Príspevky užívateľa

"Nikdy jsem neřekl, že útěk je zbabělostí," řekl neutrálně, ale hluboko uvnitř v něm zarezonovalo jakési... potěšení. Potěšení z myšlenky, že to vlčici někdy napadlo, že takový útěk je zbabělý. Byla také zbabělou? "Někdy je, ano, to nepopírám. Ale především je prostou pohodlností." Pohodlnost mysli. My nic, je boží plán! Ale Apollyon se na něj již spoléhat nechtěl. Byl spálen na popel, bohu se věřit nedalo. Však přesto stále hluboko uvnitř doufal ve svůj omyl. Stále chtěl být potomkem božím, ten, kterému vdechl život z prachu. I to mohl být důvod, proč si v den svého stvoření nic nepamatoval. Protože nebylo co.
Zvedl mírně bradu. "Fascinující. Věříš tedy v to, že se už rodíme nějací. Ať už přijdeme o jméno či naše vzpomínky, furt jsme to my a to nám nikdo nesebere. Příroda jest silnější jak výchova, tedy. Řekni mi, Heidi. Rodí se už vlci dobří a zlí? Rodí se ambiciózní a extrovertní, či tiší a pasivní? Je možné něco změnit?" Filozofování mu zpravidla přišlo jako nesmyslné tlachání, avšak toto bylo fascinující. Chtěl vyzývat její pohledy na svět, otřást jimi. Apollyon více věřil na vliv prostředí. Tedy, opravdu? Tak proč si tedy myslí, že se již zlý narodil? Stvořen pro destrukci?
"Volnost, svoboda, žádné povinnosti. Jen ty proti světu," skoro se až pousmál. "Co se tedy od té doby změnilo?"
I jeho čekal osud bez smečky. Až se na všechno přijde, tedy. Jistě to bude... zajímavé. Bude ho čekat první poprava v historii smečky? Nedivil by se. Byl nenáviděn a nepohodlný už dávno předtím, hm? Ale on se nehodlal nechat zabít těmi šašky. Shoří. Bude je čekat sníh v létě.
Kdyby byl kočkou, tak by jistě nad jejími následujícími slovy zapředl. Stále tomu nerozuměla. Musela v něm tedy vidět něco jiného, než čiré zlo, prokletí poskvrněním ďáblovým. Smutek, samotu a utrpení. Ne. Něco takového si nemohl dovolit cítit.
"Jsi fascinující vlčice, Heidi. Vidíš v druhých to lepší já, umíš v druhých vzbudit něco lepšího. Ale i na to lze jednoho dne snadno doplatit."
Projela jím jakási vlna temnoty, hlas, který chtěl nad tím převzít kontrolu. Touha a fantazie, ve které Heidi figurovala. Její rozpárané tělo a oči bez špetky života. Rituální jizvy. A nová síla. Byl dost silný na to, aby byl schopen ji zavléct do svého úkrytu, kde by ji nikdo nenalezl.
Až tu nebude, nebude nikdo, kdo by si ho pamatoval. Protože na světě skončí jen on sám a jeho dílo apokalypsy. Pustota. A stane se bohem nového světa.

