Príspevky užívateľa

Nebylo pravdou, že zrovna dnes a tady neměla Volt náladu na mluvení, to rozhodně ne. Ona taková byla už od vždycky a ostatní by si měli rychle zvyknout, protože taková nejspíš i zůstane. Už jako malilinkatá kulička žlutých chlupů se dala přirovnávat spíše k tomu mrzoutovi rodiny, než-li k jednomu z nejveselejších. Někdy se možná rozpovídá, ale to je jen vzácně, bez ohledu na konkrétní společnost. Možná toho měli s Maxwellem hodně co společného. " My... my je ani celé neprošli a přesto vím, kde jsou. Musím to vědět. Nic se nestalo." Nejdříve hodila po zvláštně zbarveném chlapci překvapený pohled. Nebyla spokojená s tím, kam se narodila. Nelíbilo se jí, že musela všechno ohledně smečky vědět tak brzy. Skoro ani nesnesla pomyšlení na to, že jiná vlčata žila a učila se úplně jinak. Samozřejmě Well měl k jejímu stylu života velmi blízko, vlastně na tom byli téměř stejně, ale i tak tam byly rozdíly. I to její nespokojení šlo slyšet v jejím hlase. Max musel ihned poznat, že kdyby mohla, jistě by se svého vysokého postu zbavila. Voltaire měla ale zatím i naštěstí dostatečně vysoké sebevědomí na to, aby se nebála smečku jednou vést. Neměla ani na výběr.
S jakýmsi zklamáním hleděla na vodní hladinu a i když se tvářila tak zvadle, v její mysli se začínalo odehrávat něco jiného. Přemýšlela, jak udělat atmosféru trochu veselejší. A přišla na to! "To ano..." Stále s hlasem, jakoby se měla každou chvílí rozplakat začala mluvit. "Hlavně, když vám kape z obličeje." Náhle kompletně změnila tón hlasu. Štěstí z něj teď skoro sálalo. Proč? No protože se právě teď pokusila svého společníka horkou vodou pořádně pocákat. Stále však zůstala pevně sedět a ani se na něj nepodívala. Už bylo načase trošku pročistit vzduch. Mladá princezna použila taktiku své sestry, protože věděla, že na Volt sic ne, ale na ostatní to fungovalo. Uvidí se, jakou bude mít Well reakci. Dosti pravděpodobné bylo, že bude překvapením bez sebe, jelikož takové dětinské caviky nebyly princezně vůbec podobné.

Jak již bylo jednou řečeno. Dohnat roztomilé mládě byla jedna věc, tu zvládla, ale přimět ho k tomu, aby přestalo takto vyvádět a strachovat se o sebe, to už bylo těžší. Voltaire se v této situaci dostávala do rozpaků a stále větší touhy po tom, aby se jí přestalo bát. Bylo by jí sic příjemné, kdyby před ní někdo raději stáhnul ocas, ale když se jednalo o malé a už mimo něčí přítomnost dosti zranitelné mládě, situace se zcela měnila. Ona se dokázala dívat tak, že to někomu zježilo srst, ale v tomto případě rozhodně neměla v úmyslu svým pohledem děsit. Už se zklidni, prosím. Přece nevypadám jako vrah. Doufala v duchu, čímž potlačovala jakousi vnitřní snahu, jež brzdila strach vlčete. Kdesi hluboko v její mysli i těle někdo bojoval s nitrem toho vlčete. A po chvilce to začalo zabírat i když o tom Volti sama nevěděla. Tradá! A první projevy magie byly na světě. Ačkoliv neměla ani tušení, že je něčeho takového schopná, stále více a více mohlo být díky ní vlče unavené, ale zároveň klidnější. "Věř mi." Nic netušící Volt se stále snažila uklidnit vlče svými slovy, ze kterých málem sálala milost a pochopení. Ladnými pohyby se pokoušela kroužit kolem stále běžícího Sage, čímž by mu bránila v další změně směru. Tentokrát se ani sama Volt neubránila nervóznímu pohledu, který se jí blýskal na tváři.

