Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₈₆

Heidi se tiše zaposlouchala do Nirixových slov, vnímala každý jeho nádech a tón, jakým k ní promlouval. Bylo v něm cosi zneklidňujícího, ale zároveň nesmírně blízkého. Cítila z něj jakési napětí, jakési rozpolcení, které se snažil skrýt za klidný výraz a jemné pohyby. Jeho otázky a myšlenky však prozrazovaly víc, než by sám chtěl přiznat. Jeho zmínka o Nihilu ji na chvíli přiměla zaváhat. „Proč jsem se přidala k Nihilu?“ zopakovala tiše, více pro sebe než pro něj. Oči jí padly na vodní proud, který se líně valil kolem jejich tlapek. Bublání vody působilo uklidňujícím dojmem, ale její myšlenky byly teď vším jiným než klidné. „Byla to otázka času,“ řekla nakonec, pomalu, promýšlejíc každý krok svého vysvětlení. „Putovala jsem dlouho, sama. Přestože jsem nacházela klid v samotě, nakonec jsem si uvědomila, že svorka je nezbytná. Nihil mi přišel jako nejlepší možnost. Nabízel něco jiného, něco, co jsem nikde jinde neviděla.“ Opatrně se k němu ještě trochu přiblížila a lehnula si. Bokem se ho jemně dotýkala. Zvedla pohled k Nirixovi, jeho rudé oči jí připomínaly něco starého, cosi dávno zapomenutého. „Necítím se tam ale ještě jako doma,“ přiznala tiše, ale rozhodně. „Nihil je smečka plná záhad.“ na chvíli se zarazila, jako by se snažila najít ta správná slova. „Já se tam zatím hledám. Jsem na pozici bojara a nemám moc povinností. Neztrácím naději, ale cítím, že musím najít něco, co mě tam skutečně spojí s ostatními.“ Nirix se zdál, že její slova chápe, i když nebylo jasné, co přesně si o nich myslí. Nakonec však promluvil a zmínil Hatiho a svůj kult. To byla věc, kterou Heidi nedokázala úplně pochopit. Když mluvil o víře, o Hatiho moci a spravedlnosti, bylo v jeho hlase něco neústupného, něco, co ji trochu znepokojovalo. „Nihil se nesoustředí na víru,“ odpověděla, pokoušejíc se vysvětlit svůj pohled. „Arrakis je možná mladý a vládne svým vlastním způsobem, ale víra v Hatiho tady nemá žádné místo. Tady je vše o moci, o aliancích, o tom, kdo má navrch. Víra v něco vyššího je tu spíše neznámá. Ale musím podotknout že má pomyslná víra ve vítr a přírodu nikomu problém zatím nedělá.“ Nirix na ni upřeně hleděl, poslouchal ji pozorně, ale zdálo se, že část jeho mysli se stále ztrácí někde daleko, u těch ztracených členů jeho svorky, o nichž mluvil. Heidi ucítila, že to je pro něj bolestivé téma, něco, co ho tíží více, než by chtěl přiznat. „Dva členové,“ zopakovala a v očích se jí objevil záblesk soucitu. „To musí být pro tebe těžké... Kdybych mohla, ráda nějak pomohu,“ Chvilku s ním držela oční kontakt aby se ujistila že chápe vážnost její nabídky. Když pak Nirix zmínil Marion, Heidi se na chvíli zamyslela. Marion… její sestra. To, že se přidala k Hatimu, bylo něco, co Heidi sice přijala, ale nikdy nepochopila. „Pokud je Marion šťastná, pak jsem šťastná i já.“ řekla nakonec.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₈₅

Heidi poslouchala Darinina slova se zájmem. Pokývla na ni. Jakoby jí říkala, že jí taktéž ráda poznává, aniž by u toho musela promluvit. Její jméno znělo silně a hrdě, vznešeně. Ona byla prostě Heidi... Bylo cítit, že tato vlčice byla někým, kdo věděl, co chce. Přesto v jejím tónu nebyla žádná arogance, spíše zvědavost a otevřenost. Heidi si všimla, že Darina se zajímá o to, co Heidi dělá. Co ji přimělo přistoupit k něčemu tak odlišnému, jako je komunikace s přírodou. Vždyť to byla jedna z věcí, které Heidi odlišovaly od ostatních vlků. Něco, co jí přišlo přirozené, ale pro mnohé bylo podivné nebo nepochopitelné. No nehodlala jí vysvětlovat všechno, o větru, o jejích cestách a přírodě, nebo dokonce i o jejím úkolu který jí teď ležel v hlavě asi nejvíc. „Je to… zvláštní,“ začala Heidi pomalu, jak si promýšlela, jak nejlépe vysvětlit to, co pro ni bylo tak důležité a co pro mnohé zůstávalo neviditelné. „Mluvím s přírodou od doby co jsem opustila svou rodnou smečku. Nikdy jsem to nebrala jako něco neobvyklého, spíš jako součást mého světa.“ Podívala se na okolní krajinu, na měkkou trávu pod jejich tlapkami, na stromy okolo, které se pomalu rozhoupávaly ve větru. „Někdy mám pocit, že příroda ví víc, než si sami uvědomujeme. Stačí se jí naslouchat, ačkoliv to může znít šíleně.“ Darina poslouchala bedlivě a Heidi si všimla, jak se mírně usmála, když Heidi mluvila. Byla to reakce, která v ní vyvolala určité uvolnění. Nebyla zvyklá na vlky, kteří by projevovali tolik otevřenosti a zájmu o něco tak abstraktního, jako je duchovní propojení s okolním světem. Většina vlků se soustředila na přežití, na hranice svého území, na své vlastní zájmy. Darina ji poněkud zaujala. „A co se týče společnosti…“ Heidi se krátce zamyslela. „Raději trávím čas o samotě, blízko přírodě, ano. Ale i já vím, že v tomto světě je svorka důležitá. A monarchie, jako Nihilská, je svým způsobem ještě více propojená, vlci zde musejí spolupracovat, být jednotní. To je něco, co se musím ještě učit.“ poznamenala a její hlas zněl klidně, „Svou společnost si pečlivě vybírám, ale tu dobrou nikdy neodmítnu,“ Heidi na chvíli mlčela a podívala se Darině do očí. Bylo to zvláštní, najít někoho, kdo byl ochoten naslouchat a chápat její pohled na svět. Většina vlků, se kterými se setkala, se zajímala pouze o sílu, o strategii, o moc. Darina se zdála být jiná. Byla přímá, ale zároveň otevřená a schopná ocenit i něco, co by jiní považovali za slabost. „Děkuji,“ řekla nakonec Heidi tiše, ale upřímně. „Nevím, jestli je to, co dělám, vždy pochopeno, ale je dobré vědět, že jsou vlci, kteří jsou otevření jiným způsobům.“ Usmála se a znovu pohlédla na krajinu kolem sebe. „A ty, Darino? Co hledáš tady, v Nihilské monarchii? Jaké je tvé místo mezi těmito vlky?“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₈₄

