Príspevky užívateľa

Zazubila se. „No vidíš! Občas musíme prostě udělat něco, co se ostatním líbit nebude,“ řekla mu jako odpověď. Ona teda dělala blbosti často. Jen to nemusel Iska hned tak nutně vědět. „Koho? No ty, co štvali mě...“ odpověděla mu, dělala, jaká to je jasná odpověď. Naopak to byla jen její matka, co jí štvala. Otec s nimi nebyl. Sourozence měla ráda. Celkově nikdo jiný ji asi moc neštval. Ale když ji bude někdo štvát. Bude ho štvát taky. Jenže byla pravda, že dovolovat si jako omega na ostatní členy smečky by se jí moc nevyplatilo. Možná by nedopadla vůbec dobře. Neuniklo jí, že znervozněl, jakmile se ho zeptala na učení. Nechápala, že se tak styděl. Naučit někoho něco nového. Asi jen nepočítal s tím, že ho to někdy potká. Počítat by s tím měl, to jen unikalo i samotné Fäoline. Jí to třeba taky jednou čekalo. Ale o tom teď nepřemýšlela. „Lov? PF. To je taky nuda. Já myslela, že se NEchceme nudit,“ podívala se na něj delším pohledem. Fäoline a její názor na lov, to bylo jasný. Třeba jí to někdy někdo převrátí, pořádně jí to vysvětlí a poučí. Asi by to někdo měl udělat. Vlk, co nelovil, o tom si mohli ostatní myslet cokoli. I kdyby to jinak uměl.

Objevil se tu vlk. Už na první pohled nevypadal přátelsky, to poznala. Pohlížel na ni jen jako na nějaký odpadek. Fäoline to zas tak nepřekvapilo. Čekala, že se tu najdou takoví vlci. Byla přece v Azarynské smečce. Ne v Nihilskè smečce. „AHA! Ty bulvy jsou tvá práce, abys mě mohl špízlovat,“ odpověděla mu se zazubením. Chovala se tak, že neřešila. Možná to i trochu čekala. „Máš to od někoho nařízené, nebo?“ pokračovala dál, nasadila k tomu tázavý výraz. „A co tě vůbec zajímají důvody, proč už nejsem v Nihilu? I když ano, nemám proč ti to zazlívat, vlci odtamtud obvykle sem nepřichází. Mezi kytičkami by mi už lépe nikdy nebylo, hlavně po tom, co tam moji pošahaní rodiče provedli!“ odfrkla si, posléze nad tím jen pokrčila rameny. Mluvila o tom nerada, jenže možná to bude lepší. Když budou ostatní vědět, co se stalo. „Možná jim lezou ty všudypřítomné květiny na mozek. Některým jen trochu, některým ale až moc,“ dodala ještě. Její matce lezly na mozek natolik. Že se prostě zbláznila. Neubránila se pocitu, že by se tam někdy ráda vrátila. Kdyby mohla. Bohužel ona nemohla. Tak své pocity maskovala za taková slova. Taková, která by vlky z Nihilu určitě rozhořčila.

Vydala se do nory, na chvíli si lehnout. I když byl den, bylo moc teplo, takže to vlka unavilo hned. Fäoline nechtěla na druhou stranu trávit celé dny u vody. Nebyla ryba. Taky jí to nebavilo pořád. I ve smečkové noře byl celkem chládek, možná se tu taky seznámí s někým novým. Vlci sem chodili a odcházeli. Nikdo nevypadal, že by chtěl společnost. Až pak jeden taky okřídlený vlk ležel stranou. Vydala se za ním. „Čau, odpočinek?“ pozdravila ho vesele. Až pak si všimla jeho jizev. „Asi jsi s někým nekončil jen u slov,“ promluvila k němu, a k tomu zamávala ocasem. Jeho jizvy byly ještě čerstvé. Takže se to nestalo zas až tak dávno. Vypadalo to jako trefné dílo její matky. Jen nevěděla, proč si to hned tak myslela. Možná po všech těch událostech. Vždyť vlk se mohl dostat do souboje s kýmkoli. Anebo ho třeba trestali. Mohl něco provést.