Odmlčel se, jeho pohled nic neříkající, snad přemýšlel nad tím, co mu cizinka sdělila. Uvnitř byl však skoro až nespokojen, že byla názoru toho, že víra nemusela býti nutně útěkem. Ne. Potřeboval si tento úhel pohledu upevnit, nikoli opak.
"To, co popisuješ, je stále útěk," řekl klidně. Úprk od skutečnosti, že život nedává perfektní smysl. A myšlenka, že jsme víc, než výsledek rozhodnutí jiných! Z jisté části samozřejmě, ale z té větší nikoli. Okolí ovlivňuje až nebezpečně příliš.
"Byla bys stále Heidi, kdyby sis ani své jméno nepamatovala?" optal se a pohlédl jí do očí. Náhle se ho zmocnila touha, touha jí udělat to, co udělal Berrymu. Nechat jí prohnít vzpomínky, změnit je, zničit je. Každý má nějakou vzpomínku, kterou považuje za tu nejkrásnější, nejdůležitější. Kým by vlk pak byl, kdyby z ní zbyl jen prach? "Jakých vzpomínek si ceníš nejvíce?" ptal se zdánlivě nevinně. Byly to vzpomínky na rodinu? Na první lásku? Na moment, kvůli kterému ji žene vpřed jakýsi cíl? "Já si nejvíce cením vzpomínek na rodinu," zalhal s naprostým klidem, jakoby se nechumelilo. Zavál vánek, který si pohrál s korunami stromů, na kterých začínaly konečně růst nové jarní lístečky. Někteří ptáci si i hnízda začali pomalu stavět.
Nikdy nezmizí úplně. Jak krásné by bylo, kdyby se tak stalo! Kdyby se v prach obrátil, kdyby zmizel a nikdo by nic nevěděl. Takové myšlenky u něj nebyly vzácností. Touha zničit sebe. A touha zničit okolí. Byl snad opravdu stvořen jen pro destrukci?
"Nemyslím si, žes mě pochopila," řekl chladně, přesto o poznání rázněji. "Ale možná jsem se jen špatně vyjádřil. Až tu nebudu, tak tu nebude nikdo," zopakoval s důrazem na slovo nikdo, "nikdo, kdo by si mě pamatoval. A kdo by si mě pamatovat mohl."

Poslouchal její pohledy na svět, její vize, vize ohledně jmen, místa na tomto světě. Chvíli nic neříkal, pouze naslouchal a zpracovával to, co vyřkla. Jeho pohled byl mezitím poněkud nicneříkající, možná tak akorát zamyšlený s kapkou melancholie.
"Tvé vize jsou podobné s těmi božími. Že tu každý má své místo. Své jméno. Že každý je součástí božího plánu. Ale je to jen útěk. Útěk před tou realitou, že jediný důvod naší existence je ten, že se někdo rozhodl mít vlčata. Kdybychom nebyli, nic by se nezměnilo," začal konečně mluvit svým poněkud monotónním hlasem. Předtím měl ale jiný pohled, protože byl zarytým věřícím, dítětem božím, které hlásalo jeho slovo všude, kde se dalo. Nejvěrnější služebník. Alespoň donedávna, že?
Ale jakmile se téma přesedlalo na vzpomínky, tak se v jeho výrazu cosi nepatrně změnilo. Toto téma pro něj znamenalo mnohé.
"Nikdo netouží být zapomenut na věčnost, ale přesto nás to všechny eventuálně potká," pravil, jako kdyby se jednalo o ten nejprostší fakt z nějaké učebnice pro prvňáky. "A stejně nikdo netouží zapomenout. Čím bychom byli bez vzpomínek? Beze jména? Bez znalosti o tom, kdo je naše rodina? Prázdná schránka, tabula rasa. Pro vlky takřka nepředstavitelné, ale... Pro jiné tvory je to realita každého dne." A s těmito slovy zašlápl jakousi ruměnici pospolnou, která měla zrovna tu smůlu procházet kolem. Ano - zrovna tento hmyz vzpomínky netrápí, žije ze dne na den a jistě je mu dobře, hm?
Když se ho vlčice optala, zdali touží po tom, aby si ho svět pamatoval, tak na ni pohlédl. Jeho pohled byl náhle intenzivnější, jako kdyby jí hleděl do samotné duše.
"Až tu nebudu, tak nebude nikdo, kdo by si mě pamatoval." Jeho hlas zchladl, ale přesto se mu na tváři vykouzlil jakýsi nepatrný úsměv.

"A přeci může být stejnou samozřejmostí jako je ten západ slunce," pousmál se, ale v jeho úsměvu bylo cosi jedovatého, jako kdyby něco plánoval. Možná ho tato interakce přestala bavit, možná prostě dostal jiný nápad, možná... možná ho taky chce unést jako Sabrinu? Kdo ví. Předvídat kroky tohoto nemocného blázna někdy bylo trapně snadné, ale nejednou naopak velmi obtížné.
"Chtěl bys ji vidět?" optal se, ale byla to otázka falešná. Uvidí ji, ať už odpověď bude jakákoli. Stejně by jí neutekl - tento hubeňour stejně žádná křídla neměl.

