Príspevky užívateľa

Ples - Apollyon
118

Samozřejmě, že se objevila na plese a po celou dobu ceremonií postávala u zbytku svých příbuzných a usmívala se, jak jen to šlo. Občas si s významnými hosty vyměnila tisíceré díky za přijetí pozvánky, s těmi méně výraznými tvářemi pokývnutí a hřejivý úsměv. Tolika vlků ve jménu našeho pana krále!
Ale ani tahle noc nemohla být tak perfektní, jak si ji dlouhé dny malovala a snila. Nejednou si v davu všimla zrzavého, hnědavého kožíšku, který by bezpochyb mohl patřit Daňkovi - ačkoliv si uvědomovala, co jim Arrakis uložil na srdéčko, nemohla si odpustit jakousi tajnou tužbu, snad přání, aby tu lovec medvědů byl a věnoval jí ten nejdelší a nejkrásnější tanec z celého večera. Cožpak je to špatné, takhle snít? Snad bych mu alespoň mohla donésti trochu z hostiny, aby nebyl úplně osamocen... Ale tenhle večer mu, obávala se, nahradit nemohla. Jaké trápení, jaký to těžký úděl!
Snad jen když později, stojíce sama v prostoru, očima zavadila o kožíšek Roiha, blýsklo v jejích očích němé doufání - jenomže jí do cesty brzičko vešel šedavý vlk, nemálo statný, a ona jej ztratila z dohledu. Ach né! „Moc mne těší, milý Apollyone. Já jsem její výsost Giuseppe Falcone y Gracewood,“ usmála se a, protože si o to situace náramně žádala, pokračovala, „princezna Nihilské monarchie.“ Kdyby si náhodou chudák nevšiml, že jí hlavu obepíná korunka z vrbového proutí, na kterou přemluvila zbytek svých aristokratických příbuzných. Divila se, že takových maškarád svolil i pan koncil, ale jelikož jí byl v tento ples absolutně ukradený - vždyť se sám jistě nepovažuje za člena naší rodiny, tak proč se znenadání chce snažit? Nebo to snad dostal nařízením od jeho Veličenstva? Nebo svého velectěného otce, aby udržel výzor dobrých vztahů mezi smečkami poté, co u nás předvedl strýček? -, příliš pozornosti mu nevěnovala. „Těší mne, že vaše smečka přijala naše pozvání na ples. Jeho Veličenstvo je potěšeno vaší ctěnou návštěvou,“ zmínila se alespoň okrajově, formálně, aby si o ní tenhle prazvláštní, pohledný mladík nemyslel kdoví-co, „byla to pro vás zdlouhavá cesta, milý Apollyone?“ Všechno působilo tak nastrojeně a uměle, a přesto - přesto se Giuseppe v očích mihla upřímnost. Všechno, co kolem ní bylo, nebyla v jejím srdéčku ani fraška, a ani jakási politická hra.
Byla naprosto oddaná myšlence, že alespoň v tento večer v monarchii všichni věří a že Arrakise každý miluje. Kdo pochybuje, nechť dnes večer zírá a na vlastní oči vidí-!!

Autumn Haunt
117

Nemohlo se snad státi, že Autumn ve své zapomenuté minulosti vyrůstala v nějakém království podobné tomu Nihilskému? Jak servilní byla, s jakou ochotou se Giuseppe vybízela na tlapku - a ani jednou u toho nezaskučela protestem! Princezna se zamyšlením pozorovala gesta, naslouchala až naučeně působeným frázím a na pyscích jí u toho kterak neumíral miloučký úsměv, kterým chtěla vyjádřit svou sympatii. Nejste jako žádná jiná, má milá Autumn, a to by byla obrovská škoda nevyužít. Cožpak bychom mohli váš přirozený talent nechat jíti, než nevyužít jeho naprostého potenciálu?
Příběh, který jí byl převyprávěn, nejednoho zatahá za srdéčko. Tak mladá, tak bezbranná, a o jaké ostré vrchy s ní osud házel a mával! Princezně z výrazu úsměv postupně mizel a znovu se objevoval, jak se její vyprávění ubíralo k dobrému, zářnému konci právě v jejich monarchii. „Ach, milá Autumn,“ vzdechla nakonec, „to je až k neuvěření, kolika strasti jste si musila projít! Vaše samota musela být nepředstavitelně náročná věc - svázání, jaký to barbarský akt kohokoliv, kdo vás do takové situace uvrhl-!“ umocňovala a přežvýkávala, o čem se dnes doslechla. Cítila se zklamaná z toho, že nenalezl tuhle vlčici dříve. Ale cožpak to neprospívá jejímu obrazu o našem království?
Giuseppe se krátce odmlčela, než se jí po pyscích prohnal úsměv jako žádný jiný: „Monarchie vám musila vhnát do plic nový dech, Autumn. Kdokoliv je okolním světem odmítnut, ten se může spolehnout na to, že mu naše Veličenstvo Arrakis vždycky otevře svou náruč a uvítá ho se vší grácií, třebaže by smrděl jako rybina,“ rozvášnila se, doufaje, že svým řečnictvím ve vlčici jenom umocní její důvěru v monarchii a krále. Ale bylo to vůbec možné, když se vlčice už nyní zdála být naprosto oddaná čemukoliv, co její bratr smečce kázal? Kéž by celá smečka byla jako ona! „Taková věc ale samozřejmě přichází s oplacením jeho milosti, vždyť je to tak správné. Povězte - přemýšlela jste, co byste ve smečce mohla konat, má milá?“ Protože Giuseppe by pro ni už možná malou prácičku měla.

