Príspevky užívateľa

Zima je už konečně za námi, i když počasí bývá trochu jako na houpačce. Teplé období střídají jarní vydatné deště. Ale to je vedlejší. Jsem starší, odolnější a zima už není taková. A tak jsem se rozhodl pokořit svou nemesis - jezero. Přišel jsem do míst, kde mě náš drahý S´Arik učil plavat. Nejen kvůli těm drahoceným vzpomínkám. Od doby, co jsem začal pracovat na své fyzičce jsem se hodně potuloval po území. A také obhlížel, abych měl přehled. Kde co je, kde se dá snadno a rychle pohybovat, kde jsou jaké zkratky... A právě odtud, z jehličnatého lesa, je to k ostrůvku uprostřed jezera nejkratší. Nebylo zrovna jednoduché to vyzjistit. A pořád je to spíše odhad. Bude celkem zajímavé, jestli se opravdu dokážu na ostrůvek dostat. Ale nejen zima mi bránila v tom, abych to udělal. Má fyzička. Proto jsem k vodě přistoupil až nyní. V době, kdy jsem na sobě už nějaký čas pracoval. A musím jen doufat, že dost!
Vstoupil jsem do chladivé vody. Mysl mi zaplavily na krátký okamžik vzpomínky. Ale nenechal jsem se jimi rozptýlit. Jak jsem pokračoval a voda stoupala, odplouvaly i vzpomínky a zanechávaly mou mysl čistou a uvolněnou. Když už byla voda hlubší, odrazil jsem se ode dna a začal plavat. Pravidelné systematické pohyby. Jako když běžím, jen je to o trochu jiné. Zprvu se držím v místech, kde ještě dosáhnu. Až když mám jistotu, stočím směr k ostrovu. Pohled upřený na něj, pokračuju dál. Jedna tlapa za druhou. Žádný spěch, systematické a pravidelné pohyby. Voda trochu pomáhá, jak nadnáší, ale i tak nesmím zastavit.
Břeh ostrova se pomalu přibližuje. Už začínám pociťovat první známky únavy svalů a vlastního vyčerpání. Ale vím, že síly tam ještě jsou. Oni přece jen tak nezmizí. Pořád je tam schovaná rezerva pro případ nouze. A zůstat v hluboké vodě nouze je! Takže jedeme dál! Zatnu zubu, stáhnu uši a pokračuju s vervou dál. Tlapa za tlapou... Metr za metrem...
Mé odhodlání se nakonec vyplatí. Poprvé pod máchnutím tlapy ucítím bahnitou zem. A tak si dovolím povolit a stoupnout si do vody. Nezůstávám stát, pokračuju dál ke břehu, jen už klasickou chůzí. Až když jsem z vody ven, můžu si dovolit odpočinek. Otřepu se od přebytečné vody a stáhnu se do míst, kde tolik nefouká. Tam si posadím a zadýchaně se zadívám na druhou stranu břehu. Dokázal jsem to! Přeplaval jsem na ostrůvek - jedinou lokalitu, kterou ještě nemám pořádně prozkoumanou!

Nezapomínal jsem každý dden na svůj trénink. Oběhnout si kondičně hranice našeho území alespoň zčásti. A nezastavil mě ani drobný déšť. Však nejsem z cukru, abych se rozpustil. A dokud jsem zdráv, je potřeba na sobě pracovat. Sice už začínám tušit, kterým směrem se bude ubírat má budoucnost, ale to nevadí. Mít kondici je důležité i tak! Klusal jsem prve z nory v údolí do lesa na úpatí, odkud jsem pokračoval dál, na rozlehlou planinu. I když jsem byl na našem území, ouška jsem měl našpicovaná. Polevit by nemuselo být to správné, no ne? Tím spíše v době, kdy tu máme tak silné riziko.
Trochu zpomalím, když si vzpomenu na situaci kolem brášky a Apollyona. Je to nesmírně složitá situace a já se poprvé dostávám do rozporu sám se sebou. A popravdě, nevím, jak s tím naložit. Můžu ho nenávidět za to, že vzal bratrovi život? A může to být tak silné, abych ho bez skrupulí připarvil pro změnu o život já? Jak by to asi zamávalo se mnou samotným, když nerad ubližuji druhým...
Zatřepu hlavou, abych se těchhle myšlenek zbavil. Zrovna teď se jimi nemusím zaobírat. Přidám prudce na rychlosti. Rovnou do trysku. Rozehnat ty myšlenky. I tak se stále snažím vnímat své okolí. A i když má můj přítel ve svém kožíšku i černou, přeci jen světu ukazuje i zářivou světlou srst. Nelze si ho nevšimnout. Tím spíše na rozlehlé pláni a když se neskrývá. Když se přiblížím, začnu zpomalovat. Do klusu a později i do kroku, abych ho mohl srovnat po boku svého přítele.
"Ahoj Lanci," pousměju se na něj.