Heidi se zastavila na břehu řeky, když uslyšela Nirixův hlas. Vítr donesl jeho zprávu, jak doufala, a teď, když stáli tváří v tvář, cítila, že ten večer bude skutečně zvláštní. Měkký měsíční svit ozařoval hladinu vody, a jeho rudé oči zářily ve tmě jako plameny. Na tváři se jí objevil vřelý úsměv, který vždy dokázal rozpustit ticho mezi nimi. Bylo to příjemné setkání, nenucené, ale přesto plné podprahového porozumění. Když Nirix zmínil jeho zprávu, Heidi jen kývla a udělala několik kroků směrem blíž k němu. Byl to zvláštní okamžik, kdy se zdálo, že ani jeden z nich nemusí spěchat. „Ano, zpráva dorazila,“ odpověděla tiše, její hlas byl jemný a vřelý. „Bylo to, jako by jsi stál přímo za mnou, a šeptal jsi mi do uší!“ Zasmála se nadšeně. Opravdu nečekala, že jim to takhle pěkně hned na poprvé zafunguje. Její oči se na chvíli setkaly s jeho a v té chvíli ucítila, jak mezi nimi něco silného proudí. Nešlo o slova, ale o ten tichý moment, kdy si oba uvědomili, že jejich přátelství mělo své kouzlo. Bylo to tajemství, které nemuseli vyslovit nahlas, a přesto bylo naprosto zřejmé. Když se Nirix přiblížil, Heidi si všimla, že se na okamžik zarazil. Jeho slova zněla klidně, ale bylo zřejmé, že si všiml něčeho, co nebylo zcela v pořádku. Pach, který nesl vítr, možná odhaloval něco, co Heidi nevnímala. Zhluboka se nadechla a podívala se na něj s mírnou nejistotou. „Možná ano,“ začala pomalu, jako by si ještě nebyla jistá, tím, jak chce pokračovat. V posledních dnech se jí v hlavě honilo mnoho myšlenek, zvláště po jejich posledním setkání a po úkolu zadaném panovníkem. Heidi na něj znovu pohlédla a přikývla. Byl vždy o krok napřed, a možná už dávno pochopil, co ona teprve začínala zjišťovat. „Přidala jsem se do Nihilu,“ přiznala nakonec, její hlas ztrácel lehkost. „Máte špatné vztahy? Vím že Arrakis si na Hatiho nepotrpí, ale snad to není tak hrozné, nebo ano?...“ Pohlédla na řeku, která klidně proudila dál, jako by všechno kolem bylo tak jednoduché, a přesto věděla, že pravda bývá někdy složitější. Hlavu spustila trochu níž a pohledem ho v rychlosti zkontrolovala, než začala pít z řeky, aby uhasila ten požár co jí vzplál v hrdle po jejím spěchu za tmavým vlkem. „Po dlouhé době cítím klid, a to mě možná znepokojuje. Možná jsem zapomněla, jaké to je, mít se kam vrátit. Ale nejsem si tím jistá... Je to složité...“ pokračovala Heidi tiše. „Nirixi, pověz, u vás je vše v pořádku?“ Na chvíli se odmlčela a jednoduše zírala na svůj odraz ve vodě. Byla teď ještě větší hrozbou? Co když jí teď Nirix už větrnou zprávu nikdy nepošle? Ale co A'kaza? Může ho vůbec zklamat, po tom všem s čím jí pomohl? „Jak se má Marion?“ šeptla, skoro neslyšně a jemně. V jejím hlasu byla zase ta starost, a jistá obava. Ossian ji odmítl, ano. To ale neznamenalo že se o sestru přestane zajímat. Nemohla, ani kdyby chtěla.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₈₃

