Príspevky užívateľa

Protivnici strčila na zem. Ta se hned zvedla, oklepala se, souboj mohl pokračovat. Fäoline provedla výpad proti boku, chňapla. Ne do krve, spíš jen takové štípnutí. Srst měla hodně hustou. Taky v tlamě cítila i peří, vlčice vlastně schovávala na bocích taky křídla, jako ona. I tak si stihla všimnout, že byla menší, než obvykle. Pochybovala, že by nimi mohla létat. neunesla by ji. Na co pak byla, to nevěděla. Bohužel na chvíli ztratila pozornost, zaútočila jí na břicho. Fäoline vyskočila, vykopla proti její čelisti, byť už cítila projetí cizích zubů na jejím břiše. Jak vykopla, přetočila se, pomohla si trochu křídly, dopadla zase na všechny čtyři zadem k ní, samozřejmě se pak otočila zpátky, aby měla Sassafras nadohled. Už se nemohla ničím rozptýlit. Ani davem, co se na ně díval. Ani jejími zakrslými křídly. Pořád s tím občas mívala problém. Musela se soustředit na fingovaný boj. Nevěděla, jak na tom byla vlčice s výdrží. Možná dobře, možná hůř. Fäoline své mezery měla, jen soudila, že ještě vydrží celkem dost. Dokud nevyhraje, nebo Zathrian souboj neukončí. Nemohla prohrát proti vlčici, co na sobě nesla květiny. Taky by přišlo vhod, předvést se o to víc, aby i přes svůj původ dokázala. Že byla pravou členkou Azarynské smečky. Těžko říci, kolik vlků jí ještě úplně nedůvěřovalo. Znovu zaútočila, tentokrát tlapou na její obličej. Možná ji tím na menší chvíli vyvede z míry. Těsně před očima málokdo rád viděl jakýkoli pohyb.

Sassafras vypadala z dnešního dne také nadšená. Jen na druhou stranu. Kdo by nebyl šťastný. Kdyby zjistil, že dnes měl šanci povýšit. Vlčice se postavily naproti sobě. Na chvíli se na sebe jen dívaly. Začalo to vypadat, že květinová vlčice nezačne. Že bude muset začít Fäoline. Nakonec se ale rozběhla. Šla Fäo přímo po krku. Nepovažovala to za logický krok hned na začátek. Sice byla tak vteřinu jinde. Jen její rozběh zaregistrovala ještě včas. Čekala na poslední chvíli. V tu uskočila, aby se soupeřkyně jejího krku nedotkla. Nacházela se bokem k vlčici. To znamenalo, že zatímco cvakala do prázdna, přední částí těla do ní strčila. Pak uskočila. Nemohla se jí ještě pokoušet přikovat k zemi. Vlčice měly ještě plno energie. Soupeřkyně mohla být přece jen silnější. Byť byla menší. Takže radši uskočila, začala kolem ní kroužit. Pak, ať už spadla nebo ne, tak jak byla zase na stabilní rovnováze, chystala se jí zaútočit zase na bok. Nějakou simulaci útoku zuby.

1

Fäoline se dneska toulala u hranic. Ne proto, že by se snad cítila uvězněná. Již už nějakou dobu mohla mimo území. Spíše to dělala jen tak z nudy. Ceremoniál pro omegy se blížil. Nemohla se už dočkat. Stane se thetou, právoplatnou členkou. Byť jí nikdo na tomto nízkém postavení přímo neubližoval. Ráda by to dotáhla trochu dál. Než zůstat trčet někde dole. Najednou ucítila cizí pach. Patřil přízračným. Vlka zahlédla zanedlouho. Byla to teda vlčice. Světluška. Pohybovala se až moc blízko u hranic. „Ach, ty? Jdeš mě snad navštívit? Ale jako pozor, jsi až moc blízko hranic, kdybys sem vlezla, kousnout bych tě mohla,“ ušklíbla se. Trochu ji postrašit musela. Aby trochu ucouvla. Sice jí nepřipadala jako ten typ. I když teď to tak nevypadalo. „Nová ozdoba?“ zeptala se na její závoj. „Měla by sis to asi radši sundat, jsi nějak mimo a vypadá to divně. Vidíš vůbec přes to?“ podzvedla obočí. Ona by to sama určitě nenosila. Bylo to fakt divný. Jak přes něj k tomu snad pořádně neviděla. Asi hlavně proto byla takto blízko hranic smečky Azarynské.