Daněk
116

Ač fráze pomíjivá, na kterou jistě oba mladí vlci ve svém stáří zapomenou, Giuseppe pro tuhle chvíli jeho slova proťala něčím nevídaným - pocítila nad svým společníkem moc, a přesto se jí nechtělo chytit otěže jeho nabídky, snad příslibu, jak se věci budou mít. Neodpustil by sis, cožpak by se mohl celý život užírat myšlenkou na jednu princeznu, jíž daroval svůj slib a následně jej nesplnil? Nezabilo by ho to? Ale já bych ti, Danny, odpustila vždy.
„Pokud jsi o svém trápení neřekl nikomu jinému,“ začala opatrně, zamyšlená, „pak by mu o tom neměl kdo říci. Ale Danny - i kdyby ano, neskutečně by ho potěšilo to slyšet z tvých vlastních úst,“ snažila se jej přesvědčit. Nebylo to trochu sobecké gesto? Je a bude, aťsi udělám cokoliv. Kdyby řekl ryšavý vlk celou pravdu jeho Veličenstvu sám, nemusela by tak učinit sama Giuseppe, dostala by-li se k takovýmto zásadním informacím - protože by to udělala vždycky, a u všech. Arrakis si zasloužil mít veškeré informace, na které mohl jeho lid dosáhnout: naprosto bez výjimek. „Ale kdybys chtěl, můj rytíři,“ začala nakonec s drobným úsměvem, jak k němu opatrně přistoupila - snad se bála, že kdyby byla rychlejší, ucukne a uteče jako splašený daněk -, „pak za ním mohu jít s tebou. Jeho Veličenstvo svůj lid nesoudí, ale chrání: a jestli při tobě navrch budu stát já, jeho srdéčko jistě tvé důvody vyslechne s o to větší prozíravostí.“ Arrakis nebyl krutý, jak si zjevně myslela celá zrádcovská rodina - jenom potřeboval čas, co mu málokdo kdy chtěl poskytnout. Hlupáci!

