Príspevky užívateľa

Mám strýčka Tima rád. Vždycky se usmívá a vypadá tak mile. A taky se mi líbí ta jeho ozdoba - věneček. Nejsem ale rád, že někomu přidělávám starosti. A tak když padla kosa na kámen a maminka popsala, co se stalo, stáhl jsem ouška a provinile se zadíval do země.
"Já nechtěl..." pípnu, jako by snad bylo nutné se hájit. Je mi jasné, že strejda teď začne okukovat můj krk, takže se ani nesnažím choulit do nenápadného klubíčka. Nepřijde mi, že by byl důvod kolem toho dělat takové haló. Krček mě sice trochu bolí, ale už je to mnohem lepší. Alespoň tak mi to přijde. Až na to, že podvědomě ulevuju krku a nepohybuju se tak prudce a divoce, jako jindy.

Pokoušel jsem se všemi svými silami dostat nad hladinu a nadechnout se. Ve zběsilém mrskání tlap bez sebemenší koordinace to ale bylo téměř nemožné. Lokal jsem vodu jak kdybych prošel saharou. Jenže nedobrovolně. Začínal jsem se už vážně obávat toho, že se dneska utopím. Kupodivu jsem ale neměl strach z toho. Ale spíše z toho, že by maminka, táta a sourozenci zůstali sami!
Donese se ke mě hlas vlka, který mě nabádá plavat. No jo... Ale JAK?! Chtěl jsem to zakřičet zpátky, ale místo toho jsem si opět parádně lokl vody. Pak už jsem ale ucítil, jak mě táhne kůže na krku. Najednou mám hlavu nad vodou a můžu se nadechnout. Okamžitě přestanu mrskat nožkama. Chvilku střídám nádechy s vykašláváním vody, než se mi povede uklidnit. Váhavě otočím hlavu k vlkovi, konečně i nějak popadající dech.

Srdce mi tlouklo jako splašené a voda se mi neustále drala do tlamičky i v době, kdy jsem se chtěl nadechnout. Kuckal jsem se a zalykal. Celý zoufalý jsem se pokoušel vydrápat alespoň nad hladinu. Nedařilo se mi ale zrovna dvakrát nejlíp, jak se mnou proud neustále pohyboval. Nebylo to nijak silně, ale pro nezkušeného je dost i to málo. Naštěstí jsem se najednou tak nějak ocitl čumákem těsně nad hladinou. Až po chvilce jsem si uvědomil, že mě někdo drží a plave se mnou. V momentě jsem se uklidnil a přestal sebou mlít, aby to měl dotyčný jednodužší. Jakmile jsme na břehu, instinktivně se k dotyčnému schoulím. Třesu se, zčásti zimou od vody, zčásti z šoku. Několikrát se zhluboka nadechnu, což mi pomůže nejen zase získat kyslík, ale trochu i přijít k sobě. Váhavě zvednu hlavičku. Očekávám, že dostanu vynadáno. Ale rozhodně nečekám cizího vlka. Vytřeštím na něj oči.
"K-kdo jsi?" zajíknu se. V hlavě se mi pomalu spíná, že cizí vlk nemusí být dobrý... Ale... Zachránil mě... To by zlý vlk neudělal... Ne?

Vykníknu, když mi potvrdíš, že ani jeden tu nebudou stále. OUška stáhnu těsně k hlavě. Ale přeci jen mě rozptýlí něco jiného.
"Ty nemáš maminku ani tatníka? Ani brášku nebo sestřičku?" vypadne ze mě. Někdo by to mohl brát jako neurvalé, ale já prostě jen ještě neznám hranice. Nevím, co by mohlo druhým ublížit a co ne. Když mě vyzveš, ať se podívám kolem, opravdu se kolem sebe rozhlédnu. Je pravda, že je tu spousta věcí, které mi nedávají smysl. Ale jakmile mi je někdo vysvětlí, tak jako by zapadli na své místo. Ale pořád se cítím trochu zmatený. Budu se na tohle muset zeptat maminky. Ostatně, ve hvězdné jeskyni mi něco takového zmiňovala. Že někteří v takové věci věří. Nečekal jsem ale, že na to narazím tady. Přeci mi říkala, že věříme ve hvězdy!
"A co hvězdičky?" přeci jen mi to nedá, abych se nezeptal, zatímco sleduju plavecké dovednosti žáby.
"Jsou divný. Jako ptáci s těma svýma předníma nohama s peříčky," zavrtím hlavou. Během mžiku ale zničehonic přiskočím k tobě a přitisknu se k tobě. A to ve chvíli, kdy se někde za námi rozezvučí žabí kvakot.
"Co to bylo?" pípnu.

