Príspevky užívateľa

Mírně jsem cuknul hlavou zpět, když si vlčice odfrkla, ale hned jak začala mluvit, pochopil jsem. Při konci jejích slov jsem kývl.
,, chápu, není to věc která se jde naučit za noc... V tuto chvíli přes den."
Chápal jsem to, ani vlkovi nemůžete za den věřit, chce to čas, chce to trpělivost a já hodlal do tohodle klidně vložit pot, slzy i krev. Hatimu přeci jen dlužím život, hodil mě na cestu, které jsem se vyhýbal a nyní jsem rozhodnutý jít po ní a nechci nikoho zklamat, co bude potřeba, udělám, ale slovy to říct nejde, to až činy.
Když vlčice pověděla, že mě bude učit, špička mého ocasu se lehce zavrtěla nad těmi slovy.
,,nezklamu tě Salome. Tebe. Smečku. Ani hatiho."
Pověděl jsem a mírně se pousmál, po té si již dal lebku na hlavu a pohlédl ven, kde nyní svítilo slunce, řekl bych, že bylo odpoledne.
,, odpusť mi.. zda má otázka bude velmi osobní "
Začal jsem po chvilce a pohlédl zpět na vlčici pod lebkou.
,,jak jsi se dostala ty k Hatimu?"
Optal jsem se, zajímalo mne to, každý si našel jinou cestu ne? Zajímalo mne jak vlčice, která mi ukazuje cestu, našla sama cestu.

'tak niečo' projeli mi hlavou jeho slova, trošku ve mně hrklo, o svých hlasech jsem nikomu zde ještě neřekl, ani salome a ani dříve ebony, nebyl důvod někomu tohle říkat, viděli by mě jako nemocného, ale tento vlk se nad tím zasekl, co jsem měl říct jiného? Lhát jsem nechtěl, ale říct plnou pravdu o hlasech téže nebylo ideální. Rozhodl jsem se na to nepoukazovat, nevracet se a radši mu odpověděl na jeho otázku.
,, popravdě bratře.. v té době jsem tolik nevěřil, otázky se mi honili jinam a virů chtě nechtě odmítal.. nepamatuji si z toho moc věcí... Omlouvám se"
Na chvíli jsem se odmlčel, aby to vlk trošku vstřebal.
,,ale po tom.. si mě odchytla Salome, se kterou jsem již dávno jednou mluvil a.. zodpovedela mi ty otázky, které byli moji zdí. Pomohla mi otevřít brány, otevřít mi oči.."
Rozhlédl jsem se po nějaké skvire ven, na noční nebe a bylo mi trošku líto že nevidím měsíc. Po tom dnu se Salome jsem se dost naučil, začal víc věřit a hlavně se modlil, jak Salome řekla nejlépe každou noc, vrátila se mi možnost znovu létat a to byl další krok, který zboural ty vysoké zdi, Hati viděl mojí snahu a tak mi dal povolení k letu, věc, kterou mi sebral první den zde ve smečce.
,,pomohla mi najít začátek cesty k Hatimu. Abych odpověděl na tvé otázky, bratře"
Pohled opět spadl na Ossiana.
,, nyní si myslím že kázně by měli být často, ukázat vlkům cestu, volnou tlapu nad jakoukoliv otázkou."
Zvedl jsem se a trošku poposel od Ossiana, abych zahlédl měsíc přes jednu díru ve stropě.
,, když jsem se zde objevil poprvé. Bylo to těsně před smrti starého mesiáše. Sám bych řekl že ta víra od té doby... Upadla. já neměl za kým jít, zeptat se na víru, zeptat se na bolestné otázky co by byli pro mne smrtí."
Prohlížel jsem si měsíc, každý kousek jeho.
,, možná se ptáš proč? Kde všichni byli? Většina byla mladší, co o víře nemohli vědět tolik, ostatní vypadali, že by při špatně položené otázce tě na místě zabili, já měl strach se ptát a radši se zaryl v těch nejmenších dírách, jen aby mne nikdo nenašel..... Děkuji Hatimu, že viděl jak bídně na tom jsme a místo trestu nám sem poslal tebe a Salome."
Znovu jsem pohlédl na Ossiana, ač jsem těmhle dvoum vlkům na jednu stranu záviděl, ukazují cestu těm, kteří neví kde začít. Chci se od nich učit, od obou, chci se polepšit, chci zaplatit své hříchy.
,, bratře, prosím tě, pouč mě víc o víře. Salome už to se mnou načala, ale.. je to málo, ne že by mi řekla málo.. ba naopak, ale pro mne to je málo, chci vědět víc, chci znát nejlépe vše co může jeden vědět."
Pomalu jsem zase došel k vlkovi, ne úplně blízko, ale ne zas daleko a pokračoval.
,,chci poprosit hatiho, aby mi povolil jít cestou apoštola, chci ukázat vlkům zde ve smečce jak je víra bohatá a nejlépe přivést nové braty i sestry... Ale prvně chci sobě a hlavně Hatimu dokázat že jsem hoden."
Pověděl jsem vlkovi, tušil jsem, že nepřivedu všechny, sám jsme žil na slunci jednu dobu, viděl jsem k čemu je slunce důležité, ale ti kteří zbloudi po temné cestě, tem jsem chtěl ukázat měsíční svit našeho boha.

