Príspevky užívateľa

Pořád jsem nerozumněl tomu, co se děje. A ani ty kytičky jsem neuměl zaplétat, abych mohl být alespoň nápomocný! Připadal jsem si v tu chvíli tak nějak k ničemu. A ten pocit se mi absolutně nezamlouval. Přitiskl jsem se proto spíše k šokovanému bráškovi a sledoval všechno to dění. Nechápal jsem, jak se mohlo něco takovéhleho stát... Měl jsem za to, že má rodina se mnou bude stále... S ouškama staženýma u hlavy jsem byl tiše až do chvíle, kdy začne společné vytí. K tomu se samozřejmě přidám, jak nejlépe to jen dokážu. A jsem jedním z posledních, který ve vytí ustane. Neodpustil bych ale sám sobě, kdyby ostatní pokračovali beze mě. Dloubnu do brášky, jestli jde taky. Ať už reaguje nebo ne, okamžitě se pokusím vyběhnout za maminkou a připojit se k ní. V čemž mi ovšem k mé nelibosti zabrání S'Arik. V první chvilce sebou cuknu.
"Chci být s maminkou!" namítnu a pokusím se ji ještě dohnat.

___________________

Zastavení domluvené

Meno postavy: Asteri
Akú rolu postava v akcii hrala: zakliata
S kým a kde hrala: Hariuha, Ber'nielay
Koľko postov ( cca) celkovo pre akciu hrala: 4
Krátke zhrnutie príbehu: Hariuha vzal vlčátka na procházku na Trosky, kde Asteri neposlechl a rovnou se pod ní nasouká. Hned na to se změní v zajíce. Jako správný zajíc v přítomnosti vlků se dá na útěk, pronásledovaný svými souputníky. Ve snaze jim zmizet zaleze do trnitého křoví, kam pro něj vleze Hariuha a chytí jej.
Dopad na postavu: Po proměně dočasný strach z vlků, nějaký čas bude odmítat jíst zajíce ( pravděpodobně dokud se neujistí, že to není jeho magie a dokud si s ním někdo o této zkušenosti nepromluví)

Meno postavy: Asteri
Akú rolu postava v akcii hrala: obeť
S kým a kde hrala: Plamen
Koľko postov ( cca) celkovo pre akciu hrala: 7
Krátke zhrnutie príbehu: Asteri se vydal do lesa na úpatí, kde na něj vybafl Plamínek, místo kterého viděl příšeru. Překvapivě se vrhne proti příšeře, která uhne, přičemž ještě mé trdlo zakopne a rozplácne se na zemi. Ve snaze co nejrychleji se vyhrabat na nohy se tam chvíli hrabe na zemi, než ho příšera štípne do zadku - to se pak proti ní otočí s tím, že ji rafne taky! Nastane pokus o rvačku. Když se jim povede se od sebe trochu oddělit, tak se Asteri dá na útěk.
Dopad na postavu: Nějaký čas se bude obávat kohokoliv, koho potká. Stejně jako se bude obávat přibližovat do lesa na úpatí o samotě.

Meno postavy: Asteri
Akú rolu postava v akcii hrala: obeť/účastník pohřbu
S kým a kde hrala: Pohřeb u studánky
Koľko postov ( cca) celkovo pre akciu hrala: 2
Krátke zhrnutie príbehu: Spolu s rodinou se účastnil u studánky
Dopad na postavu: Srážka s realitou ohledně smrtelnosti jeho vlastní rodiny.

Jakmile mě strejda pustí, kecnu si zadek a zůstanu tak. Vyjeveně zírám před sebe. Proměna ještě dojíždí. Kožíšek se dobarvuje, upravuje se velikost ušisek i ocásku. Ale i potom jen sedím a zírám před sebe. Pořád cítím ten pocit strachu z mé vlastní vlčí rodinky. Ten zoufalí pocit, že musím utéct a schovat se... Jakmile mě začne strejda bombardovat otázkama a ještě se přiblíží bráška, je to na mě v tu chvíli moc. Stáhnu uši k hlavě a se zakňučením couvnu. Všechny ty pocity z podoby zajíce jsou ještě příliš čerstvé na to, abych se cítil v pohodě v takové blízkosti. Potřebuju trochu prostoru, než se to všechno pořádně usadí.
Na mou... Magii??!! uvědomím si po chvilce, co strejda Hari říká. Vyplašeně k němu zvednu pohled.
"C-cože?!" vyjeknu.

