Príspevky užívateľa

Zprávy nebyly milé, ale museli je přijmout s profesionálním postupem. Panika by přeci nikam nevedla, a Evar'la ji konec konců moc nefeeloval. Z nějakého důvodu se náročné informace přijímaly snadněji než třeba... Vést konverzace s cizími vlčicemi. Když se měl rozhlížet po partnerce. Ehm.
Kývl na Hariuhovu poznámku. Sice si myslel, že sám bude pod rouškou noci rychlejší, ale kdyby přišlo na to, že sám potká Apollyona a tedy možnost ho zabít... Na to sám být nechtěl. Už pohledem tázal společnost své sestry, ale to se přihlásil Asteri. Ne Ivarova první možnost, ale dobře. Vyhublý rimor bez jakéhokoli projevu emoce přikývl. "Rozumím. Máme v zájmu rozšířit povědomí o Apollyonovi i mezi tuláky?" Kdyby nějakého potkali, mohli by, ale byla tu ovšem otázka toho, že čím víc hlav ví, tím víc... Je necháno prostoru pro tvoření nepodložených názorů. Chápal, že Timothée je nyní pod tlakem dotazů zbytku smečky, a tak hodlal jít vyslechnout jiného. Udělal pár kroků k medikovi a v mezičase ho oslovil. "Otec?" Jak byl na tom? Byl vlastně schopen rady? Jedna věc byly smečkové záležitosti, druhá... Rodina. Návštěva příbuzných možná v jiných rodinách znamenala příjemné setkání a uvědomění si, že stále jsou vlci, na které se lze spolehnout, ale v této... Potřeboval se přichystat.

Ivar už dávno spal, když se lesem rozeznělo vytí. Rýmičku z hor už zaléčil, a tak se vrátil ke svému režimu ranního ptáčete. Vstával neochotně, ale oddaně, a vykulil se do tábora vcelku svižně. Copak se asi dělo? Jo, moment - dnes otec s dalšími z vedení měli slyšet od Apollyona. Toto uvědomění ho naplnilo nepříjemným napětím. Timothée teď před smečkou stanul sám a S'Arikův syn se rozhlédl - kde byl jeho otec?
Zatímco jim byly řečeny zprávy, o kterých bylo od začátku jasné, že nebudou těmi dobrými, studujícím pohledem sledoval medikův stav a výrazy ostatních. Snad jakoby v nich měl vidět, co má sám pociťovat. Strach, nadšení, rozhořčení, vztek? Asi byl příliš unavený, aby cítil cokoli. Až zmínka zavražděného Ghu'lasse a masožravých sarančat ho spolehlivě probrala. Takže takhle vypadají kousance od sarančat. Evar'la na sebe v duchu spustil salvu nevěřícného nadávání, že mu to tehdy v horách nedošlo, a dokonce na chvíli i zapomněl dýchat. Vždyť to bylo tak jasný! Vlastně ne, ale stejně cítil podstatnou lekci o poznání. Hloupý syn, hloupý syn! Doteď nebral Apollyonovu vinu za pravděpodobnou, o to víc bylo zjištění šokující. Na jeho obranu, hmyz nikdy nebyl jeho hlavním předmětem studia. Třeba se to těmito událostmi změnilo a jednou sepíše příručku entomologie.
Potlačil nutkání vykřiknout otázku na stav ostatních z vedení, protože sice možná bylo dobré znát stav vedení a skutečné následky, ale nebylo to teď to nejdůležitější. A mohlo by to zasít... Strach. Bylo tohle to, co nyní cítil? Asi... Asi ne. Apollyon byl tedy šílenec, navíc mocný šílenec, a i když mu to prvně nepřišlo důvodem k tomu ho vraždit, pohled na Tima a přesvědčující slova fungovala. "V jakém je Apollyon stavu? A víme, kam se mohl uchýlit?" To byla informace možná spíše pro umbry, ale on se chtěl zajímat. Odpovídalo to totiž i na to, jestli byl stále nebezpečný pro ty možné cestující k jiným smečkám.
Otázku, proč někoho posílat k Azarynu, si radši nechal pro sebe, protože tušil že se svými strachy není kvůli mládí objektivní. Ale Nihil? Vzpomněl si, že je rimorem. "Můžu se vydat k Nihilské smečce." Stejně byly rodinné záležitosti, co tam musel vyřídit. A na to- na to asi ještě musí mluvit s otcem. Byl vlastně připraven vyrazit, když si odmyslel vlastní primitivní touhu zase ulehnout a spát až do rána. Popošel blíž k medikovi. "Jaké je naše oficiální stanovisko?" Aneb, co měl vzkázat? Panovník jejich spojenců byl příbuzný, ale taky to byl někdo, kdo nebere věci na lehkou váhu a hledá ve všem zradu. Oh lord. To věděl z vlastních zkušeností.

