Príspevky užívateľa

Rád by se pyšnil tím, že skutečně s někým promluvil, ale tuto konverzaci by jen velký optimista nazýval skutečnou konverzací. Ah, chlapec milagovská měl v hlavě naprostý zmatek, když se mu v odpovědi na pozdrav dostalo jen ticha a jakéhosi výrazu, jehož pravý význam nedokázal rozluštit. Řekl něco špatně? Vypadal zle? Byl moc vysoký?? Měl se zkrátit? Na co ženy asi tak myslely? Být jiné počasí, asi by mu v tuhle chvíli býval pot kapal z čela.
A nakonec odpověděla, což vyvrátilo teorii, že je němá nebo nerozumí tomuto jazyku, a že je z lesa, jak by mohl soudit dle úboru. Rychle vyslovená slova u ale k vnitřnímu klidu nepomohla, protože měl chvíli pocit, že jim ani nerozuměl. Ahoj? Ah, takže dáma měla kulturu! Ne, že by se díky tomu obával interakce méně. Lehce pokýval hlavou, a krátce pohlédl na rostlinu, o které mluvili. "Ano. Jmenuji se Evar'la a jsem členem Přízračných." Překvapivě se mu dařilo znít klidně, leč z toho soustředění na tento úkol eliminoval snad veškerou řeč těla, která by z tohoto setkání dělala... Normální setkání dvou normálních vlků. "Máte zajímavý úbor." Hlavně mluvit, nemlčet, říkal si. A tak řekl, co ho napadlo první - poukázat na ozdoby, co měla na těle. Kdo by se zdobil, kdyby to nemělo nějaký význam? On nosil tašky a přívěšky také jen když to bylo s nějakým účelem.

Seznamování. Jeho noční můra. Už ztratil iluze o tom, že je to věc jednoduchá, leč tak o tom toužil přemýšlet. Jeden přijde, pustí se do řeči o čemkoli, dostane se k zajímavějším tématům a pak boom, už má kontakt. Jenže to byla teorie, praxe byla těžká. Každá volba slova byla důležitá a jeden nikdy dopředu nevěděl, čím se druhého dotkne. Popudlivé emoce byly skutečně problémem konverzací, se kterým se Ivar zatím nedokázal vyrovnat, a který ho tehdy překvapil i při konverzaci s příbuznými, kde tento problém... Nečekal.
Prohlížel si svítící rostlinu a velmi nenápadně se občas podíval okolo směrem, kde se okolo ohniště vlci shromažďovali. Málem nadskočil, když se z druhé strany a velmi blízko najednou objevila osoba. Nechal na ní oči. Žena!! AAaa! Co měl dělat? Čím začít konverzaci? Kdy byla vhodná doba k představení? Jaký měl mít přístup, když potřeboval získat kontakty, ale nevěděl jak? "Ah, zdravím." Řekl vcelku pohotově, jenže pak nastala... Dlouhá pauza, kdy ze své úctyhodné výšky hleděl a nevěděl, co říct. Všiml si zajímavých ozdob na jejím hnědavém kožichu. "Nihilský ples měl i loni ceremonii s ohněm." Vyřkl náhle, v hlase nula emocí a na tváři pouze mírně zaujatý pohled. Mistr konverzace, vskutku. Co měl ale říkat? Vypadala, že předtím hleděla tam, tak komentoval to. Loni tu nebyl - ale slyšel příběhy od otce. To byly doby, kdy byla jeho matka ještě naživu. "Nevíte, co je toto za rostlinu?" Naznačil k svítícímu poupěti přivázaném na kmeni. Téma k hovoru, honem!!

Evar'la dlouze přemýšlel, zda s sebou na ples vzít i brašnu na věci, kterou si přinesl ze svého malého tajného výletu do Kultu. Právě původ a celková nevkusnost tohoto kusu staromódy mu však ve výsledku přišla směšná a nápadná. No, pokud tu získá suvenýry, bude je muset odnést jinak. S trochou štěstí to nebudou prchlavé suvenýry fyzické, ale vědomostní a... No, to co si přál otec. Přicházel si na tento ples tvořit pozitivní známosti. Navazovat dobré vztahy, naučit se shánět partnery a partnerky pro rodinu. Problémem bylo, že měl vidinu výsledku, ale žádnou představu o tom, jak se k onomu výsledku dostane. Jak si jeden získával ženu? Otcova metoda mu nepřišla aktuální a uplatnitelná.
Přišel sem s Přízračnými, vystrojen jen smečkovým náhrdelníkem. Vysoký jak jalovec a stále nepřevyšoval Apollyona, o kterém slyšel od otce takový yap, že se téměř divil, že toho vlka vůbec pustil na ples mezi vlky. Evar'la měl ale prozatím jiné starosti - zatímco S'Arik doufal, že neudělají ostudu členi smečky, Evar'la doufam, že neudělá ostudu S'Arik. A on, v neposlední řadě.
Podíval se na svou rodinku a na úvodní řeč zůstal s nimi, než se to začalo přesouvat a míchat. Zpozoroval mezi stromy Ghaa'yel - aHa! Ta se neschová! Všiml si těch svítících květů rozvěšených po místě. A protože to znělo jako dobrý sidequest, co udělat, než se bude muset skutečně hecnout do sociálního kontaktu, vydal se k jednomu ze stromů a poupě si začal prohlížet. Zcela normální aktivita.