Dnešním dnem už nebude omegou. Asi. Stačilo splnit dnešní ceremoniál. Omegy plnící ceremoniál byly tři. Prvním byl vlk Sixteen. Ale ten dostal zkoušku již ráno. Takže tady v jehličnatém lese již nebyl. Byla tu jen ona a vlčice Sassafras. Ty budou bojovat proti sobě. Ne skutečně, ne tak, aby si ublížily. Mělo to asi prověřit spíše jejich schopnosti, než se tu zkrvavit. Pohlédla na svou soupeřkyni. Nedokázala pověřit její schopnosti. Skoro ji neznala. Vlastně ji vůbec neznala. Nevěděla ani, zda-li byla schopná porušit pravidla. Fäoline byla určitě mladší. Jenže to nic neznamenalo. Mohla být nakonec stejně schopná. Musela si dát pozor na břicho, slabiny, asi i roh. Za ten by ji mohla lehce chytit a následně znehybnit. Po takovém druhu prohry netoužila. Nebylo to jednou. Co přemýšlela o tom, že by svůj roh radši neměla. Ne ani kvůli bojům. Připadal jí jen zbytečný. Ani neprojevila žádnou magii. To její matka byla tou. Co díky rohu kouzlila. Na druhou stranu by nenašla tu vůli si ho ulomit. Byl její součástí, ať se jí to líbilo, nebo ne. Postavila se na bojové místo. Zaujala přípravnou pozici. Čekala, zda-li Sassafras nezačne první.

Její vytí asi přivolalo letce. Na Nimloga už takový účinek nemělo. Už znovu splašený se vzepjal na zadní, Zathrianův krvavý výtvor parohy rozprskl, kapky skončily až na světlém vlkovi Iskovi. Situace vypadala bezvýchodně. Byla jen otázka času, kdy se Nimlog rozběhne po úzké cestě, fakt tu hrozil masakr. Zjizvená vlčice Mornie si ale něčeho všimla. Placu a uvolněné skály. Vlčice Mornie se tam rozběhla, Zathrian poslal na pomoc Mensis i ji samotnou. Ona se tam jako letkyně dostane rychle. Jenom si nebyla jistá, zda-li sama dokáže se skálou pohnout. Než dorazí zbylé dvě vlčice. Musela to zkusit. Zatím dorazí. Stihnou to. Máchla křídly, mířila přímo ke skále. Přelétla na druhou stranu. Skála byla celkem velká, mohutná. Nimlogovi by mohla ublížit. Možná i zabít. I bez toho, aby ho úplně rozdrtila a léčitele ho nemohli pak prozkoumat. Přistála, složila křídla. Celým tělem se opřela o velký kuse kamene. Možná už s pomocí Mornie a Mensis se pokoušela se skálou hnout. Pomalu ji posouvat víc a víc ke kraji. Dokud se neuvolní úplně a nespadne na mlžného jelena. Mohlo by to vyjít. Pokud se Nimlog najednou nepohne. Případně pokud se jim nepodaří skálu uvolnit úplně.

