Príspevky užívateľa

Ta sdílnost se Bellanně nakonec ale dostala. Voltaire se svými poddanými ani neuměla komunikovat jinak. Jak by taky mohla? Její strach jí to nedovoloval. Ano, tentýž strach, který ji nutil vykonávat práci, která jí byla určena již při jejím narození. Voltaire se nořila v pocitu únavy, ale taky strachu a nelze vynechat, že doslova i ve sněhu. A jak moc se tak snažila nabrat odvahu jít zase s někým hovořit nebo najít cestu ven z jejích obav ohledně přicházejících nečasů, stala se napůl nepřítomnou. Nevšimla si tedy přicházející Bellanny, což zapříčinilo její následující úlek, když na ni léčitelka promluvila.
Rychlostí blesku vystrčila hlavu ze sněhu, jakoby se na ni snad řítil nějaký vetřelec a chystal se k útoku a málem by ze sebe vydrala i polekané zavrčení, nebýt té výrazné modré srsti a velice známého hlasu. “Dámo Bellanno. Ano, jistě jsme v pořádku.” Odpověděla značně rozrušeně. I přes to ale nezapomněla nahodit přívětivý tón v hlase. “Určitě si asi žádáte vysvětlení. Víte, je to k nevíře, ale sníh dokáže schladit nejen hlavu, ale i mysl.” Pokusila se trochu falešně uchechtnout a slzičky, které se jí předtím pomalu draly ven z očních koutků, zahnat rychle zase zpět. Zvláštní, že když měla nečisté svědomí a srdce bušící jako o závod, její milost se jí nezdála být vlastní. Ty hrozné představy a myšlenky, které se jí ještě před chvílí hnaly před očima v početných hejnech, se ztrácely až příliš pomalu na to, aby byla s to se okamžitě zcela ocitnout tady a teď.

