Príspevky užívateľa

Schválené. :D

Hezké svátky!

Ještě by to chtělo dopsat nevýhody či limity magie. Jinak ale schváleno :D

Hezké svátky!

Doporučuji trochu lépe rozvést magii. Přidat nevýhody nebo nějaké limity. Jinak je registrace v pořádku. :D

Hezké svátky!

Na jejich díky pouze zatřásla hlavou, aby dala najevo, že je slyší. Pravda, že toho jednoho se asi nedalo přeslechnout. Lokki se zdál být nesmírně vděčný za to málo, co jim Volt nabídla. A to si prosazoval i nahlas. Pro ta vlčata to dost možná znamenalo moc, ale pro Volt to byla jen maličkost. Tak trochu se pro teď nedokázala vžít do jejich situace a tu jeho vděčnost nechápala.
A co vlastně v téhle nažloutlé vlčici vyvolalo takovou bezcitnost? Nebyla to žádná bezcitná bestie, to ne, ale vzhledem k tomu, jak dobrosrdečný i milý prej byl zbytek její rodiny... to trochu přeháněla. A pravděpodobně za to mohla hlavně její výchova. Už od narození byla vychovávaná tak, aby byla dobrou a sebejistou alfou. Od mala do ní cpali dominanci a vědomosti, které ostatní vlčata ze smečky neměla a Voltína to moc dobře věděla. Už od mala věděla, že musí být co nejdřív připravená na to vést a umět se vypořádat s každým problémem. Nejen to, bylo toho daleko víc. Nuž... jejím rodičům se podařilo vytvořit z Voltaire vlčici sebejistou, vzdělanou a tvrdou jako kámen. Kdoví, zda by za to byli rádi. A smrt jejích rodičů, jediných pořádných vzorů, včetně odchodu strýce, tím se jen udusala hlína.
"Vedu vás na území smečky Nihilské, tam můžete zůstat i na delší dobu, pokud chcete." Dodala ještě při chůzi a na vlčata se při tom ani nepohlédla. "Smím znát vaše jména?" Zeptala se ještě a po chvíli natáhla hlavu k malému Kettu a pokusila se jeho tělo uchopit do tlamy. Jednoduše mu chtěla ulehčit cestu tím, že by ho potáhla v tlamě.

Stála nehybná jako kámen čelem k vlčatům a hlavu měla vztyčenou vysoko. Přesně tak, jak to často dělávala i u jiných a starších vlků. Upírala při tom zrak především na světlejší mládě s výrazem vážným, ale i pozorným. Voltiny hnědo-modré oči, jako by zářily ve světle ne zrovna slunečného dne. Celkem ji překvapovalo, jaký klid si dokázalo to bezbranné vlče zachovat i přes to, na jak tenkém vlásku visel i jeho život. Samozřejmě si panovnice vyslechla jejich příběh a dle toho usoudila, že nejsou vlčata sama zrovna krátkou chvíli. A nejen onen klid Volt překvapil, ale i schopnost řeči toho vlčete. Možná za to mohlo právě dobré sebeovládání, což Volt na vlcích často dokázala ocenit.
Ještě po tom, co mladý vlček dokončil své vysvětlování Volt mlčela a v duchu přemýšlela, zda by je tu měla nechat, nebo si je přivést do smečky a vychovat z nich o něco lepší vlky. A to podle svého. Moc dobře si uvědomovala, že pravý nihilský člen by neměl vůbec váhat a vzít je s sebou, ale ona už hold taková byla. Ne, že by pochybovala nad vlastními rozhodnutími, sebejistá byla až až, ale spíš jí chyběla jakási dobrosrdečnost. "Mohu vám nabídnout celé své území... S ním však i pravidla a zákony." Po chvilce se konečně uráčila k řeči. Střídavě se dívala na ty dva a sama nevěděla, co se tak usilovně snažila ještě najít v jejich výrazech. Možná to byly právě lži, kterých měl Lokki doslova plnou tlamičku. K jejímu neštěstí to byl ale očividně dobrý herec a tak nemohla o jeho prolhanosti mít ani tušení. Zatím.
"Následujte mne. Jestli se chcete alespoň na chvíli zahřát a najíst." Ačkoliv by radši lépe poznala tyto dva chlapce před tím, než by je pozvala mezi Nihilčany, pro záchranu jejich mladého života se to rozhodla udělat ihned. A možná se jí i dokonce podařilo pocítit lítost.
Pomalu se otočila směrem k území její smečky. Nakonec se rozhlédla, jestli se opravdu nenachází v dálce nějaký vlk, který by je alespoň mohl znát, ale nikde nebylo ani pachu nebo stopy po jiných vlcích. Po tomto konečném ujištění se vydala kupředu, doufajíc, že vlčata naberou toho rozumu, aby ji následovala.

