Príspevky užívateľa

Schválené!

Schválené!

Nejspíše měli Leon s Rio docela štěstí, protože ten, koho zrovna potřebovali se nacházel na této pláži. Sic by u toho měl být i Azueén, ale snad už si Voltaire vystačí sama. Navíc, měla už lecos nacvičeného a nedalo se říct, že by si v tom nevěřila. Však stejně ho o tom nakonec informuje. Neměla v plánu zde takové vlky potkat a tak si jen poklidně ležela pod jedním z velkých balvanů. Líbilo se jí tady. Krásně tu svítilo slunce a odráželo se na vodní hladině. Nejen to, ale také nahřívalo Voltince kožich, což pro ni bylo docela příjemné. Dokonce ani ten balvan, vedle kterého ležela, nebyl tak studený, právě naopak. Bylo to jiné, než v zimě. V zimním období pláž vypadala tak smutně a prázdně. Jakoby v její blízkosti nebyl žádný život. Radost hledět se na to teď v létě. Šla tu cítit ve vzduchu sůl, jež vlka štípala v čumáku, ale mladá princezna už na to byla zvyklá. Nebyla tu poprvé.
Zrovna, když už se jí začínala zavírat očka únavou, zaslechla něčí hlas. Byl to vlk a nebyl zrovna daleko. Zacvakala ušima a hned nato se postavila. Rozhlédla se po pláži, ale nikde nikdo. Možná... uvidí více za tím balvanem. No a tak vyskočila na šutrák a teď už zahlédla dvě blížící se siluety vlků. Jeden byl docela malý, vypadal jako štěně a ten druhý zase velký. Jejich pach bohužel překryla sůl a Voltin zrak na tom nebyl nejlépe. Musela k nim tedy přijít blíže, aby zjistila, kdo ji takto překvapil v čas jejího odpočinku. Byli tito vlci vůbec z Nihilu? To takhle z dálky nebyla schopna vidět. Pouze odhadovat. Pokud nejsou ze smečky, mohlo by to znamenat něco záživného. Pomyslela si kupodivu docela nadšeně. Nebylo jí zcela jasno proč, ale líbil se jí kontakt s cizinci. Získávala si tím vědomosti a také se v jejich blízkosti cítila jaksi důležitá.
Ještě chviličku postávala napřímená na onom kameni, však pak už opět seskočila dolů, aby se mohla vydat vstříc osobám. Teď už si to cupitala ladným krokem k nim a nedokázala od nich odtrhnout pohled.

Bavit se s nováčky jen tak osamotě bylo mnohem zábavnější, než se strýcem za zády. Pro toho druhého to bylo možná dosti ponižující, ale Voltaire jeho menší zmatenost vůbec nevadila. Naopak si to užívala. Vždyť to bylo zábavné, dokonce by si dovolila říci, že milé. A ano, i starší vlk se mohl zdát tomu mladšímu v něčem roztomilý. "Žádná z možností mi nebude vadit." Naklonila hlavu na stranu a svým pohledem se mu vkrádala do mysli. Kéž by věděl, s jak velkou lehkostí brala tuto situaci. Pro ni to nebyl ani trochu problém. Byla si vědoma toho, že splést si ji s jiným mladým vlkem bylo moc snadné. Měla by se pro příště nějak zvýraznit...Heřmánky... Co kdyby se panovnice ukazovala s nějakým zvláštním věncem na hlavě? Zamyslela se na chvilku. Ano, takový bohatý věnec by byl fajn. Takový, jaký se předává novému panovníkovi při korunovaci. Zatím žádný takový neviděla, korunovace byla zatím před ní, ale dokázala si to představit. Ach kéž bych tím obyčejným vlčetem i byla. Napadlo ji nakonec. "Jsme rádi, že jste tak vděčný člen. Vážíme si toho, ale zásluhu na tom nemám pouze já, ale i lord Azueén či ten, který vás příjmul, jako první." Pronesla hrdě a jistě. Byla ráda, že se Shaarim mluvila sama. Mohla si volit slova, jaká si jen zvolit chtěla. Nemusela se bát neúspěchu, protože nebylo v čem neuspět. Snad. "Já se na první dojem nespoléhám většinou." Opravdu jí bylo jedno, jaké světlo na vlka svítilo při jejich prvním setkání. Ovšem kdyby to byl nějaký vrah, blázen na první pohled, nebo kdyby Volt dokonce ublížil, jistě by se už na první dojem příště ohlížela a dle toho se i chovala. Shaari se zatím zdál být hodný. To, jestli je smečce dost prospěšný se teprve uvidí. Podle toho tím pádem nemohla hodnotit.

