Príspevky užívateľa ~ Vlčí Brloh

V tuto chvíli se z Volt stal oficiální posluchač. Pěkně nastražila uši a na chvíli se cítila jako malé vlče, naslouchající příběhům svého rodiče před spaním. Jen to měla trochu ozvláštněné. Takový výslech se stal hned zajímavějším, když Iris u svých slov začal používat magii. Protože ho o to sama požádala, trochu očekávala, že se začne dít něco zvláštního, a tak ji náhlý temný mrak překvapil jen mírně. Teprve až když oba vlky zcela obklopila temnota, Voltaire se musela snažit, aby nevnímala všemi smysly jen zvláštnosti jeho magie. Chtěla se soustředit i na Irisova slova a ne jen na jeho magii. A pochopitelně to nebylo lehké, už vůbec ne po tom, co objevila ty děsivě vypadající siluety. I ačkoli se snažila hledět do očí bílého vlka, nevyhnula se občasnému rozhlédnutí okolo sebe. Občas sebou dokonce i celá cukla, však nezačala panikařit nebo dávat nějak moc najevo nějaké zděšení. Věděla a neustále si v hlavě připomínala, že je to jen vlkova magie, nic víc. I pomohlo to trochu.
Jakmile se z temnoty vynořil temný tvar připomínající vlka, zacukala nenápadně čumákem a v tlamě se jí zalesknul kousek bílého tesáku. Sic stála nehybně na místě, ale čumáček jí nejistě cukal jak pomatený. Nebyla nervózní nebo vyděšená, věděla, že jí nic nehrozí, ale byla jaksi nesvá. Její znepokojení by se dalo v tuto chvíli přirovnat k jakési štítivé fobii. No jo, málem by vycenila zuby, kdyby se ta temnota zase náhle nerozplynula.
Oklepala se, aby setřásla to nejisté šimrání v kožichu a vrátila se jí schopnost řeči. Pořádně vydechla a promluvila. "Ohromující." Dostala ze sebe s překvapivým klidem v hlase. Bylo také účelem, aby nevypadala, že je nějak neklidná. "Nuž, málo toho nevíte. Už jste na tomto území strávil nějakou dobu a jde to poznat." Dokončila větu a na chvíli se zamyslela. Opravdu nebyl Iris tak úplně zbytečný. Mít magii, zastrašující vzhled i velikost, respekt k ostatním, to nikdy nebylo na škodu.

"Voltaire Falcone y Gracewood. Vy dva mi ale říkejte Vaše veličenstvo." Odpověděla mladému rozhodně. Nebyla si úplně jista, zda vlčata pochopí to oslovení -veličenstvo- možná jim po tomto dojde její postavení, možná však také ne. V každém případě jim však bude muset ještě objasnit všechno ohledně postavení ve smečce. To musel znát každý člen, dokonce i vlčata. I pravidla smečky. Každé vlče to učili nejspíš jeho rodiče... nuž, tyhle to naučí Volt. Dost možná by měla sama zastoupit roli jejich matky. Dost možná by se toho i ráda ujala. Představa o vlcích, které by si pokusila sama vychovat, byla víc než lákavá. Nebylo to tolik lákavé pro tu vzájemnou lásku, to ne. Alespoň prozatím. Volt si totiž zatím neuměla moc dobře představit něco jako lásku k vlčeti.
Nyní už držela slabšího Kettu v tlamě a kráčela směrem na území. Zdálo se jí to, nebo byla spokojená se svým konečným rozhodnutím? Opravdu musela přiznat, že z tohoto setkání měla převážně dobrý pocit. Doslova si z procházky za hranicemi nesla na území suvenýr. Jak vtipné. Ovšem toto nebyl jen tak ledajaký suvenýr, byla to dvě vlčata a zároveň noví přírůstci do smečky.

