Príspevky užívateľa

S Kazou v patách pádila napříč rozlehlými pláněmi, které už nyní z části přikryl sníh. Tehdá ještě nebyl tak hluboký, aby se v něm nedalo běžet. Vyhazovala tak sníh za sebou do vzduchu a nemohla se už vskutku dočkat, až mezi těmi často travnatými kopci spatří kopce ještě mnohem vyšší; pohoří, jež tvořilo přirozenou hranici mezi kotlinou a zbytkem Norestu. Kotlina, území překrásné a rozlehlé už jen na pohled. Voltaire toužila tam někdy zavítat a prohlédnout si tamní svět víc zblízka. Zatím toho měla však plno na práci a už bez takových výletů nevěděla, z které do které. Hodlala si tedy ještě nějaký pátek počkat až se, snad, situace uklidní. Zatím měla trochu okoukanou jen strážní horu, která se tyčila na samém konci hornaté linie a která dokázala svým samotářstvím a velikostí zaujmout kdejakého kolemjdoucího. Bylo na ni vidět už na míle daleko a určitě stejně tak i její vrchol naopak poskytoval překrásné výhledy tady dolů. Ačkoli nikdy neocitla se Voltaire tam nahoře, věděla, že tam musí být opravdu hezky. Až na vítr jistě dokonalé místo na menší rande se svým nastávajícím. Už dle názvu by měla být dobrá někomu, kdo běžně hlídal tuto hranici, ačkoli už tu k tomuto jistě dlouhá léta nesloužila. Snad nebude moc obťížné se tam dostat. "Už tam skoro jsme. Můžete ještě, A'Kazo?" Zastavila se a obrátila svůj zrak ke svému společníkovi. Hlasitě přitom oddychovala a ačkoli si to nehodlala přiznat, byla spíš ona ta, která potřebovala odpočinek. Už dlouho se takhle pořádně neproběhla. Až dorazí zase domů, padne na zem jako pokácený strom a bude spát jak zabitá. Nyní z ní ale nadšení a radost přímo sálala. Inu, zatím se cítila stále ještě plná energie a tak byla připravena zase vyrazit přímo k oné hoře.

Brodila se sněhem právě z lovu a v tlamě tiskla mrtvého a ještě příjemně teplého zajíce. Ano, pakliže si myslíte, že byla ze svého úlovku nadšena, nemýlíte se. S břichem jako balón, nohama krátkýma jako jakoby liščíma a i přesto s nulovou vyčerpaností nesla si s úspěchem kořist na území. Kdo by na sebe nebyl hrdý? Samozřejmě za to také děkovala své magii, i do té ale musela vložit panečku nějakou snahu, aby vystrašené zvíře málem uspala.
I zaslechla cizí vytí nedaleko a musila v tom úleku upustit zvíře na zem. Šlo to přímo od hranic nihilských a dokonce se jí zdálo, že ten hlas nepatří nikomu z její smečky. Tak či onak si musila situaci ověřit. S těžkým srdcem odložila svou kořist do sněhu a pokusila se ji jaksi zahrabat. I tak bude její úlovek pachem velmi nápadný a kdeco to mohlo jednoduše sebrat, proto měla panovnice tak nehezký pocit ze svého rozhodnutí. Neměla ale na výběr a tak se vydala klusem k místu, odkud k ní zvuk přišel, jako by tím hloupá hloupoučká neohrožovala jak sebe, tak i její první vlčata. Ano, ačkoli se zdála být často nadmíru vzdělanou a inteligentní osobností, někdy jí přece jen rozum scházel.
Zanedlouho už spatřila mezi nánosy sněhu nápadnou hnědavou srst onoho cizince a až nyní ji trochu přepadl stres.

