Príspevky užívateľa

Danny
145

Brzičko z rána se místní princezna rozhodla vyjít na lov. Nebylo to tak dávno, co smýšlela nad tím si pořídit čapí pero, s nímž by mohla pomoci v korespondenci se svým strýcem (ať už by byla čistě formální, či nikoliv - tenhle nerdovský vlk se určitě nezdál, o tom by Giuseppe věděla své) - jenomže to také nebylo tak dávno, co se potkala s vlkem mléčných očí, který jí převedl svou novou schopnost. Ačkoliv si nikdy nepromluvili o tom, do kolika ptáků se Abraxas vlastně umí převtělit, Giuseppe nemínila riskovat život svého "kamaráda" - vždyť on se mi ještě jednou bude hodit, a sám o tom neví. Ale není právě v tom všechna ta zábava? Nechat se vláčet osudem, hýbati trhaně končetinami tak, jak se zlíbí druhým? Samozřejmě, že v tom byl jakýsi druh radostného opojení - hlavně pro ni. S takovým cílem se vydala za hranice.
V průběhu její cesty začalo pršet. Žádná hrůza, říkala si prvé, třeba půjdou čápi lovit žáby, a mě se zadaří ještě dříve, než jsem si malovala. Odolávala, třebaže déšť zesiloval - byla tak přesvědčená o tom, že čapí pero bude její, až černavých ovcí po nebeské klenbě nedbala. Chyba. Z půdy se stala bahnitá skluzavka, po které musela pro vlastní dobro našlapovat opatrně, a z luk se staly kaskády vody, po nichž jeden lehko mohl dojít svého konce.
Jakoby toho nebylo málo, se stoupající párou z lesů Giuseppe úplně zapomněla, kterým směrem se má k monarchii vydat, a zabloudila. Většinou chodívala směrem na západ od monarchie, směřujíc po cestách Abraxase - sever byl krutý, neznámý kraj, který jí věru ostře ukázal, co pod nezkušenými tlapkami svede s vlkem udělat. Už nikdy, nikdy tam nepůjdu. Nikdy!
Na kost promoklá, nemálo ušpiněná od bahna, nakonec princezna zakotvila pod jakýmsi stromem. Ještě, aby začalo hřmít-! V dálce naštěstí slyšela jenom zurčet a vztekle klokotat divou, povědomou řeku - právě takovou, k níž jindy chodívala na svých obchůzkách pít. Kousek po ní jít a hned bych byla doma, ale což se může v tomhle stavu ukázat? Nešťastná, neupravená, div na pokraji slziček z toho, jak špatný to byl den?
Ne. Domů půjde až padne tma a ji tak nikdo neuvidí. Nebo ne?

