Príspevky užívateľa

Pomalu se dav rozcházel po téhle... akci. Měl jsem trošku zmatek v tomhle všem, moc vlků, moc očí, divný pocit v sobě, avšak divný z toho uvědomění, že jsem se tohodle zúčastnil... Nebýt Salome, nebyl bych aktivní na téhle či jiné akci, kdo ví jestli bych vůbec ještě žil. No v hlavě jsem měl nyní jediné, po tom co většina odešla, vyhledat Salome a zjistit jak je na tom.
Pomalu jsem šel, po pachu vlčice a vyhledával ji. Chtěl jsem vědět jak se cítí, jestli se zranění hojí, případně si s ní, jako vždy, popovídat. Brzo jsem jí spatřil i s Ossianem, popravdě, kdyby u ní stál jiný vlk, váhal bych, s ním jsem ale neváhal a pomalu se přiblížil no, když jsem byl dost blízko, pochopil jsem, že jdu dost nevhod, ale bylo pozdě se otočit a odejít.
Měl jsem hlavu srovnanou s tělem, možná i trošku níž a z menšího stresu jsem si olízl pysky. Když bylo pár sekund to ticho, promluvil jsem, doufajíc, že neskočím do řeči.
,,Nejdu.. nevhod?"
Optal jsem se a tikal očima po obou vlcích avšak pohled vždy déle zůstával na Salome.

Po tom, co se zavytí prohnalo městem jsem nelenil a hned vyrazil k místu dění a dorazil.. k soudu. Prvně mi to nedošlo, než mi padl pohled na vlka, který nebyl jedním z nás. Maska mi ležela jako vždy na obličeji, schovávala jizvy a hlavně nepotřebné emoce, avšak má srst na zádech se naježila nad cizincem. Můj pohled z nečistého sjel na Salome, prohlížel jsem si ji, zda je v pořádku, zda se jí nic nestalo, po té na Ossiana... až jsem skončil na Nirixovi, ve chvíli, kdy začal svůj proslov. Poslouchal jsem, zarýval si do hlavy jeho slova a měl srovnanou hlavu se zády a nespouštěl z mesiáše oči. Po té můj pohled spadl na Ossiana, když začal svůj proslov, z mého hrdla se ozvalo tiché zavrčení, né na šedého, ne. Bylo to na vetřelce a toho, jakých hříchů se dopustil! V hlavě mi jeli slova, které jsem prohodil se Salome, když se zranila a to jen díky téhle.. Špíně!
Hlavu jsem narovnal až ve chvíli, kdy promluvila písková vlčice, poslouchal jsem, cítil jsem jak mě hřeje hruď ze zlosti k tomu vlku. Poháněla mě zlost, no pod maskou jsem se to snažil vše skrýt, co to prozrazovalo, byla temná tekutina, která se mi objevila pod tlapama. Měl jsem slova, chtěl jsem promluvit, ale jako deviant jsem mlčel, necítil jsem, že bych měl k tomuhle právo něco říct, rozhodl jsem se usadit, nechám rozhodnutí na ostatních. Můj pohled však zůstával na Salome a občas skočil na Ciela, případně na ty, kteří se rozhodnou promluvit.

Lehce jsem se pousmál nad jejíma slovama, že jsem furt na začátku cesty. Jistě na začátku jsem si i připadal ale když vezmu, čím vším jsem si prošel... úplný začátek to pro mě nebyl. Můj pohled na chvíli zamířil k nebesům, ty časy kdy jsem byl vlčetem byli dávno za mnou, ušel jsem kus cesty mimo kult i zde.. Vrátil bych ten čas? Ne. Tady bylo mé místo. Myslím si, že ikdyby má cesta byla v Azarýnu, dříve či později bych přešel ke kultu, kdybych se o nich dozvěděl. Jistě to by byla má dobrovolná cesta, určitě by mé učené bylo lehčí, ale i tak jsem rád, že jsem se sem dostal tak brzo... ani jeden však nevíme jak moc mě tahle cesta ještě změní..
,,Udělám vše pro to, abych byl lepší."
Řekl jsem Salome a pohled znovu upevnil na ni a na cestu před námi. Ať bude cesta jakkoliv těžká, hrbolatá, do kopce či z kopce, jsem připravený jít pro ní, ikdyž pro teď do té komunikace s cizími se necítím, bude to má práce, musím s tím něco udělat a je lepší s tím začít co nejdříve, ikdyž se mi moc nechce.
Při zmínce o Ossianovi jsem mírně přikývl. Sice jsem s ním neměl pořádnou konverzaci, zdál se mi být chytrý ohledně víry a stejně jako Salome, uměli o tom nádherně mluvit... Díky Hati že tu mohu nyní být...
,,Děkuji Salome."
Usmál jsem se na pískovou vlčici.

