Príspevky užívateľa

Kráčela dále podél řeky a pak narazila na její větvení. Byly to dvě řeky a jejich spojením vznikala ta, kolem které kráčela. Voltaire si pamatovala moc dobře, že aby se dostala k Přízračným, musí to přeplavat. Podívala se na druhou stranu a spatřila tam docela malého vlčka, jak na ni hledí. Jenže neměla čas si ho teď také prohlédnout, proto si ho zatím nevšímala. Jejím cílem bylo se dostat na druhou stranu. Hledala na jedné z řek vhodné místo. Místo, ve kterém by to mohla přeplavat. A ano, i když si sama dobře uvědomovala, že plavat téměř neumí, hodlala se do toho pustit. I mistr v plavání by mohl říci, že to je docela velký kus cesty vodou. Opravdu to nebyla zrovna nejtenčí říčka. Avšak Volt to nezastavilo.
Konečně našla břeh, u kterého se zdála řeka nejméně hluboká a tam vkročila do vody. U břehu jí voda dosahovala sotva hrudi, ale jakmile se začala Voltaire přibližovat středu, řeka byla hlubší a hlubší. Nakonec už se musela pustit dna, aby se udržela nad hladinou, což byl problém. Vůbec jí to zezačátku nešlo, a tak se zase vrátila ke svému břehu. Jsi panovnice smečky Nihilské. V životě tě ještě potkají takové potíže, o kterých se ti ani nezdá. Přece tě nezastaví pouhá řeka! Říkala si povzbudivě v duchu. A pomohlo to. Nabrala znovu co nejvíce odvahy a energie a vykročila vpřed, přímo na druhou stranu. Kopala a máchala nohama, až to cákalo všude kolem. Však stálo to zato.
Po pár chvílích už stála na opačném břehu a unaveně funěla. Neutopila se. Ani proud řeky ji nezastavil. Dokázala to, Ha!
Kéž by měla takového přítele, kterému by mohla o tomto zážitku povědět. Ráda by se někomu pochlubila, že už umí plavat. Sice jí to dalo pořádně zabrat, ale doplavala až na druhou stranu. 

Přišla až k malému zelenáči a posadila se vedle něj tak, aby nemuseli jeden druhému hledět do tváře. Sic Voltaire často ráda zabodávala svá očka do tváře jiných, ale teď to rozhodně nebylo zapotřebí. Naopak by byl Amir dost možná ještě více ve stresu. Což by jen zhoršilo celou situaci. Proto se posadila takhle a hleděla kamsi do dálky. "Dobrá, pane... Sage..." Ajaj, vůbec si nebyla jistá, jestli to je Sage, nebo Amir. Dva bratři se prostě snadno pletli. Plácla do svého oslovení tedy jedno ze jmen a čekala na jeho reakci. Zněla docela nejistě, ale zato měla už předem naplánováno, jak odpoví, pokud si jméno spletla. 
Vzhledem k tomu, že o své magii moc nevěděla, celkem ji překvapil Amirův náhlý klid. Na lovnou zvěř to fungovalo, to už měla prozkoušené, ale na vlcích, tak to moc ne. Dokonce jí i položil otázku, což utvrdilo jeho zvědavost a opadající stres. "Není moc těžké se o smečku starat a mít o ni obavy. Horší už to je se znalostmi. Vlastně jeden musí zameškat téměř celé dětství, aby toho věděl a uměl co nejvíce." Hlas jí nenápadně poklesnul. "O minulosti, o území nebo o ostatních smečkách. A je toho daleko víc."