Prosím o slot na dalšího mazlíčka:D

Voltaire se neubránila udivenému poklesnutí čelisti, když zřela ta kouzla. Bylo až humorné, kolik takových zajímavých magií Voltaire už viděla a stejně ji dokázalo přesunutí rány takto mile překvapit. I udělala na ni dojem Deetina obětavost a ochota Volt poslouchat. Na chvíli panovnička dokonce i zapomněla na své pochyby, čímž si cizinka zajistila nové místo ve smečce. "Dobrá..." Povzdychla si hlasitě. "Tímto se stáváte členkou monarchie. Vítejte. " Promluvila nakonec a pokusila se o nenápadný falešný úsměv chystajíc se Deet doprovodit k noře, seznámit s kulturou a s pravidly a pakliže to bude třeba; ukázat území. Ach tolik práce znamenal jeden nový příchod! To ji ještě večer bude bolet hlava. "Namočte si tu ránu do vody. Moře má léčivou moc." Doporučila jí a kupodivu nepocítila ani trochu lítosti. Volt byla opravdu bezcita. Štěstí, že s Nihilskými léčiteli a prostředky už vkčka ránu za pár dní na noze jistě ani neuvidí.

Jako jemu Voltaiřin příchod, jí zase lichotilo jeho vykání. Většina vlků o ní samozřejmě mluvilo, jako o vlčici a ačkoli to tak měl i Kaza v hlavě srovnané, respektoval to, jak se prezentuje ona sama. Bylo to pro ni jako pohlazení. "I my si vážíme vašeho porozumění. " Odpověděla tak nějak automaticky. Pochvaly, kritika i díky už z ní lezly tak nějak automaticky. Bylo to hold součástí jejího každodenního života a tak jí to nedělalo žádný problém. Stejně tak ani neměla problém trávit čas s Kazou. Vlastně se dokonce těšila, až jej pozve na rande, dalo-li se tomu tak říkat. "Nuž..." Nadechla se zhluboka a trochu se jí rozbušilo srdíčko. Zvát někoho na výlet bylo složitější, než jak si dřív myslela. "Dovolte nám vás v tom případě pozvat na menší výlet." Pokoušela se trochu uvolnit mluvu a stejně tak i atmosféru, čemuž trochu pomohla i lehkým úsměvem. I obrátila se k němu zády a pomalinku se rozešla tam, kde to považovala za nejvhodnější místo pro kdejaké milence.

Schválené

"Ačkoli musíme s vašimi slovy v jistém směru nesouhlasit, umíme si představit vaše trápení. Pokud to trápením nazývat lze." Jak by mohla nesouhlasit, když na tom svým způsobem byla stejně? Ona si pohodlně seděla na trůně a rozdávala dokola ty samé rozkazy. A dělala to tak celý život. To všichni kolem ní lítali ostošest, odcházeli, přicházeli... rodili mladé, rvali se s nepřáteli a různé jiné věci, které okořeňovaly jejich život. Jediné sladidlo toho jejího života bylo obyčejné teoretické učení novým a pro vlka jakožto tvora docela nepotřebným věcem. "Každý se přeci mění, ale... asi dokonce známe ten pocit." Panečku vždyť z Voltaire ještě bude filozof! A kdo za to může? No Kiler. Ačkoli byla obyčejná tulačka dost možná bez nějakého řádného cíle, měla potenciál. Tedy, alespoň ve Voltiných očích, jelikož ji trochu nutila zamyslet se sama nad sebou. "Sami se ztrácíme ve vlastní hlavě. Neumíme si vysvětlit plno věcí. Tušíme, že moudrost by nám od tohoto pomohla. Možná by nám pomohla v mnoha jiných věcech, než-li k zodpovězení otázek." Měla by být na úrovni stařeny, ale místo toho se cítila, jako sotva odrostené vlče. Navíc spíš jako vlk, než vlčice. Bojovala s vlastním mládím a s vášní, kterou s sebou mládí neslo. Nebylo divu, že si přála raději mysl zkušenějšího a zahnala tím touhu po věcech, které si ona nemůže dovolit. "Ale asi jsme taky trochu zvědaví." Zavtipkovala nakonec s pobavením v hlase. Ulehčení atmosféry by prospělo.