Kdybych měl jen tušení, jak mě okolí vnímá, asi by to dost změnilo můj pohled na svět. Ale takhle? Chci všechno znát, všechno umět! Nasávám všechno kolem sebe jako nenasytná houba, která nemá nikdy dost. Zvědavost mě neopouští, stejně jako tuny otázek, které se mi derou na mysl. I když, tentokrtá je má mysl o dost klidnější. Soustředěnější. Už jsem přeci jen o něco větší a spoustu otázek mi už druzí zodpověděli. I když je jich svět plný, dokážu se už soustředit i na činy. Jako například na právě probíhající lov. Jsem rád, že šel strejda Timek se mnou. Mám ho moc rád. Navíc, slíbil mi pomoc! I když to tak zprvu nevypadá. Přeci jen ale instinkt dokázal dost a chyb jsem tolik neudělal.
"Proč zrovna vydechnout?" zeptám se s našpicovanýma ouškama. Že jsem příliš otálel a musím být rychlejší beru v potaz. A rozhodně se nenechám neúspěchem odradit. Nikdo mě za něj netluče. Naopak. Neúspěch vede k úspěchu. Jen to chce víc zabrat, než se to povede. Na to už jsem stačil přijít. Plně soustředěný se opět přesunu o kousek dál. I tentokrát si vyhlédnu toho většího ptáka. Přijde mi opravdu pomalejší. A i větší cíl se mi bude lovit lépe, oproti droboučkým vrabčákům.
Tolik neotálet. Vydechnout před útokem... připomenu si v duchu. Zhluboka se nadechnu. Zacílím na holuba... srovnám tlapy... Vydechnu... A vyběhnu na něj!

Pořád jsem za sebou slyšel všechny ty zvuky. Bylo to děsivé, vědět, že jsem pronásledovaný. Srdíčko mi tlouklo jako splašené. Doufal jsem, že když se schovám v trnitém křoví, bude to má výhra. Velký vlk se přeci do křoví plného trnů nedostane! Bude to v pořádku, odejde. Ale to jsem se mýlil. Krve by se ve mě nedořezalo, když se větší z vlků začne vehementně prodírat do křoví. V první chvíli se natisknu co nejvíc dozadu a k zemi. Jsem přece jen mládě zajíčka, co ode mě může chtít? Ani masa na mě není dost! Proč je tak neoblomný? Doufal jsem, že se přeci jen nedostane dostatečně blízko. Ale i v tom jsem se spletl. S hrůzou v očích sleduju, jak se ke mě vlk přibližuje. Divoce pohybuju čumáčkem a ouška stáhnu až těsně na záda. Nevěřím vlastním očím, když se sklání níž a otevírá tlamu, aby mě chytil do zubů. S divokým vypísknutím zničehonic odhrábnu v pokusu utéct. To se mi ale nepovede. Zkušený vlk mě opravdu chytí. Začnu pískat a mrskat sebou v pokusu se osvobodit. Ale marně. Nastane ale něco, co asi nikdo z nás nečekal. Po ulovení se začnu měnit zase zpět! Držení tlamy začne být těsné, jak se z malého zajíčka stává přeci jen o něco větší vlčí tělíčko. I když už to jsem pomaličku zase já, očka mám strachem rozšířená a srdíčko mi bije jako splašené.

