Príspevky užívateľa

Trochu ji polekalo, jaké nedorozumění její slova nakonec vyvolala. Co ji to jen napadlo, tvrdit, že hodným vlkům Hati nadělí další končetinu? Neuvědomila si, jak to bude vypadat. Takové rouhání nechala proklouznout!

„Ach! Ne, ne, já jen žertovala! Tyhle končetiny, to není Hatiho práce. Já- já toho pro Kult ještě moc udělat nestihla! Měla jsem je už když jsem sem přišla. Právě kvůli… lidem.“

Překvapilo ji, že mladý vlk nevěděl, co jsou to lidé. Měla za to, že i vlčatům je dopřán luxus vědění, kdo má na svědomí všechny ty stavby na území Kultu. Najednou se musela zamyslet, jak mu ty zvláštní tvory vůbec popsat.

„Lidé, to jsou… Taková zvláštní stvoření. Jsou dočista holí a chodí po dvou nohách! A místo předních tlapek mají takové podivné, ale velmi obratné pařáty. Jsou tuze chytří, někdy až moc. A zvědaví! Spoustu toho umí. A bydlí v obrovských budovách, jako jsou ty na území Kultu. V jedné takové jsem se narodila i já. A lidé, kteří tam žili, mě velmi pečlivě zkoumali, zkoušeli, co umím a co všechno vydržím. A, no… skončilo to tak, že mě spojili s jiným vlkem, po kterém mi zůstaly tyhle nohy a uši a… vůbec.“

Celou část s Jeduškou se Erora rozhodla vynechat. Bylo to pro ni stále velmi bolestivé téma. Bohatě jí stačila zmínka o tom, že její nohy, uši a oči kdysi patřily někomu jinému.

Doufala, že mladému vlkovi omylem nevyzradila nějaké velké tajemství. Ona věděla od začátku, že město je dílem lidí a nikdy ji nenapadlo, že by to snad mohlo být tajemství. Ale nevzpomínala si, že by ji kdy nějaký vlk zastavil, když o nich začala mluvit. Tak snad byl tenhle jen ještě příliš mladý na to, aby mu někdo o lidech pověděl?

Musela se usmát. Energie mladé vlčice byla nakažlivá. Kdo zpívá, jako by se modlil dvakrát. Nebyla si tak docela jistá, zda to byla pravda. Zda byl Hati zrovna velkým obdivovatelem živé hudby. Ale za zkoušku přeci nic nedá!
Nebyla si však jistá, že její pěvecké schopnosti jdou tlapku v tlapce s těmi tanečnickými. Na nějaké tanečky ve svém výběhu moc místa nemívala, když si krátila čas aspoň tím zpěvem. Měla tak trošku pocit, že ze sebe akorát před druhou vlčicí bude dělat blázna. Podívala se na onen složitý taneční krok a pousmála se, že by mu její uši měly dodat na efektu.

„Kdyby jen uši…“ řekla. „Mám k nim navíc ještě dvě další nožky a dvě další oči!“ Tohle bylo snad poprvé, co o svých přebytečných končetinách mluvila s dávkou pýchy ve svém hlase. Jako by se jimi chlubila. A přitom jen přemýšlela, jak se všemi těmi nožkami asi bude tancovat.

Byla ráda, že je capart v pořádku, a dokonce se nezdál být příliš vyděšen jejím vzezřením. Tvářil se spíš zvědavě. Což byla zcela pochopitelná reakce a rozhodně příjemnější, než aby se jí bál.

„Nemyslím si, že bys k nim chtěl přijít tím způsobem, jakým jsem to udělala já. Na to by sis musel sehnat lidi. A ne jen tak ledajaké. Ale hele, když budeš extra hodný, třeba se Hati rozhodně, že jsi hoden extra končetiny a jednoho večera se probudíš s nožkou navíc nebo tak něco.“

Samozřejmě, že si z něho spíše dělala legraci, než aby věřila, že by se to skutečně mohlo stát. Neměla žádné informace o tom, že by kdy Hati někoho za statečné činy pro Kult odměnil další končetinou. Ale třeba si to zatím akorát nikdo nezasloužil!