Nadešel čas, kdy se i on plně začlení do rodiny a složí přísahu. Pomáhal otci s přípravami bez jediného ceknutí - vlastně se divil, že mu vůbec byla taková pocta dovolena. Jeho neviditelný výlet po smečkách, respektive několikadenní zmizení totiž otec obdařil spíše přednáškou o zodpovědnosti a spoustě hněvu, než vděkem. Možná jen získané informace, a tedy jistá míra výjimečné služby, kterou tím prokázal smečce, mu zachránily dnešní oslavu narozenin.
Stál se sestrou na dvorku poblíž ohniště a občas do něj přiložil nějaké to dřevo, aby neskomíral. Věděl, že dnes se tu objeví i příbuzní z Nihilu. Ach, jak s nimi měl krásné začátky. Byli to ale členi rodiny, a jeho mohlo těšit aspoň to, že dnes měl situaci pod kontrolou a vypadal reprezentativně. Pryč byl zápach, špína i nesnesitelná únava. Kromě obvyklého nemocného výrazu, který se dnes hodlal snažit aspoň trochu držet pod kontrolou, byl při síle. Připraven na to složit přísahu a zasloužit si lepší budoucnost v rodu aspoň tím. Když se v bráně objevily siluety, otočil k nim hlavu. Vedl je A'Kaza, jeho nevlastní starší bratr. Chtěl si s ním promluvit o tom, co na svém Kosuth'leas říkal a dokazoval on a jeho sestra. Aby neřekl něco příliš podobného slovům, která řekla ona, když měla být teď před všemi pohoršena vyhnanství. Bohužel neměl příležitost. "Zdravím." Kývnutí na pozdrav věnoval prioritně nihilskému králi a pak Giuseppe, než se otočil zpět k ohništi, aby popadl palici s hořlavou hlavicí, tedy pochodeň, a přiložil ji do ohně, jak měli se sestrou udělat. Brzy začnou.
A tak S'Arik promluvil o vyhnání i dalších členů. Evar'la přejel dav pohledem, jak na to reagují, pokud vůbec nějak. I na Va'shti s Lirtheni se otočil - ty tu přeci nyní byly po otci... Nejvíce ve vzoru rodu. Skutečně by zabili vlče proto, aby se nešířila rodová magie? Ano. Nemohl mít pochyb. Minimálně všichni samci tu vypadali, že by s tím neměli nejmenší problém. Zabil bych já? No, ne nebyla volba, kterou by jednoho dne mohl vybrat, to by bylo přímo skandální. Když dostali němý pokyn, aby šli, podíval se na svou sestru. "Přichází čas," špitl jí a sklonil se, aby vzal svoji chunky pochodeň. Plála už velmi intenzivně. Schválně, jestli je dobře uplácali. Evar'la se zdržel reakcí na náhlou promluvu o spojenectví Nihilu s Azarynem, ale je pravda, že se ohlédl. Pak už zmizel na schodišti do budovy a kráčel směrem do podzemní místnosti, kde měla slavnost proběhnout. "Jsi připravena?" Zeptal se sestry, když se rozešel po místnosti a nahl svoji pochodeň ke krbu, ve kterém bylo přichystáno již suché dřevo. Bez ohně by tu byla absolutní tma.

