Príspevky užívateľa

I ona naslouchala jeho slovům s pohledem zabodnutým do jeho očí. Začínalo být nezvykle podezřelé, že na ni ihned nevytáhnul další trénink a učení, zatím. Co je též nutno zmínit, tak právě to, že byla situace naprosto stejná, jakoby jí pochvaly sdělil její pravý otec. I když by nenalezla důvod k vyřknutí této vcelku neslýchané pravdy, nemusel se bílý vlk obávat, že by z toho byla nešťastná. Zmizení panovníka pro ni bylo naprostým nesmyslem k zaobírání, ba dokonce truchlení nad tím. Voltaire totiž pevně věřila v schopnost a sílu svého rodu a taktéž věřila, že by si její otec nenechal někým ublížit, ledaže by odešel a nebo se zabil úmyslně. Tak či onak ji opustil a to si Volt už jako malá představovala díky utrpení její matky, jako zradu. Navíc ho ani pořádně nepoznala. Od mala byla zvyklá na tento styl života a tak jí otec moc nechyběl. Pyšně a spokojeně tedy odpověděla na pochvalu pohozením hlavy výše.
Pokoušela se ze samotného výrazu vlka předem rozpoznat, co se jí chystá sdělit dál. Aby si pravdu přiznala, Azueénova slova o ne moc nutné dokonalosti ji značně překvapila. Rozhodně se nechystala své nedostatky nějak zanedbávat, to by jí její ego nedovolilo. Volti se chtěla zlepšovat, ale i tak nastražila povzbuzeně uši. Jakoby jí ta informace snad nějak uklidnila a zároveň rozveselila. Taky, že na té větě bylo i něco dalšího dobrého. Zároveň tím rozvinul konverzaci tak, že by se snad mohlo začít schylovat k nějakému zajímavějšímu tématu, než je výcvik. No na chvíli Volti i pootevřela svou tlamu napětím, ale pak z ní zase napětí opadlo. Dříve by to byl dar pro ni, jako dělaný, ale teď už za hranicemi byla. Její tlapy ji sic nedostaly nijak daleko, ale přece jen se tam octla. Dokonce z náhlého a menšího zklamání z takové odměny odvrátila svůj pohled jinam, když v tom se vlk dostal k další části. To už bylo mnohem lepší! "Ráda půjdu." Ačkoliv si nebyla jista, co myslel tím starým přítelem, znělo to mnohem lépe, než pouhý přechod hranic. O jejich spojenectví s Přízračnými věděla, ale v tuto chvíli jí to hned nedošlo.

Vlastně by málem i usnula v tom chvilkovém klidu, ale to by nesměla zaslechnout jakýsi zvuk opodál. Bylo lehce poznat, že onen zvuk jsou kroky, vlčí těžké kroky a později i hlas. Po tom, co neznámý promluvil, teprve pak se Voltaire uráčila zvednout hlavu a pohlédnout na svého strýce s pozdravem. "Pěkný den!" Samozřejmě hlas i svého učitele poznala ještě dříve, než-li se mu stihla pohlédnout do tváře. Její hlas byl nyní naplněn přízní a laskavostí, no vzhledem k její klidové chvilce z rušení nebyla příliš nadšena. Jistěže jí společnost zrovna Azueéna nevadila, ale když si chcete dopřát lenivou chvíli odpočinku, tak chcete spíše klid. Taky o to více, když na vás daný vlk vytáhne otázku, která vás akorát ponoří zpět do práce. Ona ovšem pochopila Aziho otázku, ale i tak si sama nabídla více možností a v hlavě si je přebírala. Co kdyby se jí konečně někdo zeptal na něco více osobního? Copak nemohl nikdo za volti přijít a pokecat si třeba o životě? Jako to udělala třeba Delailah. S tou se bavilo dobře. I když Voltaire ze sebe nerada tahala něco příliš osobního, nedalo se říci, že by byla ráda jen za samé politické rozhovory. "Daří se mi čím dál, tím lépe mám-li zmínit kondici či vědomosti o území." Vyjádřila se stručně. Rozhodně před tímto vlkem nehodlala zmiňovat tu její nepříjemnou třepavku, co se jí děla, když to přehnala třeba při běhu. "Jediné, co mi nejde jsou rostliny. Je těžké si něco z léčitelství zapamatovat, když nemáte ukázku. Teď v zimě nic neroste a úrazů je málo." Celkem se po dořeknutí svých posledních slov podivila, jak se při proslovu ani jednou nezasekla. Vyjadřování jí také šlo a to snad nemusela zmiňovat před Azim osobně. Šlo to poznat snad.