Heidi se pohybovala tiše lesem, její tlapky zlehka našlapovaly po měkké půdě, když nechala své myšlenky volně plynout. Večerní toulky byly pro ni způsobem, jak nalézt klid. Noci se oteplovaly s každým dalším dnem, a ona cítila příchod jara ve vzduchu. A ona nakonec zapomněla na všechny své starosti, dokonce i ty, co se týkaly jistého úkolu od jejího nového alfy. To jí ale dlouho nevydrželo. Vítr jemně pofukoval kolem, vlnil větve stromů, ale nesl s sebou cosi známého, něco, co ji přinutilo zastavit. Zůstala stát v stínu vysokého smrku a naslouchala. Z dálky se k ní neslo něco více než jen vítr. Byla to zpráva. Jakmile zavřela oči, její mysl se obrátila směrem k řece Coně. Vzpomněla si na Nirixe, vlka, který jí zůstával záhadou, a přesto s ním sdílela zvláštní, tichý druh porozumění. Tenkrát v mladém lese si vytvořili malé tajemství, pouto, které nemuselo být řečeno nahlas, ale bylo cítit v každém jejich setkání. „V dobrém na tebe vzpomínám,“ šeptal vítr jí vítr mezi ouška a Heidi to na rtech vykouzlilo jemný úsměv. Zavětřila a rozhodla se odpovědět stejným způsobem. Její tělo se napjalo, svaly připravené k akci, ale místo toho se naklonila k nebi a otevřela tlamu. Její hlas byl tichý, melodický, jak se nesl nočním vzduchem. Zavyla. Byl to vzkaz pro Nirixe, signál, že není daleko a že si jeho slova našla cestu k ní. Byla to jemná odpověď, ale věděla, že on jí uslyší. Že vítr, kterého si vážil, jí přinese zpět k němu. Věděla, že není schopná poslat větrem zprávy, jen je příjímat... ale možná?... Nebo ji snad aspoň uslyší normálním způsobem, jelikož daleko opravdu nebyla. Její kroky teď vedly neomylně k řece. Nemusela přemýšlet, kam jít, její tlapky už znaly cestu. Každý krok byl lehký, plný očekávání. Když dorazila na okraj lesa, kde se rozprostírala louka směrem k Coně, obloha už tmavla. Noc byla krásná, čistá, hvězdy jasně zářily nad její hlavou. A tam, u řeky, zahlédla jeho siluetu. Nirix se procházel podél vody, občas pohlédl na odrazy měsíce ve vlnách, ale i přes svou opatrnost nevypadal, že by očekával její příchod tak brzy. Heidi se chvíli zastavila na místě a pozorovala ho. V jeho pohybech byla vidět jistá opatrnost, ale také klid. Byl ve svém živlu, tichý pozorovatel noci. Nirix v sobě nesl tajemství a Heidi si nebyla jistá, jestli je kdy zcela odhalí. Ale to jí nevadilo. Tato hra na nevyřčené sliby a tajemství jí přišla krásná. A přesto cítila, že dnes večer možná zjistí něco víc. I když možná doufala že ne. Bylo bezpečnější, aby se jí s ničím důležitým nesvěřoval, a ona nemusela vést další rozhovor ohledně jejího úkolu s panovníkem. Když se rozhodla vykročit k němu, neudělala hluk. Věděla, že její přítomnost rozpozná dřív, než k němu dorazí. „Také na tebe vzpomínám,“ pronesla Heidi tichým hlasem, jen tak, aby to slyšel on. „Vítr mi přinesl tvou zprávu.“ Večer se proměnil v další malé tajemství, které sdíleli jen oni dva. A Heidi věděla, že toulky jarní nocí se pro ni staly o to krásnější díky tomuto nečekanému setkání s mesiášem.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₈₂

Heidi na Darinu chvíli mlčky hleděla, přemýšlejíc nad jejími slovy a nad tím, jak tajemně její odpověď vyzněla. Byla to odpověď, která naznačovala, že Darina nechce příliš odhalovat své úmysly. Možná to nebylo varování, ale Heidi pochopila, že Darina není vlčice, která by snadno sdílela, co má v plánu. 'Něco tu mám rozdělané…' Ta slova v Heidi zanechala neklidný pocit. Možná ne kvůli obsahu samotnému, ale kvůli tónu, jakým byla vyřčena. Bylo v tom cosi znepokojivého, přesto si byla jistá, že teď není vhodná chvíle pro další otázky. Heidi upřímně Darinu neznala a popravdě, většina členů Nihilu pro ni zatím zůstávalo záhadou. Přesto si nemohla pomoci vnímat, že se tady děje něco hlubšího, něco, co zatím zůstávalo skryto pod povrchem. Bylo jasné, že Darina je zkušená, moudrá a pevná vlčice, která ví, co chce, a že to, co řekla, může mít svůj záměr. Heidi však pochopila, že ji nebude nutit vysvětlovat více, než chtěla. Když se Darina zeptala na její jméno, Heidi chvíli mlčela. Jaké jméno by tady vlastně mělo smysl? Byla součástí tohoto světa, ale stále se necítila zcela doma. Jako kdyby její kořeny byly stále někde jinde, někde mezi tím, kým byla a kým by se mohla stát. Koho prosila o moudrost? To byla otázka, kterou si možná kladla i sama sobě. Co když ani ona neví, koho přesně prosí, když hledá odpovědi ve větru, v přírodě, v nekonečném prostoru kolem ní? „Heidi, a vy?“ odpověděla prostě. „Prosím, Neomlouvejte se... Není to vaše chyba, přišla jsem do smečky vlastně teprve před pár dny.“ Na chvíli s ní navázala oční kontakt a věnovala jí vřelý úsměv. Přece jen, najít si zde nějaké přátele, bylo přesně to, co teď potřebovala! „A jestli jsem někoho prosila o moudrost? Snad samotnou přírodu. Většinou ji ale jen poslouchám. Někdy dokáže odpovědět víc, než by jste čekala.“ Její hlas byl měkký, ale plný něčeho hlubšího. Vždycky cítila určité propojení s přírodou. Vítr byl jejím společníkem, praskání listů pod tlapkami jejím průvodcem a pohled na vzdálené kopce tím, co ji uklidňovalo. Příroda měla svou vlastní moudrost, kterou ne všichni mohli pochopit. „Tady...,“ pokračovala, když očima přejela po okolí, „Je to tady krásné, ale jiné, a trochu frustrující, po těch letech putování o samotě, pochopte.“ Heidi si nechtěla hrát na tajemnou, ale skutečně měla pocit, že její místo v tomto světě je stále nejasné. Darina byla zjevně něčím, co tento svět zná lépe než ona. Její síla a jistota byly zřejmé na první pohled, ale Heidi se rozhodla, že se nebude srovnávat.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₈₁