Jak strašná to zrůdnost, jaká bestie by Kiler byla schopna odporovat? Jak moc se musela taková mysl lišit od druhých? A co bylo ještě zajímavější otázkou? Co jen mohlo zapříčinit takový chaos v něčí hlavě a tím pomalu stavět hradby, jež v dospělosti dělily jednotlivce od druhých? Co bylo špatně, když musela Voltaire; dcera bezproblémového a dobrosrdečného monarchy, odolávat pokušení nesouhlasit s Kileřiným projevem? “To ano. I my jsme rádi, že se smečce zatím daří. Snad nám štěstí přeje a bude se tak dít i nadále.” Takový klid. Taková jistota, se kterou jí na to panovnice odpověděla! Voltaire lhala sic neskutečně nerada, ale byla by s to říci své společnici pravdu se stejným klidem? Nikoli. Nevydrala by ze sebe jediné srozumitelné slovo, kdyby jí s upřímností řekla, že tohle všechno dělala jen ve svůj vlastní prospěch. A to nemluvě o její nejistotě, zda-li se opravdu jednalo o prospěch, za kterým se ženou alespoň jedinci se zákeřným, za to ale zdravým rozumem. Už nějakou dobu se jí totiž drželo podezření, že činila dobro ze strachu. Ze strachu z mrtvol; z předků, zakladatelů Nihilu nebo jejích rodičů, jejichž duše by ji snad mohly navštívit a šeptat tiše do ucha, jak moc se jim dcerka nezdařila. Kéž by si Voltaire alespoň byla jistá skutečností, že se jí na trůně líbí. Kéž by si užívala těch hlubokých úklon a respektu, ale ono ne. Jediné, co ji možná hnalo kupředu, byl hlas šeptajíc, jak nízko klesne, když přestane, jak moc zklame, když se přestane snažit, jak moc se za sebe bude stydět, když si sama shodí korunu z hlavy… nebo spíš, když nesplní to, k čemu byla předurčena. Možná je nakonec jiným určený osud Voltaiřin jejím jediným vrahem. Věděla, že je úspěšná a dělá přesně to, pro co přišla na tento svět, ale představa pádu ji žrala zevnitř. Strach ze zklamání ji doháněl k šílenství. A pak tu ještě byl pocit samoty, ale to už bylo o něčem jiném. Učitelé ji sic naučili mnohé, ale cit mezi tím nebyl. Jí nikdo neukázal, že ji dokáže mít rád, třeba i jako dceru. Nebo že ona může mít ráda někoho jiného. Byla odkázána se naučit soucítit a přátelit se sama. Štěstí, že měla alespoň vychování a schopnost ten opravdový soucit předstírat.
Dalšími slovy ji ale postarší vlčice spíš fascinovala, než zneklidnila. Mluvila o životě, který by mohl panovnici zachránit před šílenstvím, pocitem zodpovědnosti nebo samoty. Voltaire na vlčici právě upřela tak okouzlený pohled, že by si toho nemohla Kiler nevšimnout, kdyby se jí do těch zářivých očí pohlédla. Nebylo to poprvé, ale ta jiskra, jež se Voltíně v očích zableskla, byla vskutku vzácnost. Takto rozzářit a upoutat její pozornost dokázal jen málokdo. Možná ji tak překvapila nejen myšlenka jejích slov, ale také jistý odpor a názor, který se očividně nebála projevit. Měla by být Volt taky tak odvážná a říkat pravdu i když nebyla dle cizích očekávání? Jistěže! To byla ta věc, která jí chyběla a ona si toho byla moc dobře vědoma. Jednomu odporovat dokázala, ale společnosti, o kterou se musela starat, to už ne. Tam si hrála na stroj, jehož jediným cílem bylo splnit jejich požadavky. “Jistě, chápeme.” Vyřkla nakonec docela roboticky, jak ji s těmi slovy zavalila vlna dalších hlubokých myšlenek, jež pak zapříčinily její poloviční nepřítomnost. “Jaké to je, mít toliko zkušeností? Jaká je moudrost, kterou vám časem život přinese?” Vypustila ze sebe, aniž by si uvědomila, co vlastně řekla. Samozřejmě… ptala se cizinky na stáří! Ach co jí to z úst zase vyklouzlo? “… Oh promiňte mi. Nehledíme si do tlamy.”

Přešlápla nepatrně z jedné tlapy na druhou. Na chviličku ji zavalila vlna nervozity, když pomyslela na důvod své dnešní výpravy. Nebyla zrovna zvyklá řešit vlastní chyby a už vůbec ne omluvou. Když už se totiž nějaké panovnička dopustila, stála si tvrdě na svém, ale třeba v tomto případě bylo nutné zapojit i trochu empatie a slušnosti. Neznatelně se nosem nadechla a pustila se do toho. "Víte, jistě si ještě pamatujete poslední ples... měli jsme toho mnoho na práci a vás odmítli, za což se musíme omluvit a vynahradit vám naši hloupost." A bylo to za ní, téměř. Teď už jen zrealizovat její plán, jenž se zdál poněkud složitým na provedení, ale snad bude Voltíně štěstí přát. Takové nezdařené rande a zároveň omluva, dá-li se tomu tak říct, by Voltaire stála další pokles jejího psychického zdraví , což si pochopitelně nemohla dovolit. Už tak uvnitř bojovala sama se sebou, často si tak připadala jako šílenec. No a možná, že už trochu šílená byla, jen se uměla tak dokonale ovládat, že na ní nebylo šílenství znát. To by dávalo smysl, ano. Veškerý problém byl ale v tom, že tato bába si nechtěla něco takového přiznat. Jakási slabost, duševní choroba byla pro panovnici nepřijatelným faktem. Jako smrt pro pubescentní vlčata. Tak mladá a čekajíc na dlouhý život. Takový mladík přec nemůže umřít, když má celý život před sebou! Nechce počítat se smrtí, která i přes to může přijít. A Volti si pak ani neuměla říci o pomoc, nebo začít důvěřovat vlkům, o které by se mohla opřít. Neměla o koho se opřít. Neměla dokonce ani pod sebou jistotu, kdyby se tedy opravdu zhroutila. Kdo by to dělal za ni? Nikdo pro Volt vhodý nebyl. Potomky, koncily, rádce, zatím ani partnera a Riveře? Tu na trůn leda v případě nejvyšší nouze. To by musela Volt padnout panečku do nějakého bezvědomí, aby nechala sestru vykonávat její práci. Možná už to ani nebylo z tušení, že by svou pozici neutáhla, ale spíš ze žárlivosti. Z jakési Voltiné vnitřní nenávisti a ega, které prostě nemohlo připustit takovouto situaci. Ach ta sesterská láska. Kdoví, odkud se to ve Volt bere. Možná z pocitu odlišnosti, možná z prosté povahy. Mnoho vlků takto neměla ráda a sama ani netušila proč.