Děvčata: Majdalenka, Eirlys, Norek

Chlapci: Akaza, Gilgamesh, Sarik

Zatím si moc nevšímala jeho výtvoru. Očima hleděla přímo do těch Irisových, pokud se tomu tedy dalo říkat oči. Ty dvě hlubokánské propasti v jeho tváři Volt nečinily zrovna příjemný pohled, ale ona už měla oční kontakt natolik ve zvyku, že ani to ji neodradilo. Spoutala svůj zrak s jeho tváří takovým řetězem, že ačkoli ji odpuzoval respekt z jeho postavy sebevíc, nepřetrhla by jej. Po jeho úkloně a poměrně nejisté odpovědi patrně ucukla jeho tvář jiným směrem, než se nacházela ta Voltina a přes to, že panovnice neviděla do jeho očí, předem vytušila, kam se dívá. Už před chvílí se na Bell s Toshim jaksi ohlížel. Měli snad něco společného s nejistotou, která z něj téměř sálala? Nebo se jí to jen zdálo? Tak či onak, obrátila se směrem k té dvojici, zda se tam vůbec ještě nachází a pak se zase obrátila na Irise, který očividně opět věnoval pozornost svému výtvoru. "To ano, proto tu jsme." Odpověděla mu a po chvilce odmlčení spustila to další, co měla na jazyku. "Proč tedy takhle stranou? Děje se snad něco?" Pomalu, ale jistě se prodíralo podezření a faleš v jejím hlase ven. I přisunula barvu ležící poblíž blíže k jeho tělu, aby na předmět upozornila. Pokusila se mu tím dát najevo, že tady nemá barva svoje místo, ale ona je té milosti, že na ni neupozorní více, než pár nenápadnými gesty. Snad se dočká jeho pochopení.

Že by se tedy nějak zapojila do čmárání po stěnách se říci nedalo. Vlastně to ani z části nebyla pravda, neboť jedinou její činností bylo prohlížení si celého děje jako nějakého divadelního představení. Pokoušela se alespoň na chvíli zaměřit opravdu na každého a zaregistrovat každou očividnost, která by se jí mohla před očima objevit. Každou informaci, každý detail, který by z tohoto děje mohla vyždímat. Skoro by si mohla říkat mistryní špehů. Alespoň, že jí činil potěšení pohled na ty usmívající se tváře. Ani ne tak ze soucitu, nebo že by jim tu radost snad přála... byl to její vlastní úspěch, jehož důkazem byla jejich spokojenost. Čvachtala se v tom narůstajícím sebevědomí jako malé dítě v kaluži vody. Zvláštní, jak se ještě mohla taková zrůdnost udržet na Voltaiřiném postavení.
Inu, možná se mezi tou hromadou srsti přeci jen nacházelo něco mírně zneklidňujícího. Málem by se začala panovnička i usmívat, jak se dmula pýchou, když v tom zřela mladou Deetrah, jak na stěnu čmáře cosi poměrně většího, než ostatní. Volt jí do toho rozhodně nehodlala zasahovat. Sama jim dala v malování velkou volnost a jejím zásahem do cizího konání by si jen pošpinila jméno. Proto jen znepokojeně nakrčila čenich nad myšlenkou, že by snad byla Deet schopná přitáhnout sem do Nihilu vlastní zvyky. Volti stále tak nějak kousala do zadnice její stálá věrnost své předchozí smečce. Kdo by se jí ale divil. Tato situace přeci jen trochu zaváněla zradou, které by panovnice měla zabránit dokonce i při minimální pravděpodobnosti jejího výskytu.
Po chvíli si také všimla Toshiho s Bell, jejichž přítomnost ji zrovna moc neuchvátila. Zaujmul ji až Iris, který na ně podezřele a upíral zrak. No této všímavé vlčici neuniklo ani jeho poněkud podivné vypůjčení si barvy a jisté odříznutí se od ostatních. Nebavil se s nikým a když se vydala pomalu za ním a slabě ucítila jeho pach, nemohla v něm nepoznat také jakousi nejistotu. Co se asi tak mohlo dít? Iris byl podivín i bez zvláštních situací, ale dnes se jí to nějak nezdálo.
Po chvíli už se ocitla těsně za jeho zády. "Je k nevíře, jak málo stačí k vlčímu štěstí, že ano?" Pronesla klidně a s nic netušícím andělským tónem v hlase i jiskrou v očích. Pěkně využila chvíle, kdy se díval na zbytek smečky. Ona toho také moc netušila, měla jen podezření a dostatek odvahy i ega na to, aby z něj přišla tahat další informace.

