Príspevky užívateľa
< návrat spät
Nuže, možná bylo lepší, jestli zrzek o mezismečkové politice věděl jen pramálo - bude tak třeba lépe tvárný. Rakis ale věděl, že tuláci se k obrazu monarchie tvarují mnohem hůř než vlčata v ní narozená, jak ale bylo už řečeno, on nemá moc co ztratit. Při nejhorším ho ze smečky vyrazí rychlostí blesku, nic víc, nic míň. „Záleží na tom, jestli jsi jednal instinktivně - ze strachu, ať už o sebe, či někoho jiného - nebo systematicky, tedy plánovaně. Plánoval jsi vraždu?“ Pokud vraždu neplánoval, tak si může pogratulovat - není psychopatem ani sociopatem, jen a pouze impulzivním jedincem! Jedno bylo jisté - cítil vinu. A to ho nejspíš klasifikuje mezi normálnější jedince. Rakis je ochoten z něj tyhle zbytečné emoce vymlátit. „Nikdy to není tak černobílé, jak se to od pohledu zdá.“ A vskutku! Žádný takovýhle případ neměl jen dvě strany mince, ač by Rakis lhal, kdyby tvrdil, že tak někdy nejednal pro zájem společnosti, ovšem.
Vida! Pochopil zrzek, k čemu se to tu upsal? „Beru to tak, že přijímáš mojí nabídku.“ Střihl uchem a na vteřinu oklepal ze šíje kapky vody. „Přijmu tě na zkušební dobu, na nejnižší post, na kterém si vyzkoušíš, jaký život v monarchii je. Nejdůležitější je pro tebe vědět, že moje slovo je v každém případě definitivní. Osvojit si přirozený respekt ke královské rodině je nutností hned od začátku - kdo není s námi, je vlastně proti nám. Jsme zjevně stejně staří, a přirozené ti může být se mnou v jistém slova smyslu soutěžit, vzpírat se, ale radím ti držet podobné emoce na uzdě - servítky si neberu. Zdejší krajina je rozlehlá, a díky nízkému počtu členů nemám ani strach, že se v zimě neuživíme. O plný žaludek se tedy strachovat nemusíš, a svůj slib ohledně tvojí přítomnost v monarchii splním - aspoň do doby nezbytně nutné, neboť nihilčané se o tebe bezpochyby budou zajímat. Radím ti tedy si vymyslet důvod tvého náhlého stěhování.“ Arrakis bral jeho připojení se ke smečce definitivně - viděl příležitost, a hned se jí chytil, aby vrstevníka vlákal do jámy lvové. Teď už má jen možnost kývnout a vydat se s ním do smečky, nebo utéct.
Rakis zaregistroval, jak se to v jeho vrstevníkovi pere. Měl dost odvahy na to, aby sám sobě přiznal, že je zbabělec, ale neměl jí tolik na to, aby za to oslovení Arrakisovi něco řekl. To je přesně tolik sebevědomí, kolik mu v Nihilu bude stačit. „Aspoň sis to přiznal.“ Tohle byla koneckonců lepší odpověď. Pokud zrzek před spravedlností právě utíkal, Přízrační ho budou hledat. A on by jej mohl schovat, ale vskutku vyvstávala otázka, jestli mu bude cizinec věřit. Spojenectví mezi smečkami upřít nelze, i když to teď bylo všelijaké, a Rakis to s některými body ve smlouvě zrovna dvakrát pozitivně neviděl.
Švihl ocasem. „Ano, to bych bezpochyby udělat mohl. Prozradím ti však, že Přízrační mají mezi sebou nepřátele monarchie, a má důvěra v ně je pohnutá. Budu upřímný - hodilo by se mi, kdybych u sebe měl i nepřítele jejich smečky.“ Blýsknul po něm očima. „Utíkáš před svou minulostí, a já ti mohu nabídnout nový začátek. Já po tobě budu jednou chtít, abys mi řekl, co jsi provedl, ale nikdo další to vědět nemusí. Máš i možnost odmítnout, ovšem - nezaháním tě tu do kouta. Právě kvůli spojenecké smlouvě se v brzké době hodlám s alfou tvé bývalé smečky sejít, a je jen na tobě, co jí mám o tobě říct - prozradit jí, proč a kdy jsi tu byl, nebo jí tvojí přítomnost zatajit?“ Pronesl hlasem klidným, však sebevědomým. Tvrdil mu, že má na výběr, ale pokud se chtěl před Přízraky skrývat, nakonec měl možnost jen jednu. Takhle s ním manipulovat byl sice risk, ale Arrakis neměl moc co ztratit.