Letěl. A proč, ptáte se? Snad jen, aby se konečně cítil naživu. Aby cítil ten vítr ve své tváři, aby si připomněl svou smrtelnost. Poslední dny byly nesnadné, protože... stále tak trochu nepřišel na to, kým je. Kým chce být. Jistě, nedávno pro své pobavení unesl Kulťanku, ale myslel si, že z té celé šarády bude mít větší potěšení.
Někdy měl i nutkání vyzdobit kostel něčími vnitřnostmi - takové myšlenky přicházely zničehonic a stejně tak rychle i mizely. Jako kdyby mu je šeptal do ouška samotný ďábel. Byl ale připraven se jím stát? Snad stále hluboko, hluboko uvnitř doufal v boží přízeň, že je cesty zpět, ale dobře tušil, že se už nemůže vrátit. Byl konec.
Po chvíli přistál na jarní pláni. Možná... možná potřeboval znovu ucítit chuť krve, aby si srovnal v hlavě, kým je.

Bůh stojí při nás, když o to stojíme. Jaká to... snůška keců. On o to stál celý život, ale cožpak při něm někdy stál? Zradil ho. Zradil ho a musí zaplatit. Musí zaplatit! On... on by jako bůh byl mnohem spravedlivější.
"Oba víme, že ti mně není líto, takže nemusíš lhát. A oba víme, že se bůh na lži netváří zrovna nadšeně, hm? Či snad ten váš Hati podporuje jazyk hadů?" řekl chladně a švihl ocasem. Na slovo lítost začínal být alergický. Snad z toho důvodu, že mu byla líto nejedna věc, ale kam to vedlo? Přesně tak! Nikam.
"Ale chápu, musí to být šok, uvědomit si, že bůh žádným hmatatelným způsobem nepomůže. Myslet si něco takového musí být u vás až kacířskou myšlenkou, že? Ale to přeci nevadí. Číst myšlenky stejně jen tak někdo neumí." Jako kdyby zčásti mluvil k ní a zčásti k sobě! I on se chtěl smířit s tím, že bůh mu nepomůže. Ah, jak by chtěl věřit opaku! A spoustu měsíců opaku i věřil. Celá tahle deziluze byla vyčerpávající. Či bylo to, co prožíval, opravdu deziluzí? Opravdu mu byl ďábel věrnějším?
Náhle se mu tvář opět změnila. Už v ní nebylo tolik ledu, ale stejně veškerý pokus o vřelost byl evidentně hraný. "Oh, jaký jsem to špatný hostitel! Ani jídlo tu pro tebe nemám! Vlastně ani pelech... Ale neboj se, já pro sebe taky ne. No, chvíli to snad vydržíme, hmm? A ne, ani na to nemysli. Jestli mi prokousneš krk, tak se možná budeš mít z čeho živit a budeš mít z čeho si udělat deku, ale ven se už nikdy nedostaneš."

Pro Apollyona poprosím přívěsek č. 7.
Pro Kettua magický předmět (viz ticket).
Pro Hariuhu růžového ohnivce.
A co se týče Delle, tak se ozvu pak-

"Hm. Něco... něco se vskutku stalo," řekl a na chvíli se odmlčel. "Ale na tom teď stejně nezáleží." Aneb v překladu, nechci o tom teď mluvit. Opravdu nechtěl vysvětlovat Asterimu, co se stalo. Nebo chtěl? Mohl to prostřednictvím mentální gymnastiky obrátit tak, že on tu byl ten chudák a oběť. No a nebyl??
"Ve smečce je, zdá se, dost léčitelů na to, aby ti zbyl prostor i na jiné věci. Jenže... chyba léčitele může být smrtelná. Za to chyba lovce naopak bude tradičně pouze frustrující." Pokud teda nebyla nějaká šílená zima a nedostatek kořisti, kdy jakékoli selhání znamenalo velký průšvih. Ale Apollo byl mlád, takže takovou bídu ani nezažil. Ale jestli se ho smečka zbaví, tak asi rychle pozná, jak moc lovecké chyby dokáží být frustrující.
Pohlédl na svůj přívěsek. Chvíli mlčel, než opět spustil. "Ani nevím, kde bych měl začít."