Díval jsem se kamsi do dálky, jako bych snad za tou planinou mohl zahlédnout něco víc. Nebo na planině korzovat něco nebezpečného, proč je důležité držet se doma? Kdo ví. Jednu příšeru už jsem potkal a ta se teda nerozpakovala se zdržováním jen někde za hranicema. Takže nakolik je vlastně pravda varování, kterého se mi dostalo? Na jednu stranu bych to strašně rád zjistil. Na tu druhou, po zkušenostech s příšerou, nemám zájem. Ještě jsem se nepřiučil obraně a tak si raději nechám zajít chuť. Ale díky všem těmhle myšlenkám a pohledu upřenému do dálky mi naprosto uniklo, že se ze strany přiblížil cizinec. Cuknu sebou a couvnu dál od hranic. Pohledem pozorně sjedu...
"Kdo jsi?" vypadne ze mě místo pozdravu. V první chvíli se leknu, že jde zase o nějakou příšeru. Než mi dojde, že má na sobě dotyčný jelení kůži.
"A proč máš na sobě tu kůži? Proč je bílá? Jsi příšera?" vyrojí se ze mě otázky.

Srdce se mi div nezastavilo, když jsem si uvědomil, že mě ta příšera pronásleduje! Tohle rozhodně nešlo podle plánu. Vím, že je vedle nás smečka, ale že tam žijí takové příšery?! To by mě nikdy nenapadlo! Přesto mě překvapí, když se příšera přeci jen zastaví. Ještě chvíli zdrhám, než zpomalím a nakonec i já sám zastavím. Srdce mi bije jako splašené. Opravdu už mě příšera nepronásleduje? Vzdala to a vrátí se? Nebo jen zpomalila, aby mě zmátla?
Příliš mnoho otázek na malou hlavičku. A rozhodně nemám v plánu zjišťovat, jak je to doopravdy. Nebudu se vracet! OTočím se zase směrem domů a co mi nožky stačí, peláším do nory. Tam si hodlám hezky zalízt, nejlépe k mamince, tátovi nebo sourozencům. A jen tak se od nich nějakou chvíli nehnu! Taková příšera... BRrrrrr....

Už jsem se kolem hráze motal, není to pro mě až tak nové místo. Ale zároveň ano. Přeci jen jsem tudy jenom procházel a nemohl se zdržet, abych si to tu pořádně prohlédl. Konečně jsem našel možnost věnovat téhle fascinující věci pozornost! Nikdy by mě nenapadlo, že by se dala voda nějak přehradit. Chtěl jsem si to pozorně prohlédnout a zkusit něco takového vytvořit sám. Potřebuju zjistit, z čeho je to vše vystavěné a jak. Ale zároveň si musím dát pozor. Pořád ještě neumím pořádně plavat a tak by nebylo zrovna nejlepší zahučet do vody.
Jakmile dorazím na hráz, přiblbížím se k ní co nejvíc to jde a začnu ji pozorně obhlížet. Sem tam se skloním přes okraj, abych viděl opravdu detailně. Nevšimnu si tak nedaleko příchozího, stejně jako si možná v první chvíli nevšimne on mě. Kdo ví? Čeho si ale rozhodně půjde všimnout je okamžik, kdy mi podjede noha a já se skácím vzad do vody. Mé jediné štěstí je, že nespadnu do jezera, ale na druhou stranu, kde voda jako řeka pokračuje dál do Norestu. I tak to není příjemné. Plavání není má silná stránka! Se zajíknutím se snažím vyškrábat nad vodu. Toho cákání a bugru by si nevšiml snad jen hluchý...