Netrvalo dlouho a i Sasha se vydala za Volt s radostným výrazem ve tváři. Hned co se za ní zrzečka vydala, Volt změnila směr, aby se jí z toho kroužení nezatočila hlava. Dokonce i zpomalila, aby se neunavila příliš rychle. Voltaire nebyla zrovna sportovně založený vlk. Už odmala si všímala, že Rivera měla více energie. Tedy tak to vnímala ona. Teď už na tom s pohybem mohla být Rivera hůře. Kdo ví? Moc se spolu v poslední době sestry nebavily. Navíc si i byla vědoma svého zdravotního stavu. Víte, když dostanete třepavku po každém velkém sportu, je vám snad jasné, že sport nebude vaše silná stránka. Teď jí tyto nevýhody byly ale úplně šumák. Jestliže bude Sasha rychlejší, ať si ji klidně dožene. Byla to přece jen hra a nikomu nešlo o život.
Po chvilce už se dokonce ani Volt neudržela a vyplázla jazyk, přičemž se jí začal na bílé tvářičce rýsovat úsměv. Takhle Voltaire vyvádět snad ani samotná její matka nikdy neviděla. Ani Azueén, který pravděpodobně nakonec stráví s mladou princeznou více času, než strávila Nudita. Ačkoliv byla tohle spíše smutná myškenka, trochu komickou se mohla někomu také zdát. A Voltaire byla jedna z těch, co by tohle brali spíše vtipně. I když je to šokující, Voltaire smrt svojí matky nebrala až tak vážně.

Hra -kdo dřív uhne pohledem- se jí začínala líbit. Doslova se jeden druhému hleděli do očí a cosi se tím snažili naznačit. Však ani jednomu nebylo zcela jasno, co chce ten druhý říci a co hledá. Třeba taková Voltinka to brala jako... no vlastně to dělala automaticky. Vůbec se nikdy nezamýšlela nad tím, proč tak upřeně pozoruje své společníky. Ani ji nenapadlo, že by to mohlo být dalšímu vlku nepříjemné. Nu, už bylo na čase si více hlídat své drobné činy. Jenže to jí musí nejdříve někdo říci, jinak si to nejspíše nikdy ani neuvědomí. Vlastně už jí začínalo být jedno i to, jak se představuje mezi jinými. I teď pro sebe použila množné číslo a vůbec si toho nevšimla. Ze začátku jí přišlo ponižující se ve společnosti označovat za něco jiného, než vlčici. Teď už ji ta stydlivost opouštěla. "Též mne někdy napadá. Ani nevím, kdo mi jméno dal." Vzájemnou hru nejspíše prohrála, protože se tentokrát podívala kamsi do země. Štěstí ve tváři se jí zatím však schovávalo kdesi hluboko v těle. Zatím. V tu chvíli totiž ještě neslyšela ta další slova, která ze sebe vlk vytlačí. Ovšem za chviličku už se Shaari vyjádřil. "N... nemáte se vůbec za co omlouvat. Takhle by se mohl splést snad každý nováček." Odpověděla s jistým překvapením v hlase. Voltino štěstí právě vylezlo z díry. Sic docela nenápadně, ale pousmála se, dokonce se jí i huňatý ocas párkrát pohnul ze strany na stranu. Mrzutou Voltaire moho takhle rozveselit opravdu jen něco výjimečného. "Spíše výsosti. Ale stejně... Mezi námi mi můžete říkat jen Voltaire." Řekla svou poznámku tiše. Nebyla si úplně jistá, jak velký problém by nastal, kdyby toto její vyjádření někdo slyšel. Ona to sice nepovažovala za důležité, ale co když třeba Azueén ano?

