Príspevky užívateľa

Ano, vskutku tu nebyl sám, což se dozvěděl záhy. Byla tu s ním barevná rohatá vlčice, která, nečekaně, byla starší jak on. Rychle mu došlo, že je od Anjela a Roihu. Přeci jen, ti dva ho také vzali pod svá křídla. Nebo tak nějak.
Až po otázce si uvědomil, že ho vlastně něco bolelo. Podíval se na své tlapy. "Trochu krvácí..." zamumlal. Vůbec ho nožky bolely, ale ne tolik. Ale ty odřeniny štípaly docela dost. A nebylo to vůbec příjemné, kdepak. Podíval se opět na vlčici. "Nevíš, co s tím?" zeptal se. On se se zraněním doteď vlastně potýkat nemusel. Uvědomil si, jak vlastně bylo zvláštní to, jak každým protéká ta divná červená tekutina. K čemu jako je?

Nejdřív měl pocit, že místo žáby zaslechl šváby, ale to by přeci nedávalo moc smysl, že? A to co vůbec byli ti švábi? Netušil a vlastně na tom ani nijak nezáleželo.
"Žáby jsou prazvláštní tvorové, jako kdyby byly z jiného světa. Jsou malé, zelené a vydávají teď ten divný kvákavý zvuk. A nevím, jestli jsou nebezpečné. Nemyslím si. Asi ne? Jsou mrňavé, poslali bychom je za bohem jen, co bychom je zašlápli." Ani nevěděl, co žerou! Ale bylo mu to tak nějak vlastně jedno. Nepotřeboval to vědět k životu. Ale vědět, jestli jsou nebezpečné, to bylo celkem důležité. Bohužel tuto znalost jen tak nevyloví.
"Hmmm... Nevím, nikdy jsem to nezkoušel," přiznal se. "Ale chtěl bych." A s těmito slovy se pomaličku vydal kupředu. Půda pod tlapkama byla viditelně jiná. Taková... méně stabilní, zdálo se mu. Kdyby se něco stalo, tak může prchnout za pomocí křídel, ale stačilo by to?

"Potřebuješ to zopakovat?" zastříhal ušima. Vždy si myslel, že starší vlci mají problémy se sluchem, ale vše je možné, což? Ale vlček koulel očima, což znamená, že něco pochytit musel. V rychlosti přesto shrnul to, co řekl a pak dodal další slova. "Řekl jsem snad něco špatně? Či tě snad nezajímá, jaké to je?" Pokud by mu hlas boží řekl, ať přinese hlavu tohoto vlčka, tak by to udělal, samozřejmě. Běžný smrtelník by neměl rozhodovat o životě a smrti, to je už na vůli vyšších entit, proto by je měl poslechnout. Či snad ne? Apollyon v tom měl stále trochu zmatek, jak svět funguje a nefunguje, v co věřit a co ne. Vzhledem k tomu, že o sobě nevěděl nic, tak bylo pro něj snazší věřit v nějakou vyšší moc.

Ano, vskutku spatřil zdejší vlče. Zajímavé. Dobře si vzpomněl na fakt, že jeho rodičové jsou Ryumee a Everett. Měl on taky takovou rodinu? Mámu, tátu, sourozence? Logicky ji mít musel. Ale stále měl na mysli tu možnost, že ho mohl stvořit bůh, z prachu, či z ničeho.
"Ahoj," pozdravil ho bezbarvě. Fascinovalo ho, jak bylo vlče plné emocí a jak je hezky projevovalo. To on moc neuměl.
Opět pohlédl opačným směrem na močály a pak zpátky na vlče. "Žáby. Chytil jsi už někdy nějakou?" optal se. "Teď by totiž mohla být příležitost se o to pokusit." Jistě, močál byl nebezpečný, ale... Pokud je součástí božího plánu život Asteriho, tak se určitě nic nestane. Že?

Překvapila ho reakce vlčka, tu ale ve své tváři nedal moc najevo. Proč se tak lekl? A proč si myslel, že ho chce zabít? Jistě, zajímalo ho, jaké by to bylo někoho poslat k bohu, ale... To se přeci nedělá vlkům ze stejné smečky. Že?
"Nechci. Myslíš si snad, že bych k tomu měl důvod?" Šel o pár kroků blíže k Dannymu. "Ale nebudu lhát, docela mě zajímá, jaké to je," dodal opět svým bezbarvým, skoro až chladným hlasem. Nějak mu nedošlo to, že by to jiní vlci mohli brát jako náznak, že se teď pokusí o chladnokrevnou vraždu. Apollyon to tak kupodivu vskutku nemyslel. Ano, chtěl zažít ten pocit, jistě, ale to bylo tím, že byl mladík, který toho ještě o světě moc neví. Měl jiný styl myšlení a holt mu bude trvat déle, než mu dojde, že vražda není ok za téměř žádných okolností.