Už nějaký čas se zase těžko vypořádávala s myšlenkami, které ji tížily. Nejen, že se obávala zimy a špatných časů, které s sebou jistě přinese, ale nelíbilo se jí také pár záležitostí z jejího osobního života. Volti nebyla zrovna ta citlivka, která se zhroutí hned, co jí někdo něco špatného řekne. No čas od času prostě musí myšlenky vypustit ven. Někdo by to udělal pomocí pláče, někdo by zas kousal a bušil hlavou o stěnu a Volti, ta si čistila hlavu poněkud svým způsobem. Lehla si, hluboce a hlasitě vydechla, přikryla si oči tlapami a dopřála si odpočinek. Takto to udělala i dnes kousek od nory, kde si zahrabala hlavu do sněhu a ležela tam rozvalená jak vorvaň. V tento čas se jí tato praktika zrovna nevyplácela, neboť chlad, který v sobě sníh držel, se jí pomalu hrabal až pod kožich. Volt byla sic jedna malá hromada chlupů, ovšem i jí bývala v těchto podmínkách zima, před kterou se musela chránit. Ach jak na tom asi jsou nihilštní spojenci; přízrační? Jejich území se nachází rozhodně v chladnějších oblastech Norestu. Jak asi zvládají letošní zimu oni? No Volt by tam už měla pro informace někoho poslat!

Volt celkem potěšilo, že se trefila do jejího jména. Nebyla na jména a názvy zrovna expert. Taky kdo by byl, že ano? Ani sama Volti ještě nenarazila na vlka, který by si pamatoval úplně všechny. Ačkoli byl už třeba dlouho součástí šmečky, což mnohdy pomohlo, neboť tato situace umožňovala dělit si ta jména do skupin. Když měl vlk lepší přehled o smečkách, tím lépe se mu jistě dařilo ve jménech.
Panovničce bylo kupodivu s touto vlčicí docela hezky. Kilka nebyla žádná hr vlčice, vlastně nebyla ani nějak zákeřná... Toť Volti tak alespoň přišlo. Není nad někoho, kdo si umí slova promyslet a nekřičet tu na celé kolo naprosté žvásty. Díkybohu za jejího nastávajícího; Kazíka. Ten byl naštěstí rozumný. Všichni z rodu Milagovců byli rozumní a to Volt přitahovalo. Ach kéž by jen Kiler věděla, že je tato panovnička slušňačka jenom navenek. Uvnitř, tam už tak slušná nebyla. Hnusil se jí každý druhý, přemýšlela nad zrůdnostmi a sebevědomí jí sahalo až k oblakům. Navíc jí z té vší pozornosti a ze starostí začalo šplouchat na maják. Jejích mentálních záseků si sice jen tak leckdo nevšimnul, ale ona panečku ano. Takovým dobrým příkladem byla nedávná příhoda s rampouchem. Tam už šla Voltina situace jistým způsobem do extrému, ale byl to vskutku příklad. Úplně jí hráblo a ačkoli se možná na chvíli uvolnila a nechala fungovat tělo samo, dopadlo to příšerně. "Zatím hladem netrpíme, ale jde poznat, že je to den za dnem horší. S touhle zimou jistojistě příjde hlad, jenž už tu dlouhá léta panečku nepobyl." Bude muset vymyslet něco, čím tu hrůzu Nihil zažene, pokud možno, co nejdál. Výpravu, nebo zaměstnat prácí rytířů víc vlků. "Vskutku?" Podivila se a hodila pohledem na Kiler. A já se vůbec nedivím. Jistě to dost potřeboval i když bylo dobře, neschopa! Pomyslela na chvíli na svého otce. Jak krásné to názory na otce, který své dceři vlastně nikdy nic špatného neprovedl. Volt byla jen trochu vedle a považovala jeho odchod; jeho zmizení snad za nějaký trestný čin. "Jste dobrá vlčice, hodila byste se mezi nás. Snad se vám za to otec odvděčil." Jak vadný musí jeden být, aby toužil po ponížení někoho, kdo už byl zcela jistě už dávno mrtvý.