K čertu s tím, jak si Giuseppe říkala nebo neříkala. Dělal mu tenhle cizák do sestry? To byla skutečná otázka, kterou bylo třeba řešit. Ostatně to vlci jejich věku dělají, ne? Nechávají se zmítat emocemi - pokud nějaké ovšem mají. Je ale hoden tento vyděděnec toho, aby zmítal s emocemi právě princezny Giuseppe? To se teprve ukáže. „Ano, to opravdu je.“ Potvrdil, že přesně tahle slova chce o své sestře slyšet. V tomto směru si ho ale bude muset ještě proklepnout. Později. Až se dostanou přes to stokrát ožehavější téma - téma vraždy.
„Jsi vyhnancem? Nebo jen zbabělcem?“ Otázkou bylo, jestli dostal trest vyhnání, nebo před trestem utekl. Na tohle neexistovala správná odpověď, ale každá bude mít patřičné následky, to se ví. „A co si myslím? Pověz. Protože já si nemyslím nic - jen chci vědět, jak se to s tebou skutečně má. Nemusíme tu spolu ztrácet drahocenný čas, ale já vidím, že jsi nejen hladový, ale taky zoufalý. Za správných okolností bych ti třeba mohl pomoct.“ V jeho slovech nebyla lítost, ale prozíravost. Vzpomněl si na slova Rivery, která říkala, že král musí být milosrdný. Tohle nebyla skutečná milosrdnost, jen a pouze vyčůranost. Nyní tomuhle vyhnanci nabídne pomocnou ruku, a až se to bude hodit, využije ho. A pozor - ovšem taková pomoc nebude ani nyní zadarmo. Záleželo na tom, jak moc byl zrzek skutečně zoufalý.
Přešlápl na místě. Vrstevník to, zdá se, pochopil. Pak však vytáhl jméno jeho uším tak dobře známé, i když byl tedy raději, když si jeho sestra říkala skutečným jménem. Jakápak Pippa! To je jméno pro dítě, né pro princeznu, která má mít úctu k sobě samé! A ještě se tak prezentovala před tímhle... vagabundem? Nuže, vskutku sestra měla na svět občas pohled jiný. Né úplně jednorožčí, jako třeba Rivera, ale určitě né ani tak radikální, jako Rakis. „Princezna Giuseppe je má sestra,“ informoval ho tedy. Ano, nemohl se divit, že podle vzhledu si rodinnou příslušnost tenhle cizinec mohl jen domýšlet, neboť Rakis s Giuseppe byli jako naprosto odlišní jedinci. Jen znak kolem oka měli všichni sourozenci stejní. „Jsem Arrakis Falcone y Gracewood, panovník nihilský. Za jakých okolností jsi s mojí sestrou přišel do styku?“ Zkusil se rozvzpomenout, jestli Giuseppe někdy zmínila vlka podobného právě tomuhle tulákovi.
Ten pohled, který následoval po Arrakisovo popíchnutí byl takřka všeříkající. Musel se nepatrně ušklíbnout. „Opravdu?“ Tenhle nekňuba a vrahem? No tak! Jak se něco takového stane? Rakisův zájem o tohohle jedince však ještě více vzrostl - zabil snad někoho doma? Nebo tuláka? Dostal se s někým do brutální potyčky? Chtěl všechno vědět. „Takže utíkáš přes Přízračnými. Jsi odtamtud, no ne?“ Takovýhle jedinec by se mu v monarchii hodil víc než dost - takový, co za kus žvancem zaprodá smečku, která ho po prohřešku vyhostila.
