Príspevky užívateľa

Bylo dobré být konečně právoplatný člen. Ne jenom omega, na kterou si mohl každý dovolovat. Fäoline se momentálně dařilo celkem dobře. Už skoro nemyslela na to, z jakého důvodu se tady ocitla. Nechyběli jí ani rodiče, ani sourozenci. Ale pokud by dostala tu příležitost se s nimi zase setkat, nebránila by se tomu. Ono to možná nevypadalo. Jenže měla je ráda. Schytali to stejně jako ona. Kvůli rodičům, kteří naslibovali hory doly, a nakonec rozdělili rodinu. Nejvyšší šance by měla setkat se s Ravonnym. Ten žil ve vedlejší smečce přízračných. Aiduin ale odešel neznámo kam s matkou. Sestra Seraphina taky už nemusela být v Norestu. Nedivila by se. Tady v hájku si vzpomněla na své setkání s Zathrianem, který měl co dělat, aby ji nesežral. Teď byl už po odchodu Feiera alfou. Zatím ji nijak neomezoval, asi ani přehnaně nesledoval. Jako ještě omegu ji narozdíl od Feiera pustil ven, taky ji nechal udělat ceremoniál. Ať ji uvěřil, nebo ne, její přítomnost tu aspoň trochu snášel. Momentálně zahlédla odrostlejší vlče, další. Zrovna pronášelo k nebi slova o připravenosti. „Na co?“ zeptala se ho, nasadila tázavý výraz. Trochu vypadal, jako kdyby se chtěl modlit. Doufala ale, že ne. Nechtěla by toho být součástí. Těžko bude ona věřit na bohy.

Byla očividně hodně nervozní. Fäoline nevěděla, jak nervozitu druhých zmírnit. Ona spíš věděla, jak vlka znervoznit. Jenže nechtěla takové vlče přivádět do rozpaků. Stejně jako pro ni samotnou to i pro vlče bylo tady ještě celkem nové. „Rufus, aha,“ utrousila. To byl ten vlk, kterého potkala v noře, trochu se pošťuchovali, dokud neuzavřeli menší mír. Jestli jí věřil, to si nedokázala odvodit. Ale bylo jí jasné, že vlků jako Zathrian tu bude určitě více. Ne každý jí bude věřit kvůli jejímu původu. Už se s tím celkem smířila. „Já tu taky nejsem nějak dlouho, jen tak mimochodem,“ odpověděla jí také, možná to by mohlo mladou vlčici aspoň trochu uklidnit. „Takže ano, dalo by se říci, že jsem na průzkumu. Měly bychom jako členky znát perfektně území smečky, kde žijeme,“ řekla, zamávala ocasem. Bloudit tu nechtěla. Hádala, že i Valencia musela procházet místy, která ještě neznala. Byla vlčetem, ta ráda objevovala. Aspoň ona to tak měla. Bylo jí jasné, že ne každé vlče takové bylo. O jejím bratrovi Aiduinovi se to zrovna třeba říct příliš nedalo. Ten byl spíše vždycky mamánkem. Ani se nedivila, že odešel s matkou i přes to, co udělala. „Fäoline,“ představila se jí také. Po myšlenkách na její rodinu jí to jméno na jazyku chutnalo divně.

Nimlog slábl. Už neměl dost sil se bránit proti tolika vlkům. Sice utržil pár zranění, jenže i tak neměl žádnou šanci. Nakonec se pod ním podlomily nohy, dopadl se žďuchnutím na zem. Fäoline už byla taky unavená. Její křídla, tělo i hlas naříkaly. Nehodlala ale skončit a zmizet, dokud nebude doopravdy po všem. Jakmile dopadl na zem a Zathrian se chystal zasadit smrtící rány, Fäoline chytla mlžného jelena tesáky za záda. Udělala takovou jistotu, kdyby se chtěl ještě snažit zachránit. Sice na to nevypadal, už to asi vzdal. Jenže tak to vypadalo i předtím, a přece jen se to nakonec všechno zkomplikovalo. Nebyla to zase tolik úplně blbá zvířata, hlavně taky nebyla slabá. Byli očividně schopni hodně věcí, i předstírat svou bezmocnost, aby pak vyvedli své nepřátele z míry. Očima se porozhlédla okolo. Feier ošetřoval zraněnou vlčici, kterou ještě neznala. Jinak se asi kromě pár šrámů a únavy nic nestalo. Jenže byl tu i Cyrano, co vzplanul. Ze svého úhlu ho neviděla. Třeba se jen chránil nějakou magií.

