý měl jiný způsob zábavy. Aby nedala svou nespokojenost najevo, vyzývavě zamrčela, když se jí nějakým záhadným způsobem podařilo vyhrabat zase na paciny. Ona ráda by ustoupila nepozorovaně stranou tak, aby si hráli ti dva a jí si nevšímali. Možná, že kdyby to jen tak z dálky pozorovala, bylo by to pro ni o mnoho zajímavější.

Dnes se malá žlutá koule rozhodla udělat první kroky na čerstvém vzduchu, mimo noru, kde to pro ni nebylo nijak zvlášť poprvé, ale rozhodně to bylo vzácností. Sic narodila se tam někde venku na louce, ale téměř nic si z toho nepamatovala. V jejím případě by jeden možná už překvapením vykulil očka a nebo alespoň pootevřel tlamičku. No Volt při pohledu na tu krásu ani výraz nezměnila, nedalo se ale říct, že nebyla překvapená. Byla jen kousek od nory a přes to konečně pod nohama mohla ucítit méně ušlapanou trávu a do nosu se jí náhle dostalo spousty nových a neznámých pachů. Kupodivu tu bylo lépe, než tam vevnitř s otravnou sestřičkou a dalšími tvářemi, které denně musela vídat. Ani chvilku klidu jí ti nezbedové nedopřáli. Neustále si musela s někým hrát... nebo alespoň ve volném čase, kterého měla ve svých prvních týdnech života dost. Teď se cítila více v soukromí, tedy do chvíle, než se nějaký kus před ní zjevil cizinec. Modravý vlk sebou hodil na zem, čímž už donutil Volt k tomu, aby ucouvla a leknutím div nevydala nějaký zvuk. Zatím se jí nechtělo věřit, že je daná osoba cizinec, přece jen u jejich nory se nemohl zjevit jen tak někdo cizí. Chviličku jen vylekaně stála, ale pak se rozhodla přijít blíže. Co když si nějak ublížil? Přišla k... ní a opatrně očmuchala. Zatím neucítila žádný stres ani zranění. Uměla Volt vůbec svůj nos už použít?

Wella si zatím moc nevšímala, bylo pro ni důležité, aby se zatvářila dostatečně vážně, aby dokázala sestře, že jde o vážnou věc a že se nenechá otravovat. No ale stejně v ní cosi probouzelo tu její skrytou štěněcí povahu a stejně nakonec mírně a spokojeně mávla ocasem. Asi na tom zatím nebyla zas tak špatně. Její prázdná očka ale zůstala stejně vážná a stejně upřená na Riveru. Její tělo zůstalo nehybně stát nad tělem sestry. S ocasem docela vysoko zůstala ztuhlá a jen čekala na reakci Rivinu. Však ať si začne hrát ona, když je tak vyzývavá. Volt absolutně nechápala, proč na sebe musí Riva neustále takhle upozorňovat. Za to Max byl poslušný. Pěkně se přesunul někam stranou a nijak je obě, zdálo se, neobtěžoval. Ne, jako ta světlá vlčice pod Voltinýma nohama. Ta byla otravná až hanba. Však Volt jí ukáže, to jí dá co proto. Občas Voltaire napadlo, že by měla být někdy trochu více dětinská. Přece jen byla ještě štěně a měla právo si sem tam pohrát, ale neudělala to. Alespoň ne tedy dobrovolně. Většinou ji k tomu musel někdo vyzvat, jinak neměla absolutně potřebu jaksi pobíhat okolo a pokoušet se o jakési nesmyslné hrátky. Někdy jí začínalo být už teď jasné, že je poněkud zvláštní, až divná. Proč nemohla někdy pocítit takový nával energie jen, co ji někdo vyzval ke hře?

Bylo obtížné snášet tohle Rivino probouzení a věčné hulákání. Nejupovídanější a nejuječenější vlk, kterého zde zatím znala byla zrovna její sestra. Bohužel Volt neměla jinou možnost, než to přetrpět. Co s ní už? Snad z toho vyroste. Doufala v duchu a při tom se posadila, aby náhodou nezačala takhle strkat i do ní samotné. Do chudáka Maxwella už se pustila a šťouchala do něj, jakoby nevěděla, jak je to nepříjemné. Voltaire se tedy posunula o kus dál, aby si utvořila mezi sebou a Rivou prostor a chvíli se na ně jen tak dívala. Když Rivera spala, bylo to mnohem lepší, to se k sobě mohli i s Maxem lepit, jak chtěly a i to bylo příjemné. Bylo příjemné se k sestře jen tak mačkat bez toho, aby sebou hravě vrtěla a otravovala ostatní, jako to dělala nyní.
Jakoby po chvíli už Volt nemohla snést to, jak provokuje Wella a bez jediného slova po ní skočila. Ne, samozřejmě, že jí nechtěla ublížit. Bylo to pouze hravé přepadení. Pokusila se Rivu položit k zemi, ale vzhledem k tomu, jak málo jí záleželo na výhře nad ní, tak si nebyla jistá, jestli se jí útok podaří.

Ach ne. Další ráno a s ním zatuhlé Voltaiřiny ještě zcela slabé nožičky. Další probuzení z uklidňujících snů, ve kterých se často cítila bezpečněji, než tady ve skutečném světě. Někdy se sice nějaká ta noční můra probrala a dostala se do Voltiny hlavy po dobu jejího spánku a tak někdy byla ráda, že už je ráno. Jenže jak by mohlo tak mladé stvoření zažít tak špatné věci, aby se mu o tom zdálo? Volt ještě neměla v hlavičce tolik problémů a tak tyto špatné sny byly pouhými výjimkami.
Po probuzení neochotně zvedla hlavu a pohlédla na svou sestru, která ji prostě zase musela probudit z tak pohodlného spaní. Nastražila uši a jen se chvíli hleděla okolo sebe, aby ohodnotila situaci. Po jistých pár sekundách mohla usoudit, že se neděje nic zvláštního, jen měla Rivera zkrátka bezvýznamnou potřebu ji probudit. "Livo, chtěla jsem ještě spát." Odpověděla úplně prázdným a tichým tónem v hlase, však hlavu už si znovu nepoložila. Teď už nechtěla usnout. Byl divný pocit, když se vlk jednou probudí a pak se vykašle na všecičko, co by se mohlo stát ve chvílích, kdy by spal a přitom by nemusel. Kdyby ale zůstala spát bez jediného probuzení, jistě by ji tolik netrápilo, že se dříve vzbudila a mohla přes to být dávno na nohách. No ocitnout se na místě Rivery, tak by všechny kolo sebe takhle při brzkých hodinách nevyrušovala.


Strana:  1 2   ďalej »