Na slova Eirlys pouze přikývla. Vydala se postupně ke smečce. Hrozně se lekla, když kolem ní proběhl zajíc a běžel na druhou stranu. Vypadal hodně vystrašeně. Z jeho reakcí usoudila, že ho něco vystrašilo. Určitě slyšela něco jiného. Jenže bylo na čase jít varovat ostatní. V tom taky uslyšela zavytí. Přicházelo od skupiny vlků, co čekali u pasti, kam mířila. Zbystřila. Roztáhla křídla, vylétla nad stromy, přičemž se rozletěla směrem k nim. Stál tam. Sice dál od nich, na úzké cestě, jen už byl hodně blízko. Přiblížila se. Vypadalo to, že váhal. Asi se bál přejít přes tu úzkou stezku. Ihned se mohl svézt dolu. Najednou ucítila krev. Aniž by se cokoli dělo. Zpozorněla a povšimla si tmavého vlka Zathriana, co vypadal, že ovládá a tvaruje svou krev. Měl taky svou magii. Asi každý měl nějakou svou magii. Na to teď ale nemohla myslet. Popolétla o něco níž, o něco blíž k Nimlogovi. Krátce zavyla. Aby na sebe upozornila ostatní letce, zároveň aby jelena trochu popohnala vpřed. Zathrian a asi i ostatní už ho dokáží nalákat do pasti. Případně zatím přiletí Rufus s Eirlys a pomohou i oni tři.

Nemohli nadále otálet. Nimlog se nemusel náhle vynořit pouze u nich. Mohl vyběhnout náhle na vlky, co čekali u pasti. Takový nečekaný výpad takto velkého tvora nemusel dopadnout dobře. „Půjdu ostatní varovat. Může se vynořit odkukoliv. Třeba ho ale nalákáte na ten kus trupu z druhého Nimloga,“ řekla, zadívala se na pár vteřin na ten kus mrtvého jelena. Nevěděla, zda byli Nimlogové kanibalové. Sežrat ho mohlo cokoli. Tito tvorové nemuseli být to jediné, potenciálně nebezpečné pro vlky i další velká zvířata. Roztáhla křídla. Když v tom uslyšela křupnutí. Celkem výrazné, i když vzdálené. „Slyšeli jste to?“ zeptala se Eirlys a Rufuse. Snad se jí to jen nezdálo. I tak se vydala tím směrem. Aby to prověřila. Mohl to být jen planý poplach. Pak mohla vzlétnout a rychle letět dát varování. Zas tak daleko už nebyli. Muselo to hlavně dobře dopadnout. Poslední, po čem toužila, byl velký masakr.

„Štěstí je spíše...jak to říct...jakoby náhodné. Hodně záleží na tvém jednání a rozhodnutích. Ale často přijde i v riskantních situacích. Znám to z vlastních zkušeností,“ mrkla na něj. Asi mu těmi slovy chtěla dát nějakou sebedůvěru, i když by se nedivila. Kdyby ho vyhnala dělat nějaké výtržnosti. Jako je dělávala sama. „Ale zase pro každého je štěstí něco jiného. Pro někoho to může být dobře dopadnutá situace, pro někoho to mohou být jeho děti, přátele nebo rodina. Je to individuální,“ dodala ještě. Čímž mu řekla, že štěstí mohlo být hmotné i nehmotné. Nebyla si jistá, zda-li tomu vlče v tomto věku bude plně rozumět. Ona by asi úplně nerozuměla. I tak to zkusila. Třeba je vlčet chytřejší, než byla kdy ona. Teda ne, že by nebyla chytrá. Jen měla vždycky problém se soustředit. Má občas i teď. Jen se to už od jejích vlčecích let zlepšilo. Troufla si říci, že o dost. „Lov kořisti, jakou my vlci normálně jíme. Hlodavci, králíci, vysoká zvěř. Z motýlů by ses v podstatě nenajedl,“ odpověděla mu. Věděla skoro vždycky, že byl lov důležitý. Jen jí to nikdy nebavilo. Popílka to možná bavit i bude. Nebude ho kazit. Aspoň zatím. „Je více zvířat a plno z nich má úplně odlišná křídla. Viděl jsi třeba někdy netopýra? Nebo vážku?“ zeptala se ho. Asi ne. Když si ještě neuvědomoval rozdílnost křídel ve zvířecí říši. Nebo ano a nikdy mu to nikdo ještě neřekl. „Víš, že ani ne. I tvůj fialový oheň dnes vidím poprvé,“ pousmála se. Znala jen klasický oranžový. Možná byl i fakt, že fialový oheň nepálil. Neničil. Narozdíl od toho normálního. Jenže taková filozofie by byla na takové vlče asi příliš. Nemohl to vědět. Možná někdo jiný by jí o tom řekl více. Neuniklo jí, že její jméno zkomolil, jen se nad tím moc nepozastavovala. Nejmenovala se tak jednoduše, jako on. Počítala, že se to mohlo u vlčat stát. Že její jméno řeknou jinak. I když jí těžké taky nepřipadalo. Vlastně až tak moc se nezmýlil.