A'Kaza
144

Neudržela se a z nozder slyšitelně vydechla, jakoby doteď něco potlačovala. Tolika k její schopnosti sebekontroly, že? Oddanost bez kořenů? Jakým právem by mně mohl říkat takových věcí? Jsem podezřelá v protimonarchistickém smyšlení? Já z nás všech? To dozajista mluvil o sobě a svém postavení ve smečce jakoby přiženěného krále, který předcházel jeho Veličenstvu Arrakisovi, není tomu tak? Přiznává se mi snad k pochybám o svém synovi? Nesmysl - Giuseppe slepě předpokládala, že ihned po ní (tedy po vlkovi prvním v zástupu těch, co v krále věřili) stál právě on. Musela se ve svém pohledu unáhlit (ale nebylo zdravé, že první zvážila všechno možné? Nebylo to něco, co by se od špeha očekávalo? Prověřuj a ověřuj!), a tak dlouho po jeho slovech mlčela, snad jen právě dřívějším výdechem dala najevo, že svého otce zaslechla. Kam jenom kráčíme, vaše Ušlechtilosti? Kam se mne snažíte zavésti? Ach, tolika mentální gymnastiky!
Kéž by tak její otec nebyl takovou enigmou, za kterou jej měla. A'Kaza jí byl nečitelným listem papíru, na němž se dříve učila psát - kdysi jí snad vrytá slova dávala smysl, ale dnes už nikoliv. Bylo jí to líto? Lítost, té nebyl jejich vztah hodný - měl na víc. Jedno obrovské nedorozumění. S vlčaty je těžké vyjíti, ale my už děti dlouho nejsme. Byli někdy? Nejsi - tak proč to nezkusíš ty sama? ...Nechci. Měl jejich otec tu příležitost se choulit u vlastního otce a naslouchat jeho udatným příběhům o hrdinech jako z romantismu?
Nikdy si nebyla jistější v tom říci ne.
Po pyscích jí kontrolovaně vyskočil právě ten zdvořilý úsměv, o kterém musel mluviti. „Vskutku, vaše Ušlechtilosti. Úsměvy nejsou pouze projevy prožívání, jak vlci mají tendence mínit,“ a vlky ve své náhlé odvaze se alespoň trochu projevit svým názorem dozajista mínila milagoce, „jsou velmi účinným prostředkem neverbální komunikace, který dovede skvěle pomáhati,“ pohlédla mu přímo do očí. V těch jejích se sotva něco odráželo - všechno totiž důkladně vložila do své intonace hlasu. Tohle nebyla hra, jež s ním původně asi chtěla hráti. Musela se mu předvádět, musela po něm chtít, aby jí byť pokývnutím naznačil, že uznává, jak schopná je ve svém umění rétoriky, jak dobře, třebaže po svém, odráží to, co ji sám kdysi v rámci rodového učení učil. Nebo to byla další z jejích her? Ne, v tomhle bylo něco... něco...
Nemínila A'Kazu poučovat o rétorice, neboť dobře věděla, že je mnohonásobně zkušenější - snad to byla jen forma neúprosné války, kterou vedla sama se sebou. Hledat ekvilibrium. Vždycky se cítila, že v sobě nese dva vlky - statného samce, tmavého a ryze milagovského, pod jehož tvrdou sebekázní tesala vlastní obličej z kamene, a naopak zářivou, světlavou samici falconovců, jíž náleželo její srdéčko a která vložila její kamennost do studánky, kterou jemnými doteky čeřila tak, aby ji naučila formovat mimiku dle potřeby vnějšku. Pokud chceš býti blíže vlkům, jimž sloužíš a kteří slouží tobě, musíš dojít kompromisu - musíš se naučit jejich způsobům. Měli vlastní pravidla, vlastní výraziva a vůbec výrazy tváře. Přemýšlela někdy Milaga nad tím, že nemůže spoléhat, že jim všechno padne k tlapkám a začne se kroutit podle jejich mínění? Nemyslila si, že to první předkové otce na Norestu předpokládali - jenomže si také byla moc dobře vědoma toho, že se možná nikdy nezkusili aklimatizovat do prostředí, kde byli oni cizí, nikoliv ti kolem nich. Tak jednoduše by se dalo tolik nešvárů vyřešit...! Ale to už by z ní mluvilo nezkušené mládí.
Jeden by s jejím vyspělým vystupováním občas zapomněl, kolik Giuseppe ve skutečnosti je. Ale netřeba sebelítosti, vždyť to by bylo pod její úroveň!
Se slovy A'Kazy snad do posledního detailu naplnila jeho vlastní slova, třebaže jimi první možná mínila oponovat - našponovala se, záda rovné jako mořská hladina, a vypjala hruď. Danny, pomyslela jen. Vyzařovala sebevědomím, které po ní, jak si byť třeba mylně přeložila, chtěl - ale bylo to skutečně to, co v tuhle chvíli cítila? A'Kaza to možná vědět nemusel, ale věděla to alespoň ona? Mlčenlivě naslouchala jeho slovům, ačkoliv tentokrát se jeho očím vyhýbala na úkor nebes, co pomalu začaly hrát všemi barvami. Předci a jejich jména. Váha, jež jim byla dána. Občas mu pokývla, aby věděl, že poslouchá - s každým jeho slovem jí docházely ty vlastní. Pippa se cítila býti na bahnitém srázu, který ji polykal zaživa.
„Milaga mne také naučila vážit svých slov a vážit především těch, kterým taková slova předávám,“ začala po dlouhé odmlce v chabé obhajobě, kterou mezi nimi zaplňoval šum nekonečného moře, „v kom vidím spojence, a v kom jej vidět nemohu.“ A ve vás, A'Kazo, ve vás já... Nebylo všechno černobílé, třebaže to tak princezna zřejmě chtěla vidět - pokud vždycky za slovy druhých cítila lest, prověřování jejích schopností, nikdy si opravdové důvěrníky nenajde, a nenajde je ani v sobě samé. Jenomže o tomhle tahle konverzace také nebyla.
Bylo navýsost jasné, třebaže to Giuseppe nedala fyzickými projevy najevo, že ji slova vlastního otce zaskočila a že nad nimi usilovně přemýšlela. Jenom nad jedním ani na moment nezaváhala: Nestrannost vůči vlastní krvi. Sebelepší Milagou by jednou Giuseppe třeba mohla být, aniž by to musela po sobě samé vyžadovat, to jediné tomuto rodu nikdy nemohla slíbit - nikdy proti němu. Nikdy. Nebyla to jen slepá oddanost - byla to oddanost hluchá i němá, ba také chromá. A přesto oddanost zcela životaschopná, ne-li živelnější, než tvorba života samého!
Žít pro pravdu, žít pro Arrakise... Za ty dlouhé měsíce pod vládou tmavého vlka sama zřela zázraků, takřka nadpřirozených, jichž byl schopen po dobách temna, dobách čistého šílenství, kdy na trůnu seděla jejich matka. (Určitě si to nepamatovala zkresleně). To nebyl žádný fantasmagorický kult osobnosti, její čirý fanatismus, obsese - jak bych si takové věci mohla vymýšlet a malovat sama? Jak by mohl někdo mého rozumu a mých schopností klesnouti tak hluboko, ách! Bláhová myšlenka, vskutku! Div se nezačala smát!
To všechno o jejím bratrovi totiž byla objektivní pravda, on byl pravda, a viděl to tak každý správný poddaný.
Giuseppe se v očích odrazila neurčitá starost, když se konečně odhodlala podívat po svém otci a zřela náznak tíhy, kterou v sobě musil nésti. „Chci tenhle svět udělat lepším místem pro všechny generace, které přijdou po nás,“ zhostila se nakonec slova, upřímná ve svých slovech, „a jsem si vědoma toho, že nelze vystavět tak mocné myšlenky na vratkých, polopravdivých skutečnostech o našem každodenním životě.“ A proto musíme oba, my všichni, věřit v Arrakise. Byl to tak niterný kus jejího vědomí, tak skrytý, a přesto snad jasný ve všem, co kdy vykonala. „Je nutné usilovat o věci opravdové, o věci skutečné, které se nám jen nejeví - jenom za nimi lze vidět pokrok. Překonání nás samých,“ pokývla s přeformulováním jeho vlastních slov. „Věřím, že být Milagou není cíl mého bytí,“ pozastavila se, aby její slova nevyzněla jinak, než je mínila „nýbrž jeho celoživotní náplň. Vzdělávat se vždy, kdy k tomu budu mít příležitost - adaptovat se tak, abych zajistila míření k vyšším principům našeho světa. Pro budoucí generace.“ Sebevíc by v sobě v životě chtěla světlá vlčice zapřít celý svůj rod, všechny výsadky, které jí aťsi determinantny biologickými či společenskými předala, vždycky by v ní ten tmavý, statný vlk dýchal a rval se a prznil a znásilňoval to, co zobrazovala naopak světlavá vlčice. Nebylo by pro ni lepší to všechno přijmout, se vším se smířit?
Jenomže to by také nebylo ryze milagovské jednání, že?