Ta sdílnost se Bellanně nakonec ale dostala. Voltaire se svými poddanými ani neuměla komunikovat jinak. Jak by taky mohla? Její strach jí to nedovoloval. Ano, tentýž strach, který ji nutil vykonávat práci, která jí byla určena již při jejím narození. Voltaire se nořila v pocitu únavy, ale taky strachu a nelze vynechat, že doslova i ve sněhu. A jak moc se tak snažila nabrat odvahu jít zase s někým hovořit nebo najít cestu ven z jejích obav ohledně přicházejících nečasů, stala se napůl nepřítomnou. Nevšimla si tedy přicházející Bellanny, což zapříčinilo její následující úlek, když na ni léčitelka promluvila.
Rychlostí blesku vystrčila hlavu ze sněhu, jakoby se na ni snad řítil nějaký vetřelec a chystal se k útoku a málem by ze sebe vydrala i polekané zavrčení, nebýt té výrazné modré srsti a velice známého hlasu. “Dámo Bellanno. Ano, jistě jsme v pořádku.” Odpověděla značně rozrušeně. I přes to ale nezapomněla nahodit přívětivý tón v hlase. “Určitě si asi žádáte vysvětlení. Víte, je to k nevíře, ale sníh dokáže schladit nejen hlavu, ale i mysl.” Pokusila se trochu falešně uchechtnout a slzičky, které se jí předtím pomalu draly ven z očních koutků, zahnat rychle zase zpět. Zvláštní, že když měla nečisté svědomí a srdce bušící jako o závod, její milost se jí nezdála být vlastní. Ty hrozné představy a myšlenky, které se jí ještě před chvílí hnaly před očima v početných hejnech, se ztrácely až příliš pomalu na to, aby byla s to se okamžitě zcela ocitnout tady a teď.

Jak strašná to zrůdnost, jaká bestie by Kiler byla schopna odporovat? Jak moc se musela taková mysl lišit od druhých? A co bylo ještě zajímavější otázkou? Co jen mohlo zapříčinit takový chaos v něčí hlavě a tím pomalu stavět hradby, jež v dospělosti dělily jednotlivce od druhých? Co bylo špatně, když musela Voltaire; dcera bezproblémového a dobrosrdečného monarchy, odolávat pokušení nesouhlasit s Kileřiným projevem? “To ano. I my jsme rádi, že se smečce zatím daří. Snad nám štěstí přeje a bude se tak dít i nadále.” Takový klid. Taková jistota, se kterou jí na to panovnice odpověděla! Voltaire lhala sic neskutečně nerada, ale byla by s to říci své společnici pravdu se stejným klidem? Nikoli. Nevydrala by ze sebe jediné srozumitelné slovo, kdyby jí s upřímností řekla, že tohle všechno dělala jen ve svůj vlastní prospěch. A to nemluvě o její nejistotě, zda-li se opravdu jednalo o prospěch, za kterým se ženou alespoň jedinci se zákeřným, za to ale zdravým rozumem. Už nějakou dobu se jí totiž drželo podezření, že činila dobro ze strachu. Ze strachu z mrtvol; z předků, zakladatelů Nihilu nebo jejích rodičů, jejichž duše by ji snad mohly navštívit a šeptat tiše do ucha, jak moc se jim dcerka nezdařila. Kéž by si Voltaire alespoň byla jistá skutečností, že se jí na trůně líbí. Kéž by si užívala těch hlubokých úklon a respektu, ale ono ne. Jediné, co ji možná hnalo kupředu, byl hlas šeptajíc, jak nízko klesne, když přestane, jak moc zklame, když se přestane snažit, jak moc se za sebe bude stydět, když si sama shodí korunu z hlavy… nebo spíš, když nesplní to, k čemu byla předurčena. Možná je nakonec jiným určený osud Voltaiřin jejím jediným vrahem. Věděla, že je úspěšná a dělá přesně to, pro co přišla na tento svět, ale představa pádu ji žrala zevnitř. Strach ze zklamání ji doháněl k šílenství. A pak tu ještě byl pocit samoty, ale to už bylo o něčem jiném. Učitelé ji sic naučili mnohé, ale cit mezi tím nebyl. Jí nikdo neukázal, že ji dokáže mít rád, třeba i jako dceru. Nebo že ona může mít ráda někoho jiného. Byla odkázána se naučit soucítit a přátelit se sama. Štěstí, že měla alespoň vychování a schopnost ten opravdový soucit předstírat.
Dalšími slovy ji ale postarší vlčice spíš fascinovala, než zneklidnila. Mluvila o životě, který by mohl panovnici zachránit před šílenstvím, pocitem zodpovědnosti nebo samoty. Voltaire na vlčici právě upřela tak okouzlený pohled, že by si toho nemohla Kiler nevšimnout, kdyby se jí do těch zářivých očí pohlédla. Nebylo to poprvé, ale ta jiskra, jež se Voltíně v očích zableskla, byla vskutku vzácnost. Takto rozzářit a upoutat její pozornost dokázal jen málokdo. Možná ji tak překvapila nejen myšlenka jejích slov, ale také jistý odpor a názor, který se očividně nebála projevit. Měla by být Volt taky tak odvážná a říkat pravdu i když nebyla dle cizích očekávání? Jistěže! To byla ta věc, která jí chyběla a ona si toho byla moc dobře vědoma. Jednomu odporovat dokázala, ale společnosti, o kterou se musela starat, to už ne. Tam si hrála na stroj, jehož jediným cílem bylo splnit jejich požadavky. “Jistě, chápeme.” Vyřkla nakonec docela roboticky, jak ji s těmi slovy zavalila vlna dalších hlubokých myšlenek, jež pak zapříčinily její poloviční nepřítomnost. “Jaké to je, mít toliko zkušeností? Jaká je moudrost, kterou vám časem život přinese?” Vypustila ze sebe, aniž by si uvědomila, co vlastně řekla. Samozřejmě… ptala se cizinky na stáří! Ach co jí to z úst zase vyklouzlo? “… Oh promiňte mi. Nehledíme si do tlamy.”