Tušil, že princezna Rivera - jeho teta - se ho bude snažit nyní guilt tripovat, ale on nebyl obětí pro takové pasti vhodný. Její úhel pohledu on nechápal. Moc dobře však věděl, že vláda nebude moci být jen dle jeho úžasných představ, a bude nucen dělat ústupky, aby si nakonec to své prosadit mohl. V tomto případě si ale připadal v právu - neviděl takový rozdíl mezi atakem Bellanny a výtržnostmi Voltaire. V obou případech šlo o napadení člena smečky, které je zakázané - nedával tím tedy náhodou poddaným jistotu, že ve spravedlnost se mohou spolehnout? Byl mladý, a do mnoha věcí neviděl. Jeho charakter rozhodně hladkému průběhu této konverzace také nepomůže. „Že matku ten útok poznamenal, to je pochopitelné. Dle mého názoru však v některých aspektech pokulhávala už předtím - a když pak za mnou přišel Ez'ikyel s tím, že ho bezdůvodně napadla, myslíte, že odpověď "má matka má jen trauma, odpusťte" by ho uspokojila?“ Nemyslel si to. A už vůbec si nemyslel, že jednal ze slabosti - neboť kdyby jí nevyhnal, nemusel by přeci čelit těmto ošemetným rozhovorům. „Takový je váš subjektivní pohled na věc. Znáte mojí matku jinak než já, a není zrovna tajemstvím, že my dva jsme nikdy příliš vřelý vztah neměli. Proto si dovolím tvrdit, že v tomto zvládnu být objektivnější.“ Ale mýlil se. Jeho úsudek byl jen a pouze emočně zabarvený - negativně zabarvený, ale ano. Přeci jen na něm ta strohá výchova někde cejch zanechala.
„Já si dost dobře uvědomuji, že ve svém věku ještě nemám tolik zkušeností, co měla má matka. Ani to netvrdím. Můj pohled na mnohé věci je však značně odlišný, a to i nyní - jako útěk to neberu. Druhé šance existují, ale pro takové, které si je zaslouží. Jsou pro ty, co své chyby neopakují.“ Matka měla tenhle výpadek snad dvakrát, pokud se dobře pamatoval? Pokud jí dal druhou šanci v prvním případě napadení, a i přesto se opakovala, ta už žádnou šanci neměla. Ano, stále si tedy připadal v právu. „Mít k poddaným blízko je pro mě důležité, o tom vás mohu ujistit.“ Pronesl, avšak i toto myslel trochu jinak, než Rivera. Ona myslela blízko na emoční a empatické rovině, on myslel spíše kontrolu nad jejich životem. Měl o své poddané přirozený zájem, ale to hlavně proto, že si chtěl být jist, že nikdo za jeho zády nekuje nějaké pikle.
Od korunovace sem Rakis rozhodně neběžel pomodlit se k duchům, kteří tu snad měli být přítomní, nýbrž vyslechnout si, co měla jeho milá teta na srdíčku. Samozřejmě očekával, že za ním někdo po korunovaci přiběhne, ale netušil, kdo bude tím prvním. Tae'ha se dost přiblble ksichtil, nejspíš měl něco hezkého na jazyku, ale úplně se neodvážil to říct. Rakis by tipoval, že za ním přijde spíše otec - nakonec Voltaire byla jeho partnerka, a ač se v jejich rodině city a emoce rozhodně nenosí, rád jí mít musel. Nejspíš očekával, že A'Kazu rozhodnutí o vyhnání matky trochu vyvede z míry, ale toto očekávání - zdá se - bylo mylné.
Hodlal si jí vyslechnout, ale už nyní očekával, že se její názor bude od toho jeho dost lišit. Nebyla úplně línou členkou smečky, ale patřila mezi ty jednorožce, kteří si při apokalypse půjdou na zdi malovat obrázky sluncem zalitého světa. A to se mu samozřejmě nelíbilo. „Děkuji.“ Na svůj proslov byl pyšný, ač toho ani neřekl tolik. Měl to ale předem nacvičené, a pochvalu by nikdy neodmítnul. Než pak odpověděl na její otázku, nepatrně si povzdechl. „To je přeci prosté - za stejný prohřešek jsme vyhodili i Bellannu, tak proč né i bývalou panovnici? Nevypadalo by to v očích poddaných dobře - nakonec jsme si všichni rovni, ne? I když víme, že někteří jsme si ve skutečnosti rovnější.“ Švihl ocasem a podíval se na ní. Zdálo se, že je světlá vlčina plná emocí, ale to on žel nikoli. „Musel jsem to udělat, aby bylo členům smečky jasné, že moje slovo platí pro všechny bez výjimky.“ Ovšem tušil, že Rivera právě tohle chápala. Co nechápala byl nejspíš způsob, jakým to udělal. Slíbil matce, že jí nechá odejít v klidu, za oponou, ale zároveň věděl, že tak to na poddané nebude mít ten správný dopad. Udělal to tedy kvůli show.