Světlé vlče pevně věřilo v to, že tato vlčice, původem tulačka, umí bojovat či jinak umět zahnat nepřítele. Přec jen sama jí před chvílí prozradila, že to kdysi uměla. Nejspíše si Voltaire jen zatím nedokázala představit, jak dlouho nebyla tato schopnost vlčicí použita. První Voltiné zkušenosti s výcvikem si dobře pamatovala i když to nebylo zrovna včera, ale to bylo tím, jak málo toho ještě zažila. Nu hodlala si i přes nejistoty Delailah stát za svým. "Věřím, že ano... Zatím mě nikdo jiný obraně neučil, alespoň ne v praxi. Nemám na to věk a nemám trpělivost na to, abych čekala na další fázi výcviku." Vyjádřila se trochu zvadle. Bylo pravdou, že se zatím učila jen vytrvalosti, obratnosti a občas i nějakému tomu lovu. Jenže když jeden žije ve smečce plné čistých dušiček s velkým srdcem, boj byl snad to poslední, co se měla učit jako nedospělá vlčice, nabírající samostatnosti. Opravdu zde boj patřil na poslední místo a tak se jej rozhodně neučila vlčata tak mladého věku. No Volti potřebovala zrovna tohle umět hned.
Rozhlédla se na poslední Deliny slova kolem. Všechno bylo tak pobledlé. Jako když krásnou knihu položenou na polici pokryje prach a tím z ní jaksi opadá krása. Až když krajinou znovu prolétnou jarní teploty a slunce, začne opět nabírat krásy. Voltaire se docela těšila na léto plné květů a zelené trávy, jak jí tedy léto popisovali starší vlci. Ona sama léto ještě nezažila a tak si jej představovala úplně kouzelně a snad nereálně. Jakoby bylo toto období z nějaké pohádky. "Po této zemi odjakživa chodím s tlapami studenými jako led. Těším se, až poznám něco jiného." Teprve jakmile dořekla, uráčila se znovu pohlédnout do očí tmavé vlčice, jež jí šla právě příkladem. Voltin pohled byl plný nadějí a sem tam se jí v očku zalesklo štěstí z nastávajícího jara.

No tohle! Když už měla Volti jasno a už se konečně chystala napřímit, stalo se něco nečekaného. Tentokrát věděla, že to bylo malé vlče a tak by se už pochopitelně chystala postavit a pozdravit jej, když už se v jeho přítomnosti ocitala. Ovšem nestihla to. Sice se konečně zdvořile postavila, ale to už bylo vlče na útěku. Tedy nějakému vystrašení chlupaté koule by se nedivila, ale přímo útěku už ano. Asi by to chtělo více kontaktu s vlčaty, protože by si do teď nepomyslela, jak moc dokážou být bojácná. V každém případě tam ale nehodlala jen tak stát a civět na zdrhající kuličku. Ještě by pak přiběhlo za mámou a povědělo, jak hrozná je Volt, že se ji pokusila ulovit... aaa nebo by se mohlo stát, že hloupé vlče poběží stále rovně a spadne támhle z útesu. Pro většího vlka už možná nebyly divyké vlny a ostré hrany kamení tak nebezpečné pro život, ale takové mládě by to snadno zbavilo smyslů, ba dokonce života. Snad se tak i nestane. Naše princezna tedy dlouho neváhala a rozběhla se plnou rychlostí, ale i opatrností za vlčetem. Už si nemohla dovolit další takovou situaci. "Počkej! Nic ti neublížím." Pohotově, ale ne příliš hlasitě oslovila Sage. Nebylo těžké vlče dlhnat, horší už bude jej donutit, aby dále neutíkalo. Voltaire doufala, že tuto scénu nikdo neuvidí. Co by si pomyslel? Nejdříve se k malému stvoření plížila a pak ho tu naháněla v tak nebezpečném prostředí, až by se někdo divil. Do toho všeho kdyby alespoň byla noc, kdy je horší vidění, ale on byl krásný slunečný den a vítr pěkně nesl všechny pachy.