Jednoho z poněkud zvláštních členů Nihilské monarchie si Voltaire dnes přitáhla s sebou do hor, kde byla zima již v plném proudu. Ačkoli tuto noc trochu foukalo, počasí bylo vcelku klidné, no zimě, která se vlku drala až pod kožich se samozřejmě nevyhnuli. Panovnička malého vzrůstu se tu bořila skoro až po hruď ve sněhu, ale i přes to pokračovala ve snaze jít s co největší ladností kupředu. Vlk, pro jehož výcvik si Volt zvolila zrovna toto (v tento čas) nehezké místo, se jmenoval Sol; jeden z Nihilských budoucích rytířů. Schopnostmi tohoto mladého vlka si stále ještě nebyla příliš jistá a tak využila svého dnešního relativního volna a připravila si pro něj snad něco jako trénink.
Ona si ráda občas prozkoušela nebo prohlédla schopnosti nihilských vlků, kteří se věnovali některým důležitým povoláním. Ráda sledovala, jak se některým opravdu daří a mohla pak v klidu usínat s pocitem, jak dobrý výkon Nihil jakožto smečka podává. Jakožto snad každý vlk ze smečky doufala v dobrý a bezproblémový chod této společnosti.

Trochu poskočila úlekem, když se z čista jasna vedle ní objevila Kiler se svým miloučkým pozdravem. Konečně se Volt dopustila nějakého toho pohybu a už nehleděla na zamrzlé jezero. "Hezký den! Zima, drahá, zima nás sem přivedla." Odpověděla skoro automaticky a teprve až potom začala přemýšlet o tom, s kým to vlastně mluví. Vlčice nebyla žádná náhodná kolemjdoucí. Jistě, tuto vlčici si ještě pamatovala. Moc tuláků nebo vlků z jiných smeček Voltaire nepotkávala a tak si jich byla schopna hodně zapamatovat. Obzvlášť, když s nimi sdílela nevšední akce, kterým byl kupříkladu Nihilský ples. "Chtěli jsme se porozhlédnout i mimo hranice Nihilu. Víte, zdálo se nám tuze zvláštní, že nám zima zaklepala na dveře tak brzy. A jak tak vidíme, naše území není jediné zimou takto postižené." Upřesnila trochu svou odpověď a zrak na chvíli opět obrátila k jezeru. Teprve pak se konečně dostala k identitě této společnosti. "Nejste vy náhodou ta tulačka Kiler z plesu?"

