Príspevky užívateľa

Společný lov

Po tom, co se ukázalo, že se k ní všichni tři přidají se jí na tváři vykouzlil nenápadný úsměv. Byl to úsměv plný hrdosti a naděje. Byla si jistá, že dnešní lov dopadne alespoň trochu dobře. A také že zde měla po boku Nicolase, jednoho z rytířů i Miru, která byla o dost starší než Voltaire a určitě už měla více zkušeností, než sama panovnice. Ti dva by jí mohli poskytnou mnohonásobnou pomoc. A ten poslední byl Leon, který se svým věkem dosti blížil Volt. Dost možná ještě mladší a nezněl, že by byl nějaký extra lovec. Však naučí se něco nového, což je také pozitivní fakt. "Žádný plán zatím není, ale našli jsme stopu." Řekla s klidem a hlavou mávla směrem ke stromu, na kterém byl zachycený pach. Byl u toho stromu i na zemi dost silný. "Na tom stromě. Myslíme, že to mohla být srna, možná něco většího" Věnovala svou informaci ostatním. Chtěla je tím pobídnout, aby si to místo také očuchali. Už byla celá natěšená, až se vydá po stopě toho pachu. Byl čerstvý, takže to zvíře nemohlo být daleko. Nezabere jim moc času to najít. Proto byla ochotná mít tu trpělivost a plán vymyslet až budou mít jasno v tom, co a kolik toho je. "Plán bychom mohli vymyslet, až to zvíře vystopujeme. Hm?" Pokud bude její skupinka souhlasit, hodlala se okamžitě pustit do stopování. 

Vlčice se jí líbila svým přístupem. Ačkoliv to nebyla vůbec potřeba, svým klidem dokázala vlčice v těchto chvílích nakazit i Volt. Svou komunikaci změnila rychleji, než by Volt očekávala. Vždyť ještě před chvílí ji tady svalila na zem a chovala se, že jí chce ublížit. Možná chce Voltince ublížit stále, jen to tají. Pokud je ale tohle celé nějaká past, mladá panovnice bude připravena. Asi by měla být připravena na to, že bude vlčice z ignisu svou, dejme tomu, milost jen hrát. A co když by to bylo vzájemné? Čekala by to zas Roo od alfy Nihilu? Vloudila se jí do mysli náhle jedna zvrhlá myšlenka. No fuj! Rychle se pak snažila tu myšlenku zase vypustila z hlavy. Ta ostuda. Jak vůbec mohla Volt myslet na něco takového? Ona přece nechtěla, nemohla nikomu jen tak ublížit. "Voltaire." Představila se i ona a znovu se uklonila. V hlavě se ještě v tu chvíli snažila smést poslední smítka toho zvrhlého nápadu. I proto se na nenápadnou chviličku odmlčela a neprojevila ani náznak toho, že chce něco říci. "V tom případě, nechceš mne doprovodit? Můžeme prohodit pár dalších slov." Nabídla Roo s malinkým úsměvem. Ani si sama neuvědomila, zda se ten úsměv snaží  hrát, nebo je pravý. Však při představě, že dostane nové informace nejlépe o té ne příliš přátelské smečce, spíše se přikláněla k té pravé radosti. Vždyť popovídat si s někým z tak rozdílné smečky bylo pro Volt nanejvýš lákavé. Bylo to něco pro ni. 

Lhala by, kdyby řekla, že její igniský pach nepoznávala už dříve. Jen se tímto chtěla ujistit a opravdu měla tu čest se potkat s ignisanem. Tedy nebyla si moc jistá, jestli to pro ni opravdu byla čest. Líbila se jí síla v těch vlcích. Prý to byli vlci jako z kamene, ale jen o tom slyšela. Jistým způsobem se jí svou nezlomností podobali. Na druhou stranu ale znělo jejich kruté zacházení s tuláky spíše šíleně. Takže na ně měla Volt zatím neutrální názor. Mnohdy si říkala, že má právě Nihil některé způsoby dosti na hlavu a ráda by je změnila, ale když to srovnávala s Ignisem, nepřišly jí ty způsoby až tak omezené. Naopak vyspělejší. "To jsem."
Odpověděla jí ochotně a s klidem. Nebrala ji jako nepřítele jen proto, odkud byla. Vlastně by mohla svou otázku považovat za zbytečnou. "Ah... promiň mi tu zvědavost. Asi ti tímto rozhovorem kazím plány." Odskočila od tématu. Vždyť té cizince ještě před pár okamžiky lezla Voltina přítomnost na nervy a teď z ní chtěla Volti ždímat informace. Ovšem hodlala to dělat i nadále, pokud to Roo nebude vadit příliš moc, svá slova použila pouze ze slušnosti a uvědomění si této skutečnosti.