Zmínka o jeho zážitku o zatajování informací padl na úrodnou půdu, protože panovník se zajímal. Z jakého ale důvodu? Bral to jako urážku, že i jeho smečka dělá chyby, či to byl prostý průzkum? Z celkového ofenzivního vystupování krále, nebo spíše agresivně obezřetného usoudil, že bude lepší uvést věci na pravou míru. "Pouze vznáším fakty. Vaše členka nevydala informaci, že Nihilská monarchie má nového panovníka, když Přízrační žádali. To je sdílení hodná informace." Obzvláště protože to znamenalo, že by se vůdci měli setkat. A kdyby to býval věděl, možná už by se bývali setkali a nemuseli by teď být v této situaci, kdy prosté konání z potřeby nebylo viděno ideálně. Schválně neříkal žádná jména, pokud se na ně král nezeptá. Či za tím bylo víc? Proč ta nedůvěra? Návrh byl vcelku rozumný a ještě se přesvědčil, že příbuzní skutečně ví o slavnosti. Mít teď víc energie, býval by Arrakise upomenul, že debatovat o smlouvě by se mělo, obzvlášť s jejich potenciálem na ní najít části, které lze vylepšit. Na rodinné debaty ale bude čas jindy, dnes se snažili udržet konverzaci krátkou. "Samozřejmě. A nikoli, neposlala mě sem naše fortis." Jak by to vypadalo, kdyby ano, když sem přišel neviditelný? Jakou náhodou by bylo, že by mu karty nahrály takovou situaci? "Vzkážu jí tento termín schůze."
Arrakis - k jeho překvapení - souhlasil s použitím starodávné techniky jejich rodu. Schopnosti, které se v Norestu říkalo magie. Hodlal magickou záležitost vysvětlit magicky zcela schválně. Přikývl a postavil se, aby popošel blíž. Teď bylo na něm ovládnout své myšlenky a potlačit ty nelibé. Stejně jako ho učili potlačovat emoce do míry, kdy na ně ani při běžném životě nemyslel. No, teď nesměl myslet na- ne. Bylo snazší se soustředit na to, co chtěl předat. "Obávám se že můj důvod by byl těžko uvěřitelný, protože je ovlivněn magií. Nechci mrhat naším časem a energií." A skutečně věřil, že koná dobře - on tu přeci byl ten starší a moudřejší.
Bez zdržování započal soustředění a po pár sekundách se tlapkou dotkl Rakisova ramene. Nastalo splynutí myslí. Cizí vjemy mu zatím při použití Mergeru byly vždy nepříjemné, ale tentokrát zachoval klid. Přijímal vjemy, ale také vjemy vysílal. Zcela schválně na ně cílil, a ukázal Arrakisovi, co vícedenní výlet pod rouškou pláště nalezeného v troskách Othamu udělal jeho mysli a tělu. Soustředil se na ten jeden moment, kdy si při cestě poblíž Nihilu uvědomil, že dál nemůže. Hleděl si skrz tělo, jakoby tam ani nebyl - už po tolikáté. Tělo pálilo po fyzickém výkonu, ale nevěděl přesně kde a proč. Věděl jen to, že se musí pláště zbavit, a že se osvobodí jen tak, že někoho přiměje uhádnout jeho identitu. Jeho myšlenky mimoděk říkaly i to, že způsob s psaním, který později zvolil, považoval za nadmíru elegantní - leč byl v situaci, kdy by byl z vypjetí schopen všeho možného, stále trval na kreativním řešení. Zamířil do Nihilu, protože skutečně věřil, že je to dobrá možnost. Byli přeci spojenci - to znamenalo, že u nich může čekat pomocnou tlapu bez rizik, stejně jako by oni čekali u Přízračných, však? Snad se i trochu zajímal o to, jak na tom smečka je, a jak na tom jsou příbuzní, které si srdečně přál poznat. Sdílení myšlenek promítlo několik flashbacků - Světluščin nic netušící výraz, ulovený nimlóg v jakési smečkové jeskyni a brýle, co našel v obchodě s trafikou. Celé sdělení, co chtěl Evar'la králi předat, ale i přes možnou zmatenost a nekonzistenci sdělení znělo jasně - byl nevinný, mimimálně ve věci špatných úmyslů vůči Nihilu. O ty se na své cestě zajímal nejméně, už neměl čas. Ještě minutu by zíral přes své průhledné nohy a...
A leč prožil mnoho - a že část z toho během té chvilky velmi intenzivně poznal i Arrakis, jakoby tím traumatizujícím zážitkem prošel on sám - velmi se snažil udržet si konstruktivní tón a výraz. Existovala mrazivá bariéra mezi tím, co Evar'la musel a co chtěl, a frustrovalo ho, že v řešení jeho přítomnosti se to splývá. Přerušil kontakt. To důležité sdělil, stačilo. Teď musel vstřebávat bolest hlavy a cizí myšlenky, které pasivně přijímal v procesu.

Byla součástí rodiny, leč se v rámci ní nezdála mít žádné plány. Ať se jí to líbilo nebo ne. Evar'la doufal, že jí přiblížením možností nasadil brouka do hlavy. I přemýšlení o těchto věcech bylo vskutku fascinující, když si jeden odmyslel osobní vazby. A tak to konec konců mělo být. Měl pocit, že se dopracovali ke vskutku zajímavé konverzaci. Kéž by mohli pokračovat - oba ale měli dnes ještě věci na práci, vsadil by se. "S mocí přichází zodpovědnost. Možná zdejší ještě její skutečnou váhu neokusili - nebo nepochopili. Jde o risk, dát neznalým do tlap munici." Vlastně souhlasil, a naznačoval, že by Milagovci udělali špatně, kdyby všechny své znalosti otevřeli světu najednou. Možná začínal chápat otcovu strategii, proč na novém místě založit populaci - ti, co mají ovlivňovat, musí znát zdejší způsoby. Rozumět jim. Ještě bylo ale třeba nad nimi neztratit kontrolu.
Překvapila ho zmínka Brisy a Aikana a jejich lásky. Nedivil se, že o tom otec nemluvil, pokud to vůbec byla pravda, o čemž docela pochyboval. Nemožné, aby tak vysoký člen rodu podlehl. Nepamatoval si, že by Aikan konal nějak pod těmito emocemi, tvářil se stejně jako všichni ostatní. Možná to byla... Strategie? "Hm. Jako vědce tě jistě napadne i to, že láska a veškeré emoce... Znějí jako snadný nástroj k manipulaci. Jejich potlačování a ovládání byl ostatně v Henobu důvod, proč naši předci vládli, aniž by je zmáhaly strasti života běžného vlka. Problémem je odpor k manipulaci, a tedy stále nezůstává než spoléhat na rozum... Či zatajit skutečnosti." Přestože se u nich mluvilo s naprostou upřímností a ctila se pravda, neříkání všeho, když to nebylo podstatné, svým způsobem nebylo zakázané. Nad jejím názorem o hledání partnerů se už slovy nepozastavil. Měla pravdu. On doufal, že hledání partnerů na něj nikdy nepřipadne. Achich.
Trochu mu cuklo v koutku, když se odvolala na rodinu. Neměl důvod lhát - a to ona věděla. K čemu, byli rodina. Kéž by jí mohl také věřit, jako věřil sobě. "Lež má krátké nohy," odvětil jen. Mohla konec konců jít a ověřit si to sama. Třeba by se dozvěděla i něco víc. A pak by si o tom mohli zase říct! Zvědavě cukl uchem, když i ona odhalila zajímavého tvora, o kterém ještě nevěděl. "Pozoruhodné. Magie se zdá prosytit vše živoucí, co v Norestu chvíli pobývá. Taková noční vydra by také mohla skrývat prozkoumáníhodné vlastnosti." Také se po nich hodlal podívat. Ne sám, ovšem, nebyl hloupý, aby neposlechl varování. Skolit takovou světélkující vydru... Přemýšlel, zda by z ní šlo extrahovat světélkující barvivo. Lampy. Mohl by psát i v noci, aniž by musel sbírat dřevo a zapalovat oheň.
"Nuže," promluvil a přešlápl, "je čas, abych se vydal zpět, jistě jsi také zaneprázdněna. Pokud nemáš nic dalšího na srdci, vyřídím tedy, že i vaše panovnice má zájem se sejít. Konkrétní místo a čas může domluvit posel či naše rodiny na Kosuth'laes. A Ghaa'yel," vyžádal si její pozornost, "jistě budeme mít o čem hovořit i příště." Vlastně se na to setkání těšil. Už bude vědět, co očekávat, a obrní se. Bylo skutečně mnoho témat, co mohli probírat.