Když jsem zaslechl vytí, okamžitě jsem prudce stočil směr svého tréninkového běhu a vyrazil prudce na místo setkání. Má kondička se už dost posunula. Když se přiblížím, zpomalým do klusu. Zastavím se jen lehce zadýchaný. Netrpělivě se rozhlížím kolem a očekávám, co se bude dít. Na strejdu Tima hledím pozorným pohledem a s našpicovanýma ouškama poslouchám jeho zprávu. Která mě značně šokuje. Prudce sebou trhnu a srst na hřbetě se mi naježí. Když si vzpomenu na náš poslední rozhovor, začíná mí do sebe zapadat, co všechno mi tehdy říkal.
Ach Apollyone, cos to provedl.... mžikne mi v hlavě. Kupodivu necítím zášť za smrt bratra. Necítím potřebu jít Apollyonovi po krku. Po pravdě si nejsem jistý, jestli bych to vůbec dokázal. Otřepu se při představě, že bych se s ním mohl setkat a musel se rozhodnout mezi povinností ho zabít a mým vztahem k němu.
NAštěstí mé myšlenky rozvíří Tim.
"I já se hlásím jako posel." shlédnu pohledem mezi Hariuhou a Evíkem.
"Můžme jít spolu. Když přibrzdíme u Azarysnké smečky, určitě nás to nezdrží a můžeme zaběhnout k oběma." navrhnu. Nedochází mi, že by nesjpíš Evík nemusel být nadšen z této varianty. Ostatně, teď je důležité rychle roznést zprávy, no ne?

Jsem rád, že na mé ujištění o jejím neoprávněném obviňování reaguješ tak dobře. A však je to taky pravda! Za kterou se pro jednou nikdo nemusí zlobit. Tiše tě nechávám chvilku přemýšlet nad tím, co se tehdy dělo a pozorně naslouchám. Je mi jasné, že asi není úplně lehké si vzpomenout na takové detaily. Ale přeci jen se ti to celkem daří. Vrtím lehce ocáskem na znak podpory a potěšení, že si takhle hezky vzpomínáš,
"Hmmm... Těžko říct, co to mohlo způsobit. Takhle to ale spíš opravdu vypadá pouze jako dočasné. Neudělali jste nic výrazného, co by mohlo být vodítkem..." zamumlám zamyšleně.
"Snad tě ale potěší, že tobě to sluší pořád stejně. Jsi krásná vlčice, když tě ta kytička na chvíli přeměnila ve stejně krásného vlka!" pokusím se ti alespoň zvedenout náladu.

Celkem solidně mě překvapilo prohlášení maminky, že by mohl Berry stát za smrtí našeho bratra. JE to znát ale pouze na mém cuknutí. Dřív bych asi vyplašeně vběhl do situace a domáhal se odpovědí. Ale teď? Stojím tam klidně dál, pohledem sledující ty dva a nijak nenarušující jejich šťastnou chvilku shledání. Na otázky a odpovědi bude prostor později. Což možná maminka vyčte z mého pohledu, pokud se na mě podívá.
"Bráško..." přeci jen přistoupím blíž. Otřu se tváří o maminčinu a pak olíznu tu bráškovu.
"Je nás méně, ale pořád jsme rodina. Jen teď spolu musíme držet ještě víc, jak doteď. Už se nikdy neobávej, že bys byl za něco neprávem potrestán. Vždycku za námi přijď, svěř se nám a dovol nám ti pomoct. Ano? Už nikdy neutíkej. Prosím!" opět bráškovi olíznu tvář. Je třeba se z téhle situace poučit. A dát Berrymu jistotu, že za námi může kdykoliv a s jakýmkoliv problémem přijít. Nikdy ho neodstrčíme.