Údajně nezávodili. Jo. Iska byl starší. Asi i zkušenější. I když si Fäoline často věřila. Trochu rozumu i měla. Takže věděla. Že závod proti němu by nevyhrála. Hlavně musela šetřit silami. Pokud chtěla ještě něco uběhnout. Vyčerpat se hned na začátku přeci nemohla. Takhle to nefungovalo. I tak doufala, že bude po dnešním běhu trochu vytrvalejší. Věděla, že to chtělo čas. Vytrénovat se na nějakou lepší pozici. I tak to mohlo aspoň trochu jít znát. Teda po tom, co si následně odpočine. i tak jí nakonec světlý vlk předběhl. Pobízel ji k jeho doběhnutí. Dobře, to zvládne. Krátce se ušklíbla. Ještě nebyla nakonec tolik unavená. Že by musela přestat. Takže se snažila srovnat kroky s dechem. A vydala se klusem za ním. Aby ho dohnala, zase běžela po jeho boku. Stromy již pomalu ustupovaly, přičemž jí na tlapách začala lechtat tráva. Zrovna tohle jí nezastaví. Spíš jí to pobídne běžet dále. Ten běh jí pomůže trochu taky vyčistit myšlenky.

Vypadalo to, že se vlk trochu uklidnil. Asi by taky měla. Vlastně si tu celou dobu dovolovala na výše postaveného. To by neměla. Pokud chtěla jednou taky ustoupit z role omegy. Musela projevovat nějaký respekt. Úctu. V Nihilské smečce byla vždycky vlčetem pážetem. Od nich se nic speciálního nikdy nepožadovalo. Tady žila už jiný život. Jen se musela ještě nějaké věci naučit. „Tak jo,“ přikývla na jeho návrh. Asi to bylo rozumnější. Než tu do sebe rýpat ve smečkové noře. Někde v lese by to nebylo ještě tak divný. Jenže tady fakt mohli kecat normálně. Přece jen chtěla, aby měla nějaké uznání i ona. Vzhledem k jejímu původu. Musela se chovat aspoň trochu jinak. „Kdybych byla stejně jetá, nejsem a nežiju tady,“ zazubila se, v důkazu, že to myslela v dobrém. Vlk, co nenáviděl nějakou smečku a rád by ji pozabíjel, v ní žít nejspíše nebude. Nebo možná ano. Proniknout do středu a začít konat. Vlastně přesně to udělala její máma ve smečce Nihilské. Tam neměla předtím žádný vroubek. Tak jí to skoro vyšlo. To případ Fäoline ale nebyl. Útok na alfu, anebo jakéhokoli jiného člena smečky Azarynské neplánovala. Chtěla prostě jen žít. Smířit se s tím vším. „Jinak, jsem Fäoline,“ představila se mu. Jak by asi měla. Možná jí řekne i pak své jméno. „Jak dlouho tady žiješ ty? Říkal jsi, že ses tu také nenarodil,“ zeptala se ho. Jestli nebylo tajemství i tohle. Na druhou stranu byl gammou. Musel být tudíž ve smečce už hodně dlouho. Anebo byl před rvačkou hodně užitečný, takže vystoupal rychle.