Voltaire stála zabořená až po hruď ve sněhu na břehu černého jezera a upírala zrak v dál. Oči kulila na tu hrůzu, co zima způsobila a od huby jí šla pára, jak znepokojeně rychle vydechovala.
Když se dohrabala sněhem až sem; k jezeru, nemohla se ubránit zděšení, jež ji pohltilo při pohledu na ledovou plochu. Šlo poznat, že led, jenž pokrýval jezero, nebyl tak tlustý a pevný na to, aby jej nebyl vlk schopen probořit, ale byl. Pokryl jezero tento rok až příliš brzy. Když už se zde led nachází teď, jak tomu bude za pár týdnů? Propána, vždyť se nebude dát ani probořit! Volti hluboce doufala, že alespoň nihilská říčka zůstane alespoň z části v pohybu a plná vody. Snad se z ní nestane ledové koryto, protože jinak se bude muset smečka spolehnout na sníh a to nebylo zrovna příjemné. Pití sněhu nejen, že se jevilo dost nepříjemným, ale taky hrozilo nachlazením. Takový kašel pro vlka nebyl zrovna lážo plážo. Bez léků a pomalu i bez možnosti se porádně zahřát, se jakákoli nemoc těžko těžko léčila. A z horkých pramenů jen těžko říct, zda-li se dalo pít. Už jen proto, že byly prameny nezvykle horké a dno jejich břehů nemělo zrovna nejpřirozenější barvu, ani ona si raději nedovolila z toho pít.
Stála panovnička stále jako socha u tohoto břehu a ze všech těch myšlenek, které se jí honily hlavou, byla úplně mimo. Ještě, že ji z tohoto tranzu určitě brzo probudí blížící se Kiler.

Jaká to krása. Volti přišla do jeskyně a hledala tu jednu jedinou věc. Rampouch, který před necelým dnem objevila na kraji zeleného lesa ji zaujal natolik, že se musela vydat sem do jeskyně, aby zjistila, zda-li tyto nádhery narostly i zde. Kamenný povrch jeskyně byl o dost více studený, než-li nějaký trapný keř a ona to moc dobře věděla. Tak nějak i čekala, že se jí podaří kouzla přírody najít zrovna tady. A opravdu tomu tak bylo. Možná jí vnímání krajiny pomohlo až moc, protože rampouchy visící na stropě jeskyně byly jediné, proč právě přešla půlku území. Úplně zapomněla na své starosti. Probudila v sobě to vlče! Chvíli se jen kochala pohledem na průhledné a lesknoucí se útvary a pak se vydala mezi ty, které sahaly až do úrovně její hlavy. Zaujatě si je prohlížela a bezmyšlenkovitě je začala oblizovat. Ach kdyby ji tady někdo právě teď viděl, asi by se studem propadla do země. Způsob zahánění myšlenek jí pomohl až příliš.
Ona sama by se smíchem k zemi kácela, kdyby načapala takové bezemoční monstrum OBLIZOVAT RAMPOUCHY V JESKYNI. Tedy... smíchem se k zemi kácet v jejím případě znamenalo "nenápadně se uchechtnout", ovšem přehnanější popis byl cestou k jistému pochopení situace a tedy i humornosti Voltiného konání.
Když se jí tak lepil jazyk k povrchu, začínala myslet na vodu. Pohltila ji žízeň, kterou by ráda uhasila i jiným způsobem, než oblizováním ledu bez šance docílit hydratace. Pobrala tedy opět rozumu, vrátila se do reality a vydala se pryč od rampouchu, vedle kterého zrovna stála. Jenže když se pokusila udělat krok dozadu, zabolelo ji v tlamě. Očima hodila zpátky na rampouch a když si uvědomila, o co jde, hrůzou se jí udělalo temno před očima. Jazyk se jí přilepil k povrchu jednoho z rampouchů. No to byla pohroma!
Musela ten děs panečku nějakou chvíli rozdýchávat, přičemž myslela na nejhorší. Jak se odsud dostane? Bude si muset část těla utrhnout a to bude něco. Takový trapas. Panovnice bez jazyka; taková pohroma! V každém případě už si nikdy nikdy nikdy na vlče hrát nebude!