Chvíli jsem ještě měl zavřené oči, když na mne vlk promluvil, ale netrvalo to drlouho, otevřel jsem oči a sledoval vlka pod lebkou, prohlížel jsem si ho.
,,pozdrav Hati"
Pověděl jsem nazpět a dál poklidně seděl. Nejvíce, ač nerad držím oční kontakt, jsem pozoroval jeho oranžovo rudé oči, ač připomínali slunce byl v nich chlad. vzhled nic neznačí ozvalo se znovu a já nemohl nic víc než souhlasit. Vlk se tázal a zároveň se představil, já si ho pamatoval, ale byl jsem rád za jeho aktivitu.
,, Caligo "
Pověděl jsem mu a chvíli přemýšlel nad tou první části, proč jsem zde byl?
,, popravdě, bratře, zcela netuším proč jsem přišel zde za Vámi něco... Mi řeklo, když jsem Vás slyšel mluvit"
Pověděl jsem vlkovi poloviční pravdu. Poloviční? Vím co mi to řeklo, ale vypadal bych jak blázen.

Na mou otázku brzo přišla i odpověď, ač šlo na Salome vidět, že se jí nelíbí co všechno 'vím' na to, jak dlouho jsem zde strávil. Naslouchal jsem Salome čistě a jasně, přehazoval si její slova v hlavě a vytvářel si obrázek o tom, na co jsem se zeptal. Žral jsem každé její slovo, zarýval si ho hluboko do mozku. Cítil jsem menší brnění po těle z jejích slov, zvlaštní pocit, ale hřejivý.
,,Dobře."
Přikývl jsem na její slova, aby věděla, že ji poslouchám. Musím pak zajít zpět k hřbitovu a pomodlit se... pomyslel jsem si. Chvíli jsem po té mlčel, zase si přerovnával slova a zároveň přemýšlel nad tím, co po té řeknu na hřbitově. Nakonec jsem znovu promluvil.
,,je zde ještě něco, co bych měl vědět?"
Mě samotného nic nyní nenapadlo, ale vlčici mohlo, doufal jsem, chtěl jsem se naučit víc.