Když vlčice podala otázku, netrvalo dlouho než jsem jí odpověděl, postavení, pro které jsem se rozhodl jen díky Salome.
,,Apoštol. Chtěl bych pomoc ostatním se dostat na správnou cestu."
Pověděl jsem v klidu a pak mi projelo uvědomění tohodle povolání.
,,Což znamená, že musím vážně zapracovat na komunikaci.."
Přiznal jsem ihned na to. Musel jsem se naučit komunikaci s dalšími vlky, ne jen se Salome, né všichni budou jako ona, no měl jsem alespoň daný další cíl ve svém životě. Věděl jsem už od mala, že jsem radši nechal ostatní k sobě přijít, než abych chodil já k nim, ale, jestli chci jít na takovou cestu, ta komunikace bude velice důležitá. No už jsem viděl jak těžké to pro mě bude, nebyl jsem úplně komunikativní pokud jsem toho vlka neznal, no pro budoucnost zde, bych rád udělal vše, co bude potřeba. Po boku Salome by to nemuselo být až tak těžké.. vlčice dokázala komunikovat dokonale, možná bych i někdy zašel za Ossianem se zeptat na nějaké rady, no.. Salome vždy pro mě zůstávala na místě prvním a nejspíše i navždy zůstane.

Byl jsem rád za její menší pochvalu, její slova se mi, jako vždy, zarývali do hlavy no, nebyl jsem z nich úplně šťastný. Chápal jsem, proč se nazýváme bratry a sestrami, ale.. někteří, dokázali dohánět k šílenství. Oklepal jsem se nad vzpomínkou jak probíhalo setkání s rue, doufajíc, že to Salome vezme jako 'introvert který nechce komunikovat s ostatními, ale pokusí se' no, nikdo avšak neví co se druhým žene hlavou. Ač jsem měl chuť přiznat se Salome o mém souboji s Rue, odmítal jsem, věděl jsem jak špatně jsem šlápl, jak odporný čin jsem udělal, nebylo dne kdy bych se neomlouval Hatimu, prosil o odpuštění. Doufal jsem, že tohle zůstane navždy jen mezi mnou, Rue a Hatim.
No v hlavě mi chvíli hrála ta věta, naučit se sám o sobě.. Bylo zde něco co bych se o sobě měl naučit? Netušil jsem, připadal jsem si že vím o sobě hodně, zas na stranu druhou a vrácení se zpět k Rue, nikdy bych nečekal takovou agresi v sobě jen protože mi někdo strhl lebku. Bylo to citového rázu? Nebo to byl strach? Nebo snad i obojí, věděl jsem, kde na sobě furt musím zapracovat, ale netušil jsem jak, odmítal jsem, aby cizí vlci viděli mojí tvář. Ač jsem na jizvy byl pyšný, přeci jen to byl znak od Hatiho! Přímý důkaz jeho síly! Ale zároveň se mi nelíbilo jak ty jizvy vypadali, jak viditelné byli.
Nakonec jsem si potichu oddechl a pohlédl na Salome.
,,Pokusím se víc komunikovat."
V hlase bylo odhodlání avšak zároveň menší odpor, strach. Bylo mi jasné, že né všichni budou tak přívětivý jako drahá Salome, ale jestli je potřeba začít komunikaci s dalšími, začnu. Nejspíše ne dnes či zítra, ale co nejdříve to půjde.

