Príspevky užívateľa

Sotva byl schopen potlačit slzy. Snažil se. Věděl, že jakékoli emoční výlevy nepomůžou ničemu a nikomu. Guláška to zpátky nevrátí, bohužel. Byla to hrůza. Proč zrovna jen on?
Dělalo se mu hrozně i z představy, že se o tomto musí dozvědět i Tim. Věděl, že Gulášek byl jeho rodinný oblíbenec. Bude zdrcen a zlomí mu to srdce. Ale bude tu pro něj.
"Ano," zamumlal. Pomůže ho odnést. To už si všiml, že tělo mladého medika bylo zcela neposkvrněné. Možná se narodil s nějakou vrozenou vadou, která se teď náhle projevila takto... Každopádně začichl azarynský pach a jeho podezření na nějaký nekalý čin se naopak stupňovalo. Viděl však, že Ryumee se teď o podrobnostech bavit nechce.
Pohlédl melancholicky na Everetta. Chudáci rodiče. Tato událost rvala srdce i jemu, takže ti dva to museli cítit násobně intenzivněji. Kdo ví, jestli se přes ztrátu přenesou. On by to osobně jen tak nezvládl.
"Tak moc mě to mrzí," řekl nešťastně. Po chvilce následně, jak slíbil Ryu, přišel blíže ke Gulášovi za účelem ho popadnout a odtáhnout domů.

Hari uslyšel náhle zoufalé vytí. Přejel mu mráz po zádech. Stalo se něco? Doufal, že ne. Už tak pravděpodobně od Timka slyšel, že vlče bylo zmrzačeno, přičemž nikde nebyl pach vetřelce či divokého zvířete. A teď ještě něco?
Přidal do kroku, aby se na místo dostal co nejrychleji. A pak spatřil Ryumee, která na tom nebyla dobře. Ne, že by byla od krve nebo tak, ale... Bylo vzácné vidět fortis s takovým výrazem.
"Ryumee!" zvolal a doběhl k ní. Musela to být akutní situace. A pak spatřil to, proč volala. Tělo Guláška. Zachvěl se. Panebože. Co se stalo? Jak se to stalo? Kéž by se mu to jen zdálo.
"To ne..." Mladý léčitel měl celý život před sebou. Bylo to příšerné. A ubohá Ryumee. Vidět svého vlastního potomka mrtvého je to nejhrůznější, co rodič mohl zažít. "Co se stalo?" zachraptěl, měl co dělat, aby se mu hlas tolik netřásl. Urve hlavu komukoli, kdo to udělal, to si přísahal. Byl ale natolik v šoku, že si ale nevšiml čehosi podstatného - Guláš neměl žádné rány.

Hari se zamyslel nad tím, jak to chlapci vysvětlit. Nebylo to zrovna něco jednoduchého, že? "Naše území je oproti venku bezpečnější, protože tam žijeme my, víš, koho potkáš, a cizinci si dvakrát rozmyslí, než k nám vstoupí. Chráníme si to tam a víme, kde co je. Tam venku za hranicemi to není tolik zmapované a nevíš, koho tam potkáš. V tomto je to jiné. Jinak i tam jsou lesy a louky podobné jako u nás, ale dneska vám ukážu jedno speciální místo," pravil. Raději zmínil jen jedno speciální místo - kdyby začal povídat o pouštích a ledovcích, tak kdo ví, o co by se hoši začali pokoušet, že? Rostli sice rychle, ale vlk nemohl být dost opatrný.
"Tak, jdeme! A nebojte se říct o přestávku, kdyby vás začaly bolet tlapky," řekl a s těmito slovy se s chlapci vydal na cestu směrem k troskám. Nespustil z nich oči, nebo se alespoň tak snažil.