Pozorovala, jak si oddechl. Těžko říci, co bylo s jeho rodinou. Jestliže se třeba taky rozdělili. Jenže to poslední, co by udělala, by bylo ho vyzpovídat. Pochybovala, že by o tom chtěl mluvit. Ona už taky stejně nechtěla o ničem mluvit. Ať jí věřil nebo ne, stalo se to. Vzpomínky jen tak z hlavy nevytluče. „Vím,“ utrousila pouze. Možná trochu kousavě. Ale musela to chápat, že ne každý jí hned uvěří. Mohla být klidně tajným útočníkem zevnitř. Divila se, že to její matku nikdy nenapadlo. Dostala se sem ona, i přes svůj původ. Měla by to úplně stejný, jen si stačilo vymyslet tragický příběh. Asi byly její plány jiné, než se to pokazilo. Fäoline si ani cokoliv vymýšlet nemusela. Po tom, co se stalo, by nenásledovala své rodiče, Azaryn by nezradila. I když neznala otcův názor na Azarynskou smečku. Neprotestoval, když se tak rozhodla. Jen na tom byli zrovna všichni špatně. I ona. „Chci nový život, nový začátek. Proto jsem sem šla. Od zbytku rodiny jsem se tím sice odstřihla, ale...no pomohlo mi to se s tím vším vyrovnat, aspoň z větší části,“ odpověděla mu prostě. Už mu vykvákla, co se stalo, i kdyby jí nevěřil, snad si dokázal aspoň odvodit, jak by se okolo toho vlk cítil. „Vlci tu jsou nedůvěřiví, ale nejsou to takové zrůdy, jak si matka vždy myslela a říkala,“ dodala. Teď ani nevěděla, zda-li měla věřit tomu, že její babičku zabil někdo odtud. Možná ano. Možná ne. Ale vlci se tu asi za existenci hodně střídali. Odcházeli a přicházeli. Fäoline ještě nežila. Mohl tu někdo takový být, zabít ji jen kvůli barvě srsti. Jen neviděla ten smysl se držet té nenávisti, když momentální členové neměli o takovém členovi ani ponětí. Na co bylo se celý život jen mstít. Na druhou stranu Fäoline se nikdy nic takového nestalo. Nepřemýšlela nikdy o tom, jak by se chovala ona, stát se to jí. Bylo to složité, nemohla úplně rozumět něčemu, co nezažila sama. Momentálně to nechápala.

Běželi, dokud se neunavili natolik, že nebylo rozumnější přestat. K tomu už uběhli značnou část. Nemuseli nutně doběhnout celou délku řeky. Teda doufala, že to Iska neplánoval. Jenže i když to Fäoline přiznala nerada, už ten odpočinek potřebovala. Ale nikdo neměl pořád energii. Každý se někdy unavil. Takže nakonec zastavili, Fäoline byla ráda, že běželi podél říčky. Mohla se hned pořádně napít, uhasit žízeň, doplnit tekutiny po pohybu. Byla ale pravda, že i když se cítila unaveně, běh jí pomohl dobře vyčistit mysl. Když bude trénovat častěji, možná se zlepší její problémy se soustředěním. Možná se zlepší i další věci. Zdálo se, že se tady v Azarynské smečce naučí plno nových věcí. Ona by se je naučila asi i v Nihilské smečce. Kdyby měla tu příležitost. Ale na to teď nechtěla myslet. Teď žila tady. A tady žít bude nadále.

Její větev zasáhla Nimloga do čela a jeho postup vážně zbrzdila, jenže ji to samotnou odhodilo pryč. Přistála na zemi, překulila se, znovu se postavila následně na tlapy. Už se cítila fakt vyčerpaně. Ale boj s Nimlogem nabral úplně jiné obrátky. Vlkům nezbývalo nic jiného, než útočit fyzicky. Mlžného jelena vyčerpají, zraní, aby nakonec padl. Sám Zathrian zaútočil jako první, i když ho Nimlog následně jednoduše odhodil. naštěstí bez toho, aby na parohy napíchl. Neměla čas vnímat okolní oheň, ani hořícího Cyrana. Neměla ty možnosti. Na rozkaz Zathriana se posunula o něco blíž a začala různými tony výt. Rufus byl na druhé straně, dostal stejný příkaz. Každý byl z jiné strany, zněl to jako dobrý plán Nimloga zmást. Pokud vážně špatně viděl a orientoval se hlavně podle zvuků, určitě nebude vědět, kudy kam. Ostatní vlci budou mít snad větší šanci bezpečněji útočit.