Společný lov

Nečekala ani dlouho a objevili se u ní rovnou dva vlci asi z nejbližšího okolí. Ani nečekala, za jak krátkou dobu je někdo schopen přiběhnout jí pomoci. Bylo to až dojemné. 
Nejdříve se kdesi mezi stromy vynořil Nicolas. U toho si musela počkat, až přišel co nejblíže, aby poznala, že se nejedná třeba o jeho bratra Nilese. Ti dva si byli dosti podobní, jen velká jizva na Nicolasově těle se dala považovat za velký rozdíl mezi nimi. 
O pár chviliček později se z lesa vynořila také Mira, známá léčitelka a vévodkyně, jejíž štěňata už Volti dobře znala. Ti chlupáči jí byli podobní svou barvou, až na Sage, který byl celý bílý. 
Pozorovala ty dva a hned při prvních vteřinách se jí potvrdilo, že je mezi nimi něco silného. "Zdravím vás. Chystám se na lov velké zvěře pro smečku a ráda bych vás požádala o pomoc. Budete té lásky a přidáte se ke mně?" Pousmála se na ně nenápadně, byla ráda, že zde žijí tací, kteří se mají tak moc rádi. Přinášelo to mnoho výhod. A ano, ty výhody byly pro Voltaire asi nejvýraznějším pozitivem na jejich vztahu.  Otočila se pak na posledního svého pomocníka. Byl ze všech nejmladší a také ve smečce nebyl dlouho. Šlo to poznat, ale Voltince to nevadilo. Ne každý si za tak krátkou dobu ve smečce zapamatuje všechna jména. "Tohle je pan Nicolas. Nicolasi, tohle je Leon." Představila dva chlapce, na kterých šlo poznat, že se ještě neznají.

Společný lov

Hraničný les byl velmi úrodnou oblastí pro mech a podrost. Možná proto zde bylo i tolik zvěře k lovu. Přece jen takové srnky měly rády zelené rostliny k jídlu. A tak nebylo divu, že se jich tu tolik nacházelo. Měly zde plno dobrého jídla. Tím pádem zde měli potravu i Vlci. Voltaire se rozhodla využít docela klidného a větrného dne. Bylo zamračeno, což zabraňovalo příliš velkému horku, takže se vlci mohli věnovat náročnějším aktivitám. Vlastně se počasí tvářilo, jakoby se mělo za chvíli rozpršet. Ve vzduchu ale vlhkost Volt necítila, takže byla v klidu. Chtěla přinést k noře smečky velkou kořist. Tak velkou, že by tím mohla naplnit břich alespoň pěti vlkům. Však na to nebude stačit sama. Mám já ale štěstí, že mám Nihil. Po dlouhé době konečně přemýšlela o své smečce pozitivně. Rozhodla se, že si nějaké vlky z okolí přivolá na pomoc. 
Hned jak se jí dostal do čumáku čerstvý pach velké zvěře, zvedla hlavu co nejvýše a z plna hrdla zavyla. Nechť přijdou pomocníci. 

A vida, nepříjemné reakce se jí nedostalo. Že by si i její společnice uvědomila svou chybu? Nechtělo se jí tomu moc věřit, ale asi tomu tak bylo. Po vlččině nabídce zacvakala překvapeně ušima. Ta nabídka nebyla pro Voltaire ani trochu všední. Nebyla si jistá, jestli to má příjmout. Na jednu stranu by nebylo pro Volt nejvhodnější, kdyby jí tykala, co se týče slušnosti. Však na druhou stranu to nabídla ona vlčice, přičemž bylo zase slušností to příjmout. Dobrá, varianta číslo dva vyhrála. "Dobrá tedy." Jak to asi bude vypadat, když bude používat pro oslovení vlčice jednotné číslo? Nebylo to ani trochu zvykem. Ovšem možná to bude Voltince příjemnější. Nebylo pro ni zvykem ani to, že jí někdo tykal. Musela to ale pochopit, protože ne každý znal nebo respektoval její postavení. Vlastně se ani dnes o svém postu nehodlala zmínit. "Odkud vlastně jsi?"