Oslava narozenin jeho a jeho sestry už tak docela nebyla o nich, a Evar'lovi to vyhovovalo. Bylo uklidňující, že tuto formalitu a nový slib do budoucna má za sebou. Cestou si to v duchu opakoval a držel se se sestrou, leč mohl působit mírně nepřítomně. Přemýšlel nad věcmi. Třeba... Proč jejich rod nezaložil v Norestu vlastní smečku? Tohle nebyla malá sešlost, to bylo vidět. Možná by pak nedocházelo k oněm ztrátám. Obratem ale sám sobě přiznal, že pokud chtěli ovlivnit svět, bylo třeba se integrovat do běžné společnosti.
Došli do sídla a otec krátce zasvětil nezasvěcené. Ivar tu vyrostl - tohle byla jeho zašívárna, jeho místečko klidu. Psaní jeho milované se zde provozovalo ideálně. Tak docela náhodou si stoupl vedle svého staršího nevlastního bratra, A'Kazy, a když S'Arik oslovil svého syna a podíval se směrem jich obou, na chvíli ho uvnitř přepadl zmatek. Koho myslel?? Mohl myslet jeho, protože byl domácí, ale taky mohl myslet A'Kazu, protože si třeba potřeboval ověřit, že neměkne. Podíval se tedy na zrzavými chlupy políbeného bratra, a pak se hned otočil splnit příkaz.
U ohniště byla připravena hromádka zápalného materiálu a i nějakého topného dřeva. Jenže sotva popadl dřevěnou destičku, oslovil ho synovec. "Ano," přitakal Arrakisovi po původním zaváhání. Měli si o čem popovídat, ale proteď Ivar ocenil, že to může být něco, na co má snadné odpovědi. Bral tento zájem jako zájem o to, co jde dělat. "V tomhle období - a vlastně i všeobecně - je nejjednodušší rozdělávat oheň pomocí zuhelnatělého troudu." Začal s poučkou. Vzal dřevěnou destičku, vložil na ni chuchvalec rostlinného chmýří smíchaného se suchými travinami a jemnou kůrou. "Kůra bříz je univerzální podpalovač, hoří rychle a intenzivně. Základem pro troud je ale chmýří z rostlin. Odkvětlý květ, který nosí například pýr či pampelišky." Ach ano, bavilo ho přednášet. Urovnal směs na desku a zvedl druhou, menší destičku, kterou přiložil na tu první. Sendvič. Spodní si přidržel tlapkou, horní začal přejíždět sem a tam. Párkrát troud narovnal a pokračoval. "Třením roste teplota." Prokládal to komentáři. Když se zpod destičky kouřilo, Evar'la urychleně vzal nyní černý troud a dal ho do ohniště ke zbytku suchých travin. Podržel je a párkrát foukl, dokud nezažehl plamen a stěny jeskyně neozářila oranžová. "Oheň vyžaduje trpělivost, ale je užitečným pomocníkem k lecčemu." Dlouhán k němu měl respekt, ale byla to téměř věda, takový oheň rozdělat, a to ho bavilo.

Jméno postavy: Evar'la
Jakým předmětem byla postava začarována: pírkem
S kým a kde hrála: Seraphina, Hnízdiska havranů (ale pořádně nezačalo)
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 1
Krátké shrnutí příběhu: Při honbě za novými objevy narazil Ivar na zvláštní, růžové pírko, a jal se ho pečlivě prozkoumat. Vzbudila se v něm irracionální touha po cizí společnosti.
Dopad na postavu: nedohráno.