Byly věci, které měla Erora na zimě opravdu ráda. Třeba to, že mohla zůstávat venku déle, protože slunce zapadalo brzy a vycházelo pozdě. Ale jestli něco opravdu nesnášela, tak to byl ten kousavý vítr, který se do ní každou chvíli opřel. I přesto, že jí konečně narostl pořádný zimní kožich, se stále nedokázala vypořádat s tím zimním vichrem tak, aby nemusela každou chvíli zalézt někam do závětří a vzpamatovat se.

Tentokrát našla černá vlčice útočiště ve staré továrně. Dodnes si pamatovala, jak se tu smečka sešla minulý rok, aby dala dohromady plán, jak zvládnout krutou zimu a šířící se nemoc. Byla ráda, že letos se zatím nic takového uskutečnit nemuselo.
Oklepala se, aby ze sebe setřásla sníh, který se jí nalepil na srst, a posadila se do suchého kouta za jeden z kovových sloupů, aby trochu oschla.

Erora kráčela nocí, překvapivě prosvícenou bílým sněhem. Mráz ji kousal do kožíšku, ale letos jí konečně narostl hustší, než předešlé zimy, takže už se bezmocně neklepala pod jeho vlivem. Zároveň se jí také ulevilo, že se nemusejí skrývat v botanické zahradě před krutou zimou, jaká zachvátila Norest předešlý rok. Letos se to zatím zdála být zima zcela standardní, ačkoliv jich Erora mnoho mimo vědeckou laboratoř nezažila.
Černé vlčici se vzdáleně vybavovaly i roky, kdy zimu trávila v teple s lidmi, ale nechybělo jí to ani trochu. Vzpomínala, že několikrát zahlédla, jak lidé staví ze sněhu své nepovedené podobizny. Možná je viděla oknem, nebo na nějakém obrázku, to už si pořádně nepamatovala. Ale už tehdy si myslela, že to od nich bylo pěkně namyšlené. To si vážně myslí, že jsou tak skvělí, že by i sníh měl mít raději jejich tvar, než svůj vlastní?

Zamračeně zaryla tlapky do sněhu a začala hrabat. Netrvalo dlouho a povedla se jí nahrabat docela slušná hromada. Jako člověk to moc nevypadalo, ani když se pokusila vytvarovat hlavu a končetiny tlapkami, ale lidské stavby také člověka připomínaly jen vzdáleně. Beztak na tom nezáleželo. Neplánovala tady svého sněhuláka nechat stát.

Udělala pár kroků stranou, opřela se tlapkami o zem a vyrazila přímo k té hromadě sněhu vzdáleně člověčího tvaru. Stačil jen jeden dlouhý skok a její výtvor se rozletěl na stovky malých kousíčků. Tak tohle si o vás i o těch vašich sněhulácích myslím, ušklíbla se Erora, setřásla ze svého čumáčku sníh a se zvláštním pocitem zadostiučinění se vydala najít nějaké teplé místečko, kde by si na chvíli odpočala.

Seděla na střeše jednoho z činžáků. Dělávala to takhle od té chvíle, co zjistila, že se tam dokáže dostat. Cítila se blíž posvátnému měsíci a spolu s ním i samotnému Hatimu. Měla pocit, jako by jí tenhle pobyt blíž k obloze dodával životní sílu.

Zároveň se tím pokoušela nechat svou magii trochu zregenerovat. Musela ji použít, aby se sem dostala, takže pořád byla trošku rozhoupaná, ale napadlo ji, že až zase načerpá trochu sil, mohla by si s tím pro jednou trochu pohrát. Teleportovat se z jednoho činžáku na druhý a prohlédnout si město zase z trochu jiné perspektivy. Ale musela být skutečně opatrná. Nebyla si jistá, zda by ji někdo dokázal zachránit, kdyby se tady nahoře zasekla v tom stavu, kdy je na dvou místech najednou a nikde zároveň. Už po svém boku neměla Jedušku, která by ji z toho magického vězení dokázala vysvobodit.