Možná se s logickým vysvětlením přepočítal, protože si uvědomil, že klíčový faktor, co ho do této situace dostal, logický nebyl. Magie. Měl by být zahanben - a přestože věděl, že otec ho udusí ve své pasivně agresivní zlobě už za další zmizení, vidina, co by mohl udělat za to, že dělá problémy i u spojenců, se mu nezamlouvala. Rozptylován gestikulací i vlastním fyzickým stavem měl co dělat, aby si zachoval klid a nehybnou tvář, ale dařilo se mu. To byl základ pro žití člena jejich rodu - i ve chvíli vypětí, ať je sdělení jakkoli nelibé či ponižující, tvářit jako nedotknutelný kámen bylo... Výhodné. Nedat najevo pochybnost. Jinak budou pochybovat také. "Nikoli. Cesta na sever je daleká a nebezpečná, můj stav pod nadvládou kletby by mi býval nedovolil v bezpečí dojít. Byla to volba s jediným možným východiskem, zabránit zbytečným ztrátám." Ztrátě jeho života. A všeho, co zjistil, a přál si předat své fortis. "Navíc je statisticky pravděpodobnější, že nihilští členi rodu nebudou na cestách, když je vás ve smečce nyní malý počet. Rovněž můj otec už nesdílí dřívější elán pro bádání, jako vy a já, vaše výsosti." Věřil, že to by uznal i jeho starý otec, že už na dlouhé cesty za poznáním nemá sílu. Vídal ho sice stále strávit čas nad papíry, ale narozdíl od jeho časných let... Byl jiný, a Evar'la pořádně nedokázal analyzovat, v jakém slova smyslu. Přízračných bylo mnoho, chodívali lovit i mimo území, kdežto nihil - z toho co slyšel, i z absence pachů na území, kterého si všiml na cestě sem - ty by uživilo i jen vlastní území. Byli méně rozlítaní, jak se domníval. Očividně správně - Giuseppe totiž byla ve správnou chvíli na správném místě.
Myslíc o lovu - a norou zavál pach ulovené kořisti. Evar'la obrátil své oči na dobře stavěného vlka, který o tolik víc jak on připomínal rodový standart. Standart, od kterého měl Ivar daleko, leč hlavně fyzicky. Možná slyšel jejich konverzaci. Přízračný se zdržel pozdravu, když jím také nebyl obdařen. "Bývat to možnost, kterou mohu zvolit, býval bych jí zvolil," zopakoval, oči pevně na mladém panovníkovi, jak předpokládal. Zvláštní, jak reagoval. Agresivní defenziva, nezdržování se formalitami. Věděl, co dělá? "Spojenectví klíčí ze vzájemné pomoci. Přihlíží na okolnosti a reaguje na ně ve jménu spolupráce, nikoli hledání nebezpečí tam, kde není. Jako lovec přihlíží na vítr, když se žene za svým cílem, Vaše Veličenstvo, protože jinak by nic neulovil. Solidarita otevírá dveře." Protože nebýt spolupráce a jisté míry odpuštění, a ne řešení zbytečností, jako že překročil hranice, když o sobě nemohl dát vědět, nebyla by spolupráce... Výhodná. Evar'la ve smlouvě začínal vidět mezery. "I Nihilská monarchie v nedávnu nedostála smlouvě, a hodlám si tvrdit, že zcela schválně. Vaše Veličenstvo." Nevídané, skutečně nevídané. O tom smečka uslyší. Co to o Nihilské monarchii vypovídalo? Věděl král o tom, co mu řekla - nebo spíše neřekla - Ghaa'yel? Tato realita samozřejmě neomlouvala jeho čin, ale chtěl vidět, jak bude Arrakis reagovat. Má skutečně všechny informace? Oplácel podezíravost podezíravostí.
Nepochyboval o tom, že by ho v zubech vynést dokázali - asi by se ani nebránil. Ani při síle by se nemohl se zdravými potomky svého nevlastního bratra rovnat, leč byl vysoký jako strom. "Nuže. Vysvětlení by bylo srozumitelnější, kdybych vám ho ukázal. Z mysli do mysli." Neměl pochyb, že příbuzní ví minimálně z doslechu o Merger animo. Evar'la za sebou měl pouhé tři lekce, ale domníval se, že to bude stále o tři více jak mohli mít jeho příbuzní, když se s magiemi v jejich rodině rozvíjelo pořádně až po prvním roku života. Po odhadnutí potenciálu zkušenějším členem rodu. Byla vůbec jejich disfunkční krev obdarována rodovou schopností?