Pokrčila rameny. „I kdyby, ty ses nikdy neocitl v situaci, kdy jsi musel riskovat? Nebo když ses musel naučit něco sám? Anebo jen tak někoho naštvat?“ řekla mu se spikleneckým úsměvem. Možná žil Iska celý život v nudě a pohodě. Fäoline žila taky v pohodě. Jen ji už doháněla mámina ochrana k šílenství. S její povahou se to naprosto odporovalo. To, že udělala určité naschvály. To bylo na truc a pro zábavu. Vždycky se divila, že to její sourozenci vydrželi. Nakonec stejně všichni zjistili, že to bylo k ničemu. Matka je všechny podrazila a ještě nakonec opustila. „Můžeš mě něco naučit nebo aspoň přiučit. Jsem už velká a nechci být k ničemu, když už nemám ani rodinu,“ navrhla mu, přičemž zamávala ocasem. Teda měla. Ravonnyho. Ostatní byli fuč. Toshiho nepočítala.

Skoro zapomněla. Že snad nikdo tady ještě nevěděl. Co se v Nihilské smečce stalo. Ona to tu nejspíše rozkecá. Nebo to rozkecá aspoň Asphodelle. I když, stejně se to brzy dozví každý. Nebyla drbna. Jen měla nutkavou potřebu to tu roznést. Stejně jí asi nic jiného nezbývalo. Vlčice z Nihilské smečky se jen tak ve smečce Azarynské neviděla. „Moje matka chtěla zabít panovnici,“ začala. „Pak utekla a vzala s sebou jednoho mého bratra, na nás ostatní se vykvákla. A otec, který na celé naše dětství zmizel, se asi měsíc před útokem vrátil a po útoku nás ostatní vzal pryč,“ mluvila mírně znechuceně. I smutně. „Zradili nás oba, OBA! Říkali nám jako malým, jak nás milují a jak naše rodina bude držet furt pohromadě a co by? Otec zmizí a nechá nás na krku zdá se bláznivé matce! Pak se vrátí a snaží si hrát znovu na otce, jako kdyby nebyl celé měsíce pryč! No a pak se to rozpadlo úplně!“ začala se trochu vztekat. Falešné naděje. Falešné sliby. Jen to celou dobu v této rodině bylo. Vynechala drama s útěkem Seraphiny. Nebo zbavení se rodinného náhrdelníku. To už nebylo důležité. „Já s ním žít nehodlala, nevěřím mu a oporu už bych v něm v životě nehledala. Tak jsem šla sem,“ dodala. Hrábla tlapkou do země. Pořád cítila zmatení. Vztek. I smutek. Jenže bylo to ještě příliš čerstvé. „Bellator...ach ano, bojovník! Vlastně i jo,“ přikývla ambiciozně. Když změnily téma. Fäoline nebude rytíř. Bude bellator. Bylo to i lepší. Jako bellator nebude mít v povinnosti lov. „Tak dobře,“ usmála se. No před chvíli její zásadní trápení rozebrala. Bylo cítit. Že se jí mírně ulevilo.

Vydali se k hranicím Azarynské smečky. Toshi jí začal vyprávět nějaká sladká slova. Lítostivá slova. Jenže Fäoline to příliš nevnímala. Byla pravda. Že ona byla vždycky tvrdohlavá. Tudíž nechtěla svému otci dát ani druhou šanci. Možná ji nedá nikdy nikomu. To ještě nevěděla. Do čeho vyroste. Čím bude. Ať to bude jakkoli. Jako rytířka v Nihilské smečce to nebude. Jejím snem bylo. Stát se rytířkou. Jenže její rodiče jí její jediný větší sen. Co kdy měla. Zničili. Hlavně matka. Zamávala ocasem. Nechtěla se s ním vybavovat. Nechtěla. Aby ji doprovázel. Bohužel nemohla jinak. Do Azarynské smečky se dostane jedině takto. „Když někoho fakt miluješ, neopustíš ho,“ zabručela. Existovaly důvody. Proč vlk opustil milované. Fäoline to jen brala jinak. Hlavně v jejím věku. „Nemám ti co říct. Nebrala jsem tě otce od té doby, co ses vrátil. Jsi pro mě prostě cizí. A tak jdu radši žít vlastní život,“ řekla. Pokrčila rameny. Jak moc musel být ublížený. Smutný. Mohl si za to sám. Byl pro ni cizí. Matka je všechny zradila. Neměla už důvod se ani s jedním z nich stýkat. Možná se setká jednou se svými sourozenci. Teda aspoň se Seraphinou. Nebo Ravonnym. Aiduin zmizel s Bellanou neznámo kam. To bude spíš zázrak. Když jejího druhého bratra ještě někdy zahlédne. Matku už vidět nepotřebovala. „A teď se loučím. Jdu na hranice najít alfu,“ promluvila na něj. Asi naposled v životě. Otočila se na patě. Odešla. Vzdalovala se od svého údajného otce dál. A dál.