Nestihla to. Rufus ano, jenže Cyrano byl asi těžší. Jejich pád se aspoň zmírnil. Bohužel se věci zkomplikovaly. Nimlog se probral. Rufus s Cyranem se váleli skoro u něj. Mlžný jelen již vážně toužil po vlčí krvi, dva vlci byli lehkým cílem. Kousek před nimi byl strom. Na něm dlouhá, ale úzká větev. Byla možná ve výšce hlavy Nimloga. Kdyby ji dokázala ve správný čas švihnout po něm, mohlo by ho to aspoň zmást, zpomalit, o vlky před ním by ztratil zájem. Musela něco udělat. Nemohla tu jen tak stát ve vzduchu. Měla větší možnosti, než vlci nahoře. Tak to udělala. Chytla větev do zubů a vší silou ji napnula. Až usoudila, že byla správná chvíle, pustila ji. Hlavně se nesměla dostat k Nimlogovi až moc blízko. Takže snad správnou chvíli odhadla. Pokud ne, všimla si, že na něj letěla i větev a kámen. Pokud byla neúspěšná ona, mohly by jeho postup zpomalit tyto překážky. Jen teď bylo na čase letět do bezpečnější zony.

6

Vzpamatovala se. „Očividně to ale pomohlo. Jen bych si asi radši dala pozor, kdo ví, jestli to jsou jen slova do prázdna,“ ušklíbla se. Pořád jí přišla ta historka o hlasech v hlavě až neuvěřitelná. Ale očividně se to Světlušce stalo. Kvůli závoji, který sebrala někde náhodně na zemi. Byly věci. Co se ze země sbírat neměly. Hodně vlků by vidělo jen ozdobu. Bohužel tahle byla asi hodně nebezpečná. Stejně nerozuměla tomu, co ji lákalo zrovna na kusu závoje. Nic hezkého to nebylo. Kdyby to byla nějaká hezká ozdoba, ještě by přimhouřila oči. U tohoto to nechápala. Jenže neznala předchozí okolnosti, které jí k tomu vedly. Neřekla jí to. Tak už to neřešila. Bylo to pryč, ať zažívala cokoliv. Zívla. „Vrátím se na území. Chci se zdržovat při něm, očekávám každou chvíli ceremoniál,“ mrkla na ni, rozloučila se, pár kroky se vrátila zpět na území, následně hlouběji a hlouběji. Nemělo cenu tady dále zůstávat. Teď už Světluška určitě trefí zpátky do smečky přízračných.

5

Ani zatřesení nepomohlo. Fäo vůbec nevěděla. Co si počít. Nemohla volat pomoc pro vlka, co nebyl ze smečky a ještě byl tak blízko hranic. Když v tom najednou řekla ta slova. „Cože?“ mírně se zamračila. Nechápala. Proč to říkala. Až pak jí to došlo. Závoj už neměla. Prostě zmizel. Ještě se rozhlédla. No nikde nebyl. „Hej, hej, ten závoj zmizel, nemáš ho. Neměla bys už mít žádné problémy!“ ohlásila. I když to už určitě věděla sama. Pokud teda slyšela nějaké ty hlasy. Už by neměla. přišlo jí zvláštní. Že k tomu stačila jen slova o zradě. Zradu od nejbližších už jsem stejně zažila, pomyslela si zatrpkle. Jenže už se smířila s tím, co její rodiče udělali. První málem zabil panovnici její původní smečky, druhý je na celé dětství opustil a po atentátu je odtrhnul od dosavadního života, přičemž museli začít žít úplně jinak. Na jednu stranu by to měla i chápat. Děti atentátnice by se dobře určitě neměly. Hlavně ne pak v budoucnu, pod vedením Arrakise. Jenže se ten osud nelíbil nikomu. Ale asi to mohla chápat. Nedokázala by tam asi sama už žít. Jen to na jejich vztahy nemělo žádný vliv. Teď už určitě ne. Nakonec nad tím zavrtěla hlavou. Nebude o tom teď přemýšlet. Podívala se na Světlušku. Zda-li se už vzpamatovala.