Držel oči otevřené a tělo v pozoru, ale postupně to vzdal a trochu polevil. Finn ho očividně nehodlal šetřit a jen tak ho pustit splnit rituál, pokud se... Něco nenaučí? To znělo velmi jako něco, co by udělal jeho otec. Vyslechl si slova staršího, a ačkoli jim zcela nerozuměl, ovšem rozkaz hodlal splnit. Možná ale bylo zkouškou i to, dokázal, že stále přemýšlí logicky? "Obávám se, že hladina mé energie se nezmění bez řádného odpočinku - spánku." Říkal, že delší odpočinek před spaním s cílem načerpání energie byl pro něj v tuto chvíli zbytečný? Možná. Nebyl žádný lempl, uvědomoval si význam meditace a uklidnění mysli, ale... Jeho mysl byla v chillu, vážně. Únava ho neomezovala v myšlení, hodlal to dokázat. "Jak můžu být připraven, když nevím na co?" Sny byly výplodem mysli, výplodem fantazie. Evar'la vlastně stále netušil, jestli těm povídačkám o vizích věří. Zdálo se to tak nepravděpodobné.

Možná nebyl sociálně obratný, ale jeho žádost odmítnuta nebyla, takže získal dvojici. Nepřerušil oční kontakt, když si šedý odkašlal, leč musel potlačit nutkání se odsunout. Dělával to instinktivně - choroby si ho totiž hledaly až příliš snadno. Jeden se měl na pozoru. Vlastně měl pocit, že na něj zrovna něco leze, ale to nebylo daleko od jeho normálu.
A tak se zařadil. "Spíše teoretické. Pro psaní - součást mé práce - je důležité znát široký rozptyl možných surovin při procesu použitelných. Kůže jsou pracnější k opatření, výrobě i údržbě, proto s nimi nepracuji, pokud nemusím." Byl tázán, tak mluvil. Mluvil rád, když měl téma. Rád ujišťoval sám sebe, že ví a zná. Všeználek. Vskutku jeho cíl, znát a umět o tom mluvit. "Ty jsi Apollyon?" Ovšemže byl - Evar'la jen neměl pocit, že se oficiálně setkali, a jak mu bylo řečeno, poznávání bylo součástí smečkového života. Jeho otec měl na šedého názor jaký měl a on o tom samozřejmě slýchal kdy to jen šlo. Jenže narozdíl od něj Ivar necítil odpor - cítil zvědavost. Třeba se od tohohle mladíka dozví něco zajímavého. Možná proto se rozhodl vzít zajíce a nářadí trochu dál od ostatních. "Ať máme místo na práci," odůvodnil jednoduše.