TW: kref xd

Vskutku se panovnici nelíbilo, že musí přijímat mezi členy někoho, kdo je věrný jiné smečce. Stále se nemohla Volti vyhnout rozpakům, ve kterých se nyní nacházela. Vlčice se sice zdála být mladá, zdravá a jistým způsobem i prospěšná, ale věrnost, tu jí panovnice opravdu nevěřila. Obávala se zrady, za jejíž vznik byla nyní zodpovědná, neboť věděla o nedostatcích této cizinky.
Nuž povzdechla si trochu nespokojeně, ale i poraženě a pak zase upřela pohled na Deet. "Chápu. To nezní nejhůře, pakliže se nebojíte bolesti." Řekla zase a opět s vážností, přičemž se náhle vydala kousek od vlčice. Bylo celkem pozoruhodné, jak dokázala přemýšlet a ve stejnou chvíli tak roboticky odpovídat na její slova. Panovnice si to mířila přímo k nejbližšímu kameni, který vykukoval z mělké vody. "Není to nic těžkého; stačí být jen velmi upřímná." Povídala za chůze a pak se konečně dostala k tomu kameni. "Musíte mi přísahat, že jste připravena věrně sloužit a se svou prospěšností vést smečku Nihilskou k lepším zítřkům. Přísahejte, že se nedopustíte zrady a budete ctít naše pravidla." Rozpovídala se už úplně automaticky. Podobná slova totiž odříkavala téměř každému, kdo se chtěl přidat mezi členy monarchie. V tu chvíli naprosto ignorovala vlččina případná slova a srdíčko se jí na těch pár vteřinek rozbušilo. To, co právě hodlala učinit z ní možná dělalo někoho, kdo postrádal zdravý rozum, což byla i částečně pravda. Zvedla tlapu tak vysoko, jak jen dokázala a pak jí vší silou rozmáchla vzduchem dolů. Udeřila se nehezky o kámen pod její tlapou a kupodivu se jí podařilo docílit velmi ostré a nepříjemné bolesti, kterou doprovázela nehezky vypadající krev, která Volti nyní tekla přímo z menší rány po noze. Samozřejmě si ublížila trochu s citem nezajistila si tím dlouhé týdny léčení, ale nevypadalo to zrovna jako něco, co by si jeden přál mít na noze.
Volti pak přicupkala opět k vlčici a tlapu natáhla před ni. "Ukažte mi svou schopnost."

Cupkala si to podél tohoto velikého lesa a snažila se vypustit veškerá trápení a zlé myšlenky, které ji kousaly do zadnice už nějakou dobu. Měla opravdu moc věcí na přemýšlení, plánování a obavy z blížící se zimy. Sníh už pokryl většinu Norestu, což bylo vzhledem k rychlosti ochlazování ovzduší celkem znepokojující. Ještě před pár dny si říkala, že se zimě pouze zachtělo přijít o něco dřív, dnes už se ale bála, že jak dříve přišla, tak i později odejde. Ať už bude sebevíc krutá, naskytnou se nějaké problémy, které bude třeba vyřešit a nad kterými už dnes přemýšlela. Tedy... v tento moment ne. V tento moment se snažila uvolnit mysl a soustředit se více na své okolí, což bylo obtížné, ale mnohdy se to vyplácelo. Svůj zrak za chůze upírala na ty veliké a až podezřele zarovnané koule ve větvích některých stromů. Říkalo se tomu jmelí, což by Volt připadalo, jako docela hezký název na to, jak nebezpečně a invazivně tyto věci ve skutečnosti vypadaly. Jejich skutečné jméno ovšem neznala a tak si jej v mysli pokoušela vymyslet sama. Jak dětinské. Připadala si teď, jako jedna z mnoha těch, co se nebáli v sobě vzbudit jakési vlče. Mnozí její bližní to tak měli. Kupříkladu Riva, u které Voltíně přišlo, že si na vlče hraje téměř neustále. Kde jen pobrala toliko energie a emocí, které byla schopná denně pouštět ven? Veselá sestra nikdy nebyla Voltino přání. Kdyby mohla udělovat osobnost vlkům ona sama, jistě by si za sestru vybrala někoho klidnějšího, trpělivějšího a vážnějšího. Otázkou už jen bylo, zda-li by to tak pak bylo správně. Konec konců, činnost vlků z jejího rodu měla ve většině případech jen estetickou hodnotu. Alespoň Volt přišlo, že Fygovci měli především VYPADAT dobře, než-li jednat dobře. Možná byla přecijen sympatie u členů její rodiny dobře. A občas musela Volt přece uznat, že v té milosti a zdánlivé kráse se nacházel jistý půvab. Mělo to něco do sebe a toho si musela Volt všímat. Aj ten až přehnaně veliký rampouch, který se z čista jasna zjevil hned vedle ní, měl něco do sebe.
Volt se zastavila a dívala se na odraz svého obličeje na ledovém povrchu toho zvláštního (na první pohled naprosto zbytečného) útvaru. Zvláštní to vidět svůj obličej a i toto bezemoční monstrum dokázalo při pohledu na rampouch pocítit velikou zvědavost. No úlekem se mohla málem pomočit, když se v tom tichu keř, na němž rampouch držel, lehce zatřásl. Jak tak byla světlá vlčice zaujatá kusem ledu, byla schopná se malého ptáčka, jenž vyletěl z tohoto křoví, tak vyděsit, že se neubránila výkřiku: "AAAH!!!... sýkorka jedna pitomá" Zanadávala si po tom, co ze sebe vydala vcelku hlasitý zvuk. To se u ní jen tak nevidělo vskutku.