Teď už v této vysoké trávě seděla a hruď měla napnutou dopředu. Snažila se vypadat co nejvíce elegantně a dominantně, ale za chvíli si uvědomila, že je jí to úplně k ničemu. Tento mladý hoch měl očividně hodně práce se sebou, natož aby řešil Voltaiřin postoj. Chudák. Nažloutlá vlčice by si mohla pomyslet, že koktá už od přírody, ale vlka s touto nemocí ještě nepotkala. Proto o takové nemoci neměla ani potuchy. V tomto případě jí bylo zkrátka jasné, že je štěně nervózní, jakoby ho měla panovnice připravit o život. "Nemáš se přec za co omlouvat. A spíše vaše veličenstvo, ale mezi námi jen Voltaire." V poslední době se jí moc nedařilo si udržet neutrální výraz. Často se jí stávalo, že byla emoce silnější než rozum a tak se stalo i dnes. Dokonce se i nahlas trochu zasmála tomu, jak moc byl zmatený. Bylo jí malého Amira líto.
Pak se postavila na všechny čtyři a nakráčela přímo k zelenému společníkovi. Přála si, aby byl v její společnosti trochu klidnější a tak se i stalo. Nebylo těžké použít její magii. Stačilo se zasoustředit na to, co by opravdu chtěla a bylo vykonáno. Jen o své magii ještě stále nevěděla. Nebýt její magie, asi by se tu vyvrátil. Moc silné to kouzlo nebylo, to kvůli podivným jevům a záhadám, které proběhly za poslední měsíc. Však už začínala trochu fungovat.
Většinou se Voltince líbilo, když z ní byli ostatní trochu nervózní, ale teď byla situace jiná. Byl moc mladý a až příliš vystrašený na to, aby se jí jeho nervozita mohla zalíbit.

Na své výpravě se dostala až sem. Prošla už kolem území Igniské smečky a z dálky zahlédla střechy domů ze starého města, o kterém nevěděla téměř nic a tak si těch budov moc nevšímala. Na žádné vlky zatím po dobu celé její cesty nenarazila, což ji docela znepokojovalo. Čekala, že se to bude kolem jen hemžit vlky, a nebo jejich čerstvými pachy. Jenže ani ty pachy nebyly moc silné a čerstvé. 
Měla namířeno směrem k území Přízračných. Netušila přesně, proč zrovna a jen tam, ale nepozastavovala se nad tím. Nejspíše to bylo jen tím, že jí to přišlo, jako bezpečná cesta. Koneckonců to byli nihilští spojenci a tak prohlídka jejich hranic neuškodí, spíš prospěje. 
Rozhlížela se všude kolem sebe a čekala na jakýkoliv pohyb, jenž by potvrzoval, že se zde vyskytují ještě nějací vlci. Párkrát se pocestě zastavila, aby se mohla napít z řeky, po jejímž břehu kráčela. S klidem se vždy zase napřímila a vznešeně zase vykročila vpřed. 

Možná už bylo zapotřebí, aby se vydala podívat jinam. Někam dál za hranice Nihilu. Tam dole na území její smečky mohlo být úplně jiné počasí a události, možná i zvířata, než tady. Než na opačné straně Norestu. Navíc si stále nikdo nedokázal vysvětlit zatmění slunce. Možná to způsobilo na některých místech velké škody. Co když veškeré záhady, které se v posledních dnech děly, měly nějakou spojitost a způsobily něco ještě horšího? V každém případě o takových škodách nemusel Nihil vůbec nic vědět. Mohlo se stát ještě něco, jen někde úplně jinde! Přec jen informace se dnes Norestem nešířily dost rychle. Zejména proto se Voltaire Falcone y Gracewood vydala takhle daleko za hranice. Chtěla zjistit, jak to v takových napjatých dnech vypadá s územím jiných smeček. Naposledy měli s Azueénem a alfou přízračných jednání docela dávno. Opravdu dávno. Voltaire byla v té době snad poloviční velikosti. Měla by zkontrolovat, jak to vypadá v okolí dalekém i blízkém dnes.

Schválené

A nevěděla by o mladém vlčkovi dál, kdyby neudělal jeden celkem výrazný pohyb. Ne, že by ho zahlédla, ale zaslechla. Zaslechla jeho oklepání a okamžitě poznala, že to nebylo jen šustění trávy či zapískání ptáků či mávání ptačích křídel. Bylo to zvíře a oklepalo se v její blízkosti. Voltince to nedalo a pomalu se zvedla do sedu, aby lépe viděla. A coto... Támhle v trávě bylo cosi zeleného. Ne tak zeleného jako tráva. Tohle bylo výraznější. Bylo to vlče. Jedno z Miřiných potomků, to už poznala naprosto jistě, ale které. Při setkání s Leonem poznala to tmavší, tušila, že tamto byla Rio. Dále potkala to další bílé v zátočině. A tohle... Jakže bylo to jméno? Tohle byla další z nevýhod panovnice. Pamatovat si co nejvíce jmen ze smečky byla otrava. Zvlášť, když některé neznala moc dobře. "Hezký den přeji. Potřebuješ něco, nebo tudy jen procházíš?." Zeptala se nakonec milým hlasem a pokusila se pousmát, ale moc jí to nešlo. To bude teprve trapas, až mladý vlček zjistí, že si ani jeho jméno Volt nepamatuje přesně. Kruci! Tak je to Sage, nebo Amir? Ptala se sama sebe. Ani si neuvědomila, že se na zelenáče trochu zamyšleně zamračila.