"Nemusí," odvětil bez zabarvení. Nebyl prostor pro nějaké mrzení, když tíha rodu spadne na něj a nevlastního bratra. Netěšil se na moment, kdy otec pojde, jako jiní, ale věděl, že to bude těžší. A snad mu cizí soucit přišel i... Otravný? Proč používat emoce tam, kde nebyl třeba? Evar'la se na Lancelota podíval, a uvědomil si, že takové smýšlení nesdílí. Cítil podivně, že odmítá jeho soucit, když se mu během jejich cest a dobrodružství svým, trpkým způsobem naučil vyjadřovat svůj, protože to se dělalo. Změnil se snad syn S'Arikův?
Brajíce do úvahy jeho znalost Lancelota a jeho slova, dal si dokupy, že v něm jejich snový zážitek zanechal větší stopu, než měl. Lživou stopu, kterou by měl zničit, aby nebyla nebezpečná. Na druhou stranu, strach z neznáma byl běžnou zkušeností, a každý jej prožíval. Nebyl tedy rád, když slyšel formulaci, která naznačovala, že ho Lan bere za špatného vlka, a že se mu nelíbila myšlenka, že vede smečku. "Víš, za svých mladých let vedl smečku - ne smečku, Společenství - skrz válku. Vítězně. Mí nevlastní sourozenci ani já a sestra nejsme jeho prvními potomky, ale jsme první... Přeživší. Možná si s ním s Báthory máte co říct víc, než se mnou." Lehce cukl rameny. Chtěl tím naznačit, že otec měl moudrost, kterou mladík jako on nemohl ještě ani poznat. Netušil, zda o ní dokáží mluvit a vidět za tragédií stejné věci, ale aspoň uvědomění, že mají možné podobné zážitky, mu přišlo jako důležité. Chtěl ještě říct něco, ale zmkl. Příliš mluvil o své rodině, to nebylo vhodné.
Kdyby se tehdy býval oddělil, asi by rychle chcípl. Ale neudělal to, když měl pak první možnost. Toto ale neplatí o smečce, připomněl si. "Nepředpokládám problém s vaší cizostí. Velká část smečky pochází odjinud, respekt je potřebný." Pokud nejste... Nemocní svou vírou, jako jeden člen smečky byl. To nebyla chlouba. Stejně tak zmizení, co se ve smečce děla. To už ale byla interní věc, kterou si nezasloužili znát náhodní kolemjdoucí.
Exemplář. I s kytkou před čumákem stále trochu přemýšlel nad jejich rozebíráním smečky, a protože se na Lancelota nepodíval, nepochopil. "Ano. Myslím, že třeba takový Roihu by s vámi,-" zastavil se, když si to uvědomil. "Kytka. Mluvili jsme o kytce." Ach, to bylo trapné! Rozhodl se dál mluvit, aby zamaskoval, jak zmateně teď přemýšlí. To by mu neschválili. "Chtěl jsem je prozkoumat dříve, ale mluvil jsem... S jednou vlčicí." Začátek jeho konverzace s Peggy nebyl vůbec slavný a stále z toho měl knedlík v krku, ale rozhodně zanechala stopu, jak se říká. Na jeho sebevědomí, co se týče konverzací. A přesto byl teď uvolněn, když stáli bokem. "Víš, mnoho zvláštních exemplářů fauny a flóry má vlastnosti přesahující jejich vzhled. Tento svět je přesycený magií, že ji mohou nést i neživé předměty. Například zde - co způsobuje tu záři? Jak dlouho vydrží? Je vůči něčemu účinná?" Ivar si snadno našel způsob, jak se ještě více rozptýlit. Musí jít někoho ohledně těch rostlin vyslechnout. Chtěl odpovědi a byl kvůli tomu ochoten ničit výzdobu. Stál zády k dění, aby to zakryl.

Báli. Tak ale respekt fungovat měl, ne? Striktní výchova byla tvrdá a neodpouštějící, ale o to víc uvědomělé jedince vychovávala. Rád by řekl i silné, ale sám byl... Výjimkou potvrzující pravidlo. A ta zklamání, jako byli vyhnaní členi rodu, to byl jen důkaz, že držet s rodinou je výhodnější. Že rodina má pravdu. A přednost. Kdo s rozumným pudem sebezáchovy by tu trasu nenásledoval? "Hm," hlesl souhlasně na jeho sdělení. Chvíli mlčel. "Třeba ti sám někdy pochyby vyvrátí, ačkoli... Jeho způsob komunikace ti možná nebude blízký." Ale s Ivarem mluvit dokázal, ne? To byl stupínek. "Nebo možná nebudeš mít možnost. Je starý. Rád nám se sestrou sděluje, že nevidí velké vyhlídky, že přežije zimu." V jejich rodině to byla běžná věc, mluvit takto narovinu. S možností, že může zemřít matka, je taky seznámili, když onemocněla. A přesto to bolelo. Dnes už ale necítil... Prázdné místo. Nic. Měla každá smrt tento dopad? "Bojíš se ho, Lancelote?" S určitou špetkou zvědavosti se na svého přítele podíval. Bál se? A bál se děda samotného nebo myšlenek, co představoval?
Všímal si, že Lanovi na vlčím životě záleželo, ať už byl jakýkoli. Byl ochráncem. Necítil se provinile, když nad jeho možným členstvím ve smečce nepřemýšlel jen jako nad možností své známé vidět častěji, ale i jako nad přínosem pro smečku. Byl by dobrým umbrou. Či architektem? Tuhle otázku si mohli položit později, Ivar ale přemýšlel... Pořád. A některé věci stále dokola, až nad tím zoufal. "Já neznal vás, když jsme se našli... Když jste mě našli." Konstatoval. Popošel k blízkému stromu ozdobenému svítící kytkou, zkontroloval, že se nikdo kromě jeho společníka nedívá, a sejmul ji. "Myslím, že by jste si s Báthory mnohými rozuměli. Také za sebou mají leccos a jen tak se nevzdávají." Byli tu nejsevernější smečkou - ovšemže museli být houževnatí. Vtipné, jak mezi ně tímto vyzáblý a věčně unaveně vypadající Evar'la vlastně nepasoval.