Heidi sledovala A'Kazu pozorně, jak se k ní otáčí a krátce přikyvuje na její slova. Jeho výraz zůstával neproniknutelný, avšak v koutcích jeho očí zahlédla letmý náznak pochopení, možná dokonce uznání. Přestože se zdál být odtažitý a zvyklý na úctu, jeho lehký úsměv a přívětivý tón ji ujistily, že to, co řekla, mělo nějaký význam. Měl v sobě určitou autoritu, která nevyžadovala přehnané projevy síly, ale Heidi cítila, že se za touto klidnou maskou skrývá něco víc. Přikývla na jeho slova, když se otočil směrem k Arrakisovi, aby jej zdvořile oslovil. Heidi neuniklo, jakým způsobem projevil respekt ke králi, ačkoliv jejich rozhovor byl krátký a bez zbytečných okolků. Heidi byla vděčná za to, že nemusí zůstávat v přítomnosti Panovníka déle, než bylo nezbytné. Cítila se v takových situacích stále trochu nejistě, jako by jí unikalo něco podstatného. A'Kaza jí ale nyní poskytl únik, což ocenila. Ještě než se úplně vytratili, opět trochu zvážněla, a po vzoru A'kazy se Arrakisovi jemně uklonila. Když A'Kaza vyrazil kupředu, jeho kroky byly klidné, ale rozhodné. Heidi ho následovala, snažíc se udržet jeho tempo, které bylo zároveň dost pomalé, aby jí umožnil přemýšlet. Cesta, kterou společně začínali, byla plná otazníků. Nevyslovených slov a nejasných cílů, kterých se sice neobávala, ale cítila v nich určitý tlak. Uvědomovala si, že tohle nebude jen tak ledajaký rozhovor. A'Kaza nebyl vlk, kterého by se dalo jednoduše přehlédnout nebo brát na lehkou váhu. Měl v sobě jakousi hloubku, kterou se snažila rozpoznat, zatímco šla vedle něj. „Jste opravdu moc hodný, ale doufám, že už vás teď s tím vším neobtěžuji, to bych si neodpustila.“ pronesla Heidi tiše, když procházeli tichou krajinou, teď již zcela vzdáleni od Arrakise. Mírně se usmála, i když její mysl byla stále plná různých myšlenek. A'Kaza se zdál být zajímavou postavou, mnohem složitější, než si na první pohled představovala. Byla zvědavá na to, co jí ukáže, ale zároveň se v ní mísila nejistota. Co by od ní mohl chtít? Co může ona nabídnout někomu takovému? Tyto otázky jí kolovaly hlavou, ale ještě se neodvažovala je vyslovit nahlas. „Jak dlouho už zde žijete?“ zeptala se nakonec, když procházeli dál po cestě. Její tón byl zvídavý, avšak klidný. Chtěla najít společnou řeč a vědět víc o tomto místě. O A'Kazovi toho zatím věděla jen málo. Bylo jí jasné, že je důležitou osobností ve smečce, ale nevěděla, co ho pohání nebo jaký je jeho pohled na svět. „A promiňte mi mou zvědavost, Vaše ušlechtilosti, ale to tady takhle oslovujete každého?“ Rovnou dropnula další otázku. Tentokrát to oslovení myslela smrtelně vážně, a v jeho očích hledala odpovědi. I na ty nevyřčené otázky. Kromě jeho očí, se občas také zahleděla do dálky, do krajiny kolem, a obdivovala její nový domov. Spokojeně se u toho uculovala.

Jméno postavy: Heidi
Jakým předmětem byla postava začarována: žádným, oběť pírka
S kým a kde hrála: Asteri - Nekonečné pláně
Kolik postů ve hře přibližně odehrála: 5
Krátké shrnutí příběhu: Heidi se toulala po okolí a potkala Asteriho. Chvíli obdivovala jeho nález, zvláštní pírko, a poté se v podstatě jen seznamovali.
Dopad na postavu: Opět vlastně žádný. Nicméně Heidi bude mít určitě ještě po několik dní radostné vzpomínky na toto setkání, díky laskavosti Asteriho, i když podmíněnou pírkem.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₈₀

Heidi stála na nekonečných pláních vedle Asteriho a její pohled se ztrácel v dáli. Vítr tady byl silný, hladil její srst a šeptal mezi trávami. Slunce zapadalo a barvilo horizont do teplých tónů oranžové a červené. Heidi cítila zvláštní směs klidu a neklidu, které se v ní mísily. Bylo zvláštní být tak blízko někomu, kdo působil tak bezelstně a otevřeně jako Asteri. Jeho přítomnost byla jednoduchá a bezstarostná, zatímco její vlastní mysl byla plná rozporů a otázek, které ji tížily. Když začal mluvit, jeho slova na ni zapůsobila jako jemný závan větru. Zaznamenala, jak vrtí ocasem a naslouchá jí s nadšením, což ji donutilo se trochu uvolnit, i když si pořád nebyla jistá o svých pocitech z tohoto setkání. Asteri byl jako paprsek slunce v jejím světě, který byl často plný stínů a pochybností. Jeho dětská zvídavost a touha poznávat nové věci ji fascinovaly. „Být přátelský je důležité,“ odpověděla tiše, s pohledem stále upřeným do dálky. „Ale ne každý vlk to vidí stejně. Přílišná otevřenost může znamenat zranitelnost.“ Heidi se na chvíli odmlčela, jakoby se snažila najít správná slova. V Asterim viděla někoho, kdo nezná ten strach ze zrady, ten pocit, že ti, kteří tě mají rádi, tě mohou také nejvíce zranit. „Ty ale vypadáš, že se nebojíš, Asteri,“ řekla s mírným úsměvem a podívala se na něj. Jeho nevinnost a upřímnost ji na jednu stranu dojímaly, na druhou stranu jí připomínaly, jak složité jsou její vlastní vztahy. „To je dobře. Udrž si to. Svět může být krutý, ale dokud si zachováš tuto otevřenost, možná v něm najdeš radost, kterou někteří z nás už dávno ztratili.“ Asteriho nadšení pro nové věci a jeho touha vše poznat jí připomněly její vlastní začátky. Kdy ona naposledy cítila tu čistou, nezkalenou radost z objevování? Dlouho ne. Teď byla její mysl plná povinností, úkolů, vnitřních konfliktů a rozpolcenosti mezi Kultem a Nihilem. Jeho slova ji přenesla zpět do minulosti, kdy věci byly jednodušší. „Narodil jsi se do smečky Přízračných...“ zopakovala pomalu a přemítala nad tím. Jaké to muselo být? Heidi nikdy nepatřila úplně nikam. Nebo se tak aspoň necítila Její život byl jako řeka, která se neustále mění a mění svůj směr. Snad se to nyní změní. „Já jsem se nikdy necítila úplně doma,“ přiznala tiše, její hlas nesený větrem. Bylo to poprvé, co to vyslovila nahlas. „Vždycky jsem hledala něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Nějaký smysl, nějakou cestu. A možná proto jsem tady... na těchto pláních.“ Sklopila pohled k zemi, kde se tráva ohýbala pod tlakem větru. Asteri na ni dál hleděl se zájmem a upřímností, které Heidi překvapovaly. Byl jako zrcadlo, které jí ukazovalo část jejího já, které si už dávno zapomněla vážit. Bylo to to dítě v ní, které se chtělo smát, běhat a objevovat. Ale realita a povinnosti ji přinutily to všechno potlačit. „Jen buď opatrný.“ řekla nakonec, s nádechem vážnosti v hlase. Pak znovu pohlédla k horizontu. Možná mluvila spíš k sobě než k němu. „Těšilo mě, Asteri. Měla bych už ale asi jít..“ Věnovala mu poslední pohled, rozloučila se s ním a pomalu zmizela v dáli.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₉