Kráčela po těchto nekonečných pláních. Sic nekonečné nebyly, ale vypadaly tak. A teď, když byly velké kopce pokryté bílým sněhem, vypadaly ještě pustějšími a nekonečnějšími. Kdyby Voltaire necítila tu kousavou zimu, byla by nanejvýš spokojená. Ten výhled byl tak zvláštní a nevšední, až se zdál být i krásným. Nemohla se na to vynadívat. Jen škoda, že se bude muset každou chvílí vrátit tam, kde tolik nefouká. Kdyby zde totiž zůstala déle, nejspíš by jí tato procházka za hranicemi darovala nějaké to nachlazení.
Ale co to? Při svém pozorování krajiny po chvíli spatřila světlá vlčice dva malé stíny na nedalekém místě. Ačkoliv nebyl Voltin zrak nějak dobrý, dokázala i z této vzdálenosti poznat, že se jedná o pohybující se bytosti. V prvních chvílích si pomyslela, že by se mohlo jednat o kořist, jenže takový zajíc se pohyboval jinak. A jiná zvířata, která tak podivně neposkakovala, ta se zase moc nedržela ve skupinkách.
Voltaire se tedy rozběhla za těmi postavami nedaleko s tušením, že to budou možná vlčata. A měla pravdu, protože když se k nim dostala dostatečně blízko na to, aby k nim mohla promluvit, potvrdilo se jí to. Opravdu to byla dvě vlčata. Jsou tu samotní? Co tu u všech všudy pohledávají? Pomyslela si s nepatrným překvapením ve tváři. "Zdravím vás. Co tu pohledáváte, mladí pánové." Vyřkla s přirozenou bezbarvostí. Aby si pravdu přiznala, nebylo jí vlčat nějak extra líto. Spíš by brala jejich ztrátu za škodu. Jen si to trochu nedokázala přiznat.
Byl docela příjemný pocit, když napnula hruď nad někým menším, než je Voltaire sama. Už však nebylo tak příjemné pomyšlení na to, jak slabá musela vlčata být v tomto ročním období.

Neudržela se. Musela se na chvíli podívat jinam, aby zabránila pobavenému uchechtnutí, které bylo v tuto chvíli značně nevhodné a taktéž nehodící se k její pevné osobnosti. A co ji vlastně tak pobavilo? No nic jiného, než oslovení plyšák. Opravdu vypadal iris tak nějak plyšově a to na tom bylo vtipné. Nuž, když se jí tedy podařilo zabránit pitomému úsměvu, pohlédla zpět na vlka a nahodila znovu vážný výraz. Vrátila se duchem k ději. "Takže jsou vlčata vaší silnou stránkou. To nezní zle." Dodala svou poznámku k jeho slovům. Dokonce bylo možno z jejího hlasu vyčíst zamyšlení. Že by chůva? A nebudou se ho některá vlčata bát? Zamýšlela se trochu zbavená emocí. Nejen jeho zvláštně vypadající hlavou, ale i vzrůstem by přec mohl děti děsit. "Pokud to nyní dokážete, ukažte mi svou magii." Pobídla ho a čekala na jeho reakci. Opravdu ji zajímalo, jak taková magie vypadá.
"A máme na mysli zejména smečku. Co o Nihile víte, Irisi?" Nastražila uši a pozorně poslouchala jeho odpovědi. Nedalo se říct, že ji tento výslech nebavil.