Ale soudíš. Chápal - však to byl přirozený pocit, dělat si o někom obrázek. Ivar byl z obrazu svého otce, který viděli ve snu, znepokojen, ale chápal jeho podobu. A chápal, proč to tak všechno musí být. "Nemyslím si, že se ho bojíme," protestoval v podobné hlasitosti, ale neříkal to svému společníku do očí. "Naše rodina prošla... Mnohým. To nejmenší, co pro naše předky můžeme udělat, je projevovat respekt, když o naše přežití riskovali vlastní život." Byl si jist, že tomu Lancelot rozuměl - prošel si generačním traumatem sám. Ivar o něm sice jen slyšel, ale jizvy na otcově těle, co jeho stáří odkrývalo, mu přibližovalo důvody a hloubku jeho chování. "Každý pilíř existuje z nějakého důvodu." Vše inteligentní mělo důvod. Vysvětlení. Sám neznal odpovědi na vše, ale pátral po nich, a to se počítalo.
Nepatrně nahl hlavu na stranu. "Nevím o tom, že by někdo ztratil život. Smečka využila terénu a nastražila past." Protože lovit takovou stvůru fyzicky? On by na jejich místě rozhodně stát nechtěl. Neměl křídla, aby uletěl, neměl sílu, aby bojoval a se zvířetem... Se mluvit nedalo. Nebo? Ještě to nezkoušel, to se musí napravit!
Drcnutí sice Lancelotovi neopětoval, ale taky mu to nevrátil zmateným pohledem, jako kdysi. Možná ho to jen mírně vykolejilo. Fyzický kontakt. Narovnal se a kývl. Když se rozhlédl, Ivar to zopakoval, než zase zakotvil pohled na okřídlenci, studujíc jeho výraz. "Možná to není až tak naivní přání. Norest se zdá vlky přitahovat ze vzdálených krajů. Pokud jsou naživu, je šance..." Ale to slyšet patrně nechtěl. Asi to byl nezvyk, že sám pán kamenné tváře projednou nabízel optimistické řešení. "Nicméně... Také můžete hledat věčně, a to by byla ztráta. Ona si jistě taky uvědomuje, jak malá pravděpodobnost existuje. Nové místo vám nabídne nové cíle, které nebudou... Založeny na naivních nadějích." Mohlo být kouzelné následovat fantazie, ale museli pamatovat, kde je realita. Co je důležité.