Heidi seděla na horské louce, její pohled se upíral k obzoru, kde se začínalo stmívat. Mírný vánek čechral její srst a ona tiše přemítala nad úkolem, který jí zadal panovník, Arrakis. V hlavě jí vířily myšlenky na Kult a všechny ty, které tam nechala. Cítila se podivně rozpolceně. Její loajalita teď patřila Nihilu, a přesto ji něco neustále tahalo zpět k těm, které znala, k Nirixovi, jejímu bratru Ossianovi a dalším. Jak mohla zůstat loajální Nihilu, když uvnitř cítila vinu za to, co musí udělat? Právě když se její myšlenky stáčely k těmto vnitřním konfliktům, zaregistrovala pohyb. Zvedla hlavu a zahlédla vlčici, která se k ní blížila přes louku. Její příchod byl klidný, téměř nenápadný, ale její pevná a sebevědomá postava byla nepřehlédnutelná. Heidi neznala její jméno, ale ihned si všimla, jak jistě a suverénně se pohybuje. Byla to vlčice, která věděla, co chce. Heidi mohla cítit, jak ji druhá vlčice sleduje, jak si ji zkoumavě prohlíží. Vlčice prošla loukou jako stín a chvíli vypadalo, že ji chce minout, ale pak z ničeho nic zastavila a promluvila. Heidi si všimla, že ta vlčice zůstává na hranici mezi přátelskostí a odstupem. Byla to směs sebevědomí a pozornosti, která ji na první pohled fascinovala. Heidi se zamyslela nad těmi slovy. Zvláštní požadavek? Možná že ano, pro někoho kdo si s přírodou nepovídá tolik jako ona. Heidi se její vztah k této divoké krajině už zdál jiný. Nebyla jí podřazená. Nikdo nebyl. Věřila že všichni jsou na stejné úrovni a tak se jí nebála zeptat, jako kdyby mluvila k té nejlepší, dlouholeté přítelkyni. „Možná..“ odpověděla tiše, její hlas zněl trochu vzdáleně. Tohle setkání na horské louce působilo skoro osudově. Možná k ní vítr dovál tuhle vlčici na pomoc? V dálce za ní začalo svítat několik hvězd, zatímco louka kolem nich pomalu chladla. "Možná, ale jsou chvíle, kdy je třeba uchýlit se i k takovým prosbám " obrátila se k vlčici, která na ni stále upřeně hleděla. "Co Vás přivedlo na tuto louku?" Její otázka byla prostá, ale v ní se skrývalo víc. Heidi hledala odpovědi nejen u ostatních, ale i sama u sebe. Vlčice jí stále připadala tajemná, její přítomnost klidná, ale silná. Heidi byla zvědavá, co skrývá pod tou maskou sebevědomí. Jaké jsou její úmysly? Louka kolem nich působila téměř magicky. Vzduch voněl svěže, tráva byla vlhká po večerní rose a jemný vítr šeptal mezi stébly. Už teď věděla, že tohle místo se jí vryje do srdce. Uvědomovala si, že ať už se z tohoto setkání vyvine cokoli, bude to mít vliv na její další kroky. Zatímco čekala na odpověď vlčice, cítila, jak se napětí v její hrudi uvolňuje. Možná najde odpovědi zde, na této louce, mezi cizími vlky a vlastními myšlenkami. Možná jí tento podvečer přinese více, než si vůbec dokázala představit.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₈