Pomalu jsem se rozešel, drápy mi klepali o kov pode mnou, zvuk se rozléhal továrnou. Ihned jsme však zastavil a naslouchal, když jsem uslyšel hlas, který se ozýval někde odsud. Znovu jsem se rozešel, tentokrát opatrně, aby mé drápy nevydávali zvuk, nechtěl jsme se plížit ač to tak nyní vypadalo, naopak, nechtěl jsem vyrušovat, když jsem zaslechl slovo 'modlitby'.
Pomalu jsem našel zdroj slov, tmavě šedý vlk, byl zde kratší dobu než já, ale stačil mi jediný pohled... Věří. Ozvalo se mi v hlavě a já přikývl. Stál jsem v zádi vlka, ale furt s něakým odstupem, udržoval jsem si osobní prostor, zároveň, kdyby se vlk zlekl a zaútočil, abych měl šanci uhnout.
Opatrně jsem se usadil, vyčkával jsem až se vlk přestane modlit, odmítal jsem do tohodle skákat. Sám jsem zavřel oči, přemýšlel nad Hatim, přemýšlel jsem jakou cestou se mám vydat, ale pomalu se mně samotnému už vytvářel obrázek o tom, co chci být, teď aby mi to Hati jen svolil.

již před pár minutami jsem vstoupil do továrny, jako vždy, prozkoumával tajuplná místa. Pozoroval jsem každou věc zde do detailu. Smrad korodovaného kovu byl všude ve vzduchu, občasně mě z toho svědil čumák. Tohle nebylo přímo místo které budu chtít navštěvovat častěji.
Můj pohled spadl na vyšší patro a po té zase dolů, našel jsem si nějakou cestičku na rozběh, rychlý krok, dva skoky, mávnutí křídel a už byl ve vzduchu. Rychle jsem doletěl do druhého patra, kde i přistál a pohlédl pořádně po okolí, zde jsem měl lepší výhled. Nádherný výhled, příšerný pach. Kovy, prach, chemikálie, všechno dohromady, tady nahoře to naštěstí nebylo až tak silné a tak jsem se v klidu mohl nadechnout.

Poprosil bych pro Finna novou magii. <3

Teplo se rozlilo v hrudi, když mladší mi odpustila. Neměl jsem žádný možnosti někdy mluvit pořádně s vlčaty, pamatuji si, že jsem sám, jako vlče, opovrhoval tím.. Sankarim, který se tak maminkoval k Artemis. Nyní, když jsem starší, si uvědomuji, že jsme to stejné dělal své mamce, mamka tohle, mamka tamto.. žárlil jsem, to jsem si uvědomil i jako malý, ale nyní vidím jak moc jsem žárlil. Chyběla mi nějaká ta figura v životě, ikdyž se to pokusila Artemis i Adain zaplnit, já měl černé brýle, které odmítali. Nechal jsem to okolo sebe plavat jak ryby kolem predátora, až na to že já byl tou rybou a predátorem zároveň. Vyhýbal jsem se teplu těch co jevili zájem o mě, protože rodinu jsem přeci mohl mít jen jednu, no ne? Nechal jsem mráz obklopovat mé okolí. Salome mi nedávno otevřela zrak, já ji byl a budu navždy za to vděčný.
Z myšlenek mě vytáhl jekot malé Sabrinky, tlouklo mi srdce když jsem si uvědomil, že jsem nedával dostatečný pozor, ale uklidnil jsem se, když malá byla v pořádku. No.. Trošku jsem se tomu musel i zasmát. Mírně jsme se usmál, když mladá začala říkat o tom jak mě má ráda.. roztomilé..
,,Taky tě mám rád, jsi super."
Pověděl jsme malé nazpět, netušil jsem co jiného ji říct, konverzace nějak šli mimo mě, ale snažil jsem se zdokonalit, občas jsem se i přichytil u toho, že jsem používal slova Salome. Byla mým vzorem.. řekl bych.. že byla měsíčním světlem v mých temných dnech... ale.. není to až moc romantické? Netušil jsem.
Po chvíli ticha jsem znovu promluvil.
,,Víš o tom, že brzy padnou první vločky?"
Pověděl jsem Sabrině a koukal na ní. Ach ty první dny zde ve městě, pamatuji si ten první den, kdy jsem slyšel známý zvuk větru, který jsem dříve slyšel jen v horách. Nečekal bych že stejný šum uslyším i zde ve městě - meluzína. Bylo to super, tolik vzpomínek se nahrnulo ten den do mojí hlavy. Dříve mě to trápilo, ničilo psychiku, žralo zevnitř, ale teď, měl jsme to jako oblíbenou myšlenku.