Lehce jsem cuknul špičkou ocasu, když se vlčice znovu rozešla a já se poslušně rozešel za ní no, její otázka mě nechala chvíli mlčet, né že bych přemýšlel s kým jsem komunikoval, spíše mi vyskočila vzpomínka, když jsem se seznámil s Ruo a .. náš slib. Zhluboka jsem se nadechl a začal mluvit.
,,Za tvé absence jsem se modlil k Hatimu a snažil se trošku vycházet i do města, prozkoumávat a mluvit s dalšími."
Začal jsem a chvíli se odmlčel před pokračováním.
,,Od našeho prvního setkání jsem se seznámil s mladou Sabrinkou, setkal se s Ossianem a navázal menší konverzaci s Rue. Nikdo další."
Přiznal jsem vlčici, nebylo to určitě mnoho vlků, ani ne čtvrtka kultu, ale bylo to víc než kdy dříve, můj hlavní kontakt zůstával se Salome už i z toho důvodu, že byla jediná se kterou jsem se cítil v bezpečí. Sledoval jsem Salome a čekal, co mi na to řekne, nějak jsem i očekával, že mě popožene s tím, abych více komunikoval, ale nějak jsem i doufal v nějaké uznání, že se snažím.. Ale mohl bych více. Věděl jsem to, ale strach mi to zakazoval, hlavně po mém posledním setkání s Ruo, potřeboval jsem na chvíli zas klid od cizích ač byli součástí mé smečky.

Přikývl jsem na její slova o Hatim a jeho volbou o smrti, tohle byla část, které jsem ještě moc věřit nechtěl, věřil jsme, že Hati určí, kdy je náš čas, ale je tolik náhod, které se dít mohli! Jenže to musela být mé pošpiněná hlava z minulosti.. A strach. Strach o ztrátu někoho blízkého.
Byl jsem lehce rád, když mi vlčice přitakala na má slova o Hatim, hřálo mě z toho hrudi, to ujištění, že nemluvím tak vedle jak si někdy i myslím, to ujištění, že Hatiho začínám chápat, že kult začínám chápat... Ujištění, jakým směrem se mám vydat. Má cesta byla vedená, ikdyž mi bylo jasné, že se tím brzo dostanu do části, kdy to vedení nebudu potřebovat, ale naopak budu já vést ty mladší a novější, bál jsem se toho, trošku, že to nezvládnu, ale spíše, co pak bude se mnou a se Salome? Když už ji nebudu potřebovat.. Teď je tu, protože ji potřebuju, Hati viděl jaký problémy má kult, poslal ji a Ossiana sem, aby vytvořili rovnováhu, budou je potřebovat jiní, znamená to, že pak už Salome tolik neuvidím? Že se pak bude věnovat jiným? To určitě, přeji jí to a těm, kterých si ona bude všímat, ale bolí to. Chtěl bych jí být nablízku.. nejlépe navždy, ale chce to tak Hati? Nebo mi jednou dá lekci a Salome mi vezme? Nechtěl jsem..
Když Vlčice neuhnula mému doteku, srdce mi párkrát z toho poskočilo, měla jemnou srst, hezky voněla, rád bych se jí dotkl ještě, ale ne, nebudu nic přehánět. Trošku jsme pozvedl hlavu nad jejími slovy a lehce se pousmál.
,,A řekl bych je ještě milionkrát, kdyby byl čas."
Přiznal jsem vlčici, vážil jsem si jí a její přítomnosti, moc. Musím, dokud můžu. Furt mě doháněla ta vina ze ztráty mé rodiny, že je nemohu shledat.. Nechci ztratit i ji, po těch nocí.. měsících v její přítomnosti, bral jsem jí jako rodinu, né úplně, ale byla tomu blízko, věděla o mě víc než kdokoliv jiný zde v kultě, ikdyž tohle nejspíše bylo jedno strané..