Tak trochu jsem byl nervózní i já. Především proto, že tu byl náš drahý lex. Ale mé letmé pohledy k němu mě celkem překvapily. Nezahlédl jsem v jeho očích nesouhlas nebo jakoukoliv nespokojenost s mým jednáním. To mě celkem potěšilo. Srdíčko mi z toho poskočilo! Ale pořád jsem se hlídal a snažil jsem se to nedávat najevo.
Nevím, jak přesně má probíhat přijímání a tak se do toho příliš nemontuju. Lancelota a Báthory ale počastuju povzbudivím kývnutím. Báthory tolik neznám. Ale Lancelota jsem poznal dost natolik, abych si byl jistý, že nebude problém s jeho přijetím.
Když zmíní svou přednost v kovařině, ouška se mi přece jen zaujatě našpicují. Překvapení a zvědavost ale schovávám za pozornost. Na tohle se ho hodlám vyptat později. A určitě si budu žádat i nějaké té ukázky!!
Teď je ale pro mě důleitější, aby přátelé především prošli a přidali se k nám. Pohledem zabrousím k otci s lexem, hledaje jakýkoliv náznak toho, zda se jim zamlouvají nebo nedej bože nikoilv.

Můj bráška se opravdu nemusel ničeho obávat. Dával jsem si velký pozor na to, abych se od něj nevzdaloval. Tak nějak si stále uvědomuju, že Berryho přesvědčení je velmi křehké a snadno by mohl podlehnout svým myšlenkám. Proto ho celou dobu povzbuzuju. Lehké drcnutí, vlídný pohled, pousmání. A že těmi posunky nešetřím! Ani když jsme stanuli na našem území, kámen ze srdce mi nespadl. Prostor k útěku tu pořád přeci jen je.
Ani já jsem ale nečekal, že tak brzy na někoho narazíme. A co teprve na naši mamku! Srdce se mi na okamžik zastaví, jak si nejsem jist průběhem tohohle setkání. K mému překvapení se k nám vrhne a začne bráškovi projevovat patřičnou mateřskou lásku. Jak velký kámen mě spadl ze srdce. Dlouze jsem vydechl. Ocásek se mi začal pohupovat sem a tam. Ano, ještě není vyhráno, bude ještě hodně slov a stresu. Ale tohle je dobré znamení, no ne?
Možná už chytám manýry od naší drahé matky nebo se pořád snažím být silný pro Berryho. Těžko říct. Ale i když se i mě naženou slzy do očí, rychle je zaženu. Stačí pár mrknutí. Svou radost nechávám projevit jen na vrtícím se ocásku. Oba faktory zatím ovládat nedokážu.
"Našel jsem brášku u trosek. Ale prvně přede mnou chtěl utéct," začnu i přes veškerou tu radost vysvětlovat.
"Pronásledoval jsem ho, aby mi neutekl. Snažil se mi namluvit nějaké hlouposti, kterým nevěřím! Berry by něčeho takového nebyl schopný. Přemluvil jsem ho, že se vrátíme. I když se moc bál, že bude potrestaný. Slíbil jsem mu, že se to nestane, že ho vyslechneme," poslušně nahlásím všechny informace a dám důraz na poslední větu. Po tomhle přivítání věřím, že by ho maminka jen tak nepotrestala. Ale tahle slova nejsou zdůrazněna pro ni, jako spíše pro mého brášku.
"A taky jsem mu slíbil, že budu celou dobu u něj." dodám. Tenhle svůj slib hodlám za každou cenu splnit. Jsem rád, že se spolu takhle vítáte. Ale taky moc dobře vím, že naše maminka má své povinnosti, u kterých jde i rodina stranou. Ty pro mě ale zatím neplatí. A tak můžu s hrdostí plnit roli podpory.