Opravdu zde dnes nebyl ani ten Dino, který tu často odpočíval. O Dinově pobytu zde ale Volti nevěděla moc jistě. Tedy cosi o tom zaslechla, ale absolutně na tuto informaci zapomněla ve vší té zvědavosti. Dostala se až za roh, kamsi do vedlejší místnosti v lodi, kde nebylo vidět na východ. Jediná věc, která šla v okolním prostředí slyšet bylo její čmuchání. Byla tu sama. Alespoň v lodi. Za chvíli totiž zaslechla, jak se cosi, nebo spíše kdosi přibližoval vodou k otvoru v lodi. Mladá panovnice se na chvilku zastavila a zahleděla se na roh, za kterým byl vstup do lodi. Na ten ale neviděla, protože se nacházel až za menší stěnou. Jen na chvíli zkameněla s pohledem upřeným na zeď, jež jí bránila ve výhledu, a poslouchala. Byla tak zticha, že neslyšela ani vlastní dech. Kdo by to jen mohl být?  Pomyslela si. Ani nyní se jí do myšlenek nedostal Dino. Nedostal se jí tam nikdo. Mohl to být totiž kdokoliv. Stála schovaná za rohem a čekala, až se ten neznámý rozhodne vejít do lodi také, ale to se nestalo. Za chvíli totiž slyšela, jak se zase vrací zpět kamsi dál od lodi přes vodu. Proč odchází? Copak necítil můj pach? Zamýšlela se nad situací dále. Vlastně by se neměla divit, slaný vzduch kolem překrýval téměř všechny pachy. 
V každém případě chtěla Voltaire zjistit, kdo to vlastně byl a tak se rozběhla plnou rychlostí k otvoru v lodi. Měla v plánu vyskočit z vraku a pozdravit ho. Rozběhla se a aby se dostala rychleji ven, aby se mohla rychleji obrátit čelem ke vchodu, odrazila se od jednoho čnícího kusu dřeva naproti vchodu. Byl to takový malý schodek a očividně nevydržel Voltinu váhu, protože to pod ní jen hlasitě křuplo a pak se její noha ocitla někde v díře. Schod se propadl a vytvořil tím dokonalou past, ze které bylo těžké se dostat. Vlastně až moc těžké. Volti s nohou škubala a tahala, dokonce si později pomohla i zuby, ale zatím se jí nedařilo nohu vytáhnout. Určitě jí to chvilku zabere. A pokud ji cizinec neslyšel, tak už ho nestihne.

Ach výtečně! Konečně to vypadalo, že cizinka z Voltaire sleze a dá jí tím její osobní prostor zpět. Představa, že už nebude muset být na zemi pod někým cizím ji přitahovala více, než snad kus masa. Toužila po tom, aby se mohla zase napřímit a stát tak k vlčici pyšně čelem. 
Opravdu po chvilce nechala Voltinku se postavit. Ta se napřímila docela rychle a pak se oklepala. Jednak aby setřásla napětí a jednak aby se zbavila špíny, která se mohla zamotat do její srsti v průběhu toho válení se na zemi. Stále hleděla vlčce do očí, ale tentokrát se její výraz změnil. Zableskla se v jejích očích spokojenost a trochu i radost, že změnila ta cizinka přístup. "V tom případě se vám omlouvám." Vyřkla srdnatě a omluvně sklonila hlavu, aby dala pořádně najevo své dobré vychování. Očividně si vlčice přála, aby Voltina reakce vypadala nějak takto. "Ale vy zase, že stačí použít slova k vyjádření nepříjemnosti." Ale o tuto reakci si určitě společnice neprosila. O to by si neprosil nejspíš nikdo. Proto už se Volt psychicky připravovala na nepříjemnou odpověď. Však mohlo to dopadnout i jinak. Možná bude společnice té lásky a pochopí to. Uvidíme. 
Napřímeně stále upírala pohled na ni a musela se u toho dívat nahoru, což jí bylo dosti proti srsti. Ačkoliv by už měla být zvyklá na svou velikost, stále ji štvalo, jak moc byla drobná. Nedostavoval se jí kvůli tomu ten respekt, jaký by si od cizích přála. Byl její otec také menšího vzrůstu? Když se Volt dívala sama na sebe, asi nechtěla vědět, z čeho vznikla. Radši ani nechtěla znát svého otce vzhledem k tomu, kolik nedostatků musela po něm zdědit. 