Sledoval ho jako ostříž, však byl víceméně ticho. „Moje území.“ Zopakoval po něm. A tenhle bezdomovec tedy nemohl být jen tak nějakým bezdomovcem, když se mu nakonec v čumáčku rozsvítilo, a poznal smečku nihilskou. Smečku, jejíž zašedlá sláva jen těžko rezonuje v uších tuláků. Byl to tedy utečenec Přízračný? Nakonec pach Rakisovi povědomý byl, ale zrovna tuto smečku tak dobře načuchanou neměl. Jediní, které by poznal na sto honů, byli pámbíčkáři. Smrdět Bohem umí málokdy, ale Kulťané tedy rozhodně ano. Jejich pohledy, slepě věřící v osvícení samotného Hatiho, by poznal snad každý. Rakis tedy rozhodně ano.
„Před sebou?“ Zopakoval zas a znovu, a tehdy si všiml té rány na šíji, kterou byl jeho vrstevník ocejchovaný. Panečku! Rváč je to? Takový by se jim třeba mohl doma hodit. Pokud útěk není jeho jedinou předností, ovšem. „A tak co jsi provedl? Zabil jsi snad někoho?“ Ušklíbl se. Tak trochu žertoval, popichoval cizince, a to ani nevěděl, jak se vlastně teoreticky trefil. Nebyl však přesvědčený o tom, že tenhle chudák by byl schopen vraždy. Pokud se porval, a někdo kvůli tomu přišel k úhoně, důvodem jistě nebyla žádná chladnokrevná pomsta. V očích strakáče nic takového nebylo.
Otec měl pravdu, ale nebylo to nic pro Rakise nového - sám si to myslel, jen a pouze to nevyslovil nahlas. Kde on na to všechno přišel, to je vskutku záhadou. Nejspíše vypočítavá povaha, a zkoumání povah vlků, či života ve smečce. Nebo byl jen a pouze sociopatem, ale... to jsou silná slova, ne? „Jistě, nelze ze dne na den měnit tak razantně pravidla. Jsem si vědom toho, že by to nihilčany jen a pouze vyděsilo, nebo probudilo nějaké protimonarchistické smýšlení. Veškeré změny hodlám podložit řádným zdůvodněním.“ Pronesl bez okolků. Otec však asi nemohl tušit, co tím Rakis myslel - on si ten důvod pro změnu nějakého pravidla uměle vytvoří. Napomůže osudu. „Některé věci ale lze vést ke změně už nyní - jako třeba dohlédnout na fyzické schopnosti zdejších vlků.“ Opravdu by nerad, aby se v případě nějakého problému nihilčané proti útočníkům bránili pugétem růží. Zde nejsme v GTA vesmíru.
Povzdechl si nad šlamastykou s Přízraky. On měl trochu prudší povahu, a jednat v klidu v takových situacích bude muset ještě dotrénovat. Nesmí se ukvapit, protože jak otec říká - v aktuální situaci se nemůže vyskakovat, i když by chtěl víc než dost. „Víte, že Přízrační mají mezi sebou rodinu Bellanny? Považuji je za nepřátele monarchie. Jak mám na něco takového pohlížet? Nepřátele monarchie bych si přeci ve smečce nenechal, ale musím se přetrpět, když jsou ve smečce spojenecké? To mi hlava nebere. Umíte si představit, že mezi Přízračné zasejí nějaké protimonarchistické smýšlení, kterého byla Bellanna? Pak se proti nám klidně mohou otočit sami - nevíme, co svým potomkům Bellanna do hlavy vtloukla.“ Jen samou pravdu. To moc dobře věděl, ale on to teď chtěl jinak. Chtěl mít svou pravdu, které budou všichni ostatní věřit.