Jiskra naděje, kterou si uchovával kvůli kvůli faktu, že komunikuje se členem rodiny, a tím pádem se mu dostane porozumění, rychle vyhasla. Princezna ho osočila z nevychovanosti. Spolkl žhnoucí pýchu - něco, čeho - soudil - ona nebyla v tuto chvíli schopná. Zhoubná emoce, kterou vzhledem ke svému stavu pocítil, a nebyl z toho zrovna potěšen. Byl to však on, kdo tu stál na cizí půdě, a jediná zmínka mu to připomněla. Nihilská smečka byla s Přízračnými spojencem, ale otázky byly na místě. Svůj poněkud nemocný výraz nedokázal ovlivnit, ale povedlo se mu z něho vymýtit aspoň náznaky slabosti a zůstal na ni hledět s klidem a rozumem. "Omlouvám se, Vaše výsosti. Nebylo mým úmyslem vás... Pohoršit. Má volba byla logická." Logice - zrovnatak hádal - bude příbuzná rozumět. Nebo v to spíše doufal, protože skutečně nevěděl, jak moc zachovalé hodnoty rodiny má čekat u člena, co se od nich tak liší. Přijímal smíšené signály, ale přesto za nimi bylo cosi inteligentního, co v něm budilo zájem. Hledal tu právě nihilské členy rodiny, protože u nich si byl jist, že někdo bude umět psát. Měl i jiné možnosti? Ano, ale volil tu nejdostupnější. Čím déle už nebyl pod vlivem pláště, tím více si uvědomoval, že trpělivost možná byla ještě logičtějším klíčem k jeho situaci. Měl nad tím ale moc? Potlačil touhu se po plášti podívat a odkrýt tím, nad čím přemýšlí.
A přesto mu byl dán důvod - k plášti se vydali oni jiskřící tvorové. Výtvory magie, o kterých se princezna nezdála chtít teď mluvit, a on jí to neměl za zlé. Museli se věnovat tomu důležitému, ne se rozptylovat. Uvědomil si, že přestože ho magie zajímala, u tohoto konkrétního pláště... By nelitoval, kdyby shořel na prach, a tedy ani nepohl brvou nad tou možností a soustředil se na Giuseppe. Nechtělo se mu do formálních řečí, skutečně ne, ale čím dřív to vyřídí, tím dřív půjde domů. A nejspíš bude muset vyhledat doktora, protože hořel. Zarazilo ho cosi v její mluvě. Jeho veličenstvem? Královna Voltaire už nebyla na trůnu? Musel se rychle zamyslet nad tím, kdo ji mohl vyměnit - a proč se o takové věci nezmínila Ghaa'yel, když ji skutečně žádal. Na to, že do Nihilu nepřicházel pro informace, jako do ostatních smeček, které na své cestě navštívil, se právě teď dozvídal nejvíce zarážející realitu. Podezřelou realitu. "Samozřejmě. Býval bych o sobě dal vědět při příchodu na nihilské území, jak praví spojenecká smlouva našich smeček, ale magické působení tohoto pláště mi v tom zabránilo. Cíleně jsem pátral po členu rodiny, pro vytříbenou schopnost psát - a tedy možnost zlomit kletbu, která mne postihla." Těžko říct, zda bylo kouzlo zlomené navždy, na to by potřeboval více studií. Neudělal zločin, aspoň ne podle zákonů, které znal. Jeho situace byla urgentní, a neuškodil, když tedy odečte materiální ztráty. Částečné.