Přešlápla nepatrně z jedné tlapy na druhou. Na chviličku ji zavalila vlna nervozity, když pomyslela na důvod své dnešní výpravy. Nebyla zrovna zvyklá řešit vlastní chyby a už vůbec ne omluvou. Když už se totiž nějaké panovnička dopustila, stála si tvrdě na svém, ale třeba v tomto případě bylo nutné zapojit i trochu empatie a slušnosti. Neznatelně se nosem nadechla a pustila se do toho. "Víte, jistě si ještě pamatujete poslední ples... měli jsme toho mnoho na práci a vás odmítli, za což se musíme omluvit a vynahradit vám naši hloupost." A bylo to za ní, téměř. Teď už jen zrealizovat její plán, jenž se zdál poněkud složitým na provedení, ale snad bude Voltíně štěstí přát. Takové nezdařené rande a zároveň omluva, dá-li se tomu tak říct, by Voltaire stála další pokles jejího psychického zdraví , což si pochopitelně nemohla dovolit. Už tak uvnitř bojovala sama se sebou, často si tak připadala jako šílenec. No a možná, že už trochu šílená byla, jen se uměla tak dokonale ovládat, že na ní nebylo šílenství znát. To by dávalo smysl, ano. Veškerý problém byl ale v tom, že tato bába si nechtěla něco takového přiznat. Jakási slabost, duševní choroba byla pro panovnici nepřijatelným faktem. Jako smrt pro pubescentní vlčata. Tak mladá a čekajíc na dlouhý život. Takový mladík přec nemůže umřít, když má celý život před sebou! Nechce počítat se smrtí, která i přes to může přijít. A Volti si pak ani neuměla říci o pomoc, nebo začít důvěřovat vlkům, o které by se mohla opřít. Neměla o koho se opřít. Neměla dokonce ani pod sebou jistotu, kdyby se tedy opravdu zhroutila. Kdo by to dělal za ni? Nikdo pro Volt vhodý nebyl. Potomky, koncily, rádce, zatím ani partnera a Riveře? Tu na trůn leda v případě nejvyšší nouze. To by musela Volt padnout panečku do nějakého bezvědomí, aby nechala sestru vykonávat její práci. Možná už to ani nebylo z tušení, že by svou pozici neutáhla, ale spíš ze žárlivosti. Z jakési Voltiné vnitřní nenávisti a ega, které prostě nemohlo připustit takovouto situaci. Ach ta sesterská láska. Kdoví, odkud se to ve Volt bere. Možná z pocitu odlišnosti, možná z prosté povahy. Mnoho vlků takto neměla ráda a sama ani netušila proč.