Na její otázku jsem mírně přikývl. Je zde možné, že mi vlci něco říkali, ale já spíše nevnímal, chtěl, ale nechtěl jsem se přijmout zde. Ale Salome... Měla něco ve svém charakteru, který mně spouštěl chtíč se naučit víc. Je možné, že to bylo kvůli tomu jak sama se na mne ptala, když mě zahlédla po dlouhé době, pocit toho, že nejsem zapomenut, možná za to mohla její ochota mi zodpovědět bolestivé otázky bez risku života, nebo něco jiného? Netušil jsem, ale byl jsem rád že jsem tuhle vlčici poznal, nejspíše nebýt jí furt bych se někde schovával před vlky zde a pomalu tak asi umřel. Ale nyní? Měl jsem chuť poznat zbytek smečky, učit se o víře.
Když vlčice začala mluvit, naslouchal jsem. Cítil jsem v sobě zvláštní pocit, příjemné teplo při jejích slovech. To jak všechno popisovala. děti noci.. to mohlo být u mě až bolestivou pravdou, když beru v potaz svojí alergii.. jako bych byl sem předurčený pomyslel jsem si a stále ji poslouchal. Mlčel jsem po celou dobu co ona mluvila, odmítal jsem jí skočit do řeči, vše si nechával ke konci.
Když domluvila, chvíli jsem mlčel než začal mluvit.
,,co je to.. modlení?''
Optal jsem se, mezitím co si zakládal v hlavě nové informace o mém novém životě.