Sassfras vypadala, že upadala už do zmatku. Fäo přemýšlela, jestli to nebylo moc brzy. Jak ji chytla za zátylek, přitiskla jí čumák doslova k zemi. Vypadalo to chvíli, že se snad už vzdá. Jenže unikl jí jeden větší detail. Že to vlčice následně už jen předstírala. Ona sama takové věci neuměla. Nikdy je nedělala. Vlastně to pořádně neznala. Předstírání takových věcí. Takže nečekala. Když se najednou vymrštila a odhodila Fäoline pryč od ní. Fäoline na poslední chvíli použila křídla, znovu pomocí nich dostala rovnováhu. I tak se zadní částí těla rozplácla na zemi. Jen díky tomu, že byla předními tlapami furt aspoň trochu na rovné zemi. Se dokázala rychle vymrštit zpět na tlapy. Měla sice křídla malá. I tak by dokázaly protivnici v boji pomoci. A to předstírání taky neznělo špatně. Nepřítel by se dal lehce zmást. Fäo roztáhla křídla, nasměrovala to přímo k druhé bojovkyni. Takhle to vypadalo, že jí mířila na vršek těla. Na poslední chvíli to ale stočila pro útok na její tlapy. Trochu zopakuje její taktiku. Taky jí znemožnit na chvíli pohyb jen na jedinou tlapu, mohl znamenat další její pád. Mít nepřítele na zemi bylo to nejlepší, co se mohlo vždycky stát. Tohle byl sice cvičný boj. I tak se musela aspoň trochu chovat, jako kdyby byl skutečný. K tomu předtím byla dole jen hlavou. To nebylo ještě tak nejlepší.

4

Světluška už nic neříkala. Úplně se do těch hlasů ponořila. Asi. „Asi bys neměla...“ nedořekla to. Nemělo to cenu. Už ji nevnímala. Nevypadalo to tak vůbec. Fäo nevěděla. Co měla dělat. Jen si nemyslela. Že bylo správné těm hlasům podlehnout. Bohužel ona to dělala. Asi už jí nijak nepomůže. „Světluško?“ zkusila se ozvat. Bez odezvy. To předpokládala. „Světluško!“ zakřičela. To její jméno jí vůbec nešlo na jazyk. Jenže na tom momentálně teď nezáleželo. Zkusila k ní přiskočit. Zatřást s ní. Možná to bude mít nějaký účinek. Pořád se tu na ni snažila jen volat. Takový dotek by ale probral vlka víc. Hlavně. Pokud je neměl rád. Jestli měla Světluška ráda doteky. To si jistá nebyla. I když podle její povahy by se tomu ani nedivila. Byla taková plašší, odtažitější. To už poznala. Fäoline se celkem divila. Že se s ní byla schopna vybavovat. Ona měla osobně radši zábavu. Asi jen nechtěla, aby momentálně trpěla. Fäoline už taky trpěla. Jen jiným způsobem.

3

Chvíli žila jen v tom. Jak blbě blábolila. Nechápala. Proč by měla slyšet hlasy. Při jejich prvním setkání byla v pořádku. Jenže ten závoj. Pořád vypadala. Jakoby vnímala úplně něco jiného. Jen ne ji a okolí. „Fakt nevím, co se to ve tvé hlavě děje, ale ať to je cokoli, dělá to určitě ten závoj,“ podotkla. „Musíš se ho nějak zbavit, ale jak, to ti neporadím. No zbláznila by ses, kdybys na ten způsob nepřišla,“ dodala ještě. Jen usoudila, že na to musela přijít sama. Hlavně nechtěla se jí zdlouhavě hledat řešení. Maximálně, kdyby jí cokoliv napadlo v blízké době. Nemohla taky být mimo území zase hodně dlouho. I když se nacházela hodně blízko hranic. Takže se mohla vrátit v dalších pár sekundách. Možná by se ale mohla pokusit Světlušce pomoc. Sama by nechtěla zažívat tohle. Přemýšlela.