A přecijen zajímalo. Sdíleli zvědavost. "Vlkům z rodu Estrela do Norte, co jsou u Přízračných... Vlastně déle než my. Předal to vlčici zvané Ryumee Estrela do Norte. Je naší Fortis - a Everett, její partner, novým Ordem." Toto nebyly žádné tajné informace, jména vůdců měla právo na slávu. Kdo by se bez jejich znalosti mohl nazývat zájemcem o politiku? Everetta Evar'la nepovažoval zrovna za reprezentativního jedince, ale Ryumee byla rozumná. Mladší generace oba nynější vůdci byli, ale ne o tolik. Komu asi připadne smečka po nich? Měl své tipy. "Jistě." Odvětil na odmítnutí interakce se S'Arikem. Ani ji nenabízel, ale možná přecijen trochu chtěl, aby Lancelot viděl, že stařec... "Není takový, jak ho vyobrazil náš sen. Pouze... Neprojevuje náklonnost tak, jak je svět zvyklý." Jak jsou všichni běžní vlci zvyklí. Když tu náklonnost někdo ztratil... Nešťastná řeč těla Norek, co zrovna mluvila s jeho otcem a svým bratrem, co viděl zpovzdálí, mu však naháněla husí kůži a vyvolávala odpor, a ani nevěděl ke komu. K ní, pravděpodobně. Slzy na tvář Milagy nepatřily - ona ale jednou z nich po Kosuth'laes už nebyla. Dobře, že toto setkání nechají na jindy.
Mluvit o poznání bylo uvolňující, jednodušší. "Neviděl jsem ho živé. Ale předpokládám, že... Hm. Pamatuješ losy v horách, kde jsem tě s tvými sourozenci potkal? Představ si kance v jejich velikosti, možná ještě o půlku vyšší." Los byl docela bestie. Chtěl to přirovnat k bizonovi, ale netušil, zda takové zvíře Lan zná. Byly to vzpomínky obalené ledem z budoucí zkázy, ale byly živé. Pocit sounáležitosti bodal u srdce živě i nyní. Nemusel mu plně rozumět, aby věděl, že to je dobře.
Že by povídání zabralo? Jeho kamarád vypadal, že život tuláka rád opustí. Či se mýlil? Ivar na něj pohlédl a zastavil se, věnujíc pár sekund tichu. "Nemusíš být sám." Kdo by chtěl? Byli smečková zvířata - to, že si občas užívali samotu, neznamenalo, že byla nutná či výhodná. "Pokud přijmeš, rád tě provedu naším životem. Našel bys své místo... A já bych měl přátele. Průzkumy dlouho nepočkají." Odklonil svůj pohled kamsi do davu. Ne, že by přátele neměl, ale zkrátka s nikým nedokázal zatím navázat takový vztah jako s Lancelotem a jeho sestrou.
Růžovookému cuklo v koutku do chabého úsměvu. Báthory tedy možná byla v bezpečí, ale nejistota byla nejistota. Nemohl jí Lancelotovi falešně navracet, ne v zimě, která brala bez varování. A ještě byla před nimi. "Snad ji brzy zase najdeš." Hrábl do sněhu.

Kotlina, jeho milovaná Kotlina - bylo to místo klidu i záhad. Místo přemýšlení. Chodíval sem rád i jen tak, i teď v dobách sněhu. Už byl starší a zkušenější, než aby se bál dalšího neočekávaného pádu z cesty a zabloudění, co by ho dovedlo za hranice Norestu. Dnes tu byl rimorovat - hledal stopy po vlcích a dobrá loviště, a taky trochu plnil svůj užitečný koníček. Pátrat po vědění o zdejší unikátní fauně a flóře. Flóře tedy v období sněhu zrovna nefandil, ale rád by se nechal překvapit. Nic nebylo nemožné, když žili ve světě magie a magických tvorů. Jestli ho to znervózňovalo? To si pište.
Hnízdiště byla specifická jedním - vždy tu sídlili nějací ptáci. V křehkém sousedství jeden těžko nacházel dlouhodobou stabilitu. Kráčel lesem a pozoroval různé krkavcovité ptáky, co tu i navzdory počasí zůstali. Snažil se pochopit jejich vztahy, cíle a chování. A pak si všiml takových, co měli oranžové peří. To ještě neviděl! Přiblížil se a pozdravil ho povyk, a tak se rozhodl vzdálit. Posbíral si do brašny nějaké peří, co našel na zemi - hlavně velká brka, co by šla použít na psaní. Posadil se ke stromům na svahu u řeky, aby měl přehled i o interakcích se zdrojem vody, když si všiml čehosi poblíž. Pírko! Ale ne jen tak ledajaké. Srovnal jej s peřím, co nasbíral, a byl si jist, že je to ten zvláštní krkavcovitý pták. Ale proč bylo růžové? Pořádně ho zkoumal.