Poklusával jsem městem a pohledem hledal místo, nejvyšší budovu, která zde mohla existovat. Nezájem jak stabilní bude, chtěl jsem jít na střechu a skočit! Adrenalin poháněl mé tělo. Zhluboka jsem dýchal a pozoroval každou budovu do té doby, dokud se nezastavili na jedné budově, která se zdála být zde nejvyšší. Na chvíli jsem se zastavil, mírný úsměv mi běhal po obličeji, nedokázal jsem to kontrolovat, těšil jsem se. Zhluboka jsem se nadechl a znovu se rozešel.
Rychle jsem našel vstup a začal hledat jak se dostat nahoru. Procházel jsem rychle budovou až nalezl schodiště. To.. bude dlouhé. Pomyslel jsem si a rozešel se po schodech.
Jedno schodiště.
Druhé.
Třetí..
Páté...
Deset..
...
..
..
.
Nevím kolik to bylo poschodí. Funěl jsem jako bych právě uběhl nějaký maratón z Azarýnských hor až sem! Ale.. Byl jsem nahoře. Byl jsem zde.. Chtěl jsem si lehnout, ale já šel, tentokrát pomalu, dál. 'Nezastavuj hned po námaze' Opakoval jsem si slova mého učitele, Adaina. Pomalu jsem tak uklidnil tělo a teprve nyní se usadil. Hleděl jsem dopředu, viděl jsem skoro na celé území, vypadalo to kouzelně. Usmíval jsem se i přes to, jak moc se mé tělo chvělo po tom příšerném schodišti. Jen jsem se těšil až tohle nebudu muset nikdy opakovat, se sem radši proletím! No.. co kecám... Pak si budu létat celkově!
Když se třas mého těla uklidnil tak jsem se zvedl a pomalu přešel ke kraji a pohlédl dolů. Můj žaludek jako by se hned překroutil a stáhnul a já ihned couvl zpět a znova se posadil. Dobře, odsuď to byla vážně výška. Byl jsem na tohle připravený? Sám jsem si nebyl jistý. Nervozita mě začala ovládat. Umřeš. Ne. Zasloužíš si to. Ticho! Chcípni! Drž h- Mysli nad ním. Zorničky se mi lehce rozšířily a já ihned zavřel oči. Hati. Bohu noci. Ten který dohlíží nad námi. Ten který nám ukazuje nádhery nočního světa. Ten který mě zachránil od smrti. Děkuji, že mi ukazuješ volnost o kterou jsem žádal. Děkuji, že jsi mě zachránil od smrti. Děkuji, že mi povoluješ znovu létat. Prosím. Drž nade mnou ochranou tlapu, prosím nechávej mě roztahovat křídla a nechej vítr česat mojí srst. Slibuji, že svůj pohled od tebe nikdy neodvrátím, že mojí mysl nezačerní špatné myšlenky nebo touha spatřit slunce. Budu navždy věrný, stát pod měsíčním svitem, modlit se k tobě, poslouchat tvé slova. Budu roznášet tvojí víru dál, hledat ty, kteří jsou hodní tvé víry. Jsi jediným, který by se měl uctívat, jen ty můžeš ukázat vlkům lepší cestu.
Otevřel jsem oči a pohlédl na měsíc.
,,Tu nejlepší cestu."
Pověděl jsem nahlas. V očích jsem měl odraz měsíce, byl jsem jím až okouzlený. Navždy budu.
,,děkuji."
Dodal jsem k slovům. Děkoval jsem za všechno, za novou šanci k životu, za nový domov, novou rodinu, nové vše. Přešel jsem zpět ke kraji budovy a pohlédl dolů. Neměl jsem strach, věřil jsem. Věřil jsem, že se mi nic nestane. Leť. Odrazil jsem se. tudum, tudum, tudum. Slyšel jsem své srdce až v hlavě. Padal jsem k zemi. Čas jako by se zpomalil. Vše utichlo. Byl jsem jen já a Hati. Hati? Při padání jsem zahlédl v patře tmavou srst a na chvíli jako by se čas skoro až zastavil. Hleděli na mě bílé oči. Hati? Nebo další Halucinace? Nedokázal jsem určit. Hleděl mi hluboko do očí, do duše, mírně zvedl hlavu a já pochopil. Ihned jsem roztáhl křídla, srovnal se ve vzduchu a hned i křídly začal mávat.
,,WOHOOO!''
Vypískl jsem nadšeně mezitím co letěl k nebesům. Vnímal jak se vítr zapírá do blanitých křídel. Nabíral jsme znovu výšku až byl i výš! Mnohem výš než budova ze které jsem skočil! Cítil jsem jak mi tečou slzy, slzy štěstí. Byl jsem zpět v nebesích, byl jsme šťastný. Mohl jsem znovu létat! Děkuji Hati. Děkuji ti za všechno.