Čekala v povzdálí. Čekala. Až se konečně vydají do Azarynu. Kde snad skončí ten chaos. V její hlavě. Jen její sestra Seraphina udělala perfektní zvrat. Nemohla jinak. Než souhlasit. Celé měsíce přehnané ochrany skončily takto. Možná měla pravdu i v tom. Že doopravdy je nemilovali. Možná až na mamánka Aiduina. Kterého si máma vzala s sebou. Poslušné dítě si vždy zasloužilo větší péči. Než ta neposlušná. I když měla vždycky pocit. Že všichni její sourozenci byli poslušní. Až na ni. „Ani jeden si neuvědomujete, co jste způsobili svým chováním. I ty, i naše matka. Tady jsou následky, gratuluju,“ prskla na něj. Nakonec se musela ušklíbnout. Nad tou situací. Ze zoufalosti. Aiduin neznámo kde. Seraphina odletěla neznámo kam. Ravonny tady možná zůstane. Jenže za jakým smyslem. Fäoline utíkala do Azarynu. Rodičové roku, pomyslela si. Máchla ocasem. „A víš co? Já tu blbou mušli taky nechci,“ dodala. Též si ji strhla. Hodila na zem. Nechala ji tam. Nerozbitou. Ať se tatínek utopí v žalu. „A půjdeme už konečně? Než si to rozmyslím a prostě půjdu sama,“ poznamenala ještě. Naštvaně. Ravonny už odešel. Nemělo smysl tu nadále zůstávat. Neměl smysl ani tenhle doprovod. On je opustil na celé jejich dětství. Teď ji chtěl najednou doprovázet. Skoro roční vlčici. Které se rozpadla rodina.

Ani myšlenky jí dlouho nevydržely. Ucítila čerstvý pach. Blížil se. Zbystřila. Vlčice s květy na sobě jí nemohla uniknout. Hlavně Asphodelle už znala. Byla ráda. Že ji viděla znovu. Teď se budou rozhodně vídat častěji. „Ahoj, Asphodelle! Taky tě ráda vidím,“ zvolala vesele. „Teď se stejně budeme vidět častěji, i když jsem čekala, až tě tu po svém přijetí zas potkám. Ono...jsi jediná odtud, s kým jsem se znala ještě před...tím vším,“ odpověděla. Poslední slova trochu ztišila. Neúmyslně. Jen myslet na to. To jí nedělalo pořád ještě nejvíc dobře. Časem se s tím smíří. Čas to přebije. I tak měla pocit. Že ten závan událostí se bude Norestem vznášet napořád. „No, zatím se hlavně snažím nabrat pořádně pach Azarynu,“ zasmála se krátce. Nechtěla tu dlouhodobě roznášet pach Nihilu. Hlavně ho nechtěla sama furt cítít. Tak trávila hodně času v noře. Procházela se po místech. Kde byla větší koncentrace vlků. A tak podobně. „Jinak jsem ale v pořádku,“ odpověděla jí sebejistě. I když trochu lhala. Jen jak zmínila. Bylo to ještě příliš čerstvé.

Dneska bylo teplo. Slunečno. Paprsky slunce prosvicovaly skrz stromy. Osvicovaly vše v lese. Mech. Kmeny stromů. Listy stromů. Takhle Fäoline trénovala svou pozornost. Snažila se všímat si každého detailu. Každé maličkosti. Každým dnem se zdálo. Že jí to šlo lépe a lépe. Nebylo to pořád dokonalé. Ještě dlouho nebude. Jednou to půjde. Její pozornost přerušily až oči. Doslova. Samotné oči. Vznášející se ve vzduchu. Nic nedělaly. Jen vypadaly. Jakoby ji sledovaly. Bylo to logické. Byly to oči. Jen to bylo podivné. Až strašidelné. Fäoline se nebála. Nebála. I když takový nepříjemný pocit měla. „Co to je,“ utrousila možná až zvědavě. Oči pořád nic nedělaly. Jen ji sledovaly. Nehodlala na ně sáhnout. Trochu jí to lákalo. To ano. Vyzkoušet si. Jaký byly oční bulvy na ohmat. Nakonec tomu odolala. Přišlo jí to mírně nechutné. Posadila se. Očkem ale pořád ten výtvor sledovala. Mohlo to být nebezpečné. I když se nezdálo.