Opravdu, kdyby Voltinka neležela na zemi se zrakem upřeným na mraky, přišlo by jí Amirovo chování podivné. Skoro jakoby se ji pokoušel špehovat. No ne? Jenže ona ho neviděla a tak o něm téměř nevěděla. Jeho pach se jí sice do čumáku dostal, ale absolutně by ji nenapadlo, že má tento mladičký vlk namířeno k ní. Nevšímajíc si okolních pachů tedy dále ležela a div nerozplakala rostliny kolem z toho, jak moc smutně se tvářila. Nebylo třeba se nyní nějak přetvařovat. Vždyť zde zatím nikdo nebyl. Když totiž byla s někým ve společnosti, často se tvářila úplně jinak, než jak by se tvářila upřímně. Její pocity bývají úplně jiné, než jak se tváří a jak se chová. Nejspíše to bylo tím, že se snažila působit co nejvhodněji. Nuž bylo těžké být princeznou… vlastně už panovnicí. Byli její rodiče také takhle falešní jen proto, aby si uchovali dobrý dojem ve smečce? To netušila. Svého otce nepoznala a matku znala jen málo. A při tom pomyšlení ji zavalila další vlna zklamání i smutku. Kam se to narodila? Kéž by mohla vyrůstat se svou pravou rodinou. Kéž by mohla mít otce panovníka a vidět v něm vzor. Jejím vzorem by měl být Azueén, ale o tom věděla, že stál ve vedení jen proto, aby udržel smečku pohromadě a rozhodně to nedělal dlouho. Sice to byl dobrý a zdatný vlk, ale i tak to byl jen její strýc. Stál na místě vůdce jen od Nuditiny smrti. Proto pro volt nebyl to, co by pro ni měl být jako otec.
Natáhla jednu tlapu nahoru, jakoby se chtěla dotknout mraků tam nahoře. Byli tam někde nahoře její rodiče? Koukali na ni tam z hora? Byli by na ni pyšní? Nebo ji snad opustili, protože ji neměli rádi? Volt by klidně uvěřila teorii, že se její matka zabila proto, aby Voltinku nemusela vidět jako panovnici.

Po noční obhlídce se pustila brzy zrána na průzkum staré lodi. Aby se do dřevěného vraku dostala, musela se probrodit nevelkou hloubkou vody. Na slaný vzduch z moře už byla zvyklá, ale na koupání moc ne. Proto zvedala nohy vysoko, jakoby ji voda pálila. Muselo vypadat až vtipně, jak se těmito vysokými kroky dostávala vodou k lodi. Ačkoliv se tedy snažila vypadat elegantně, jako vždycky, stejně vypadala komicky. Ach doufám, že tu nikdo není a nesleduje mě. Doufala v duchu. Ještě se porozhlédla, aby se ujistila, že v její blízkosti opravdu nikdo není. Za chvíli se konečně nacházela u velké díry ve vraku, které by se dalo říkat vchod. Nešlo tu cítit jen moře. Když se Voltaire dostala dovnitř a očichala kus dřeva, ucítila z něj i jiné vlky. Ačkoliv byla dřevěná deska celá nacucaná slanou vodou, šlo poznat, že na ni šláplo už více vlků. Muselo to být oblíbené místo, jestliže dokázala poznat vlčí pachy i přes veškerou místní slanost ve vzduchu. Často navštěvovaná loď.
Nakonec i Voltaire šlápla na již zmíněnou desku, aby mohla pokračovat v prohlídce. Napřímila se a vydala se dovnitř lodi. Hodlala ji prošmejdit úplně celou. Nikdo tu očividně nebyl a tak měla celý prostor jen pro sebe.
Jeden si zde musel dávat pozor, aby se nepropadl skrz dřevo někam do nižších prostorů. Dřevo už bylo tak staré a rozmočené, že se lámalo tak lehce, jako nějaký tenký klacík.