Po pár dnech, strávené na domech jsem se přemístil sem. Poznat nové místo a vyzkoušet si trošku let. Procházel jsme tamním, mrtvým místem. No.. mrtvé bylo skoro celé město, pokud neberu sem tam hloučky vlků od dvou a výš. Všímal jsem si víc a víc jak zde moc vlků se mezi sebou nebaví, spíše to byli dva až tři vlci, přišlo mi to smutné, když si vezmu jak vypadal Azaryn. Bral jsem ale i v úvahu to, že jsme na nejnižší pozici, je možné, že čím výš budu, tím víc uvidím opak.
Při vzpomínce na Azaryn mi došlo jak o mě musí mít strach Artemis, jak se asi teď má? Jak je na tom? Jak se má Adain? Jak moc se změnila smečka? Těžké říct zde z dálek. Můj pohled spadl na most nade mnou. Uvidím je z výšin? A nebo jsem moc daleko? Možná Hory zahlédnu... Přes den.. Zapovězená věc. Takže neuvidím.
Povzdechl jsem si s uvědoměním, že budu muset ještě čekat. Čekání, ale mohu využít přemýšlením nad Hatim. Mírně jsem se pousmál a rozešel se pomalu po nájezdu na most. Dával jsem si pozor na to, abych nezakopl o divné kovy, které trčeli ze země a hlavně na díry v mostu, vážně bych nechtěl zde propadnout dolů.
Došel jsem nahoru a rozešel se po mostě. Zde tolik nesmrděla zatuchlina jako tam v domech, ale místo toho zde byli divné kovové věci. Vyskočil jsem na jednu tu věc až se pode mnou tenký kov lehce prohnul, mírně jsem sebou škubnul, ale když se nic nedělo, nevšímal jsem si toho. Vylezl jsem až nahoru a pohlédl zas dolů. Most byl zcela určitě o hodně výš než nějaké domy a to se mi líbilo. Celkově, kdybych byl zas menší a učil se létat, zde ve městě by to učení bylo o mnoho lehčí než na rovince v Azarýnu. Ikdyž musím uznat, že jsem rád za to jak mě Adain učil. Za to, že mě naučil vzlétnout z místa, brzo toho zase budu využívat.
Seskočil jsem dolů a přešel na kraj mostu, vítr zde vál nádherně. Nádherné noční počasí, měsíc v zádi ozařoval tohle místo, vypadalo tajemně, jako celé město, něco pro můj vkus. Zhluboka jsem se nadechl a usmál se.
,,Jdeme."
Řekl jsem si pro sebe a beze strachu skočil dolů. Vítr mi pročesával srst mezitím co mé tělo padalo k zemi. Klid. Ticho. To ovládlo mojí mysl nyní, úžasný pocit. Roztáhl jsem křídla a nabral do nich tak vzduch. Poměrně rychle jsem se srovnal ve vzduchu a letěl nyní dopředu. Úsměv mi hrál na tváři a já párkrát zamával křídly, abych nabral nějakou výšku. Pohlédl jsem dolů a sledoval okolí.
,,Není to dost.. ale brzo. brzo."
Zamumlal jsem si pro sebe a dál letěl vpřed. Pomalu jsem se i naklonil a letěl pomalu zpět k městu. Jsem připravený. Jsem. Pomyslel jsem si a znovu zamával křídly. Cítil jsem menší tah v pravém křídle, ale šel jsem proti bolesti, chtěl jsem létat brzo.
Postupně jsem začal snižovat výšku a když se blížil k zemi tak začal víc mávat, abych měl ladnější přistání. No- Nepovedlo se. Když jsem se dotkl země tak jsem klopýtl a spadl na čumák. Nebýt lebky nejspíše by mi nyní tekla krev z nosu, ale tak či onak, bylo by mi to jedno! Ležel jsem na zemi a neudržel se smíchu. Cítil jsem teplo v hrudi, štěstí, radost. Byl jsem na sebe pyšný.