Erora se přikrčila k podlaze opuštěné nemocnice a zavětřila. Ani po takové době její čich pořád nebyl to, co by asi u divoké vlčice být měl, ale konečně se ho pomalu učila používat.

Nehledala nic velkého. Jen nějakou malou myšku. Věděla, že těch se po území Kultu pohybuje habaděj. A teď jednu takovou skutečně potřebovala.
Seběhlo se to rychle. Ucítila povědomý pach, koutkem oka zahlédla šedý záblesk ve skulině ve zdi, zaslechla tiché písknutí, škubla sebou… a z její tlamy v tu ránu visela drobná myš. Erora se zaradovala, vyběhla z budovy a naklonila se nad rozrostlé houští, pod kterým se schovávala její milovaná zmije Jeduška, nedočkavě očekávající svou večeři.

Pomalu capkala po nábřeží a rozhlížela se po noční obloze. Zastavila se až když zaslechla nějaký hlas. Nerozuměla přesně slovům, ale líbila se jí ta melodie, kterou si zpíval. Zpívání ji bavilo. Bývaly časy, kdy to byl jediný způsob, jak si zlepšit náladu. Pousmála se pro sebe a pokračovala v cestě.

Měla pocit, že se k tajemnému zpěvákovi stále přibližuje. Potichu si spolu s ním broukala tu hezkou melodii. Náhle hlásek utichl a Erora před sebou spatřila pohyb. Než se vůbec rozkoukala a uvědomila si, že sleduje souboj mladého lovce s jeho kořistí, bylo už po všem.

Erora tam několik úderů srdce jen stála a koukala, ale napadlo ji, že by asi měla něco říct. Ne jen koukat ze stínů jako nějaký podivín.
„… Hezky zpíváš,“ pípla nakonec.

Poplašeně zastříhala ušima a popoběhla blíž k vlčeti, které se zhroutilo do hromady listí. Nebyla si úplně jistá, jak se zachovat. Zda mu pomoci vstát, nebo se ho raději nedotýkat. Co když má nějakou nebezpečnou magii? Nebo tu někde poblíž krouží jeho matka? Považují to matky za neslušné, když někdo zvedne jejich dítě z hromady listí?
Aby se mě taky nebálo, pomyslela si. Občas zapomínala, jak její vzezření může působit na ostatní.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho opatrně, snažíc se vypadat co nejméně hrozivě. „Ehm… Potřebuješ pomoc?“

Hlásím se :3

Erora tiše kráčela nocí směrem ke hřbitovu, dokud se ozvalo Mesiášovo vytí. V zubech nesla drobounkou myš. Chtěla ukázat svou úctu pro Kulťanské mrtvé, ačkoliv většinu z nich nikdy nepoznala. Štěstí jí však zrovna dnes nepřálo, a tak nedokázala ulovit nic většího než tuhle drobotinu. Bylo jí z toho popravdě trochu trapně.
Posadila se mezi ostatní a pozorně si vyslechla slova Mesiáše i Ossiana. Pak udělala pár kroků stranou a nenápadně položila myšku na jeden z hrobů. Vlka, který tam byl pohřben, nikdy ani nepoznala, ale přesto v sobě cítila něco, co ji k němu vázalo. Na něj, stejně tak jako dnes na ni, kdysi shlížel Hati. A ona, stejně jako kdysi tenhle vlk, věřila v jeho sílu a moc a byla mu zcela oddaná.
Tiše s úctou sklopila ouška, lehla si, složila si tlapky pod sebe a začala se modlit. V hlavě se jí jevily myšlenky na ty vlky, které v Kultu zemřít viděla, ale pochybovala, že některý z nich si zasloužil být pohřben tady. Snad jen Batdog, jehož pohřbu se účastnila. Ctila však památku i všech těch, jejichž jména nikdy nepoznala.
V hlavě jí podvědomě vyvstávala vzpomínka ještě na jednoho vlka. Vlka, který ke Kultu nikdy nepatřil. Který nežil dost dlouho na to, aby následoval Hatiho volání společně s ní, a přesto by si ho tolik přála mít po svém boku. Přesto ho po svém boku tak trochu měla.