Heidi stála naproti svému bratrovi a sledovala jeho reakce s jistou směsicí pobavení ale i neklidu. Ossian vypadal, jako by právě spatřil ducha. Jeho oranžové oči se rozšířily překvapením a ona si uvědomila, že jej svou nečekanou přítomností naprosto vykolejila. Možná na ni čekal, možná ne... No ale určitě ne tady, na plese, a rozhodně ne s tou hromadou protichůdných emocí, které se na něj nyní navalily. Heidi zhluboka vydechla, snažíc se potlačit rozčarování, které v ní narůstalo. To, že jejich vztah nikdy nebyl úplně jednoduchý, bylo jasné. Vždy mezi nimi panovalo jisté napětí, něco nevyřčeného, co jim bránilo být k sobě upřímní a otevření. I když se nerozešli ve zlém, v jejich vztahu viselo ve vzduchu jakési tiché napětí, které bylo těžké rozlousknout. „Ossiane?“ začala, její hlas byl jemný, ale pevný. „Copak? Nečekal jsi mě?“ Zkusila to s lehkým úsměvem, ale Ossianova reakce na ni padala jako studená sprcha. Její slova sotva vnímal, jeho pohled těkal, jako by hledal nějaký únik. Heidi začínala pomalu pociťovat nepříjemný pocit v podbříšku a to, jak jí myšlenky pomalu vymyvají hlavu. Začala být nejistá. Začala se trochu strachovat. Na venek se však stále usmívala na celou skupinku, hlavně na jejího bratra, a stála pevně, sebevědomě. Pak ale zaslechla, jak Ossian konečně zareagoval, a to jediným slovem: Známa. Heidi v tu chvíli pochopila, že tohle setkání nebude jednoduché. Možná doufala, že se věci mezi nimi pohnou jiným směrem, že si budou moci sednout a bez napětí a rozpaků mluvit o všem, co se stalo, o jejich cestách, o tom, jak daleko se od sebe vzdálili. Ale teď, když stála před ním, si uvědomovala, že si nejsou tak blízcí, jak si možná přála. Vůbec ne. „Ossiane, já...“ začala znovu, tentokrát trochu nejistěji, ale než stihla cokoli říct, jeho pozornost byla znovu rozptýlena další postavou, která se objevila na scéně. Ossianovo zoufalé zvolání ji přerušilo, a Heidi si uvědomila, že toto setkání nemá šanci být takové, jak si ho představovala. Její bratr byl ztracený, zmatený, a ona sama nevěděla, jak mu pomoci najít cestu zpět. Měla tolik co říct, ale slova se jí zadrhla v hrdle. Na co teď myslel? Jaký tanec mu vlastně právě probíhal hlavou?
Vzdychla, její pohled byl stále zaměřený na Ossiana, i když ten byl teď duchem nepřítomný. Možná tohle není ten správný čas. Možná potřebuje víc času. Nebo možná potřebují oba.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₇

Její zrak byl ztracený v temnotě oblohy, kde se mihotaly hvězdy. Mladý les kolem nich byl klidný, obklopený šepotem větru, který proplétal listy stromů a zpíval tichou píseň. Bylo to zvláštní místo, tiché a tajemné, jakoby čas na chvíli zpomalil. Nirixův hlas, jemný a klidný, přerušoval ticho lesa. Jeho slova o větru byla plná hlubokého porozumění a moudrosti, což Heidi překvapovalo i uklidňovalo zároveň. Zhluboka se nadechla, když mluvil o svobodě větru, a jeho slova v ní probudila staré pocity. „Vítr opravdu nikoho nevlastní. Je to síla, která je všude, a zároveň nikde. Vede nás, ale nedovolí, abychom ho ovládli. To mě na něm nejvíce fascinuje.“ Její hlas byl tichý, téměř šeptala, jak se nechala unášet proudem Nirixových myšlenek. Cítila se, jako by sdíleli něco intimního a tajného, co nikdo jiný nemohl pochopit. Když Nirix zmínil svého bratra a jeho magii zvuku, Heidi na chvíli zavřela oči. Představila si, jak naslouchá větru a vnímá ho jako symfonii, ve které každá nota znamená něco jiného. „Tvůj bratr musel být mimořádný,“ zamumlala. „Vnímat zvuky větru, předpovídat počasí… já to cítím jinak, ale je to podobné. Vítr mi dává jistotu. Je jako starý přítel, nejmilovanější, nejloajálnější, nejhodnější. Neustále mi našeptává do uší. Radí mi a vede mě. Dokáže mi také přinést sic neúplné, ale zprávy na vcelku velkou vzdálenost.“ Znovu se na něj podívala, tentokrát s mírným úsměvem na rtech. Bylo fascinující, jak je vítr spojoval, jak jejich magická síla vyvolávala podobné pocity svobody a osudu. Ale zároveň tu bylo něco víc, hlubší propojení, které Heidi nedokázala přesně pojmenovat. Kdyby někdo z Kultu věděl, že se tady baví s jejich mesiášem, pravděpodobně by ji odsoudili, ale tady, pod hvězdami, to bylo irelevantní. V hlavě jí běžela myšlenka na Nirixova slova o větrné zprávě. Zasmála se tiše, když viděla, jak na ni mrkl hravě. „Větrná zpráva? To zní... zajímavě,“ řekla s úsměvem. „Jak by to vůbec fungovalo? Pošleš mi ji skrze vítr, a já ji zachytím?“ Hrála si s tou představou, že by k ní někdy, někde, kde by to nejméně čekala, přivál jeho hlas. Něco na tom bylo... Moc dobře ale věděla, že nezachytí vše co by si kolikrát přála, a tak ji to i trochu znervózňovalo. Ale pak její úsměv na chvíli povadl. Myšlenky na její rodinu, na Nirixe, na Kult, na celý svět, který ji čekal mimo tento les, se vrátily. Nebyla si jistá, co přesně by s tou větrnou zprávou udělala. Cítila, jak ji tíží všechny ty vztahy, které se teď zdály složitější, než kdy dřív. Měla pocit, že by měla být někde jinde, dělat něco důležitějšího, ale současně si uvědomovala, že teď, tady, byla šťastná. „Možná je to dobrý nápad,“ dodala nakonec. „Nikdy nevíš, kam nás vítr zavane. Možná mě najdeš, když to budeš nejméně čekat.“ Snažila se odlehčit atmosféru, ale uvnitř cítila, že je tu něco víc, něco, co ji bude pronásledovat, až odsud odejde. Vítr znovu zašeptal mezi stromy a ona zavřela oči, užívajíc si ten krátký moment klidu, kdy se všechno zdálo být jednodušší. Možná, jen možná, by ten vítr dokázal nést jejich tajemství a jejich slova, aniž by někdo z Kultu nebo jiného světa věděl, co se stalo v tomto tichém lese.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₆

