Príspevky užívateľa

Chvíli se zamyslela nad tím, jak Omaře na všechny její otázky odpovědět. Jak ten dlouhý příběh shrnout. „Lidé jsou… hm… jsou… Ti lidé, které jsem znala, byli velmi… zvědaví. Toužili vědět spoustu věcí. Zkoumali, jak chodím, jak jím, jak lovím v tom malém vězení, kde mě od malička drželi a kam mi každých pár dní hodili kulhajícího zajíce. Čas od času namíchali nějakou speciální vodičku, kterou mě nutili pít, nakapali mi ji do kožíšku, nebo mi ji vpíchli ostrým tenkým žihadlem pod kůži. Myslím, že je nejvíc zajímala moje magie. Proto mě vzali od matky, jakmile se projevila. Vždycky jsem předpokládala, že moje sourozence zkoumali podobně, jako mě. Možná doufali, že i oni budou mít magické schopnosti. Nebo jejich vlčata. Nebo vlčata jejich vlčat.“

Odmlčela se, když přišel čas mluvit o Jedušce. Nechtěla vzpomínky na ni do smrti tajit, ale vždy se jí tahle část příběhu neskutečně špatně otevírala. „Jeduška… tu potkal podobný osud, jako mě. Oddělili ji od matky a sourozenců, jakmile poprvé použila svůj jed. Drželi nás ve stejném výběhu a zkoumali nás obě najednou. Myslím, že kdybych neměla ji, asi bych tam zešílela. Byla jediným zábleskem světla v té černočerné tmě, kterou mi do duše vnášel pobyt v té laboratoři.
Myslím, že lidé chtěli další kouzelné vlky. Jenže jsme s Jeduškou pochopitelně nemohly mít vlčata. Zas tak magické jsme nebyly. Takže to lidé zkusili… po svém. Místo, aby se snažili o nějakého našeho potomka, raději se pokusili spojit rovnou nás dvě. Narvali nás do takové… krabice. V plánu bylo, že ven vyjde vlk s magií teleportace i s jedem v každé žláze v těle. Jak plánovali, že to dopadne s naší myslí, vědomím… a možná i duší, to si nejsem jistá. Ale důležité je, že jsem z té krabice vylezla sama. Žádné nové magické schopnosti mi nepřibyly. Měla jsem jen o pár končetin a smyslových orgánů navíc. A Jeduška se navždy ztratila…“

Došla až k bazénům. Už párkrát tady byla, jednou při popravě a pak při ceremoniálu pro vlčata. Věděla, jak jsou bazény pro Kult důležité. Doufala, že se jí snad trochu uleví, když půjde sem. Snad sem Hati dohlédne o něco lépe, když se tu koná tolik důležitých kulťanských událostí.

Sedla si na okraj jednoho z bazénů a zahleděla se k obloze. V srsti ucítila závan větru a všimla si, že pohyb mraků na obloze zrychluje. Vzápětí byl mračný závoj měsíce a na Erořinu tvář opět dopadl jemný měsíční svit. Ulevilo se jí. Jen stále nechápala, proč se Hati skrýval a zda to vůbec dělal schválně. Bude si muset zase někdy promluvit s Nirixem.

Propletla se ulicí mezi činžáky, stále neprovázená ničím než tmou a Hatiho mlčením. Povzdechla si. Ztrápeně zalezla do jedné z budov, hned u vchodu se schoulila do klubíčka a rozhodla se, že zkusí ten nepříjemný pocit zaspat.

Jenže se jí to moc nedařilo. Odvykla si už spaní v noci. Byla pro ni na usnutí příliš velká tma, příliš chladno, málo slunce… a navíc se nemohla zbavit myšlenky, že se před ní Hati skrývá. Samozřejmě nemohla být jediná, kdo Hatiho v tu chvíli neviděl. Pro celý Kult musel být pod mrakem. Zlobí se snad na ně na všechny? To by bylo zlé. To by bylo ještě horší, než kdyby mu něco provedla jen sama Erora. Ale o tom, by přeci věděl někdo z věštců nebo Mesiáš. Věřila tomu.

Kráčela přes vrzající most a hleděla k obloze. Měsíc se před ní skrýval za tlustou vrstvou mraků tak, že na její tvář nedopadalo skoro žádné jeho světlo. Zachvěla se. V takových chvílích se nikdy necítila dobře. Z Hatiho nepřítomnosti se jí ježila srst. Bála se, že snad něco provedla, a proto se před ní jejich bůh skrývá, ačkoliv si nevybavovala, že by provedla něco proti jeho řádu. Snažila se pečlivě dodržovat pravidla smečky, aby Hati věděl, jak je mu oddaná. Tak se před ní možná neskrýval schválně. Možná se mu jen ty neodbytné mraky připletly do cesty...