Tož když byl A'kaza koncilem, bylo by asi víc než fajn, aby něco dělal. Nebo si na to místo dosadí Ghaa'yel, a bude. Pak by smečka možná dostala ten správný vajb. „A taky mi můžeš říct něco víc o vyhlášeném nihilském plese.“ Měl pro tatínka další úkol, takže se skutečně nemusel obávat, že by ho teď plánoval odsunout na vedlejší kolej. Nebo odstranit. „Nevím o něm žel mnoho, a ani jsem ho nezažil. Jestli je ale jeho pořádání v Nihilu tradicí, asi by bylo fajn se zamyslet nad tím, jestli si to nyní můžeme dovolit. Chápu to jako akci, která má Nihil předvést v plné síle, v celé své kráse - ale buďme upřímní, je teď opravdu co ukazovat?“ Lze se teď odhalovat široké veřejnosti? Rakisovi se to vůbec nelíbilo, a je definitivní, že kulťany by nepozval. Boha on nemůže ani cítit.
„To bych nerad viděl i já. Je pro mě teď důležité se před poddanými ukázat v nejlepším světle - aby si byli jistí, že panovník se o ně postará. Jako se stará nějaký smyšlený Bůh o kulťany, jenom s rozdílem, že já jsem skutečný. Vím moc dobře, že k týnejdžrovi jakým jsem je těžší mít respekt, proto se každému chci v tomto ohledu věnovat individuálně.“ Ovšem to neznamenalo, že bude s přisluhovači trávit čas 24/7. Každému by ale chvilku svého času věnovat měl - nakonec to je to, co matka zapomínala dělat, a jak to dopadlo?
Musel uznat, že ty pámbíčkářský kecy měla naučené vskutku dokonale. Snad by jí i na to skočil, kdyby byl idiotem! K jeho štěstí se však narodil do rodiny, která těmito cancy opovrhuje. Nebo přinejmenším on. „Nejste fanynkou autorit, ale i přesto si necháte kázat od vašeho mesiáše? Není to trochu protimluv? A co ti vaši devianti? Pro ně nejste sama autoritou?“ V jeho očích si kálela do huby, a musel jí to dát dost jasně najevo. „No vidíte - kdyby Hati miloval všechny stejně, nedal by všem stejnou možnost v něj začít věřit? “ Proč se všem neukáže a nepřesvědčí je o svých činech? Arrakis ovšem nevěřil ani kousku těchto nesmyslů, ale ta čuba se do toho zdála být tak zapálená, až se nad tím bavil. Vskutku! „Pro mě je reálné to, co je dostupné zhlédnout vlastním okem. Kolikrát jste už svého Boha viděla? A nemyslím ve skutcích ani zdánlivém převtělení.“ Věděl, že víra neznamená věřit jen v to, co je okem viditelné - a to mu přišlo směšné. „Pro mnohé je důležité věřit v jedince, kteří umí skutečně předvést, že se o něj - jako přisluhovače - dokáže jejich vzor postarat. Nechtějí si jen přestavovat, snít.“ Jemu to přišlo zcela logické.
Smí, nesmí, tahle víra je tedy tak trochu maglajz. „A nyní si představte, že ten , kdo vás miluje, je skutečný. A můžete ho vlastním okem zřít, jak se o smečku dobře stará.“ Věřit, že se o smečku stará nějaká bájná entita, tak je jasné, že... že by Nihil dopadl stejně jako tito cvoci. Ani v nejmenším neměl zájem o to se k takové sektě přidat, ale chtěl vědět víc. Znát slabiny těchto jedinců se vyplatí. „V tomto věřím vědě - přírodě, a skutečným faktům.“ Ne, nepřesvědčí ho, že vlk nepotřebuje v životě sluneční svit. „Ale tak povídejte - jak dobře se máte? Není vám ta díra trochu malá? Přeci jen je vás docela dost.“ On město nikdy neviděl, ale z dálky to nevypadalo vůbec vábně. A co kdyby věděl, že je tam takový smrad! Smrad víry, no ovšem. „Takže mesiáš vás vodí za pacičku, protože sami kloudné myšlenky nemáte. Nyní tomu rozumím mnohem lépe.“ Řekl, ale věděl to už dávno - jsou to jen a pouze ovce. Ti nejlepší poddaní, koneckonců. Bude se od nich skutečně muset něco přiučit.