Trapná situace se začínala měnit ve spíše vtipnou. Tento cizinec totiž vyprávěl o tom, jak mu to taky nejde. Bylo pozoruhodné, jak dokázal soucit jiných uklidnit. I když v jejím věku už to určitě bude umět lépe. Pro Voltaire to byla prostě jedna pitomá věc, kterou ji zapomněli naučit. Co tu tento vlček vlastně dělal? Nevypadal, že by měl zrovna něco na práci. Vlastně to vypadalo, jakoby se vydal ven ze svého úkrytu jen proto, aby Volt našel a povídal si s ní. 
Mladá panovnice se už fyzicky plně uklidnila a tak se znovu pustila do chodu. Moc se jí nechtělo jen tak stát na místě. "Věřte nevěřte, mě to také uklidnilo. Co jste zde vůbec plánoval dělat?" Za chůze trochu pootočila hlavu, aby mohla promluvit ke svému společníkovi a předpokládala, že se vydá za ní. Kéž by věděla, v jak moc podobném světě i situaci se ti dva nacházeli. 

Jestliže něco v tento moment Volt nečekala, byla to právě vlččina reakce. Rozhodně nečekala, že se na ni takto vyřítí a málem by Voltinku požrala za to, že ji ten kousek pronásledovala. No kdyby si ty dvě vystřídaly místa, proběhlo by to celé úplně jinak. Nyní se mladá panovnice neocitla zrovna ve výhodné situaci. Vlastně měla nyní výhod nad vlčicí méně, než by si mohl jeden myslet. Měla nyní jen svou magii, mozek a sílu, kterou mohlo její drobné tělo dát. Ale kupodivu nebyla moc ve stresu z toho, co se právě stalo. Spíše naopak, celkem se Voltince zamlouvalo, že se má tu čest setkat s touto situací. Že by byla Volt ještě závislá na adrenalinu? Beztak jo. Tak proto mě, jako vlče, nepouštěli za hranice samotnou? Che! Zbytečně se o mě báli. Pomyslela si s velkými nadějemi v samu sebe. Pak se konečně přestala zamýšlet nad zbytečnostmi a začala raději jednat. Své zadní nohy se pokusila vytočit tak, aby mohla v případě nouze vlčici kopnout do břicha. Byla to taková její pojistka. "Jsem pouze na cestě domů a vaše přítomnost upoutala na chvíli mou pozornost." Odpověděla s klidem a neměla problém cizince oplatit pohled. Jejich zraky se tím střetly, což poskytlo Volt jakýsi zvyklý komfort. Jo, určitě byla ta cizinka z Ignisu. Její chování potvrzovalo Voltino podezření. 

Pronásledovala vlčici už nějakou chvilku. Nesnažila se být nějak nenápadná a tak byla velká pravděpodobnost, že si jí neznámá vlčice brzy všimne. Voltaire za ní kráčela pyšně napřímená a jen čekala, kdy si jí všimne. Prohlížela si ji a přemýšlela nad tím, odkud by asi mohla cizinka být. Její pach Voltince mírně připomínal ignis, ale nebyla si tím zcela jistá, protože neměla z Ignisu moc známostí. Měla by to rychle napravit. A vůbec o všech smečkách věděla téměř jen z vyprávění. Štvalo ji to. Chtěla by ty vlky poznat osobně a udělat si o nich sama obrázek. Mít vědomosti byla totiž jedna věc, ale zkušenosti ta druhá a jistější. Volti byla moc mladá na to, aby tyto zkušenosti měla. A to ji štvalo ještě více vzhledem k tomu, že už prošla korunovací. No neměla by být ona ta, která už zažila snad všechno? Copak se všichni panovníci ze začátku řídili jenom tím, co je někdo jiný předtím naučil?

Právě se vracela z cestování za hranicemi její smečky. Chtěla to vzít oklikou, aby měla více přehled o tom, co se děje všude kolem. Procházela kolem černého jezera, které působilo především touhle dobou mnohem více temně, než jakékoliv jiné. I když Volt moc jezer neviděla, u tohoto si byla zcela jista, že je temnější, než ostatní. Vlastně jí ta záhadná atmosféra dělala vcelku dobře. Milovala ticho, které se mísí s napětím a očekáváním něčeho nového. Tohle byl její styl. A ejhle! Hned jak se vynořila z hustého podrostu kolem jezera, spatřila něco, co ji zaujalo. Byl to vlk, jenž poletoval nad vodní hladinou a jeho akrobatické kousky přitahovaly Voltin zrak. Ona toho vlka poznávala. Patřil k Nihilu. Byl to Arxi. A jestli to onen kníže nebyl, tak mu byl alespoň velmi velmi podobný. 
Stála tam mezi křovím a hustou trávou na břehu jezera a dívala se, jak si tam poletuje. Hned by byla více usměvavá, kdyby měla taková křídla také. Hned by se ve vzduchu ocitla také. 