Apollyon už několikrát slyšel o tomto bájném místě. Hvězdná jeskyně. Dobře tušil, že by tu neměl být, ale přesto tu byl. Přirozeně byl zvědavý. Možná by mu toto místo mohlo odhalit jeho dávno ztracené vzpomínky. Byla to docela silná motivace, a to z důvodu toho, že o sobě nevěděl takřka nic. Na chvíli se ale zarazil. Bylo ale jeho osudem své vzpomínky odkrýt? Nebyla to boží vůle, aby jeho mysl byla vzpomínkami neposkvrněna? Měl pochyby.
Ucítil v okolí pach vlka ze smečky. Zastříhal uchem a vydal se po něm. A shodou okolností ho pach dovedl tam, kam ostatně chtěl i jít. Uslyšel huuu! a zarazil se. Proč by to někdo dělal? Přiblížil se k vlku, čímž vlastně také vlezl dovnitř.
"Myslíš si snad, že na toto jeskyně odpoví?" zeptal se svým naprosto bezbarvým hlasem. Mimika téměř žádná a oči černé jak noc. Působil jako zcela opačný jedinec oproti Dannymu.

Hory se mu líbily. Vzduch tu byl příjemnější a bylo tu chladněji jak v nížinách. Ne, že by úplně vyhledával zimu, ale nebyl zrovna úplným fanouškem vedra. Ale naštěstí si začal všímat, že už to není tak bídné jako měsíc zpátky. Možná brzy nastane nějaké období dešťů? Ani to by mu vlastně nevyhovovalo. Když to šlo, vodě se vyhýbal. Špindírou nebyl, to ne, ale proč se zbytečně máčet?
Roztáhl křídla a vzlétl. Nebo se o to alespoň pokusil. Mířil dolů, zprvu rychleji, než chtěl, ale brzy naštěstí dostal kontrolu zpátky. Bylo by blbé takto umřít, že? Přistání nebylo zrovna hladké, ale neublížil si, a to bylo hlavní. I to viděl jako zlepšení. Učit se létat nebylo zrovna snadné.
Rozhlédl se, zdali tu někdo není. Ne, že by toužil po interakci, ale rád měl nad okolím přehled.

Seděl na kraji lesa, přičemž se mu naskýtal pohled na močále. Zvláštní to místo, snad potenciálně nebezpečné. Bylo by moc smutné, kdyby se tam někomu něco stalo, že? Kdyby tu byl někdo dospělý, tak by se nepochybně zeptal, zdali se tu nastala nějaká nehoda, ale bohužel.
Naslouchal kvákotu žab a lapla ho myšlenka, že by nějakou mohl hezky zmáčknout. Musil ji ale potlačit - nerad by uvízl v bažině, že? Možná existuje nějaký tríček, jak se po takovém kraji pohybovat, ale on nehodlal být průkopníkem. Ne, to raději někoho vyhecovat, ale ani to nebyl jeho styl. Rozhodl se tedy vstát a jít pomalým krokem domů. V tom ale spatřil v houští jakýsi kožich. Snad nějaké to děcko od nich, či něco úplně jiného?

Toho dne se vydal na poněkud vzdálenější cestu od smečky. Jistě, mohlo to být poněkud riskantní, ale přesto. Zajímal ho tento svět, jeho zákony. Stále se cítil jako cizinec v cizí zemi. Jak mohli být všichni v okolí tak v pohodě s tím, kde jsou? A proč jsou?
Zarazil se, když spatřil v dáli jakési zvláštní obrysy. Byl jimi skoro až uchvácen, hypnotizován. A přirozeně se vydal za nimi blíže. Dílo boží! Tak rád by si na ně sáhl. Ale nebyl naivní, alespoň už ne tolik. Tušil, že by se tam mohlo něco skrývat. Něco nebezpečného. Rozhlédl se a nasál pachy. Cítil vlčí pach. Žil snad někdo v okolí?

Střihl uchem, když si všiml druhého vlka. S tím se ještě tady ve smečce nebavil. "Ano. To jsem," řekl svým bezbarvým hlasem. Ke svému jménu měl zvláštní vztah. Jakoby ani nebylo jeho. Ale on obecně měl pocit, že mu ani jeho tělo nepatří a že je z jiného světa. "Těší mě, Everette," dodal a na chvíli se zamyslel. "Proč naše smečka vůbec potřebuje dvě alfy?" Byla Ryumee snad moc slabá na to, aby mohla plnit veškeré povinnosti? Či žádala tato smečka mužnou, či naopak ženskou kontrolu? Bylo to jistojistě zvláštní a rád by se dozvěděl více.