Ceremoniál Autumn
143

Cožpak by bylo možné, aby chyběla na slavností ceremónii té Autumn Haunt? Napříč smečkou byla milá vlčice známá především pro svou upřímnou radost z toho pracovat na léně jejího pána, což Giuseppe samozřejmě těšilo, ale také přátelskou povahou, díky níž si získala přízeň především dalších poddaných. Jest požehnáním mít takovou vlčici v naší monarchii, jen co je pravda! Je tolika vlků, kteří by si z ní měli bráti příkladu - tolika těch, co by měli být usilovnější ve své práci ke smečce! Ale kým vlastně vždycky princezna myslela "oni"? Neměla ze své vlastní propagandistické činnosti trochu zmatek v tom, kdo se v jejím domově ještě nacházel, a koho zvládla mocná tlapa jejího bratra konečně vyštípat?
Dnes na tom nezáleželo, neboť záleželo jenom na vlčici s blanitými křídly.
Giuseppe s upřímným zájmem pozorovala počínání její coby budoucí kamarádky (ach, ještě je třeba na tom zapracovati. Však my už si spolu poradíme). Poočku ale přesto pozorovala své okolí, a vše, co se v něm šeptlo - bylo třeba míti vždycky přehled, kdekoliv a kdykoliv, třebaže se jednalo o něco tak generického, jako ceremónie. Co když nějaký špatný zub, kaz v jejich řadách, podněcoval právě na takovýchto celosmečkových akcích nějaké nelibé myšlenky vůči samotnému panovníkovi? Pippa by si nikdy neodpustila, kdyby neuchytila takové zkažené jablka už v zárodku a neodstranila je. Ale u milé Autumn, ách, u ní takových hloupostí nehrozí! Vskutku - její vlastní proslov mluvil za své. Princezna se cítila hrdá mít takovou členku ve smečce.
S úsměvem pohlédla na Autumn a její otisk, s pokynutím gratulující novopečené baronce.