Přikrčila se a sedla si na kapotu auta. „Dcera bývalého mesiáše… Takže Batdoga?“ Na toho si Erora vzpomínala, i když jen vzdáleně. Byl to konec konců on, kdo ji přijal do smečky. Ale měla pocit, že poté spolu už skoro nemluvili. Byla to škoda. Zdálo se jí, že měli podobné zkušenosti s lidmi. Trochu mu záviděla, že on z toho vytěžil aspoň ta křídla.

„Na mě je smečka velká víc než dost. Naposledy jsem žila s více než jedním vlkem když jsem ještě pila matčino mléko. A tehdy mě o takovém životě ve smečce nestihla naučit v podstatě nic. Je to pro mě všechno nové. Ačkoliv – v Kultu jsem už tak rok. Ale zvyk je řeka, která se z břehů moc často nevylévá.“

Erora se po vyřčení té otázky odmlčela. Nevěděla, kde by s takovým vyprávěním vůbec měla začít, když si ten začátek v podstatě ani nepamatuje.

"Mám... dva sourozence? Ne, ne, tři. Anebo jsem to třetí vlče byla já?... Dva sourozence mám. Myslím. Neznala jsem je dlouho, jenom dokud jsme všichni potřebovali krmit od matky. Nevyrůstala jsem totiž, no, jako většina vlků. Potkala jsem lidi z blízkosti, z jaké se to nepoštěstí jen tak někomu. Ale neměla jsem z toho tehdy rozum. Chvíli jsem si naivně myslela, že to oni budou moje nová rodina po tom, co mě vzali matce. Ale místo toho mě zavřeli mezi čtyři stěny do výběhu, ze kterého byl vidět jen kousek oblohy. Svojí rodinu jsem od té chvíle už nikdy nepotkala. Vlastně ani nevím, kde moji sourozenci jsou, jestli vůbec jsou. Matka pravděpodobně měla další vrh, se kterým si lidé mohli hrát.

Ale je pravda, že jsem nebyla tak docela sama." Něžně se s těmi slovy otřela čumáčkem o svou přebytečnou třetí tlapku. "Jeduška byla moje světlo v temnotách noci. Dala mi naději, dala mi lásku, vlastně mi dala i jméno. Jenže tohle-" ukázala na zelenou tlapku vyrůstající z její hrudi, "je všechno, co mi po ní zůstalo."
Na chvíli jen tiše zírala do země.
"Aspoň mě to motivovalo od lidí konečně utéct."

Pokračovala dál podél hranice. Chtěla se ujistit, že ten podivný vlk-nevlk se nepotuluje tentokrát po jiné části území. Nepředpokládala ale, že tu někoho najde. Ani posledně konec konců v podstatě nikoho nenašla. Jen slyšela praskání větviček. Přesto si však odkašlala, aby měla hlasivky dostatečně připravené, kdyby náhodou přeci jen musela volat o pomoc zkušenějšího vlka.

Skočila přímo doprostřed kolejí a procházela se dál. Přemýšlela nad tím, jaké to asi muselo být člověkem a chodit takhle po kolejích, když tu ještě žili. Anebo po nich vůbec nechodili. Nemohla tušit, na co tohle místo lidem bylo, stejně jako většina míst v Kultu. I přesto, že s nimi prožila obrovskou část života, pro ni stále zůstávali záhadou.

Tak tu zase stála. Na hranici území. Už to byl jeden dlouhý měsíc, co se tady možná setkala, ale možná také nesetkala s vlkem z venku. S nikým takovým už dlouho nemluvila. Na takové věci neměla ještě pravomoci. Ty si bude muset od Hatiho ještě vysloužit.

Přesto ji však zajímalo, jestli se tu ten neznámý vlk neobjevil znovu. Nikdy konec konců nezjistila, jak to s ním tehdy bylo.

Neslyšela však vůbec nic, a ještě méně cítila. Rozhodně tu nebyla ani stopa po tom výrazném vlčím pachu, který na tomhle místě zaznamenala posledně.

Zastříhala ušima. „To jsem,“ odpověděla. „Asi si mě nepamatuješ… Nějakou dobu už ve smečce jsem, ale pořád mi dělá problém mluvit s ostatními vlky. Nikdy předtím jsem v takové velké skupině nežila. Neměla jsem smečku.“ Dál si pohledem prohlížela vlčici. Její srst se ztrácela ve tmě, stejně, jako většina kulťanských a podle jejího pachu si Erora troufala předpokládat, že i neznámá je členkou smečky. Konec konců věděla, že smečka vůbec existuje a pochybovala, že nějaký cizinec by se dostal až do středu města, aniž by ho někdo zastavil.