Mírně naklonila hlavu na stranu. „Já tě za to ale neviním,“ odpověděla mu. Vesele. Neměl důvod. Se to snažit před ní zakecávat. „No právě. Není bezpečné,“ mrkla na něj. Neučila se plavat jen proto. Že to umět prostě chtěla. Jen chtěla i trochu naštvat matku. Za tu její přehnanou ochranu. Prostě klasická pubertální rebélie. I když byla pravda. Že jich za své dětství udělala více. Ona nikdy moc neposlouchala. To už muselo být. Stejně by ji to nenaučila jen tak. Moc se bála. Vždycky se o ně moc bála. Co nakonec udělalo. To bylo ještě horší. Tolik si celé ty měsíce protiřečila. Sice nevěděla. Jak dlouho tohle plánovala. Jestli celý jejich život. Nebo jí to napadlo až pak. Potlačila oddechnutí. Ať to bylo. Jak to bylo. Už ji nikdy neuvidí. Ani asi už nechtěla. „Přesně tak, jsem nová!“ přikývla. Mladá omega. Posléze se sklonila. Udělala to. Co plánovala celou dobu. Napila se. Pak znovu zvedla hlavu. Podívala se na vlka. „Co tak jít něco dělat? Nudím se,“ zamávala ocasem. Když už tu měla společníka. Určitě ho "využije". Nesnášela nudu. „Jo a jsem Fäoline. Ty?“ zeptala se ho. Musela se tu seznámit se všemi prostě.

Průzkum Fäoline pokračoval. Hledala na každém místě i ty největší skulinky. Co se tam případně najít daly. Snažila si všímat i maličkostí. I když byla pravda. Že ne vždycky jí to mysl dovolila. Byla tolik nesoustředěná. Občas. Od jejích raných vlčecích měsíců se to trochu i zlepšilo. Jen to pořád nebyla žádná sláva. Tady v Azarynu se to možná naučí. Případně z toho vyroste. Její pach už z většiny páchl Azarynem. Jen, kdyby někdo zavětřil pečlivěji. Možná by tam nějaká náznak něčeho jiného našel. Jenže nápadnější byl právě Azaryn. Tak si už snad nebude nikdo myslet. Že byla vetřelcem. I kdyby ano. Ona by mu hned do mozku vmetla fakta. Bylo jí jasné. Že ji tu mohli někteří i odsoudit. Za její původ. Proto přemýšlela o tom. Zda si svůj původ nevymyslet. Nebo o tom nemluvit vůbec. Celou její situaci znal zatím jen alfa Feier. Nepotřebovala to vyprávět každému na potkání. Sice tušila. Že takhle velká věc se po Norestu časem roznese. Po Azarynu taky. Hlavně když Bellana dělala problémy i vlkům odtud. ANi o tom nebude muset mluvit sama.

Fäoline se vydala k řece. Měla žízeň. Směřovalo jí to k prameni. Nakonec zjistilka. Že už tam někdo byl. Prvně si myslela. Že šlo o nějaké vlče. Plácalo to sebou ve vodě. Voda lítala všude. Až když se přiblížila. Zjistila. Že vlk už byl velký. Nebylo to vlče. Dříve by se k němu i přidala. Jenže musela náhle. Nečekaně dospět. Bohužel. Někdy se prostě staly věci. Které donutily vlka změnit se. S tím nikdo nic nenadělal. „Ahoj,“ pozdravila ho. Když měl zrovna pauzu v dovádění. Nemohla ho ignorovat. Když tu byli skoro u sebe. Nakonec by to mohl být její nový kamarád. Chtěla si tu udělat přátele. Stejně jako si je dělala i v jejím bývalém domově. „Dříve jsem se taky takhle máchala! Ale už ne. Už jen plavu. Už umím plavat o hodně lépe,“ mírně se mu pochlubila. „I když jsem se to musela naučit skoro sama...“ dodala. Mírně zklamaně. Mít přehnaně ochranářského rodiče. To nebyla vždycky výhoda. Říkala to vždycky. Nakonec to dopadlo špatně. Prvně je chránila. Pak je všechny zklamala. Zradila. Možná je doopravdy neměla ani ráda. Aspoň ji ne. Aiduina asi jo. S tím přece odešla.