Abraxas
142

Srdéčko jí bušilo na poplach, jenom tak vědět, jestli vzrušením, nebo úlekem. Mráz jí přejel po zádech až poté, co se vzdálil - snad jakoby se tím vytrhla z prapodivného transu, do nějž jí uvedl. Měla důvod ho podezírat? Ale kdeže, kdo by mi měl jít po krku? Ta modrá čůza, co nic pořádného neumí dokončit? Ne, vždyť s tou se sotva znala a ta jediná mohla být její upřímný nepřítel – a když už se potkaly, před vším jejím naivním cirkusem, Giuseppe svorně dbala na to, aby se usmívala tak, jako to dělala u všech poddaných. Přesto se v ní hnula paranoia, a vlčice na moment stiskla zuby k sobě, hloubajíc ve své hlavě. Jenomže kdyby se dostala ke mně, mohla by se dostat i k Arrakisovi. Nu ni? No samozřejmě, že ni! Jak by mohla o svém bratrovi cokoliv říci, byť křivého slůvka vypustiti?! Nehorázná myšlenka! Mohli ji zohavit tak, jako byla zohavena její matka - mučit hůř, než jak se trádovalo o Azarynských - mohli také s úsměvem před jejími zraky zabít ty, na nichž jí ze srdéčka záleželo. Mohli udělat cokoliv a ona by o svém králi neřekla zhola nic.
Opravdu nic?
Přešlápla, prozrazujíc svou náhlou nedůvěru. Nikdy nad atentátem na její rodičku příliš nepřemýšlela, ale se všemi novými vlky v monarchii, s plesem, s Abraxasem zničehonic u jejich nihilských hranic.... Dokud se nikdo nedostane k Arrakisovi, můj životní úděl bude splněn. Ověřuj a prověřuj, že? S takovou už se však s úškrnem podívala k jeho mléčným očím, a s pobavením vepsaným do tváří zlehounka pokývla hlavou. „No jistě! Nebál by se tě věru jen slepý, na navrch také hloupý,“ řka sarkasmem, „vždyť stačí pohled do těch tvých hlubokých očí, ách-!“ a hraným úlekem pootevřela tlamu, imitující němý výkřik ve vystrašené tváři. Kdoví, co se mu honilo hlavou, když k ní tak přikročil! „Ač, musím přiznati, jeden by v nich našel také něco víc,“ zasmála se nakonec laškovně, třebaže předpovídala, že jí sotva porozumí. Nebo je řekla právě proto?
Nebyl dnes černý vlk obecně trošku pomalý? Pomalejší, než tu první noc, co se potkali? Ne, to muselo být její vlastní únavou.
Zvědavě naklonila hlavu, aby se pořádně vynadívala na to, co jí chtěl ukázat. Má také nějaké hvězdičky, o nichž mi neřekl? Nebo si třeba ochočil nějaké zvířátko, co jej doprovází? Když už ale byla řeč o těch - ta tvoříc na jeho hlavě korunku raději zmizela, aby se chuděra nedostala do trablí, a spolu s druhou teď zvědavě pobíhaly kolem Abraxase. Snažily se zjistit, kde co schovává? Giuseppe předtím zaslechla něco málo o novodobém sokolnictví v jejich smečce - mít takového poštovního holuba by bylo nanejvýš znamenité! „Čekáš na něco, Albi, nebo-“ a už s překvapením hleděla, jak si ten neurvalý mladík utíká kamsi do strání. Myslí to vážně? Zvláštní persóna!
Už-už se nadechovala ke vtipu: „Víš, panicové občas zůstanou nervózní, ale-“ a vtom s údivem zůstala hledět na..... „Abraxasi?“ To byl on?
Tak jako ona, i hvězdičky ustaly ve svém vyvádění a zkoumavými dotyky projížděly každé pírko, ba také krkavčí zobák, než se usnesly jednoduchého verdiktu: radostně zahopsaly tak, jako předtím vlk sám a zamávaly "ručkami", aby se i ony vznesly. S takovou Giuseppe zacukaly koutky úst. „Tak ty tímhle způsobem, vidím? Ó, Havránku můj, to je přímo báječné!“ .....Na ptáky Giuseppe nikdy moc nebyla. Teda, záležejíc na kontextu, že? Havran nebo krkavec - obojí to bylo krkavcovité! Snad. „Jako pták si se musel dostat i tu, viď? Takhle za mnou občas budeš moci i ve dne!“ Tak, a teď teprve začíná to pravé dobrodružství!!

Vítání jara: posvěcení hranic
Autumn Haunt
141

Ach samozřejmě, ty prazvláštní křídla! Končetina, kterou přisuzovala zejména rodinně někdejší atentátnice a všem s ní spojených. Kdyby tak kdysi uloupila také její pírko, aby ho mohla zohavit tak, jako byla zohavena i její pokrevní matka, pomstít se – byť nepatrně! Alespoň Ravonnyho pírko držela pevně ku svému srdéčku, aspoň k tomu se mohla v chmurách obracet. Jenomže ty Autumn Haunt jsouc patrně jiné, nu ni? Takřka by se hodily k večeru a všem jeho démonům, k Havránkovi. Kdepak se ten prašivec asi toulá? Navštíví mne, abych se mohla chlubit se znaky po hranicích? Třeba by ho o nich mohla trochu poučit, pokud něco přes tu hlavu dubovou vůbec lze dostati.
Využívat k svěcení hranic svých křídel bylo inovativní: „Vaše schopnosti jsou věru obdivuhodné, má milá,“ pousmála se s uznáním, jen co k ní poddaná přišla - a myslela to zcela upřímně. Vlčice byla vzorným příkladem toho, jak by věci měly chodit, a byla hrdost ji mít ve smečce. „Slyště, pomohu vám; přec jistě potřebujete společnost. Pracovati v tichu jest sic šlechetné, nik vždy dobré.“ Vnucovat se? Ale coby! S takovou vykročila hezké slečně naproti, aby se spolu navrátily k dubu, u kterého původně Autumn pracovala. Měla bych ji pochválit před Arrakisem, jistě by se potěšil takovou pílí! „Tak, a mezitím si můžeme o něčem popovídati, nemyslíte?“ navrhla nenuceně, ba také po své společnici laškovnicky mrkla, jakoby byly důvěrnice a měly si mnohé co říci. A neměly snad? „Nu, třeba...“ otálela chvíli, hraně, co zvědavě nakukovala k vyrývanému znaku, „třeba o našem novém baronovi, Daňkovi. Óch, jaký milý hoch! Nemyslíte?“