Ach ku jejímu neštěstí si vlk Voltínou hledaný všimnul panovniččiny přítomnosti první. Nuž, co už? Nemohla být natolik umanutá, aby se tu začala vztekat, že to ona hledala jeho.
S jistou mírou překvapení se otočila směrem ke svému snoubenci Ačkoli už tohoto vlka znala docela dlouho, v posledních dnech bylo zvláštní se na něj dívat a přitom vědět, že to právě díky němu se podaří Volti přivést do rodiny FyGovců pár dalších kožichů navíc. A že přemýšlela až příliš dopředu a s moc velkými nadějemi se říci nedalo. Už od domluvy jejich partnerství jistě oba moc dobře věděli, co je jejich následujícím úkolem. "Řekli bychom, že sobě samotnému, A'Kazo. A taktéž zdravíme." Pověděla s jistým zamyšlením a nenápadnou poklonu mu věnovala nazpět. Dokonce se jí při těch slovech zhoupl ocas ze strany na stranu. Takový projev štěstí u Voltaire byl obzvlášť vzácnost, měl by si toho vážit synek jedna Milagovská. A proč vlastně cítila Volti ve společnosti s Kazíkem nebo s jinými důležitými osobnostmi takový komfort? To proto, že byli jedni z mála, u kterých se necítila zbytečně moc důležitá. Ačkoli měla sebevědomí až nad hlavu a nevědomky si užívala pocit nadřazenosti, býti v jednom kuse tou, jíž se vlci naprosto bezdůvodně klaní k zemi a připomínají jí, jaká čest toť si s ní vůbec jen zatančit na plese, už se nejevilo toliko příjemným. Ona uctívala poněkud jiný systém, než-li ten, který byl pro vlky jejího rodu naprosto běžným. Ačkoli si však stála za názorem, že si vysloužit postavení pouhým narozením a respekt zrovna tak, asi postrádala dostatek odvahy a sil na to, aby tuto tradici změnila. A bylo to asi taky nemožné. Obzvláště s vědomím, že ještě zdaleka není jediným či posledním nositelem tohoto rodu a členem monarchie, jí bylo docela jasné, že mnohem jednodušším řešením pro tuto malou nespokojenost by bylo odstoupení od rodu. Ale to zatím i tak nehodlala absolvovat. Sotva si začínala zvykat na své postavení a povinnosti, další velkou změnu už by neustála. Tato nedokonalost v jejích potřebách se stala dost možná i příčinou chorého nitra, jež se pomalinku, ale jistě provrtávalo napovrch. "Nevyrušili jsme vás v nevhodnou chvíli?" Zeptala se opět bezemočně a netrpělivě čekala na jeho odpověď. Snad nebude chtít Volti její odmítnutí oplatit. To by bylo kvalitnímu spánku v nastávajících nocích po dobu alespoň pár měsíců konec. Už tak ji situace, do které se s Kazem dostala, dosti trápila. Empatie nebyla její silnou stránkou. Vždycky, když bylo nejvíc potřeba, uměla Volti tento cit docela dobře zahrát. Kdo by taky ne, když žil ve smečce plné vlků, kteří ze sebe tento druh citu vypouštěli docela často; jak hlasitě, tak i náznakem? Tady se ale nejednalo o empatii, bylo to špatné svědomí. Byla to chyba jejího chování, chyba, která šla vidět a kterou si panovnička nemohla dovolit. Nejen, že si tím brilantně kazila dobrý dojem u Kazy, ale taky tím ublížila jejímu vlastnímu egu. Víte, když máte až bláznivou touhu po tom, být nanejvýš bezchybní a neomylní, je pak těžké se smířit s informací, že jste někde učinili chybu. Její trápení lze ukončit jedině pořádnou omluvou.