Co by to bylo za Voltaire, kdyby si neudělala chvíli klidu u tohoto padlého stromu. Ležela zde u malého jezírka v blízkosti velkého kmene a rozjímala nad svojí existencí. Nějak neměla náladu nic dělat. Jakoby se z ní vypařila ta touha po objevování a poznávání. Nejspíše to bylo i tím, že v poslední době se tím poznáváním zabývala až příliš. Navíc když ona byla takový lenoch, dokázalo ji unavit lecos. Ano... bylo to tím.
Jen zde tiše ležela s hlavou položenou na předních tlapách a nechala si česat ledovým větrem srst. Nemohla uvěřit, že zima je již skoro za nimi a mělo nastat jaro. Nemohla uvěřit tomu, jak rychle stárne ona a všichni okolo ní. I obávala se trochu své budoucnosti, která číhala za každým rohem. Konkrétněji se obávala dne, kdy jí matka předá zodpovědnosti za smečku. Ach ten čas letí.

Pravdou bylo, že se již obě vlčice blížily k hranicím lesa. I vlastně už byla tato hranice vzápětí. Náhlý přechod z lesa na velké louky, v tuto dobu z většiny pokryty sněhem, Volt donutil se vrátit v myšlenkách. Vracel se jí zpět ten dráždivý pocit z jejích předešlých úmyslů a to chybných. Jeden by spíše řekl, že by vlčici nepříjemnosti do hlavy zpět zahnal právě pohled na onen les, však když něco vlka dráždí až příliš, dokáže mu to připomenout každičká drobnost. Například a očividně i změna prostředí. Nuž nezbylo jí nic víc, než se snažit zaměřit zejména na svůj údiv z minulosti tety Del. Naštěstí tyto zajímavé informace Volt dokázaly odloučit na chvíli od špatného svědomí. "Naučte mne dokázat zahnat zlého vlka." Vyjádřila své nové přání žádostí. Jak již bylo zmíněno, toto vlče učili mnohé, ovšem něco, jako zahnání nepřítele či boj v tom nebyl. Tímto se totiž vetšina Nihilských vlků nezabývala. Jen rytíři. Bylo by zcela proti srsti smečky, kdyby se zde učili takové násilnosti. Sic je nějaký rozdíl mezi násilností a obranou, ale byl mnohdy k nepoznání. Až překvapit dokázala skutečnost, že by to chtěla Volti umět. Možná se v ní odrážel gen rytíře. Takovým příkladem byl Azueén. Velký bílý vlk měl ve smečce nejen postavení hlavního rytíře, ale i Voltaiřiného pokrevního strýce. Možná odtud vzešla Voltina bojovná stránečka. "Zima je krutá." Vyřklo vlče na další větu srdnatě. Vždyť příroda by se měla o vlky starat a ne jim ubližovat. Brala jim potravu! "Chtěla bych si zkusit být na chvíli tulákem." Zabručela svá poslední slova tentokrát téměř jen pro sebe.

Na chvíli úplně zapomněla na své nervozity. Byla udivena tím, co jí řekla hnědá vlčice. Nacházela se ve stádiu ještě malého, nezkušeného vlčete, to chápala a s tím i chápala jiné věci. Třeba, že minulost jiných jejích blízkých může být úplně jiná, než jakou by si ji představovala či snad tušila. Příběh Delailah byl toho dobrým příkladem. Nikdy by Volti nenapadlo, co všechno musela zažít. Byla udivena i když jí bylo jasno v tom, že je ještě mladá a má ještě hodně co objevovat. Ovšem učili a vyprávěli Volt její učitelé mnoho zajímavých věcí, ale slyšet to od někoho, kdo to sám zažil bylo lepší. Chtěla by si někdy zkusit zajít za hranice. Chtěla třeba i někdy poznat, jaké to je, když se vlk vypraví na zdlouhavou cestu za dobrým cílem. Hmm! Ačkoliv byla líná, tohle by se jí líbilo.
Cupitala si to dál za Del a jelikož chtěla vědět více, pokračovala s otázkami. "Bylo to nebezpečné? Nemít smečku?" V jiných, méně pozoruhodných případech by Volti radši mlčela, však teď se nedokázala udržet. Naštěstí si klidný tón v hlase zachovala.