„A odkud znalosti ranhojičů máte, smím-li se ptát?“ Zajímalo ho, jestli se po generace v té jejich uzavřené společnosti něco dědí, nebo tam nějaká moudra přitáhla Bellanna. „Já ale před Hatim nestojím, takže si mohu říkat co chci.“ Přimhouřil jejím směrem oka a švihl ocasem. Jemu žádný vlkus-imagus nebude kázat, co má nebo nemá říkat! On je princ, on si může dělat co chce! Nad následujícíma kecama o Bellanně se musel uchechtnout. „Nevinná?“ Pronesl pohrdavě. „To se vám to snadno hází vina, když znáte jen jednu verzi příběhu, že? Zklamu vás, ale svět není jen a pouze černobílý - a obzvlášť to platí u přestupků, jakého se dopustila Bellanna. Není tak snadné si na zlo ukázat, když znáte všechny podrobnosti.“ Potvrdilo se mu však to nejdůležitější - ta čuba se skrývala v Kultu. „A copak povídala o jejích fakanech? Kdo je napadl?“ Tak tohle byl ovšem úplný nesmysl, a Rakis věděl, že si jen Bellanna chtěla před těmito prvoky zachovat tvář. Věděla moc dobře, že její čin není úplně morální, a tak byla nucená si vymyslet nějakou lež.
Prohlížel si jedince s přimhouřenými oky. „Tvá matka? Nejsi náhodou už starý na to, abys běhal za rodiči?“ Tenhle jedinec vypadal jako jeho vrstevník, a soudě dle sebe samého už dávno rodiče nepotřeboval. Ale Rakis byl z jiného těsta, a s rodiči nikdy dobrý vztah neměl. Jemu se to říká o něco snáz než komukoli jinému. Tito jedinci, mamánci, byli však nihilskému panovníkovi proti srsti. Ano, jako mimino se taky párkrát schoval za štít matčiné moci, ale závislý už na ní nějaký ten pátek nebyl.
Bažanta si Rakis chránil, a tak mohl týpeček zapomenout, že by mu ho šlohnul. Byla to aktuálně tak jediná obava, kterou Rakis měl - že se o něco pokusí, a on s ním bude muset zatočit. Zrzek nevypadal vyloženě zle, ale bylo evidentní, že už v tomhle věku má Rakis mnohem silnější kostru. Jak by taková rvačka dopadla? Dobře určitě ne. „Máš pravdu - ale mohlo by, v případě, že bys měl snad v plánu mi vlézt na území. Ale tak to není, či? Před čím utíkáš?“ Viděl mu ve tváři výraz, který mohl zhlédnout i v tvářích lovené zvěře. Nebyl to ani tak možná strach, ale spíš úzkost. Touha schovat se mamince pod sukni.
„U nás káže panovník. Věřte, že Bůh vás nemiluje tak jako vás miluje panovník.“ Haha, tak to bylo oficiálně největší h*vno, co kdy řekl. Líbilo se mu ale jak to zní, a tak to nejspíš bude do hlav svých poddaných vtloukat častěji. On nikoho nemiloval, a už vůbec né nějaké své přisluhovače. No, možná bratra... možná ho tak moc neměl rád, až je vlastně bratrská láska spojovala. Ne - on neměl ani ponětí o definici tohoto slova. Nevěděl, co to láska je. Chudáček.
Nyní už ale poslouchal Omařin monolog o jejich náboženství. Které zatím Rakisovi nedávalo smysl. „Proč tomu tak je? Myslím - proč se skrýváte přes slunečním světlem? Váže se k tomu nějaká povídka? Legenda? Nechybí vám energie? Sluníčko dodává tělu energii.“ Zahltil jí faktickými otázkami, nejspíš porto, že jí samotnou chtěl nechat zpochybňovat vlastní víru. „Máte za úkol jako výše postavená povídat vašim druhům ve smečce o vnějším světě?“ Chtěl vědět, kolik toho Kult samotný ví. Jestli mají tyhle posly jen proto, aby šířili slovo boží, tak mu jich bylo líto. Budou totiž dost zabednění. „Aha, takže takový panovník. Mesiáš, hm.“ Takže né Bůh, ale prostě jenom maník, co využívá víry k tomu, aby zmanipuloval hloupé ovečky. Chytrý krok mesiášův, Rakis se od něj snad i inspiruje. „Takže máte takový svůj svět, a jste spokojení. Nechybí vám svoboda? Svoboda rozhodnutí, svoboda mysli?“ Bůh není.