Alaric a Sassafras



Asteri a Feier

"Tak vidíš. Nic jsi neudělala. Tak nevidím důvod, proč by z toho měl někdo vinit tebe," zavrtím hlavou. Já rozhodně něco takového určitě neudělám, i kdyby na to došlo! Nepřekvapuje mě příliš, že se nechytáš na můj návrh očichat květinu znovu. Ani mě to popravdě příliš neláká. Ale zjištění, že to opravdu má efekt i na mě? S očima vyvalenýma se na tebe zadívám.
"Em... Ano, musíme najít lék!" prohlásím rozhodnutě. A chytím se svého prvního návrhu - přivoním ke sněžence znovu. A opět zkontroluju své partie. Zklamaně stáhnu uši k hlavě, když si uvědomím, že se nic nezměnilo. Kouknu na tebe.
"Taky bych nechtěl být holka napořád. Ale... co budeme dělat? Znovu přivonět nefungovalo," stáhnu znovu uši k hlavě.
"Co jste udělali posledně?" zeptám se zamyšleně.
"Dotkl se něčeho? řekla jsi něco?" pokračuju stále zamyšleně.
"Třeba... třeba je efekt jen dočasný?" nadhodím další nápad.

Nebudu lhát, překvapilo mě přiznání, že se tak stalo až po souboji. Ale ještě víc mě překvapí ten následný výlev.
"Uklidni se, bráško, ano?" prohlásím jemně a zkusím přidat i oslovení "bráško". Alespoň u mého brášky to k uklidnění vždy pomohlo. Třeba to tak bude i tady.
"Mě jen tak něco nevyděsí. Ne od brášky, který se tak stará a má obavu, aby si neznepřátelil ostatní," pousměju se a zavrtím ocasem.
"Nepodceňuj ale kouzlo omluvy. Věřím, že když přiznáš, že jsi to tak opravdu nechtěl, bue to dobré. Jsme oba dva pořád mladí! Oheň je přece dost divoký živel a neovládáme magii ještě perfektně, ne?" nakloním hlavu mírně ke straně.
"Neboj se toho tolik. A kdyby něco, přijď za mnou! A něco vymyslíme." opět zavrtím ohonem.

Opatrně jsem se pokoušel vymotat z trní. Jelikož ale nejsem na našem území, nesu si v hlavě varování ostatních ze smečky. Už si ani nejsem jist, od koho všeho jsem to slyšel. Ale i když jsem se soustředil na vymotání, sem tam jsem pohledem zkontroloval své okolí. A rozhodně jsem měl ouška našpicovaná. Otázka je, zda bych něco slyšel, když mi pod čumákem šustí trní. Mé zběžné pohledy se ale vyplatily. Všiml jsem si pohybu. Byl to pohyb malý, přesto byl. Zvedl jsem hlavu zadíval se do míst, kam to "něco" zmizelo. Čert aby vzal trní. Z větší části už bylo vypletené a tak prostě jen škubnu nohou. Nějaký ten krvavý škrábanec z toho sice budu mít, ale nebude to nic hlubokého. Opatrným krokem se posunu blíž k místu, kde to "něco" zmizelo. Větřím, ve snaze rozpoznat po čuchu, o co se jedná.

Srdíčko mi v hrudi tlouklo jako splašené. Nejen kvůli běhu, ale i adrenalinu a nejistotě z toho, co vyvolá můj pokus. A samozřejmě, že reakce přichází. Překvapí mě to? Ano. Spíše instinktivně tak prudce uskočím dál. I když to malé zaváhání má a následek, že přeci jen dostanu lehčí zásah parožím do tlapky. Překvapením vyjeknu a couvnu ještě o krok. Zaraženě po tobě kouknu. O tomhle přeci řeč nebyla, ne? Váhavě přešlápnu a nespouštím z tebe zrak. Naopak jím kloužu rychle po tvém těle a hledám, co udělat teď. Nikdo mě tomuhle neučil a já si nejsem jistý. Vím ale jedno. Musím si dát pozor na tvé paroží a kopyta. Když na tebe ale naběhnu zpříma, koleduju si o pořádný průser. Volným krokem se tě pokusím obejít. Ale nedělám si iluze. Podle mě se buď dáš znovu na útěk, nebo po mě zase vystřelíš parožím a nebo se budeš točit tak, abys mě viděl. Alespoň tak bych jednal já. Chci ale zkusit, kterou variantu zvolíš ty. Držím si ale mezi námi dostatečný prostor. Kdo ví? Třeba jsou mé odhady úplně špatně. Nechci si naběhnout. Zároveň tím chci ale získat i čas.
Co mám dělat?! skučím v duchu.