Nějakou chvilku se Volti už začala obávat, že se té veliké, ale i přes to možná mladé vlčce něco opravdu stalo. Chvilku tam totiž tak bezmocně ležela a dokud se jí štěně nedostalo před čumák, nezvedla se. Teprve až potom. No ono štěně se i se svými jistými obavami nehlo z místa. I když to však chvilku trvalo, Volti se ulevilo. Radost pociťovala z toho, že nemusela být svědkem nějakého vážného zranění. Asi by v takové chvíli malé, nezkušené vlče kleplo. Lehce zatřásla svým malým ocáskem, když se zvedla a s nějakými těmi stálými podezřeními se chystala zeptat. "Zdl-ravím vás. Jste zla - zraněná?" No jo, slovní zásoba a nějaké alespoň trochu rozumné myšlení jí v řeči nechybělo. Za to ale výslovnost ano. Jistěže by se nemělo vlče divit, když v noře se svými sourozenci sotva promluvilo. Zatím moc nejednala řečmi. Vlastně uměla použít téměř jen rozzlobený odchod pryč od vlčat, -Rivo nech toho!- a nebo si prostě vzácněji hrát. Nepatřila mezi ty ukecané a uřvané otravy, jako byla právě její sestra. Ano aktivní nebyla, Volti chtěla jen lenivět někde v soukromí, přemýšlet a jinak nic víc nedělat. Možná někdy dostávala taky chuť si někam vyrazit a objevovat, ale o samotě. "Ano, jsem Voltairrre Fal... falcone y G-gracewood." Konečně měla to obludné slovo v podobě jejího jména za sebou. Celkem se jí přestala líbit tato situace. Musela se soustředit k vyslovení tak zdlouhavého slova a do toho se snažit zpracovávat ta nezvyklá gesta vlčice. Měla podle Volt velice zvláštní způsob mluvení. Takové zvláštní úsměvy u toho používala.

Ach Voltaire byla konečně volná. Hned, co kdosi řekl, že jsou hranice otevřené, vystartovala ven z území tak rychle, jak jen dokázala. Ani si nestihla uvědomit, kde či snad kdo ji o tom informoval. Nemohla ani uvěřit, že může konečně vyletět ven. Ovšem nebyla až tak zabraná do svého splněného snu a dávala si pozor na okolní jevy. Přece jen musela se ohlížet na své bezpečí. Kdo ví, co se tu nacházelo za vlky. V Nihile byli všichni mírumilovní, ale to nejspíše bylo těmi starými, dobrými kořeny smečky. Měli tam být, jako rodina a né se tam požírat navzájem. To zde venku mohlo být zcela jiné. Však zatím se nesnažila moc stresovat nebezpečnostmi. Volti si tento den nechtěla zkazit přehnanou opatrností.
Po pár dobrých chvílích běhu lesem už zpomalovala. Volti měla výdrž sice docela dobrou, ale když to někdy se sportem přehnala, začala strašně slintat a pak se jí z toho třásly nožky. Proto se přesunula ze sprintu do tichého klusu a s ocáskem ve vzduchu se rozhlížela kolem. Možná to z její tváře a řeči těla nebylo moc dobře poznat, ale byla šťastná jak blecha. Sem tam se pozastavila a očuchala si zem, aby se naučila rozpoznat trochu jiné pachy. Necítila tady tu typickou vůni smečky. Jakoby tu procházelo o dost méně vlků a z toho neměly ty starší pachy nic společného. Spíše zde cítila kořist, než vlky, což se jí pomalu, ale jistě začalo zamlouvat. Konečně si to mohla za hranicí prohlédnout i s menší procházkou za ně a bez starostí na krku. Když naposledy chtěla překročit hranici, bylo to ještě zakázáno a dokonce měla to neštěstí, že ji u toho potkala teta Delailah. Pak byla té tmavé vlčici dlužná věnec, aby to nikomu nevyzradila. Aby nikomu neřekla, že se o to Volt vážně pokoušela.