Když se mi už několikrát povedlo spadnout do vody, přestal jsem se s vodou tak kamarádit. I když to Sarikova škola plavání trochu zmírnila. Ale jen díky tomu, že teď už vím, co mám ve vodě dělat! Nejsem si jist, zda s vodou ještě někdy budu kamarád. Ale dá se na tom zapracovat, no ne? I to je důvod, proč jsem se tvrdohlavě vydal k jezeru. Je to opravdu obrovská vodní plocha. A stále mě láká ostrůvek v jejím středu. Ale dobře si pamatuju, jak mi maminka říkala, že už je chladno na koupání. Toho se hodlám držet. Ale jen co se oteplí! Jen co se oteplí, vyrazím na ostrůvek! Tedy, až pořádně vylepším své plavecké dovednosti! A až pokoří tak trochu obavu z toho, že se začnu zase topit. Zastavil jsem se na břehu a zadíval se na vodu u mých tlap. Vypadala tak pokojně a neškodně.
"Tsk," pohodím hlavou a dupnu tlapkou na mělčině. Voda se rozstříkla všude kolem. Jasné slunce krásně prozářilo kapky. Tu chvilku, kdy se drželi ve vzduchu, zářili jako drahokami. Užasle jsem na ně zůstal zírat a dupnul jsem ještě jednou. Jen proto, abych tenhle krásný zázrak mohl obdivovat znovu.

Když jsem se poprvé setkal s ptáčky, byly pro mě jako podivná zázračná stvoření. Jak jim chyběly přední tlapky a místo nich měli peříčka. Ta zvláštní tlamička do špičky. A vůbec i ty jejich nožičky a celé tělíčko. Teď už vím, že jsou to ptáčci, že mají peříčka a křídla. Nemění to nic na tom, že mám špatný pocit z toho, jak jsem si tehdy natloukl a že jsem nechytil ani jednoho! A rozhodně to mám v plánu změnit. Chci si je pořádně prohlédnout a skamarádit se s nimi! Rozhodl jsem se tedy vrátit se do tohohle lesíka, kde mi přišlo, že jich je hodně. Stejně jako tehdy, i tentokrát jsem se proplížil do křoví, kde jsem zalehl a pozorně je sledoval. Vím, že si musím dávat pozor na tlamu. Nechci jim ublížit, k tomu nemám důvod. Nejdřív ale svědomitě sleduju, jak se pohybují. Jak rychle dokážou vzlétnout a kam se většinou stahují. Až do chvíle, než se rozhodnu k akci. Zacukám uchem a srovnám si tlapky pod sebou. Vyhlédnu si vrabčáka a vystartuju vpřed. Jenže... Mi uletí,
"Ale né!" vyjeknu a dupnu si pacičkou.
"Tsk. Neřád jeden," zamručím a vrátím se zpět do křoví. Tedy, víceméně. Přesunu se o kus dál. Přeci jen by si na mě mohli už dávat pozor. Stejně jako předtím, i tentokrát chvíli čekám a sleduji. Všimnu si, že tentokrát se tu objevuje i nějaký větší pták, který není tak rychlí, jako vrabčáci. Stane se tak mým dalším cílem. Opět si srovnám tlapky... A pak vyběhnu po holubovi s cílem připlácnout ho k zemi....

Když jsem zaslechl maminčino vytí, samozřejmě jsem přiběhl co mi jen síly stačily. Těšil jsem se na ni, ale to jsem ještě netušil, co nás čeká. Skoro okamžitě se zastavím, jen co se přiblížím. Jako rána kladivem mě zasáhne atmosféra panující na tomhle místě. Především u maminky a tatínka je to pro mě nepřehlédnutelné. Stáhnu uši k hlavě a váhavě dojdu blíž. Otřu se o maminku a o tatínka. Teprve pak si všimnu brášky. Samozřejmě, že se mylně domnívám, že spí! Když dorazím na místo, už tu je vlků víc. Nechápavě těkám pohledem mezi nimi, snažící se pochytit, o co se jedná. ale pak už přeci jen zazní něco, co už znám. Smrt...
"Mami...?" pípnu nejistě. V hlase i pohledu se mi pořád odráží všechen zmatek, který se mi míchá v hlavičce. Na kytičky jsem zatím nereagoval, protože mou mysl zaměstnává tuna otázek, které ani nechci pokládat.