Jakou lepší zábavu si vlče jako je Voltaire mohlo najít? Procházka a poznání dalších míst bylo snad to nejlepší, co mohla tato mladá dáma dělat. Ona neměla někdy prostě náladu na společnost a věřte, Volti měla takové chvilky často. Ovšem když už na společnost došlo, dokázala být slušná i když to moc dobře neoceňovala. Dokázala si zvyknout a chovat se jako právě ta dáma, kterou by měla být. Většinou totiž na někoho stejně narazila a stejně se s někým musela bavit. No jen si představte, že vám princezna narovinu řekne, že na vás nemá náladu a že máte jít pryč. To by nejen měla špatné svědomí, protože by se to někomu opovážila říct, ale jakmile by se rozkřiklo toto Voltino jednání, asi by z toho byl problém. Matka by nebyla zrovna nadšená, to ne.
Nu, štěstí jí nepřálo. Jako vždy. Musela totiž natrefit na zvláštně vypadající kouli bílých chlupů, válející se opodál v trávě. Volti by se okamžitě připravila, aby mohla později věc ulovit, ale to by ta koule nesměla mít pach vlka. Zatím to vypadalo na jedno z těch nových štěňat. O štěňatech od Miry toho zatím nevěděla příliš moc. Vlastně ani kdy se narodila ta malá stvoření. I když měla tedy podezření na právě jedno ze zmíněných, hodlala se zatím přesvědčit. Kdyby si byla kompletně jista, že se jedná právě o vlče, asi by to vzala velkým okruhem, aby se vyhnula společnosti, ale teď si právě jista nebyla a tak už se téměř u země plížila k němu jakoby jej chtěla ulovit. Pokud o ní už ta sněhově bílá věc věděla, mohlo to pro to vypadat značně děsivě. Určitě nemohlo být moc příjemné, být tak zranitelný a vidět, že se v okolí nachází lovec. Každou chvilkou byl naštěstí ale pach silnější a tak se situace začínala Voltince vyjasňovat. Nejednalo se o nějakou lovnou zvěř, ale o vlče, to už bylo za chvíli nad slunce jasné. Do prkýnka. Proč jsem to nevzala radši oklikou? Pomyslela si trochu ublíženě. Jakoby snad za její rozhodnutí někdo mohl.

Ačkoliv nevěnovala všechny své smysly onomu vlku v její přítomnosti, ať už si myslel, co chtěl, ona ho vnímala. Hleděla se sic svýma zvláštně zbarvenýma očima úplně jinam, kamsi do dálky za tuhle horkou vodu, ale cítila jeho pach a slyšela dusot jeho nohou a později nejen to, ale i Maxwellův hlas. V žádném případě však neznamenal její pohled do neznáma, že neocenila, ba dokonce ani nechtěla svého téměř bratra vidět. Pouze si uměla vystačit i s mnohem méně věcmi, než by mohla použít a to i v jiných případech. Zrovna Maxwell byl jeden z těch, kteří Volti vyhovovali, co se týče společnosti. Ona nedělala žádné velké rozdíly a ani nedávala třeba jednomu z jejích bratranců přednost, ale jeden prostě musí uznat, že zrovna k rozhovoru s Voltaire byli vhodnější ti klidnější. Dobrým příkladem tohoto byla její sestra, ta byla dobrá na hraní si, ale k vedení nějaké konverzace se až moc jevila, jako neřízená střela. "Výtečně, zrovna se vracím z procházky kolem území, je dobré si osvěžit paměť a znova si prohlédnout hranice." Odpověděla se stále zvadlým hlasem. I když její slova měla znít povzbudivě, zněla spíše, jakoby Maxovi předala nějakou smutnou zprávu. A i když si vlk s květinami prorostlou srstí myslel, co chtěl, Volti opravdu náplň kažného dne svého života neměla o moc lepší. Co by jen vlče jako je ona dalo za to, aby nemuselo téměř denně poslouchat a učit se z vyprávění svých učitelů takové věci, na jaké by plno jiných vlčat ani nepomyslelo. Vlastně to pro vlky jejího věku nebylo ani moc zajímavé, řekla by. Ona ani nemohla strčit čumák za území jiné smečky bez rytířů za zadkem! "Nikam a zároveň všude před sebe. Nepovídejte mi, že jste se nikdy nedíval jen tak zamyšleně do prázdna." Konečně se mladá dáma uráčila pohlédnout na svého momentálního společníka. Trochu zaraženě i překvapeně se na Maxe zatvářila, protože se jí nechtělo věřit, že se mu tohle nikdy nestalo. Mohlo ho napadnout, že se čučí prostě jenom někam do dálky a o něčem přemýšlí.
Znova odvrátila po domluvení pohled, ale tentokrát na teplou vodu před tlapami. Natáhla jednu svou tlapu, aby vyzkoušela, jaké to je, mít ponořenou tlapku do něčeho tak teplého, ale zároveň neživého. Nikde nezaslechla žádná varování o nějak nebezpečné vodě a tak neměla s tímto činem velký problém. Neváhala, prostě ji tam strčila a zase vytáhla, nebyl to totiž zrovna zvyklý pocit. Když něco nebylo zvykem, rázem to bylo ze začátku nepohodlné, ale většinou si na to jeden dokázal zvyknout.