Už byla skoro dole. Pod kopci. Netrvalo ale dlouho, co uslyšela za sebou šustění trávy. Někdo se blížil. Instinktivně se otočila. Mohla to být klidně jen běžící myš. Nebo jiný hlodavec. Byla to malá vlčice. Vlče. Vlastně těžko říci. Kolik těch vlčat tady po území lítalo. „Ahoj, asi jdeš za mnou, co?“ zeptala se jí. Mohla chtít kolem ní třeba jenom projít. Vždyť to byl klasický život vlčete. Všude běhat, slídit, vyřádit se z toho množství energie. Ani si nemusela všimnout, že kolem někoho vůbec poběží. Jenže ji nechtěla úplně ignorovat. Třeba vážně mířila přímo za Fäoline. Chtěla společnost. Nechtěla být zlá zrovna na vlče. Teda Fäo nebyla nikdy zlá. Jen mohla být otravná. Tvrdohlavá. A tak podobně. Ne každému vlkovi se to líbilo. Dráždit vosí hnízdo se občas zase líbilo jí. Z toho asi stejně vyroste. Jednou. „Ty jsi taky jedno z těch vlčat, co se tu nedávno narodila?“ zeptala se jí. Protože nevěděla o nikom jiným tady. Kdo měl zrovna vlčata, kromě Adaina a Ikkeho. Zajímala by jí ale matka těchto vlčat. Kam zmizela například. Případně jestli tu ještě žila. Jen vzhledem k tomu, že je vychovávali dva vlci, asi odešla. Nebo se jí něco stalo.

Svolala se smečka. Fäoline se vydala na setkání. Očividně šlo o něco důležitého. Doopravdy. Feier, současný alfa azarynské smečky, se rozhodl opustit smečku. Aby našel svou rodinu. Narozdíl od ní mu ta jeho musela chybět. Nebo těžko říci. Jaký byl přesně jeho účel. Moc ho neznala. Jen ji přijal i přes její původ. A za to ho cenila. To by nový alfa Zathrian určitě neudělal. Ten jí dal i při jejich setkání dost najevo. Co si myslel. Jenže byl to vlk, který se na tuto pozici určitě hodil. Byl silný, sebevědomý a cílevědomý. Tyto vlastnosti by jako alfa mít měl. Asi. Neměla obavy, že by to pro smečku znamenalo něco špatného. Měla spíše obavy, co to znamenalo pro ni samotnou. Nevěděla, co čekat. Možná se bude muset snažit o to víc projevit svou loajalitu. Možná to žádný vliv na ni mít ani nebude. Jistá si tím úplně nebyla. Jenže řekl by jí následně sám. Co od ní čekal. Určitě. I tak se nebála. Chtěla tu žít. Tak to dokáže. Sledovala a poslouchala také zvolení nové bety. Asphodelle. To byla její kamarádka. Ta sem Fäoline vlastně nepřímo dovedla. Po tom, co se rozpadla její rodina. Po atentátu. Nebo jak tomu měla přesně říkat. Byla i celkem ráda, že to někdo jí aspoň trochu blízký dovedl takto daleko. Následně se přidala k vytí na rozloučení Feierovi. Ať jsou jeho cesty jisté a bez větších nástrah. Jenže pokud chtěly nástrahy přijít. Přijdou. Snad se s nimi kdyžtak popere. Zathrianovi gratulovat nešla. Nebyla si jistá, jestlipak by o to zrovna od ní stál. I tak jeho, i další vlky po očku sledovala. Pořád se mohly vyplnit její obavy. Pořád po ní mohl něco požadovat.

Už fakt cítila únavu. K tomu musela vletět znovu pod koruny stromů a uhýbat stromům. Aby neztratila Nimloga z dohledu, ani on ji. To už zvládne. Musela. Jenže najednou velký jelen nikde. Začala dělat kolečka, dívat se kolem sebe. Nemohl se z ničeho nic vypařit. I tak přistála, protáhla křídla. Pocítila velkou úlevu, že si mohla odpočinout. Jenže nevěděla, na jak dlouho. Taky nad nimi stál celkem obrovský problém. Někde se tady toulal silný samec Nimloga. Na jejich území. Mohl představovat nebezpečí. Fakt velké. „Nimlog je prostě pryč, asi už o mě ztratil zájem. Všimla jsem si, že jste oba zmizeli, ale kde je Eirlys, to-“ řekla ještě trochu udýchaně, jen to nedořekla. Eirlys dorazila. Údajně našla zbytky dalšího Nimloga. „To se určitě popral s tím, kterého jsme teď naháněli,“ poznamenala, byť to bylo všem asi jasný. „Ale je tu horší problém. Po území se nám tu může potulovat živý, silný jedinec...Myslíte, že to vzdá a vrátí se na své území, nebo ucítí plno dalších pachů vlků a půjde znovu do útoku?“ podotkla s mírnými obavy, pořád se rozhlížela kolem sebe. Mohl se zase najednou odněkud vynořit. Zastihnout je nepřipravené. To by nebylo dobré. Takže to radši kontrolovala. O těchto zvířatech ještě nevěděla tolik. Jako třeba, jestli se dokázali někdy vzdát. Třeba se ale vážně vrátí zpět tam, odkud ho vyhnali.