M'Raan
115

Kým vlastně byla její teta, pokud jí s takovým sebevědomím pokývla na její požadavky, aniž by se u toho musela Giuseppe sáhlodlouze rétoricky zapotit? Musela do situace vidět s jiným, možná povznešenějším nadhledem - a to mladou princeznu uvrhlo v pochybení. Přesto se však těšila, óch, jak moc se těším, div na to slůvka nestačí!, a už teď chtivě vyhlížela příležitost, kdy jejích služeb využije. Co kdyby mi pověděla víc o svojí smečce? Ne, to jsou získatelné informace bez nutnosti propadnutí slibu. Tak třeba-? „Jsem velmi ráda, že jsme došly k rozumné dohodě,“ řka, v hlase patrná radost z uzavření dohody. Ale bude to nakonec k něčemu, nesmete to čas a neobrátí to v prach? To se teprve ukáže. „Čiňte, jak v mé hlavě uznáte za vhodné.“
Vnitřní svět Giuseppe na M'Raan mohl působit kupodivu chaoticky a jediným pořádným pojítkem, co všechny věci uvádělo v jakýsi pomyslný řád, byla naprostá oddanost Arrakisovi, která převyšovala všechno, ba také oddanost samotné monarchii - a v tom ležela všechna její síla i slabost. Styděla se za to? Nezdálo se, že by v její hlavě stopy studu byly - služba králi byla přece služba samotné monarchii! Princezna byla ve svém smýšlení, zdálo se, vždy velmi otevřená a takřka vše myšlené říkala také nahlas: snad to byl jen její vrozený um pro řečnictví, že mnoho vlků nebylo dostatečně vnímavých a nevšímalo si tak oček, které do svých promluv vkládala, co je následně uměly polapit. Nezpochybnitelně v tom tkvěla krev milagovců, o čemž byla Giuseppe také vnitřně plně přesvědčená - a vážila si toho.
Jen bleskurychlá myšlenka na černavého, slepě vyhlížejícího vlka právě z města mohla její tetu čiře zmást. Kdo to byl? Abraxas!, ale co v celém tom puzzle dělal? Jak tam zapadal, byl pro ni důležitým? Giuseppe se na něj snažila nemyslit, ale čím víc přemýšlela právě nad tím, že nesmí (proč by to dělala? Skrývala snad něco? Podobal se Arrakisovi, ba i iniciálny jejich jména vyznávaly podobně - nešlo třeba o bastarda Voltaire, který byl rodině zamlčen?), tím hlouběji M'Raan nahlížela do jeho tváře a mohla pociťovat zmatené, rychlé bušení srdce, nervozitu a... Něco. Něco, co Giuseppe sama neuměla pojmenovat.
„Ach,“ vzdechla jen, co se jejich spojení přerušilo a musila si neslušně protřít oči, jakoby jimi celičkou dobu viděla právě do útrob mysli druhé vlčice. Náročná to magie - náročná, a přesto tak fascinující! „Prazvláštní to magie, věru, věru,“ posteskla si jen, co se po M'Raan pousmála, „vaše schopnosti oplývají jistě nepředstavitelnou mocí.“ Má takovou i jeho Veličenstvo? A co s ní svede on? „Samozřejmě,“ řka, a se svými slovy zároveň došla poznání, že netuší, co by vlčici dala. Pírko od Ravonnyho v srsti jí bylo drahé, korunka statusový symbol...!
Tlapkou si přejela po korunce, na níž našla pírko ze svého posledního lovu. Ach, no jistě! „Zde, milá teto,“ a opatrně před ní položila sojčí chloubu. „Pozdravujte v mém jménu zbytek naší rodiny, a také vaši panovnici - tedy, vůdkyni. Přeji mnoho zdaru ve vaší cestě k povýšení,“ zdvořilostní gesto, a přesto tak milé jejímu srdéčku! S tím se po vlčici usmála a pokud neměla již více, na co by se chtěla optati, vyrazila pryč. Měla tolika, nad čím přemýšlet!

Enkidu (před plesem)
114

Zvědavě naklonila hlavu na stranu. Jak ho tak poslouchala, chudák musel být úplně zmatený v tom, jak s vlčicemi nakládat! Cožpak ještě nikdy neměl nějakou dámskou společnost v takovémto kontextu? Ach, jak je mi jej líto, ale co naplat? Sloužilo to jejímu účelu - pokud teď Enkiduovi pomůže, sblíží se s ním, a to pro ni v budoucnu bude znamenat jen dobré věci. „Samozřejmě, že mám,“ přitakala mu s úsměvem a už-už zamyšleně občas hmkla, „každá vlčice má ráda třpytivé, slušivé věci, co si na sebe může dát - třeba mušle z našich pláží,“ navrhla mu prvé, než se jí po pyscích rozjel spiklenecký úsměv: „Ale ani dobrým jídlem nic nezkazíte. Pozvěte ji před plesem na oběd, třeba jí sežeňte poslední květiny tohoto roku. Jistě nepohrdne,“ a pokud ano, tak to dozajista byla nána pitomá, co si jejich rytíře nezaslouží a měla by ho tak přenechat ve spárech nihilských vlčic. Domlouvala mu tu rande s cizinkou - tak ať se cizinka také činí a náležitě se o Enkidua postará!
Překvapení těžko zvládla zabránit. Spolu?! „Ach, to ne, milý Enkidu! Jak by to před vaší Hel vypadalo, kdybychom se pohybovali bok po boku? Vždyť by to urazilo všechnu vaši pilnou práci, a její srdéčko jistě také,“ to opravdu nikdy s někým nebyl? Giuseppe na chvíli zaváhala, jestli bylo rozdávání rad ohledně randění v její kompetenci - pak si nicméně vzpomněla na Ravonnyho, a srdéčko se jí stáhlo jistým žalem. Ach, ach ano. Ale slečna Hel - na tu bude dobře pamatovat.
Pokývla mu hlavou, následující v jeho blízkosti. „Nic jiného, než upřímnost, bych od vás nečekala,“ řekla s patrnou vážností v hlase - bylo navýsost jasné, že si svými slovy byla jistá. „Copak vám leží na mysli?“