No jo, tady šlo vidět, že soudit knihu podle obalu by se nemělo. Tedy alespoň pro Volt. Ona totiž věděla, že ačkoliv mohla mít smečka hezký název, její vnitřek byl dosti jiný. "Zato nehezký charakter." Odvětila. Vzpomněla si na to, co jí o Ignise říkávali. Prý tam dokonce zabíjeli tuláky, které potkali na hranicích jen proto, aby si zajistili jakési postavení. Tak nějak podobně to bylo. No ať už to bylo pro cokoliv, bylo to až moc kruté. Nevěděla sic, jak moc se do teď Ignis změnil, no pochybovala o tom, že na tom byli lépe. Pak však přišla Amirova další slova. "Spíš záhadně. Ale jsou přátelští, řek..." Nedořekla svou větu, protože se pozastavila nad jednou velice zvláštní a docela děsivou věcí. Ono se totiž v jejich blízkosti cosi mihlo! Do teď ještě upírala zrak do dálky a tak si této siluety všimla jen koutkem oka, ale přece jen. "Co to bylo?" I když byla překvapením skoro bez sebe, pronesla svá slova vskutku klidně. Někdo tu je? Jak se tu tak rychle zjevil? Nebo se mi to zdálo? Probíhala jí hlavou jedna otázka za druhou a začala se zuřivě rozhlížet kolem sebe. 

Stála na místě a až se jí podařilo uklidnit, zvedla hlavu a pohlédla na blížící se společnost. Nijak ji tento vlk svou přítomností nepřekvapil, protože ho už před chvílí za řekou spatřila. Díval se na ni, jakoby snad nikdy nepotkal jiného vlka. Kdoví? Možná to byla i pravda. Nevypadal, že by toho měl v životě hodně za sebou. Spíš naopak. Bylo to ještě vlče. "Hezký den!" Pozdravila ho a nedala na sobě znát ani špetku jakékoliv emoce. Ale ani on nevypadal, že by byl nějaký mračoun a nebo smíšek. Tak na tom možná budou podobně.
Cítila se trapně, protože ji musel vidět, jak se komicky snažila přeplavat řeku. Takový trapas. Sice to zvládla, ale na druhou stranu by to nemuselo vypadat tak, jak to určitě vypadalo. Nejradši by mu na jeho řeči vůbec neodpovídala a odešla co nejdál by to šlo, ale měla dost dobré vychování na to, aby mu odpověděla. "Také to není vaše silná stránka?" Když si ale uvědomila, že není jediná, kdo neumí plavat, celkem se jí ulevilo. Bylo fajn vědět, že v něčem špatném nejste sami. Vlastně se do této situace Volt nikdy nedostala. Většinou byla se svými problémy jediná, což dokázalo naštvat. 

"Vidíš? Také jsme se spletli. Nyní jsme si klid." Použila svá předem připravená slova, jako takový uklidňovák. Nechala Amira, aby dopověděl to, co měl na srdci a pak s nastraženýma ušima upřela na něj pohled. Zaujala ji jeho sova, protože se jí značně nelíbil vztah s jeho bratrem. Snad žádná alfa nemohla být nadšená, když věděla o nehezkých vztazích mezi vlky ve své vlastní smečce. I Volti by byla spokojená, kdyby v Nihilu vlci mezi sebou vycházeli jen dobře, i když na tom sama byla s Riverou špatně. "Oh, tak to je mi líto..." Zamyslela se pak na chvilku. Nevěděla, jakou moudrou radu by mu měla dát. Nakonec se však rozhodla odpovědět pouhým povzbuzením. "Možná tě má rád, jen ti to nedá najevo." Znovu se zahleděla do dálky a nechala vzduch, ať si hraje s její huňatou a vlnitou srstí. Bylo tu příjemně. I když byl večer, bylo docela teplo, ale ne tak velké, jako přes den. V letních dnech bývala až příliš velká horka. 
Jako reakci na Amirovo oslovení použila jen vážnější pohled. Choval se, jakoby mu snad před chvilkou neřekla o tom, že jí má říkat jen Voltaire. Mezi nimi. Nebo je tu snad i někdo jiný? Pomyslela si a radši se rozhlédla kolem sebe. Nikoho jiného ale nezahlédla a tak se dále věnovala jejich rozhovoru. "Ano, třeba Ignis nebo naši spojenci Přízrační." Co se týkalo Kultu, tak ten ani nezmiňovala, jelikož o něm věděla úplný prd.