Nevěřila by sama sobě, kdyby věděla v minulosti, že se dostane do téhle situace, že bude mluvit s takovým vlčetem. Pravda, alespoň jednou za život se jí tohle stát muselo. A navíc i ona by měla mít někdy svá vlastní vlčata, ale o tom ještě vůbec nepřemýšlela. Ona preferovala dospělé, kteří jí mohli poskytnout nové vědomosti. Nejen to, ale také si ve společnosti s dospělými vlky brousila ego už jen tím, jak se jim snažila vyrovnat a díky jejímu postavení se to někdy dařilo. To byla také výhoda.
Nyní se zdálo, že se oba vlci snaží zamalovat jejich první dojem něčím lepším. Dodat těmto chvilkám hezčí barvičky. A nebylo divu, vždyť jejich první setkání vypadalo naprosto příšerně. I Volt se ztrapnila, ještě před pár chvilkami si pletla Sage se zajícem a tak se k němu v podstatě i chovala. "Nemáš zač děkovat." Ouška se jí přilepila k hlavě. Proč? Protože se cítila nejistá, nebyla zvyklá na vlčata. Ještě nevěděla, jak se má k mladším chovat. A k jejímu neštěstí byl tento celkem mluvka, což Voltaire poznala už při jeho děkování. Úplně si vyžadoval pozornost a komunikaci. Nuž. Ačkoliv nebyla princezna zrovna ta, co si ráda povídá o životě a naprosto nepotřebných blbostech, neměla na výběr. "Nesmíš si příliš všímat ostatních. Navíc pochybuji, že by se zachovali statečněji. Amir a Rio jsou tvoji sourozenci?" Ach kdyby Sage věděl, jak moc si Volt nebyla jista tím, co říká, vůbec by ji neposlouchal. Řekla mu jen to, co by udělala ona, ocitnout se v jeho situaci. Prostě by si jich nevšímala a snažila se sama sebe považovat za lepší a nebo alespoň stejnou. I ty sourozence vyhrabala ve své hlavě jen tak náhodou. Jen podle toho slova -maminka usoudila, že to asi nebudou jen kamarádi. "Já jsem v pořádku." Kupodivu se i pousmála. Dobře, dobře, po chvilce to začínalo být trochu zábavné. Aaa nebo milé. Ano, to spíš. Hah! Sice ji neznám, ale musí být zajímavé mít matku léčitelku. Pomyslela si Volti. Teď už jí bylo téměř jasné, že by ta léčitelka a také maminka bílého chlapce měla být Mira. Určitě by z její tvářičky ten vzácný úsměv rychle opadl, kdyby věděla, jak pro mladého vlka působila. Ona nebyla ta, která se může sesypat z každého problému.

Dusot jejích tlap šel docela dost slyšet, když se teď snažila udržet rovnou chůzi po drsnějším terénu. Vlhký mech a tráva místy dosti klouzala a když se do toho zamíchají kamenité kusy země a nerovný povrch, je rázem složitější po tom chodit. Obzvláště pro někoho tak nízkého jako Volt. Ovšem i soustředěná byla, ale ne na svou chůzi, ale na slova Delailah. Velmi ji tato konverzace zajímala. Měla jakousi touhu po tom, si takový boj vyzkoušet, ovšem neměla moc chuť někomu ubližovat. Až tak drsné věci v krvi neměla, ale vskutku zajímalo ji to. Jen mlčky kráčela stejným tempem, jako hnědá vlčice a naslouchala. Jen sem tam plácla nějaké to slůvko. "Jistě. Spíše bych nechtěla ublížit tomu dotyčnému." Promluvila třeba. Tiše pak jen funěla a neměnila téma.

Nejistota z ní začínala opadat. Chladný pohled, jímž si právě prohlížela neznámého se zaměřil nejdříve na postavu a pak na obličej. Zrak sice měla jistě o dost horší, než Shaari, ale pohled měla stejně výrazný i pozorný ne-li ještě pozornější. Že po chvilce zabodla pohled do jeho tváře, tak to bylo jedno z prvních věcí, kterých si na Voltaire vlk mohl povšimnout. I když byla zatím o dost menší, svým postavením těla se zcela vyrovnávala jeho pomyslné výšce. Ocas s hlavou vzpřímené a srst jen lehce zježená. Ježila se z toho napětí. Poznat novou tvář, to pro ni bylo docela vzácné. Hledala na vlku jakoukoliv věc, jež by dokazovala, že lže. To proto, že nemusel ve všem říkat pravdu. Však o tomto novém příchodu už zaslechla a tak mu spíše věřila. "Hm! Mé jméno je Voltaire Falcone y Gracewood. Rádi vás poznáváme." Odpověděla mu jednoduše s klidným úsměvem. Pokud měl lesknoucí se cizinec zdání, že Volt mluví docela dospěle, měl pravdu. Přece jen k tomuto byla učená. Už od roku mala ji učili, aby se chovala slušně a dospěle i když si o to sama nežádala. Nesnášela situaci a pozici, do které se narodila. Až by se jeden divil.
Zamýšlela se, zda by měla nazvat alfou svého strýce a nebo sebe. Ano, sice nechtěla být princezna, ale když už se zde ocitla, nesměla spadnout. Kdyby se vykašlala na osobnost, jakou by měla být, asi by jí to dosti poškodilo ego. Chtěla i před tímto vlkem vypadat dobře... nu a tak se rozhodla odpovědět takto - "Hm! Právě hledíte se na ni v podstatě." Pokrčila rameny. Trošku si tímto nakrmila ego. Chvíli ani nezmínila svého strýce, který jí skoro vždy stál za zády a učil ji být panovnicí. Úplně o všem nemohla rozhodnout sama, prozatím. "Ale často za mě rozhoduje strýc." Hlas se jí zakolébal. Jistěže posmutněla. Kéž by mohla takto zmínit svého otce či matku. Tohle bylo jednou z věcí, které jí chyběly. Normální život s úplnou rodinou. Sama se musela postavit na vysoké místo bez vzoru, bez rodičovské lásky, téměř bez motivace.