Apollyon byl novopečeným členem smečky Přízračných. Zdejší mu dali vodu, jídlo a kde spát, no přesto ho duše nalákala na další průzkumy. Ač na první pohled byl mladík kamennou sochou bez emocí, což byla většinu času vlastně naprostá pravda, tak místy byl zmítán zvláštními pocity. Měl zvláštní intruzivní myšlenky a navíc - paměť se mu stále nevrátila. A nelíbilo se mu žít jako cizinec v cizí zemi. Chtěl alespoň znát svůj původ a jak se sem dostal. Byl zázrak, že si vůbec pamatoval své jméno. A vůbec... bylo vůbec jeho? Co když se vlastně jmenuje úplně jinak?
V dáli i přes začínající tmu spatřil jakousi zvláštní stavbu, která byla v kraji skoro až trnem v oku. Působila až mimozemsky, nepřirozeně. Ale měl pocit, že něco takového už někdy viděl.
Nelidsky ho rozbolela hlava, až ho to srazilo na zem. Měl pocit, jako kdyby mu měla vybouchnout lebka a explodovat mozek, který by potřísnil okolí. Měl jakési zvláštní vize, které ale v jeho hlavě stále působily rozmazaně. A krvavě. Nedokázal z nich nic vyčíst, chtěl bolest odehnat pryč, ale zároveň chtěl své vidiny přijmout k sobě ještě více. Jako kdyby se z nich měl cokoli dozvědět! Místo toho jen trpěl jak zvíře.

"Takže lze přežít a lovit i osamoceně... To rád slyším. Jaké tu ale jsou vlastně smečky? Co jsou zač?" ptal se dál. Někde by možná věděli, odkud pochází. Nebo by měli někoho, kdo by mu mohl obnovit vzpomínky. Nebo by mohl být někde jeho dobrý přítel. Uvnitř ale tušil, že tyto snahy budou k ničemu. Toto místo nevypadalo nic jako to málo, co si pamatoval. Ale možná i jeho zbytkové vzpomínky byly falešné? Kdo ví.
Na chvíli se odmlčel, protože si něco uvědomil. "Jak po pachu poznám konkrétní zvíře?" musil se optat. Poznal pach vlčí. Ale z důvodu své zvláštní ztráty paměti si vlastně moc další pachy nevybavoval. Bylo to zvláštní. Cítil se tu skoro jako mimozemšťan, naprosto neznalý ničeho. Vždyť se před chvílí dozvěděl o tom, že existuje něco jako hlad a žízeň!

Byl podvečer a už nebylo takové nesnesitelné vedro. I proto byl konečně Apollyon aktivnější jak teď přes den. Byl tu nováčkem, a to velice čerstvým. Nestihl se zatím moc s kým seznámit, vlastně ani nevěděl, co se sluší a patří dělat. Bylo to pro mladého vlčka velice matoucí období. Naštěstí ale nebyl tím typem vlka, co neustále potřeboval něčí pozornost a lásku, tudíž ho jeho zatímní osamění tolik srdce nervalo. Však to přijde - byl teď přeci ve smečce!
Posadil se k jakési tůni a pohlédl na svůj odraz. Bylo zvláštní se vidět. Byl to jako důkaz, že existuje. Že to vše, co se zatím stalo, nebyl jen nějaký šílený výmysl. Kým ale byl předtím, než se sem dostal? Nevěděl. Jistě, nemohl toho zažít moc, byl jen malým štěnětem, ale to si nedovedl přiznat. Měl pocit, že na tomto světě je už milénia.
Pokusil se udělat nějakou grimasu, ale bez úspěchu. Nemohl k tomu svou kamennou tvář přesvědčit. Vůbec byl tak zadumán v myšlenkách, že ho ani nenapadla možnost, že by ho tu tady mohl někdo najít.

Pokýval hlavou. "Jak často se ti podaří sehnat více vlků na spolupráci?" ptal se dál. Jestli větší tvory samotný vlk nezvládne, tak to bylo citelnou nevýhodou, která mu zrovna nevoněla. Ale kdo ví, evidentně i samotáři mají z čeho žít. Jinak by tu žádní nebyli.
"Takže směr lovu určuje teda směr větru," řekl si spíše pro sebe. "To každá kořist má tak dobrý čich? A co když žádný vítr nefouká? A když změní směr?" ptal se dál. Jako naprostý nováček v životě neměl o těchto věcech příliš páru, takže když měl příležitost se dozvědět věci navíc, tak se jí hnedky chopil.

Apollyon se na chvíli odmlčel. Tyto existenční otázky neměl v lásce. Nikdy nevěděl, co na ně říct, poněvadž na ně neznal odpověď. Za tu chvíli odtušil, že jeho stav nebyl normální, ale výjimkou, a že tu každý má nějakou minulost či rodinu.
"Pocházím z místa, kde byla neustále temnota. Světlo poskytoval jen věčný neuhasitelný oheň. Myslím, že se tomu místu říkalo Sheol," vyřkl to, co považoval za pravdu. Lépe si to nepamatoval, alespoň prozatím. A co mu jde? Co má rád? Jakpak to mohl vědět? Byl na tomto světě příliš krátce na to, aby mohl znát odpověď. "Rád přemýšlím a hloubám nad původem věcí. Jde mi... zůstat v klidu." Jistě to šlo poznat, protože jeho řeč těla a tón hlasu neprozrazovali žádné výraznější emoce. Jako kdyby je snad ani necítil! Jako kdyby byl jakousi živoucí sochou. "Ztratil jsem paměť, proto o sobě vím tak pramálo," dodal. Očekával totiž, že průměrný jedinec se nad těmito otázkami rozkecá více.
"Ano, vidím," pokýval hlavou klidně. Cožpak by snad mohl říci, že ne? To by byla ale hloupost!