Stále byla poněkud nejistá z toho, jak málo své tetě Del věřila. Bála se, že to její matce stejně řekne a stejně jí domluví třeba hlídání nebo tak něco. Co kdyby Volt třeba nesměla nějaký čas za trest vycházet z nory? To by byla hrůza vycházet se jen napít aaa, no prostě vyvenčit. Lépe řečeno. Ačkoliv byla tato malá žlutá koule větší lenoch, než snad celá její rodina dohromady, v takovém případě by se unudila až k zbláznění. Nemohla dopustit, aby se to někdo další dozvěděl. Měla by si pospíšit s tím věncem. Napadl ji nějaký větvičkový, pokud nebude kytiček. Chtěla ho teď mít co nejrychleji hotový, aby měla jistotu a pokud se s tím bude párat zbytečně, asi se doopravdy na někoho zamračí. Však kdo by se chtěl dozvědět, že by někdo jiný porušil jejich dohodu. Možná tato situace nebyla pro dospělou vlčici nic moc důežitého, čehož se vlatně Volti nejvíce obávala. Nejraději by se do práce s věncem pustila již teď, ale to by po ní nesměla Del chtít, aby šla za ní. Nuž nezbylo jí nic víc, než se do toho pustit až později. "Byla jste tulák?" Zeptala se jen na tohle. Dál se bez jediného slova vydala tam, kam Del chtěla. Z Voltiných slov nevyzařovalo žádné extra nadšení, ale opak byl pravdou. Volti to nesmírně zajímalo. Bylo to zcela určitě proto, že nic takového nikdy nezažila. Vždycky měla za zády svou rodnou smečku. Vlastně o vlcích, jako jsou tuláci zaslechla pouze z vyprávění rodičů. Neměla nijak dokonalou představu zatím o tom, jak přesně to tam venku funguje. Vždyť se před nedávnem naučila sotva srozumitelně mluvit. Úplně svou zvědavostí dokonce zazdila své pocity z úmyslu překročit hranici.

Nevěřila jí ani slovo. Pro Voltaire byla uspěchaná důvěra k ničemu, ale nic jiného jí asi nezbylo. Maximálně tak nějaká výhrůžka a přece tady nechce vyhrožovat vlčici několikrát starší, než je ona sama. Možná navíc ani neměla čím. Musela by to jedině ztvárnit tak, aby to znělo věrohodně a zároveň ne přímo, jako výhrůžka. Hmm! Musela si něco takového ale pořádně promyslet, aby nakonec řekla právě to, čeho chtěla docílit. Nad jejími prvními slovy se Volt také pozastavila. Upřímnost byla pro ni to nejpřednější, co se týkalo běžného rozhovoru. Nechtěla lhát a kdyby řekla, že už to neudělá a nebo že to neplánuje někdy udělat, tak by lhala. Jestli totiž budou vlci v Nihilu jako ve vězení ještě dlouho, dřív nebo později to udělá. Zajímal ji svět okolo a dokud ji nehrozil trest smrti, měla neuvěřitelnou touhu to udělat. Určitě taky nebyla jediná. Poohlédla se proto jen za sebe, tam, kde území Nihilu končilo. Vydechla při čemž se jí u tlamy vytvořila pára, jak se teplo z jejích úst dostalo na studený vzduch. Obrátila se pak zpět na Delu. "Budu se snažit držet na uzdě." Zatím. Vyhovovala jí neutrální odpověď a tak se tak i stalo. Tentokrát upřela svůj pohled na zem, na své tlapky s rozlišnými barvami. "Vy už jste za hranicemi byla. Je to pravda?" Poznamenala ještě před tím, než odejde, aby se vlčice lépe vžila do situace Volt. No představte si, že jste zvědavé vlče, které dělí od poznání venkova pouze zákaz a jeho přestupkem vám ani smrt nehrozí. No nezní to lákavě? Volt si byla jistá, že až moc.