Dva dny.. Dvě noci.. Dva vlci.. Dva.. Tak dlouho to tu trvalo a přišlo mi to tak krátké, když se vlčice rozhodla na mě promluvit ty slova konce. Měl jsem dál zavřené oči, nechtěl jsem je otevřít, značící jak nechci, aby tohle skončilo, ale, musel jsem. Hlas Salome mi chvíli tančil v hlavě, tak klidný a vlídný hlas, než jsem si nakonec potichu povzdechl a pomalu otevřel čtvery své oči a pohlédl na Salome. Únava mi lehce hrála na očích, ale spíše tam byla radost, že slyším znovu její hlas, ale někde v pozadí byl smutek, že je konec.
,,Díky, Salome."
Promluvil jsem lehce zlomeným hlasem, musel jsem si ihned odkašlat, měl jsem sucho v krku, v tlamě, no hlad jsem moc neměl. Pomalu jsem se zvedl a přivřel oči z bolesti. Ztuhlé svaly najednou začali pulsovat a já těžce vydechl. Když jsem se pomalu postavil, začal jsme se opatrně protahovat, abych unavené svaly probral a s každým pohybem se ozvalo křupnutí mých kostí.
Po chvilce jsem se znovu pohlédl na Salome, zda tam furt stála a byla tam, mírně jsem se pousmál, vylezl jsem ze své skrýše a došel k Salome.
,,Děkuji za tvojí laskavost."
Mírně jsem sklonil hlavu, myslel jsem to poděkování za vše, ne jen dnes, za všechno co pro mě se rozhodla tato písečná udělat a že toho málo nebylo. Nakonec jsem jen lehce přikývl a spolu s ní jsem se vydal ven, odsuď, těšil jsem se až zahlédnu měsíc znovu..

Nad jejíma slovy jsem musel přikývnout, měla pravdu, věděl jsem to.
,,Tak tak.. nejsem paranoidní, naopak mě tahle myšlenka uklidňuje."
Pohlédl jsem směrem k měsíci a lehce se pousmál.
,,Ač se mohu někdy cítit sám, vždy tu se mnou někdo je."
Jaká ironie, že i s těmi hlasy v hlavě jsem nikdy sám nebyl, ale někdy jsem si tak připadal. Po chvilce jsem znovu pohlédl na Salome, která mě vyzvala k procházce, zvedl jsem se a pár kroky jí došel. Na jednu stranu mi přišlo vtipné náš výškový rozdíl, jeden můj krok, byli dva její, ale i přes to, jsem se snažil srovnat svojí rychlost tak, abych byl vedle ní, ale furt jí nechával ve vedení. Měl jsem k ní respekt, pro mne tato vlčice byla světlem v temných nocích, stejně jako byl Hati.
Za nedlouho vlčice spustila o nedávných událostí zde v kultu, naslouchal jsem.. soudil jsem. Jaká to nehoráznost, které se někdo dopustil! Pomyslel jsem si, ale neskákal vlčici do řeči.
Když Salome promluvila o nehodě, zastavil jsem a celou si jí prohlédl, ujišťoval jsem se, že je vážně v pořádku. Byl jsem zticha, přemýšlející co říct mezitím co Salome pevně sledoval.
,,Jsem rád, že jsi se vrátila. Hati by zcela určitě byl smutný, kdyby tě k sobě musel vzít tak brzo."
A já.. zabil bych hříšníka pro tebe... Pověděl jsem po chvilce ticha, nechával tu větu usednout než pokračoval dál ve slovech.
,,Některé hříchy jsou neodpustitelné, ač se vlkovi povedl tento čin, spravedlnost ho dostane. Ať už samým Hatim, nebo námi. Jestli se vlče nedostane zpět, můžeme doufat, že se Hati tohoto ujme. Pokud už nebude pozdě..."
Odmlčel jsem se, nikdy nebylo pozdě, avšak zda se vlče po té dozví o svém původu, mělo by se vrátit samo, pakli že ne byl by to hřích, který by spadl už na jej hlavu.
Po chvilce jsem udělal pár kroků k vlčici, sklonil hlavu a lehce se čumákem dotkl její pleci. Značil jsem jí, že jí vždy budu naslouchat, nikdy nepůjdu proti ní, ale měl jsem k tomu i pár slov.
,,Jsem rád, že jsi se vrátila v pořádku, že jsi se zotavila."
Již dávno mi došlo, že tahle vlčice není moc na doteky, já chtěl mít nyní jen to ujištění, že vážně je v pořádku, proto i jen malý jemný dotek. Nedokázal jsem si kult zde představit bez ní, dodala zde život, světlo, bál jsem se, že by to zmizelo, kdyby ona zmizela, kdyby se jí něco stalo. Nejspíše, bych začal já vytvářet změny, jako je vytváří ona, ale.. nebylo by to ono, dělal bych to vůbec správně, jako to dělá ona? Nedokázal jsem si představit tohle přebrat, ale někdo by musel, aby se kult nedostal zpět do té části, jako to bylo před jejím příchodem. Přinášela naději.