Fäoline se asi den/dva po přijetí potulovala v horách. Všechny hory byly stejné. Velké. Zašedlé. Stejné cestičky. Lhala by. Kdyby řekla. Že si nevzpomněla na Nihilskou smečku. Nechtěla na ni myslet. Nechtěla myslet na cokoli okolo ní. To přejde. Brzy jí to přejde. Byla tu teprve chvíli. Ještě jí to nemohlo vše úplně přejít. I tak se snažila. Ty myšlenky co nejvíc potlačit. Dát je pryč. Vyhodit je z hlavy. Začala nový život. V nové smečce. Přišlo jí divné. Furt takhle přemýšlet. I když to bylo asi normální. Měl to tak každý. Když se mu něco takového stalo. Asi. No i tak se snažila. Tolik nelítat v myšlenkách. Jen se rozhlížet po horách. Věnovat se hlazení jejích tlapek trávou. Pozorovat velké. I malé stromy. Jenže s pozorností měla pořád problémy. Nevydrželo jí to dlouho. Za chvíli zas v ní lítaly myšlenky různého druhu.

Skoro si to ani neuvědomila. Že pořád byla cítit Nihilskou smečkou. Bylo to logické. Nikde se nevyváleli. Prostě odešli. Jen věřila tomu. Že postačí kratší pobyt na území. Kde se její pach změní. Začne páchnout Azarynem. „Dobře, dobře,“ přikývla pouze na jeho slova. Tato slova jí připadala jako otravný hmyz. Létající jí kolem ucha. Nevěděla. Jací byli místní vlci. Jen ona vždycky chodila se svými neduhami za léčiteli. Tedy obzvlášť za její matkou. Teď bude mít úplně jiné léčitele. Úplně jiné přátele. Možná i nepřátele. Vyrazila za ním do hloubi území. I kdyby chtěla. Už nebylo cesty zpět. Ona nechtěla. Teď se stala součástí smečky. Kterou její matka vždycky tolik nenáviděla. Mohla říct. To máš za to. I když jí o to ani moc nešlo. Stejně se už pravděpodobně nikdy neuvidí. Fäoline to stejně nedělalo žádné starosti.

Šlo vidět. Že její matku znal dost dobře. Kdo ví. S kolika jejich vlky se poprala. Byla schopna jít i po své alfě. Určitě jí nedělalo problém dělat neplechu ve smečce. Kterou nenáviděla. Po tomto všem. Už se ničemu takovému nedivila. „Ano! Umím být schopná a samostatná,“ pronesla pevně. Po tomto přeci toužila. Věřila. Že v Azarynu najde svůj nový život. Že se jí tam bude žít dobře. Možná ještě víc dobře. Než se jí žilo v Nihilské smečce. Než se to vše stalo. „Unést? Těžko. A i kdyby, já se jen tak nenechám! Ale uposlechnu váš rozkaz,“ odpověděla mu. Toshi i souhlasil. Že sem mohla. Jen její matce mohlo kdykoli přeskočit. To byla pravda. To, že byla pryč teď. Neznamenalo. Že to tak bude i zítra. Možná to tedy znělo logicky. Těžko říci. Kam by ji Bellanna zavedla. Co by jí za toto rozhodnutí udělala. Nakonec stejně nebude i dobrovolně nějakou dobu vycházet z území. Musela se zabydlet. Seznámit se svými novými kamarády. Taky vyhledat Asphodelle. A ukázat se jí. Říct jí. Že se sem taky přidala. Taky možná, co se stalo. „Děkuju, pane alfa,“ poděkovala mu zdvořile. Zamávala ocasem. Taky se mírně pousmála. Vše vyšlo. Jak mělo. Nová éra mohla započít.