Procházející tímto tuze zvláštním místem si povšimla vlka a nebo spíše vlčete, sedícího opodál. O těchto horkých vodách slyšela jen z vyprávění jejích učitelů. Jakožto jedna z princezen přec musela znát všechna zajímavá místa na území smečky. No horké prameny jí vyzněly velmi dobře a tak se sem i vydala. V jejím úmyslu bylo pouze poznat nové místo, nic víc. Možná proto ji také přítomnost známého chlapíka trochu překvapila. Nedalo se říci, že by něčí přítomnost přímo nečekala, ale když vlk nemá v úmyslu někoho potkat, je překvapivé, že se to i tak stane. Nuž tato skutečnost ji nutila se zamýšlet nad tím, jak by se asi chtěla nyní zachovat. Mám ho jít pozdravit a nebo jít raději pryč? Říkala si v duchu. Nakonec ale zvítězila metoda pozdravu.
Do teď mírně a nepozorovatelně přikrčená k zemi se po tomto rozhodnutí napřímila a vydala se přímo k vodě a též k Maxwellovi. Ačkoliv by jeden čekal, že Volt ihned zabodne svůj pohled do vlka a už se ho její oči nepustí, tentokrát se tak nestalo. Vlastně neprokázala ani známku zájmu o něj. Ani na něj nepohlédla a teprve až když se dostala předními packami do vody, s pohledem upřeným do dálky pozdravila. Nejspíše neměla takovou potřebu mu ukazovat své sebevědomí pohledem, protože měla pocit, že i Max má stejný názor, jako ona - Voltaire tady vede. Bylo to jiné, než s Azueénem, jemuž se jen snažila dokázat, jak je šikovná. K tomu vlku jakoby byl její pohled připoután. "Hezký den přeji!" S ocasem hrdě nahoře vydechla, jakoby tohle snad měla být její poslední slova. Téměř zvadle by se mohlo zdát. Ani teď také nepohlédla na Maxe. Jen sklonila hlavu blíže k vodě, jakoby se jí chtěla napít a očichala si její hladinu. Linulo se z té vody takové příjemné, ale nezvyklé teplo, jakoby snad dokázala ta voda dýchat. Takový teploučký dech živého vlka se dal snadno zapamatovat a tohle byl podobný pocit. Žila ta voda taky?

Kráčela po boku svého učitele a též ovšem strýce, který evidentně neměl z celé této výpravy tak špatný pocit, jako samotná Voltaire. Samozřejmě se nedalo říci, že kdyby si mohla vybrat - zůstat na území a nebo jít s ním k přízračným, nevybrala by si právě tuto výpravu. Nelíbilo se jí pouze to, že za ní museli jako ocásci šlapat i rytíři, kteří měli údajně za úkol ji chránit. Voltaire byla ta osobnost, které zkrátka nemůžete kazit sebevědomí, jinak to bude mít špatné následky. A tím, že musela mít své obránce jí opravdu sebevědomí rapidně snižovalo. Obzvláště v jejím věku, kdy si potřebovala dokázat, jak soběstačná a schopná dokáže být. Vždyť jiná níže postavená vlčata nemusela mít žádné takové doprovody i když se jednalo o důležité setkání. I když si tak nějak uvědomovala své postavení a důležitost, to, že se dokáže sama ubránit a nezranit se si také myslela. Volti si i přes všechny své nespokojenosti nedovolila se vyjádřit nahlas i když nebylo v její povaze nebýt upřímná. Prostě se snažila držet jazyk za zuby a raději se věnovat důležitému setkání, jež je čekalo. Sic bylo těžké se soustředit na práci, když jí něco vadilo, ale dala se tato složitost zvládnout.
Volti tvářící se značně potopeně se pohlédla na bílého vlka Azueéna, který právě probudil svůj vlčí hlas a zavyl. Jednoho to často lákalo se s vytím přidat, ale Volti se přec uměla ovládat a tak zůstala zticha a jen se dále zírala na tohoto vyjícího vlka. Chvílemi to mohlo vypadat, jakoby v jeho přítomnosti někdo Voltiné oči s jeho tělem svázal. Ačkoliv bylo toto chování pro mladou vlčici běžné, některým mohlo připadat podivné, jak z něj neustále nespouští oči. Pokud neměla na výběr, dokázala svůj zrak takto dlouhodobě zabodnout do každého, nehledě na jeho či její důležitost v jejich poměru. "Už jste jejich vůdce někdy viděl?" Zasáhla svou celkem nepotřebnou otázkou do děje.