VLCI: Toshi, Huntley, Raymond
VLČICE: Clay, Vulonkrein, Andromeda

No vážně. Tu hranici snad ani překročit nešlo. Ani teď se to Volti nepodařilo. No po tomhle už to snad ani zkoušet nebude. Nepotřebovala za to další kárání. Nyní bylo celkem jasné, že dostane, co proto. Ani její blížící se teta Delailah se netvářila zrovna nejlépe. Volti zůstala chvíli stát a čekala, co řekne. Naopak ona ani čumák nepokrčila. Přitom byla strachy bez sebe z toho, že ji při takovém přestupku někdo načapal. Měla pouze široce otevřená očka, jimiž probodávala pohled Del. Nějakou chvíli váhala, co by měla dělat. Nejdříve ji napadlo, že by mohla jednoduše zdrhnout, ale na to už bylo pozdě. Hnědá vlčice už byla přímo u ní a v takové situaci by bylo zbabělé utéct. No pokoušela se vymyslet něco jiného. Možná by šlo nějak zařídit, aby se o tom máma nedozvěděla. Mohla tohle být fakt velká blbost, ale za pokus to stálo. "Upletu vám věnec. Ten nejkrásnější, když to mamince nepovíte." Ach jak zákeřná to nabídka, ale nic lepšího mladou vlčici ve stresové situaci nenapadlo. Začala pomalu couvat a stále se vlčici hleděla do očí. Jediná věc, kterou prozrazovala svůj strach byl stažený ocas mezi nohama. Volt nechtěla, aby Delailah tušila její nejistotu. Neměla nic jiného, co by mohla nabídnout, a to nesmělo vyjít najevo. Navíc jen těžko říct, kde takové květiny na věnec sežene v zimě.

Mířila si to tu přímou čarou k nejbližší hranici Nihilu. Bylo těžké být malým zvědavým vlčetem, co sotva před pár týdny začalo objevovat okolí svého domova naplno. Voltaire sice nepatřila mezi nějaké velké průzkumníky, co chodí denně na průzkumné výpravy, ale i když byla lenoch, zvědavost jí nechyběla. V tento den potřebovala objevit novou věc. Nejspíše se totiž nudila. Proto první, co ji napadlo byla hranice. Na území už na mnoha místech byla a aby si přiznala, nikde to nebylo tak zajímavé, jako právě tady. Nejspíše to bylo tím zákazem. Vždy snad vlka dokázalo slušně zlákat, když mohl odhalit nějaké tajemství. Taková výprava za hranice byl pro Volt a jistě pro mnoho dalších, jako magnet. No Voltaire i když měla vychováni a byla mnohokrát před tímto varována, lákalo ji to snad nejvíce. A nebo měla spíše jen větší odvahu na to, to udělat. Nožky ji z dlouhé cesty mrzly, ale zvědavost hořela. Dost se jí nelíbila tenká vrstva sněhu, která ji podivně křoupala pod nohama. Nůž snažila se ten nepříjemný a studený pocit přetrpět. Stejně by se sněhu nezbavilo. Raději se soustředila na svou zvědavost, než na okolní nepříjemnosti a zvláštnosti. Přece jen na obyčejné procházce tu nebyla.
Došla k podivně páchnoucímu místu. Očuchala si nejbližší strom doufající, že jí tentokrát mladý čumáček k něčemu bude a nasála. Bylo to zvláštní. Voněl trochu jinak, než stromy, okolo kterých už prošla o chvilku předtím. Že by už byla za hranicí? Volti se rychle ohlédla, aby zjistila, že tu je stále sama. Hranice by měli hlídat rytíři, takže se bála, že na nějakého zrovna narazí. Těžko říct, co by se stalo, kdyby ji tu někdo našel. Alespoň ona to odhadnout nedokázala.

Byla naprosto ochromená těmito zázraky, které příroda dokázala. Do teď by mrznoucí déšť považovala za nemožný, jenže to se dneškem změnilo. Jistě uvěřila Coreyho slovům. Možná to znělo trochu kouzelně, ale zároveň celkem rozumně. Tedy alespoň Volt upřednostňovala logiku, než kouzla. Sic taky se její způsoby neshodovaly s občanskou realitou, ale opravdu se nerada obrácena spíše k zázrakům a kouzlům. I přes svou magii. No i když… někdy by se dala Voltina magie považovat již za její přirozenost, neboli věc, co zkrátka patří k životu tvora. Něco jako línání. Taky to mělo určitý účel, ale o samotném dění a jak to uvnitř v daný čas funguje, nemá plno osob ani šajna.
Nom sledovala dál padající vločky, a tentokrát měla alespoň tušení díky Coreymu, co to vlastně bylo. Ten měl nejspíše totiž už štěstí tento zmrzlý sníh spatřit ba poznat. Ona seděla v noře na zadku celá mrzutá z toho hluku okolo, jak největší lenivec. Vypadalo to, že dnes se tu asi žádná extra konverzace rozvádět nebude. Ani jeden z nich nejspíše nebyli povídací povahy. Voltaire to ale nevadilo. Užívala si ticha, jež se jí s Coreym konečně podařilo získat. Byla ráda, že tu byla zrovna s ním.