Daněk. Pátrali po Roihově ztracené rodině, ale neúspěšně. "Zranění jak z jiné dimenze? Není pak vyloučeno, že ho způsobil normální - víš, běžný, obyčejný, fyzický - původce? Za jeho přežití může dle mého otce magie. Možná podobná, co Ghu'lasse poprvé přivedla zpět k životu. Zdá se neustále vracet." Podobná bylo asi silné označení, protože ty eventy spojovalo asi tak to, že nebyly zcela objasněny. To druhé se ale stalo v době, co i on našel předmět, a tak se sázel, že to mohlo být zdrojem magie. Předmět. Jeden by řekl, že nad Přízračnými bděla mocná entita, že už dva členi se vyhli smrti - ale to samozřejmě nebylo vysvětlitelné, logické ani dokazatelné. A pokud přeci, tak nyní zklamala. Teorie prokázána neplatnou - členi smečky mohou zemřít. I dvakrát. "Možná magie může i za zmizení členů, kteří po sobě nezanechali ani stopu - jenom určit zdroj. Kéžby k tomu existoval nástroj, jako barva ke psaní, jako zbraň k obraně!" On to chtěl vědět. Chtěl vědět pravdu, i když v tom neměl žádný osobní zájem. A to bylo možná lepší. "Cokoli z místa činu může být důležitým faktorem k rozklíčování této situace." A zase se zadíval kolem. Něco jim nedocházelo, určitě. Problém byl, že jim nikdo neřekne, jestli aspoň probírají správnou myšlenku. Žádná zelená ikonka, žádné přihořívá.
Roihu jeho úvahu neodsuzoval. Kdoví, co když se z tohohle stane hotové politické pozdvižení? A z jak zdánlivě malých a zbytečných důvodů jako úmrtí jednoho člena. Ivar nikdy nepochopil vlčí schopnost hledat záminku konfliktu v čemkoli, i ve slovech. "Pojďme tedy komunikaci s azarynskými brát za možnou součást mise - pokud stopy povedou tím směrem." Ani on se do toho nehrnul, ale práce byla práce. Pamatoval na úvahy, že taková zpráva o ztraceném jedinci a dalších dvou mimo území smečky může být zneužita... Ke špatným věcem. "Nuže - vyrážíme? Nezapomeň svou zbraň." O tu podivně tvarovanou palici málem zakopl. Takhle se staráme o vybavení! Ach. Jeho dýka stále držela v pouzdře na jeho přední noze.

O dělání kožešin slyšel od otce v teorii vcelku nedávno, kdy se ptal na tu z prasete bobroocasého, která ležela v noře smečky. Sám to ale nikdy nedělal. Nebo minimálně ne kompletně - měl v tlapkách staré kůže, které se daly ještě zrecyklovat a vytvořit pergamen, ale ještě nikdy nic zabitého nestahoval a nesvlíkal z kůže. A asi minul domácí úkol, že si měl něco uloveného opatřit, a tak se chvíli jeho mozek zabýval recapem minulých dnů a hledání momentu vlastní chyby. Hloupé, hloupé! Nicméně tu byl a poslouchal. Hodlal se i něco přiučit, a tak poslouchal dobře. Přitáhl si na pomoc otcovu waru, se kterou sice neuměl dobře bojovat, ale její temná čepel byla pravidelně broušená a skutečně ostrá.
A nebo přiučí on je. Poslouchal fortis a koukal jí pod tlapky s fascinací. Občas ale uhl pohledem, zdánlivě hledíc do lesa - ale to ve skutečnosti protože úplně nechtěl sledovat, jak jde hlavička od tělíčka a tělíčko od hlavičky, i když jen zajíci. Věděl, že si zvykne, musel, ale příjemné to nebylo. Je to pocit? Ovšem řečené informace byly něco, čeho se mohl chytnout. "Myslím že koželuzi z Henobu, domova našeho rodu, využívají složitějších praktik než prosté uschnutí obrané kůže." Ozval se bez studu a zvedl se ze zadku, aby si šel vzít erárního zajíce. "Využívali slanou mořskou vodu, aby déle vydržela, a vodu z kůry, aby tkáň zhnědla a získala lepší vlastnosti... A taky déle vydržela." Zastavil se, protože se musel zamyslet, jak a jestli jeho vědomosti pokračují.
Byl tu ale ovšem úkol - zajíc byl do dvojice. I kdyby ne povinně, Ivar to vnímal jako učitelovo doporučení, a to přeci musí následovat, když si chce šplhnout. Tak se rozhodl připojit k prvnímu, koho uviděl, a kdo nevypadal, že už dvojici má. Mladý okřídlenec. Je to ten, co byl původcem poprasku na podzim? "Přeješ si se mnou pracovat ve dvojici?" Zeptal se Apollyona, když před něj složil zajíce. Což bylo vlastně odpovědí. Jsi vybrán. Tak co, půjde jim to skutečně ve dvou lépe?