Každá sekunda už se zdála pálit jako rozžhavená kulička kovu tancující ve sklenici s vodou. Skoro se bál, že z toho vyteče, a jistě to nebylo jen tím, že na něj šla nějaká nemoc. Přiznával si únavu z náročného pochodu a přiznával si, že nepřemýšlí jak by měl - myšlenky se mu točily ve víru, a příliš se na ně vázaly atomy obav, osobního rozporu a nelogických rozhodnutí. Obracel se k zodpovědnosti zády, a pramálo mu na tom záleželo. Už chtěl být zase sám sebou, už chtěl zahodit tu magickou cetku, kterou cenil pro její schopnosti, ale neměl nad ní kontrolu. Asi tak jako nad následky a dopadem svých činů. Velmi se těšil na rozhovor s otcem o zodpovědnosti, který jistě přijde, až se vrátí domů. Zda-li mu ho dá i světlá příbuzná?
Uhodla, kým je. Evar'la zadržel úlevné povzdechnutí, protože věděl, že úlevu mu situace ještě neposkytne, dokud nebude doma, nevyřídí nezbytné interakce a nezalehne. Pak se možná konečně bude moct vyspat. Držel tlapku napůl nad papírem napůl nad chladnou zemí, když kouzlo opadlo. Barva skápla na papír z jeho drápku. Špinavě rudý plášť se rozepl a sjel na zem, a Evar'la se na něj ani nepodíval. Seděl shrbený naproti Giuseppe a upíral unavené oči na svou jemně chvějící se tlapu. Už chápal, co s ní bylo, proč nefungovala - vždyť on se musel při útěku z města o něco pořezat! Nejspíš v kanálech, kde proběhl přes onen průhledný, ostrý, rozmlácený materiál, kterými si lidské bytosti zdily sídla, aby viděly ven. Četné kapky krve už mu v srsti zaschly. Zbytek kožichu na tom nebyl lépe, byl špinavý. Za těch pár dnů... Si zvykl, že není vidět a cítit. Teď? Byl přes to všechno, čím se bez zdržování se mytím sotva cítit svou smečkou. Ach, jak se styděl, že takhle musel před příbuznou vypadat. Aspoň brašna naplněná různými odcizenými věcmi, kterou skrýval pod pláštěm, se zdála být nepoškozena. "Jistě," odpověděl o pár sekund později a teprve potom zvedl zrak k písařce. Bylo k neuvěření, že jsou příbuzní. Hleděl na ni z výšky, a to i když se hrbil a vypadal, že by byl schopný zalomit v další sekundě, leč mu nějaké kafe drželo oči živě otevřené.
Teprve teďka se odhodlal pohnout. Opřel se o stěnu jeskyně a vydechl. "Děkuji. Doufám, že to nebyla velká oběť a že jsem vás příliš nezmátl... Ale zdáte se být seznámena s různou magií, Giuseppe." Pohledem těkl k bludičkám. Pochopil, že ty byly její magií, a tedy že nevlastní rodovou magii. Fascinující. Mluvil bez emoce, jak byl vychován, ale chrapěl. Přemýšlel, zda má příbuzné tykat nebo ne, ale rozhodl se zachovat formálnost aspoň tam, kde mohl. Možná to bylo sprosté - tato situace se celou svou komplexní existencí vyhýbala formálnostem.

Meno postavy: Evar'la
Akú rolu postava v akcii hrala: zakletý
S kým a kde hrala: Hlavně sólo, ale osvoboditelská hra s Giuseppe + drobné interakce se Světluškou, Iskou, Cyranem, Zathrianem, Nirixem a Ossianem. Místo: všude po mapě - cestoval i skrz území smeček.
Koľko postov celkovo pre akciu hrala: 26
Krátke zhrnutie príbehu:
Evar'la se vydal chystat trosky Othamu na rodovou slavnost, ale místo toho nalezl magické předměty a ze zvědavosti si zkusil plášť, které viděl nosit kohosi ve smečce. Byl zaklet tak, že kromě své hmatatelnosti a vlivu na okolí byl smrtelníkem nezaznamenatelný, a jako správný badatel se toho rozhodl využít ve prospěch poznání. Na Světlušce u Dlouhého jezera se přesvědčil, jaké efekty má plášť a nechtěně ji postrašil. Další den se vydal na území Azarynu, které zmapoval, dozvídal se o některých členech, poznal noru smečky a fakt, že vlastní mrtvého Nimlóga. Taky dočista zakopl o stromek z flóry. Další den zamířil k městu, kde prohlédl hlavně východní část. Se setměním se chystal ke spánku, ale kulťané se probrali, a tak využil příležitosti, aby si od mesiáše Nirixe a Ossiana vyslechl cosi o víře a současných problémech mladých členů smečky. Téměř se prozradil, ale nakonec zůstal skryt a prozkoumával knihovnu, kde nad knihami usnul. Další den prozkoumal centrum města a pokradl si suvenýry, *než se vydal k periferiím a při setkání se zoubky musel prchnout.
Poslední zastávkou byl Nihil - tam došel zraněný a téměř ve stavu psychózy, protože už to bylo dlouho, co neviděl vlastní tělo a ztrácel koordinaci. Zvládl vyhledat členku své rodiny, Giuseppe, která se zrovna věnovala psaní dopisu pro děda. Pomocí psaní jí prokázal svou existenci a *byl odklet.
Dopad na postavu: Evar'la dostal možnost naplnit svou zvědavost, ale ve výsledku zjistil, že si ukousl příliš velké sousto. Bude trpět nedůvěřivostí k předmětům, obzvlášť k oblečení. Ze svých cest se vrátil zraněný* a (minimálně) od otce si rozhodně nevyslouží vděk, leč zjistil mnoho užitečných informací pro svou smečku - od struktury území Azarynu, jejich vlků, skolení Nimlóga, přes Kult a náhled do jeho fungování k poznání své příbuzné. Byl kvůli němu vyslán Ancunín hledat. Z města si odnesl leccos i kromě traumatického poznání krys a úvah o manipulaci skrz Hatiho, co si nedokáže zcela vysvětlit, i pár předmětů. V knihovně, kterou si zamiloval a rád by se tam někdy vrátil, zvládl pobrat knihu o biologii živočichů a sklíčka z brýlí, která poslouží jako základ pro jeho brýle. Nese si z této akce také známost Nimlóga, toho zakrslého stromu z fauny a *zoubků.