Často přemýšlela nad tím, jestli by se její milovaná Jeduška přidala ke Kultu také, kdyby se jim povedlo utéct spolu. Věřila tomu. Věřila, že Jeduška by bývala byla Hatimu i smečce velmi oddaná. Že by jejich společná budoucnost tady byla tak zářivá, jako měsíc za úplňku. Ale bohužel se to nikdy nemělo stát.
Asi bude muset Erora sama věřit v Hatiho dvakrát tolik. I za Jedušku.

Erora unaveně stoupala po schodech jednoho z činžáků a co chvíli využila své schopnosti teleportace k tomu, aby si ušetřila při výstupu námahu. Dostala nápad, jenže zub času, který se podepsal na schodišti, jí to výrazně komplikoval. Spoléhala, že pokud se jí pod tlapkami nějaký schod zbortí a ona spadne, tak se jí povede pomocí magie včas zase dostat do bezpečí.

Konečně se dostala do nejvyššího patra. Příhodnou dírou ve stropě se naposledy teleportovala a v tu ránu už stála na střeše. Nad hlavou měla oblohu plnou hvězd, pod sebou celé území Kultu. Na chvíli se posadila a zavřela oči. Bylo jí krásně.

Krčila se mezi vraky. Pár kroků před sebou viděla parohaté zvíře, ale byla si celkem jistá, že srnec to není. Možná daněk? Nevyznala se v tom. Nikdo ji rozdíl mezi těmihle tvory nikdy nenaučil. Lidé k tomu zajisté neviděli důvod, matku sotva poznala a Jeduška je nejspíš sama nedokázala od sebe rozeznat. Ale bylo v podstatě jedno, co to zvíře je. Důležité bylo, že z něj bude večeře pro smečku.

Nebo by tedy alespoň byla. Jenže Erora zavadila zadní přebytečnou nožkou o zatoulaný kamínek a než se z té chyby stačila vzpamatovat, kořist jí pláchla za hranici. Tak zase nic.

Jak se blížil zimní chlad, Eroře se čím dál hůř hledala teplá a temná místečka na spaní. Stará továrna byla jedním z mála míst na území Kultu, kde se dal najít nějaký ten suchý kout. Alespoň, že se dny krátily. Mohla po venku pobíhat déle, aniž by se musela bát, že ji zastihnou první paprsky úsvitu. Mělo to i své výhody. Erora si stále pamatovala časy, kdy se o místečko na spaní nemusela vůbec strachovat, ale ani trochu jí nechyběly. Pamatovala si také minulou zimu – obzvláště krutou a mrazivou, když se skrývali v botanické zahradě. Doufala, že letos bude mít smečka o něco více klidu a že neztratí další členy v důsledku nějaké nemoci, jako posledně.

S povzdechem přikývla. „Jsem ráda, že mě Hati dovedl až sem. Jen by mě zajímalo, kolik z těch věcí, co se staly, bylo pod jeho kontrolou. Kolik z toho, co se mi stalo, vlastně plánoval on.“ Mohl jen za to, že našla cestu do Kultu, nebo měl na svědomí i to, jak se jí podařilo utéct? Nechtělo se jí věřit, že by jeho moc zasahovala ještě dál do její minulosti, že by snad zařídil to, co jí udělali lidé. Tak to určitě nebylo. Ale fascinovaly ji ty myšlenky nad tím, jak daleko Hatiho moc sahá.

Erora se prudce otočila, když spatřila povědomý roh botanické zahrady. Tak tady byl její zimní úkryt! „No vida, podívej se na to,“ řekla tiše a zalezla dovnitř. Deska, kterou umístila přes díru ve střeše, tam pořád byla. Zamrazilo ji v kožíšku ze vzpomínky na to, jak odtamtud potom spadla. „Tak jsme to přeci našly.“