Už nějaký čas se zase těžko vypořádávala s myšlenkami, které ji tížily. Nejen, že se obávala zimy a špatných časů, které s sebou jistě přinese, ale nelíbilo se jí také pár záležitostí z jejího osobního života. Volti nebyla zrovna ta citlivka, která se zhroutí hned, co jí někdo něco špatného řekne. No čas od času prostě musí myšlenky vypustit ven. Někdo by to udělal pomocí pláče, někdo by zas kousal a bušil hlavou o stěnu a Volti, ta si čistila hlavu poněkud svým způsobem. Lehla si, hluboce a hlasitě vydechla, přikryla si oči tlapami a dopřála si odpočinek. Takto to udělala i dnes kousek od nory, kde si zahrabala hlavu do sněhu a ležela tam rozvalená jak vorvaň. V tento čas se jí tato praktika zrovna nevyplácela, neboť chlad, který v sobě sníh držel, se jí pomalu hrabal až pod kožich. Volt byla sic jedna malá hromada chlupů, ovšem i jí bývala v těchto podmínkách zima, před kterou se musela chránit. Ach jak na tom asi jsou nihilštní spojenci; přízrační? Jejich území se nachází rozhodně v chladnějších oblastech Norestu. Jak asi zvládají letošní zimu oni? No Volt by tam už měla pro informace někoho poslat!

Volt celkem potěšilo, že se trefila do jejího jména. Nebyla na jména a názvy zrovna expert. Taky kdo by byl, že ano? Ani sama Volti ještě nenarazila na vlka, který by si pamatoval úplně všechny. Ačkoli byl už třeba dlouho součástí šmečky, což mnohdy pomohlo, neboť tato situace umožňovala dělit si ta jména do skupin. Když měl vlk lepší přehled o smečkách, tím lépe se mu jistě dařilo ve jménech.
Panovničce bylo kupodivu s touto vlčicí docela hezky. Kilka nebyla žádná hr vlčice, vlastně nebyla ani nějak zákeřná... Toť Volti tak alespoň přišlo. Není nad někoho, kdo si umí slova promyslet a nekřičet tu na celé kolo naprosté žvásty. Díkybohu za jejího nastávajícího; Kazíka. Ten byl naštěstí rozumný. Všichni z rodu Milagovců byli rozumní a to Volt přitahovalo. Ach kéž by jen Kiler věděla, že je tato panovnička slušňačka jenom navenek. Uvnitř, tam už tak slušná nebyla. Hnusil se jí každý druhý, přemýšlela nad zrůdnostmi a sebevědomí jí sahalo až k oblakům. Navíc jí z té vší pozornosti a ze starostí začalo šplouchat na maják. Jejích mentálních záseků si sice jen tak leckdo nevšimnul, ale ona panečku ano. Takovým dobrým příkladem byla nedávná příhoda s rampouchem. Tam už šla Voltina situace jistým způsobem do extrému, ale byl to vskutku příklad. Úplně jí hráblo a ačkoli se možná na chvíli uvolnila a nechala fungovat tělo samo, dopadlo to příšerně. "Zatím hladem netrpíme, ale jde poznat, že je to den za dnem horší. S touhle zimou jistojistě příjde hlad, jenž už tu dlouhá léta panečku nepobyl." Bude muset vymyslet něco, čím tu hrůzu Nihil zažene, pokud možno, co nejdál. Výpravu, nebo zaměstnat prácí rytířů víc vlků. "Vskutku?" Podivila se a hodila pohledem na Kiler. A já se vůbec nedivím. Jistě to dost potřeboval i když bylo dobře, neschopa! Pomyslela na chvíli na svého otce. Jak krásné to názory na otce, který své dceři vlastně nikdy nic špatného neprovedl. Volt byla jen trochu vedle a považovala jeho odchod; jeho zmizení snad za nějaký trestný čin. "Jste dobrá vlčice, hodila byste se mezi nás. Snad se vám za to otec odvděčil." Jak vadný musí jeden být, aby toužil po ponížení někoho, kdo už byl zcela jistě už dávno mrtvý.