*Pasáže nebyly zcela dohrané

A tak Ivar... Trajdal dál. Vytáhl nohy z knihovny, která se mu kromě zvláštní zkušenosti s kulťany stala téměř svatyní. Mít zdroj světla a více energie, jistě by tam strávil více času. Možná i dny, mít k městu beztrestný přístup. To ale neměl, a věděl, že zdržovat se na jednom místě není nejlepší strategie, jak tu přežít. Jednou se paranormální jev dá omluvit, ale podruhé? Byl opatrný. Knihu, co ukradl, si nesl pod pláštěm, a tak nebyla vidět. Nebyl to ale praktický způsob, jak zjišťoval - začínalo ho to štvát. Proto vzal první šanci si knihu přebrat trochu jinak. Jedno se muselo uznat, město bylo plné pokladů, které by vlkům absolutně ušetřily život. Evar'la se cítil blbě, že toho takto využíval, na druhou stranu - nebylo to sobecké, nechávat si to všechno pro sebe? Nesdílet způsoby, jak se tyto věci vyrábí? To mu ale došlo, že kulťané očividně nevědí. Kdyby ano... Možná už by dávno ovládli Norest.
Myslel si, jak toho viděl mnoho, ale to nevěděl ještě nic. Centrum města ho dočista oslnilo. Sbíhaly se sem ulice, nacházelo se tu jakési náměstí bující divočinou a v čele bohatě zdobená budova, která mladíkovi přišla ještě nereálnější, než všechny ty geometrické domy okolo. Barevná mozaiková okna, portálové dveře, věžičky... Nemohl uvěřit. K čemu tahle budova byla? Pokusil se vkročit dovnitř, ale cosi ho táhlo pryč. Jakoby to místo bylo až příliš posvátné. Otočil se a prolezl jiné budovy, do kterých byl volný přístup - ve všech našel ale spíše zbytky lidské aktivity. "Jakoby se to zde někdo snažil opustit narychlo," uvažoval nahlas. Měl štěstí - našel cosi, co se podobalo otcově tašce na věci. S úlevou do této khaki tašky hodil knihu, kterou na chvíli odložil na lavičce před obchodem, a pak k ní přidal další náhodné věci, co se mu zalíbily. Jednou z takových byly i kulaté okuláry, přes které se mu i malé klikyháky ve výloze četly překvapivě dobře. Přestože mu neseděly na hlavu, vzal je s sebou. Přehodil si tašku přes tělo - což bylo složité, když skoro nevěděl, kde tělo má - a schoval to vše pod plášť. Nebylo to na sto procent efektivní, ale věřil, že pokud bude opatrný, nikdo to neprokoukne.
Některé interiéry nebyly tak pěkné jako jiné. Starý obchod s oblečením ztratil střechu a dovnitř se dostala voda, a většina zboží byla pokryta hustou plísní, pokud rovnou nesežrána... Velkými zuby? A takových známek po nevysvětlitelných aktivitách Evar'la nacházel více a více. Fotky rozložené symetricky okolo jakési nádoby, zrcadla, zvláštní obrázkové tapety a tak dále. Viděl mnoho, a skoro si nevšiml, že se brzy zase přiblížil večer. Všiml si ale jednoho - na druhé straně náměstí se párkrát mihnula čísi zahalená silueta, jinak ani známka živáčka. Klidil se pryč.

Hodnou dobu čekal, než mesiáš skutečně odešel a než nastal klid. Musel si být jistý, že je skutečně sám, na to, co chtěl udělat. Byl by hloupý, kdyby si nechal ujít příležitost toto místo prozkoumat. Bylo plné knih. Knih! To jsou svazky popsaných papírů, studnice vědění! Co tak věděl, tak Milaga sice znala tento způsob zaznamenávaní, ale žádnou knihu rod zde nevlastnil a v Henobu byly... Vzácné. Toto místo v Evar'lovi budilo absolutní obdiv. Nebýt zážitku s členy kultu, nejspíš by si myslel, že sní.
A tak se písař rozešel po knihovně. Bral náhodné knihy ze stolů i z polic a na měsíčním světle je otevíral. Nerozuměl, co se v nich psalo, a tak ho zaujaly hlavně knihy obrázkové - hlavně jedna stará ilustrovaná encyklopedie, kde byly vyobrazeny jakési bubliny ve zvířatech. Došlo mu, že se musí jednat o obsah těla - o orgány. Co by za toto dala Ghaa'yel? To by byl ale dárek v Vánocům! Věděl ale, že odtud žádnou knihu neodnese, pokud by nechtěl riskovat... No, odhalení. To by tady mohlo být fatální. Prošel ještě pár knih - architektonické nákresy, mapy, jakési úřední dopisy... A pak usnul.
Vzbudily ho paprsky slunce. Ležel napůl opřený o stůl, před sebou rozloženo spoustu knih. Jak neviděl své vlastní tělo, skoro si pomyslel, že je jednou z nich. Pomalu zvedl hlavu, a zjistil, že se na stole cosi leskne. Natáhl se pro pár lidských brýlí, a chvíli si je prohlížel. Viděl přes ně... Trochu lépe? Nebo stále blouznil. Nicméně, byl čas se pohnout dál. Měl hlad, a nechtěl ve městě trávit víc času než musel. Rozhodl se, že knížku obsahující staré nákresy orgánů vezme s sebou. Prozatím se ji pokusil skrýt pod pláštěm. Pak už zamířil dál do hlubin zdivočelé civilizace.