Vítání jara: posvěcení hranic
Autumn Haunt
140

Býti poslušnou členkou monarchie občas znamenalo umazat si tlapky na hranicích prací, které nebyla její mysl tak úplně naladěná. Ne teď, když měla plnou hlavu Dannyho! Ten už určitě někde loví. Nebo se snad někde vrhá vstříc nebezpečí? Ach, jistě, že by ho vyrývati do stromků erb mého rodu nebavilo, vždyť - je to dobrodruh, doma dlouho neposedí. Ale poseděl by, pro ni? Už to byla chvíle, co se viděla se svým Havránkem právě u hranic – také to však byl jakýsi čas, co měla tu možnost pořádně poklábosit právě s tím, který byl jejímu srdéčku nejbližší. Nejbližší, to je ale přec tak dívčí, tak hloupoučké! Jedno bylo jisté: potřebovala důvěrnici, z níž udělá svou zpovědnici.
Možná to byl osud, který jí do cesty svedl právě Autumn. Nebo někde zatahala za nitky, aby si vydobyla její přítomnost, její naslouchající ouško? Přece se nemůžeš snížit tak, že poddaným budeš rozplétat své milostné pletky, Giuseppe. Jak nevkusné! No jistě, co by tady vlčici popovídala o tom, oč její srdéčko žádá! Ne - ona ji potřebovala vyzpovídat z toho, jak Daňka vidí ona, nepošpiněnýma očima láskou. (A zjistit, jestli jí náhodou pošpiněné nejsou, aby ji mohla včasně odstranit. Ale určitě Pippu nezklame, že? Že?) „Milá Autumn,“ zvolala, jen co vlčici zřela a už-už se jí po pyscích rozlil vřelý úsměv, „dobré jitro, drahá!“

Abraxas
139 / 120

Třebaže dobře rozuměla (ne)vážnosti tohoto letmého pochválení, nemohla si pomoci od toho pocítit po hrudi kvést krásných, voňavých květů. Pořádný štramák! Možná, že z něj nakonec jednou bude vícero, než nuzný otrhánek z uliček města. A vskutku, co by ne – vždyť už bych si ho mohla vychovati k obrazu svému, nu ni? Jenomže jak si takovou věc představovala? Cvičit ho dle zazvonění, za odměnu mu předhazovat místo masa hvězdičky? Ni, ty by se dočista pomátly! Co hvězdičky – ona by jistojistě zešílela! Všechno to zatím ale byly plané teorie a výmysly, neboť by se pro alespoň tvorbu takové úrodné půdy ke sklizni musela se svým Abraxasem setkávat častěji.
Nebyla hloupá – ona už se nějak zařídí, a černavý mládenec bude určitě také rád.
„Netřeba přehánět, noc je ještě přehnaně mladá!“ mávla ledabyle tlapkou, ačkoliv si koutkem duše přála, aby pokračoval, hned, „strávíme ji spolu. Viď?“ Byla naprosto sebevědomá v tom, že ho nebude muset zdlouhavě přesvědčovat. Pochybovala spíš o tom, jestli takový vlk jako on vůbec někdy spal - od jejich posledního setkání jí přišel trochu znavenější, ale to samozřejmě mohlo býti odrazem měsíčního svitu na jeho uhlovité srsti.
„S těma tvýma očima bych se tomu vůbec nedivila! Duch, ač nikoliv ze záhrobí - strašíš živé, abys z té smrti alespoň něco měl, jistě.“ Střihla ouškem. Přeslechla se? Do nebes? Vskutku, tebe by těžko vzali do samotných pekel – i tam musejí mít jistě jakýchsi standartů. Všechny tyhle abstraktní koncepty nicméně neexistovaly, jak jí bylo léta kladeno na mysl! Nekamarádí se snad (kamarádství?, znejistěla, když vtom: Nu vskutku. Kamarádství vyšších cílů.) s věřícím, že ne? „Ty jsi mi ale fatalistický vlk! Kam jinam by tě měli vzít, Abraxasi, než do nebes? Nemáš tam snad připraveno místo se svým jménem?“ zavrtěla letmo hlavou, usmívaje se u toho. Musí o tom zjistit víc, pro osobní blaho na dušičce. Byl kacíř?
Hvězdičky se s radostí vrhly nabízených tvářích, jakoby je chtěly celé zlíbati, a příjemně u toho hřály. A pokud se vlk nevzdouval, pokud jim trochu dopomohl, jedna z nich si hned udělala trůn za jeho ušima a vesele se u toho pohupkovala. Připravovala si z jeho tlamy udělat skluzavku? Kdoví!
Z Abraxase se v jejích očích stávalo větší a větší panoptikum, což se Giuseppe neskutečně líbilo. Nebylo mnohých kuriozit, co mohla za branami vlastní země zažít (...mimo ohrané atentáty na její příbuzné, samozřejmě...) - bylo třeba zachovávat jakousi úroveň, korunu. To znamenalo, že její největší zážitky dosud představovaly jen Daňkovy barvité popisy jeho světa. Ale jak to přenádherně umí, můj nejmilejší - jako bych tam s ním při každičké výpravě byla! „Jen na mě budeš muset mít štěstí, Havránku,“ uškrnula se. Ale na štěstí se nedalo každý den spoléhat, že?
Rázem jí to došlo a ona se div nezakuckala vlastní slinou, jak mu to spěchala oznámiti: „Nebo míti nějaké tajemné heslo! To abych věděla, že volání od hranic patří právě tobě a mohla ti přispěchati naproti. Kdyby tě slyšel volat můj bratr, inu...“ je to úžasný bojovník - a já nechci, aby ti nabil ciferník. Ách, to by bylo úžasné a tak dobrodružné!