„Jmenuju se Erora.“

Potichu kráčela městem a rozhlížela se kolem. Vysoké domy, které ji obklopovaly ze všech stran, v ní budily respekt. Přála si, aby i vlci byli jednoho dne schopni budovat takové obrovské stavby na Hatiho území. Třeba by mu pak byli blíž. Někde ve výškách, na dosah měsíce... k tomu by se snad dala využít i jedna ze stávajících budov, ale při jejich chátrajícím stavu v sobě nenacházela odvahu po nich lézt. Třeba jednou.

Pohledem tančila mezi vraky a nacházela si cestu dál. Koutkem oka však náhle spatřila cosi, co jí připomínalo zvířecí siluetu. Normálně by se nad ničím takovým ani nepozastavila. Město bylo konec konců domovem několika zatoulaných stád, co jiného by taky Kulťané jinak jedli? Nicméně tohle stvoření se skrývalo v jednom z vraků zahalených tmou. Otočila se tedy a vyskočila na kapotu auta. Chvíli jen mžourala do tmy, než spatřila na sedadle obrys vlka.

Ohlédla se přes rameno, když zaslechla v houští za hranicí šramot. Zamžourala do tmy a spatřila bezpochyby vlčí obrys, jak vyděšeně utíká do tmy, daleko od Kulťanského území. Tak se přeci nespletla! Snad to byl jen nějaký čumil, kterého zajímal pohled na lidské město. Ona konec konců kdysi taky byla jedním takovým. Ale zřejmě to nebyl nějaký z Hatiho nových přívrženců, pokud vzal nohy na ramena tak snadno. Takových není žádná škoda. Kult potřebuje jen ty nejsilnější a nejschopnější, pomyslela si a pokračovala na své cestě do centra města.

Erora sebou poplašeně trhla a prudce střelila pohledem ve směru, ze kterého se ozvalo praskání větévky. Byl to ten vlk, kterého tu cítila? Nebo jen noční zvěř vylézající z úkrytu? Chvíli upírala zrak do temnoty noci, kamsi za hranici Kultu a snažila se rozpoznat alespoň obrys nějakého živého tvora. Snad bych měla zmizet a říct o tom někomu zkušenějšímu. Někomu, kdo aspoň pozná, jak starý je ten pach, pomyslela si a obrátila se k odchodu.

Temná vlčice následovala pach cizince a zastavila se až pár vlčích délek od hranice. Tak to přece bude nějaký zbloudilec, pomyslela si. Nezdálo se, že by si jí cizí vlk všiml. Jestli tam tedy vůbec ještě byl. Ona sama ho ani neviděla a rozeznat stáří pachu jí i po letech dělalo problémy. Tyhle zakrnělé schopnosti si s sebou zřejmě ponese celý život. Tichým odkašláním si připravila hlasivky pro případ, že bude muset zavýt smečce o pomoc. Souboje se nebála. Kdyby šlo do tuhého, vždy se mohla teleportovat do bezpečí a tohle území zná dost dobře na to, aby pak dokázala rychle utéct. Ale neměla by pohraniční potyčky řešit sama, od toho tu byli výše postavení vlci.

Erora se plížila nocí po vrakovišti. Tohle místo znala moc dobře. Tady potkala Batdoga, tehdejšího Mesiáše, který ji nakonec přivítal do Kultu. Už to byla taková doba… Tehdy se jí celé území Kultu zdálo tak temné a děsivé. Teď už jí však ani ten pověstný „pach smrti“ nepřišel jako nic zvláštního. Takový je prostě její domov. Trochu děsivý a trochu smrtící.

Najednou ji do čumáku udeřil podivný pach. Bez pochyby vlčí, ale zároveň rozhodně ne Kulťanský. Nastražila uši. Věděla dobře, že s vlky mimo smečku nesmí mluvit. Zároveň se však zdráhala zburcovat ostatní vlky v případě, že to byl jen nějaký zbloudilec. Ten pach mohl konec konců snadno přijít zpoza hranice. Mohl taky být už chvíli starý. Našpicovala uši a udělala pár opatrných kroků, aby se pokusila zahlédnout, jestli tam někdo skutečně je.

Nakoukla za Omarou do úkrytu, kam vlčice na moment zalezla. Měla pocit, že vzdáleně poznávala Nirixův pach, ačkoliv už z místa pomalu vyprchával. Stejně jako Omara nakonec honem pokračovala dál.

Pokývala hlavou. „Jo, to asi dává smysl. Mesiáš si může vybrat rodinu. Možná to tak chtěl dokonce sám Hati,“ vyjádřila myšlenku.

Možná, že Erora Omaře v hloubi duše trochu záviděla. Také by si přála s někým sdílet to sourozenecké pouto. Její vlastní vrh se jí ztrácel v mlhavých vzpomínkách a pravděpodobně se s žádným z těch vlků už nikdy nesetká. Snad by jí Hati také mohl nadělit nějakého jako-sourozence, se kterým by všechny ty ztracené roky dohnala..?