Poklidně jsem ležel, po celé dny, se již nestalo, že by se má magie samovolně spustila i přes to, že jeden z nich do mne se snažil furt šít, furt mi vykládat lži - ignoroval jsem ho. Rozjímal jsem nad Hatim, děkoval jsem.
Bylo zde ticho, bylo mi to občasně i nepříjemné, ale kdykoliv jsem do nosu dostal pach Salome, uklidnilo mne to. Nevěděl jsem zda uteklo pár minut, hodin, či dní. Nepřišlo mi to ani tak dlouho a můj žaludek se taky ani jednou neozval, byl jsem zvyklý na hladovění, nebylo to takovým problémem pro mne. No bylo mi jasné, že se zvednout po těch dvou dnech bude pěkný záhul. Mé tělo bylo uvolněné, ikdyž pevně furt leželo. Našel jsem klid v této poloze, zcela určitě, než kdybych se rozhodl stát či sedět, křídla by mě táhla dolů, tady se mohli svaly v klidu uvolnit, ale má mysl zůstávala pevná. Zde jsem mohl přemýšlet nad Hatim a svými cíli, než nad bolestí svalů.
Hluboký nádech znovu proťal místnost, po těch hodinách jsem občas zapomněl i dýchat, jednou za čas se tedy ozval hluboký nádech, ale jinak byl klid. Hati. Má cesta je tvarovaná tebou, ty rozhodneš jakým směrem se mám vydat. Avšak tě prosím, ať se má cesta proplete cestou Apoštola. Rád bych předal své znalosti dalším, rád bych přivedl nové děti pod tvůj měsíční svit a zároveň odstranil ty, co na oné cestě lžou, či jdou proti pravidlům, avšak těm ztraceným naopak pomohl. Rád bych předal tvá slova dalším. Vyhledával nové potomky měsíčního světla. Také prosím, aby má cesta byla vedena kolem Salome, naučil jsem se a věřím, že se mnohé ještě od ní naučím. Rád bych takovou vlčici měl po svém boku, věřím, že nás mnohé čeká.
Chtěl jsem tak moc tyhle slova vyřknout nahlas, avšak nesměl jsem, dokud sama vlčice, která věděla, kdy tohle skončí, sama řekne, že je konec. Netěším se na to, mohl bych klidně i takto umřít jen nad rozjímáním, nechal bych hlad mě pohánět, jiné monstra mne sežrat zaživa, jen pro Hatiho, kdyby chtěl ať jen nad ním rozjímám. Jsem připraven na mnohé, věřím, že až mne hati bude chtít po svém boku, učiní tak, ale věřím, že ještě mne čeká dlouhá cesta poznání.