Heidi stoupala po úzké stezce, která vedla mezi horskými skalami a následně se rozprostírala do široké, travnaté louky. Byla to malá, téměř skrytá louka vysoko v horách, jako by tu mohla uniknout tíze rozhodnutí, které na ní dolehla. Když došla na její okraj a pohlédla na horizont, vše se na okamžik zdálo vzdálené. Usadila se na kraji louky, kde tráva tančila v jemném horském vánku. V dálce viděla vrcholky hor, ohraničující svět, který od teď mohla nazývat domovem Nihil. Přestože ji vítali, a ačkoli věděla, že zde má svou budoucnost, něco v ní stále zůstávalo zvláštně neklidné. Myslela na úkol, který jí dal Arrakis. Přinést informaci z Kultu. Znalost, kterou by vládce Nihilu mohl využít. Vzdychla a zavřela oči. V mysli jí vířil obraz Nirixe. Mesiáš Kultu, charismatický vůdce, který v sobě skrýval víc, než si možná sám uvědomoval. Byl k ní laskavý, když spolu mluvili, a to ji teď tížilo. Zradí ho, když splní tento úkol? A co její bratr Ossian, ten věřící, Hatiho oddaný následovník. Nebo Marion, její mladší sestra, plná života a idealismu, která se ještě nezdála plně zlomená nároky Kultu? Pak tu byla Omara, ta nevrlá, někdy až přísná vlčice, která vládla přítomností a dokázala být až děsivá. Zdálo se, že Omara ztělesňovala tvrdost ale i zbídačenost, kterou Kult vyžadoval. Ale i přesto, Omara byla součástí toho světa. Světa těch, kteří jí zde na Norestu byli drazí. Ta vlčice co tančila s jejím bratrem na plese. Ta vzpomínka se jí vkradla do mysli s hořkosladkou nostalgií. Zvláštní, jak takové chvíle dokážou změnit pohled na ostatní. Heidi se teď cítila rozpolcená. Nihil jí nabídl příležitost. Měla šanci stát se součástí něčeho většího, zapsat se mezi vlky, kteří tu tvořili její nový svět. Arrakis nebyl vlk, kterého by se vyplatilo zklamat. Nebyl k tomu ani prostor. A'Kaza. Její maják v tomhle neznámém světě. Její loajalita nyní patří monarchii. Nedokázala si však představit, že by někdo z těch, které má ráda, přišel kvůli ní o život nebo o místo v Kultu. Nechtěla nikoho zradit tak hluboko, že by museli nést následky jejího rozhodnutí. Arrakis chtěl informaci, něco důležitého. Ale neřekl, jakou informaci. To jí dávalo jistou naději. Mohla přinést něco užitečného, aniž by tím ublížila těm, které má ráda. Musela být chytrá, opatrná a hlavně strategická. Když otevřela oči, slunce už začalo klesat za obzor, malující nebesa oranžovými a růžovými tahy. Cítila v sobě rozhodnutí. Udělá to, co jí Arrakis nařídil. Nihil byl její budoucností. Ale musí zajistit, aby to bylo co nejméně bolestivé pro všechny ostatní. „Ach, matko, matičko, měj slitování, propůjč mi trochu své moudrosti." Zašeptala mezi poryvy větru a dál tiše hypnotizovala růžovou oblohu.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₅

Heidi se usmála, když slyšela Nirixovu otázku, a na okamžik odvrátila pohled k temně modré obloze. Pod hvězdami, obklopeni mladým lesem, měla tato noc zvláštní kouzlo, které jí dodávalo odvahu. Bylo zvláštní, jak se tohle setkání vyvinulo. Očekávala, že z rozhovoru se členem Kultu, a ještě k tomu jejich mesiášem, nevzejde nic jiného než nezájem, možná pohrdání. Ale místo toho tu stál Nirix, klidně poslouchal její slova a zdál se otevřený jejím myšlenkám. „Ano... má magie s větrem souvisí,“ odpověděla po chvíli, její hlas tichý, ale pevný. „vždycky jsem cítila, že mi vítr nějak napomáhá, že je mi nakloněný.“ Pomalu se na Nirixe otočila, její zlatavé oči se v měsíčním světle třpytily. „Když běžím, když se procházím… jako by mi ukazoval cestu. Občas mi donese důležité informace a zprávy, jindy mě vede krajinou, tak jako mě před nedávnem dovedl právě sem, na Norest.“ Vysvětlila mu krátce. Věřila, že mu to bude stačit. Uvědomila si, že by se měla držet zpátky, že není úplně moudré sdílet tolik se členem Kultu. Ale Nirix nevypadal jako někdo, kdo by ji chtěl odsoudit. Ne tady a ne teď. Navíc, jejich rozhovor byl od začátku jiný. Nirix působil… přemýšlivě, zranitelně, jako by i on pochyboval o své vlastní cestě. „Možná mi ten vítr připomíná svobodu,“ pokračovala Heidi po chvíli, „svobodu, kterou jsem si vždycky přála. Bez nutnosti se něčemu nebo někomu podřizovat. Možná proto jsem nikdy nebyla jako můj bratr.“ Tady přece mohla být upřímná, aspoň částečně. Nirix už věděl, že není věrná Hatimu, a přesto tu stále stál, stále naslouchal. A to bylo pro ni nečekané a uklidňující. „A co ty?“ zeptala se tiše, jako by ani nečekala odpověď. „Pověz mi víc o své magii.“ Zvědavě po něm koukla a hlavičku naklonila trochu na bok. Byla upřímně zvědavá. Nirix ji zajímal. Nejen kvůli tomu, kým byl, ale i kvůli tomu, jak se choval. Očekávala od něj striktní oddanost Hatimu a pravidlům Kultu, ale ve skutečnosti byl Nirix překvapivě lidský, plný pochybností a vnitřních rozporů. Možná proto se s ním cítila tak pohodlně. V tom mladém lese, pod hvězdami, to všechno znělo nějak jednodušeji, méně komplikovaně. Bylo to zvláštní, být tak blízko někomu z Kultu a přesto mít pocit, že s ním sdílí něco skutečně hlubokého. A možná, že právě v tom tkvělo kouzlo této noci.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₄