Snažila se udržet chladnou hlavu. Proč? No protože se vracela z dalšího neúspěšného lovu. Byla trochu naštvaná, ale hlavně zklamáním bez sebe. Tedy někdy se jí podařilo něco ulovit a tak to zanesla k noře smečky a něčeho se také najedla, však bylo toho také stále méně. Kořist jí většinou prchla do úkrytu. Bude muset trénovat, aby zlepšila svou rychlost. Neměla totiž ve zvyku nabírat při lovu ty největší sprinty, jaké vůbec dokázala. Ach bylo to těžké. Štěstí, že alespoň tento večer bylo docela teplo a nebylo dusno, takže byla ideální teplota. Alespoň to bylo příjemné. Jeden by se nejraději vyvalil na zem a odpočíval. A udělala tak i Volt. Lehla si do vysoké trávy, převalila se na záda a hlasitě i nespokojeně vydechla. Dívala se nyní se zklamaným výrazem na oblou a sledovala, jak mraky mění svůj tvar. Tam nahoře ale muselo být ticho. Nikdo tam nebyl. Ani vlky s křídly nezahlédla. Že by se nikomu nechtělo za šera létat? Nejspíše ano. Asi nešlo nic vidět a tak nebylo létání moc zábavné. Jéje, to by bylo fajn, kdyby měla Voltinka křídla. Vlastně ani nevěděla, jestli nemá strach z výšek. Ale o tom pochybovala. Jediné, čeho se bála bylo… Co to bylo? Když se nad tímto zamyslela, zmátlo ji to. Vůbec jí nyní nedošlo, z čeho má největší strach. Jediné, co by mohla ztratit a trápilo by ji to, byla její smečka. O tu se bála. Asi tak tomu bylo.

A Volti už se nechtělo jen běhat dokolečka. Jednak by ji to brzy přestalo bavit a jednak by se stejně vyčerpala a musela zastavit, aby se rozdýchala. S cuknutím se rychle zastavila. Zabrzdila tak náhle, že znovu vytrhala kusy mechu z půdy. Otočila se na svého pronásledovatele a skočila po něm. Byl to jednoduchý útok. Jazyk jí stále plandal z tlamy a tlapy měla roztažené tak, aby jimi mohla zrzavou vlčici uchopit za krk. Pochopitelně se hodlala chovat jemě. Naposledy se takhle prala s Riverou a už odmala věděla, že pokud nejde o pravý boj, je třeba brát ohled na toho druhého. Je třeba si dávat pozor, aby tady Sashi neublížila. To by byl panečku problém. Špatně by se vysvětlovalo, že jí ublížila nechtěně. Dokonce ještě při hře. To by jí nikdo nevěřil. Jen málokdo by si Voltaire dokázal představit, jak si s někým hraje. Už dlouho jsem nikoho nepřeprala. Měla bych si to zkusit i teď! Pomyslela si docela s dobrou náladou.

Schválené

Byla na lovu. Vlčice s jasně béžovým až žlutým zbarvením se právě plížila trávou a křovinami přímo za svým cílem. Tím cílem byl docela tlustý zajíc, který si právě čistil srst a o hrozícím nebezpečí neměl zatím ani potuchy. Volt byla docela daleko a měla výhodu, protože vítr foukal směrem od zajíce k ní. Takže ji její kořist nemohla ucítit. A vlastně zatím ani spatřit. 
Bylo potřeba lovit. Ani Volt nelovila pro sebe, ale pro smečku. Zvěř se v poslední době chovala divně. Ptáci občas přestávali pískat, jakoby je něco vyplašilo. Jenže Volt neznala takové zvíře, které by mohlo vyplašit takové množství ptáků najednou. Něco se dělo. Něco mělo nastat a nevypadalo to vůbec dobře. Všichni to cítili. I kořist se chovala divně. Vlk o sobě ani nedal vědět a kořist hned prchala. Prostě zničehonic. Dokonce i teď se to stalo. 
Volti se většinou lovilo docela dobře, protože dokázala zvíře uklidnit jen svou myslí, ale v posledních dnech se jí to vůbec nedařilo. I dnes se vší soustředěností snažila svého zajíce uklidnit a přivést ho tak k odpočinku, ale nešlo to. Její bělmo nyní bylo tak tmavé jako nejčernější díra v zemi. Však zajíc na sobě nedal znát ani malé změny, kterou by způsobila tato vlčice. Naopak po chvilce sám od sebe rychle vystartoval do úkrytu. A z této vzdálenosti už neměla panovnice šanci ho dohnat. Bylo po všem. Musela jít lovit jinam.
Svou magii ještě stále moc nechápala. Nikdo jí neřekl, jakou má moc a tak si myslela, že tohle dokáže každý. Ale tohle ji mátlo. Dřív nebo později se někoho zeptá a pokusí se zjistit, co se to děje se zvířaty a jejím kouzlem.