Pokračoval svou okružní jízdu dál, než narazil na další hranice Azarynu. Nenapadlo ho nic lepšího než se vydat podél nich - měl pocit, že už se dozvěděl dost, ale kdyby takto okatě po hranicích kráčel bez maskování, jistě by si brzy vyžádal pozornost. Snažil se sledovat různé přístupové cesty do hor a na území a také starší i nové stezky, kde nalézal pachy. Mraky už se naštěstí zvedly a díky pohybu přestal cítit akutní zimu.
A přesto se nechal jednou z těchto využívaných tras směřujících z vřesoviště zlanařit a zamířil zpátky dovnitř území. Všiml si páru, co si o něčem nejspíše důvěrném povídal. Stihl se přiblížit teprve když tmavorudý okřídlenec odešel, a došlo mu, kdo byl ten druhý - Ikke, azarynský léčitel! Toho už potkal. Slepec nevypadal zrovna ve formě. Evar'la si okolo něho dal dvakrát tak pozor, aby nevydal nechtěný zvuk, a brzy se zase vydal na cestu. U hranic... Se rozhlédl do kraje. Den byl ještě mladý a jeho zvědavost akorát rostla - a tak se rozhodl plně využít pláště a zamířit tam, kam bylo noze nevěřící zakázáno vkročit.
Do města.

Už si to maloval - tohle byl průser, tohle mohl být jeho konec. Hlas mesiáše, co už nemluvil k členu své smečky, byl překvapivě pevný, a Milagovec se lek. Lek se teda aspoň uvnitř, protože se jinak ani nehnul, ani necekl a snad i dech zadržel, aby poryvem větru neprozradil svoji pozici. Zamrzl na místě. Nemůže vědět, že tu někdo je, zadoufal, leč ze slov Nirixe měl opačný pocit. On ví. Ale nemůže vědět. Bůh neexistoval, existovaly ale magie, a tak se rozhodl prozatím mlčet.
Bůh. Hati. Znovu mu to rezonovalo hlavou. Mohlo snad být náhodné pohnutí předmětem považováno za... Ne. Bůh s nimi komunikuje jinak. Protože kdyby ne, mohl se právě teď a tady Evar'la stát bohem. Mohl by mesiášovi cosi naznačit a komunikovat, dokud by z něj nezískal interpretaci hodnou konání. Konání, co by se jemu vyplatilo, co by mohlo otřást Kultem. Když si představil ty možnosti, začal chápat, co by to mohlo znamenat být bůh. A bylo to... Děsivé. Jak by mohli věřit?
Nemohl však být hloupý. Musel hrát na jistotu, ne na boha. Zjistil zajímavé věci, ale kdyby ho teď odhalili, možná by je nikdy nedonesl své smečce. "Běž, běž," pobízel šeptem okřídleného a opatrně popošel k zábradlí, aby se ujistil, že opravdu odchází.

Nemohl říkat, že toto bylo pěkné ráno, ale rozhodně to bylo zajímavé ráno. Snad nejzajímavější v jeho životě. Byl na území cizí smečky, přenocoval tu a kromě věcí, kterým nepřikládal až tak velkou důležitost zatím zjistil, že Azaryn z nějakého důvodu vlastnil mrtvého mlžného jelena. Chtěl odpovědi, a začíalo ho štvát, že se nemůže ptát. Následoval rohatého vlka s uctivým rozestupem. Nemohl si pomoct, jeho proporce mu byly velmi povědomé. Možná mu připomínal kohosi z Přízračných? Nevěděl si to zařadit.
Na chvíli ho ztratil, ale zase ho našel, když po krátké show šel konfrontovat jiného vlka. Lovce. Toho už Evar'la znal, pan mrazík. Opatrně se přiblížil, aby slyšel jejich konverzaci. Jen krátce pohlédl na úlovek. Potřebuješ někoho na vyšším postavení? Růžové oči se zabodly do tváře rohatému. Už mu skoro nepřipadalo ilegální takto sledovat něčí život bez jejich svolení. "Musí být vůdce," zamumlal. Nebo někdo také výše postavený. Nebylo ho slyšet, a teď si začínal uvědomovat, že si vlastně slova nemusí nechávat pro sebe. Azaryn se nejspíš připravoval na zimu, a to samozřejmě byl problém lovců.
Sledoval dokud to jen bylo zajímavé. Pak i jeho pach čerstvě ulovené kořisti začal hlodat - měl totiž hlad. Nebyl tak bláhový, aby lovil na území smečky, a tak zamířil dál.