Abraxas
138

Podstatně víc by bylo věru pořádné podcenění toho, jak moc se tmavý vlk za ten krátký čas vytáhl. Vždyť jestli se ještě bude takhle táhnout, jako slunečnice za sluníčkem, nezbyde na něm žádného masa – už předtím byl na pohled takový klouček, velký jako dub ale tenký jako jeho větévky. Jestli to takhle půjde dál, brzičko ho odvane i lehký vánek! „Alběno,“ opětovala mu nakonec s naoko nabubřelým výrazem. Však já ho jednou naučím ječet moje pravé jméno, jen ať se nedělá! Ách, no jistě - důvod jeho neohlášené návštěvy? Zachyběla mu snad, nemůže beze mne žíti? Právě s takovou myšlenkou byla Giuseppe nejšťastnější - třebaže si v srdéčku nesla Dannyho, vidět zájem i jinde bylo vždycky hezké pohlazení. „Nemohl jsi na mě zapomenout, vidím? Vypadáš vícero jako duch, takhle si tě tedy nepamatuji,“ vyřkla s úškrnem, třebaže hravě dodala: „Obrovský, ale tvůj dětský kukuč je stále roztomilý.“ Teď, když ho tu měla, musela sama sobě přiznat, že jí v nějakém slova smyslu jeho naprosto buranský způsob života také koutkem duše chyběl.
Tak svérázný, tak exotický! Kéž by si z něj mohla udělat dvorního pána - nebyl by to v jejím podání ale spíš přístup k majetku, než-li ke společníkovi? Byl, samozřejmě, že byl. A udělat si z něj navrch tajného milence, to by se jí náhodou nelíbilo? Ó, kdyby tu tak byla M'Raan, která jej v jejích vzpomínkách viděla - jistě by si pomyslela, že před ní stojí stará kurtizána.
Hvězdičky, které ještě před chvílí ostýchavě s chaosem pobíhaly kolem jejích tlapek, na slova Abraxase zareagovaly téměř jako na vojenský rozkaz. Zrádci, do jednoho všechny zrádci. Bojí se živáčků, ale tohoto ne - vždyť si je ještě vezme domů, a já půjdu za tmy! Neví, že bludičky škodí? Obě se k němu hlava-nehlava vrhly (a kdyby mohly, určitě by u toho hlasitě naříkaly), jakoby se právě střetly se svým dlouho-ztraceným bratrem. „Nu samozřejmě! Jak bych viděla na cestu k tobě?“ optala se, když vtom se jí v hlase odrazila jistá ostrost, snad němá výhružka: „Jak jsi ty věděl, kde mne najíti?“

Děkuji mockrát za akcičku, na Giuseppe si prosím 8. přívěšek :]

A'Kaza
137

Rozhovory s otcem nepovažovala za tolika důvěrné, jako s vlastním bratrem – nepřišlo jí tedy vhod její aktivitu pro smečku rozvíjet, neboť pochybovala, že si s tím koncil dělá převelikou hlavu. „Vskutku.“ To Arrakis nesl na svých bedrech tíhu celičké jejich monarchie, to Arrakis tolika ztrácel a občas také strádal, aby se jeho lidu vedlo dobře – o tom byla Giuseppe na smrt přesvědčená. Jistě, jako koncil toho musí také mnoho vykonávat, ale což by se to někdy mohlo rovnat všem zásluhám, které pro svůj lid činí jeho veličenstvo? Těžko, věru těžko.
Zkontrolovat, myslil tím snad jejího rytíře od medvědí řeky? Nebo ji, špeha, považuje za škodnou monarchie, která se musí prověřit? Nesmysl, nedala jsem mu sebemenší důvod. Od dob, co pojmula tohoto postavení, pracovala dvakrát tak tvrději na tom, aby v ní prakticky nešlo číst, pokud to vlkům sama nedovolila. Důvěřovala svému otci? „Och, ano?“ pozvedla nakonec vyzývavě obočí, zvědava, co tím mínil. Samozřejmě, že ji nenapadlo, že by mohl myslit cokoliv s Milagou. Tenhle rod jí byl už věru dlouho odcizený, a tak nad ním přemýšlela málokdy – pokud vůbec. „To vás, milá Ušlechtilosti, šlechtí,“ pokývla po krátké odmlce hlavou, „děláte čest svému jménu.“ Pro ni existovalo mnoho věcí, které byly důležitější, než jméno u jména, z nějž okatě vyčnívala - její bratr Arrakis, Nihilská monarchie a její lid, nebo třeba takový Daněk. Rod Falcone y Gracewood, její rod.
Vlk míní, bůh mění. (Kdyby bůh tedy existoval, a nebyl hloupým opojením těch, kteří už nemají co ztratit - jen sebe.) Kde A'Kaza viděl upřímný zájem, váhu, tam se princezna cítila zklamaná vidinou výslechu, třebaže ve tvářích držela pokoru a kázeň, které tam vyšperkovala už na začátku jejich rozmluvy. Jeho záměr tak bohužel špatně pochopila, a snad i proto byl její hlas formální tak, jak by se asi od každého s kapkou milagovské krve čekalo: „Samozřejmě?“ vyřkla prvé jako otázku, jakoby té jeho ani nemohla uvěřit. „Sloužím svému králi tak, jako by měl každý poddaný, a tato služba mne denně naplňuje radostí. Vládne tak, jak by měl vládnout každý vlk také sám sobě, ve svém nitru. Je mi líto, že to někteří poddaní ne a ne pochopit - takové vlky je třeba přeučit dobrým mravům, správnému smýšlení. A pokud nepovolí ve své bláhovosti, inu.....“ Nevyhnula se řečmi o Arrakisovi tomu, na co se prvé ptal? Jistě - možná, že v tom byl záměr, možná také ne. Všechno, co řekla, tak či onak myslila naprosto upřímně.