Schváleno:D

Aby pravdu řekla, tak byla docela i připravena na to, co ze sebe vlk po chvilce vypustil. Když už zde žil dočasně, byla docela velká pravděpodobnost, že si zde i zvykne a zůstane. Jen to nebylo jisté.
Voltaire se po té napínavé chvilce napřímila a její ocas se zhoupnul ze strany na stranu. Konečně ze sebe vymáčknul to, co očividně chtěl už před nějakou chvílí.
"Nuž..." Pohlédla na chvíli jinam a zamyslela se nad tím, co by měla říct. Ne, nemohla říct, že se to dalo čekat nebo že to je možné. Musela si před tím svá slova promyslet, což bylo docela složité. Víte, není lehkou záležitostí se zamýšlet nad tím, co byste měli říct a zároveň se v duchu radovat, že budete mít ve smečce o člena víc. "Nejste problémový vlk... a do smečky se vždy hodí někdo, kdo jí bude prospěšný." Pousmála se na vlka trochu. Její radost sic nebyla nějak očividná, ale šťastná Volt docela byla. Jen to neuměla dát dobře najevo. A v této situaci vlastně ani nechtěla. Znovu pak pohlédla většímu vlku do očí a řekla: "Pakliže se vážně chcete stát členem naší smečky, povídejte. Prozraďte mi něco o sobě a svých vědomostech. Pokud na to máte teď a tady čas." Přistoupila blíž k Irisovi. Pokud chtěl, mohl podstoupit přijímací proces jindy. Tedy...ne že by se Voltince chtělo odkládat tento "výslech" na jindy. Naopak by to ráda udělala co nejdřív. Posadila se a čekala na jeho reakci.

Schválené

Aby pravdu přiznala, i z ní začala během tohoto rozhovoru opadat nervozita. Podsaditý vlk sic ze začátku působil nedůvěryhodně, ale jakmile se s ním jeden pustil do řeči, zjistil, že by se v Irisově společnosti měl cítit klidněji než kdykoliv jindy. Byl naprosto neškodný, jak se zdálo. "Jsme rádi, že Nihil pokud možno splňuje vaše očekávání. Jsou tu dobří vlci a o bezpečí pobytu na našem území není pochyb." Usmála se mírně na svého společníka a zaujatě nastražila uši, když zmínil Voltaire. Jakoupak spojitost s Volt by to asi mohlo mít? Chtěl jí snad něco sdělit a připravoval si to dopředu? Možná. V každém případě to Voltaire nanejvýš zajímalo. I proto naklonila zvědavě hlavu na stranu a s očima plnýma očekávání i zvědavosti se zeptala - "Mohu vědět, co to bylo?" Neubránila se i menšímu zaváhání. Samozřejmě by nerada známé vlky do něčeho nutila, proto se snažila na Irise příliš netlačit. 

přesun k Přízračným
Bellanna, Sol, Teo, Volt

Dobře. Vlčata Voltaire sice plánovala určitě jednou mít, ale rozhodně to nebude něco, co by naplňovalo celý její život. Ona byla panovnice. Panovnice se skvělým vzděláním a respektem ostatních, ne matka s desítkami vlčat po boku a dost možná ještě v břiše, která se neustále stresuje s tím, že jestli jsou její vlčata všechna v pořádku. Ne. Až tak přehnané citové vázání Volt s jinými nebylo nic pro ni. Nechtěla, snad si ani nemohla dovolit se tak strachovat o svá vlčata. Však dnes byla plně ochotna se obětovat pro vlčata, nad kterými měla dohled a vzít si je na hřbet, aby jim tím zkrátila cestu a s ní i trápení. Očividně byla té lásky i Bellanna, která druhému vlčeti nabídla totéž. Volt se na ni hrdě, však i nevýrazně pousmála, když Bellka dořekla. Pak se zase podívala na Sola a vyjádřila se i ona. "Nemusíš jít celou cestu po svých. Vylez mi na záda." Nošení vlčat v tlamě v Solově věku už bylo značně obtížné a tak si zvolila jiný způsob přenosu. Neváhala a lehla si na zem tak, aby jí mohl vyskočit na huňatá záda.
Po tomhle už se mi fakt nad rolí matky přemýšlet nechce. Pomyslela si. Mátla ji totiž její ochota a zároveň nechuť k této roli. Nejspíš na to byla ještě moc mladá.