Tež se hlasim!

Zima se blížila rychlostí blesku. Na mnoha místech v Norestu už krajinu pokryl bílý sníh, což bylo docela nezvyklé. Tento rok totiž přišla zima o cosi dřív a ačkoli by této skutečnosti měla Nihilská panovnička věnovat více pozornosti, neudělala to. Ovšem kdo by se jí tak chtěl divit? Vždyť ona si dny v roce nepočítala a ani si neměřila teplotu ovzduší. Vlastně jenom o písmu měla nějaké ty potuchy, ale psát stále nedokázala, to by musela absolvovat panečku o mnoho více hodin S'Arikova učení. Ne, opravdu neměla čas si vymýšlet ještě kalendář.
Žila tedy s myšlenkou, že hold se zimě zachtělo zaklepat na dveře a vejít za práh světničky Norestské o pár dní dřív.
I tady; v lese bylo možné pozorovat padající vločky, jež si provrtaly cestičky skrze větve a jehličí. Bylo k nevíře, jak se umělo něco tak malého; křehčího, než-li déšť, prohrabat až sem dolů mezi kmeny stromů. V každém případě padající sníh Volti vůbec vůbec nevadil. Dodával tomuto místu takovou klidnou, ale chladnou atmosféru. Voltaire byla podobnou aurou obdařena v jednom kuse, vlastně by jeden mohl říci, že je to součást její povahy. A vlastně taky je.
Volti kráčela tak tichounce, že vůbec nepřerušovala ticho, které v tomto lese panovalo. Občas šlo jen zaslechnout zapraskání drobných jehliček, které kryly zdejší půdu.
Po dlouhém dni by jeden řek, že na Voltaire příjde únava a ona si radši půjde odpočinout, ale to se nestalo. Už od plesu nemohla totiž pořádně usnout. Měla plnou hlavu zlých myšlenek, které ji kousaly do zadnice. A proč vlastně? Odpovědí je Voltina bezohlednost a nepozornost, díky které na plese odmítla svého (jak už víme :3) nastávajícího chotě. Ano. Měla tehdá tolik práce a rozhovorů s jinými osobnostmi, že si úplně zapomněla udělat čas i na Kazu. Musela svůj čin napravit a bez nějakého smysl dávajícího plánu se vydala na území Přízračných, kde nyní Kazíka hledala. Jediné, co by se dalo v tuto chvíli považovat za plán, bylo překvapení, které si pro něj chystala. I když to by bylo jen její osobní prozkoušeníčko, pakliže se to vydaří.

Schválené