Jedinou živě vypadající částí na jejím těle byla srst, které ale vítr pomáhal k pohybu. Voltaire byla v tuto chvíli doslova jako kus kamene. Nebylo to ze stresu, nejspíš. Už to dělala tak nějak automaticky. Vždy, když se snažila být vážná, zabodla svůj pohled do očí svého společníka a za žádnou cenu se cizích očí nepustila, nebo se z ní jednoduše stala socha. Oba případy však mohly být její společnosti značně nepříjemné. No... jí to asi nevadilo.
Už se jí potvrdilo, že se Lokki toulal tam, kde neměl. Naštěstí se přiznal. Jen bylo docela smutné to, že se po jeho slovech Volt moc neulevilo. I když byla v tuto chvíli docela klidná, někde hluboko uvnitř cítila tolik nepokoje, až by se jeden divil. Nejradši by pokárala nejen tady mladého hocha, ale i sama sebe, protože ho nchala jen tak se zatoulat. Určitě by se jí nechtělo řešit něco jako zmizení vlčete. Ještěže už byl opět na území. Ta nezodpovědnost a zároveň ostuda!
"Dávej větší pozor a nechoď daleko." Procedila skrze zuby. Nesetkávala se moc často s takovou situací, i proto se jen tak tak dokázala ovládnout a zachovat klid jak v hlase, tak i trochu na duši. Jen si trochu neuhlídala zatnuté čelisti při mluvení. Jen těžko říct, zda podpíral její znepokojení stres, nebo rozhořčení. Nejspíš obojí. V tomto případě už by se její chování a pocity daly srovnávat s mateřským pudem, pakliže něco takového v sobě Volt někde měla.
"Málo zalesněné oblasti v blízkém okolí nejsou novinkou. Nejspíš tu byly vždycky..." Rychle a naprosto bezmyšlenkovitě odpověděla na tu dosti zavazející otázku. Chtělo tím snad vlče přesměrovat téma na něco jiného? Těžko říct. "Vidíš tu vodu před námi?" Teď sic její slova nezněla, jako by tím chtěla navázat na téma o Lokkiho výpravě, ale mělo to jistou spojitost. Všechno si předem promyslela a věděla, co chce říct.

I ona se sem v tento den dostala. Však Voltaire si sem nešla jen tak odpočinout a kochat se výhledem na moře. Chtěla mluvit s Lokkim o jedné konkrétní věci, která jí byla až příliš proti srsti. I proto si na tváři nesla ten vážný, vlastně až unaveně znechucený výraz.
Nyní se posadila vedle mladého vlčka a bez jediného pohledu na vlče začala mluvit- "Včera jsem tě neviděla na území. Byl jsi za územím, že ano? Daleko." Začala s klidem v hlase a aby nebyl z jejího oslovení samy sebe zmatený, použila ten zatracený ženský rod. Mluvila pravdu. Ačkoli měla i v plánu Lokkiho někde náhodně potkat, nevšimla si jediné jeho čerstvé stopy. Bylo jí to jasné. I ona za svých vlčecích dob toužila po poznání všeho možného. Dnes se divila sama sobě. Už tehdá toho tolik věděla a stejně chtěla víc.Lokki to tak měl nejspíš podobně. Ani by jí tolik nevadilo to, že se mladík toulal za hranice území, jenže to, že tam byl tak dlouho... to už se jí ježil hřbet znepokojením.
Snažila se však udržet slova na uzdě. Byla si vědoma toho, že tomu vlčeti pořádně neobjasnila, jak dlouho a kam se vůbec může procházet. Ach kdyby věděla, kam až se Lokki dostal, asi by ho rovnou do té modré vody před nimi hodila.