Procházel jsem kolem domů, hledající nějaký stabilní dům, který zde existoval. Měl jsem v plánu si trošku ozkoušet létání.. no spíše plachtění a postupně zkusit létat. Když jsem nalezl nějaký dům, který vypadal stabilně, našel jsem si vchod dovnitř a prohlížel si ho. Smrdělo to zde zatuchlinou a řekl bych, že se do toho mísil i pach zdechlin, ale v tak příšerném stavu baráku mi dělalo problém to vůbec určit.
Pomalu jsem postupoval barákem dál a hledal nějakou cestu do vyššího patra, na střechu nejlépe. V první místnosti bylo dost barikád, jako by se ti, co zde bydleli, snažili před něčím bránit. Mnoho dřevěných věcí a místy i divné, průhledné věci. Snažil jsem se ničeho nedotýkat, všemu se vyhýbat, nevěděl jsem co to je a dnes jsem neměl touhu to poznávat.
Při vstupu do druhé místnosti mě ovál vítr. Strop zde byl propadlý, známky deště na zemi jak sem občasně prší a obří dřevem vytvořená věc, která byla pokrytá látkou. Pomalu jsem se k tomu přiblížil, hlavu jsem měl srovnanou s tělem a opatrně se dotkl téhle věci, jelikož se zdála, že je jedinou možností, jak se dostat výš. Postupně jsem na to přidával váhu, dokud jsem si nebyl jistý, že to pode mnou nespadne. Jedna tlapa, druhá... A teď zadní. Jedna... druhá..? Dobrý. Oddychl jsem si a pomalu se začal škrábat nahoru.
Prvně se na vrch samozřejmě dostala jedna z mých předních tlap a teď jsem to slyšel. Křupání pode mnou. Polkl jsem a stál na místě, ale nic se nedělo. Začal jsem se vytahovat nahoru a bez žádného pádu nebo něčeho zničeného jsem se dostal do druhého podlaží. Můj pohled spadl dolů na pár vteřin a pak projel místnost. Mnoho věcí zde bylo popadaných, ale já se zastavil na mém cíli. Díra.
Rozešel jsem se k tomu a pomalu se dostal na střechu domu. Ač dvoupatrový dům, výška zde mi nebyla nepříjemná a já v klidu hleděl dolů.
,,Tak Caligo.. trénoval jsi, tohle bude jen plachtění."
Povzbudil jsem sám sebe a pomalu roztáhl křídla. Pohlédl jsem k měsíci a zašeptal.
,,Hati, vím, že jsi mě zachránil od mé blízké smrti, Nevím zda mé jizvy jsou varováním či kletbou. Doufám, že mé rány byli jen varovným signálem toho jak blízko jsem smrti. Avšak zda byli rozhodnuté jako má kletba, prosím. Žádám o odpuštění a snížení mého trestu. Prosím nech mě zas okusit volnost větru, nech mě znovu pohledět na svět z výšin. Nemám v plánu odsud utéct, chci zde zůstat ač to ze začátku vypadalo bledě. Chtěl bych jen znovu létat."
Na chvíli jsem se odmlčel.
,,Prosím."
Dodal jsem a zavřel oči. Poslouchal jsem okolí, to mrtvé ticho, které mne obklopovalo. Prosil Hatiho ve svých myšlenkách, přebývající ten otravný hlas, který se furt snaží mi vytvořit strach, naopak jsme vítal ten druhý, který se začal ozývat od dob, co jsem mluvil se Salome a přijal Hatiho.
Nějakou dobu jsem takto stál a pak pomalu začal roztahovat křídla. Když jsem cítil v sobě, že můžu, udělal jsem krok do prázdna a otevřel oči.
Srdce mi bilo jak o závod, mezitím co mi vítr podporoval křídla a pomalu mě tak snášel k zemi. Začal jsem se usmívat, věřil jsem, že jsem na dobré cestě. Doufal jsem, že brzo zas pohlédnu na svět z výšin.

Tuhle metodu, tentokrát beze slov jsem zopakoval několikrát za tu noc. Když jsem si všiml, že se měsíc pomalu snižuje, rozhodl jsem se jít najít úkryt, schovat se před zrádným sluncem a děkoval Hatimu. Připravený brzo jít výš a zkusit létat.