>> Tisíceroční strom

Kosuth'laes
113

Méně než cizí, ale cožpak to jde, když byl Dante její bratr také z rodu druhého? Zapomínal snad její praotec na skutečnost, že se v jeho vnucích a vnučce mísila také krev rodu, který, na rozdíl od toho jeho, po celé desetiletí ovládal celičkou monarchii na Norestu? Kéž bych tak věděla, kdo je to Norek! Pokud stále pobývá na tomto území, jistě by mi dovedla říci víc o tom, kým S'Arik je. Nebo se příliš dobře neznají a proto se praotec tak vzteká?
Rozhlédla se po vlcích, a když z nich vycítila souhlas či ignoraci slov hlavy rodu, pocítila vůči celé téhle prazvláštní bandě nevolnost - a zlobu. Zlobu vůči bezpráví na nevinných životech, zlobu vůči elitářskému systému a zlobu především sesterskou. Dante opustil smečku, samozřejmě - ale cožpak to z něj dělá zrádce celičké monarchie? Což Arrakis sám nepocítil v dobách atentátů strach o svůj vlastní život, natož pak o nás? Pokud chtěla Bellanna vyvraždit celičký jejich rod, bylo nadmíru jasné, že by právě za jejím pochroumaným sourozencem vyrazila jako první - moc by se jí vzdouvat totiž nemohl. Polykající hořkost vůči všem těm šaškům, kteří ji obklopovali, Giuseppe zůstala zraky viset jen a pouze na Arrakisovi.
Spasitel monarchie Nihilské - panovník stvořen z tekutého zlata. Bratr.
Fyzicky musila potlačit úsměv, co se jí už automaticky tlačil na pysky: „Jistě - naše domluva se samozřejmě bude činit pilné práce a jeho Veličenstvo bude velmi brzy ovládat umění psaní.“ Ach, oslovení - ani nepřemýšlela nad tím, jestli si tím praotce nepoštve proti sobě! Ale cožpak sám praotec neporušil svou zásadu, zjevně hypotetický imperativ? Nerozmlouval o politice na půdě, která jí neměla být potřísněna? „Mým cílem je jej celičký tento proces naučit již do konce této zimy.“

Enkidu
112

Zadumaně pozorovala jeho reakce a mimoděk se jí po pyscích přehnal úsměv. Enkidu byl milým rytířem, který se ve svém životě mezi vlky zjevně příliš nepohyboval - nejméně ve zdlouhavém období předtím, než se přidal do monarchie. Tady už nikdy nebude hladovět a žíznit po společnosti, milý Enkidu, trpělivě naslouchala jeho slovům, váš král se o vás dobře postará. „Opravdu?“ vyhrkla s překvapením - cožpak měl tento vlk ve smečce nějakou milou? Sashu? - „och, tak o tak radostných novinkách jsem věru ještě neslyšela! Moc vám gratuluji, pane Enkidu,“ a už byla samý úsměv, samá chvála. Kdo to tak může být? Nedejbože se jednalo o zrádkyni smečky, Bellannu?! Povšimla si, že k sobě měli tendence usedávat a nemálo pamatovala, jak jí to občas umělo zabolet na srdéčku - to ale jistě nic neznamenalo. Nepochybně. „Jistě jste odvedl dobrou práci, hezky jste jí u takové žádosti něco daroval, a vaše milá ráda přijde. Moc se těším, až ji poznám... Leda bychom se už znaly?“ Jen co se její kožich ukáže na plese, ihned si ho musí pořádně prohlédnout, ne-li s takovou paní začít nějakou konverzaci. Kdyby nám tak Enkidua ještě zkazila nějakými nemístnými myšlenkami-!
S pozitivně oděnou grimasou zvesela pozvedla hlavičku, jakoby před jejich baronem skrývala jakési tajemství. Měla snad ona nějakého fešáka, který ji pozve na ples? I kdyby ano, nebylo na místě se o takových věcech bavit s obyčejným lidem, sebevíc mu mohla Giuseppe být nablízku. „Moc se na něj těším - ostatně je to také můj první ples vůbec,“ mávla ocáskem, načež si posteskla: „Kéž by se našel ve smečce nějaký mládenec, co by mne pozval tak, jako vy svou dívku.“ Nemohl by snad Daněk...? A jen co na něj pomyslila, už-už v hrudi pocítila zrnět... nervozitu? Radost? Ách, kdyby tak uměla tyhle rozporuplné emoce pojmenovat-!