písmo henobu
S'Arik, A'Kaza, Rio, Sage, Volt

Posadila se a i když to na ní nebylo znát, seděla napjatě. Až moc napjatě. A bylo to pro ni celkem překvapující, protože byla ve stejné pozici, jako vždycky. Měla by se cítit stejně klidně, jako už se cítila jen mezi Nihilčany. Všichni jí tu byli podřízeni a respektovali ji. Tedy... A'Kaza, který svým vzhledem i chováním přitahoval pozornost nejen Rio (, ale i Volt), by neměl cítit vůči Voltaire takovou úctu jako ke svému vlastnímu vůdci. I tak se však v jeho blízkosti cítila dominantnější.
A když konečně přišel tmavý vlk, Nox Přízračných, vše se změnilo. Jednak se v jeho blízkosti cítila více jako součást ostatních přítomných, což ji vcelku potěšilo. A jednak pochopila, proč byla tak napjatá a nervózní. Očekávání příchodu někoho důležitého, to bylo to, co vzbuzovalo napjetí v jejím těle.
"S'Ariku." Oplatila tmavému jeho pozdrav a u toho také kývla hlavou. Pak už jen mlčky seděla a poslouchala pozorně S'Arikova slova, přičemž nenápadně máchla ocasem. Byla nadšená, skoro až šťastná, že se může pro dnešek stát součástí těch, kteří poslouchají něčí příkazy. V tuto chvíli jí bylo úplně jedno, že podřízení se někomu nebyla její silná stránka. Byla nesmírně ráda za to, že si to alespoň jednou za ten její nudný život může zkusit. Ne jako princezna se svým učitelem, ale jako učednice se skupinou dalších učedníků.
Po chvíli se už konečně uvolnila a uklidnila, a byl na to nejvhodnější čas, protože je všechny i s Volt S'Arik poslal do lesa na kůru stromů. Okamžitě se v tu chvíli zvedla a sledovala reakce ostatních. Měla chuť někoho oslovit a povídat si, což u ní nebylo zvykem, ale nebyl na to vhodný čas. A protože na to byla zvyklá, jednoduchým gestem reflexivně pobídla ty, kteří se zrovna nacházeli za ní nebo vedle ní. Pak už se vydala společně s ostatními do onoho lesa na kůru.

písmo Henobu
- A'Kaza, S'Arik, Rio, Sage, Voltaire -

I Voltaire se rozhodla, že se zůčastní seznamování se zcela novou věcí. Tou věcí bylo písmo, o kterém Volt věděla zatím jen z doslechu. Neměla ponětí o tom, jak by toto písmo mohlo vypadat, ale zdálo se jí, že se jedná o vcelku užitečnou věc. Schopnost psaní a čtení opravdu nemohla být zbytečná.
Kráčela docela zmateně po okolním území a po chvíli si konečně všimla vzdálené hrázdy. A když zřela skupinku vlků pobývajících na kamenité ploše, vydala se okamžitě k nim. Věděla, že jistě nebyla jediná, kdo se ůčastnil tohoto seznámení s písmem.
Pomocí své ladné a tiché chůze se dostala až na tuto hrázdu a jakmile už byla skupince vlků dostatečně blízko, řekla: "Zdravím vás, nihilští..., A'Kazo." Pohodila hlavou na pozdrav a posadila se poblíž, čekajíce na jakoukoliv reakci.
Snad jsme se dostali na správné místo a se správnými vlky. Snad si toto místo s něčím nepletu. To by byl trapas, kdyby panovnice dorazila pozdě a ještě špatně. Hlavu měla plnou pochybností a nejistot. I proto se jí nevýrazně zježil hřbet. Ostatní si však její nervozity nemohli povšimnout, protože se na venek tvářila nanejvýš sebejistě i vyrovnaně.

Ačkoliv se na venek ani nepousmála, uvnitř ji jeho ujištění o bezpečnosti svých obláčků pobavilo. Sama nevěděla, proč jí přišlo tak vtipným, že byla z takové maličkosti nervózní. A vlastně ji jeho slova uklidnila jen polovičně. Moc tomu temnému plynu nevěřila. Dokonce ani teď, když už byla informována o jejich neškodnosti. Zůstala stát pevně na svém místě a snažila se obláčky ignorovat.
"Těší mne, že vidíte Toshiho v tak dobrém světle... Když už jsme u toho. Jak se vám vůbec daří na území Nihilu?" Odpověděla mu na slova otázkou a tentokrát už se jí očka zaleskla jakýmsi nadšením. Nejspíše by se nezeptala nebo by ji tolik nezajímalo, jak se Irisovi daří na území, kdyby neuvažoval o příchodu mezi Nihilčany. A nenápadně se hodlala i dostat k otázce, jak to s ním a jeho rozhodnutím vypadá, když už se tak hezky střetli. Stejně jako když se před pár vteřinami zajímala o to, co si to zde sám děsivě vypadající vlk mumlal. "A předpokládáme, že je váš rozhovor se vzduchem přede mnou tajností." Dodala ještě nakonec.