V klidu jsem ležel, zavřené oči a poklidný dech, který šel slyšet celou touhle místností. Cítil jsme chlad na svém těle, bylo mi to příjemné, uklidňovalo mne to. No jediná věc, která mne na tomhle vadila, bylo to, že jsem neviděl na Salome, ale byla tady někde, poblíž mne, její přítomnost byla vším pro mne, nedokázal jsem si představit tenhle ceremoniál s nikým jiným než s ní. Nevědomky jsem pohnul s ocasem tím směrem, kde byla Salome, takové ujištění, tam kde vím, že naposledy byla. Slyšel jsem svůj vlastní tep ve svojí hlavě, ale snažil jsem se ho ignorovat, jistě, měl jsem strach se ponořit do myšlenek, vždy to vyvolalo hádku v mé hlavě, dalo se tohle vůbec brát jako porušení praviděl? Mám rozjímat o Hatim sám se sebou, ale co když v hlavě nejsem jen já? Měl jsem o tomhle Salome říct, než můj ceremoniál začal? Ale co když by mě pozorovala jako blázna? Co když by mi řekla, že svůj ceremoniál nemohu tak splnit a navždy bych byl uzavřen na postu devianta? Co když.. Uklidni tu mysl, zaměř se na to co máš dělat Ozvalo se mojí hlavou, vytáhl mne z kruhu špatných myšlenek, zhluboka jsem se nadechl a pomalu začal, doufajíc, že se nic nepokazí.
Hati.. Mockrát ti děkuji, že jsi mi ukázal cestu. Byl jsem ztracený, poháněn strachem, to ty jsi ten co mi snažil ukázat cestu a já ji ignoroval. Když jsem tě neposlechl takto, to ty jsi byl ten co poslal Salome sem, zachránit tuhle smečku. Zachránil jsi mi život, ukázal mi několikrát že existuješ a já tak nechutně tě odmítal. Děkuji ti, že jsi poslal Salome a nezanevřel nade mnou, nad mojí slepotou. Hledal si cestu jak mojí pozornost upoutat až si jí našel a nyní mohu jít po osvětlené cestě pod tvým měsíčním svitem. Je to doba co jsi mi uštědřil lekci a jizvy nyní nosím po těle, jako dílo tvé, zlobím se? Nikoliv, ba naopak! Bratře můj. Poučil jsi mne, naučil si mne přemýšlet. Jsem moc rád za tvojí štědrost, jsem pyšný být tvým dítětem. Dítětem noci. Půjdu dál ve tvých šlépějích a budu učit ty mladší tvojí nádheru! Budu tě ukazovat v tom nejlepším světle jak nikdo jiný neumí. BLAH BLAH BLAH samé keci keci kecičky. Měl tě zabít. Chtěl tě zabít. Jen se mu to nepovedlo. Beztak tu nánu poslal, aby tě zabila.
Prudký nádech prolomil ticho v místnosti. Černá tekutina se zformovala kolem mých tlap, avšak, nehnul jsem se, naopak, snažil jsem se uklidnit, ale rychlý dech poukazoval, že se něco děje.
Lžeš. To by mi neudělala. Ona a ani Hati. To ty mne snažíš odradit od cesty tak jasné. jooo? Tak běž za ní! Koukni jí do očí ! Vrah jak vyšítý! Slova druhého mi v hlavě hráli furt dokola, bylo jen ticho, už jsem se chtěl zvednout, ale proč? Nevěřil jsem mu ani slovo! Avšak... Co když měl nějakou tu pravd- lež. Snaží se tě odreagovat. Nevidíš bratrě? Nenech se zaslepit. Ozval se klidnější hlas.
Ano.. Omlouvám se..
Rozjímej.
Pomalu jsem se uklidnil, znovu místnost pohltil klidný dech a magie pomalu zmizela.
Omlouvám se Hati. Omlouvám se za to, co se děje v mojí hlavě. Omlouvám se za jeho slova. Neví nic! Neví nic o tvé dokonalosti! Slibuju. Že ho nebudu poslouchat. Je nic, vedle tvé síly. Je ničím, vedle tvých slov, tvých znamení. Snaží se mne dostat z cesty, ale já nepolevím. Projdu tímhle ceremoniálem, abych ti ukázal, že jsem hoden vědění. Projdu tímhle ceremoniálem, abych dokázal svojí sílu a hlavně víru v tebe!

Mírně jsem se pod maskou pousmál nad jejím pozdravem, avšak když mne pochválila mé srdce poskočilo dvakrát víc. Opatrně jsem si sundal masku a upevnil si ji na plec. Ah, již jsem nebyl tak nejistý ohledně některých vlků, aby viděli mé šrámy, ne u Salome, u nových tváří jsem nedával masku nikdy dolů, ale u těch dlouhodobých jsem neměl důvod schovávat svůj obličej. Mnoho se změnilo, ale mnoho změn ještě zcela jistě přibude, byl jsem však na ně připraven.
,,Nemohl jsem, Hati mne sleduje, nás všechny, pozoruje jaké kroky děláme, jako rodiče sledují své potomky dělat prvé kroky.. Až na to, že tady on bude navěky."
Mírně jsem se pousmál. Ikdyž mí rodiče sami nebyli u mého růstu, měl jsem vždy někoho po svém boku kdo mne sledoval růst, věřím, že i v té době mě již Hati sledoval, mé noční tréninky, možná i ty denní, kdy jsem se schovával ve stínech temnoty. Přeci jen, jako vlče z jiné smečky jsem zažil slunné dny a všiml si, že měsíc některé dny je vidět i na světle modré obloze.
,,Ptát se nemusím, copak tě ke mne přivádí, avšak se zeptám, jaké byli noci?"
Narážel jsem na to, že jsme se nějakou dobu neviděli a ikdyž jsem to nemohl přiznat nahlas, chyběla mi její přítomnost, moc jsem jí chtěl vyhledávat, ale má svůj život, své soukromí a já jí ho nebudu narušovat, no, není to však důvod se nezeptat.