M'Raan
111

Samozřejmě, téměř jí spadlo z pysků, ale cožpak se, teto, celičkou dobu nebavíme o členech ryze nově příchozích, nikoliv řádových? Tmavá vlčice se zjevně velmi pevně koncentrovala na svůj úkol, jakousi sprostou "zkoušku dospělosti" a "prověření pro opravdové členství" - a tak se Giuseppe jen pousmála, jakoby tohle byla uspokojující odpověď, a mlčky tuhle konverzaci přešla. Prokazovat se za celoživotní službu, ach, to na tom Přízrační ostatně musí být hůře, než my. Mají tam i oni zrádce, které je potřeba filtrovat? M'Raan nakonec o Nihilské monarchii nemusela vědět všecičko, co si umanula, že?
Být se zeptati nahlas, Giuseppe by pro ní měla jednoznačnou odpověď - krev. Krev nihilských panovníků, mocných pánů již prokazatelné desetiletí, nikoliv milagovců. Její příbuzní občas zjevně zapomínali, možná pro vlastní klid na duši, že rod Falcone y Gracewood nezahynul pod tlapkou surové nátury Milagy. „Vskutku, M'Raan,“ řka jen k jejím slovům, „jsem si jista, že je to samozřejmé.“
Po pyscích se jí mihl drobounký úsměv, ač se jí v očích blýsklo jisté uražení. Cožpak si její teta myslila, že je Giuseppe naprosto blbá a nerozumí tomu, o jaké informace - či snad služby - by v případě splacení dluhu mohla žádati? Potlačila frknutí, namísto toho roztahující svůj úsměv, a slušně jí u toho pokývla hlavou. Tmavá, mohutná vlčice jí nakonec poskytovala dobrou službičku, a ještě se u toho chovala mile - bylo namístě, aby princezna neudělala žádné iracionální rozhodnutí. „Je, milá M'Raan. Když jsme si všechno hezky ujasnily, jistě nám nezbývá nic jiného, než přejít k aktu, který vás povznese z obyčejného člena ve vaší smečce.“ S chutí do toho, že? Jen nemyslit na to, jak hloupá ji zkouška jejich spojenců přijde!

Autumn Haunt
110

V srdéčku jí div nezatahalo milé gesto nové členky jejich monarchie za nitky. Jak ráda byla, že někteří vlci téhle monarchie ještě nezapomněli správné způsoby a přístup ke královské rodině - že by to bylo tím, že všichni protimonarchisticky smýšlející bastardi dostali pořádnou lekci a již se neodvažují vstoupit přes náš práh? Nesmysl. Nebyla bláhová, aby si myslila, že se v celičkém jejich království nenajde alespoň jeden takhle smýšlející zrádce. Autumn Haunt jím však očividně nebyla - stačilo se dívat. „Nervózní, Autumn?“ podotkla s úsměvem, v hlase přátelský tón, „neudělala jste nic špatného, a tak se jistě není čeho obávat.“ Leda bys něco skrývala? Ale ne, to by si jako nová členka Nihilu jistě tahle slečna nedovolila!
„Oh?“ vyhrkla řečnicky, „máte snad mysl zahalenou mlhou? Dosud jsem nepotkala žádného vlka, který by si na svou minulost nevzpomínal.“ Záhada sama pro sebe, to znělo jako hrozivý úděl, který si sebou jeden musil nést. Giuseppe si nedovedla představit, že by si znenadání nemohla rovzpomenout na to, co zažila - jaká ve svém životě vlastně byla, a být měla. Pokud Autumn přišla o paměť, musel to být krutý osud. „Ale, víte - vlastně je to nepodstatné. Dnes jste členka naší skvělé monarchie, a tak už s klidem na duši můžete hledět jenom kupředu,“ povzbudila svou kolegyňku, „v Nihilu nejste kterak dlouze: povězte, jak jste se k nám dostala?“ Jak ráda by si tenhle příběh vyslechla!

Enkidu
109

Do krásy takřka fatální, zmínil by se jistě nejeden vlk, co měl to štěstí Giuseppe ve své přítomnosti někdy míti. Baron jejich smečky se ale jistě neměl čeho obávat, neboť ve svém srdéčku myslel snad na jednu jedinou - kdyby o tom princezna tak byla věděla, jistě by si posteskla nad tím, jak je ta láska důvěřivá. „Míjeli jsme se,“ konstatovala nakonec s drobným pousmátím, jak už jí bylo mezi lidem nihilským přirozené. Nebylo to vůbec dobře - a právě proto to dnes Giuseppe hodlala napravit tak, aby v ní Enkidu viděl... Spojence. Za kým by chudák šel, kdyby měl trable se svou dívkou, že? „Musíme si tolika říci.“
„Cestu ke všemu?“ optala se zvědavě, „tak široký pojem! To mi zní, jako by vás v životě potkalo nějaké těžké rozhodnutí, jemuž jste se musel oddat.“ Copak mohl vlk jeho postavení skrývat? Pevně věřila, že ho její pobídnutí nenápadně popíchne a on jí o tom poví víc, než by tomu bylo při přímém dotázání.