Na chvíli se odmlčím, jak se zamyslím nad těmihle slovy. Dává rozum, že co rostě, potřebuje vodu, no ne? My se bez ní taky neobejdeme. Takže tahle odpověď je pro mě více než uspokojující. Má to malý háček...
"A co kytičky a stromy papají?" objeví se další otázka! Naštěstí se tou dobou už blížíme k noře a na kytičky tu máme dalšího přeborníka!
"Věneček!" vypísknu a vklušu do nory. Zběsile začnu vrtět ocáskem. Strejda Tim byl vlastně jeden z prvních, kterého jsem vnímal. Chodil za námi od malička, jestli jsme zdraví.
"Strejda Tim!" vypísknu a rozeběhnu se k němu. Vůbec tak nepůsobím, jako nějaký pacient. Dokud nepřistanu u jeho tlapek a nezačnu kroutit hlavičkou zvednutou vzhůru. To mi při jednom pohybu unikne kníknutí.

Už jsem přeci jen o něco větší a zkušenější a tak se moje objevitelská nátura ozývá v plné míře. Už mi nestačí obcházet jen po vnitřní části území a začínám se potulovat mnohem dál, blíže k hranicím. Držím si však na paměti varování o možném nebezepčí mimo hranice. Bez doprovdu zatím nemám úplně v plánu je překračovat. To mi ale nebrání se k nim přiblížit a vyhlížet, co se za nimi nachází, no ne? Jistě že ne! Proto jsem se taky vydal sem. Je to rozlehlá louka. Sem tam se dají zahlédnout ještě květy máků. V jejich sezóně to tu musí být nádherné, ale to zatím mou makovičku plně míjí. Zrovna teď se mírně přikrčeně proplížím až k hranici, která na sebe upozorní výrazným pachem. Tam se poslušně zastavím. Po plížení je v tu ránu veta, protože se natáhnu ve své plné výšce, abych viděl do co největší dálky. Nejsem si jist, zda být fascinován nebo zklamán. Za naší loukou se rozprostírá mnohem větší louka. Ale.. Je to louka... (planina husí)

"A kam odteče?" pokračuje snad nekonečný příval otázek. Na každou odpověď, jako by se v hlavičce vylíhla další otázka. Začarovaný kruh. Naštěstí fakt, že jdeme za strejdou Timem přetrhne mé myšlenky a já vlastně zapomenu, že jsem se ptal na pohyb kamenů. Ostatně, na některé otázky se mi třeba i povede jednou najít odpověď.
"Ano! A co je věneček?" chci se ujistit. Tuším, že to bude ozdoba, co nosí na hlavě, když to má spojitost s kytičkama. Ale chci mít jistotu. Skoro až tanečním krokem pokračuju vedle maminky. Jen kdykoliv vytočím hlavičku do strany a vzhůru k mamince, tak mi unikne tiché kníknutí nebo sebou minimálně cuknu, jak pohmožděný krk zabolí.

>>> Nora alf

Cuknu sebou, když tak chladně odpovíš a zmateně se na tebe zadívám. Zastavím se v pohybu a zůstanu na něj mírně vyplašeně zírat.
"Ani... Maminka... A tatínek...?" pípnu a stáhnu uši k hlavě. Vůbec se mi nelíbí představa, že by moji rodiče jednoho dne nějak zmizeli. Nebyli se mnou. Moc tomu nepomáhají ani tvá další slova, ze kterých jsem opravdu celkem dost zmatený.
"Ale... Jak fíš, še je?" Veškeré zmatení je na mě i hezky patrné.
Naštěstí přichází rozptýlení v podobě žab. Zkusím po jejich vzoru vykulit oči, co to dá. Samozřejmě, že mě to zrak nijak nevylepší. Ale je to divně cítit. Jako by mi za oči někdo tahal. A tak toho nechám. Zatřepu hlavou, abych se toho divného pocitu zbavil.
"Asi jo... Hmmm... Podíváme se, jak pvavou!" vyhrknu a opatrně se přiblížím k jedné žábě, která hned skočí do vody. Je krásně vidět, jak dělá nožkama tempa a mizí kdesi v hloubce. Vykuleně za ní koukám.
"šo to bylo..." vypadne ze mě zaraženě. Takhle zkroutit tlapy přece nejde, ne?