Neměl jsem viditelnou reakci na její úsměv, osobně jsem byl rád, že se usmívá, nechtěl jsem mít problémy za to, že jsem ublížil vlčeti ve smečce, ještě k tomu se svojí magii, jak by na to pohlédl Nirix? . . . Jak na to pohlíží Hati? Při té myšlence mi vyschlo v krku. Jednou monstrum, navždy monstrum a ještě ubližuje mladším HAHAHA. Mírně jsem přivřel oči nad tím hlasem v hlavě, ale díky lebce na hlavě to nešlo moc vidět, za což jsem byl rád. Nechci, aby někdo zde věděl o tom, že vlastně jsem blázen. Kdo slyší cizí hlasy v hlavě? Nikdo.
Moje reakce na hlas se brzo změnila v menší úšklebek, když vlčka byla lehce uražená nad tím, že jsem se moc neodrazil, ale bylo to na její obranu, no, budu asi připravený ji furt chytat.
,,Dobře, pardón."
Omluvil jsem se a po té se mírně pousmál, když mi pověděla, že ji rána už nebolí.
,,Rád slyším. Doufám, že se to zahojí v pořádku."
Pověděl jsem upřímně vlčici a pomalu ji zase sesunul k zemi. Slezl jsem předníma tlapkama z té podivné věci a poslouchal ji.
,,Sabinka? Nádherné jméno."
Pochvala rodičům, nebo tomu, kdo se rozhodl, že se takto bude jmenovat. Sedělo jí tohle jméno. Následně se optala i nazpět, mírně jsem sklonil hlavu.
,,Caligo mé jméno. Těší mě."
Řekl jsem mladé. Neznal jsem 'Abiho', ale doufal jsem, že nebudou z tohodle nějaké problémy, když pak sem zajdeme všichni tři, nejspíše nebudou, pokud se ani jednomu nic nestane. Jenže po té Sabi měla další slova a já pohlédl někam do pryč.
,,Nevím proč by se měla hněvat.."
Začal jsem a pohlédl na Sabrinu bokem.
,,Bavit se má v každém věku."
A v tu jsem zase se vyhoupl na zadní nohy a váhou těla se předníma tlapama se opřel do platformy, aby to se Sabri se zas vyhouplo, připravený ji případně hned chytat, kdyby vážně vyletěla do výšin. Na tváři jsem měl menší úšklebek, připomínající úsměv.. Kéž bych někdy zažil takové dětství.

vyčkával jsem na její odpověď, byl jsem netrpělivý, její odpověď mělo být mé finální rozhodnutí zda zůstat, nebo se nějak potichu vytratit do tmy, pokusit se zdrhnout. Nervozita, ale pomalu odpadla a mé celé tělo se uvolnilo. Mírně jsem se usmál a ocas stáhl podél svého těla.
,,Děkuji Salome."
Pověděl jsem klidným hlasem. Byl jsem připraven, věděl jsem to, připraven na to se víc učit, zjistit si věci o víře. Teď, když vím, že se mohu setkat s mojí rodinou, mě čekala cesta nahoru, abych jednou mohl odejít v noci nebo při nejhorším i přes den v plášti a našel svojí rodinu. Věděl jsem, že z cesty nesejdu, Salome mohla pochybovat, ale proč bych se vzdal věčné noci, když mám alergii na slunce? Na slunci jsem byl párkrát a už nikdy. Mohl bych být dokonalým zastrašením pro vlčata, jediný vlk kultu co pocítil slunce a spálil se.
Po chvilce jsem si v leže přehodil zadní nohy na jednu stranu, srovnal si přední nohy a začal.
,,Vím, že Hati je náš bůh, vládce nocích. nesmím přes den na slunce, musím ho.. uctívat"
U slova uctívat jsem se trošku zasekl a hleděl na Salome, jestli to slovo vůbec říkám správně, narážel jsem na to, že mi je to slovo cizí, jako hodně věcí, jak jsem salome už před tím sám řekl, modlení? co to je? Moc novinek. Ale nyní jsem byl připraven se učit.

Mírně jsem posmutněl, nebyla to přímo odpověď kterou jsem chtěl slyšet, avšak to nebyla i odpověď, kterou bych nečekal. Povzdechl jsem si.
,,Bude hřích... Když se s nimi nadále budu chtít stýkat, i přes to, že mi bude jasné, že nebudou chtít věřit?"
Zeptal jsem se na další těžkou otázku, chtěl jsem v tomhle mít jasno, chci vědět, že nebudu konat hříchy na téhle cestě, zároveň ale svojí rodinu opustit nechci. Jestli ji neshledám po smrti, chci s ní mít nějaký čas nyní, dokud mohu. Chci být věrný, nechci udělat něco, za co bych byl trestaný, zároveň chci mít vzpomínky s rodinou.. Pokud se někdy shledáme.. ale chci mít ty odpovědi teď.
Salome mi dala nějakou naději, hlavně mi dávala odpovědi a neměl jsme takový strach, že by mě poslala na smrt. Uklidnila mé myšlenky, otevřela vchod, který já se snažil prozatím zatarasit. Děkuji Hati, že jsi ji sem seslal