Abraxas
136

Jako vlk oddaný svému povolání se Giuseppe nachomýtala kolem hranic (ba také za jejich malovanou čárou, neboť monarchie, ta musí mít tlapky všude, kde to jde, aby předešla hrůzným činům minulosti) poměrně často. Občas se to vlastně zdálo býti tak často, až ji jeden po večerech nenašel v jejích obvyklých skulinkách, poblíž svých poddaných - byly to hloubavé myšlenky, co její mysl udržovaly svěží a neschopnu oka zamhouřit, nebo strach? Není se čeho báti, vždyť-, a rázem se jí před očima vybavily tváře, které mohly být jednou zohaveny tak, jako ty Bellanny, Arrakis, král všech králů, Danny, můj nejmilejší- A kdo jiný jí byl v tom pustém světě přítelem, o koho jiného mohla míti starost? Přítel všech, usměvavá a poddajná kdejakým konverzacím - ale o skutečných přátelích, o jejích přátelích řeč být nemohla. Kdo byl dostatečného postavení, aby k němu mohla rozmlouvat o svých trablích? Koho by se tak mohla dotknout tak, aby by vycítil její potřebu, nemusel jí přání vidět ve tváři, protože tam by našel jenom masku, úsměv? Je třeba si od všech držet odstup. Kdyby byli zradili, kdyby byli napadli mého krále...
Možná proto k hranicím spěchala nikoliv s radostí, že slyší známý hlas (kdo? Vzpomínej, notak, vzpomínek usilovněji!), ale se zbrklým, nervózním šimráním všude po těle. Předzvěst zla. Třebaže vlčice už téměř dospělá, tma jí naháněla strach - a tak si samozřejmě vyvolala dvě hvězdičky, hezky do páru, já a Danny-, aby jí svítili pod tlapkami. Usilovně se snažily držet jejího zátylku, až to vypadalo, že s řítící se princeznou přichází samo boží světlo. Nebo ďáblův hněv?
Takřka bez dechu se princezna bez své obvyklé korunečky ocitla na hranicích klenovských kopců, celá polámaná a nervově napružená. Snad si Abraxas vzal něco s sebou! Slyšeje jeho hlas, zaprášen vzpomínkami a přesto jako živý v její paměti, a pak i jeho mléčné oči, v krve by se v ní nedořezalo. Jak sladce chutnala úleva, že nejde o atentátníka - jaký zmatený, vzteklý i radostný pocit ji popadl, že to je jenom tenhle podivín. A prznitel jmen! „Ještě jednou houkneš jako sova, a nacpu ti do chřtánu kameny. Co kameny, písek!“ štěkla po něm se zamračením i úsměvem, který se jí, chtě-nechtě, tlačil na pysky. Trocha té puberty na královské krvi a její serióznosti vždycky ubrala, ne snad? „Pippa, kolikrát to mám ještě opakovat, stačí Pip!“ Kolik ještě bude mladých, velmi hezkých chlapců, kterým raději řekne svou přezdívku, než celičké jméno? A to si říkala princezna. Ještě z ní vyroste lehká děva-!

A'Kaza
135

Ouška se jí stočila za známým hlasem, přestože ne tak důvěrným, jak by si jeden u královské rodiny pomyslil. A'Kaza ve vší své kráse - statný odraz svého vlastního otce, který v monarchii zažil mnohé. Pročpak tu asi je? Nemyslila si, že by si vlk přišel užívat zvuků moře, nebo snad hledat pěkné mušle, se kterými by se mohl někomu dvořit.
Protože nechtěla přivést svého otce do rozpaků, nebo mu snad způsobiti horších nesnází, Giuseppe se zdržela úsměvu, který se jí už intuitivně probojovával na pysky. Dobře znala milagovskou náturu - vždyť jí byla odmalička vštěpována, třebaže měla zjevem daleko od toho, co by si rod přál. (Neusmívat se na členy monarchie, vždyť to by bylo tak nereprezentativní - mračit se může leckdo, ale princezny, ty nikdy.) Zastyděl by se za ni, kdyby tak učinila? A že mě oslovil, to má svých důvodů? Ptá se, protože mu to tak káže zdvořilost, nebo protože chce? zapeklité, ale v jejím srdéčku jasné: Kéž by tak chtěl. „I já váš, vaše Ušlechtilosti,“ opětovala se slušným pokývnutím hlavy - rodiče se musí ctít!
Otázka, kterou jí časoval, na moment v jejích očích rozjiskřila překvapení. Tak primitivní otázka, a přesto to poslední, co by od něj čekala - koutkem duše už-už přemýšlela, jestli Arrakise nepotkala nějaká nemilá nehoda. „Dnes je věru pěkný den,“ začala, zjevně testující vodu, ve které se jejich konverzace bude odehrávat, „šla jsem si zalovit - nechtěla jsem zahálet -, a teď odpočívám. Jsem moc ráda, že je konečně jaro a naše půda zregeneruje po tuhé zimě,“ a klid. Jakoby to bylo ještě včera, co byla Voltaire exilována... „A vy, vaše Ušlechtilosti? Co vás přivedlo na pláž?“