Mírně jsem příkývl a pomalu vlezl do svého úkrytu, poslouchající slova vlčice. Pomalu jsem si našel místo na podlaze a zde ulehl, ocas stáhnutý kolem těla, křídla položená na zemi, drápy přede mnou, schovávalo mi to tak celé mé tělo.
,,Chápu."
Odpověděl jsem, když dovysvětlila jak tenhle ceremoniál půjde. No na vsuvku ohledně toho, že nemám ležet jsem musel na ní pohledět. Znala mě jistě víc než ostatní vlci zde ve smečce, ale nikdy ani jeden z nás nechtěl usnout vedle toho druhého, z mé strany šlo o strach, z její strany nevím. No Vlčice nevěděla tedy, jak ta magie dokáže ve spánku reagovat, jistě od našeho prvního shledání jsme se oba změnili, oba dospíváme každým dnem a učíme se novým věcem, z mé strany, naučil jsem se ovládat svojí magii, pracuji na ní, ale ve spánku mi nejde vůbec ovládat. Po tom, co jsem málem Rue zabil se svojí magii, nevěřím své magii úplně, přítomnost vlčice bude mé donucení ani nepoložit hlavu. Věděl jsem že takhle zvládnu držet, taky narozdíl od ní, já měl křídla a sedět či stát s nimi dlouhou dobu by bylo o to víc bolestné.
,,Děkuji za radu, moc si jí cením, udělal bych tak, avšak křídla mají nějakou váhu a sedět či stát s nimi delší dobu je skoro až nemožné."
Vysvětlil jsem pískové vlčici. Pár hodin bych i nějak přežil, ale dva dny by bylo hodně náročné a nejspíše i nemožné. Srovnal jsem si hlavu, chvíli jsem pozoroval zeď před sebou, promítal jsem si v hlavě vše čím jsme prošel do tohodle momentu, čekal jsem, jestli vlčice bude mít ještě co říct, ale po té jsem lehce přikývl, aby Salome pochopila, že jsem připraven a po té.. již zavřel oči a tím začal ceremoniál.

Chvíli jsem jí sledoval, ale po té pohlédl pryč.
,,Dobře."
Řekl jsem tišším hlasem, zvedl jsem se a pomalu přešel ke své masce, kterou jsem si nandal na sebe.
,,Snad se ti nezanítí."
Pověděl jsem jenom. Nebyl jsem ten, který se chtěl doprošovat, nechce pomoc, nepomůžu. Ač jsem jí chápal, málem jsem jí ublížil hůř než to dopadlo, bral jsem to i tedy tak, že mám odejít. Nechtěl jsem jí svojí přítomností ohrožovat ještě víc, tahle situace mi jen víc ukázala to, že se mám na svojí magii zaměřit více a, to jsem měl i v plánu.

Sledoval jsem jí a no.. nevěřil jsem tomu co slyším, měla tato vlčice vůbec pud sebe záchovy? Nevypadalo to tak. Ano, ikdyby mě nenechala se podívat na tu tlapu, nikde bych nic neřekl, nějak jsem tušil, že Salome by byla schopná povědět o mé magii a označit jí za nebezpečnou, nedivil bych se a nikdy by jí to neměl za zlé, nemohl jsem. Oba jsme věděli, že je nebezpečná a oba si mysleli, že je dobré se ji naučit ovládat. Nikoho by nezajímalo, že vztek rozproudila vlčice naproti mě, byl bych zklamáním! Hlavně pro Sal.. Nechtěl jsem být v jejích očích zklamáním.. Nikdy.
Povzdechl jsem si a stáhl ocas kolem svého těla.
,,Nejsem doktor.. Ale díky tomu, že jsem žil mimo, znám víc věcí ohledně uzdravování.. Ta rána se potřebuje vyčistit, jinak ti může hnisat... Hlavně na místě jako je tohle."
Nepoukazoval jsem jen tady na železnici, naopak, na celé město, byli zde známky, že zde žilo před námi něco jiného! A ani nevíme co jediné co víme, že postavili tyhle obří, věci... ale jejich bakterie můžou furt zde být a můžou být pro nás nebezpečné.