Hah, líbí se děvence, že jí lichotí takový mladíček? Její sebevědomí bude asi na bodě mrazu. Ale není divu - věřit v nějaký nesmysl, přičemž sloužit manipulátorovi, tak má taky sebevědomí na nule. „Protože se mi zdáte velmi diplomatického rázu. Copak může být diplomatem nějaký lůzr?“ Lhal, ale to už asi nebylo nic překvapivého. Chtěl v ní vybudovat nějaké sympatie vůči jeho osobě. „A víte, že nedostala co by si sama nezasloužila? Jen sklidila co zasadila. Ale já byl jen děckem, když se to stalo.“ Jen děckem, no ovšem! Které v ten moment atentátu uvažovalo, že vlastní matku na místě dorazí.
Rakis držel v tlamě bažanta, a pomalu kráčel směrem, odkud se pach linul. Nemínil se své kořisti pustit v případě, že by se snad vetřelec chystal ho okrást. To by zkusil jednou a naposledy. Udělat si křivdu u Arrakise, panovníka nihilského, opravdu nebyl nápad dobrý - taková husa límcová už o tom věděla své.
Už už se mu zdálo, že před sebou v křáčí vidí kožich rezavého vlka, když se z travin proti němu rozeběhnul. Rakis i přes svůj úlovek zavrčel, a hned vlku uhnul. Pak byl ale nucen si bažanta pustit k nohám, aby se na něj mohl adekvátně osočit. „Zírej na cestu, jestli se chceš dožít rána!“ Vyhrožování, to by mu šlo. Když se ale na cizáka pak podíval pořádně, viděl, že tenhle nejspíš neměl v úmyslu na Rakise útočit - ať už omylem, či schválně. Vypadal jako prvotřídní troska, a to neříkal jen proto, že na dešti musel být už nějakou tu hodinu. Taky se tvářil jako umučený Kristus. „Co ten protáhlý obličej?“ Přimhouřil oka. Přišel si nějaký tulák poplakat do lesů u nihilského území?
Rodiče by se měli poslouchat. Ano, pokud nemají za děti fakany jakým byl Rakis nebo Dante. Ti měli respekt k těm, co si říkali sploditelé, někde v pajči. Na to už ale konverzace nenavázala, a snad je to tak lepší. „Bůh noci, dobrá.“ Zopakoval, a moc do hloubky nad tím nedumal. Bozi ho nikterak nezajímali, ale informovat se o světě kolem sebe nějak musel. „Ovšem. Bůh nad váma stojí, a nejspíš taky káže. Jak zní jeho přikázání?“ Chtěl vědět. Když se vlčina tak ochotně nabízela, proč toho nevyužít? Jeden nikdy neví, kdy se mu takové informace budou hodit.
Následující slova poslouchala s bystře našpicovanými slechy. Tak dvacet jedna členů, jo? No, sdílná byla, opravdu víc než by si třeba v případě svých poddaných přál. Naštěstí tahle čuba soužila Bohu, a tak mu mohlo mít úplně jedno, komu co vypráví. On byl naopak rád. „To je vskutku zajímavé,“ prohodil jen tak mezi slovy. Že mají kulťané domácí vězení opravdu zajímavé ale bylo. „Jste tedy vysoce postavená, že? Ale tak - nemyslel jsem si ani nic jiného.“ Opět se nepatrně usmál. „Řekněte mi, je mezi těmi dvaceti jedna členy i okřídlená vlčice Bellanna? Když nás opouštěla, nevypadala vůbec dobře - zajímalo by mě, jestli jí někdo poskytl azyl. Nebožačce.“ Patřičně nešťastně se zatvářil. Chudááák Bellannka!
Rakis byl přesvědčen, že mezi jeho nové panovnické povinnosti patří i seberozvoj a práce na sobě samém - budování si nějakého veřejného obrazu, který bude všem příkladem. Chtěl být pro ostatní vzorem, a proto na sobě musel neustále makat. Musel vypadat dobře - žádný chcípáček jako jeho bratři! Proto se i v tomto dešti uchýlil k lovu na pastvině za územím. Měl pocit, že si musí dobře zmapovat celý Norest, né jen pouze území domovské. A tak se o to i dnes snažil.