Promluvil! Mám radost z toho, že vlk promluvil. Stočím hlavu ke straně a pozorně se na vlka zadívám. Ano, je to vlk. A cizinec. Ale hodný cizinec! Tím jsem si naprosto jistý!
"Asteri," pochopím, že mi řekl své jméno a po jeho vzoru odpovím také jen svým jménem.
"Děkuju..." dodám, když si uvědomím, že mě vlastně zachránil. A že to vůbec nemusel dělat, když je ten cizinec. Přece musel být hodný, když mi šel pomoct jen tak. Co je ale nemilé, je zima, která se mi vkrádá do tělíčka. Trochu se "zdrcnu" a zachvěju. Instinktivně se pak stáhnu k dospělému vlčímu tělu v naději, že bude hřát.
"Co teď?" zeptám se tě s dětskou nevinností. Zvednu k tobě pohled, doufající, že tvá dobrota nekončí a pomůžeš i teď.

Celou dobu tvora? vlka? před sebou pozorně sleduju, připraven kdykoliv utéct. Přeci jen, už jsem u hranic s druhou smečkou jednu příšeru potkal, že ano. Když ale promluví, pozorně našpicuju uši. Mluví jako já, žádné nesrozumitelné zvuky. Neskutečně se mi uleví. Tím spíše, když mi poví, že příšera vlastně není. Teda, pokud jsem to pochopil správně. Zamávání ocasem ale veškeré mé pochybnosti definitivně odplaví. Automaticky začnu ocáskem vrtět taky.
"Já jsem Asteri!" prohlásím pyšně. Jsem rád, že mi jdou i ty písmenka, která dřív ne. Už nejsou neshody s mým jménem!
"Vážně?! Takže ty jsi ve vaší smečce důležitý? Ale proč jsi teda tady?" má přirozená touha po znalostech začne okamžitě vyplouvat na povrch v podobě otázek. Fakt, že si kožešinu může sundat mě ale neskutečně zaujal.
"Jůůů!! Můžu si ji zkusit?!" vyhrknu okamžitě. JE mi fuk, že není vhodné. Nejen proto, že pro tvou smečku něco znamená, ale i proto, že jsi cizinec. Taky už nepozorně popojdu o pár krůčků blíž k hranici. Jsem ještě celkem škvrně, tak si zatím jizvy nevšímám. Navíc, mám očka jen pro tu kožešinu!

Jen pomaličku mi dochází, že mě vlk nenese na břeh. Zůstáváme ve vodě, ale proč? Jsem snad příliš těžký? Nevypadá to, že by se vlk bál nebo byl zlý, tak proč nejdeme na pevnou zem? Přestal jsem sebou mrskat, aby to bylo pro vlka jednodužší. Navíc, jak jsem tak blízko, cítím z něj stejný pach, jako z jiných. Takže patří k naší smečce, není to nepřítel. Byl jsem z toho opravdu zmatený. Už už jsem chtěl otevřít tlamičku a začít se ptát. Když v tu chvíli promluví vlk.
Znovu? bleskne mi v hlavičce nanejvýš zmateně. A stejné zmatení je v tu chvíli i jasně patrné ve tvářičce.
Lépe? stále mi nedochází, o co jde. Dokud jsem neucítil zase vodu.
P-proč... Proč dává hlavu dolů?! vyplašeně mi div nezakřičí v hlavě. Instinktivně sebou začnu zase mrskat. Naštěstí to ale netrvá dlouho. Dojde mi, že mě vlk stále drží. Ohlédnu se po něm a konečně mi secvakne, o čem to mluvil. Znovu a lépe... Ponoření do vody... Jasně! Poprat se s tou vodou! A tak otočím hlavu zase zpět k vodě. Olíznu si čumák.
Lépe... lépe... Ale jak? šrotuje mi v hlavičce. Tak nějak tuším, že je marné se ptát. A tak zkusím mrskat zase tlapičkama. Tentokrát to není ale jako chobotnice s nohama všude. Zkouším to, jako kdybych běžel.