Divadýlko - to ale přece pozná teprve tenhle týden a ještě o tom ani nevěděl. Možná pak tuto operaci také nazve divadlem, ale to se uvidí. Nebyli příliš organizovaní, ale měli nápady a už měli nějaký plán, zdálo se. Ivar obhlédl všechny přítomné, snažíc se z jejich výrazu vyčíst něco užitečného, ačkoli už nepředpokládal, že potřebují víc, přestože v tomto případu jistě víc bylo. Nebo ne a on jen hledat komplikace? To by nebylo nic nového.
Oslovil ho mladý estrelák - syn Ryumee. Ivar se na něj podíval a chvíli na něm pohled nechal, protože se snažil rozluštit smysl za jeho váhavostí. Bál se? Bylo to potenciálně nebezpečné pro misi, kdyby šel s ním? Viděl riziko, kdyby šli do nějakého nebezpečí, protože ani omylem nebyl bojovníkem, který by ubránil sebe i společnost. "Zajisté," řekl nakonec neutrálně. Společnost ale bude dobrá, a třeba se plete, a mladý je vlastně ve všech fyzických aktivitách tím tahounem. První ale půjdou i s Roihem, a právě ten se ozval. Syn šéfa se na něj podíval a pak se zase podíval na Asteriho. "Nebudeš zdržovat?" Byla to konec konců otázka na něj a Evar'la se jí nebál napřímo položit. Ať soudí své síly - to by si určitě přál lex. Pak už ale mladý rimor vyrazil po stopě.

>> Cayna

Vražda se dala považovat za jakýkoli incident, kdy byl vlk zabit jiným jedincem - ale ani Ivar vlastně netušil, proč to slovo použil, když měl totiž overall na mysli nehoda. Snad za to mohla vidina evil Roiha? "Musíme uvažovat všechna možná vysvětlení, byť nepravděpodobná." A hlavně nechtěná. Byl tu nějaký kat, co jim udržoval stavy a brzdil před pokrokem? Poslouchal, co o tom má na srdci kolega a na první dobrou souvislost neviděl. Ani na druhou. "Daněk?" Byl nestranným pozorovatelem - nesdílel nějaké ochranářské je to můj kluk. Vzpomínal si, že ten vlk zmizel ve stejnou dobu, co se to zranění Apollyona stalo. "Ani já nevidím velkou provázanost. Jen to, že se to stejně jako nyní logicky nevysvětlilo a... Apollyonovo přežití bylo považování za nemožné, je to tak?" Slyšel drby o tom, co skrývá pod šátkem, ale závěry z toho dělat nemohli. Byl to mladík, kripl - divnej kripl, ale stále nedospělý. "Možná by vedení mělo začít členy smečky vyslýchat, pokud je skutečně někdo škodný mezi námi." Rozhovor by mohl vše zachránit! A třeba by oni dva jako rimoři mohli pomoct, i když Ivarovi se ta mýšlenka nezamlouvala. Pod tlakem se cítil vinný i když vinný nebyl.
Nenašel nic průkazného, a tak přikročil k Roihovi, aby zjistil jeho vodítko. Pach to vážně byl vlčí a Přízračný. "Myslíš, že mohl jít hledat pomoc k nejbližší smečce?" To by byla... Logická volba. Hranice smečky konec konců poskytovaly aspoň nějaké bezpečí. Budou muset jít hodit pokec s Azaryňany?