Už od zeleného lesa se držel pachu připomínající koroptev. Byl přesvědčen, že následovat tento né tak starý pach se mu vyplatí. A vlastně se nemýlil, neboť právě na této louce, které se říkalo jarní pastvina, stanul tváří v tvář bažantu. Překrásný kousek, vskutku! Rakis ho snad ještě nikdy ani neviděl, proto si ho ostatně zmýlil s pachem koroptve - důkazy, že je stále ještě děckem, které stírá mléko z brady, jsou všudypřítomné. Chlapec už věděl, jak takovéhle ptáky zahnat do kouta, jak je úspěšně ulovit, a tak mínil udělat rychlý proces i s tímto opeřencem. Vysoké křáčí mu pomohlo k tomu, aby ho z vhodné strany obklíčil, a i přes hustý déšť mu skočil po krku. Bažant ho sic v okamžiku spatřil, bylo však už pozdě. Rakis se nehodlal s nějakým ptákem honit, a proto dal už do prvního útoku maximum. Věděl, že se mu to oplatí.
A taky že jo. Brzy už mu držel hlavu mezi zuby, pevně tisknouc, aby mu šetrně zlomil vaz. Šetrně, neboť se na tento úlovek chtěl doma ještě nějakou tu chvíli dívat, a tak mu nemínil urvat hlavu - a že toho byl někdy schopný. Kochat se vlastním úspěchem, tak to plánoval. O hlad nešlo, nikoli. Do myšlenek o jeho dokonalosti mu ale skočil cizí výkřik. Hned uši našpicoval a proskenoval pohledem okolí. Déšť mu výhled do krajiny ztěžoval, ale až nyní mu došlo, že i mezi tím líbezným pachem čerstvě usmrceného bažanta se linul pach cizince. Bezdomovce, snad? Rakisovi okamžitě poklesla nálada - kdo jen se tu ochomejtá ve chvíli jeho soukromé slávy? Kdo se zdržuje v okolí jeho smečky, šmejdí, čenichá, snad nemá na mysli, že vstoupí na jeho území?
Arrakis sledoval nejen matku, ale také se snažil zachytit pohledy přítomných, které byly povětšinou smířlivé, nikoli buřičské. Tak to má být. Matčina reakce však byla pro jeho oko mnohem zajímavější - vlastně se na ní těšil jako malé děcko. Nedával však jakékoli radosti najevo. „Vězte, že dělám jen a pouze to nejlepší pro smečku.“ Řekl jen a pouze k ní. Vskutku tomu věřil - kdyby ze smečky zmizela bez téhle scény, mohli by si někteří myslet, že jí trestu ušetřil, a to je přesně to, čeho se chtěl vyvarovat. Už nehodlal poslouchat o vraždách a napadeních, jejichž viník nebyl nikdy potrestán! Jak si pak mají poddaní vybudovat respekt k vůdci, že? Bohužel pro něj, v tomto měla Bellanna jednoznačně pravdu. Nakonec jí nemohl mít za zlé, že chtěla pomstít vraždu své matky - i když on se jen těžko viděl v pozici, kdy by se jakkoli snad matky zastával. A to i přesto, že ona se ho zastala mnohokrát, když byl malým miminem.
I když po něm štěkla a vycenila zuby, on se snažil vytrvat v klidu. Nic by mu nepřineslo, kdyby se na ní teď obořil. „Nemějte strach - s vaší výchovou já náležitě naložím. Nepřijde vniveč.“ Řekl jí na to jen. Co si navařila, to si taky sežere - ať už to v jeho frackovském slovníku znamenalo cokoli. Pohledem jí pak propaloval, a varoval jí před případným neuváženým rozhodnutím. Nevypadala sic, že by synáčkovi tady chtěla skočit po krku, no, nemohl by se divit, vzhledem k jejímu chování poslední týdny.
Tae'hův komentář samozřejmě zaregistroval, a obdařil ho nevlídným pohledem, který byl také pln varování. Nyní ho oslovovat nebude, ale později si s ním rád pohovoří, a vysvětlí mu, jak tady ta pravidla fungují, a hlavně jak fungovat budou. S tímhle okřídleným vlkem měl Rakis problém už když byl tulákem, a být jím - nepřijme ho. Je to matky svěřenec, a jestli se nehodlá aklimatizovat na změny, tak může jít klidně s ní.