Jméno postavy: Giuseppe Falcone y Gracewood
Jakým předmětem byla postava začarována: Pírko
S kým, kde: Danny, Tisícroční strom
Kolik postů: 6 postů
Krátké shrnutí příběhu: Poté, co byla nevkusně omámena kouzlem pírka, konečně svému rytíři hezky od srdéčka řekla, že ho má ráda - vlastně mu to řekla tak přehnaně, až jí samé bylo zle. Jako v každé z jejich konverzací však padlo jméno Arrakise, a tak se trochu pobavili o tom, jak mu právě své zalíbení oznámí.
Dopad na postavu: Jaké to je, když se zamilujete do svého poddaného, někoho nižších stavů? Je to morální? Jak tuhle věc bude brát její rodina - ale hlavně Arrakis, na kterém jí na světě ze všech vlků záleží nejvíc? Giuseppe už předtím měla pořádné dilema, jestli se Dannymu vůbec přiznat. Cítí se podvedená sebou samou a třebaže je zamilovaná, svého vyznání trochu lituje.

A'Kaza
134

Přívětivé počasí a adrenalin, který se jí v těle proháněl po úspěšném lovu (mistr ze mě nebude, ale marná také nejsem!), stočili cestičku mladé princezny právě k moři. Třebaže ještě nebylo vůbec teplo do něj vcházet a vlhký, nevyhřátý písek nehezky občas zazobal na polštářcích, Giuseppe neznala pro dnešní dopoledne lepšího místa. Kdo by šel takhle ke konci dne k moři, když ještě z rána pršelo, že? Ale je to čistě logická věc – pláž je ze zimy ještě trochu zaneřáděná, vždyť jaro se nás sotva dotýká. Mnoho sněženek u nás ještě nevykvetlo. Ale vzduch, ten už byl vonět jinak.
Jak se tak po světlém písku procházela, nechávaje v něm své stopy, usmyslela si, že by tetě Riveře mohla donést hrstku nějakých pěkných serepetiček, které by mohla využít. Kdoví, kdy tetku zase políbí nějaká kreativní múza a ona se po hlavě vrhne do nějakého projektu?

Valentýn - Danny
133 || 6

A pak kouzlo zničehonic pominulo, ale láska zůstala taková, jaká byla vždycky.
Giuseppe se na krátkou chvíli zalekla, že by se s ní snad odmítal chlubit před trůnem a že si všechny milé slůvka, které si tu vyměňovali, vymyslel tak, aby uspokojil svou nadřízenou, nikoliv vlastní děvče - všechno se ale nakonec ukázalo býti trochu jinak, a ona svůj příliš zbrklý názor prozatím odložila. Jenomže neměl by o tom Arrakis opravdu vědět prvé ode mne, aby se s tím psychicky srovnal, než by Daňkovi trhal ocas? Ale proč by ho byl vůbec rval, když je takovým šikovným členem smečky, že! Bylo tu mnoho jiných, co by si zasloužili trochu výprasku, o tom nebylo pochyb. „Musíme to na něj nějak vymyslet - pomůžu ti,“ pokývla mu nakonec souhlasně hlavou, aby se chudák dlouho netrápil tím, že by se hlava-nehlava vrhala do akce, „vyzrajeme na něj.“ Jenomže na někoho tak chytrého, jako byl samotný panovník, těžko jeden použije nějakou mentální hru.
Kdyby na to přišlo, samozřejmě - Giuseppe se však snažila udržet plamének malé naděje, že s tím bratr nebude mít tak velký problém. Možná nad tím jenom oba příliš přemýšleli?
Po pyscích se jí rozjel drobounký úsměv a už-už se zjemna zapřela o jeho dotyk, aby jej více pocítila. „Aby si nepomyslili, že tě tu držíme jako mého nápadníka násilím, víš?“ Kam se hnula královská rodina, tam bylo třeba vidět politické machinace - alespoň tak si vždycky představovala uvažovat oba své rodiče. Achich, co na to jen poví jeho Ušlechtilost A'Kaza? Pravdu říct, s otcem nikdy pořádně nenašla stejné vlny - cítila k němu úctu a obdiv, jaký má ke svému otci každá dcera. Ale bylo v tom i něco víc, něco osobnějšího? Láskyplnějšího?