--------> Trosky Othamu

Pousmál se, jakmile spatřil ty dva živly. A dokonce byl pro ně i strýcem! "Ahojte, kluci," pozdravil caparty, kteří se vidno těšili na výlet. Berry byl sice víc umírněn, ale určitě se taky těšil. Alespoň si tak myslil. Kdo by se v jeho věku netěšil na dobrodružství, že?
"Určitě vyrazíme hned, Asteri, nemusíš se bát." Co by tu taky ztráceli čas, že? Ale nejdřív bude třeba určit nějaká ta... pravidla. Budou teď mimo území a kdo ví, na co narazí. Nehodlá cokoli riskovat. Kdyby se děckám něco stalo, jen tak by si to neodpustil.
"Jen se na něčem domluvíme, dobře?" začal a podíval se na oba kluky. "Kraj mimo naše území je o dost méně předvídatelný a nikdy nevíš, na co a na koho narazíš. Proto je důležité, abyste se drželi u mě, dobře? Neutíkat ode mě, na nic neznámého nesahat, nic neznámého nejíst a tak podobně. Rozumíme si?" Ještě aby někam utekli a snědli něco jedovatého! Jistě, jejich rodina byla plná mediků, ale to neznamenalo, že ve svém věku už uměli kytky poznat.

Ah, do čehopak se to jen zapletl? Pár dnů zpátky našel husu, kterou si adoptoval - nebo si adoptovala jeho? Doteď nerozuměl, jak se to stalo. A teď čekal na dva hošany - Asteriho a Berryho. Slíbil jim menší výlet za hranice. Už byli dost velcí na to, aby se podívali trochu dál. Jistě, hlídat dvě děcka nebude jen tak, ale věřil, že si je Ryumee vychovala dobře. Už s tím přeci jen měla menší praxi, že?
Byli domluveni na setkání zde v době, kdy bude slunce nejvýše. A tento čas se blížil. Hari pochopitelně přišel dřív, kdyby náhodou.
Zlomysl seděl na Harim a koukal kolem. Kdo ví, co se ptákovi honilo hlavou, ale určitě to nebylo nic dobrého. Kdo ví, možná poletí i s nimi?

Hari byl čím dál tím více zneklidněn, když se housátko k němu opět začalo kolébavým krokem přibližovat. Opravdu si muselo myslet, že je jeho máma. Asi by to dávalo smysl, že? Mláďata obvykle hned po narození/vyklubání se spatří rodiče svého druhu. Znamenalo to snad, že teď nebude husy považovat za své? Ne, to snad ne... Ale co když ano? Rád by mimíska předal rodičům, ale po husách ve zdejších krajích nebylo ani vidu ani slechu. Možná... možná odletěli někam na jih? A svou atypickou snůšku nechali zde? Nevěděl.
"Tak pojď teda za mnou," povzdechl si rezignovaně. Možná za den dva se s mimískem vydá k nějakému jinému jezeru, kde by husy být mohly. A navíc... Čím se živí? Jistě, něčím ve vodě, ale čím? A bude teď vůbec umět plavat? Tak či onak byl rozhodnut, že se o pipíska postará. Jenže to ještě nevěděl, že to není obyčejné housátko, ale dinosaurus z Jurského parku, co plive jed.

Než se nadál, tak se ptáče vyklubalo na svět a oznámilo svůj velkolepý příchod pískunutím. Co nečekal, bylo, že se za ním pipísek hned vydal. Mládě vypadalo víc... vyvinutě. Ano, to muselo být tím, že ptáci, co hnízdí na vysoko na stromech, se líhnou bezbranní, a ti, co hnízdí na zemi, se líhnou větší! Nebo tak nějak. Ne, že by na tom zrovna teď záleželo.
Pousmál se, když ptáče se opřelo o jeho packu. Bylo to roztomilé. "Já ale nejsem tvoje máma, maličký," řekl tiše a ustoupil o pár kroků zpátky. Mláďátko bylo k sežrání, ale musel udělat zodpovědnou věc a držet se víc zpět. Takový drobek by se měl vlků bát, ne se u nich mazlinkat! Kdyby byl máma husa, tak by byl nešťastný, kdyby se dozvěděl, že jeho potomek utekl za predátorem.