Společnice očividně neměla nic proti Voltinému pozdravu. Samozřejmě ani proti hravé výzvě ke hře a ani proti Voltiným slovům. Oslovila ji totiž jménem - jménem, kterým si nebyla ještě úplně jista. Členy smečky sice poznala už jen podle pachu, ale jejich jména už na tom byla hůře. Sasha byla ale naštěstí léčitelka, jejíž jméno musela znát a tak ji i poznala. Teď už se však všechny nejistoty vytratily. Kdyby to totiž nebyla Sasha, jistě by dala vědět, že se takto nejmenuje.
Teď už se obě vlčice dostaly do pohybu. Když se Sasha jen pohnula z místa, Voltaire už se rozběhla a velkým obloukem se vlčici pokusila oběhnout. Vystartovala tak rychle, že vyhodila pár stébel trávy do vzduchu. Se zadkem u země pelášila okolo Sashi. Jistě si dokáže plno lidí představit psa, který dostane záchvat hyperaktivity. Přesně takto vypadala. Jen doufala, že se jí pak nezačnou zase podivně třást nožky a že nezačne slintat. Stávalo se vůbec jiným vlkům, že po námaze začali tak moc slintat? Možná byla jen Voltaire taková divná a ne jen s třepavkou, ale i s povahou. Toto byla i pro ni výjimečná chvíle. Jednou za neuvěřitelně dlouhou dobu si zaskotačí. Nu... jednou za pár dlouhých dní to potřebuje každý. Snad každý si jednou za čas potřebuje vyprázdnit hlavu, zapomenout na ty každodenní nepříjemnosti. I Voltaire potřebuje někdy na chvíli zapomenout. Nejspíše by se dostala do velkých psychických problémů, kdyby tohle neudělala.

Téměř neslyšně se blížila ke starému stromu, který ležel poblíž nory. Zatím před sebou měla docela velký kus cesty a tak spíše relaxovala, než aby se namáhala. Nebylo pro ni nejlepším rozhodnutím chvátat rychle přes tak krásný kraj a ani si to neužít. Vždyť mohla klidně a pohodlně nasávat do nozder jarní vzduch. Všude kolem už byla pěkná a zelená tráva. Vlastně i pár květů konečně rozkvetlo. No prostě bylo nemožné přehlédnout, jak moc se časem okolí měnilo. Jak krásná uměla být tato změna. Volti se tedy ladně a pomalu pohybovala stále stejným směrem a všímala si spíše okolí, než-li vlků. Však měla by být připravená i na ty vlky, protože se k ní očividně jeden blížil. Ze začátku si ho málem nevšimla, ale naštěstí zacítila jeho pach a tak ji situace donutila se zasoustředit. Voltaire měla špatný zrak a tak se musela zasoustředit, aby spatřila danou osobu, ale přece jen zvládla ho v dálce najít a poznat, že se nejednalo o pouhé zvíře. Měl takové zvláštní barvy a neznámý pach. No a tak se vydala za ním. Musela zjistit, kdo to byl a co tu pohledával.
Kvetoucí loukou si svižněji vykročila za Shaarim, netušíce, o koho se vůbec jedná. Čím blíže princezna byla, tím více se její postoj měnil v napjatý a připravený k obraně. To snad ale nebude třeba. "Hezký den. My dva se ještě neznáme, viďte. " Pozdravila, když už byla ve vhodné vzdálenosti. Štěstí, že špatně viděla pouze do dálky. Teď, přímo před ní, šel vlk vidět zřetelněji. Zvláštní to charakter, uznat jeden musel. Tedy alespoň po vzhledové stránce