Kdyby jen Voltaire dokázala uhádnout, co všechno se honí vlkům, které potká hlavou. Jistě by podrážděně pohodila hlavou, kdyby se dozvěděla, jak na jiné působí a co si o ní myslí. Ovšem ne proto, že by ji většina osob v myšlenkách úmyslně urážela, ale spíše podceňovala. Pravda zkušeností neměla vůbec hodně, právě naopak. V Nihile teď nebylo moc zranění, ani důležitých událostí a ani neměla věk na to, aby ji brali na časté tréningy lovu. Za to ale co se týče vědomostí, tak to nemohl jeden říci, že jich měla málo. To Volti měla docela přehled o věcech dějících se okolo ní. Od léčivých bylin až po známé smečky v Norestě. Dokonce i kdyby si ta Anteinna myslela, že svým příchodem Volti nějak rozzlobila by brala Volt trochu jako urážku. "To nic, jen jsme se pokoušeli něco ulovit... i když bych to stejně nezvládla." Tentokrát trochu ponížila a dokonce nahlas sama sebe. Nejen tím jejím náhlým i nečekaným nedostatkem sebevědomí, ale i zaváháním. Zaváhalapři myšlence, jak by měla sama sebe označit. Vlk by nevěřil, jak rychle jí začínalo vadit, když o sobě mluvila v ženském rodě. Nevěděla proč, ale bylo tomu tak a tak použila ve větě něco jiného. Však potom si uvědomila, že by to mohlo další vlčku zmást a proto se zasekla a použila raději správné označení. Skoro to vyznělo, jakoby zakoktala i když si udržela tón klidný. Tuze nepříjemný byl ten moment a nakonec ji ponížení donutilo pohlédnout jinam. Pro Voltaire nebylo zvykem hledět někam jinam, než do očí vlka naproti. "Zajímavé máte jak jméno, tak i jistě původ. Já se narodila tady v jedné z místních smeček a mohu vás ujistit, že zde určitě najdete, co hledáte. Je tu spousta dobrých míst a kořisti dost." Bez žádného citu ve tváři, ale s hezkými slovy odpověděla na další věty. Tentokrát si už dávala pozor na jazyk a snažila se nemluvit, jako pako. Štěstí, že měla takovou schopnost řeči. Třeba takový Corey, její bratranec, ten pomalu ani neřekl větu a to byl stejně starý. Nuž i členové takové velké a vznešené rodiny měli své černé stránky a věřte, že jich nebylo málo.

Rychle se přikrčila hned, co ucítila pach zvěře. Chystala se alespoň pokusit o nějaký ten úlovek. Jistě by ji její učitel i matka pochválili za kořist, jež by přinesla k noře pro hladové členy. Ach jen při představě takového činu se Volti sbíhaly sliny. Ne proto, že měla na zvíře chuť, ale z té hrdosti, jakou by díky úlovku pocítila. Chvíli se jen snažila jít pomalinku po pachu a pak zvíře i viděla. Bylo ale bohužel dost daleko na to, aby nedokázala kvůli jejímu špatnému zraku rozpoznat, o jaké zvíře se jedná. Věděla pouze, že to bylo zhruba o velikosti zajíce. No bylo jí zatím jedno, že neví, o jaký druh se jedná. Prostě šla s velkými nadějemi za tím, dokud nezaslechla něčí hlas. Byla nucena v té chvíli vzdát se svého cíle a otočila se raději směrem, odkud hlas přicházel. Volt si nevšimla, že se nedaleko ní nějaký další vlk nachází a tak se na vzdálenou osobu i trochu překvapeně pohlédla. Zatím si nebyla tato krátkozraká a nezkušená vlčice jistá, zda se jedná o vlka smečkového či tuláka. Snad jen nebude vlk smečkový a nebo tulák zlý. "Zdravím! Jsem Voltaire. Potřebujete něco?" Pozdravila se sebevědomým tónem v hlase a vzpřímenou hlavou vydávající se pomalu také naproti vlčici. Ačkoliv byla vzhledem k jejímu věku mnohem menší, než ona vlčice opodál, snažila se být jaksi výše. Samozřejmě se nepokoušela přímo nadřídit, to zajisté ne, jen se jí vyrovnat. Ve Voltiném věku už nebylo snad nečekané toto skoro pubertální chování.