Hari se rozhodl okolí prozkoumat. Lov vodních ptáků nebyla zrovna jeho expertíza, ale když už tu byl, mohl se alespoň podívat. Jistě, mohl svůj čas využít efektivně, třeba jít na actual lov, aby se smečka mohla nažrat. Ale toto zabere jen pár okamžiků - a navíc, stejně měl žízeň!
Po zvěři tu nikde nebyly ani stopy, ale pak si nějaké konečně všiml - pošlapané trávy. A na tom místě bylo jakési hnízdečko plné hnědých per a jiného nepořádku. A ve hnízdě bylo vajíčko. Do Hariho se zabodnul pocit viny - snad matku teď nevystrašil natolik, že se nikdy nevrátí? Ale tak, nebyla tu už předtím jak sem přišel. Vůbec tu čekal víc jedinců. Zabilo je snad něco? Či je něco vyhnalo? Možná je vyhnala rozdováděná vlčata, nebo tak. To samozřejmě nevěděl, že toto hnízdo nepatřilo nějakým malým kačenám, ale potenciálně nebezpečné huse límcové. A vtom se to ozvalo - prasknutí. Ptáče se začalo pomalu líhnout.
"Ale ne-" vydal ze sebe. Bylo dobře, že tu zrovna nebyl Zlomysl, neb ten by si z ptáčete udělal okamžitě proteinový drink. Ale co dělat? Nejspíš to tu mládě nechat a vyčkat, než se vrátí maminka. To ale nevěděl, že první pohled mimíska na svět může změnit mnohé!

Cítil se poněkud nervózně, neb dobře tušil, co bude Guláška čekat - onen věhlasný rituál dospělosti. Tento zvyk mu přišel zbytečně krutý, ale nebylo zrovna na něm křičet protesty, když nebyl estrelácké krve. Sám si nedokázal představit, že by musel zjizvit Tulipánka. Po takovém činu by se na sebe ani podívat nemohl. Ještě, že ho nic takového čekat nebude. Copak asi cítí Ryumee? Nějaký pocit viny, nebo zcela nic, neb tento zvyk je u nich zakořeněn po generace? Zadoufal, že to nebude trvat dlouho a že to Guláše nebude tolik bolet. Snad mu dá Ryu něco na otupění? I když by to možná bylo proti pravidel. Nevěděl a vlastně se ani nechtěl ptát. Jen si přál, aby to dopadlo co nejlépe.

Poslední dobou byl v okolí relativně klid, nepočítáme-li ono fiasko v Nihilu. Byla celkem děsivá představa, že i tu by mohl být nějaký blázen, který by chtěl hlavu Ryumee, ale Přízrační v tomto byli snad *lepší*. Minimálně tu bylo snazší jakékoli problémy vykomunikovat, případně předat žezlo jinému.
Dorazil k jezeru a nadechl se. Vzduch tu již byl chladnější jak přes léto a byl na chvíli rád, než si uvědomil, jak příšerná a nekonečná minulá zima byla. Snad se to nebude opakovat. Kdyby ano, tak... Ani nechtěl myslet na to, kdo by mohl o život přijít tentokrát. Inu nezbylo mu nic jiného, než jen doufat.
Začichal. Necítil tu žádné vetřelce, díky bohu. Ucítil ale pach vodního ptactva - jistě, vždyť byl u vody! Ale žádné ptáky neviděl. Či ho snad jen šálil zrak? Byl přeci ještě moc mladý na to, aby se mu začal zhoršovat!

Přikývl. "Ano, je tu někde poblíž. Teď bude tvým úkolem ji pomocí pachu a dalších stop najít. A pak, jak říkal táta, ji chytit," vyřkl. "Srny mají ale dobré smysly, takže při hledání je třeba být nenápadný, jo? Když jde vlk na lov a blíží se k cíli, musí si dávat pozor, kam šlape. Křupnutí jediného klacku může způsobit útěk zvířete," vysvětlil Tulipánkovi. Ne, že by synovi nevěřil, ale tušil, že dnešní lov tolik úspěšný nebude. Chlapec se učil pomalu, takže nečekal zázraky, ale třeba se opravdu vydaří. On sám jako malý se učil celkem pomalu a vůbec byl oproti vrstevníkům celkem pozadu. Dospěl pozdě, ale přeci. Možná něco podobného bude i s Tulipánkem. Opravdu doufal, že eventuálně ostatní dožene a nebude pak tolik... zaostalý.