Už trochu příjemněji mluvila dál s pohledem upřeným na dva malé cizince. Líbila se jí ta očividná obranyschopnost jednoho z těch mladých. Takové obránce by u sebe ve smečce ocenila. Nedala to však najevo, naopak se spíš podívala ještě vážnějc. "Nihil... ten znám moc dobře. Zavedu vás tam." Zatím jim nehodlala prozradit víc, než tohle. Ne, že by jim tolik nevěřila, ba dokonce se bála jim říct víc o sobě. Spíše jí to přišlo méně potřebné. "Cožpak nemáte rodiče, že se zde potulujete takto sami?" Pokračovala v řeči se svou otázkou, ačkoli jí byla odpověď celkem jasná. Měla velké tušení, že si tato vlčata ještě dnes potáhne na území. Tohle nemůže dopadnout jinak, než to dopadlo s Lokkim a Kettu. Nuž... snad z nich alespoň budou dobří vlci až vyrostou. Pomyslela si a hodnotila jejich reakce a chování, u čehož se snažila netrápit s tím, že by měla pocítit trochu více lítosti. Snažila se nemyslet na to, že by měla zapojit více dobrosrdečnosti než-li logického myšlení. Ještě by jí to ublížilo.

"Je to mořská voda. Nedá se pít." Vyřkla bez citu v hlase svou poučnou poznámku. Její náhlá odpověď mohla být pro dva mladé vlčky docela překvapením vzhledem k tomu, že o Voltiné přítomnosti neměli doposud ani tušení. Ukrývala se totiž mezi nedalekými balvany a z ne příliš velké dálky je pozorovala už nějakou chvíli. Možná by ucítili její pach, kdyby jej nezakryl ten slaný mořský smrad. Další vyčerpaní cizinci a bez dospělého vlka s sebou. Jako by snad zima sama hnala takové jedince na území Nihilu.
Světlá vlčice pomalu kráčela nyní ke dvěma neználkům s hlavou vysoko vztyčenou. Tvářila se u toho stejně chladně, jako když posledně potkala dvě osamělá vlčata na nekonečných pláních. Upírala ten chladný pohled střídavě na obě přítomná vlčata a hodnotila je. Teď už bychom neměli váhat. Zcela jistě jsou na tom stejně jako ti poslední nováčci. Měli bychom poskytnout pomoc. Po této myšlence se pořádně rozhlédla, aby zaznamenala jakýkoliv nový pohyb. Třeba tu vážně mají někde poblíž rodiče. Jenže zatím Voltaire nespatřila nikoho dalšího. Proto se pak znovu pohlédla na ty dva a ptala se: "Co tu pohledáváte?" Zněla zcela bezcitně... vlastně až nepříjemnou otázkou se mohla vlčkům zdát.

Polehávala tu ve sněhu, snažíc se ukrýt před světem. Bez té vysoké trávy a kvetoucích rostlin všude kolem to však nešlo. Teď v Zimě se jeden složitě schoval před zraky ostatních. A možná tu jen tak nepolehávala z toho důvodu, že nechtěla být na očích společnosti. Zároveň se jí totiž líbilo, jak sníh dokázal být příjemně chladivý. Ano, někdy to nebylo vůbec příjemné, ale když nebyla zrovna vlku kosa a bylo hezké počasí, bylo pohodlné se v něm i trochu vyválet.
Volt do menší vrstvy sněhu občas i ponořila čenich, aby si jej schladila. Bylo to ulevující. To ticho a samota. Škoda, že zde zcela jistě nebude sama dlouho. Beztak za ní někdo příjde ji alespoň pozdravit. I ona to předem tušila a tak se snažila si užít klidu co nejvíc.

Schválené

Chtělo by to přidat nějaké ty limity a nevýhody magie. Jinak je vše v pořádku. :D

Hezké svátky!

Schválené. :D

Hezké svátky!

Ještě by to chtělo dopsat nevýhody či limity magie. Jinak ale schváleno :D

Hezké svátky!

Doporučuji trochu lépe rozvést magii. Přidat nevýhody nebo nějaké limity. Jinak je registrace v pořádku. :D

Hezké svátky!