Korunovace

Ještě před pár týdny nevěřila, že by tento den mohl nastat takto rychle. Tohle celé jí bylo naprosto proti srsti. Ocitnout se na místě, kde na ni hledí snad celá smečka. Hleděli na ni všichni a to plno z nich ani pořádně neznala. Nejen ta úzkost ze společnosti, ale štvalo ji také její postavení. Po tomto dni bude mít ještě více pozornosti, respektu i hodnoty. Bude ještě více výrazná. Nechtěla tak moc trčet mezi členy smečky, ale musela. Cítila by se mnohem lépe, kdyby si tento post vybojovala, ale nebylo tomu tak. Byla to její povinnost. Už ode dne, kdy se narodila jí bylo souzeno stát se panovnicí. 
S naprosto klidným výrazem, ale neklidnou duší se vydala z nory směrem ke svému strýci, který jí měl předat korunku. Byla moc nervózní na to, aby se dívala celou tu dobu na své obecenstvo, ale jakmile měla na čele korunu, prostě to udělat musela. Musela dát svým pohledem najevo, že vidí svou smečku a vnímá ji všemi smysly. Vnímá a naslouchá jí tak oddaně, jakoby byl Nihil to jediné, na čem nyní závisel její život. Kdo ví? Možná tomu tak i doopravdy bylo. Však sama Volt si tím nyní nebyla dost jistá. "Jsem ráda, že vás mohu viděti takto pohromadě a na tak vzácné události. Snad povedu naši úžasnou smečku dobře." Na konci všeho dění pronesla s falešným úsměvem to, co si připravovala snad i dva dny předem. "A chtěla bych tento den ještě více oživit." Na chvíli se pozastavila a zamyslela se, zda není tohoto proslovu málo. "Pojďme si všichni na počest smečky Nihilské zavýt na měsíc." Podívala se na oblohu a zkontrolovala, že je měsíc stále a stále výraznější. A opravdu byl. Již za pár chviliček by už měl zářit dostatečně na to, aby se na něj dalo z plných plic zavýt. Bylo potřeba ukázat hlas Nihilu. "Jen ať nás všichni slyší. Je potřeba dát ostatním smečkám najevo, že tu stále jsme."

Už si pomaličku začínala myslet, že se jí Maxwellovy reakce víc nedostane. Koneckonců na tom byl podobně. Také raději mlčel, než aby se připojil k blbnutí. No v tomhle případě tomu bylo jinak. Nejen on z Volt, ale i Voltinka z Maxwella byla překvapená. Čekala spíše nějaká nespokojená slůvka a nebo že se urazí, ale nestalo se tak. On do té vody dokonce celý skočil, aby mohl poslat vlnu horké vody i na princeznu. Ach jak vzácná to chvíle. Tohle se jistě nemůže stát každý den. Zejména ne těmto dvěma. Tohle chování začínalo být Voltaire dosti proti srsti, ale když už to začala, hodlala to i dokončit. Nechala na sebe dopadnout vodu, kterou na ni Max cáknul a pak se do vody vrhla také. Nechť započne tento vodní boj. Bylo jí asi jedno v tuto chvíli, že se v takové vodě ještě nikdy nekoupala. Vlastně ji ani nenapadlo, že ani neumí plavat. Naštěstí na to ale nemusela myslet ani později. Nebylo to tu moc hluboké. "Má další vlna tě utopí!" Upozornila svého bratrance ještě před tím, než vůbec dopadla do vody. Tohle ho odrovná! Na princeznu Nihilu určitě nemá.
Bylo fajn na chvíli zapomenout na své povinnosti. Pro Volt to byla přímo odměna za něco, čeho si ani sama nebyla vědoma. Nehledě na to, že se trochu bála takhle chovat. "Umíš vůbec plavat?" Napadla ji náhle tato otázka.