Když se na mě strejda usměje, přeci jen se trochu uklidním. Nikdo se nezlobí, tak jsem snad neprovedl nic špatného. Přikývnu, když navrhne, že se na mě podívá. Trochu se nervózně ošiju, jak netuším, co se vlastně bude dít. Ale strejda je hodný a opatrný. Když ohmatává šíji, tak ani nezareaguji. Jakmile ale posune tlapku i jen trochu na pravou stranu, to už sebou cuknu.
"Tady..." pípnu a znovu trochu nejistě přešlápnu. Je pro mě trochu nezvyk, že jsem já zasypaný otázkami. Ale snažím se v tom trochu vyznat.
"Umh... Dýchá se mi dobře..." začnu tím nejsnazším. Zastříhám trochu ušima. Abych si byl jistý, jaká ta bolest je, zkusím pootočit hlavu.
"A-asi... píchá...??" zkusím nejistě odpovědět. Nikdy jsem ale úplně bolest nepopisoval a nejsem si jistý, zda jsem odpověděl správně. Váhavě se na strejdu zadívám.

Zaraženě na tebe zůstanu koukat. Nemít rodiče... Neumím si představit, že bych byl na světě sám. Bez maminky, bez tatínka... Bez sourozenců... Ouška mi klesnou k hlavě. Sice nevypadáš nešťastně, ale to je jedno. I tak to pro tebe musí být těžké. A smutné. Ouška mi klesla dolů. Bylo mi smutno i za tebe. A jelikož jsem vlče, které bývá bezprostřední, prostě opatrně popojdu k tobě a otřu se bokem o tvé nožky.
"To mě mrzí. Ale jestli chceš, můžeš být můj bráška!" navrhnu a zvednu k tobě hlavičku. Proč by taky nemohl být, že? Když ale zmíníš, že i hvězdy stvořil bůh, zadívám se pro změnu na nebe.
"Jak je stvořil? Z čeho?" zasvítí mi v očičkách nadšení. Pracuju se všemi informacemi o dost jinak, ale nemění to nic na salvě otázek, co se v mé hlavičce dokážou líhnout. Zase se od tebe vzdálím, sledující vodu a hledající další žabičky. Dokud se neozvalo to kvákání, po kterém tedy zase přiskočím k tobě. Ohlédnu se spolu s tebou.
"žába... To dělá takový zvuk?" kouknu po tobě a pak zase po žábě.
"Proč umře?" padne další otázka.

Našpicuju ouška a nadšeně se otočím, když tě slyším se smát. Líbí se mi, když se i ostatní smějí. A ocásek to dá patřičně najevo - začne sebou mrskat ze strany na stranu. Nezdržuju se ale dlouho a vyrazím na průzkum. Tak nadšeně sleduju všechno, co je kolem nás. A přeci jen i nakonec objevím něco zajímavého. Květinku. Jedna z těch, které kvetou na podzim, poslední záchvěv krásy před zimou.
"Maminka, bráška Guláš a strejda Tim mají kytičky rádi." nakloním hlavu ke straně. Skloním čumáček ke kytičce a pořádně si ji očichám. Nepřijde mi jako nic z toho, co se mi mezitím povedlo prozkoumat.
"Tebe taky zajímají?" zeptám se zvedavě a otočím hlavičku k tobě.
"Víš, co je zač? Líbila by se mamince?" spustím, jak je mým zvykem, salvu otázek.

Mysl se mi přepla. Už jsem nebyl Asteri. Vlastně jsem ani neslyšel slova. Vše, co teď vycházelo z vlčí tlamy, byl štěkot a vrčení. A to mou maličkou zaječí dušičku děsilo ještě víc! Co bylo ale ještě mnohem děsivější byl fakt, že se oba rozeběhnou za mnou!! Co jsem komu udělal, že musí jít zrovna po mě? Jsem maličký zajíček, na mě si přeci nikdo nepochutná!
Nebyl ale čas na zaobírání se myšlenkama. Byl čas na útěk! Nebo na schovku! Právě s tím plánem proskočím jednou dírou ve zdi. Dlouhým vlčím nohám ale stačí pár kroků, aby tu samou zeď oběhly z boku. Tohle moc nevyšlo. Z další zdi je ale husté trnité křoví! Tam se čumák jen tak neprocpe! Zato malé zaječí tělíčko ano! A tak skokem zmizím v křoví, kde se přitisknu k zemi.