Znova a zas se ocitala za územím hranic. Nevěřila rozhodně, že by měla tyto zájmy jen ona. Jistě mnoho jiných mladých a zvědavých vlků chtělo stejně, jako ona poznávat svět, co to jen šlo. I Voltaire se od uvolnění hranic stále někne toulala. Přesně tohle nejspíše potřebovala - volnost. Potřebovala ji k tomu, aby nebyla tak lenivá vůbec vylézt z pelechu. Tohle přesně bývala, ale naštěstí to vystřídalo aktivní období. I teď byla plná energie a jen vdechovala za svižné chůze chladný vzduch i chystající se každou chvílí někam rozběhnout. Nekonečné pláně byly oblastí větrnou. Vítr tu nemělo co zadržet, žádné stromy, keře či velké kameny a tak se zde proháněl po travnatých kopcích. I když tyto kopce nyní pokrývala místy tenká vrstva sněhu, bylo v celku jasné, že by ten sníh zelená tráva měla v létě nahradit.
Není tu moc míst k úkrytu. Zvířata se zde mohou schovat leda do nor v zemi a tak je jistě uvidím rychle. Pomyslela si Volt s nadějí, rozhlížejíc se po otevřené krajině. Pravda, že se tu bude lovit dobře, pokud nebude mít třeba takový zajíček noru hned u nosu. Při myšlence na tyto výhody se světlé vlčici najednou naježila srst na krku z toho, jak se jí začínala dostávat lovecká nálada do kožichu. Možná si tu i procvičí své schopnosti lovu. Přec jen neměla zatím moc dobrých příležitostí k tomu.

Na chvíli se pozastavila a rozhlédla se okolo sebe, aby zkontrolovala situaci a ejhle. Támhle opodál se ocitala známá postava. Ne, že by Volt měla zrak tak dobrý, že by dokázala rovnou rozpoznat její obličejové rysy, Volti měla poněkud horší vidění, než jiní vlci ze smečky. Ovšem podle výšky a barvy uhádla docela rychle, že se jedná o kněžnu Sashu. Chápala, že se může jednat zde za hranicemi o někoho pouze zmíněné vlčici podobného, ale vzhledem k jejich vzdálenosti od nihilu a malé pravděpodobnosti to mohlo být celkem jasné.
Chvíli tam jen žlutá vlčice postávala a hleděla na Sashu s nejrůznějšími myšlenkami. Přemýšlela, jak by mohla tuto ještě Volt moc neprozkoumanou vlčici přivítat. No nakonec zvítězil nápad hry. Voltaire se rozběhla směrem k vlčici s plnou rychlostí i tichostí. Nebylo možné z Voltiného výrazu vyčíst nic víc, než jen občasné zablesknutí radosti. Téměř s žádným úsměvem na tváři, však s mávajícím ocasem se zastavila pár malých krůčků před hnědou vlčkou a přikrčila se na znamení hry. Tímto jejím gestem dala najevo, že chce, aby se Sasha vydala za ní, až se rozběhne. Mohlo to být pro vlčici dost zaskočující, jelikož vidět Voltaire takhle vyvádět bylo velkou vzácností. "Zdravím vás, dámo Sasho." Promluvila hlasem, jenž neměl žádnou barvu, žadnou radost ani smutek. Však vlčce jistě vyjádření radosti tělem stačit bude.