Autumn Haunt
108

Giuseppe byla přímo natěšená novinkou, že se ve smečce objevila nová slečna, navrch podobná jejímu věku, ze které by si snad jednoho krásného dne mohla udělat svou dvorní dámu, ne-li přímo kamarádku. Byla samozřejmost, že jí naprosto stačil jeho Veličenstvo Arrakis a jeho vždy příjemná přítomnost - jak šlo ale o dívčí problémy, neměla se ve svém životě Giuseppe na koho obrátit. Až doteď!
Obklopena pohlednými mladíky, ale za jakou cenu?
Údajně měla křídla - a právě ty princezna po území tak vyhledávala. Mimoděk si u toho na Ravonnyho, a po tvářích se jí na nepatrnou chvíli vměstnal stesk. Kam byl jejímu příteli konec? Přežil zimu - má se dobře? Nepochybovala o tom, že nebýt jeho zkažené, hnilobou proťaté matky, dovedl by Arrakisovi ukázat vše, co v něm leželo. Vlk jako žádný ze sta, a přesto musil naši smečku opustit. Možná je tomu ale nakonec dobře. Co bych byla dělala, kdyby do něj matka zapustila kořínky protimonarchistického smýšlení? Hrozila by mně samotné smrt pod jeho tlapkami, stejně jako hrozila mé matce pod tou jeho?
Ne, to by jí její přítel neudělal. Ale co kdyby?
Jak tak mohutné křídla uneslo tak drobné tělíčko? Přestože vzhledově vypadaly naprosto jinak, postavou se mohly pyšnit stejnou - a snad to mladou princeznu zaválo právě až k nejnovější člence monarchie, vykračujíc lehkým, nikterak uspěchaným krokem. Proč si tě král vybral do svých služeb?, zadumala přelétavě. „Milá Autumn Haunt,“ oslovila ji, aby se k ní nepozorovaně neplížila - vždyť to by bylo k vlastním členům nanejvýš urážlivé! „Jestlipak snad jen Autumn? Musím uznat, že vaše jméno je mi jistou záhadou od chvíle, co jste se přidala do naší smečky,“ ano, to bude dobrý začátek konverzace! Pokud se vlčice honosila nějakým rodem "Haunt", Giuseppe to chtěla - nikoliv, potřebovala - vědět mezi prvními. Jestli z ní chtěla mít kamarádku, pak o ní musí vědět vše.

Arrakis
107

Jak velká náhoda to musela být? Daněk věděl, kam míří. Ale byl si vědom následků? Ach, a to už Giuseppe alespoň ždibcem duše zadoufala, že tak mladý gentleman činil v jejím zájmu! Zamyšleně se po svém bratrovi podívala, jestli bude mít k této prapodivné situaci více informací - a měl. Znejistěla. „Nemohlo by se jednat o zvěda, Arrakisi?“ řka s obavou hlase, až u toho zapomněla na korektní oslovení, „pokud v původní smečce udělal něco zlého, nikdo by ho nepodezíral z toho, že se tam občas vydá. Nikoho by nás to totiž nemuselo napadnout.“ Pochybovala, že zrzek působil jakékoliv nebezpečí - jako jednotlivec. Kdyby za sebou avšak nesl celou výbavičku, tedy smečku velmi informovaných vlků... Čím víc toho jeden ví, tím větší má nad druhým moc - a to by Nihil neměl dovolit žádné smečce. „Mám k němu poměrně blízko. Jsme přátelé,“ osvětlila jeho Veličenstvu svorně, „jistě se mi časem svěří s něčím, co by vám mohlo být k užitku.“ Ale pamatuje si vůbec lovec medvědů na to, jaký jeho původní život vůbec byl? Nevytěsnil to v představě zlého snu? „Ostatně, když už jsme u tématu zvědů - smýšlela jsem, že bych se touhle drahou mohla vydati,“ a oba museli tušit, proč tenhle návrh podává. Giuseppe by mu bez příslušné role řekla vše, co zná, nebo dovede získat (a to dokonce bez milagovské magie, pozor na to!): pokud by však bratr chtěl ještě nějakou stvrzenku, a že očividně občas zaváhal, ráda by mu ji poskytla. Byla by mu dokonce i přísahala-!!
Jaká to pošetilá otázka! „Vždy, vaše Veličenstvo,“ odvětila, taktéž usměvavá. Nebylo třeba býti našeptávačem, ač to Pippu jenom utvrzovalo v tom, že to, co volí - stranu Arrakise -, je správné. bylo by-li třeba, splnila by každičké přání, co by před ní vznesl a učinila by tak s úsměvem a myšlenkou, že tím koná dobro. Bez námitek, bez odporu. Ať žije král!
Nepochybovala, že mu v hlavě hrálo už dlouho - sehnat však ochotný prostředek, to už musí být napříč celým Norestem trošku těžší! „Některé věci je dobré svému lidu odepřít - akorát by jim to zbytečně motalo hlavy,“ pokývla mu na souhlas, sec už-už na pyscích pociťovala úsměv. Zasvětí bratra do psaní. „Kdo by si to k panovníkovi Nihilské monarchie dovolil, natož pak příbuzný?“ Ach, vlastně jich hrst mohla zřejmě napočítat - tolik k rodinné soudržnosti. „Jenom nějaký pomatenec, co si nevidí do huby. Ale z takových nemá tendence padat nic kloudného.“