Co zkouší tím projížděním jazyka po zubech, hm? Podivín jeden. I když on měl co říkat, co? On sám určitě nebyl pilířem mentální stability. Ale aspoň dotyčného trochu rozmluvil. Kdyby se tak nestalo, velmi rychle by se přestal bavit. Na druhou stranu... ho dotyčný začal tak docela štvát.
"Ano, brzy," zopakoval a netrpělivě švihl ocasem. "To, že se to stane brzy, z toho nedělá víru. Stejně tak mohu říci, že brzy zapadne slunce - a tato slova vírou opravdu nejsou, hm?" Jeho vysvětlení mělo sice i tak díry, ale to mu bylo jedno. Teda, co bychom lhali, nebylo! Ale konec konců, apokalypsa se prostě stane, ať si o tom modráček myslil cokoli. Že? Nebo prostě začínal být alergický na slovo víra. A chtěl mít alespoň trochu pocit kontroly nad osudy ostatních.

No konečně! Z něj něco vypadlo! Jen nějaký pokus o zavrčení, ale přeci jen. Kdyby ze sebe nevydal ani to, tak by si lebku opravdu přivlastnil. A by možná mu i nějak pohrozil něčím hezkým. Ale možná i na to dojde, hm?
A pak z něj vypadla i slova. "Tak přeci jen nemáš uříznutý jazyk," prohodil. Jen byl vidno líný mluvit, vzhledem k tomu jeho chrapláku. Co řekne pak? Řekne vůbec něco? Vyplýval snad svůj veškerý příděl slov na den?
"Odhad," uchechtl se. "Nikoli. Ani víra. Proroctví? To se k tomu už možná blíží. Apokalypsa se stane. Není to ani otázka víry. Je to pouhý fakt. Tento svět lehne popelem, bude pozřen. A pak vznikne svět nový. A nebo... taky ne. To už na mě není."

Uřízli mu snad jazyk? Či byl němý z nějakého jiného důvodu? Nebo byl dotyčný drzý na svůj způsob? Těžko říct.
Ale přeci byl nemluva plný překvapení! A to protože trhl svou hlavou natolik prudce, až mu jeho lebka na zem spadla a poničila kvítečky, se kterými si dal tu námahu, aby je stvořil. Tlapou se dotkl oné lebky. Vlastně by se mu podobná ozdoba líbila. Určitě by byla stylovější, jak kus hadru přes ksicht, že?
Pohlédl na cizince, ale k jeho zklamání jeho tvář znetvořena nebyla. Jen měl zlomený roh a to bylo tak akorát vše. Proč tedy ta tendence se takto skrývat? Aby vypadal drsněji, než ve skutečnosti byl?
"Jaký to hezký dar," pousmál se, snad doufající, že přivlastnění si jeho masky v něm vyvolá alespoň nějakou reakci.
"Ale ano, máš pravdu. Se životem přichází i smrt," pronesl relativně neutrálně. Božínku, za chvíli bude trpět samomluvou! Nebo netrpí jí už? Těžko říct. Ale vidno mu chybělo žvanění, jak byl dlouhodobě sám jen se svými myšlenkami.
Pak ale zvážněl. "Brzy přijde apokalypsa, cizinče. A všechny ty hezké kvítí, stromoví, keře a s nimi i zvěř - budou pryč," jeho hlas opět zchladnul a očkem pohlédl na tvář modrého. Přiblížil se k vlku o krok blíže. "Jen si pořádně nasaj všechny ty pachy a vůně okolo. Kdo ví, kdy tak učiníš naposled."

Trochu ho zklamalo, když vlk ze sebe nevydal ani bú. Takové neměl rád. Byli... nudní. Což možná za některých okolností mohla být výhoda. Nudnou hračku jeden hned opustí, že? A pak by měl tady Am'yaash konečně klid. A od někoho takového, jako byl Apollyon, by chtěl mít snad každý klid.
Ale šedivý to zatím nevzdával, ke smůle modrého. Zaujalo ho to, jak nechal vyrůst další rostliny. Jaká to... fascinující schopnost.
"Vidím, že máš dar života," pravil a střihl uchem. Musel ho jistě k němu poslat bůh samotný. Ale jaký bůh! K čertu s ním! Ten ho dávno opustil. Olízl si tlamu.
"Jaký to skvělý dar. Bez rostlin by nebylo nikoho z nás, nemám pravdu?" povídal dál, přičemž od dotyčného už ani nečekal odpověď. Jako kdyby si hrál divadýlko sám pro sebe.
"Jak by bylo smutné, kdyby... jich jednoho dne nebylo. Že?" pronesl o poznání chladněji a jedno kvítečko ze země vytrhl.