Tiše si povzdechl. Rodičovství si mohl představovat všelijak, ale určitě ne takto. Netušil, že to bude tak... zvláštní, obtížné. Tulipánek byl pomalejší než ostatní vlčata a Hari si s tím mnohdy nevěděl moc rady. Nebyl dobrý ve vysvětlování, vlastně obecně ani nebyl zrovna dobrým učitelem. Ale nemohl to jen tak vzdát, že?
"Ano, naše pachy tu samozřejmě jsou, ale je tu i spousta jiných," řekl jemně a vydal se dál po lese, dokud nenarazil na místo, kde pach srny byl podstatně silnější. Musela se tu nějakou chvíli zdržovat. "Přičichni si k tomu keři, Tulipánku. Cítíš ten pach? Patří srně," pokusil se mu vysvětlit a zadoufal, že teď už úspěšněji.

"Jen jsem si myslel, že sis mě mohl všimnout dřív," pokrčil rameny, ač mu bylo jasné, že bylo pro něj takřka nemožné si ho všimnout. Trochu si z něj střílel, ač to z tónu jeho hlasu moc nešlo poznat. Inu, to byl Hari. Nemohl být na Ignisana úplně milý.
"Ostatní se ale s tebou očividně rvou," poznamenal při pohledu na četné jizvy mladíka. Nemít jizvy v Ignisu je jako nežít, že? "Snad se vaší smečce nikdo nemstí?" naklonil zvídavě mírně hlavu do strany. No od nich to nikdo nebyl. Alespoň co věděl. Kdyby někdo od nich zbušil nějakého Ignisana, tak by se to určitě dozvěděli. Snad chudáka nezmlátil nějaký prašivý tulák? Jak vtipné.
"Opravdu? To bych nevěděl, Ignisane. Jak že ti říkají?" Pták Loskuták? Trošičku riskoval s deadnamováním, nejednoho ohniváka by to mohlo nakrknout. Ale přesto šlo vidět jakési polepšení se. Předtím by byl podstatně více spicy.

Byl klidný, když vlk na něj hned zavrčel. Asi se ho lekl. Dávalo by to smysl, musel se pro něj zjevit jak z čistýho vzduchu, jak duch.
Obhajovat se ale nehodlal, kdeže. Podíval se vlkovi do očí. "Chceš se snad rvát, Ignisane?" zamračil se. Ano, stále používal výraz Ignisan. Ohnivou smečku bude deadnamovat dlouho, protože měl za to, že pouhou změnou jména se nezmění.
On ale o rvačku samozřejmě nestál. Neměl zapotřebí lít olej do ohně, co se smečkových vztahů týče. "Nevím jak ty, ale já o to teda nestojím." Všiml si i jeho jizev, takže vlk měl s bitkami nepochybně zkušenost, a to ne příliš dobrou. Někdo mu musel dát pořádnou na zadek.

Tohoto dne se Hari, Tim i Tulipánek vydali na menší rodinný výlet. Respektive se oba shodli, že je vhodný čas jejich synečkovi ukázat základy lovu. Hari normálně neměl příliš velký problém někoho něco naučit, ale jakmile se jednalo o Tulipánka, vše bylo najednou o dost obtížnější. Snad z důvodu, že byl zázrakem i jeho krve, a také z důvodu, že měl furt na mozku kontrolku, která oznamovala, že se z malého miláčka může kdykoli stát šílená vražedná bestie.
Začenichal a ucítil pach srny, ale i starší pach lišky. Odtušil, že liška už mezitím raději utekla pryč. Žádný takový zrzek by snad nezůstal dlouho na místě, které je plné vlčího pachu. Ale přesto se odhodlal být preventivně na pozoru. Lišák by si na ně nedovolil, ale mohl by se stát průšvih, kdyby se Tulipánek zatoulal někam, kam nemá.
Podíval se na synka. "Tak co, poznáváš nějaké pachy?" pousmál se na něj.