Když jsem vyrazil vpřed na naše území, ani za boha by mě nenapadlo, že narazím na někoho tak brzy. A kdyby jen na někoho ze smečky. Rovnou na tátu a ctihodného lexe! Když mě táta osloví, mám sto chutí prudkým smykem zastavit. Ale to by nevypadalo tak dobře, že ano? Místo toho zpomalím a ladným obloukem stočím svůj směr k nim. Díky korekci rychlosti před nimi zvolna zastavím.
"Zdravím! Jsem rád, že jsem narazil zrovna na vás dva!" prohlásím kontrolovaným hlasem. Přeci jen je na něm ale znát drobet nadšení a špička ocásku mi pocukává. Je ale znát, že se snažím dávat pozor. A možná i udělat dojem? Kdo ví? Třeba opravdu chci ukázat, že se umím chovat. Přesto je na mě na moment znát překvapení, když S'Arik pozná, kdo čeká na hranicích našeho území. Cuknu ušima, ale rychle se vzpamatuju.
"Ano. Lancelot a Báthory. Přišli požádat o vstup do smečky. Požádal jsem je, ať počkají na hranicích u hráze, než přivedu někoho kompetentního," vysvětlím věcně. Udělal jsem vše správně, ne? Nejsou na území, ale na hranicích. Netáhl jsem je na území, i když se chtějí přidat a vyrazil jsem pro někoho, kdo má oprávnění tuhle situaci vyřešit. Tak se to dělá, že ano? Zatěkám pohledem mezi otcem a lexem. A v hloubi duše doufám, že přijde to ujištění, že jednám správně.
"Lancelota znám. Je to moc milý vlk a už na plese byl ochotný mi odpovídat na kde jaké otázky. Navíc je letec, těch máme málo. Myslím, že by naší smečce prospěl. Báthory sice tolik neznám, ale Lancelot o ní mluví moc hezky a z našeho prvního setkání si nemyslím, že by byla špatnou vlčicí." přihodím i svůj pohled na věc. Doufám, že moc neryju do záležitostí smečky, do kterých nemám co říct. Na druhou stranu by to mohlo ukázat, že už teď přemýšlím nad blahem smečky a to by taky mohl být bonus, no ne?

Pro Asteriho si prosím magický přívěsek.
Mou představu nahodím přes ticket, jakmile sepíšu ????

Byl jsem neskutečně rád za to, že se přeci jen bráška rozhodl se mnou jít domů. Ale přesto jsem byl mírně ostražitý. Držel jsem se poblíž a neustále se po bráškovi díval. Velmi pozorně jsem sledoval jeho pohyb, abych si byl jistý, že ho dokážu zastavit, kdyby se pokusil utéct. Naštěstí se to ale za celou cestu nestalo. Až hranice se stala zlomovým bodem - ale s tím jsem tak nějak počítal. Zastavil jsem se spolu s bráškou a pozorně ho sledoval. Nezdá se, zatím, že by měl tendence utíkat. Že cítí nejistotu, to mě nepřekvapuje. S tím vším, co mi popsal by to bylo divné.
"Jsem si naprosto jistý," brouknu jemně a zavrtím zlehka ohonem. Mírně skloním hlavu a čelem bráškovi drbnu do ramene.
"Uvidíš, že to bude v pořádku. A jak jsem slíbil, budu tu s tebou a postavím se tomu s tebou," znovu brášku ujistím pevným hlasem. Za tímhle si opravdu stojím. A nehodlám to měnit. Sliby se mají plnit. Tím spíše, když je to slib v rodině. A než stačí znovu protestovat, pošťouchnu ho hezky kupředu.