Někteří studovaní jedinci se domnívají, že někteří vražedníci se vrací na místo činu, snad aby si ho připomněli, nebo tak něco. Apollyon si sotva uvědomil, že ho cesty okolo přivedly shodou okolností až... sem. Do Nízkých hor. Kde se stal onen incident s Gulášem. Přízrační již něco podezřívají, ale zatím se nedá moc říci, že by měli důkazy. Jak směšné, jak směšné. Jak dlouho si tohoto hada budou hýčkat?
Přivřel oko, když se mu vybavil pohled na nebožtíka. Jak se mu hmyz prokousal kdo ví čím až kdo ví kam. Byl to nechutný pocit. Kdysi toho litoval, velice moc a bylo mu ze sebe nechutně. Ale teď? Teď byl kousek k tomu akceptovat svou temnou stránku se vším všudy.
Při svých cestách spatřil drobného vlka, který si hlavu zdobil lebkou. Působil slaběji, ale to nejspíše byly dozvuky zimy, že? Ta ale naštěstí byla pryč a šlo to vidět i zde. Hory byly zelenější a plné různých travin a bylin. Aspoň v některých částech, hm?
"Jsou hezké, že?" prohodil k vlku při pohledu na zdejší kvítí. Nechtěl se ale vlastně vybavovat o kytkách. V tom případě... co tedy chtěl? Pro co se rozhodne?

Posadil se a nadechl se. Ah, jak se vlčice snaží udržet klid a mít navrch! Bohužel její hlasový projev nebyl moc působivý, protože bylo zcela evidentní, že sama má naděláno v kalhotách.
"Hati ztrestá ty, kteří vztáhli ruku na jeho děti," zopakoval její slova s jakousi hranou zamyšleností. "Pročpak by trestal mě? Proč by trestal mě za tvé hříchy? Do této situace ses dostala sama. A to ty musíš přijmout odpovědnost za své činy." To je teda něco, slyšet toto z jeho úst! Kdypak on přijme odpovědnost za smrt Gulášovu, hm? Jestli vůbec někdy! Bylo by totiž vskutku směšné, kdyby na něj Přízrační nikdy nepřišli. V takový moment by si zasloužili vše, co by je pak potkalo.
"Mám mít strach? A copak by mi ten tvůj Hati udělal? Seslal by na mě ó děsivý blesk? Nechal by, aby na mě spadl strom? Jak... jak děsivé! Už se třesu strachy!" pronesl dramaticky, přičemž následně vychladl. "Spoléhat na boha je v této situaci stejně směšné. Nepomůže ti. Svět je obrovský a ty jsi jen jedna jediná vlčice. Kapka v oceánu. A špinavá hříšná kapka k tomu."

Jméno postavy: Apollyon
Jakým předmětem byla postava začarována: žádným
S kým a kde hrála: S Voltaire na Planině husí
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 8
Krátké shrnutí příběhu: Apollyon narazil na starou šedivou vlčici jménem Kiler, přičemž nevěděl, že se jednalo o Voltaire, bývalou panovnici Nihilu. Ta se žádala pomoci ohledně orientace v okolí a Apollyon jí pomoc poskytl. Ale ne zadarmo. Temno ho vidno pohltilo natolik, že jako protiplnění po staré vlčici žádal, aby do příštího úplňku nalezla Daňka. A jasně jí naznačil, že jestli tak neučiní, tak jí budou čekat neblahé následky.
Dopad na postavu: Toto setkání mu zajisté život příliš nezměnilo, ale šel zde poznat jeho úpadek. Nenávist, a to především k Daňkovi, je už taková, že je schopen vyhrožovat ublížením na zdraví a smrtí i těm, kteří by se mu neubránili, tedy i staré a hladové Voltaire v těle Kiler. I jeho sebenenávist se prohloubila, když ukázal vlčici svou tvář - jak by někoho tak odporného mohla Seraphina akceptovat? Chtěl by, aby ho alespoň ona měla na tomto světě ráda!