Heidi cítila, jak se jí nohy neúnavně ženou vpřed, poháněné zvědavostí a záchvěvem neznámého pachu, který z jejího okolí čněl. Připomínal jí domov, ale měl v sobě i něco cizího. Něco spojeného s Kultem, ale ne tak, jak to znala. Pach byl nepatrně jiný, což ji ještě více pobídlo k tomu, aby se hnala tím směrem. Před sebou zahlédla známky toho, že se blíží ke vrakovišti. Staré, zrezivělé vraky aut se nenápadně nadechovaly do ticha, místy porostlé vegetací, která si s časem vzala, co mohla. Heidi zpomalila a zastavila se na okraji prostoru. Není to její teritorium, ani ho neznala. Tohle místo, které připomínalo rozpadající se svět, bylo tiché a záhadné, ale zároveň vzrušující svou nepoznaností. Všechny její instinkty ji nutili být opatrná, ale zvědavost, kterou v sobě vždy měla, ji vedla dál. A možná i v hloubi duši, se teď necítila tak ohrožená, díky svému novému příteli Nirixi. Neznámá vlčice, jejíž pach se stále táhl vzduchem, byla někde tady. Heidi pokračovala mezi vraky, její smysly napjaté a oči pátrající po jakémkoli pohybu. Prošla několik kroků vpřed, proplétala se mezi zrezivělými vozy, které na sebe vzaly novou podobu v měsíčním svitu. A pak ji konečně spatřila. Stála tam, mladá vlčice, doprovázená tančícími světluškami. Heidi se na okamžik zastavila, srdce jí poskočilo. Bylo to, jako by viděla ducha z minulosti. „Marion?“ vydechla nevěřícně, když si uvědomila, kdo před ní stojí. Její mladší sestřička. Bylo to tak dlouho, co ji neviděla, a přesto byla ta podoba okamžitě zřejmá. Ty oči, ten pohyb, ten jemný nádech pachů, který byl smíšený s tím, co patřilo Kultu. Srdce jí poskočilo ještě rychleji, zatímco přistoupila blíže. „To jsi ty?“ zeptala se znovu, tentokrát s jistotou a s náznakem radosti v hlase. Byla to Marion, o tom nebylo pochyb. Heidi se nemohla ubránit úsměvu, který se jí rozlil po tváři. Její sestřička. Tolik času uplynulo a tolik věcí se změnilo, a přece to byla pořád ona. „Co tady děláš?“ zeptala se Heidi, stále fascinovaná tím, že ji našla. Nečekala, že na ni někdy zase narazí. Rozhodně ne takto neplánovaně, při své večerní procházce. Hlavou jí však na moment probleskly slova bratra a ona se svými slovy na chvíli zaváhala. Heidi se na Marion dívala s tichým údivem, jako by se snažila spojit všechny kousky skládačky dohromady. Marion se zdála být jiná. Trochu klidnější, trochu více zamyšlená, ale to mohlo být jen tím, že už vyrostla. Heidi měla stále v mysli obraz své mladší sestry, takové, jakou ji viděla naposledy.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₃

Heidi s mírným úsměvem sledovala Asteriho nadšený pohled a jeho veselý vrtící ocas, který prozrazoval, jak moc je z jejich setkání potěšený. Jeho obdivná slova, ať už věnovaná jejímu kožíšku nebo zlatavým očím, působila upřímně a čistě. Asteriho bezprostřednost a nadšení jí přišlo osvěžující. Ale jeho obdiv, ten jemný náznak, že v ní vidí něco více než jen přátelství, ji nenechával klidnou. Tohle celé setkání ji začínalo přijít vcelku divné. Nic ale zatím nenamítala, čemu by mohlo pár komplimentů uškodit, že? „Já... ano, také jsem na průzkumu,“ odpověděla po chvilce, lehce přikývla a krátce se zahleděla na širé pláně před nimi. Takto se to dalo také podat. Tak trochu delší průzkum. Pokud by se jí přímo zeptal, jestli je tulačkou, přiznala by to, ale nechtěla to teď přímo vytahovat. Bylo to zvláštní... byla zvyklá na setkání s různými vlky během svých cest, ale tenhle okamžik byl jiný. Asteri byl od začátku tak otevřený a vřelý, což ji trochu překvapilo. Snažila se najít správná slova, která by ho neurazila. „Víš, Asteri,“ začala opatrně, stále s úsměvem, aby dala najevo, že nechce působit chladně, „je příjemné se potkat s někým, kdo je tak přátelský a otevřený. Většinou na cestách nepotkáš někoho, kdo by byl tak...“ Zastavila se a pokusila se vybrat správné slovo. „...osvobozující,“ dokončila nakonec. Cítila, že Asteriho pozornost na ni upřená byla trochu příliš intenzivní, a tak se rozhodla lehce změnit téma. „Jak dlouho jsi na Norestu?“ zeptala se, doufajíc, že tím rozhovor nasměruje na něco, co by jim oběma přineslo klidnější atmosféru. Bylo jí jasné, že Asteri nebyl zlý ani dotěrný, ale jeho rychlá náklonnost jí připadala poněkud uspěchaná. Její pohled na něj byl měkký, ale rozhodně ne tak zaujatý, jak si možná přál. Heidi nebyla připravená na to, aby v něm viděla něco víc než nového přítele. A i když byla vděčná za jeho komplimenty, nepociťovala k němu tu stejnou hlubokou, téměř okamžitou fascinaci, kterou on projevoval jí. Naopak, snažila se v sobě udržet ten pocit lehkosti, který měla na začátku jejich setkání. „Někdy je dobré se na chvíli zastavit a nechat vše plynout,“ pokračovala zamyšleně a znovu se podívala směrem k širým pláním, „jen tak pozorovat svět kolem sebe. Je toho tolik, co nám uniká, když se pořád ženeme za něčím novým.“ Posadila se vedle něj a chvíli pláně zasněně sledovala. Ach, ta její láska k přírodě. Poslední dobou ji tolik nevnímala, a vlastně za to na sebe byla pořádně naštvaná, ale věděla že to tomu nijak nepomůže. Rozhodla se věnovat jí zase více pozornosti a právě takto napravit svou chybu. Vztek nikdy nikomu nepomohl.