Arrakis
106

Chvála v ní opečovávala půdu, z níž kvetla čirá radost. „Je to pro mě samozřejmost,“ pokývla mu krátce hlavou, nadmíru spokojena s jeho pohledem na svou osobu.
„Daněk?“ hmkla překvapeně, nepatrně vyvedena z míry z toho, že jeho jméno v jejich hovoru vůbec padlo. Shledával za potřebné mluviti o tom, co zrzavého vlka táhlo právě ke Giuseppe? Že by se o mně nějak vyjádřil? Potěšilo ji to stejně-tak, jako nepříjemně zauzlilo žaludek. „Po schůzi jsem z něj udělala svůj doprovod, ano - prvé jsem si myslila, že je tu z diplomatických důvodů, protože jsme se jako děti kdysi potkali. Brzičko mi avšak řekl, že tu chce zůstat,“ vyřkla s krátkou odmlkou, jakoby vážila svých následných slov - nerada by svého kamaráda kterak očernila, ale rozhodnutí, že si zas a znovu bude vybírat Arrakise kdykoliv a před kýmkoliv byla pevnější. Už o tom přec jistě ví - Daněk je špatný lhář. „V důvěrnosti mi naznačil, že jeho příchod byl zaviněn jakýmsi jeho činem, tedy že z domu neodešel dobrovolně.“ Kéž by tak Arrakisovi mohla nabídnout víc, aby k tomu měl alespoň nějaké využití!
Dvakrát tak neváhala nad svým dalším sdělením, ač očima na moment dloubla po barvitě syté krajině: „Kdyby se našlo něco, co byste cíleně chtěl mezi svým lidem zjistit, dovedu to zařídit.“ Jakkoliv. Pro Giuseppe to všechno musilo být lehčí, dělat si přátele a rozdávat na každičkém rohu úsměvy - šlo to totiž ruku v ruce s tím, jak vypadala a pod jakou náturou ji smečka už od jejího narození znala. Arrakis... Arrakis měl odletovou dráhu jistě těžší, ač ne nemožnou ke vzletu.
Rodinná sešlost, nepříliš vábní to záležitost, kterou už chtěla mít za sebou. Nevěděla, co od této sešlosti čekat a to jí dovedlo zahrát na napjaté emoce - už jen při pomyšlení, že jediný, ke komu opravdu vzhlíží, v tuhle chvíli stojí poblíž. „Vskutku,“ věnovala svému bratrovi drobné pousmátí, „už se mi také pár věcí povedlo na dopisy z Přízračných odepsat. Zajímalo mne, zda byste se této věci také nechtěl naučit? Jistě by to prospělo komunikaci, kterou neumí každý prolomit a zjistit.“ Co přesně implikovala? Kdoví.
Evar'la jí jeden papír poničil, ale ten měl nakonec ještě druhou stranu - a pokud život dá, pak se jí třeba povede vyloudit popis přípravy takového materiálu právě z úst jejího strýčka.