Ne, pohled na celou jejich nastávající výpravu Azueénova odpověď nezměnila. Teda ano, ale kladně. Dokonce možná dost, protože Volti pocítila jakési podivné nadšení. Ano, těšila se. Těšila se, až pozná nového vlka z jiné smečky. Někoho důležitého. Sic jako okolí práce to brala, ale mnohem zajímavější, než to, co dělala skoro denně tam doma. To už byla nuda. Nová věc - větší zábava. Jistěže. To bude zábava… snad. Voltinka se mírně pousmála a znechucení jí ze srsti slezlo. “Přízrační.” Trochu natěšeně promluvila tiše i téměř jen pro sebe, ale bylo zřejmé, že její nepotřebnou poznámku vlk zaslechne. “Já nepotřebuju odpočívat, ale připravím se.” Odhodlaně se postavila na nohy, chystající se pomalu odcházet. Teprve potom jí došlo, jak moc sama sobě svými slovy odporovala. Vždyť ta věc, co jí právě vyletěla z tlamy byla naprostá blbost! Voltaire, takový neskutečný lenoch a že nepotřebuje odpočívat? No ještěže jí ta nepravdivost došla až teď a ne při promluvení. To by nezazněla totiž moc sebejistě.

Volti v tichosti pozorovala a vnímala svou matku, promlouvající k jiným vlkům, co tam na louce také byli. Bylo zvláštní, jak ona se nebála promluvit i když na ni všichni koukali. Ovšem byla slepá, ale musela si uvědomovat pozornost, jež jí věnovali ostatní. Volti to osobně obdivovala. Ona sama netušila, jak by se cítila, kdyby musela takhle před více vlky mluvit, ale byla si jista, že by dopadla s nervozitou mnohem hůře, než Nudita. Ach Volt netěšila se na její budoucnost. Jistě tuto nepříjemnost bude muset dělat také a ne jen před vlčaty, ale třeba i před celou smečkou. Tato žlutá mladá vlčka neměla moc ráda společnost a o to víc se jí nelíbilo, když měla být ona středem větší pozornosti. Možná by pro ni bylo lepší se své dospělosti nedožít. Myslím to vážně!
Nuž nač čekat? Práce už musela přijít na řadu. Tedy Voltaire se snažila z toho nedělat přímo práci. Nechtěla dopadnout tak, že by ji to nebavilo a nechtělo se jí její dílo dokončovat. Tentokrát to bylo důležité, stejně, jako kreativita, jež nesměla z Volti vyprchat, jinak by to pokazila. Baví mě to, baví mě to, už se tak těším, až věnec dokončím. Opakovala si v hlavě, snažíce se přesvědčit o zábavnosti dění. Možná se jí poštěstí a začne ji pletení bavit. kdo ví?
Počkala, až se těm daným vzácným vlkům podaří vyčarovat nějaké to rostlinstvo a pak ihned upalovala něco natrhat. Uchopila nejen květy a listy, ale po cestě také nějaké větvičky pro upevnění věnce. Pak znovu nakráčela na své bývalé místo a pomocí pacek a tlamy začala plést. Pokud se jí teď v tom zapálení i soustředěnosti někdo příjde zeptat, zda nepotřebuje pomoc - Určitě po něm štěkne, že to zvládne sama.

Ona by zase klamala, kdyby řekla, že nebyla z onoho výletu nadšena. Volti měla takový problém, jenž by se dal považovat možná i za zlozvyk, a to přílišné neprojevování citů. Zatím si toho nevšímala, ale později jí jistě začne být nepříjemným, když ji jiní považují za znuděnou, nenadchnutou vlčici působící, jako rozmazlený spratek, který nemá z ničeho radost. Ve skutečnosti ale byla ráda, že může poznat něco víc, jen ji trochu deptalo, že o výletě neví více. Samozřejmě se chystala Aziho zeptat. Přece nebude tancovat po okrese bez toho, aby věděla, kam vlastně míří. "Budu to očekávat. Kdo je vlastně ten starý přítel?" S první větou souhlasně pokývla hlavou a probodávala tentokrát svým pohledem zamyšleně zem. Však opět pohlédla na druhého s dalším... tentokrát dotazem. Okolí si v této chvíli moc nevšímala. Vnímala místní atmosféru a překontrolovala zde pachy již před příchodem Azueéna. Měla nyní na starosti zajímavější veci, než okolní jevy. I když mohla působit zamyšleně a nesoustředěně na jejich konverzaci, pravdou byl opak. Voltina pozornost patřila jen vlku opodál.