Vykulím na mamku oči. Nikdy by mě nenapadlo, že by voda mohla být i jinde, než tam, kde je. Nejistě se ošiju.
"A co se dělá, když je potopa?" následuje zase další otázka.
"Aha..." zadívám se na šutry.
"Takže já můžu pohnout kameny." zamumlám zamyšleně. Zvednu se na zadní a strčím do kamene oběma předníma tlapičkama, jestli se něco stane. Ale nestalo se nic.
"Proč se nehýbe?" otočím se na maminku. Oproti jindy tentokrát neotočím jen hlavičku, ale otočím se celý. NAšpicuju uši, když vidím, že se maminka zvedla a vyráží z jeskyně.
"Ano!" vypísknu nadšeně. Rád zapomenu na všechny ty kameny tady a navštívím strejdu! Protože až na brášky a rodiče je pro mě každý strejda nebo tetička!

Pořádně jsem nevěděl, co dělám. Ale vím, čeho jsem chtěl dosáhnout. Dostat se od té bestie co nejdál. Všechno to moje kopání a škubání mělo za cíl pouze to, abych se vzdálil od bestie, vydrápal se na nohy a utekl. Jasně, není to nejstatečnější. Ale pořád nevím, co dělat!! Musím po téhle zkušenosti zlanařit kohokoliv, aby mě naučil se bránit. A taky musím někomu oznámit, že se tu vyskytuje tahle příšera! Určitě o ní nikdo neví, jinak by mě přeci varovali!!
Nakonec se povede alespoň to, že se opravdu dostaneme od sebe. Je ale divný, co ta příšera vyvádí. Rozhodně ale neplánuju čekat, co udělá! S vyjeknutím tentokrát rychle vyskočím na nohy. Odhrábnu zadními, až na příšeru odhodím několik drnů trávy. A pak už si to peláším směrem na své území. Samozřejmě, že se chvílemi otáčím, jestli za mnou ta bestie neběží.

Samozřejmě, kdo by se nebál v jeskyni při vidině, že padají šutry. I přesto ale pozorně naslouchám mamince. Přeci jen ví všechno. A i když po téhle nehezké zkušenosti mám jisté pochybnosti, mamince samozřejmě věřím celým svým srdcem. Přeci jen se ještě jednou rozhlédnu kolem.
"Co je potopa?" vypadne ze mě zvědavě. Je to slovíčko, které ještě neznám.
"Ale tady není nic z toho. Proč se ten kámen pohnul?" zeptám se po vysvětlení, které jistě dostanu. Zadívám se znovu na kámen, který mě uvěznil a váhavě přeci jen popojdu blíž k němu. Dokonce se odvážím o něj opřít packou a sledovat, co to udělá. Ale poté, co jej maminka pustila, kámen se definitivně usadil a už se nepohne.

Ani jsem nečekal, že by to mohlo vyjít. Byl to instinkt, který se mi navíc nehezky vyplatil. Vždyť ani nevím, jak se prát!! Ještě s nikým jsem se do takového střetu nedostal! V nastalém zmatku a chumlu si ani neuvědomuju, že tu něco nesedí. Příšera vypadá jak kříženec mechu a lián s bažinou, taková divno věc. Ale na dotek cítím srst. I stavba těla neodpovídá. Ale to je jedno, protože příšera je u mě a pokouší se mě kousnout a čapnout za vlasy. Jsem rád, že je nemám tak dlouhé, jako bráška Berry. Mou největší slabinou co se vlasů týká je pouze ofina. A u té mi stačí můj instinkt. Kdykoliv se tlama příšera přiblíží k hlavě, snažím se s ní ucuknout z dosahu. A jak nemám absolutně žádné zkušenosti, snažím se od příšery dostat všemi možnými způsoby. Kousání, hrabání, kopání... Cokoliv, jen abych se dostal příšeře z dosahu.