Neunikl jí ten pohled, kdy už Nimlog nabíral Rufuse do tlamy. On byl nakonec přece jen rychlejší. Chytl ho jen za ocasní pera. Zamáchal s ním. Její kámen, trefený do boku jelena zapříčinil. Že ho pustil. Rufuse v podobě ptáčka odhodil, jen co se dělo dál, to už sledovat nemohla. Už se nachomýtla do zorného pole a Nimlog, který přišel o potenciální kořist, se za ní rozběhl. Kdo ví, zda-li si uvědomoval, že přišel o žrádlo kvůli ní. Tak či jinak, pořádně ho to naštvalo, věřila i tomu, že v ní hledal dokonalou náhradu. Byla přece větší. Než nějaký pták. Musela váhat jen pár sekund, jestli ona už mířila správně. Jenže už cítila azarynské území. Už nebyli daleko. Jen ho museli pak na hranici namířit přesně do pasti. Pokud už to neudělala. Jenže z této dálky se to poznalo těžko. Otočila se, zda ji jelen nadále pronásledoval. Byl pořád poháněn stejným hladem, případně odhodláním. Máchla křídly, aby se zvedla do větší výšky. Kdyby ji chtěl kousnout. Takhle by byly jeho šance menší. Jen nikdy takto dlouho neletěla. I když už byla celkem dobrou letkyní, zdálo se jí, že překračovala trochu meze. Nemohly jí tady ale selhat křídla. Nemohla spadnout. Zvládne to. Přinejhorším by ji někdo nahradil. Rufus už letěl. Neviděla Eirlys. Vůbec jí nešlo do hlavy, jaktože se náhle zbrzdila. Nemohla o tom přemýšlet. Nimlog byl celkem rychlý. Musela mířit co nejrychleji na území.

Přišlo jí vtipné. Jak se lekla. „Ha, jaká lekavá. Možná jsem z Azarynské smečky, ale nechystám se tě zakousnout. Ale nevíš, rupnout v hlavě mi může kdykoli, to ano,“ přikývla se zazubením. Jako zábavu si dala vystrašení vlčice. Už od pohledu vypadala. Že kdyby to šlo, lekla by se i svého stínu. Po jejích slovech v ní musel projet strach jako tornádo. Což se Fäo hodilo. Neměla teda žádné vyšší plány. Jen už slyšela něco málo o zvěstech. Co kolovalo vlky o vlcích z Azarynské smečky. Tak to rovnou využila. „Takže jsi ranní ptáče, aha. Hm, já si většinou ráda přispím, ale občas si přivstanu. Víš co, nechci být navždy zbytečná omega, musím se snažit, abych dokázala, že mám na víc,“ řekla, zamávala ocasem. Ztvrdnout navždycky na omeze. To by nechtěla. Sice byla vděčná smečce, že ji přijala. Jenže tohle by prostě nechtěla. Třeba ji brzy čekal ceremoniál. Nejen ji. Věděla o dalších asi dvou omegách. Jestlipak měly podobné myšlenky. Třeba se jich bude mít možnost zeptat. Společně si postěžovat by bylo skvělé. „Jo, jsem Fäoline,“ představila se jí. Nemučila ji. Aby jí řekla i své jméno. Měla jistotu, že jí to řekne i tak. Už od pohledu působila jako poslušná holčička. „Co se tak podívat do tajů této tajemné stavby?“ navrhla uličnicky. Zas tak poslušná být nemohla. Musela být aspoň trochu zvědavá.