Zvláštní to představa, že byl Corey zcela jiný, než ostatní. Každý byl odlišný a rozdíl mezi tím byl nepředstavitelně velký. Voltaire vnímala bratrancův dech a užívala si ticha, které i přes jeho společnost neustalo. Byl to poslušný chlapec, líbil se jí. Nebyl takový, jako její sestra, ta by ihned začala vyvádět a dělat hluk. Cákat kolem sebe ledovou vodu a pak křičet, že to studí. Možná nebyla hloupá, ale moc výrazná na to, aby se s ní dokázala Volti podělit o štěstí ano. Ne jen Corey, ale i jeho bratr Max uměl být hodný, když chtěl. Bratránkovi očividně ani její propalování pohledem moc očividně nevadilo, což bylo matoucí. Tento pohled na něj ještě nepoužila a čekala poněkud více překvapenou reakci. Pohlédla tedy znovu na moře, dále rozmýšlející nad situací. "Ano." Svým narozením se vlk vydává na zdlouhavou cestu mysli a života. V našich hlavách, pozdávajících se mnohdy prázdných se nachází nekonečné množství nápadů, představ a vědomostí, že vlk schopen dechu, vlk, jehož srdce ještě tloukne, nemůže naleznout konec. A teď mohl by někdo vysvětlit tomuto malému vlčeti, kde se v něm takovýto názor bere? Nejspíše Volti moc přemýšlela, více přemýšlela, než jednala. Měla by s tím v nějakých chvílích přestat.
Její tělo náhle zalila vlna zimy a její srst se po silném zvednutí větru naježila. Na chvíli zimou přivřela oči a zacvakala zoubky a když se znovu narovnala, všimla si podivných věcí. Poletovaly tu ve vzduchu a připomínaly lesklý bílý prach, který padá s nebe a když jedna z nich dopadla na Voltin nos, zastudělo to ještě více, než ta studená voda. Ještě, že byly vločky tak malé. "Co je to?"

Bohužel nebyla až tak zvědavá, jako právě přítomný bratránek a takovouto vodu viděla poprvé. Nevylézala tak často z nory a nezkoumala okolí až tak daleko, jako on. Možná na to neměla odvahu, možná ani vychování a nebo byla jen líná. I když zaslechla jeho krůčky a později i hlas, opravdu rychle dokázala rozpoznat jednoho ze svých drahých bratranců, jehož pach se v blízkosti přeslané vody téměř vypařil. Tady jí čenich mátlo jen jedno a přes to to bylo tak silné, že ani štěněcí pižmo neucítila. Nehnula zatím ani brvou. Ani na Coreyho se nepohlédla. Dál udiveně hleděla na velkou modravou šmouhu, ve které se občas objevila bílá pěna z vlnících se vln. "Větší, než mysl sama." Dodala srdnatě, však dále zrakem neuhýbala nikam jinam. Nedokázala přestat hledat opačný břeh i když by navíc i se svým zrakem na ten konec vody nikdy nedohlédla. Byl tam nějaký vůbec? Možná by sem měla chodit častěji, bylo to o mnoho zajímavější a mnohem více dech beroucí, než třeba pohled na louku pokrytou suchou trávou, která byla často ještě z rána pokryta tenkou a ledovou vrstvou jinovatky. Teprve o pár chviliček později konečně otočila svou malou hlavu na bratránka a zahleděla se mu do očí, jakoby mu chtěla pohledem vejít do mysli. "Zdlavím." Pozdravila jej bez jediného náznaku nadšení. Možná se mohla pozdávat, jako trochu hráblá, ale snad každý měl svou poněkud tmavší stránku. Třeba tady milý pán neuměl moc dobře mluvit. Jí to ale nevadilo, teď když byla trošičku větší, chápala, že nikdo není dokonalý.