Arrakis
105

Pysky uvrhla v úsměv, jaký svět ještě neviděl. Ano, málokdo mohl zapomenout na takovou velkolepou věc, jakou příbuzenstvo se samotným králem bylo! Leckoho mohlo napadnout, že mezi sourozenci bude panovat krvelačná, bestiální rivalita, ale Giuseppe se pod Arrakisem cítila dobře - moc dobře. „Vskutku,“ pokývla v naprostém souhlasu, „a jen co takový den přijde, budete tu pro ně a pod vaší vládou bude Nihil vzkvétat na samém vrcholku sil,“ protože v tuhle chvíli to tak žel... přespříliš nevypadalo. Ale co není, bude, a bude to tak kolosální, až se zem zatřese před tím, jakých rovin monarchie dojde - jak ostatně praví samo jeho Veličenstvo. „Nechť jsou naše kroky vedeny právě k takové budoucnosti a není nic, co nám padne k tlapám jako překážka,“ sec ty byly, jsou a vždycky budou. Ale kdyby je jeden předpovídal, kdyby se na základně získaných informací dovedl rozhodnout, jestli to půjde nějak zvrátit... Giuseppe se na krátký moment zahleděla kamsi k nebesům v rozmyslu nad tím, jak bratrovi přednést svou ideu o tom, co by pro smečku mohla dělat ona.
„Věru,“ pokývla jen hlavou - viděla, kudy a proč jeho slova míří. Měl stejnou vidinu však jeho koncil, který byl tak jako oni vázán povinností se účastnit na Kosuth'laes? S otcem si - ač toho v posledních dnech do jisté míry litovala - Giuseppe nikdy příliš nepotykala a nedovedla si k němu najít příliš kladnou cestu. Ale neležel před nimi ještě celý jejich život? Leda A'Kaza uzná, že tu jeho mise a rodová povinnost po zmizení Voltaire skončila a on se může vydat zase domů ke svým milagovským příbuzným. Nebo drží stráž? Dodává praotci zprávy o stavu monarchie? Nakolik byl vlk schopen být věrný svému pánu, pokud ho sám zplodil? Pokud se tu nenarodil, a nepřidal z vlastí životní nouze? Nemohlo ho tu držet něco pevného... Ledaže?
Poslední? „Je to nanejvýš možné,“ uznala, „ale praotec je duchem poněkud tvrdohlavý vlk. Celý život žil v jednom a tom samém přesvědčení, ve stejných, neměnných kolejích - určité zásady musí mít až tak pod kůží, že mu ani starý věk nedovolí být více sdílný.“ Na jazyku ji ihned zašimrala otázka, která, jakkoliv ji ve své hlavě zformulovala, nezněla příliš uctivě. Přesto řkouc k černavému vlku: „Umíte číst a psát milagovskou řečí, vaše Veličenstvo?“ Jak dlouho už jí tahle věc vrtala hlavou! Ne snad proto, že by u sebe schovávala texty očerňující ji jako komplice, nedejbože orchestrátora dalšího protimonarchistického povstání, kdejaké revolty - ale to proto, že se to Arrakisovi mohlo náramně hodit. Ona se mu mohla hodit.

Arrakis
104

Jakoby měl důvody se obávat toho, že i ona jednoho dne zhřeší nejvyšším prohřeškem a namísto toho, aby mu kolem krku padla tlapkami, padne po něm zuby. Jeho zaváhání ji na moment zabolelo - krátko nato se jí v očích nicméně blýskla vina. No ovšem, až si skoro nahlas mlaskla, moc toho pro něj nedělám - ne dost. Musím toho vykonat pro krále mnohem, mnohem víc. Budiž písmo svaté. „Kéžby vlci měli dost rozumu na to, aby viděli, že se jim jenom snažíte pomoci ukázat tu správnou cestu,“ posteskla si ve vší serióznosti, ničím nenaznačujíc, že svým rozmluvám nevěří až za hrob, „věci by byly tak jednodušší! Kdyby tak pochopili a neuzavřeli se předtím, co hlásáte - to by byl Nihil ihned ve vší své kráse. Snad to s nimi chce vésti přátelské hovory,“ ano, přesně to, o co se snažila. Ale bylo to dost? Bude někdy pro všechny ty prazvláštní vlky něco dost, aby vytáhli hlavy z písku a začali pořádně poslouchat, jakou moc do jejich tlapek Arrakis s každým svým moudrým rozhodnutím vkládá? Giuseppe si oněměle povzdychla. Je to ještě dlouhá, předlouhá stezka, která nás čeká, můj králi.
Ale nihilský lid jednou pochopí - byť trochou násilí. Nebyla to nakonec malá obětina ve vizi zářného zítřku? Bezpochyb.
Po obličeji se jí přetáhl nepříliš nadšený výraz, který se před bratrem kterak nestyděla skrývat. Milagovci a jejich pozvánka na prazvláštní, nevyslovitelnou sešlost - ach ano, málem by zapomněla. Kéž by se zapomenout dalo. „Myslíte si, že se dostaví takový Khalan? Jistě musí tušit, že tam budeme i my,“ povytáhla obočí, chtěje vědět, jaký názor naň vůbec měl. Kdysi v létě se právě tohoto člena ona sama snažila dovést k tomu, aby byl smečce prospěšný: žalostně marně. Zrádce. „Žel praotec asi nedovolí, aby v konverzacích k politice - bohužel - došlo. A přesto by se z nich dalo tolika těžit, když jsou do jednoho natěsnaní v Přízračných! V našem dopisování málokdy cokoliv odhaluje,“ kdyby ho tak trochu sežehlo stáří a on vyměkl, všechno by bylo jednodušší. Všecičko.