Lailah x Abeille


Kardanisis x Darkside

I když tomu tak doopravdy nebylo, hlasy vln a tlumené šeptání čerstvé trávy, jakoby trochu utichlo. Všechno bylo najednou klidnější a mladá vlčice se mohla také uklidnit. Postavila se volně před vlče, aby mu dobře viděla do tváře. Opravdu měla co dělat, aby ho nezačala probodávat svým neústupným pohledem jako kohokoliv jiného. Tentokrát si byla vědoma, že stačí málo a dítě se rychle nechá vyděsit. To když byla Volt malá, moc se s cizími nesetkávala, nevycházela z nory ven. Byla podobná nějakému mrzoutovi, který vychází jen když to po něm někdo chce. V té noře či ve společnosti s někým dospělým se opravdu neměla tak často čeho lekat. Teď už to bylo jiné. Teď nejen, že chtěla, ale také musela toho poznávat na vlastní pěst co nejvíce. "Nemám v úmyslu o tom někomu říkat." O tom, že si jej původně málem spletla se zajícem, raději pomlčela. Ještě by pak byla i mezi jeho sourozenci za prvotřídní pako. To si přece nemohla dovolit! "To, že začneš utíkat před nebezpečím není zlé. Alespoň ne ve tvém věku." Trošku se zamračila a poslední větu zamrmlala skoro jen pro sebe. Přece až bude starší, měl by se spíše nebezpečí postavit a bránit tím ostatní ze smečky no ne? "Nestalo se ti nic?" Ještě byla trošku překvapená z jeho náhlého zastavení a změny situace celkově. Mohl si přece třeba zranit nožku za toho běhu. Mohlo se mu náhle udělat nějak špatně, no prostě cokoliv. Proto se ho pro jistotu optala na tuto věc.
A ano vskutku Volt podivná byla. Tedy alespoň v něčem.

SVATBA

Stejně jako plno jiných i Voltaire se sem přišla podívat. Jak tak tušila a později se jí i potvrdilo, že zde působila i její matka, která dělala partnerům jakýsi důležitý proslov. Nacházela se nyní na překrásné akci, na které nesměly chybět heřmánky a tváře plné štěstí. Byla to svatba jejích dobrých známých a to její tety Delailah a strýce Azueéna. Roztomilý to pár. Volt dávala počas celého procesu pořádně pozor a učila se, protože až bude velká, to, co vykonávala teď její matka bude její práce. Tedy podle toho, co jí říkávali při učení. Ach Volt to nechtěla jednou dělat. Chvílemi i zatoužila po tom, aby nebyla dcera panovníka, ale rychle se to pak snažila vyhnat z hlavy. Teď musela věnovat veškerou svou pozornost obřadu a vlkům v jejím okolí. Tento proces už obrazně znala. Už jí to kdosi vysvětloval a tak zhruba tušila o co jde.
Když se dostala co nejblíže k místu, kde se nacházel zamilovaný pár, trochu se očkem rozhlédla po tvářích. Některé znala moc dobře. Třeba takového Maxwella. A i když neznala úplně všechny, nebyla nijak nervózní. Právě naopak. Byla klidná a vděčná za to,že může sedět pouze mezi diváky a nebýt na místě Del, Aziho a nebo Nudity. Ani o to, že na něco zapomněla se nemusela bát. Připravila si předem totiž dva věnce, jako dar ke gratulaci. Dva, aby měl každý z partnerů jeden. Delailah ho měla o něco hezčí a barevnější, to protože jí ho už Voltinka nějakou dobu dlužila. Domluvila se s ní přece, že jí uplete věnec, když teta neprozradí rodině, o co se kdysi Volti pokusila. Dospívající vlčice se nad touto vzpomínkou nyní pozasmála, ačkoliv byla tato myšlenka ještě před pár týdny dost stresující.
Obřad už se zdál být u konce a o chvíli později. Když už vlci dali páru své dary, přišla k nim i Voltaire a snad jako jedna z posledních jim i ona dala své věnce a promluvila - "Gratulujeme vám a přejeme dost lásky i nadále." Položila jim před tlapy věnce, pak se otočila a vykročila tam, kam ji její vlastní nohy odnesly.

Semie x Vulonkrein


Voltaire x Raymond