Podařilo se to. Kus balvanu dokázali strhnout. Ten se sice prvně odrazil od skály, následně ale zasáhl Nimloga tvrdě do boku. Svalil se z útesu dolu, zůstal nehybně ležet. Vlk Iska skoro padal taky, jen už mu tam pomáhali Adain s Mensis. Fäoline to chvíli sledovala, pak se rozletěla za ostatními letci. Nimlog se nehýbal. Příliš se nepřibližovala. Pořád mohl máchnout svými obrovskými parohy, kdyby se probral. Ty by dokázaly způsobit velká zranění. To Rufus se u něho pohyboval celkem blízko. Následně uslyšela výkřik. Zprudka otočila hlavu, Cyrano padal z útesu. Rufus neváhal, rozletěl se s pokusem to stihnout a zachytit ho. Fäoline pár vteřin těkala očima mezi Nimlogem a Rufusem, který letěl za ním. Nemohl mlžný jelen dostat bez dozoru. Jenže nemohl umřít člen. I kdyby Nimlog utekl, Cyrano mohl pořád žít. Rozletěla se na pomoc Rufusovi, dva měli větší šanci ho zachytit lépe, případně pád zmírnit. Bohužel pokud to nestihne včas on, tak ona už vůbec. bylo tu víc členů. Kdyby Nimlog projevil nějaké známky pohybu, dá někdo vědět.

2

Trochu jí připadala jako v jiné galaxii. Pořád se tu motala. Snažila se najít záchytný bod. Byla mimo. Přitom jí bylo jasné. Že za to mohl pouze ten závoj. Nic na její první slova neříkala. Nebyla si ani jistá. Zda-li by to k jejím uším dolezlo. Jako kdyby vnímala něco jiného. Jenže Fäo nevěděla vůbec, co to tak mohlo být. Asi fakt byla mimo. Ten závoj dělal něco, co jí přivedlo do tohoto stavu. Nějak by se ho měla zbavit. Vážně. „Nejde? Kecyy,“ nevěřila jí. Na vlka. Který nebyl členem. Přidrzlejší být mohla. Hlavně u takového, který se motal tak blízko u hranic. i když to nedělala vědomě. Přiskočila k ní. Prostě zatahala za závod, aby ho strhla. Jenže ono to fakt nešlo. K tomu muselo Světlušku to zatahání asi bolet. „Uhm...“ uskočila zase zpět. „Kdes to vůbec vzala?“ zeptala se. Tohle vlastně pořád nevěděla. Třeba to byla zásadní informace. Jenže měla by se toho nějak zbavit. Takhle by navždy nechtěl zůstat nikdo. Asi musela přijít na to sama. Jak se závoje zbavit. Vlastně to nebyla ani tak starost Fäoline. Jen jí i tak jedna část chtěla pomoci.

Určitě jí z břicha vytrhla chlupy, možná i trochu kůže. Fäoline se ale pomocí křídel vymanila. Její křídla měla výhodu. Mohla útočit i ze vzduchu, co se týkalo aspoň skutečného boje. Možná to využije i zde. Jenže věděla, že útok směřovaný na křídla mohl být bolestivý. Zraněné křídlo k tomu muselo v boji celkem překážet. Bylo to půl na půl. O to víc litovala její soupeřkyně. Její křídla malá, k ničemu. Takže ona to měla spíš jen jako takovou slabinu. Když byla ještě malá a se sourozenci šli na procházku mimo území ještě Nihilu. Ohrožovala je taky vlčice s malými křídly. Byla sice jinak zbarvená, jenže měla na sobě taky květiny. Hlavně ta malá křídla. Vlčice mohly být nějak příbuzné. Třeba se někdy dostane příležitost Sassfras zeptat. Pokud své sourozence znala. Asphodelle byla taky její sestra. Zajímalo ji, jestli žárlila. Že měla příbuznou na postu bety. Přičemž ona se teprve probojovávala na thetu. Tlapou jí dokázala praštit do obličeje, možná v něm zanechat menší šrámy drápy. Jen ne nic, co by neskryly i obličejové chlupy. To jí taky poskytlo šanci na další útok. Chytla vlčici za zátylek. Aby ji více znevýhodnila. Možná jí i trochu podrazila přední tlapy. Jenže vlčice mohla být třeba silnější. Na to ale teď nemohla myslet.